corner

CZ EN DE PL

Velký historický atlas

českého Slezska


Identita, kultura a společnost českého Slezska

v procesu společenské modernizace s dopadem na kulturní krajinu


Lubor Hruška, Lenka Jarošová, Radek Lipovski (eds.)



ACCENDO – Centrum pro vědu a výzkum, z. ú.

Ostrava

2021

Tato publikace je vydána v rámci projektu VELKÝ HISTORICKÝ ATLAS ČESKÉHO SLEZSKA – Identita, kultura a společnost českého Slezska v procesu společenské modernizace s dopadem na kulturní krajinu; identifikační kód projektu: DG18P02OVV047; projekt je financován z Programu na podporu aplikovaného výzkumu a experimentálního vývoje národní a kulturní identity na léta 2016 až 2022 (NAKI II).

Předmětem projektu je komplexní zmapování historických procesů, které ovlivňovaly obyvatelstvo i krajinu především po roce 1848 do současnosti na území českého Slezska a územně souvisejícího „moravského klínu“. Jedná se o syntetizující multidisciplinární projekt, který propojuje historii, demografii, sociologii, ekonomii, urbanismus a přírodní vědy. Projekt integruje poznatky získané z předchozích výzkumných projektů tří institucí zaměřených na území českého Slezska a doplňuje je o další potřebné výzkumy. Díky této syntéze dojde k získání nového pohledu na vývoj území, vystaveného velkým historickým změnám v rámci středoevropského prostoru včetně vzájemné interakce mezi společností a krajinou, hospodařením v krajině (historie lesnictví, zemědělství) a dalším procesům v území (vliv těžby, války na krajinu). Multidisciplinární řešitelský tým má potenciál identifikovat zcela nové kauzality mezi historickými procesy a současným stavem společnosti a krajiny (více informací na stránkách projektu: http://atlas-slezska.cz/).

Hlavní řešitel: ACCENDO – Centrum pro vědu a výzkum, z. ú.
Spoluřešitel: Slezské zemské muzeum
Spoluřešitel: Filozofická fakulta, Ostravská univerzita
Ve spolupráci: Muzeum Těšínska, příspěvková organizace

Klíčová slova: Slezsko, historie, krajina, kultura, identita, atlas
Editoři: Lubor Hruška – Lenka Jarošová – Radek Lipovski

Recenzenti:
prof. PhDr. Zdeněk Jirásek, CSc. – Slezská univerzita v Opavě, Ústav historických věd
doc. Ing. Petr Jančík, Ph.D. – VŠB – Technická univerzita Ostrava, Institut environmentálních technologií

Autorský kolektiv:
Jiří Brňovják, Lukáš Číhal, Lumír Dokoupil, Ivana Foldynová, Martin Gajdošík, Dan Gawrecki, Tomáš Herman, Jana Horáková, Lubor Hruška, Andrea Hrušková, Lenka Jarošová, Radim Jež, Pavel Kladiwa, Ondřej Kolář, Ivana Kolářová, Igor Kyselka, Radek Lipovski, Ludmila Nesládková, Zbyšek Ondřeka, Karolína Ondřeková, David Pindur, Andrea Pokludová, Petr Popelka, Renata Popelková, Dagmar Saktorová, Pavel Šopák, Marta Šopáková, Oľga Šrajerová, Aleš Zářický, Michaela Závodná

Kartografické výstupy:
Igor Ivan, David Kubáň, Peter Golej, Ondřej Kolodziej
Interaktivní dynamický historický atlas českého Slezska ve čtyřech jazykových mutacích (česká, polská, anglická a německá) naleznete na stránce: http://mapa.atlas-slezska.cz

Vedle veřejně dostupných webových zdrojů autoři ATLASU využívali i soukromé zdroje. Autoři ATLASU tak děkují níže uvedeným institucím a osobám za souhlas s využitím jejich fondů, sbírek a fotografií k vytvoření obrazových částí ATLASU. Fotografie a mapové podklady © Archiv města Ostravy – Statutární město Ostrava; Archiv Ministerstva vnitra České republiky, Praha; Český úřad zeměměřický a kartografický Praha; Církev československá husitská; Muzeum Śląska Cieszyńskiego; Muzeum Těšínska; Národní muzeum, Praha; Náboženská obec Církve československé husitské, Ostrava-Radvanice; Národní památkový ústav; Niederösterreichisches Landesarchiv St. Pölten; Obecní úřad Sedliště; Slezské zemské muzeum; Ústřední archiv zeměměřický a kartografický, Praha; Zemský archiv v Opavě; Zemský archiv v Opavě, Státní okresní archiv Bruntál se sídlem v Krnově; Zemský archiv v Opavě, Státní okresní archiv Frýdek-Místek; Zemský archiv v Opavě, Státní okresní archiv Jeseník; Zemský archiv v Opavě, Státní okresní archiv Karviná; Zemský archiv v Opavě, Státní okresní archiv Nový Jičín; Vagonářské muzeum ve Studénce, Vojenský geografický a hydrometeorologický úřad Dobruška a dále M. Anděra; D. Baránek; O. Boháč; J. Bohdal; J. Brňovják; L. Číhal; J. Hamza; J. Horáková; V. Hrazdil; M. Hykel; T. Indruch; R. Janda; L. Jarošová; Z. Jordanidu; J. Juchelka; S. Juga; J. Jung; Z. Kittrich; O. Klusák; J. Kristiánová; J. Křesina; P. Koudelka; O. Kolář; I. Kozelek; J. Kubica; P. Lazárková; I. Lička; B. Lojkásek; J. Mach; K. Müller; F. Nesvadba; M. Pešata; M. Pietoň; D. Pindur; Z. Pohoda; A. Pokludová; M. Polák; M. Polášek; A. Pončová; A. Prágr; P. Proske; A. Pustka; L. Pustka; Š. Rak; V. Reichman; J. Roháček; P. Rödl; D. Saktorová; J. Sejkora; E. Schweserová; F. Sokol; J. Solnický; P. Suvorov; K. Šimeček; M. Šišmiš; P. Šopák; M. Šos; V. Švorčík; T. Urbánková; J. Vaněk; L. Wünsch; J. Zajíc; I. Zwach.

Letecké fotografie (I. Kozelek - T. Indruch) byly pořízeny v rámci projektu „Českopolské příhraničí z ptačí perspektivy“. Projekt realizovalo v roce 2011 město Krnov ve spolupráci s partnerským městem Hlubčice za finanční podpory Evropského fondu pro regionální rozvoj.

© ACCENDO – Centrum pro vědu a výzkum, z. ú., 2021

OBSAH


Seznam zkratek

a. v. augsburské vyznání
AMO Archiv města Ostravy – Statutární město Ostrava
AOPK Agentura ochrany přírody České republiky
c. k. císařsko-královský
ČCE Česká církev evangelická
CČS Církev československá
CČSH Církev československá husitská
ČR Česká republika
ČSAD Československá automobilová doprava
ČSD Československé dráhy
ČSR Československá republika
ČSSS Československé státní statky
ČSTV Československý svaz tělesné výchovy a sportu
ČSÚ Český statistický úřad
ČÚZK Český úřad zeměměřický a kartografický
DMR digitální model reliéfů
CHKO chráněná krajinná oblast
JZD jednotné zemědělské družstvo
k. ú. katastrální území
KSČ Komunistická strana Československa
KBD Košicko-bohumínská dráha
LECAV Luterská církev evangelická augsburského vyznání v České republice
LFA less favour areas / méně příznivé oblasti
MHD městská hromadná doprava
MLL Masarykova letecká liga
MT Muzeum Těšínska
MSK Moravskoslezský kraj
MŚC Muzeum Śąska Cieszyńskiego
MU Masarykova univerzita
MV ČR Ministerstvo vnitra České republiky
MZV ČR Ministerstvo zahraničních věcí České republiky
n. p. národní podnik
NDVI Normalized Difference Vegetation Index / vegetační index
NHKG Nová huť Klementa Gottwalda
NM Národní muzeum
NPR národní přírodní rezervace
NPÚ Národní památkový ústav
OKD Ostravsko-karvinské doly
OKR ostravsko-karvinský revír
OLK Olomoucký kraj
OU Ostravská Univerzita
obecní úřad
ÖNB Österreichische Nationalbibiothek Wien
PR přírodní rezervace
PřF přírodovědecká fakulta
RVHP Rada vzájemné hospodářské pomoci
s. o. soudní okres
s. p. státní podnik
s. r. o. společnost s ručením omezeným
SCEAV Slezská církev evangelická augsburského vyznání
SLDB sčítání lidu, domů a bytů
SO OPR správní obvod obce s rozšířenou působností
SOkA Bruntál Zemský archiv v Opavě, Státní okresní archiv Bruntál se sídlem v Krnově
SOkA Frýdek-Místek Zemský archiv v Opavě, Státní okresní archiv Frýdek-Místek
SOkA Jeseník Zemský archiv v Opavě, Státní okresní archiv Jeseník
SOkA Karviná Zemský archiv v Opavě, Státní okresní archiv Karviná
SOkA Nový Jičín Zemský archiv v Opavě, Státní okresní archiv Nový Jičín
StS státní statek
SZM Slezské zemské muzeum
SZEŠ střední zemědělská škola
SZTŠ střední zemědělská technická škola
ÚAZK Ústřední archiv zeměměřictví a katastru
VGHMÚř Vojenský geografický a hydrometeorologický úřad Dobruška
VOKD Výstavba – Ostravsko-karvinské doly
z. ú. zapsaný ústav
ZAO Zemský archiv v Opavě
zl zlatý
ZPF zemědělský půdní fond
ŽNO židovská náboženská obec

Podoblasti českého Slezska

Zdůvodnění psané podoby spojení české, rakouské, pruské a těšínské Slezsko

V dnešní době se setkáváme s různými variantami psané podoby spojení „ČESKÉ SLEZSKO“. Argumentace se opírají na jedné straně o shodu s aktuální podobou jazykové kodifikace, na straně druhé hledají oporu ve zvyklostech užívání obdobných názvů (příklad Rakouské Slezsko) v písemné podobě. Kolektiv autorů se rozhodl dodržet soulad s aktuálně platnou gramatikou českého jazyka, a proto v textu užíváme spojení české Slezsko. Dále ve zkratce uvádíme argumenty pro dané rozhodnutí. Jedná se o dvouslovný název složený z přídavného jména a podstatného jména vlastního, kdy přídavné jméno není součástí zeměpisného názvu a naznačuje jen bližší lokalizaci území označeného vlastním podstatným jménem (obdobný příklad opavské Slezsko = území ve Slezsku v okolí města Opavy). Zároveň nelze v případě psané podoby označení české Slezsko uplatnit pravidlo pro spojení přídavného jména a názvu regionu, mikroregionu, euroregionu jako v případě Těšínského Slezska, které je od roku 1998 euroregionem díky zahájení europrogramu podporujícího přeshraniční spolupráce v této oblasti. V konečném důsledku se nemůžeme opřít ani o pravidlo psaní historických názvů států jako u Rakouského Slezska, které se císařským rozhodnutím v období let 1850–1918 stalo jednou z korunních zemí Rakousko-Uherska s hlavním městem Opava (poznámka jakkoli i zde můžeme jazykově balancovat, neboť oficiální název tohoto vévodství byl Horní a Dolní Slezsko).

V návaznosti na výše uvedené argumenty a s ohledem na primární cíl autorů komplexně zmapovat historické procesy, které ovlivňovaly obyvatelstvo i krajinu především po roce 1848 do současnosti na území českého Slezska a územně souvisejícího „moravského klínu“, dospěl autorský tým k rozhodnutí shodně uplatňovat i psanou podobu rakouského, pruského i těšínského Slezska. U prvních dvou se opřeme o argument absence oficiálního historického názvu, u těšínského Slezska pracujeme s odlišnou časovou i prostorovou definicí, než je současný euroregion.

Mgr. Lucie Dokoupilová, Ph.D., MBA

ÚVOD

Území českého Slezska dnes vytváří velice různorodý region, který je složen z několika oblastí: Opavsko, Hlučínsko, Ostravsko, Těšínsko, Jesenicko. Velkou většinou území leží v Moravskoslezském kraji, jeho západní konec (Jesenicko) pak v kraji Olomouckém. V současné administrativní struktuře České republiky nejsou jeho hranice jednoduše vymezitelné, protože hranice českého Slezska v současnosti přechází přes území několika obcí a měst (např. Ostrava, Frýdek-Místek). Otisk historické paměti země Slezska je zde stále výrazný, jak ve struktuře osídlení, v krajině a tvůrčí lidské činnosti v ní, tak i v myslích lidí žijících na tomto území, v jejich zvycích, hodnotách a kultuře.

„Velký historický atlas českého Slezska“ (dále jen ATLAS) vytvořil multidisciplinární tým odborníků na historii, demografii, sociologii, ekonomii, urbanismus a přírodní vědy. Syntézou odborných poznatků, které jsou uživatelsky přívětivou formou interpretovány v ATLASU, došlo k vytvoření komplexního náhledu na vývoj území, jež bylo často vystaveno velkým historickým změnám v rámci středoevropského prostoru. Slezské války je označení pro tyto tři válečné konflikty mezi pruským královstvím a habsburskou monarchií, které se vedly mezi lety 1740 až 1763 o nadvládu nad původně rakouským regionem Slezska. V důsledku těchto konfliktů bylo Slezsko rozděleno na rakouskou a pruskou část (dodnes živé a lidově známé označení „cisaráci“ a „prajzáci“). V době rozpadu Rakouska-Uherska vznikl mezi nově konstituovanými státy Československem a Polskem spor také o Těšínsko. Další významnou událostí proměny území bylo vysídlení obyvatel do Německa po druhé světové válce, která se dotkla především oblasti Jesenicka. Všechny tyto události měly zásadní vliv na historickou paměť obyvatel, kteří zde žijí, na vnímání jejich identity s územím a na sociokulturní vývoj.

ATLAS integruje poznatky získané z výzkumných projektů několika institucí zaměřených na území českého Slezska. Jedná se o tyto instituce: ACCENDO – Centrum pro vědu a výzkum, z. ú., Filozofickou fakultu Ostravské univerzity, Slezské zemské muzeum, především jeho Slezský ústav. Pro tvorbu ATLASU byla důležitá také spolupráce s Muzeem Těšínska.

ATLAS je tvořen souborem komentovaných map, které představují oblast českého Slezska v sedmi oddílech zabývajících se fyzickou geografií, historickou geografií, demografií, sociálně-kulturním vývojem, ekonomickými procesy, vývojem krajiny a identitou obyvatel území. Multidisciplinární tým díky svým předchozím dlouhodobým odborným zkušenostem s prací na výše uvedených tématech měl potenciál nejen porovnat změny, ale především identifikovat zcela nové kauzality mezi historickými procesy a současným stavem společnosti i krajiny.


Odborníci vedle historických a geografických informací pracovali také se sociologickými pojmy identita, kultura. Prostředkem pro získání sociologických informací o obyvatelích sledovaného území byl rozsáhlý kvantitativní průzkum výběrového souboru obyvatel (3 000 respondentů), jenž byl prohlouben kvalitativním šetřením formou 10 skupinových diskuzí v pěti oblastech sledovaného území. Získané informace jsou zapracovány v sedmém oddílu ATLASU.

Hlavním cílem ATLASU je identifikace historických procesů, které ovlivňovaly obyvatelstvo i krajinu po roce 1848 do současnosti na území českého Slezska a územně souvisejícího „moravského klínu“, byly popsány vzájemné interakce mezi společností a krajinou, hospodařením v krajině (historie lesnictví, zemědělství) a dalšími procesy v území (vliv těžby, války). Obecně se jedná o vývoj společnosti českého Slezska v procesu modernizace s dopadem na kulturní krajinu, ve které lidé po staletí žijí. Vedle hlavního cíle jsou stanoveny dílčí cíle, které celou situaci dokreslují. Jsou zde zmapovány a vysvětleny kauzality vývoje územní, regionální, národní a kulturní identity včetně vývoje spokojenosti obyvatel s kvalitou života a jejich vnímání krajiny, ve které žijí. Data, která jsou kartograficky zobrazena do území, vysvětlují dlouhodobé ekonomické a sociodemografické procesy včetně vývoje struktury osídlení. Komplexním zmapováním specifik vývoje kulturní krajiny, která prošla dramatickými změnami, jsou zároveň identifikovány stopy událostí v krajině dokladující změny, které se na území odehrály. Multidisciplinární přístup k ATLASU umožnil ucelené chápání krajiny, socioekonomických aktivit v ní a rozšířil také ve výsledku možnosti historických muzejních prezentací o pohledy jednotlivých přírodovědných a společenskovědních disciplín, které vysvětlují vzájemné historické a současné vlivy obyvatelstva na krajinu a sídla.

Vzhledem k tomu, že informace zde uvedené mají nadnárodní přesah, dá se předpokládat, že budou sloužit jako podklad pro současnou diskuzi k problémům národní identity a ke sledování vývoje vztahu člověka a krajiny. Kolektiv autorů věří, že získané informace bude možné využít jak pro muzejní prezentace, tak i pro edukaci žáků, studentů, obyvatel území.

PhDr. Andrea Hrušková
introduction image

1. HISTORICKO-GEOGRAFICKÝ KONTEXT







OBSAH KAPITOLY

1.1 Vznik sídel
Ing. arch. Dagmar Saktorová (ACC), Ing. Ivana Foldynová, Ph.D. (ACC)
1.2 Typy sídel
Ing. arch. Dagmar Saktorová (ACC)
1.3 Vývoj státní hranice v letech 1742–1918
PhDr. Radim Jež, Ph.D. (OU)
1.4 Vývoj státní hranice od roku 1918
PhDr. Radim Jež, Ph.D. (OU)
1.5 Vývoj vnitřního administrativního uspořádání 1742–1918
Mgr. Karolína Ondřeková (ACC), Mgr. Radek Lipovski, Ph.D. (OU)
1.6 Vývoj vnitřního administrativního uspořádání od roku 1918
Mgr. Karolína Ondřeková (ACC), Mgr. Radek Lipovski, Ph.D. (OU)
1.7 Vývoj zástavby na území českého Slezska
Ing. arch. Dagmar Saktorová (ACC)

1.1 Vznik sídel

V procesu osidlování území Slezska se uplatňoval prastarý vzorec pronikání podél toků (řek, říček, potoků). Zemědělské obyvatelstvo se usazovalo nejprve v nížinách. Nemalý vliv na rozmístění sídel měly trasy obchodních cest, zejména tzv. Jantarová cesta směřující od Baltu k Jadranu a tzv. Trstenická stezka spojující Prahu s Krakovem.
S taré sídelní území sníženin a jejich okrajů představuje v českém Slezsku Opavsko, Osoblažsko, Hlučínsko, částečně Bílovecko a příhraničí Jesenicka. Nejstaršími slezskými městy jsou na tomto území Opava a Krnov. Ostatní části českého Slezska byly v době vzniku prvních sídel převážně pokryty lesy.

Pozdější utváření sídelní sítě je na většině území spojeno až se středověkou kolonizací, která přinesla zakládání nových měst a vesnic, z nichž většina přetrvala do současnosti. Od 12. století probíhala vnitřní kolonizace, na níž se zásadním způsobem podílelo domácí obyvatelstvo, podstatná proměna však souvisela až s vnější kolonizací, která začala ve druhé polovině 13. století, pokračovala ve 14. století, v horských oblastech i později. Vycházela z iniciativy panovníků a vysokých představitelů církve a šlechty. Během tohoto procesu docházelo k postupnému úbytku lesů jejich žďářením a klučením a přírůstku zemědělské kulturní krajiny. Do Slezska přicházeli kolonisté z různých zemí. Převládl proud německý, který směřoval proti proudu Labe Čechami, Moravou a Slezskem s cílem v Horních Uhrách. Osadníci přinášeli nové právní normy jak pro městské (Švábské a Saské zrcadlo), tak pro venkovské obyvatelstvo (emfyteutické právo). Příliv obyvatelstva vedl k osazování vyšších poloh, kde vznikala řada nových vesnic, jejichž populace se musely vyrovnávat s nepříznivými přírodními podmínkami.

Lokátory byla z pověření vlastníků půdy zakládána nová města tzv. na zeleném drnu (v dosud neobydleném území) nebo na místě dřívějších vesnic. Tato města se na rozdíl od starších „rostlých“ měst vyznačují pravidelným půdorysem. Mezi prvními byla zakládána tzv. horní města, kdy nové osadníky přitahovalo velké nerostné bohatství Slezska (Zlaté Hory). Jejich patrony byli často vratislavští biskupové i piastovská knížata. Nové impulzy v osidlování přinesly i výstavbu nebo přestavbu středověkých hradů (Hradec nad Moravicí, Hukvaldy, Landek, Vikštejn atd.). Utvořil se nový výrobní model zemědělské produkce, který přinesl rozšíření trojpolního systému (ozim, jař, úhor). Pravidelné uspořádání plužiny (polností) vedlo k přechodu od extenzivní výroby k intenzivnější, zdokonalovalo se zemědělské nářadí.

Citelným zásahem do vývoje osídlení v 15. století byla uherská válečná tažení. Docházelo k dobytí mnoha hradů a zpustošení vesnic, z nichž mnohé nebyly obnoveny. Toho využila vrchnost k zabírání neosídlené půdy a rozšiřování svých velkostatků. Vedle rostoucího zájmu o těžbu drahých kovů (zlata, stříbra) přibývalo i ekonomických aktivit vrchnosti (např. nová orientace na dolování železné rudy a hutnictví). V oblasti Poodří nastal rozvoj rybnikářství, docházelo k zakládání nových sídel.

Od počátku 16. století se začal uplatňovat nový fenomén, jímž byla tzv. valašská kolonizace. Valaši přicházeli na Těšínsko a východní Moravu po karpatském oblouku z východu. Jejich specifikem byl horský způsob chovu dobytka a výroba ovčích produktů. Stáda byla na jaře vyháněna na salaše do hor, kde byla až do podzimu ustájena v nezastřešených ohradách (košárech). V 17. století se proti proudu řek a potoků rozšířila také tzv. pasekářská kolonizace, a docházelo pak k prolínání a splývání obou skupin. Třicetiletá válka přinesla depopulaci obyvatelstva a pustošení sídel – měst i vesnic, zejména na trasách vojenských přesunů a střetů. K zásadním změnám sídelní sítě nicméně nedocházelo. V poválečném období vrcholil proces posilování vrchnostenského hospodaření, probíhala diferenciace šlechty, včetně změn ve složení panstva (odchod nekatolíků).

Posledním zásahem do sídelních poměrů ještě tradiční společnosti byla parcelace dvorů a josefínská kolonizace spojená se zakládáním nových sídel. Důvodem byla skutečnost, že výnos z daní z rozdělené půdy byl vyšší než výdělky z hospodaření ve vlastní režii vlastníků. Z podnětu rakouského ekonoma Raaba byly zakládány tzv. raabizační osady, vyznačující se velmi pravidelným půdorysem. Na území českého Slezska to byl např. Ditrichštejn (dnes součást města Jeseník), Lipina (dnes součást obce Štáblovice), Tábor (dnes součást obce Velké Heraltice) a další. V 18. století byl v zásadě dokončen dlouhodobý proces osidlování krajiny. Nové impulzy s sebou přinesla až industrializace rozvíjející se od 19. století a také masivní podpora těžby a rozvoje těžkého průmyslu v Československu po druhé světové válce.

Stránka ze středověké německy psané právní knihy, obsahující soupis zemského a lenního práva. Zdroj Universitätsbibliothek Heidelberg.
Klikni na obrázek pro zvětšení..


Český Těšín v roce 1933. Zdroj ÖNB.
Klikni na obrázek pro zvětšení..


Dnešní Český Těšín vznikl plánovitě jako nové město až po roce 1920.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Vývoj osídlení Ostravy
Vývoj osídlení Opavy
Vývoj osídlení Vrbna pod Pradědem

1.2 Typy sídel

Oblast dnešního českého Slezska zahrnuje v zásadě tři oblasti venkovského osídlení podle typů sídel a pravidelnosti jejich uspořádání a dva základní historické typy měst.
N ejstarší sídelní území v nižších nadmořských výškách je charakteristické soustředěnými typy vsí (ulicovky, návesní ulicovky, vsi silniční) s polnostmi uspořádanými do tzv. traťové, resp. délkové plužiny. Zatímco vlastní sídlo je poměrně kompaktní, pozemková držba vlastníků je rozptýlená do jednotlivých tratí, které se dále dělí na úzké pruhy, zvané též pentle.

V území středních poloh, pokrytým předtím souvisle lesy a osidleným v rámci pozdně středověké kolonizace, mají vesnice rozvolněnější, ale pravidelný půdorys s větší vzdáleností usedlostí. Osou těchto řadových, jinak též lesních lánových vsí, je zpravidla potok a cesta. Oproti předchozímu typu je pozemková držba vlastníků soustředěna do pásu za usedlostí a tvoří tzv. záhumenicovou plužinu. Hranice těchto pásů jsou dodnes mnohde viditelné díky vzrostlým dřevinám, které je lemují. Rozsáhlé území lánových vsí pokrývá celý Hrubý a Nízký Jeseník s výjimkou nejvyšších poloh a část Poodří a Podbeskydí. Nejlépe dochované jsou lánové plužiny na Holčovicku.

Podobný, ale ještě volnější a méně pravidelný půdorys mají řetězové vsi beskydského podhůří a části Ostravska, které tvoří přechodový typ k třetímu a nejméně pravidelnému typu – rozptýlenému osídlení těšínského Slezska s plužinou dělených úseků. Nepravidelný půdorys mají také hromadné vsi vyšších poloh Beskyd. Na území českého Slezska se však vyskytují hojně i vesnice smíšeného typu.

Města českého Slezska v podobě, v jaké se dochovala, nesou až na několik málo výjimek znaky zakládaných kolonizačních měst s pravidelným jádrovým územím centrálního náměstí čtvercového nebo obdélníkového půdorysu a s víceméně pravoúhlým rastrem z něj vybíhajících cest. Výjimky tvoří Krnov a Opava (a Těšín na polské straně), jejichž nepravidelný půdorys svědčí o starším původu. Nová města byla zakládána i na místě dřívějších vsí, které nová parcelace překryla. Až v době poměrně nedávné byla založena města Havířov (v budovatelských 50. letech 20. století), ale také Český Těšín, který byl po rozdělení Těšína česko-polskou hranicí vystavěn podle urbanistického plánu jako nové město. K zaniklým sídlům patří původní lánová ves Karviná (dnes Karviná-Doly), která musela ustoupit těžbě černého uhlí.

Typické znaky lidového domu Jesenicka se mnohde ještě dochovaly (Holčovicko). Zdroj D. Saktorová.







Albrechtice Valštejn – lesní lánová ves. Zdroj ČÚZK
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


1.3 Vývoj státní hranice v letech 1742–1918

Dne 11. června 1742 byl ve Vratislavi za britského zprostředkování uzavřen předběžný (preliminární) mír mezi Rakouskem a Pruskem, který ukončil osmnáctiměsíční vojenský konflikt, jenž vešel do dějin jako první slezská válka. K definitivnímu podpisu mírových smluv došlo 28. července 1742 v Berlíně. Mírový protokol stanovil, že pruský král jakožto vítěz získá celé Dolní a podstatnou část Horního Slezska, včetně Kladska, které nikdy nebylo součástí Slezska, nýbrž Čech. Součástí habsburské monarchie mělo zůstat pouze celé území Těšínského knížectví, k němuž byla z původního Ratibořska přičleněna část nižšího stavovského panství Bohumín, dále většina Opavského a Krnovského knížectví, menší část Nisko-grotkovského knížectví a v podstatě všechny tzv. moravské enklávy ve Slezsku. Rakousku tedy připadlo necelých 14 % z celkové rozlohy Slezska. Pro nově vzniklý územní celek byl přijat název Vévodství slezské, později Vévodství Horní a Dolní Slezsko jako reminiscence předchozího stavu a výraz státní a panovnické prestiže. Obecně se však pro něj vžilo označení rakouské Slezsko.
P odobu státní hranice měla stanovit společná rozhraničovací komise ustanovená na základě instrukce Marie Terezie z 8. září 1742. Úkolem jmenovaných komisařů bylo vytyčit její konkrétní průběh podle ustanovení vratislavského a berlínského míru, přičemž při určování hranice měly být směrodatné přirozené přírodní překážky (vodstvo, pohoří) a dominanty v krajině (komunikace, důležité orientační body). Komise pracovala nepřetržitě téměř měsíc (od 22. září do 20. října 1742) a výsledkem jejich jednání bylo 18 protokolů, které byly stvrzeny jako tzv. hraniční reces v Ratiboři 6. prosince 1742. Po dílčích úpravách byla podoba nové státní hranice ratifikována 14. srpna 1743 ve Vídni.

Vytyčování hranice přímo na dotčených místech započalo 22. září 1742 na pomezí Těšínska a Pštinska u soutoku řek Bělé a Visly nedaleko vesnice Dědice. Hranici v tomto prostoru až k městu Strumeň vymezoval tok Visly, dále na západ však pokračovala volnou krajinou, což vedlo k nutnosti vyřešit celou řadu sporů mezi vlastníky pozemků po obou stranách pomezní linie. Ze strany Těšínska hranici tvořily statky Zbytkov, Bonkov, Rychuld a Žibřidovice, kde se hranice na pruské straně začínala stýkat s nižším stavovským panstvím Vladislav. Následně pak státní hranice kopírovala tok říčky Petrůvky až k jejímu soutoku s Olší. Po proudu toku této řeky pokračovala směrem na severozápad, a to až do jejího ústí do Odry u vesnice Kopytov. Jedinou podstatnou výjimku tvořilo území u Věřňovic, kde komisaři ctili potřebu zachování celistvosti statku, jenž byl součástí nižšího stavovského panství Německá Lutyně. Hranice dále vedla proti proudu řeky Odry až k jejímu soutoku s Opavou u Třebovic. Následkem toho bylo rozdělení nižšího stavovského panství Bohumín na dvě části, z nichž Rakousku připadlo samotné město a vesnice Kopytov, Pudlov a Šunychl, kdežto na pruské straně se ocitl bohumínský zámek se Starým dvorem a vsi Zábylkov, Odra, Olza, Velké Hořice a Belšnice.

V Opavském knížectví tvořila hranici až k jejímu zemskému centru řeka Opava. Součástí hlavního města rakouského Slezska zůstalo i území na pravém břehu řeky, tzn. Ratibořské předměstí, ves Kateřinky a hospodářsky obdělávané polnosti náležející k městu. Nedaleko za ním, směrem na severozápad, se hranice u vesnice Vávrovice vrátila zpět na tok Opavy, který proti proudu kopírovala až k městu Krnov. Stejně jako v případě Opavy i zde zůstaly součástí rakouského území jeho pravobřežní předměstí. Hraniční linie pak pokračovala tokem Opavice, čímž došlo k rozdělení několika panství a statků. Obdobná situace panovala i u stanovení hranic tzv. moravských enkláv, jež však z podstatné části zůstaly připojeny k habsburské monarchii.

Dosti komplikovaná byla situace v Niském knížectví, kde komisaři nemohli jako v případě ostatních dotčených území využít přirozených přírodních překážek, a proto byli nuceni sledovat průběh místních komunikací, drobných vodních toků a jiných krajinných dominant, přičemž primárním ohledem se staly hranice jednotlivých vrchnostenských pozemkových majetků. Vždy to však nebylo možné. Nejcitelněji nová hranice zasáhla např. statky Velké Kunětice a Bílá Voda. Následné spory, které se rozhořely mezi vlastníky dominií po obou stranách hranice, musely být řešeny dílčím způsobem i po ukončení činnosti rozhraničovací komise, jejíž poslední jednání se konalo v Bílé Vodě 20. října 1742.


Návrh podoby hraniční cedule z roku 1742 instalované na dřevěných sloupech podél státní hranice mezi Rakouskem a Pruskem. Zdroj ZAO.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Během vytyčování hranice bylo úkolem komisařů a jejich pověřených pracovníků místa průběhu hraniční linie v terénu osazovat dřevěnými sloupky. Celkem jich bylo z rakouské strany vysazeno 138. Součástí sloupku se staly i cedule, na kterých byla namalována královská koruna, z níž vycházel červený královský plášť podšitý hermelínem. Na plášti se nacházely zlaté iniciály: M.T.R.I.H.B.R, jež jsou zkratkou jména a titulatury panovnice v latinské jazykové verzi. V překladu pak zní: Marie Terezie, římská císařovna a česká královna. Dřevěné sloupky však nedokázaly dlouhodobě odolávat povětrnostním vlivům, a proto byly nahrazovány hraničními kameny. Každý z nich nesl číselné pořadové označení a v horní části znak císařské koruny, resp. pruské orlice či kombinaci obou. Jejich rozmístění bylo zaznačeno do speciálních map. Jen v prostoru hranice Těšínského knížectví jich bylo osazeno asi 50, z nichž se do dnešních dnů jako memento dávno neplatné hraniční linie dochovala zhruba dvacetina. Hranice stanovená na podzim roku 1742 zůstala v platnosti až do zániku monarchie v roce 1918.

1.4 Vývoj státní hranice od roku 1918

Na konci první světové války, kdy se z rozpadající rakousko-uherské monarchie začaly utvářet nové státní celky, bylo nutné vyřešit průběh státní hranice v prostoru zanikajícího rakouského Slezska. Územní požadavky zástupců Čechů, Němců, Poláků či Šlonzáků vycházely z argumentace historických práv, národnostních a etnografických poměrů a hospodářských zájmů. O území historických zemí, které se konstituovaly a do jisté míry svébytně vyvíjely jakožto samostatná knížectví již od vrcholného středověku, se rozhořel vleklý spor, jenž musel být ukončen až zásahem dohodových mocností.
D ne 30. října 1918 byla slezskými Němci vyhlášena existence provincie Sudetenland se sídlem v Opavě, která zahrnovala téměř celé západní Slezsko, německé oblasti severní Moravy a přilehlé části východních Čech. Jeho rozloha činila 6 536 km2. Sudetenland měl být připojen k Rakousku. Po rychlém zásahu československé vlády a po vojenském obsazení Opavska, Krnovska a Jesenicka ve druhé polovině prosince 1918 byly všechny orgány Sudetenlandu rozpuštěny a správu nad územím této části někdejšího rakouského Slezska v jeho historických hranicích stanovených roku 1742 opět převzala Zemská vláda slezská.

Československá vláda však požadovala navíc připojení levobřežního území okolo toku Opavy. Jednalo se o jižní část Ratibořska – tzv. Hlučínsko – kde na bezmála 316 km2 žilo přibližně 50 000 obyvatel. Jeho připojení k Československu stanovila mírová smlouva podepsaná s Německem ve Versailles 28. června 1919. Přes zjevný nesouhlas většiny zdejších obyvatel bylo Hlučínsko bez konání plebiscitu sloučeno s československým územím 4. února 1920. Práce delimitační komise probíhaly až do roku 1923, kdy byly dodatečně připojeny obce Hať a Píšť a naopak Německu navrácena obec Ovsiště.

Nejkomplikovaněji se situace vyvíjela na Těšínsku. Zástupci části polské reprezentace ustanovili v Těšíně již 19. října 1918 vlastní uskupení pod názvem Národní rada Těšínského knížectví, které ve svém prohlášení z 30. října 1918 požadovalo připojení celého Těšínska v jeho historických hranicích k obnovenému Polsku. V týž den uvedli Češi v život organizaci Zemský národní výbor pro Slezsko a 1. listopadu se v Polské Ostravě dohodli, že přebírají vládu nad celým slezským územím. Prozatímní demarkační linie, o jejíž definitivní podobě měly rozhodnout vlády obou států, byla stanovena 5. listopadu 1918 podle národnostního složení obecních zastupitelstev. Poté, co polská vláda vyhlásila koncem listopadu 1918 volby do ústavodárného shromáždění, jež se dle přání Národní rady měly 26. ledna 1919 konat i na území Těšínska, razantně proti tomuto kroku vystoupila československá vláda a na konci ledna 1919 vojensky obsadila část Těšínska až po horní tok Visly. Po zásahu dohodových mocností a zdlouhavých jednáních Rada velvyslanců ve Spa 28. července 1920 rozhodla, že dojde k rozdělení Těšínska následujícím způsobem – Československo získá podle svých minimálních požadavků ostravsko-karvinský revír a Košicko-bohumínskou dráhu, tedy z historického území knížectví zhruba 1 270 km2, kde žilo přibližně 300 000 obyvatel. K Polsku bylo připojeno 1 012 km2 se 140 000 obyvateli. Správa nad přiznanými částmi Těšínska byla předána československé a polské vládě 10. srpna 1920. O čtyři roky později došlo k dodatečné úpravě hranice, kdy k Československu byla připojena osada Hrčava.

Nově vytyčené hranice byly osazovány hraničními kameny s vytesanou zkratkou daných států a rokem, kdy byly instalovány. Kromě toho bylo u hraničních přechodů po celém Československu postaveno v letech 1925–1926 celkem 232 hraničních orientačních sloupů vyrobených z lisovaného ocelového plechu, opatřených nátěrem v podobě stylizované národní vlajky a dvěma litinovými štíty se lvem z malého státního znaku. Na hraničních přechodech v prostoru československého Slezska jich bylo osazeno 45.



Hraniční most v Českém Těšíně zničený Němci v době druhé světové války, pohled směrem na polský Těšín. Foto SOkA Karviná.

Klikni na obrázek pro zvětšení..


Politického napětí, jež v roce 1938 vyvrcholilo diktátem ze strany hitlerovského Německa na odstoupení československého pohraničního území, využila rovněž polská vláda. V několika diplomatických nótách požadovala okamžité vyklizení té československé části Těšínska, kde byla nejpočetněji zastoupena polská menšina, a předání tohoto území polskému státu. Zábor zahrnoval celé politické okresy Český Těšín a Fryštát, zčásti se dotkl i tří obcí ve frýdeckém okrese (Šenov, Vojkovice a Žermanice) a později i dalších menších částí obcí z okresu Moravská Ostrava (Hrušov, Heřmanice, Michálkovice, Radvanice a Slezská Ostrava), naopak Morávka byla 10. prosince 1938 přičleněna jako součást politického okresu Frýdek ke druhé republice, jenž se pak od 16. března 1939 ocitl jako část historického Slezska v protektorátu Čechy a Morava. Rozloha území dotčených polským záborem činila zhruba 830 km2.

Západní Slezsko bylo na základě protokolu podepsaného Česko-Slovenskem a Německem 20. listopadu 1938 připojeno k Říši. Součástí Říšské župy Sudety se stal vládní obvod Opava, Hlučínsko bylo zahrnuto od října 1938 k okresu Ratiboř v opolském vládním obvodu říšské provincie Slezsko (od roku 1941 Horní Slezsko).

Část Těšínska pod polským záborem byla německým vojskem obsazena hned první den druhé světové války, tj. 1. září 1939, a připojena k Říši jako součást vládního obvodu Katovice.

Po konci druhé světové války nebyly polské územní nároky akceptovány; po zásahu Sovětského svazu byly obě strany donuceny podepsat 10. března 1947 spojeneckou smlouvu. Definitivní rozhodnutí o podobě státní hranice přinesl až podpis československo-polské smlouvy ve Varšavě 13. června 1958, přijaté Národním shromážděním Republiky československé na svém zasedání 18. září téhož roku. V prostoru Slezska bylo uskutečněno celkem 43 změn, nejpodstatnější v okolí Krnova na soutoku řek Opavice a Opavy.

1.5 Vývoj vnitřního administrativního uspořádání 1742–1918

Rakouské Slezsko bylo od roku 1743 spravováno Královským úřadem v Opavě, který byl v roce 1749 přejmenován na Královskou reprezentaci a komoru a v roce 1763 znovu na Královský úřad. V letech 1783–1783 bylo rakouské Slezsko sloučeno s Moravou a spravováno společným Moravsko-slezským guberniem se sídlem v Brně. Zároveň bylo rozděleno na dva kraje se sídly v Těšíně a Opavě. Po zrušení poddanství v roce 1848 byla ukončena činnost krajských úřadů a Slezsko bylo rozděleno na sedm politických okresů. Ty byly zrušeny v roce 1855 a část jejich kompetence přenesena na smíšené okresní úřady. V roce 1868 byly znovu zřízeny politické okresy. Nadřízeným orgánem těmto okresům bylo od roku 1849 místodržitelství, které se v roce 1853 změnilo na zemskou vládu slezskou.
R akouské Slezsko se v roce 1742 dělilo na původní knížectví (popř. jejich části) a menší stavovská panství. Jako zcela nový územní celek ovšem potřebovalo nějakou centrální správní instituci, a tak byl v roce 1743 zřízen Královský úřad v čele s prezidentem a několika radními (jejich počet se v čase měnil). Správní reformou z roku 1749 se přejmenoval na Královskou reprezentaci a komoru, ale jeho kompetence se nezměnily. Druhou správní reformou v období vlády Marie Terezie z roku 1763 mu byl vrácen původní název a působil znovu jako Královský úřad v Opavě. Za Josefa II. byl tento úřad zrušen a v letech 1782–1783 bylo rakouské Slezsko sloučeno s Moravou pod jediný správní orgán Moravsko-slezské gubernium v Brně. Tehdy bylo rakouské Slezsko také poprvé rozděleno na nižší administrativní celky – kraje. Pod gubernium spadaly opavský a těšínský krajský úřad, v jejichž čele stáli krajští hejtmani. Tyto orgány státní správy vydržely do reforem 1848–1850. Po celé období od roku 1742 do poloviny 19. století fungovala ještě stávající vrchnostenská správa a slezský stavovský konvent (sněm). Země tedy byla rozdělena na panství (dominia), která spravovaly vrchnostenské úřady.

Zrušením poddanství v roce 1848 byla odstraněna vrchnostenská panství, která nahradily úřady státní správy. Na nejnižší úrovni povstaly jako orgány územní samosprávy tzv. místní obce, jimž byla nadřízena okresní hejtmanství spravující tzv. politické okresy. Povinnosti okresního hejtmanství mělo také jediné slezské město, které získalo specifický status – statutární město Opava. Od politické správy bylo odděleno soudnictví, takže každý politický okres se dělil ještě na několik soudních okresů. Krajské úřady byly zrušeny a v rakouském Slezsku je nenahradily žádné krajské vlády (orgány politické správy) jako na Moravě a v Čechách. Na vrcholu zemské správy stálo místodržitelství v čele s místodržícím. V rakouském Slezsku držel místodržící při absenci krajské vlády rovněž funkci krajského prezidenta a byl přímým nadřízeným okresního hejtmana. Moravsko-slezská země byla rozdělena a Slezsko vystupovalo znovu jako samostatná země reprezentovaná na úrovni státní správy místodržitelstvím se sídlem v Opavě. Nadále existoval také volený samosprávný orgán – Slezský konvent (od roku 1861 nazýván Slezský zemský sněm).

Jelikož místodržitelství bylo orgánem státní správy a scházely krajské vlády jako samosprávné úřady, bylo místodržitelství v roce 1853 nahrazeno zemskou vládou slezskou v Opavě, která spojovala kompetence a úkoly krajské vlády a místodržitelství. Zemská vláda slezská působila jako nejvyšší správní orgán až do konce existence rakouského Slezska. V roce 1860 byla sice zrušena a Slezsko bylo sloučeno s Moravou, ale tato změna trvala pouze rok a od roku 1861 opět existovalo Slezsko jako samostatná země se zemskou vládou. V jejím čele stál zemský prezident.

Politických okresů bylo v rakouském Slezsku zřízeno v roce 1849 celkem sedm – Bruntál, Frývaldov (Jeseník), Krnov, Opava, Frýdek, Těšín a Bílsko. V nich se nacházelo 22 soudních okresů – Bílsko, Skočov, Strumeň, Jablunkov, Těšín, Fryštát, Bohumín, Frýdek, Bílovec, Klimkovice, Odry, Opava, Vítkov, Albrechtice, Krnov, Osoblaha, Bruntál, Horní Benešov, Cukmantl (Zlaté Hory), Frývaldov (Jeseník), Javorník a Vidnava. Když v roce 1855 proběhla další správní reforma, politické okresy byly zrušeny, část jejich kompetencí přešla na zemskou vládu a část na tyto soudní okresy, které začaly řídit smíšené okresní úřady. V jejich čele stáli okresní představení.


Uspořádání slezských knížectví v roce 1742. Zdroj MT.
Klikni na obrázek pro zvětšení..


V roce 1868 byla znovu oddělena soudní a politická správa. Soudní okresy zůstaly stejné, pouze v roce 1869 se vydělil další soudní okres Vrbno (ze s. o. Bruntál), v roce 1873 Jindřichov (ze s. o. Osoblaha) a v roce 1904 Polská Ostrava (ze s. o. Bohumín). Pro politickou správu opět povstala okresní hejtmanství s okresními hejtmany na čele. Rakouské Slezsko bylo rozděleno na sedm politických okresů, ale nebyly to zcela tytéž okresy jako před rokem 1855 – Bruntál, Frývaldov (Jeseník), Krnov, Opava, Fryštát, Těšín a Bílsko. Působnost okresních hejtmanství měla Opava jako statutární město a specifický status následně získala ještě města Bílsko a Frýdek. Tím byla vytvořena tříinstanční státní správa (okresní hejtmanství – zemská vláda – stát). Tento správní systém vydržel do konce monarchie, jen v průběhu času vznikaly potřeby racionálněji rozdělit administrativní jednotky, a proto byl v roce 1896 zřízen politický okres Bílovec, který se vydělil z okresu Opava, a v roce 1901 politický okres Frýdek, vydělený z okresu Těšín. Byl původně tvořen jediným soudním okresem – Frýdek, ale v roce 1904 byl k němu přičleněn soudní okres Polská Ostrava.

Tři instance nakonec měla také samospráva. Na nejnižší úrovni ji představovala obecní představenstva, na střední od roku 1898 okresní silniční výbory a na zemské Slezský sněm.

1.6 Vývoj vnitřního administrativního uspořádání od roku 1918

Po vzniku Československa byl převzat správní systém Rakouska-Uherska. Teprve v roce 1928 proběhla reforma správy, jíž byla zřízena Moravskoslezská země. Vznikl zemský úřad se sídlem v Brně a okresní úřady jako samosprávné orgány. Za druhé světové války byla západní část Slezska přičleněna k Říšské župě Sudety a většina Těšínska k provincii Slezsko, později Horní Slezsko s vládním prezidentem v Katovicích. Pouze okres Frýdek zůstal v tzv. druhé republice a posléze v protektorátu. Po válce vznikaly na všech úrovních národní výbory a reformou z roku 1949 povstaly kraje. Větší část Slezska spadala pod Ostravský kraj a od roku 1960 celé Slezsko pod Severomoravský kraj. V roce 1990 byly kraje zrušeny, ale v roce 2000 obnoveny, většina Slezska patří k Moravskoslezskému kraji, pouze okres Jeseník k Olomouckému.
P rvním zákonem samostatného československého státu se stala tzv. recepční norma, kterou zůstaly v platnosti veškeré dosavadní rakousko-uherské zákony a přebírala se rakousko-uherská veřejná správa. V Opavě tedy nadále fungovala zemská vláda slezská, ale zároveň různé politické strany činily kroky k převzetí moci národními výbory. Důležitým orgánem byl Zemský národní výbor pro Slezsko se sídlem v Moravské Ostravě, který byl ustaven 31. října 1918. Zemský sněm obnoven nebyl, takže jako samosprávná instituce zůstal pouze zemský výbor, který se v roce 1919 změnil na zemskou správní komisi.

Národní výbory se tvořily také na úrovni okresů a obcí a na krátký čas přebíraly státní správu. Jinak nadále působily politické okresy Frývaldov (Jeseník), Bruntál, Krnov, Opava, Bílovec, Fryštát a Český Těšín (pod odloučení části Těšínska), statutární města Opava a Frýdek a nově se do tohoto zřízení začlenil také okres Hlučín. Politické okresy se dále členily na původní soudní okresy, jichž bylo v československém Slezsku 23.

V roce 1928 proběhla na základě tzv. organizačního zákona administrativní reforma, podle níž se stát dělil na čtyři země – Českou, Moravskoslezskou, Slovenskou a Podkarpatoruskou. Slezsko bylo sloučeno s Moravou a sídelním městem zemských úřadů se stalo Brno. Zemská vláda slezská tedy zanikla. Na zemské, okresní i obecní úrovni byla sloučena správa se samosprávou. V Brně byl ustaven zemský úřad s působností i pro Slezsko, v jeho čele stál zemský prezident, který měl k dispozici zastupitelstvo, výbor a komise. Okresní úřady se členily stejně, takže v čele stál okresní hejtman a k dispozici měl zastupitelstvo, výbor a komise. Obvody okresů byly totožné s předchozími politickými okresy. Na obecní úrovni působil starosta, obecní zastupitelstvo, obecní rada a komise.

Po mnichovské dohodě byla velká část československého Slezska připojena k Říši a stala se součástí Říšské župy Sudety. Spadala pod vládní obvod Opava, který se dělil na 15 venkovských okresů na čele s landráty a městský okres Opava na čele se starostou. Slezských okresů bylo celkem šest – Bílovec, Bruntál, Frývaldov (Jeseník), Krnov a Opava (město i venkov). Přímo k Říši bylo přičleněno Hlučínsko a stalo se součástí okresu Ratiboř. Po zabrání tzv. Zaolzí Poláky byly vytvořeny okresy Cieszyn a Frysztat, které spadaly pod Slezské vojvodství se sídlem v Katovicích. Po obsazení tohoto území německými vojsky byly oba okresy spojeny v jeden okres Těšín (Teschen), jenž byl zařazen ke katovickému vládnímu obvodu provincie Slezsko se sídlem ve Vratislavi, v jejímž čele stál vrchní vládní prezident. V roce 1941 byla slezská provincie rozdělena a vznikla provincie Horní Slezsko s vládním prezidentem v Katovicích. V rámci tzv. druhé republiky zůstal jen okleštěný okres Frýdek, k němuž bylo připojeno několik obcí bývalého okresu Český Těšín. Toto území se stalo v roce 1939 součástí Protektorátu Čechy a Morava. Politický okres Frýdek byl v roce 1942 zrušen a začleněn do okresu Místek. Území spadalo pod oberlandrát v Moravské Ostravě.



Hranice protektorátu na území Slezska (stav z let 1942–1945). Zdroj Wikipedia
Klikni na obrázek pro zvětšení..


Po druhé světové válce bylo obnoveno správní členění z období před rokem 1938, ovšem správu místo dřívějších úřadů převzaly na základě Košického vládního programu národní výbory. Z období okupace zůstalo začlenění okresu Frýdek do okresu Místek a existence statutárního města Ostrava (okres Moravská Ostrava byl zrušen). V oblastech s převahou německého obyvatelstva byly jmenovány okresní a místní správní komise. Na zemské úrovni spravovala Slezsko expozitura Moravskoslezského zemského národního výboru v Ostravě. Ústava z 9. května 1948 ovšem nehovořila o zemských národních výborech, nýbrž rozdělovala národní výbory na místní, okresní a krajské. K 1. lednu 1949 byly zřízeny krajské národní výbory, jejichž výkonnými složkami byly: rada, předseda (a jeho náměstci), referenti a komise. Území krajů nerespektovala zemské hranice. Pod Ostravský kraj spadaly slezské okresy Bílovec, Český Těšín, Fryštát, Hlučín, Krnov, Opava, Ostrava a Vítkov. Okresy Bruntál a Jeseník byly začleněny pod Olomoucký kraj.

V roce 1960 proběhla další správní reforma, na jejímž základě byl zachován krajský systém, ale změnilo se členění krajů a snížil se počet krajů i okresů. Československé Slezsko se stalo spolu s přilehlými částmi Moravy součástí jediného Severomoravského kraje, který se členil na 10 okresů, z nichž ve Slezsku byly nebo do něho zasahovaly okresy Ostrava, Frýdek-Místek, Karviná, Opava, Bruntál a Šumperk. Tyto okresy existovaly i po roce 1990, kdy byly zrušeny kraje a hlavní veřejnou správu zastávaly okresní úřady. V roce 1994 přibyl okres Jeseník. V roce 1997 byl přijat zákon o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, jimiž byly kraje s krajskými úřady. Kraje byly zřízeny v roce 2000 a většina českého Slezska spadala pod Moravskoslezský kraj, pouze okres Jeseník pod Olomoucký kraj. V rámci druhé fáze reformy územní správy byly v roce 2002 zrušeny okresní úřady a zůstaly územní jednotky – okresy. Působnost byla částečně přenesena na krajské úřady a částečně na obce s rozšířenou působností.



1.7 Vývoj zástavby na území českého Slezska

Na území severní Moravy a českého Slezska došlo v průběhu uplynulých dvou set let k prudkým populačním změnám, které se projevily také ve vývoji zastavěného území. Tyto změny můžeme pozorovat jak ve městech, tak na venkově. Některá sídla znásobila počet svých obyvatel, jinde je počet obyvatel jen zlomkem proti stavu před sto lety. Mnohé vesnice se staly městy, naopak některá města se vlivem úbytku obyvatel zařadila mezi vesnice.
R ozdílnost vesnické zástavby v různých částech českého Slezska je zjevná již z úrovně terénu, ale zvláště vynikne z leteckého pohledu. Zástavbou přitom rozumíme především urbanistické řešení, tj. kompozici prostorového řešení v měřítku sídla a navazujících částí krajiny, nikoli architektonické řešení jednotlivých staveb. Pro ilustraci vývoje zástavby jsou zvoleny charakteristické typologicky odlišné oblasti: Jesenicko, Opavsko, Fryštátsko (Karvinsko) a Těšínsko.

Nejstarším sídelním územím je území sníženin, jako je oblast Slezské nížiny (Opavsko, Hlučínsko a Osoblažský výběžek). Pro ně jsou charakteristické poměrně kompaktní soustředěné vsi. Mají zpravidla domy seřazeny těsně vedle sebe podél silnice nebo návsi. Intravilán je od polností výrazně oddělen ploty zahrad a cestami. Polnosti, nebo také plužina, jsou rozděleny do bloků – tratí, které se dále dělí na úzké proužky – pentle. K jednomu stavení mohou patřit pentle v různých tratích.

Jesenická oblast je mladším územím osidlovaným převážně v době vrcholně a pozdně středověké (německé) kolonizace. Vyskytují se zde plánovitě založené, obvykle protáhlé vsi řadové a vsi lesní lánové. Domy jsou seřazeny volně podél cesty nebo potoka, jejich vzdálenosti se řídí šířkou pásu polností (záhumenicové plužiny), táhnoucího se za humny každého statku.

Na území na východ od Ostravy, stejně jako v Podbeskydí, se plánovitost řadových vsí uplatňuje méně než u lesních lánových vsí, usedlosti se řadí podle cesty v nepravidelných mezerách. Tento přechodný typ se nazývá řetězovou vsí. V horských polohách Beskyd mají vsi nejmladšího osídlení volněji seskupený hromadný půdorys. Jsou přechodným typem mezi vesnicemi a samotami.

Hromadné cestní vsi na Fryštátsku (Karvinsku) a Těšínsku se vyznačují nepravidelnou zástavbou podél cest. Rozptýlená slezská zástavba zde souvisí se změnou způsobu obživy a s překotným populačním růstem, které se datují od konce 18 století.

Kromě vyjmenovaných typů venkovského osídlení se na území severní Moravy a Slezska vyskytují i přechodné formy sídel, nesoucí znaky více typů. Je třeba zdůraznit, že ráz osídlení se v průběhu času měnil, sídla vznikala a zanikala, původní ráz osídlení byl překryt „novou vrstvou“.

Základní typy měst. Města na území severní Moravy a Slezska můžeme podle typu rozdělit do následujících skupin: nejstarší města vývojová, předkolonizační, s nepravidelným půdorysem (Opava, Krnov), města plánovitě založená v kolonizační etapě vrcholného středověku, která se vyznačují pravoúhlým půdorysem svého jádra a čtvercovým (Bruntál, Horní Benešov, Hlučín) nebo obdélníkovým (Osoblaha, Bílovec, Klimkovice) tvarem náměstí, města vzniklá ze vsí, postrádající ústřední tržiště městského rázu (Město Albrechtice, Slezská Ostrava, Rychvald), města novodobá, jejichž městská funkce vznikla v souvislosti s industrializací (Třinec), a města plánovitě založená částečně nebo zcela podle moderního regulačního plánu (Český Těšín, Havířov, Nový Bohumín, částečně „nová“ Karviná a „nová“ Orlová).

Vývoj zástavby podle oblastí. Podkladem pro zkoumání vývoje zástavby jsou mapy stabilního katastru z let 1830–1840, pruská vojenská mapa z roku 1877, letecké snímkování z roku 1955 a pravidelně snímané barevné ortofotomapy z období po roce 2000.

Jesenicko. Krajina Jesenicka není nástupem industrializace příliš poznamenána, nové výrobní závody vznikají především ve městech. Centrem průmyslu a obchodu se pro tuto oblast v druhé polovině 19. století stává Krnov. Zásadní význam má pro město vytyčení nové silnice do Osoblahy a vybudování železničního uzlu v roce 1872. Kromě továren se rozvíjí na všechny strany od vnitřního města také nové obytné čtvrti. Bohužel, v závěru druhé světové války bylo město těžce poškozeno. Z historického jádra zbylo jen torzo, dílo zkázy dovršila socialistická dostavba. Vnější obytné čtvrti byly narušeny méně, panelová sídlištní výstavba však nenavázala na předválečnou uliční síť. Obdobně byla na konci druhé světové války zničena i další města, nejvíce snad Osoblaha. Demolice historických jader a necitlivá nová výstavba sídla nenávratně poškodila. V mnohých z nich zanikla centrální náměstí a byla nahrazena pouze křižovatkou silnic (Andělská Hora), jiná kvůli úbytku obyvatel pozbyla status města (Osoblaha).

S nástupem industrializace venkovské obyvatelstvo odchází za prací do průmyslových center, jeho počet začíná klesat. Obce s nepříznivou bilancí obyvatel tvoří na konci 19. století na Jesenicku většinu. Nejhorší úbytek nastal v příhraničních okresech, příznivý vývoj zaznamenává pouze Krnovsko. Venkovská zástavba se však zásadně nemění. Zlom nastává koncem druhé světové války s vysídlením tehdy převažujícího německého obyvatelstva. Trvale dosídlit území nově příchozími z jiných částí republiky i zahraničí (Rumunsko, Ukrajina) se nedaří, domy chátrají, některé obce zanikají, jiné přetrvávají s podstatně nižším počtem obyvatel. Opuštěné chalupy jsou využívané k rekreačním účelům, je podporována i výstavba chat a podnikových rekreačních zařízení. Intenzivní zemědělství je v místech s méně příznivými podmínkami nahrazeno pastevním chovem dobytka, svažitá pole zarůstají dřevinami. Přesto si menší a odlehlejší sídla uchovávají vizuálně svůj původní charakter, členění polností je stále zřetelné, údolní vsi zůstávají údolními vesnicemi (Holčovice, Heřmanovice). Naproti tomu vesnice s dobrou dopravní dostupností do center dojížďky se rozrůstají do krajiny plošnou zástavbou rodinných domků.

Opavsko. Zemědělský kraj Slezské nížiny byl stále více ovlivňován Opavou jako významným regionálním centrem. Přestože v době nástupu industrializace Opava hospodářsky zaostává za Krnovem, je administrativním centrem rakouského Slezska a městem škol. Její urbanistický vývoj vrcholí kolem přelomu 19. a 20. století, kdy vznikají mimo jiné reprezentativní čtvrtě činžovních domů. Ve 20. letech 20. století rozvoj města pokračuje výstavbou vilových čtvrtí. Avšak v bojích tzv. ostravské operace na konci druhé světové války Opavsko velmi utrpělo a samotné město Opava bylo ze 70 % zničeno. Radikální plán, který předpokládal asanaci zbytku historického jádra, naštěstí nebyl realizován, přesto bylo v následujících letech zbořeno mnoho zejména secesních domů. Poválečná urbanizace nerespektovala historický kontext, v 70. a 80. letech byla budována především panelová sídliště. Novou zástavbou byla převrstvena i předměstí nebo dříve samostatná obec Kateřinky.

Holčovice – snímek z dronu, 2020. Zdroj SZM.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Změna osídlení Holčovic v letech 1836, 1955 a 2018. Zdroj ÚAZK.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Také Opavsko je od konce 19. století poznamenáno stagnací a úbytkem obyvatelstva, i když v menší míře než Jesenicko. Vesnice si však ještě v 50. letech minulého století zachovávají svůj agrární charakter a výrazné znaky soustředěných vsí polnostmi rozdělenými do tenkých pásků. Ve druhé polovině 20. století se vlivem kolektivizace zemědělství mění charakter krajiny, z mozaiky úzkých políček se stávají velké lány. Dříve úhledné kompaktní obce v blízkosti Opavy se začínají rozrůstat do krajiny (Otice, Slavkov, Kylešovice). Suburbanizační trendy po roce 2000 ještě zesilují, vzdálenější vsi si však stále uchovávají svůj původní charakter (Brumovice, Loděnice, Tábor).

Fryštátsko (Karvinsko) a Těšínsko. Východní část českého Slezska prodělala od počátku industrializace, spojené zejména s dobýváním uhlí a těžkým průmyslem, vůbec nejprudší rozvoj. Na Ostravsku, Bohumínsku a Fryštátsku zaznamenávají dvě třetiny obcí explozivní růst, mimo jiné díky imigraci z Haliče. Vedle měst získávají populačně i vesnice v dosahu pracovních příležitostí. Nepravidelné řetězové vsi a rozptýlená zástavba se začínají zahušťovat. Možnost uživit se jinak, než prací na poli rozrušila zemědělskou tradici a společenskou strukturu. Nastalo do té doby nemyslitelné dělení polností, protože výnos z úrody byl pouze doplňkem příjmu rodiny. Rozmístění usedlostí je většinou samovolné a váže se na místní komunikace. Přesto je možné ještě krátce po druhé světové válce pozorovat značné rozdíly v hustotě zástavby v nejprůmyslovějších částech území, zejména v blízkosti dolů, kde vyrostly hornické kolonie (Rychvald, Petřvald, Orlová-Poruba) a v odlehlejších lokalitách, kde je zástavba stále poměrně řídká (Střítež, Návsí, Vendryně). Od druhé poloviny 20. století se rezidenční zástavba zahušťuje i mimo průmyslová centra a na většině území tak ztrácí svůj původní charakter rozptýleného osídlení a velkými vzdálenostmi mezi jednotlivými usedlostmi a postupně pokrývá téměř celý katastr.

Krajina Karvinska byla změněna nejvíce. Vlivem důlní činnosti a jejích následků zanikly části sídel (Orlová) nebo celá sídla (původní Karviná). Novodobá Karviná začala být budována jako první z nových sídel Ostravska již v roce 1947, kdy bylo severně od Fryštátu založeno satelitní město Stalingrad, později nazvané Nové Město, s osovým bulvárem třídy Osvobození. Díky tomu vzrostl mezi lety 1950 až 1961 počet obyvatel z cca 8 500 na cca 27 800. V rámci řízeného rozvoje palivové základny se začaly budovat v dostupné vzdálenosti od dolů první zárodky sídlišť z tzv. dvouletkových domů. V roce 1955 bylo rozhodnuto, že sídliště v Šumbarku a v Dolních Bludovicích budou spojena a vznikne nové město, pro které byl vybrán název Havířov. Osou jeho urbanistické kompozice se stal bulvár Hlavní třída, dříve těšínská silnice.

Podle předem promyšleného urbanistického plánu byl mnohem dříve, ve 20. a 30. letech 20. století, vybudován Český Těšín poté, co byl Těšín rozdělen státní hranicí a jeho historické centrum zůstalo na polské straně. Centrum města bylo vybudováno. Základem kompozice města, rozkládajícího se mezi železnicí a řekou Olší, se stala Hlavní třída a hlavní obdélníkové náměstí s radnicí (1929). Centrální část města byla na jihu ohraničená dnešní ulicí Střelniční, ale rozvolněnější předměstská zástavba pokračovala dále jižním směrem mezi tratí a řekou a také západně od železnice. Pro tuto část města je charakteristický trojzubec cest Ostravská, Frýdecká a Jablunkovská, později doplněný cestou do Fryštátu. Příkladem vesnice, která se stala v roce 1930 městem, je Třinec. Význam sídla vzrostl díky založení hutního a železárenského areálu na konci 40. let 19. století, z něhož později vznikly Třinecké železárny.

2. PROSTOROVĚ-GEOGRAFICKÝ KONTEXT

OBSAH KAPITOLY

2.1 Geologie
Mgr. Lenka Jarošová, Ph.D. (SZM)
2.2 Geomorfologie
Mgr. Lenka Jarošová, Ph.D. (SZM)
2.3 Vodstvo
Mgr. Lenka Jarošová, Ph.D. (SZM)
2.4 Podnebí
Mgr. Lenka Jarošová, Ph.D. (SZM)
2.5 Vegetace
Mgr. Lukáš Číhal, Ph.D. (SZM)
2.6 Vegetace – nepůvodní a invazní rostliny
Mgr. Lukáš Číhal, Ph.D. (SZM)
2.7 Spolubydlíci (synantropní) živočíchové
Mgr. Martin Gajdošík, Ph.D. (SZM)
2.8 Invazní druhy živočichů
Mgr. Martin Gajdošík, Ph.D. (SZM)
2.9 Ohrožení a vzácní živočichové
Mgr. Martin Gajdošík, Ph.D. (SZM)
2.10 Přistěhovalci
Mgr. Martin Gajdošík, Ph.D. (SZM)
2.11 Zajímavosti a rarity
Mgr. Martin Gajdošík, Ph.D. (SZM)
2.12 Navrátilci a zmizelí
Mgr. Martin Gajdošík, Ph.D. (SZM)

2.1 Geologie

Slezsko se vyznačuje neobyčejnou rozmanitostí geologické stavby, protože zde zasahují dva velké geologické celky – Český masiv a Západní Karpaty. S tím souvisí geologické a mineralogické poměry. Pro geologický vývoj Českého masivu měl zásadní význam hercynský, neboli variský horotvorný pochod, který probíhal přibližně před 380 až 300 miliony let, od svrchního devonu do spodního permu. Nejlépe zachovaným zbytkem variského horstva je právě Český masiv. Variské horotvorné procesy jej zformovaly do pevného celku, který již později nebyl vrásněn a postupně byl překryt druhohorními a třetihorními sedimenty. Současnou podobu získal ve čtvrtohorách, především vlivem zalednění a následným utvářením říční sítě.
Č eský masiv se skládá z několika geologicky odlišných oblastí, přičemž na území dnešního Slezska a severní Moravy zasahují dvě z nich: lugikum a silesikum. Vnější Západní Karpaty tvoří systém svrchnokřídových a třetihorních příkrovů, které se přesunuly přes jihovýchodní okraj Českého masivu během alpinských horotvorných procesů. Ty začaly asi před 100 miliony let a v podstatě pokračují až do současnosti. Na území Slezska a severní Moravy patří k Vnějším Západním Karpatům Beskydy a Podbeskydská pahorkatina.

Proterozoikum (starohory). K tomuto nejstaršímu geologickému období patří v metamorfikách silesika v Hrubém Jeseníku varisky silně přepracované horniny v jádrech klenbových struktur či příkrovů (desenské a keprnická klenba). Paleozoikum (prvohory). V moravskoslezské oblasti jsou značně rozšířené devonské horniny, které vystupují v četných povrchových výchozech v Hrubém i Nízkém Jeseníku. Zajímavá devonská fauna pochází z Chabičova a Horního Benešova.

Ve spodním karbonu zcela převažují mořské uloženiny (kulmská facie), ve svrchním karbonu naopak sedimenty sladkovodní, což je odrazem klimatických změn a působení horotvorných pohybů variského vrásnění. Spodnokarbonské uloženiny dosahují největších mocností v Nízkém Jeseníku, kde jsou vyvinuty převážně v břidličnato-drobovém neboli kulmském vývoji. Moře se na našem území ve spodním karbonu nacházelo asi před 340 miliony let. Mořská fauna je druhově poměrně chudá a má obdobné složení na mnoha lokalitách (Zálužné, Nové Těchanovice, Lhotka). Ve svrchním karbonu, asi před 320 miliony let, se oblast Moravy a Slezska stala souší. Vznikla rozlehlá plošina, kterou dnes nazýváme hornoslezskou pánví. Tehdy se tato oblast nacházela blízko rovníku nebo přímo na něm, panovalo zde vlhké a teplé klima a plošina zarůstala vegetací. Vznikl karbonský prales, jeden z nejpozoruhodnějších suchozemských ekosystémů v historii Země. Díky teplému a vlhkému klimatu z hmoty karbonských rostlin vzniklo černé uhlí s množstvím zkamenělin rostlin i živočichů.

Mezozoikum (druhohory). Pozoruhodným obdobím druhohor byla svrchní jura, před 150 miliony let se v mělkém tropickém moři rozvíjel organogenní útes, tvořený masivními, stočenými schránkami mlžů a korálů (Kotouč u Štramberka).

Videoanimace přesunů tektonických desek


Třetihory. Moře, které se na Moravě a ve Slezsku naposledy rozlévalo v mladších třetihorách, zanechalo po svém ústupu před 14–13 miliony let ve vrstvách jílovitých usazenin opavského zálivu zkameněliny různých měkkýšů, ale hlavně kompletní kostry ryb. Srážením minerálních solí z přesycené mořské vody zde vznikla ložiska sádrovce (Opava-Kateřinky, Kobeřice).











Trilobit Chotecops cf. Auspex, devon, Horní Benešov. Foto J. Solnický.

Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Ve střední části Nízkého Jeseníku leží skupina vulkánů, která byla činná na rozhraní třetihor a čtvrtohor. Vznik vulkanických těles v průběhu terciéru a kvartéru souvisí s intenzivní horotvornou činností alpinského vrásnění na jihu a východě Evropy. Vulkány mají charakter stratovulkánů, tedy smíšených vulkánů (Velký Roudný, Uhlířský vrch, Mezina).

Čtvrtohory začaly přibližně před 1,8 milionu let a dosud trvají. Ve starších čtvrtohorách (pleistocénu) se cyklicky střídala období teplého podnebí s obdobími, kdy docházelo k celosvětovému ochlazování. V ledových dobách (glaciálech) se rozšiřovaly pevninské a horské ledovce, které v teplejších obdobích (interglaciálech) opět roztávaly. Na území Slezska a severní Moravy zasáhl kontinentální ledovec během dvou dob ledových řazených do středního pleistocénu.

Ve Slezsku se vyskytují minerály vyvřelých (magmatických) hornin a doprovodné minerály vzniklé z horkých roztoků (hydrotermální minerály), dále minerály hornin přeměněných (metamorfovaných), minerály v usazených (sedimentárních) horninách a recentní minerály, tedy minerály vznikající v současnosti. Za světový unikát jsou považována opavská meteorická železa; jejich jedinečnost spočívá v tom, že byla nalezena v roce 1925 v kontextu paleolitického sídliště, jehož stáří je 18 tisíc let. Unikátní je i nález několika zlomků kamenného meteoritu v obci Morávka v roce 2000.



2.2 Geomorfologie

Krajina Slezska a přilehlých částí severní Moravy je nesmírně rozmanitá, nachází se zde různé typy georeliéfu, od rovin a nížinných pahorkatin až po hornatiny Hrubého Jeseníku a Moravskoslezských Beskyd. Setkávají se zde tři geomorfologické provincie: Česká vysočina na severozápadě a Západní Karpaty na jihovýchodě, ze severu zasahuje poměrně malý výběžek Středoevropské nížiny.
P rovincie se zde dále dělí na soustavy: Krkonošsko-jesenická soustava, Středopolské nížiny, Vněkarpatské sníženiny a Vnější Západní Karpaty. Soustavy se pak dále dělí na podsoustavy, jejich skladebnými částmi jsou celky, členěné dále na podcelky, v jejichž rámci se většinou ještě vymezují okrsky. V krajině se projevují nejen výsledky rozdílného geologického vývoje a změn podnebí, ale také působení člověka na krajinu. Na jedné straně se zde nacházejí části přírody téměř nedotčené, na straně druhé krajina poznamenaná těžbou, průmyslem i zástavbou.

Na vývoji reliéfu slezské krajiny se vedle tektonických pohybů výrazně podílela sopečná činnost na rozhraní třetihor a čtvrtohor. Z hlediska geomorfologie bylo pro krajinu dnešního Slezska klíčové čtvrtohorní zalednění, které se výrazně podílelo na modelaci terénu, stejně tak jako následné utváření říční sítě. Na území Slezska a severní Moravy zasáhl kontinentální ledovec během středního pleistocénu. Po jeho ústupu zde zůstaly mocné vrstvy jílů, písků a štěrků, které obsahují menší kusy severských hornin i bludné balvany transportované ledovcem na různou vzdálenost. V důsledku intenzivního mrazového zvětrávání v předpolí ledovce v dobách ledových vznikly výrazné skalní dominanty Jeseníků, tzv. mrazové sruby (Petrovy kameny, Vozka, Obří skály či vrchol Keprníku). Mrazivé klima se podílelo i na vytvoření specifických terénních půdních tvarů, jako jsou kamenná moře (Břidličná, Ztracené kameny, Suchý vrch) nebo mrazem tříděné půdy na holích. Přímým působením horského ledovce vznikl kar Velké kotliny, unikátní lokalita, kde dodnes padají laviny a zbytky sněhu se drží místy až do července. Díky nepropustnosti podloží vznikly v době poledové rašeliniště na Rejvízu a mezi Keprníkem a Vozkou.

Na formování georeliéfu se kromě mrazu podílely a podílí četné procesy – vodní a větrná eroze, povodně, sesuvy a další. Vedle tvarů vzniklých v současném podnebí se uchovaly i tvary vzniklé v odlišných podmínkách minulých geologických dob. Reliéf tak je výsledkem vzájemného působení endogenních a exogenních geologických procesů v prostoru a čase. V několika posledních stoletích je však původní reliéf stále více transformován činností člověka, přičemž jeho vliv neustále vzrůstá. Od samého počátku holocénu mění člověk ve stále větší míře přírodní podmínky vývoje reliéfu a krajiny. Svou činností působí na krajinu přímým nebo nepřímým ovlivňováním přírodních geomorfologických procesů, neúmyslným vytvářením povrchových tvarů i plánovitým vytvářením tvarů nových. Nepřímý dopad způsobuje narušování rovnováhy geosystémů v důsledku nevhodné hospodářské aktivity (kácení lesů, způsob těžby a obdělávání půdy, meliorace). K přímým vlivům člověka na georeliéf řadíme především tvary spojené s jeho báňskou, průmyslovou a zemědělskou aktivitou (haldy, navážky, lomy, poklesové propadliny).










Lysá hora (1324 m), nejvyšší vrchol Moravskoslezských Beskyd, 1946. Foto R. Janda.

Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Slezská krajina nabízí návštěvníkům množství rozmanitých geomorfologických tvarů, mnohé z nich jsou oblíbeným turistickým cílem. V souvislosti s geomorfologickým vývojem území je nutné zmínit existenci krasových jevů – jeskyně patří k často navštěvovaným přírodním atrakcím. Významné krasové jevy se vyvinuly v krystalických vápencích na severovýchodním okraji Hornolipovské hornatiny. Jeskyně Na Pomezí s bohatou krápníkovou výzdobou a členitou modelací je největší krasovou jeskyní v krystalických vápencích na území ČR. Pozoruhodný mramorový kras se zpřístupněnou jeskyní Na Špičáku se nachází nedaleko obcí Písečná a Supíkovice na Jesenicku. Krápníková výzdoba v jeskyni byla sice zničena dávno před zpřístupněním, jeskynní chodby mají v profilu typický srdcovitý tvar, který vytvořily tavné vody kontinentálního ledovce. Pozoruhodné jsou i pseudokrasové jevy, které se vyskytují na malém území u obce Matějovice nad potokem Hrozová (Matějovické jeskyně). Naproti tomu beskydský pseudokras patří v kategorii pískovců k největším na světě (Kněhyňská jeskyně, Ondrášovy díry). V hlubokých údolích vodních toků se často vytvořily vodopády. K těm nejkrásnějším patří Rešovské vodopády na říčce Huntavě, vodopády Bílé Opavy (včetně umělého vodopádu v Karlově Studánce), dnes již částečně Vysoký vodopád na Studeném potoce či Nýznerovské vodopády v údolí Stříbrného potoka. Ráz některých údolí byl zásadním způsobem změněn vybudováním velkých vodních nádrží, přičemž zcela mimořádným způsobem krajinu Hrubého Jeseníku pozměnila výstavba přečerpávací elektrárny Dlouhé Stráně.



2.3 Vodstvo

Voda má v krajině mimořádný význam, ostatně i reliéf krajiny vznikl za významného přispění působení tekoucí vody. Říční krajina před-stavuje soubor ekosystémů a jejich fungování je přítomností řeky v krajině přímo podmíněno; také lidské osídlení se v minulosti koncentrovalo především podél vodních toků. Člověk začal energii vody záhy využívat. S rozvojem průmyslu a zejména během industrializace ve 20. století docházelo často ke znečištění řek. To mělo pochopitelně zásadní dopad na ekosystém vodních toků; ten tvoří druhově bohatá společenstva, která jsou však velmi citlivá na znečištění vody a další nevhodné zásahy. Vzhledem k významu vody v krajině je v současné době věnována patřičná péče její ochraně.
R ozloha českého Slezska do značné míry koresponduje s povodím Odry, které je povodím řeky prvního řádu a je součástí úmoří Baltského moře. Povodí je oblast, ze které do řeky Odry přitéká voda buď přímo, nebo prostřednictvím jejich přítoků. Jeho hranici tvoří rozvodí se sousedními povodími. Páteřními toky povodí Odry je řeka Odra s levostranným přítokem Opavou přibírající Moravici z Jeseníků a pravostrannými přítoky Ostravicí a Olší odvodňujícími Moravskoslezské a Slezské Beskydy. Některé řeky patří k tzv. okrajovým přítokům Odry, do níž ústí mimo Českou republiku na území Polska (Osoblaha, Bělá a Vidnávka). V povodí Odry jsou dvě hydrologicky odlišné oblasti, z nichž jesenická patří k Českému masivu a beskydská k Západním Karpatům. Řeka Odra pramení v Oderských vrších, protéká českou částí Slezska a opouští Českou republiku pod soutokem s Olší v Bohumíně.

Pět hlavních toků povodí představují řeky Odra, Opava, Moravice, Ostravice a Olše, která jako jediná z nich nepramení na našem území, ale v Polsku. Odra, Opava a Olše zčásti utvářejí hranici s Polskem, Odra a Ostravice tvořily část historické zemské hranice s Moravou.

Ostravice vzniká spojením Bílé a Černé Ostravice. Bílá Ostravice, která je považována za pramennou, pramení v lokalitě Bílá-Hlavatá. Od soutoku s Černou Ostravicí již řeka pokračuje pod názvem Ostravice. Před výstavbou přehrad patřila Ostravice průtokově k nejrozkolísanějším tokům na území ČR a průběh povodní zde byl často katastrofální. Řeka Opava vzniká soutokem Střední a Černé Opavy ve Vrbně pod Pradědem, další zdrojnici tvoří Bílá Opava. Opava má mnohem stabilnější poměry, než srovnatelné toky na beskydské straně povodí. Moravice pramení ve Velké kotlině v NPR Praděd a téměř po celé délce má charakter horského toku. Je-jím významným přítokem je řeka Hvozdnice. Řeka Olše jako jediný z pěti hlavních toků povodí nepramení na českém státním území, ale na území sousední Polské republiky, na území ČR se dostává poblíž obce Bukovec.

Ve Slezsku vznikaly také umělé vodní nádrže. Nejprve rybníky, případně celé soustavy rybníků (Jistebnické rybníky, Polanecké a Svinovské rybníky), později pak menší vodní nádrže i velká vodní díla (Kružberk a Slezská Harta na Moravici, Morávka na Morávce, Šance na Ostravici, Žermanice na Lučině, Olešná na Olešné a Těrlicko na Stonávce). Přehradní nádrže výrazně ovlivňují charakter toku, na němž jsou položeny, a to jak nad nádrží, tak zejména pod ní. Specifickou vodní plochou jsou lokality podmíněné těžbou (umělá vodní jezera, zatopené poklesové propadliny i zatopené lomy).

Odra v přírodní rezervaci Polanský les, 2013. Foto J. Kristiánová.

Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


V záplavových oblastech řek a potočních nivách, či v místech se zhoršeným odtokem a zvýšenou hladinou spodní vody vznikají mělké vodní nádrže, tůně. Typickými přechodový-mi biotopy mezi vodními a suchozemskými ekosystémy jsou mokřady, území s půdou trvale či po určité období roku nasycenou či zaplavenou vodou. Významným projektem, kterým byly slezské krajině navráceny melioracemi dříve znehodnocené plochy a mokřady, jsou Kozmické ptačí louky. Zvláštním typem mokřadů jsou rašeliniště, jejichž základem jsou odumřelé vrstvy mechorostů, zejména rašeliníků (Rejvíz).

Prameny (prosté i minerální), toky a jejich nivy, jakož i mokřady jsou ekologicky, geomorfologicky a esteticky hodnotnou částí krajiny, utváří její typický vzhled a přispívají k udržení její stability. Mnohé vodní toky si alespoň zčásti udržely svůj původní ráz a staly se domovem chráněných a ohrožených druhů rostlin a živočichů. Ne vždy přistupoval člověk k říčnímu ekosystému zodpovědně, u celé řady toků byly v minulosti provedeny nevhodné zásahy. Naštěstí v posledních letech dochází také k promyšlené revitalizaci toků a jejich ekosystémů.

2.4 Podnebí

Pojem klima neboli podnebí je obecně pojímáno jako dlouhodobý charakteristický režim atmosférické cirkulace. Ten je popisován jednak průměrnými hodnotami klimatických veličin (teplot, srážkových úhrnů a dalších), jednak mírou jejich rozptýlenosti a proměnlivosti a dalšími statistickými údaji. Podnebí České republiky je typické vzájemným pronikáním a míšením oceánských a kontinentálních vlivů. Přímořský vliv se projevuje hlavně v Čechách, zatímco na Moravě a ve Slezsku přibývá podnebních vlivů kontinentálních. Vzhledem k tomu, že klima má zásadní ekonomický význam především pro rostlinnou produkci, je sledování jeho vývoje důležité pro celou společnost.
K limatické poměry českého Slezska předurčuje jeho poloha v rámci mírného klimatického pásu na přechodu mezi oceánským a kontinentálním typem klimatu. Podstatný vliv na podnebí má nadmořská výška a reliéf území. Podle nejpoužívanější klimatické klasifikace W. Köppena a jejich modifikací patří nižší polohy Slezska s mírně teplým klimatem, rovnoměrným rozložením srážek a teplým létem k typu Cfb. Ten je od středních poloh vystřídán typem Dfb, který je charakteristický mírně studeným klimatem, rovnoměrným rozložením srážek a teplým létem. Vyšší polohy Moravskoslezských Beskyd a Jeseníků se vyznačují mírně studeným klimatem, rovnoměrným rozložením srážek a chladným létem a řadí se tak k typu Dfc. Unikátním prostředím jsou jesenické horské hole, které nesou některé typické znaky tundry. V této tzv. arkto-alpínská tundře na hřebenech Jeseníků je dokonce zastoupeno i klima tundry, typ ET. Detailnější členění klimatu Slezska plyne z klimatické klasifikace prezentované v Atlasu podnebí Československé republiky. Vymezuje oblasti teplé (A), mírně teplé (B) a chladné (C). Klasifikační kritéria uvedeného členění byla pozměněna a nově aplikována na klimatologické údaje z období 1961–2000. Podle tohoto členění je ve vyšších polohách Jeseníků a Moravskoslezských Beskyd zastoupena chladná oblast (okrsek C1, popř. C2). Naprostá většina území patří do mírně teplé oblasti (B). Klimatická pestrost území je dána nejen polohou vzhledem k převažujícím cirkulačním systémům, ale i jeho značnou vertikální členitostí.

Teplota vzduchu. V rámci českého Slezska jsou nejteplejší severní okrajové části a Ostravská pánev. Průměrné roční teploty se zde pohybují v rozmezí 8–9 °C. Nejchladnější jsou vrcholové části Hrubého Jeseníku, kde průměrná roční teplota klesá pod 2 °C (Praděd 1,1 °C). V ročním chodu je typická jednoduchá kontinentální vlna s nejvyšší průměrnou teplotou v červenci a nejnižší v lednu, absolutně nejvyšší měsíční průměr vykazuje srpen. Srážky se vyznačují značnou prostorovou a časovou proměnlivostí. Ta je dána vzájemnou interakcí fyzikálních procesů jejich vzniku, atmosférickou cirkulací a geografickými charakteristikami tohoto území. Intenzita srážek je všeobecně vyšší v letním než v zimním období. Pokud jde o geografické rozložení srážek, nejvyšší měsíční, sezónní a roční úhrny připadají na vrcholové polohy Moravskoslezských Beskyd a Hrubého Jeseníku. Zde dochází k tzv. orografickému zesílení srážek, kdy při proudění přes hory zesilují výstupné proudy vzduchu a při vhodných podmínkách vznikají větší srážky. Z tohoto důvodu je Lysá hora nejdeštivějším místem Moravy a Slezska. Větrné poměry Slezska jsou dány jeho polohou v oblasti převládajícího západního proudění. Směr i rychlost proudění jsou ovlivňovány tvarem reliéfu. Průměrné rychlosti větru jsou během roku nejvyšší zpravidla v prosinci a v lednu nebo v březnu a v dubnu, přičemž od října do dubna jsou rychlosti vyšší než v ostatních měsících.

Meteorologické a hydrologické stanice na území Slezska spravuje pobočka českého hydrometeorologického ústavu v Ostravě, která také archivuje výsledky jejich pozorování. Na Lysé hoře probíhá měření dokonce již od roku 1897. Dlouhou tradici mají meteorologická pozorování v Jeseníkách, kde klasická meteorologická měření probíhala zprvu na horských chatách (hájovna Rabštejn, Alfrédova chata). V oblasti Pradědu začalo první nepřetržité pozorování v roce 1933 na Ovčárně, trvalo do roku 1938. V letech 1941–1951 (s výjimkou jednoho roku) probíhalo pozorování u kamenné věže rozhledny na vrcholu Pradědu, v pozdějších letech pak v objektu samostatné meteorologické stanice. Komplex staveb zde však negativně ovlivňoval výsledky měření, proto původní meteorologickou stanici na Pradědu nahradila v roce 2004 stanice Šerák.


Meteorologická stanice Lysá hora (1323 m), 2017. Zdroj L. Jarošová.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Meteorologická stanice Šerák (1351 m), 2020. Zdroj L. Jarošová.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..




Na další vývoj podnebí včetně hydrometeorologických i geomorfologických extrémů ve Slezsku bude mít samozřejmě výrazný vliv vývoj klimatu na Zemi. V souvislosti s procesem globálního oteplování můžeme v posledních desetiletích sledovat výrazný nárůst extrémních hydrometeorologických jevů.

2.5 Vegetace

Potenciální přirozenou vegetaci na území českého Slezska tvoří především listnaté lesy různých druhů, zejména pak květnaté bučiny, acidofilní bučiny, jedliny a podmáčené dubové bučiny na území Ostravska. Pro území Opavska platí, že převládají dubohabřiny a lípové doubravy. Mezi méně častá společenstva lze potom zařadit i bezkolencové doubravy a ještě vzácnější jsou bikové či jedlové doubravy. V pohořích Beskyd a Jeseníků jsou potenciálně přirozenými společenstvy především klimaxové a podmáčené smrčiny s menšími rašeliništi. V nejvyšších částech Jeseníků se jedná o subalpínská a alpinská společenstva. Podél vodních toků jsou potenciálně přirozenými společenstvy lužní lesy střemchových jasenin a jilmových doubrav.
F lóra Slezska je do značné míry ovlivněna klimatickými změnami, ke kterým došlo ve velké míře od poslední doby ledové, přibližně před 10 až 12 tisíci lety. V této době zasahoval na toto území severní kontinentální ledovec a v Jeseníkách bylo dokonce možné setkat se s drobnějšími horskými ledovci. S tímto souvisí také destruktivní činnost těchto ledovců, které krajinu, a tedy i flóru utvářely. Nejvýznamnějším takovým krajinným reliktem tohoto období je Jesenická kotlina.

Od této doby, kdy bylo naše území pohlceno ledovým klimatem tundrového pásma, následovalo oteplování spojené s ústupem ledovce. To bylo samozřejmě spojeno s migrací rostlinných druhů, které se postupně staly a dosud jsou součástí naší květeny. Dále byl přirozený vývoj společenstev v minulosti a také v dnešní době do značné míry ovlivňován antropogenní činností, která ve velké míře ovlivnila výskyt rostlinných společenstev, které by se bez vlivu člověka v krajině nevyskytovaly. S tímto jde ruku v ruce šíření nepůvodních a invazních druhů, které mohou způsobovat ochuzení druhové pestrosti, nebo problémy spojené s jejich eradikací. Na druhou stranu jsou to však například také výskyty luk a pastvin, které poskytují vhodné stanoviště pro množství vzácných druhů.

Proto, abychom si vyjmenovali nejcennější územní součásti rostlinných společenstev v českém Slezsku, nám postačí, budeme-li se držet výčtu chráněných krajinných oblastí, CHKO Jeseníky, CHKO Beskydy a CHKO Poodří. Dále potom můžeme pokračovat pro menší celky chráněných území. Mezi těmi nejvýznamnějšími můžeme zmínit například Radhošť, Mionší, Polanskou nivu, Skalickou Morávku, Rejvíz, Landek, Hněvošický háj a další.

Chráněná krajinná oblast Beskydy je většinou pokryta lesní vegetací, bohužel však s převládajícími kulturními porosty. Přirozené porosty květnatých bučin jsou dochovány jen ojediněle ve vyšších nadmořských výškách na Mazáku, Radhošti a na Mazáckém Grúniku. Nelesní vegetace je potom většinou tvořena lučními a mokřadními společenstvy, ovsíkovými loukami v nižších polohách a bývalými pastvinami v polohách vyšších.

Vývoj květeny v CHKO Jeseníky je silně poznamenán poslední dobou ledovou, kdy došlo k rozšíření a poté opět ústupu ledovců. Ačkoli ledovce ustoupily, v Jeseníkách se díky vysoké nadmořské výšce a nízkým teplotám podařila zachovat řada reliktních druhů rostlin, které zde přežívají dodnes. Převažujícím prvkem jsou však stále sekundární smrčiny na místech, kde by se měly vyskytovat bučiny.








Pohled na vrcholové partie CHKO Jeseníky. Zdroj L. Číhal.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Hlavní části CHKO Poodří je tvořeno neregulovanou částí řeky Odry s jejími meandry, slepými rameny a ostrůvky. Většinu území pokrývají mokřadní biotopy, avšak potenciální přirozenou vegetací jsou zde také lužní lesy.

2.6 Vegetace – nepůvodní a invazní rostliny

Nepůvodní a invazní druhy rostlin provází lidský druh již po tisíce let, avšak v dnešní době, kdy se cestuje po celém světě, je mnohem častější, že rostliny, které by nebyly samy schopny překročit geografické a jiné bariéry, obsazují nová území dříve pro ně nedostupná. Co se týče kolonizace území České republiky, vždy byla a je významně ovlivněna svou polohou v centru Evropy, kudy prochází řada přirozených i lidmi vytvořených migračních tras, které mohou usnadňovat jejich šíření. Na druhou stranu je potřeba také dodat, že Česká republika je, stejně jako zbytek Evropy, spíše zdrojem šíření nepůvodních rostlin nežli jejich příjemcem.
P řesto na našem území můžeme nalézt stovky nepůvodních druhů (přibližně 1500 druhů), z nichž asi 90 druhů se chová invazivně. Rozdíl mezi druhem nepůvodním a invazním je přitom vcelku prostý a podle zákona je jejich charakteristika následující. Druhy nepůvodní jsou takové, které nejsou součástí přirozených společenstev určitého regionu – tedy Evropy či České republiky. Druhy invazní jsou potom na daném území také nepůvodní, avšak navíc se nekontrolovaně šíří, přičemž agresivně vytlačují původní druhy. Ne každý nepůvodní druh se tedy šíří invazivně, a můžeme tak mluvit o druhu nepůvodním na našem území, ale přitom nijak nenarušujícím stabilitu společenstev. V některých případech můžeme dokonce mluvit o druhu nepůvodním pouze v rámci určité části našeho území (například původní na Šumavě a nepůvodní v Jeseníkách). Jak však bylo řečeno, můžeme se v našem okolí setkat i s některými druhy, které se přírodou šíří doslova jako lavina, vytváří monokulturní porosty a vytlačují původní vegetaci.

Nepůvodní druhy v naší flóře můžeme dále rozdělit na archeofyty a neofyty. Ty první, archeofyty, už často ani nepovažujeme za nepůvodní, patří mezi ně dokonce i kopřiva žahavka (Urtica urens) nebo vlčí mák (Papaver rhoeas), o kterých by asi jen málokdo řekl, že do naší krajiny vlastně nepatří. Ba co víc, některé z těchto druhů se dnes dokonce považují za vzácné, jako například koukol polní (Agrostemma githago). Archeofyty jsou spojeny především s polními kulturami a šíření rostlin zemědělci z oblastí Blízkého východu a Středomoří. Na rozdíl od neofytů se tedy jedná o rostliny zavlečené ještě před objevením Ameriky Kryštofem Kolumbem (za hranici se zjednodušeně bere období do roku 1500) a, jak už bylo řečeno, u archeofytů bychom často ani neřekli, že se jedná o rostliny nepůvodní, většinou jsou totiž v přírodě již tak dlouho, že si v ní našli svoje místo. Neofyty jsou naopak často rostliny, které se chovají invazně, mohou způsobovat velké škody a může u nich také docházet k nekontrolovanému šíření a vytlačování druhů původních. Často se jedná o rostliny, které byly šířeny úmyslně, jako například bolševník velkolepý (Heracleum mantegazzianum) či křídlatky (Reynotruia). Tento proces se děje prakticky neustále a není výjimkou, že se rostliny šíří ze zahrádek, kam si je lidé vysazují, protože se často dobře pěstují, vydrží zimu a také se snadno množí. U obzvlášť nebezpečných invazí může dojít k tomu, že se daný druh začne šířit natolik nekontrolovaně, že narušuje celá společenstva a ekosystémy, což vede k rozsáhlým škodám ekologickým, ekonomickým, sociálním nebo dokonce zdravotním. Rozšiřování nepůvodních druhů také představuje riziko z hlediska zachování biologické rozmanitosti jak na úrovni druhů, tak i celých společenstev.

Jako nejohroženější místa v krajině jsou považovány ty lokality, které jsou ovlivněné lidskou činností: okraje cest, železniční koridory, města, či místa všeobecně nějak narušované. Časté je také šíření podél říčních koryt a potoků, které mohou sloužit jako dobré cesty k šíření některých druhů invazních rostlin. Co se krajiny Slezska týče, setkáváme se s různými specifiky. Především se jedná o fenomény, jako jsou místa ovlivněná důlní činností, odkaliště, terénní poklesy či haldy.

Bolševník velkolepý (Heracleum mantegazzianu) je zdraví nebezpečná invazní rostlina.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Podle Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky lze z celkového počtu 1454 nepůvodních druhů rostlin vyskytujících se na území České republiky za invazní považovat 61 druhů rostlin, přičemž 20 druhů jsou ty vůbec nejdůležitější. Konkrétně jsou to ambrozie peřenolistá (Ambrosia artemisiifolia), bolševník velkolepý (Heracleum mantegazzianum), borovice vejmutovka (Pinus strobus), javor jasanolistý (Acer negundo), křídlatka česká (Reynoutria bohemika), křídlatka japonská (Reynoutria japonica), křídlatka sachalinská (Reynoutria sachalinensis), kustovnice cizí (Lycium barbarum), laskavec ohnutý (Amaranthus retroflexus), netýkavka malokvětá (Impatiens parviflora), netýkavka žláznatá (Impatiens glandulifera), pajasan žláznatý (Ailanthus altissima), peťour maloúborný (Galinsoga parviflora), střemcha pozdní (Prunus serotina), slunečnice topinambur (Helianthus tuberosus), trnovník akát (Robinia pseudacacia), třapatka dřípatá (Rudbeckia laciniata), lupina mnoholistá (Lupinus polyphyllus), zlatobýl kanadský (Solidago canadensis) a zlatobýl obrovský (Solidago gigantea). Pro vybrané invazní rostliny uvádíme jejich výskyt na základě dat z nálezové databáze (AOPK 2018).

2.7 Spolubydlíci (synantropní) živočichové

Do vývoje přírodních poměrů zasahoval člověk již od konce poslední doby ledové. Oteplení umožnilo přechod k pastevectví a zemědělství, které změnily krajinu. Nejvýraznější změnou bylo odlesňování. Se zemědělci přišli i první synantropové. V dalších staletích se pak postupně rozvíjela přeprava a na ni navázané šíření dalších druhů. Synantropní druhy jsou takové, které po celý, či po část svého životního cyklu využívají lidská sídla.
V ýraznou skupinou z nich jsou kosmopolité, vyskytující se na většině planety (např. myš domácí, krysa obecná). Další skupinou jsou druhy dříve vázané na jiné prostředí, které našly v lidských sídlech jeho náhradu (např. letouni či rorýsi). Mezi synantropy nalezneme jak druhy, využívající v lidských sídlech úkryty, tak druhy, využívající zdejší nabídky potravy (potkan). Do první skupiny patří třeba výše zmínění letouni. Ti jsou schopni využívat nejen půdy větších budov jako letní úkryty (netopýr velký či vrápenec malý), ale i jejich sklepy jako úkryty zimní. Některé druhy (např. netopýr rezavý) se navíc přizpůsobily životu v panelových domech, kde osídlují štěrbinové úkryty. Výškové budovy přitahují i původně skalní druhy, jako je netopýr pestrý. Pro mnohé letouny, zejména druhy původně vázané na život v jeskyních (např. již jmenovaný vrápenec malý a netopýr velký), bylo velmi výrazným zlomem v procesu jejich synantropizace budování zděných budov. Vznik lidských staveb měl vliv i na jejich rozšíření, například netopýr severní se teprve díky soužití s člověkem rozšířil až za polární kruh. Dalším novým prostředím vzniklým ve městech jsou podzemní systémy. Nejstarší stoky byly na našem území budovány již v 17. století, nebyly však spojovány do kanalizačních systémů. Ty vznikají na území ČR až v 19. století. V lidských sídlištích se lze vedle na člověka vázaných obratlovců setkat i s druhy rozšířenými též v jiných biotopech. Jejich příkladem může být ropucha obecná i zelená, užovka obojková, ještěrka obecná a mnoho druhů ptáků, jako jsou straka obecná, kavka obecná, havran polní, rehkové domácí a zahradní, lejsek šedý, konipasi bílí či horští a červenka obecná. Ze savců pak jde o rejsky, bělozubky a ježky. Kromě svých obydlí vytvořil člověk i další svérázná prostředí. V krajině Slezska jsou příkladem takového velmi specifického antropogenního prostředí bunkry, které jsou pro nedostatek zimních úkrytů využívány letouny, především netopýrem černým a ušatým. Dalším specifickým prostředím, vázaným na lidská sídla, jsou zahrady a parky. Tvoří ve městech ostrovy života, plné úkrytů a potravy. Mnohdy se podobají původním světlým lesům, takže je osídluje podobná fauna. Ze savců zde můžeme potkat plchy, myšice, veverku obecnou a netopýra hvízdavého, večerního či vodního. Vedle nich tato místa obývají také kolčavy, kuny skalní, lišky obecné či výše zmínění rejsci, bělozubky a ježci. Z ptáků se v parcích a zahradách lze setkat s řadou dutinových druhů (např. brhlík lesní, žluny, strakapoudi, lejsek černohlavý a bělokrký, puštík obecný) a s mnoha zástupci drobných pěvců. Podobně jako letouni využívají ptáci i budovy. Půdy lidských staveb osídluje například rorýs obecný, na balkónech a římsách hnízdí poštolky obecné a jiřičky obecné. Někdy může na budovách hnízdit dokonce i kriticky ohrožený sokol stěhovavý. Některé druhy sice na budovách nehnízdí, ale mohou lidská sídla využívat k lovu kořisti (např. krahujec obecný). Ve městech působí též efekt tepelného ostrova, kdy je zde průměrná roční teplota vzduchu vyšší než v okolí. Budovy též snižují a mění proudění vzduchu. Dalším pozitivem lidských sídel je méně predátorů a dokrmování lidmi. Pokud jsou zde vodní toky či nádrže, jsou často využívány ptáky vázanými na okolí vod, jako jsou různé druhy kachen a racků, či známé labutě velké. Vedle ptáků využívají tyto lokality i jiné skupiny obratlovců.




















Myš domácí Mus musculus. Zdroj M. Anděra
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Například pro užovku obojkovou představují významný zdroj potravy a všem obojživelníků, slouží k rozmnožování. Zvláštností některých lidských sídel ve Slezsku i na severní Moravě jsou též důlní či hutní odvaly (tzv. haldy), které mají svou chudou, ale specifickou faunu, v níž savce zastupuje králík divoký, plazy ještěrka obecná, ptáky bělořit šedý, bramborníček černohlavý a ťuhýk obecný, na starších haldách pak žluva hajní. Rorýsi, vlaštovky i letouni haldy s oblibou využívají jako loviště. Jak postupuje zarůstání (tzv. sukcese) haldy, mění se i druhové složení zdejších obratlovců.

2.8 Invazní druhy živočichů

Invazní druhy jsou člověkem rozšířené nepůvodní druhy, které jsou v místě nepůvodního výskytu úspěšné natolik, že rozvrátí celé původní ekosystémy, nebo ohrožují přežívání populací původních druhů. K jejich rozšíření může dojít jak záměrně, tak neúmyslně tzv. zavlečením. Stojí na opačné straně ochranářského spektra než druhy ohrožené a jsou pro přírodu nebezpečné.
K rozvrácení původních ekosystémů může dojít např. zastíněním, spásáním, sešlapáváním, nadměrnou produkcí exkrementů, vytvářením vhodného prostředí pro šíření chorob, změnami koloběhu látek či vody, změnami složení a chemismu půdy, nebo dokonce i změnami lokálního klimatu. V některých případech dochází i k zvýšení četnosti přírodních katastrof (např. požárů či eroze). K poškozování populací původních druhů dochází konkurencí o úkryty, potravu, nebo přenosem parazitů a infekcí, na které jsou původní druhy citlivé. Nepůvodní živočich může naopak vykazovat vysokou odolnost k parazitům a infekcím původních druhů, jež může i přímo lovit. Genetické poškození původních druhů se děje křížením s invazním druhem (tzv. hybridizací). Nejvíce bývají šířením invazního druhu postižena zvířata, která zaujímají podobnou ekologickou niku jako on, či ta, která se mohou stávat jeho kořistí. Dochází i k poškozování kulturních rostlin či domestikovaných živočichů. Některé invazní druhy navíc podporují šíření člověku nebezpečných chorob, působí otravy lidí a zapříčiňují nebezpečné havárie. Biologické invaze tedy působí značné hospodářské škody. Proto vznikly seznamy invazních druhů. Seznam invazních druhů ČR byl vytvořen v souvislosti s činností, kterou na tomto poli vyvíjí Evropská unie (Nařízení EU č. 1143/2014). Celkem 61 druhů rostlin a 113 druhů živočichů je proto nyní považováno za invazní. V roce 2015 navíc vznikl Seznam invazních a nepůvodních druhů s významným dopadem na Evropskou unii. Ten byl již několikrát aktualizován. Od poloviny srpna 2019 obsahuje 56 druhů (26 druhů rostlin a 30 živočichů), pro které platí na celém unijním území zákaz dovozu, převozu, prodeje, držení, chovu, rozmnožování a vypouštění do volné přírody. V rámci zvířat tento seznam obsahuje z živočichů 8 druhů bezobratlých a 22 druhů obratlovců. Jde přitom o 4 druhy ryb, 1 druh obojživelníka, 1 druh plaza, 5 druhů ptáků a 11 druhů savců. Některé velmi nebezpečné druhy (např. karas stříbřitý a norek americký) se na něm však dosud nevyskytují. Mnohé z druhů unijního seznamu zatím do ČR ještě nedorazily, či zde přežívají pouze v malých populacích (např. slunečnice pestrá a krab říční). Jiné prokazatelně invazní druhy dosud nejsou ani na jednom z těchto seznamů (např. sika či nutrie). Jak již bylo řečeno výše, k rozšíření invazních druhů může docházet jak záměrně, tak neúmyslně. V minulosti byla u nás řada nepůvodních zvířat vysazována do volné přírody pro „obohacení fauny“ (např. sika či ondatra pižmová). Jiná byla (a stále jsou) vypouštěna nezodpovědnými chovateli (např. želva nádherná), další se pak rozšířily díky únikům z chovů (např. norek americký či nutrie).












Střevlička východní Pseudorasbora parva. Zdroj Wikipedie.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Zapomínat nesmíme ani na druhy, jež byly zavlečeny s přepravou materiálů (především bezobratlí, např. plzák španělský) a jiných komodit (např. střevlička východní). Ve Slezsku se z invazních druhů obratlovců setkáváme se 2 druhy ryb (střevlička východní, karas stříbřitý), 1 druhem plaza (želva nádherná), 1 druhem ptáka (husice egyptská) a 5 druhy savců (mýval severní, norek americký, psík mývalovitý, ondatra pižmová a nutrie), přičemž jen otázkou času je i výskyt siky, jehož severomoravská populace vznikla již zhruba na konci 2. světové války mezi Zábřehem, Litovlí a Svitavami. Z blízké střední Moravy je též doložena slunečnice pestrá (Tovačovská jezera na Olomoucku), a i když se u ní na našem území nepředpokládá vzestup početnosti ani zvětšení areálu výskytu, je tato ryba schopna osídlit drobné vodní nádrže, kde uniká pozornosti. Navíc jde o snadno chovatelný a atraktivní druh, takže ji ve Slezsku mohou v budoucnu vysadit i nezodpovědní chovatelé.

2.9 Ohrožení a vzácní živočichové

Nejzávažnějším faktorem v současnosti ohrožujícím existenci mnoha druhů obratlovců je vliv člověka. Narušení původního prostředí má nejzávažnější důsledky pro druhy stenoekní, které se dokonale adaptovaly na život v podmínkách specifických stanovišť. Dále jsou ve zvýšené míře ohroženy druhy velké, dlouhověké a pomalu se rozmnožující (tzv. K-stratégové) a druhy málo početné či endemické.
J edněmi z nejohroženějších obratlovců Slezska jsou pozůstatky fauny ledových dob (např. rejsek horský a myšivka horská), kterým říkáme glaciální relikty. Příkladem stenoekního druhu vázaného na nížinné toky je pak užovka podplamatá, ve Slezsku se vyskytující pouze v několika lokalitách. Dalším vzácným plazem této oblasti je slepýš křehký, obývající jen jeho malou část, ač je na většině území ČR častější než slepýš východní. Též zde žijící kuňka obecná se v ČR vyskytuje na větším území než podobná kuňka žlutobřichá, přesto její stavy klesají. Všechny tyto druhy byly změnami krajiny zasaženy negativně, aktivity člověka však mohou být ohroženým druhům i prospěšné. Lomy tu často osidluje užovka hladká a těžební činnost vytvořila evropsky významné lokality pro čolka velkého. Blatnice skrvnitá zase využívá pískovny a umělé nádrže. Rostoucí trend mají populace rosničky zelené, naopak stavy skokana ostronosého, majícího na Ostravsku jednu ze svých nejvýznamnějších populací v ČR, díky nevhodnému hospodaření na rybnících i mokřadních lukách dlouhodobě klesají. Též mezi slezskými savci jsou druhy, které i díky úsilí člověka opětovně osídlily mnohé regiony (vydra říční, bobr evropský). Naopak, dříve běžný zajíc polní je v současnosti na ústupu. Díky svému zvláštnímu životnímu cyklu, silné vazbě na biotopy, sociálnímu způsobu života a pomalému rozmnožování jsou vysoce citlivou skupinou letouni. Ač byli antropogenními změnami krajiny zasaženi negativně, lidskou činností vznikla též mnohá jejich zimoviště či úkryty letních kolonií. V současnosti pro ně velké nebezpečí představuje provoz větrných elektráren a zateplování domů. Významným vzácným druhem Slezska je díky své největší zimní kolonii v ČR (Malá Morávka) netopýr Brandtův. V oblasti Poodří se vyskytuje netopýr parkový, dříve jeden z našich nejvzácnějších druhů. Rostou stavy vrápence malého, netopýra velkého i netopýra brvitého, klesají však počty netopýra dlouhouchého. Další skupinou ohrožených obratlovců Slezska jsou ptáci. Jde především o druhy vázané na horské biotopy, a to jak na tamní smrčiny (datlík tříprstý, jeřábek lesní), tak na louky a bezlesí (linduška horská). Tyto druhy jsou stejně jako glaciální relikty postiženy posunem činnosti člověka výše do hor, turismem a změnami hospodaření v lesích. Zároveň jim bezlesá území díky zvyšující se teplotě zarůstají borovicí klečí. Dále jsou zvýšenou měrou ohroženy ptačí druhy zarostlých litorálů (potápka černokrká, čírka modrá) a rozlehlých rákosin (bukač velký), kterým sice prospěl vznik umělých nádrží, rybníků, či pro Slezsko typických odkališť a zaplavených poklesových území, negativně je však ovlivnily změny rybničního hospodaření (např. chybějící rákosiny, velká rybí obsádka, strmé břehy). Vzácnými se staly díky úbytku nevyužívaných budov a změnám v zemědělství (např. úbytek pastvin, využívání insekticidů) i některé sovy (sova pálená, sýček obecný). Tyto změny postihly též obyvatele polí a chybějících mezí (např. koroptev polní). Úbytek podmáčených luk a mokřadů ohrozil populace na ně vázaných druhů (čejka chocholatá). Také ptáci dalších typů otevřené krajiny, světlých lesů a teplých hájů (strnad zahradní) či druhy se specifickými hnízdními a potravními požadavky (dudek chocholatý) jsou dlouhodobě vzácné v celé ČR.



















Vranka obecná Cottus gobio. Zdroj P. Proske
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Poslední skupinu ohrožených obratlovců Slezska tvoří zástupci ryb a kruhoústých. V současnosti je pravděpodobně vůbec nejohroženějším z nich karas obecný, dříve hojný druh záplavových území větších řek, který je kvůli zavlečení invazního karase stříbřitého ohrožený vymřením. Naproti tomu populace ouklejky pruhované, jinde v ČR vzácné, se v povodí Odry šíří a roste. Vedle obyvatel nížinných záplavových zón jsou nejohroženějšími rybami Slezska druhy malých horských a podhorských toků, jež jsou velmi citlivé na čistotu vody (vranka obecná či střevle potoční). Tento typ vod obývá i mihule potoční, která je zástupcem kruhoústých. Její populace jsou po dřívějším úbytku v současnosti na většině lokalit již stabilizované. Všechny tyto druhy jsou ohrožovány jak lokálním znečištěním, tak kolísáním průtoků v tocích, střevle pak též predací pstruhem obecným.

2.10 Přistěhovalci

Nepůvodními druhy jsou takové druhy, které se rozšíří mimo svůj původní areál. Toto se může dít přirozeně či s pomocí člověka. Umělé rozšíření se označuje jako introdukce. Člověk nepůvodní druhy rozšiřuje buď úmyslně, nebo neúmyslně (tzv. zavlečení). Mnohé úmyslně introdukované druhy jsou druhy člověkem pěstované. V případě rostlin takové druhy označujeme jako druhy kulturní, v případě živočichů jako druhy domestikované (zdomácnělé).
P rvní nepůvodní druhy se do Evropy rozšířily spolu se zemědělstvím. Odlesňování umožnilo jak šíření nelesních druhů, do té doby přežívajících na našem území v malých bezlesých územích, tak šíření nových druhů většinou stepního a lesostepního původu z východu a jihovýchodu. Další nepůvodní druhy obratlovců se šířily po obchodních stezkách a tocích spolu s přepravou lidí a zboží. V období vrcholného středověku se v našich zemích objevují první záměrné importy cizokrajných obratlovců. Šlo především o lovnou zvěř (daněk skvrnitý či muflon) a ptactvo (bažant obecný), ale i o druhy chované pro okrasu (labuť velká). Některé nepůvodní druhy byly šířeny z náboženských důvodů jako postní potrava (např. králík divoký). Koncem středověku se navíc rozvíjí oborní chov zvěře a rybníkářství, což pomohlo se šířením dalších druhů. V novověku pokračovalo na mnoha místech odlesňování, mimořádně se zrychlující s nástupem průmyslové revoluce. To ve Slezsku probíhalo díky značné spotřebě dřeva pro doly a hutě velmi rychle a krajina se tak postupně měnila v kulturní step, v níž většinu území zahrnují pole, louky či pastviny (tzv. agrocenózy). Díky tomu se mohou šířit další nepůvodní druhy, vázané na bezlesou krajinu. Již v novověku se objevují první chovy kožešinové zvěře, z nichž stále dochází k únikům či záměrnému vypouštění (např. norek americký). Postupně mizí mokřady, lužní lesy a břehové porosty, s nimiž ztrácíme mnoho dalších původních druhů. Na jejich místa míří přizpůsobivější přistěhovalci. Doprava, zprvu lodní, později železniční a posléze i letecká, překonává stále větší vzdálenosti, roste její rychlost a zvyšuje se objem přepravovaného zboží. Díky tomu se čím dál rychleji šíří rostoucí počet nepůvodních druhů, a to často i mezi velmi vzdálenými oblastmi. Velkým zlomem v introdukcích je rok objevení Ameriky, 1492. V zoologii rozlišujeme archeozoa, introdukovaná před ním (u nás např. výše zmíněný kapr), a mnohem početnější neozoa, introdukovaná po něm. Co se týče nepůvodních obratlovců na našem území, většinou jde o druhy severoamerického (např. ondatra pižmová), méně východoasijského (např. sika) a ojediněle jihoamerického (nutrie) původu. Někteří z přistěhovalců se stali úspěšnými spolubydlícími člověka, synantropy (např. potkan), jiní nebezpečnými invazními druhy (např. sika). Co se týče nepůvodních druhů obratlovců ve Slezsku, pomineme-li druhy synantropní a invazní, jimž se budeme věnovat jinde, první skupina nepůvodních druhů se objevuje ve středověku, a to již výše zmínění obratlovci, jejichž maso bylo postním jídlem. Zde je nutno zmínit nejen králíka divokého a kapra obecného, ale i želvu bahenní, u níž prokazatelně docházelo k opakovaným dovozům velkého množství jedinců z tehdejších Uher a jejich vypouštění. Z druhé skupiny nepůvodních druhů, lovné zvěře, se ve Slezsku vyskytovali, nebo vyskytují ze savců daněk evropský, muflon, kamzík horský a jelenec běloocasý, z lovných ptáků pak bažant obecný. Pro okrasu byli vysazováni jak ptáci, jako labuť velká, kachničky mandarínská a karolínská, berneška velká či husa indická, tak i savci, jako ondatra pižmová, která se stala druhem invazním.




















Želva bahenní Emys orbicularis. Zdroj M. Anděra.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


S chovem ryb se rozšířily vedle již výše zmíněného kapra i další nepůvodní druhy ryb, z nichž většina pochází z oblasti mírného pásu východní Asie (amur bílý, tolstolobik bílý a tolstolobik pestrý), Severní Ameriky (pstruh duhový, siven americký a sumeček americký), ale i ze Sibiře (síh peleď) či jiných částí Evropy (síh severní). Další skupinou nepůvodních obratlovců jsou přirozeně expandující druhy, jimž vyhovuje nynější krajina, jako je například šakal. Otázkou času je zdejší výskyt u rychle se pohybujících či létajících druhů, doložených v sousedních oblastech, jako je na střední Moravě pozorovaný netopýr jižní. Roku 2014 byli v Olomouci nalezeni hned dva jedinci (samec a mladá samice), přičemž dosud byly z území ČR známy pouze nálezy dvou samic (srpen 2007 Znojmo a květen 2012 Brno). Ostatně, velmi podobná byla v minulosti situace jak v případě výše zmíněného šakala (poprvé v roce 2006 v Podolí na Uherskohradišťsku), tak i původem asijské hrdličky zahradní (poprvé v roce 1942 v Brně).

2.11 Zajímavosti a rarity

Díky své poloze je Slezsko významnou migrační křižovatkou pro mnoho zajímavých živočichů. Zdejší oblast představuje důležitou spojnicí Středopolských nížin a Západopanonské pánve. Tisíciletá historie, střídání dob ledových s meziledovými i činnost člověka zde vytvořily prostředí obývané řadou unikátních druhů. Některé z nich zde mají své nejpočetnější české populace, jiné jinde v ČR nenajdeme.
V ůbec nejvýznamnějšími druhy jsou, z tohoto úhlu pohledu, ještěrka zední a mihule ukrajinská. První z nich obývá pouze dva bývalé vápencové lomy u města Štramberk, druhá žije v Račím potoku ve Velkých Losinách. Další typické slezské a severomoravské druhy patří mezi savce. Jde o plcha lesního a myšici malookou. Ta se vedle našeho regionu vyskytuje také na jižní Moravě a v západních Čechách. Podíváme-li se pak na různé oblasti Slezska, tak velké vodní plochy a nezamrzající toky jsou důležité zejména pro ptactvo. Nalezeno zde bylo několik druhů rarit v rámci celé ČR (drop malý, krahujec krátkoprstý, sup hnědý, racek polární, racek Sabinův, budníček temný, sýkora azurová). Pozorováni často bývají i opeřenci, jejichž výskyt v naší vlasti sice není raritní, dá se však považovat za nepravidelný a velmi vzácný (chřástal nejmenší, lyskonoh ploskozobý, ibis hnědý, poštolka rudonohá). Většina těchto ptáků se objevuje během migrace, známe však také několik zajímavých zimních pozorování (berneška bělolící, zedníček skalní). Zajímavostí je též pravidelné hnízdění morčáka velkého v okolí soutoku Odry a Olše u Bohumína. Svou roli mnohdy hraje též vazba na hraniční pohoří. V západní části Slezska ležící Jeseníky patří k sudetským pohořím, jejichž zvířena je středoevropská, zatímco Beskydy na východě jsou již součástí Karpat a mají odlišnou faunu. Pro karpatskou oblast je typický výskyt slepýše východního, čolka karpatského a již výše zmíněného plcha lesního. Její horské toky hostí populace zvláštní ryby, vranky pruhoploutvé. Rovněž naše nejpočetnější populace strakapouda bělohřbetého obývá právě Beskydy. V nich a na Šumavě hnízdí též puštík bělavý. Naprostou raritou podhůří Hrubého Jeseníku je jediná lokalita výskytu mihule ukrajinské v ČR (Račí potok ve Velkých Losinách). Specifickou oblastí Slezska je také teplé a suché Osoblažsko. Řada dalších vzácných obratlovců pak obývá lužní lesy, podmáčené louky a mokřady Poodří. Na výše uvedené lužní lesy je například vázán výskyt netopýra stromového. Zdejší tůně, záplavové biotopy a systémy stok a kanálů zase obývá piskoř pruhovaný. K velmi hojným druhům Poodří patří i jinde vymizelá hořavka hořká, na povodí Odry a Moravy byl též vázán původní výskyt ostroretky stěhovavé. Zvláštní kategorií jsou ojedinělé zálety, týkající se vedle ptáků probraných výše, také letounů. Specifikem živočichů schopných letu je možnost přesunů na dlouhé vzdálenosti, proto je třeba zmínit i některé případy z oblasti střední Moravy. U letounů je to zejména dosud jediný nález létavce stěhovavého v ČR (Hranická propast). Z území Slezska pak pochází doklady výskytu netopýra obrovského a pobřežního. Dalšími zvláštnostmi jsou ojedinělé nálezy zavlečených (krysa obecná), z chovů uniklých (užovka stromová, želva bahenní) a záměrně vypuštěných (gekon turecký, drápatka vodní) cizích druhů. S nimi souvisí i neúspěšné pokusy o introdukci. K některým z nich jsou bližší údaje dohledatelné (hlavatka obecná), v jiných případech jsou okolnosti těchto snah dost nejasné (srnec sibiřský). Dnes se lze jen podivovat takovýmto bizarní nápadům (dále třeba svišť horský, krocan divoký, bažant zlatý), jež byly dříve uskutečňovány. Nutno však podotknout, že jiné exotické druhy jsou ve Slezsku dodnes chovány v uzavřených (keříčkovec červenolemý) či polodivokých (páv korunkatý) chovech a, ač po úniku nejsou schopny rozmnožování, jejich přežívání nelze vyloučit. Nejnovější raritou Slezska je objev dvou populací nejvzácnější české žáby, kriticky ohrožené ropuchy krátkonohé, přičemž první byla nalezena roku 2019 na periférii Krnova, druhá pak roku 2020 poblíž Osoblahy, kdy byla znovu potvrzena i existence krnovské populace.

























Netopýr obrovský Nyctalus lasiopterus. Zdroj Wikipedie
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..




2.12 Navrátilci a zmizelí

Činností člověka byly již v minulosti vyhubeny mnohé druhy rostlin i živočichů a tento proces bohužel pokračuje i v současnosti. Další a další druhy mizí z povrchu naší planety. Vymírání (tzv. extinkce) sice probíhaly v historii Země již dříve i bez přispění člověka, ale právě díky němu se počet postižených druhů rapidně zvýšil a hlavně, procesy jejich vymírání se nesmírně zrychlily.
N a druhé straně se však člověku podařilo některé z nich zachránit před vymřením. Takové druhy mohou být sice nadále udržovány při existenci pouze chovem v zajetí, ovšem dlouhodobým cílem je vždy jejich návrat do přírody. Pokud dojde k návratu druhu za pomoci člověka do prostředí, kde byl zcela vyhuben, označujeme to jako reintrodukci neboli repatriaci. Vyhubený druh se sem ovšem může vrátit i za pomoci přirozené migrace, označované též jako spontánní reintrodukce. K ní dochází, pokud se jeho populace v jiné části areálu namnoží natolik, že na kdysi opuštěná místa pronikne znovu a po čase se zde začne úspěšně rozmnožovat. Nejstarší známá vyhynutí obratlovců na území České republiky byla způsobena lovem. Našimi asi nejznámějšími vyhynulými druhy jsou zástupci velkých sudokopytníků, pratur a zubr. Z území Slezska lze jejich výskyt pouze předpokládat, ani jeden zde není archeologicky doložen. Znám je ale výskyt jiného velkého sudokopytníka, losa evropského. Ten přežil v sousedním Polsku, odkud se na území ČR vrátil přirozenou migrací. Rozmnožování losa ve Slezsku nyní doloženo není, je zde však čím dál častěji pozorován přechodný výskyt migrujících jedinců. Další skupinou savců, vyhubených lovem, byli predátoři. Šlo přitom jak o velké druhy (medvěd hnědý, rys ostrovid, vlk), jež člověku konkurovaly, tak i o ty menší (kočka divoká), které byly často loveny pro své kůže. Tento druh lovu také patřil k příčinám zániku populace bobra evropského, který byl navíc zabíjen jako škodná a pro, do voňavek přidávaný, výměšek svých žláz (kastoreum). Přesto, že dnes je až přemnoženým druhem, i prase divoké přežívalo od 19. století pouze v oborních chovech (1786 císařský zákaz volného chovu). K vyhubení u něj vedl nejen lov, ale i změny v zemědělském hospodaření. Ty hrály též klíčovou roli při vymizení sysla obecného či tchoře stepního. Mezi savčí zvláštnosti Slezska patří všechny tři výše uvedené velké šelmy. Moravskoslezské Beskydy jsou v současnosti jedinou oblastí ČR, v níž se tyto druhy vyskytují společně. Asi nejhojnější z nich je rys, nejméně častý medvěd. Vlk a medvěd jsou též mediálně atraktivní, takže v případě zpráv o jejich výskytu snadno vznikají neověřené zprávy a hysterie. Musíme si ale uvědomit, že oba druhy jsou vysoce pohyblivé a u mnoha ověřených pozorování se proto může jednat o identické jedince. Z dalších dříve vyhubených druhů savců se na území Slezska již vrátil též bobr a prase. Na severní Moravě se prokazatelně usídlila i kočka divoká. Vymřelými savci tak jsou pouze pratur, zubr, (ve Slezsku vlastně nikdy neprokázaný) norek evropský, a po roce 1962 i tchoř stepní (poslední doklad je ze Smolkova na Opavsku). Ten byl však v letech 2000–2001 doložený v nedalekých Drahotuších (Hranice na Moravě). Podobně jako velké šelmy mezi savci byli mezi ptáky lovem nejhůře postiženi dravci (například orel skalní). Postupně zmizely též některé druhy živící se mršinami (krkavec velký) či rybami (například orel mořský a potápka rudokrká). Ještě později se ze Slezska ztrácejí ptačí obyvatelé tundry, vázaní na horské polohy (kulík hnědý), či původně stepní a lesostepní druhy (mandelík hajní). Z nich se zpět vrátil a úspěšně hnízdí orel mořský. Nedávno znovu zahnízdil také orel skalní. Poměrně běžným druhem se stal díky přirozenému šíření krkavec, zatímco potápka rudokrká se nyní vyskytuje pouze na tahu. Vzácností i v době tahu je výskyt kulíka hnědého a dropa malého, zcela zmizel mandelík hajní. Již zde nepozorujeme ani dříve táhnoucího zedníčka skalního.





















Sysel obecný Spermophilus citellus. Zdroj M. Anděra
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Otázkou zůstává návrat tetřeva hlušce, u něhož právě probíhají pokusy o reintrodukci. Z vodních obratlovců vymřely druhy, náročné na čistotu vody, které byly též cenněny jako lovné druhy. Z ryb je to například jeseter velký a z kruhoústých mihule říční. Dospělci obou druhů táhli z moří do řek (tzv. anadromní migrace), proto jejich populace poškodila též výstavba vodních staveb. Z povodí Odry zmizely i hospodářsky nevyužívané ryby jako sekavec dunajský, vázaný na záplavové biotopy a rybníky se systémy stok a kanálů.

3. KRAJINA







OBSAH KAPITOLY

3.1 Přirozená krajina
Mgr. Lenka Jarošová, Ph.D. (SZM)
3.2 České Slezsko na I., II. a III. vojenském mapování
RNDr. Renata Popelková, Ph.D. (OU)
3.3 Digitální model reliéfu sledované oblasti
RNDr. Renata Popelková, Ph.D. (OU)
3.4 Typologie kulturní krajiny českého Slezska a její prvky
RNDr. Renata Popelková, Ph.D. (OU), Mgr. Lenka Jarošová, Ph.D., Mgr. Martin Gajdošík, Ph.D. (SZM)
3.5 Charakter osídlení českého Slezska
doc. PhDr. Petr Popelka, Ph.D. (OU)
3.6 Formování ostravské sídelní aglomerace
doc. PhDr. Petr Popelka, Ph.D. (OU)
3.7 Válečné stopy v krajině Slezska
Mgr. Jana Horáková (SZM)
3.8 Ocelové srdce republiky v letech 1948–1989
doc. PhDr. Petr Popelka, Ph.D. (OU)
3.9 Ztracená identita sídelního prostoru ve 20. století
doc. PhDr. Petr Popelka, Ph.D. (OU), Mgr. Lenka Jarošová, Ph.D. (SZM)
3.10 Slezský venkov
doc. PhDr. Petr Popelka, Ph.D. (OU), Mgr. Lenka Jarošová, Ph.D. (SZM)
3.11 Louky a pastviny
Mgr. Lenka Jarošová, Ph.D. (SZM), doc. PhDr. Petr Popelka, Ph.D. (OU)
3.12 Zahrady a sady
Mgr. Lenka Jarošová, Ph.D. (SZM), doc. PhDr. Petr Popelka, Ph.D. (OU)
3.13 Lesní krajina
Mgr. Lenka Jarošová, Ph.D. (SZM), doc. PhDr. Petr Popelka, Ph.D. (OU)
3.14 Lesohospodářská krajina
Mgr. Lenka Jarošová, Ph.D. (SZM), doc. PhDr. Petr Popelka, Ph.D. (OU)
3.15 Lesy v ohrožení
Mgr. Lenka Jarošová, Ph.D. (SZM), doc. PhDr. Petr Popelka, Ph.D. (OU)
3.16 Městské parky
doc. PhDr. Pavel Šopák, Ph.D. (SZM)
3.17 Zámecké parky
doc. PhDr. Pavel Šopák, Ph.D. (SZM)
3.18 Stromořadí, aleje a památné stromy
Mgr. Lenka Jarošová, Ph.D. (SZM), doc. PhDr. Petr Popelka, Ph.D. (OU)
3.19 Voda a člověk
Mgr. Lenka Jarošová, Ph.D. (SZM)
3.20 Minerální vody
Mgr. Lenka Jarošová, Ph.D. (SZM)
3.21 Přehrady ve Slezsku
doc. PhDr. Pavel Šopák, Ph.D. (SZM)
3.22 Industriální a post-industriální krajina
doc. PhDr. Petr Popelka, Ph.D. (OU)
3.23 Industriální krajina – modelový příklad Vítkovic
doc. PhDr. Petr Popelka, Ph.D. (OU)
3.24 Těžba kamene
Mgr. Lenka Jarošová, Ph.D. (SZM), doc. PhDr. Petr Popelka, Ph.D. (OU), RNDr. Renata Popelková, Ph.D. (OU)
3.25 Rudné hornictví
Mgr. Lenka Jarošová, Ph.D. (SZM), doc. PhDr. Petr Popelka, Ph.D. (OU), RNDr. Renata Popelková, Ph.D. (OU)
3.26 Těžba uhlí
Mgr. Lenka Jarošová, Ph.D. (SZM), doc. PhDr. Petr Popelka,Ph.D. (OU), RNDr. Renata Popelková, Ph.D. (OU)
3.27 Poddolovaná krajina
Mgr. Lenka Jarošová, Ph.D. (SZM), doc. PhDr. Petr Popelka, Ph.D. (OU), RNDr. Renata Popelková, Ph.D. (OU)
3.28 Poddolovaná krajina – rekultivace
Mgr. Lenka Jarošová, Ph.D. (SZM), doc. PhDr. Petr Popelka, Ph.D. (OU), RNDr. Renata Popelková, Ph.D. (OU)
3.29 Vývoj dopravy – silniční síť
doc. PhDr. Petr Popelka, Ph.D. (OU)
3.30 Vývoj dopravy – železnice
doc. PhDr. Petr Popelka, Ph.D. (OU)
3.31 Vývoj dopravy – letectví
doc. PhDr. Pavel Šopák, Ph.D. (SZM)
3.32 Přírodní extrémy a jejich dopady
Mgr. Lenka Jarošová, Ph.D. (SZM)
3.33 Současné přírodní a antropogenní procesy v krajině
Mgr. Lenka Jarošová, Ph.D. (SZM), doc. PhDr. Petr Popelka, Ph.D. (OU)
3.34 Návrat k přírodě – horská turistika
Mgr. Lenka Jarošová, Ph.D. (SZM), doc. PhDr. Petr Popelka, Ph.D. (OU)
3.35 Návrat k přírodě – rekreace a sport
Mgr. Lenka Jarošová, Ph.D. (SZM), doc. PhDr. Petr Popelka, Ph.D. (OU)

3.1 Přirozená krajina

Přirozená krajina se na území naší republiky už v podstatě nevyskytuje. Oblasti bez patrné lidské přítomnosti jsou i ve světě velmi vzácné. Nejvíce se přirozené krajině blíží chráněné krajinné oblasti. Posláním chráněné krajinné oblasti je ochrana krajiny, jejího vzhledu a jejich typických znaků tak, aby tyto hodnoty vytvářely vyvážené životní prostředí a aby přírodní dědictví mohlo být v co nejzachovalejším stavu předáno dalším generacím. Na území Slezska se taková území nacházejí tři – CHKO Beskydy, CHKO Jeseníky a CHKO Poodří.
C HKO Beskydy se nachází v Moravskoslezském a Zlínském kraji při hranici se Slovenskou republikou. K nejcennějším prvkům CHKO patří zejména původní pralesovité porosty (NPR Mionší), v nichž se vyskytují vzácné karpatské druhy živočichů a rostlin. Druhově pestré jsou louky a pastviny. Do konce 19. století byly v Beskydech prakticky zcela vyhubeny naše největší šelmy – medvěd hnědý, vlk a rys ostrovid. Díky přímé návaznosti horstev CHKO Beskydy na západoslovenská pohoří došlo při vzrůstu populací těchto šelem na Slovensku k jejich postupnému návratu na moravskoslezské pomezí. Jedinečným fenoménem horské přírody je beskydský pseudokras s jeskynními systémy (Cyrilka, Kněhyňská jeskyně, Ondrášovy díry). Z hlediska možností a využití množství vody jde o celostátně velmi významnou oblast, bylo zde vybudováno několik vodárenských nádrží. Především v minulosti se v této oblasti projevilo imisní zatížení porostů. Výsledkem historického soužití člověka s touto krajinou je také její estetická hodnota a pestrost, která láká k rekreačnímu využití.

CHKO Poodří tvoří cca 34 km dlouhý pruh nivního a pahorkatinného terénu kolem řeky Odry v Oderské bráně. Toto území je výjimečné především zachovalostí vodního režimu. Řeka Odra zde vytváří meandry, které jsou neustále odstavovány za současného vzniku meandrů nových. Vzniká tak unikátní síť starých ramen a meandrů, doplněná soustavou rybníků a odvodňovacích příkopů. Údolní niva Odry je také přirozenou ochranou zastavěného území před povodněmi, především zpomalováním odtoku v meandrujícím toku a rozlivem do nezastavěné nivy. Hydrologický režim řeky Odry přirozeně ovlivňuje mokřadní ekosystémy s vzácnými společenstvy bezobratlých i obratlovců, specifických pro podmáčené biotopy. I přes znečištění Odry z povodí se s ním řeka stále dokáže relativně dobře vyrovnat svou vysokou samočistící schopností.

Krajinný ráz všech tří CHKO samozřejmě byl a je ovlivňován přímým či nepřímým působením člověka, způsobem obhospodařování zemědělských pozemků, lesním hospodářstvím, těžbou a zpracováním nerostných surovin, výstavbou, rekreačními a sportovními aktivitami atd. Ochrana přírodního, ale i kulturního dědictví těchto krásných oblastí Slezska je stále velice aktuální.

Pohoří Hrubého Jeseníku, které je jádrem CHKO Jeseníky, patří mezi tři pohoří v ČR, která dosahují výšek nad horní hranici lesa (tzv. vysokohorské bezlesí), zároveň jde o nejlesnatější CHKO u nás. Lesnatost zde dosahuje 80 % a kromě smrkových pralesů jsou zachovalé i fragmenty bučin. V Jeseníkách původně nerostla kleč, proto se vyvinula unikátní hranice lesa připomínající parkovou úpravu. Významnou roli v krajině hraje voda. Přestože vodní plochy tvoří nepatrný podíl plochy CHKO Jeseníky, byla celá oblast vyhlášena chráněnou oblastí přirozené akumulace vod. V přírodních rezervacích se nacházejí mnohá rašeliniště (Rejvíz, Skřítek), vodní prameny daly vznik tradičním lázeňským střediskům (Karlova Studánka, Jeseník, Lipová-lázně).

Petrovy kameny a Praděd, CHKO Jeseníky, 2012. Zdroj L. Jarošová.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Zcela zásadně ovlivnila zdejší krajinu výstavba přečerpávací elektrárny Dlouhé Stráně. Nejcennější území chráněné krajinné oblasti jsou chráněna ve 4 národních přírodních rezervacích (Praděd, Šerák-Keprník, Rejvíz, Rašeliniště Skřítek), 1 národní přírodní památce (Javorový vrch), 19 přírodních rezervacích a 7 přírodních památkách. Vyskytují se zde vzácné druhy rostlin a živočichů, kromě glaciálních reliktů se zde nachází také několik endemických druhů, vyskytujících se pouze v Jeseníkách. Unikátní lokalitou evropského významu je Velká kotlina v NPR Praděd. Na území CHKO se nachází také historické pozůstatky těžby, opuštěné štoly jsou technickou památkou a zároveň slouží jako zimoviště letounů. Posláním CHKO Jeseníky je rovněž ochrana kulturního dědictví včetně lidové architektury. Výsledkem historického soužití člověka s touto krajinou je také její estetická hodnota a pestrost, která láká k rekreačnímu využití.

3.2 České Slezsko na I., II. a III. vojenském mapování

Pro výzkum krajiny v minulosti se nabízí k využití řada typologicky různých historických pramenů. Mezi nejcennější patří bezpochyby vojenská mapování 18. a 19. století. Tragický neúspěch habsburské monarchie ve slezských válkách inicioval v monarchii soustavné mapování, které by bylo využitelné pro vojenské účely. Takzvané první vojenské mapování bylo ve své prvé fázi provedeno v letech 1763–1768, přičemž strategicky důležité území rakouského Slezska bylo mapováno nejdříve i nejlépe, a to v počátečním období let 1763–1764. Vzniklo tak 40 listů vojenské mapy. Nicméně chyby, které vznikly při spojování dílčích mapových sekcí a údajně neuspokojivě znázorněný terén, vynutily zásadní revizi, při které vzniklo v letech 1780–1783 třicet nových mapových listů, zbývajících 10 původních sekcí bylo opraveno. Výsledkem byla vojenská mapa v měřítku 1 : 28 800 (v případě Slezska se však uvádí měřítko nových mapových listů 1 : 30 746) s cennými komentáři. Ty blíže charakterizují krajinu z hlediska jejího vojenského využití (např. informace k cestám, přechodům vodních toků, ale také k možnostem ubytování a zásobování). Pro mapové sekce Slezska jsou známy na rozdíl od Čech a Moravy pouze tabulkové přehledy bez souvislých komentářů. Originály ručně zhotovených mapových sekcí prvního vojenského mapování jsou uloženy v Österreichisches Staatsarchiv Wien, kopie map vztahujících se k českým zemím jsou k dispozici v Národním archivu v Praze.
U nikátnost prvního vojenského mapování spočívá v tom, že je prvním mapovým dílem pro území celých českých zemí umožňující komparaci a vzhledem ke svému měřítku je vhodné pro studování krajinných změn. Problém však způsobují polohopisné základy, neboť měření byla prováděna bez jednotné trigonometrické sítě a v různých korunních zemích nejednotným postupem. To bohužel způsobuje polohopisné deformace omezující využití těchto map pro přesnou kvantitativní analýzu, jakkoliv je první vojenské mapování přesnější než předchozí mapy Johanna Christopha Müllera. Význam prvního vojenského mapování spočívá v zachycení charakteru krajiny ještě bez známek industrializačního procesu, tedy ještě v předmoderní podobě.

Ale již záhy – na sklonku 18. a počátkem 19. století – neodpovídalo první vojenské mapování soudobým požadavkům na přesnost státního mapového díla. Proto byla roku 1806 z rozhodnutí Františka I. zahájena astronomická a geodetická měření s cílem vybudovat trigonometrickou síť. Návazné mapovací práce přinesly jednak velmi podrobné katastrální mapy v měřítku 1 : 2 880 a následně také mapy tzv. druhého vojenského mapování (tzv. Františkovo) v měřítku 1 : 28 800. Vojensky citlivá místa (především okolí velkých měst) byla opět mapována v dvojnásobném měřítku (1 : 14 400). K vojenskému mapování českých zemí došlo až ve 30. a 40. letech 19. století, a to již na podkladě katastrálních trigonometrických sítí. Oblast Moravy a Slezska byla takto zmapována v letech 1836–1840. Z hlediska sledování vývoje krajiny je druhé vojenské mapování velmi vhodné, a to hned z několika důvodů. Vyhovuje jak svým měřítkem, tak polohopisnou přesností. Navíc druhé vojenské mapování (stejně jako císařské otisky map stabilního katastru) zachycuje krajinu v přelomovém období nástupu modernizačních tendencí souvisejících s průmyslovou revolucí a strukturální proměnou celé společnosti.

Válečné zkušenosti z prusko-rakouské války roku 1866, kdy byly v některých případech k dispozici mapy staré několik desítek let, daly podnět k pořízení aktualizované a zpřesněné vojenské mapy. V roce 1869 bylo zahájeno v pořadí již třetí vojenské mapování, jehož výsledky tvořily až do poloviny 20. století jediné souvislé topografické dílo na našem území. Oblast Slezska a východní Moravy byla nově zmapována v roce 1876, zbývající část českých zemí pak do roku 1879. Pro mapování bylo zvoleno tzv. jednoduché měřítko v dekadické soustavě (s předpokladem brzkého zavedení metrické míry) s poměrem zmenšení 1 : 25 000, pro vojensky citlivá místa bylo zvoleno měřítko dvojnásobné. Grafickým polohopisným podkladem byla zmenšená kresba katastrálních map z měřítka 1 : 2 880 do 1 : 25 000.

Na základě Saint-Germainské mírové smlouvy byly všechny originály topografických sekcí pro území Československa předány Vojenskému zeměpisnému ústavu v Praze. Dlouho byly mapy nezvěstné, až v 90. letech 20. století byla velká část souboru objevena, zdigitalizována a Laboratoří geoinformatiky Univerzity J. E. Purkyně umístěna na webové stránky pomocí aplikace Zoomify. Mapy třetího vojenského mapování zůstaly oficiálními mapami Československa i po druhé světové válce, nahrazeny byly až v roce 1956 novými vojenskými topografickými mapami. Mapy třetího vojenského mapování umožňují identifikaci krajinných prvků odpovídajících měřítku a příslušnou komparaci.

Po vzniku Československa byla založena vojenská topografická služby při Ministerstvu národní obrany ČSR. V říjnu 1919 vznikl v Praze Československý vojenský zeměpisný ústav. Tyto složky převzaly od Vojenského zeměpisného ústavu ve Vídni podklady všech topografických map z území ČSR a zahájily bezprostředně jejich údržbu a obnovu. V roce 1926 byly zahájeny práce na přípravě nového topografického díla, které mělo nahradit mapy třetího vojenského mapování. Nové mapování však postupovalo velmi pomalu a do roku 1938 byly zpracovány pouze 3 % území Československa.

Po druhé světové válce (v roce 1947) rozhodlo Ministerstvo národní obrany definitivně přejít od speciálních map 1 : 75 000 k topografickým mapám v měřítku 1 : 50 000. V roce 1953 bylo dokončeno zpracovávání a vydávání tzv. prozatímních topografických map v měřítcích 1 : 50 000 a 1 : 100 000. Nové topografické mapování, jehož výsledky jsou používány dodnes, proběhlo v letech 1953–1957. Tohoto vynikajícího úspěchu bylo dosaženo především maximálním využíváním letecké fotogrammetrie a spoluprací vojenské i civilní zeměměřické služby. Celkem bylo v té době zpracováno a vydáno 1736 mapových listů v měřítku 1 : 25 000. Použit byl značkový klíč, který byl jednotně zaveden v rámci Varšavské smlouvy. Plynule na zpracování těchto topografických map navazovalo zpracování topografických map menších měřítek, které z nich byly odvozovány kartografickou generalizací. Byly to mapy v měřítkách 1 : 50 000, 1 : 100 000 (vydány do roku 1960) a 1 : 200 000 (vydány do roku 1965).

Oblast Šenova na I. vojenském mapování. Zdroj Oldmaps.geolab.cz.
Klikni na obrázek pro zvětšení..


Oblast Petřvaldu na I. vojenském mapování. Zdroj Oldmaps.geolab.cz.
Klikni na obrázek pro zvětšení..


Oblast Karviné na I. vojenském mapování. Zdroj Oldmaps.geolab.cz.
Klikni na obrázek pro zvětšení..


Uvedené vojenské mapy přináší velké množství informací o krajině v minulosti, přičemž jejich výhodou je vzájemná srovnatelnost. První vojenské mapování se hodí především pro vizuální interpretaci, neboť jej nelze s dostatečnou přesností využít pro analýzy v rámci GIS. Naopak druhé a třetí vojenské mapování, stejně jako topografické mapy z 50. let 20. století, lze velmi přesně analyzovat. Díky tomu můžeme přesně zjistit, co se událo se slezskou krajinou v posledních dvou staletích.

3.3 Digitální model reliéfu sledované oblasti

Využití digitálních modelů reliéfu (DMR) je v současné době poměrně rozsáhlé. Používá se jako podklad pro různé tematické vrstvy. Často je podkladem pod částečně zprůhledněným leteckým nebo družicovým snímkem. Digitální model reliéfu se také používá v oblasti péče a ochrany krajiny, pro územní plánování (např. plánování nových staveb) a podobně. Použití DMR je rovněž důležité v oblasti modelování či simulace antropogenních i přírodních jevů (např. povodní). Kvalitní a dobře provedená vizualizace DMR je vhodnou pomůckou pro různá rozhodování o krajině.
D igitální model reliéfu (DMR) zájmového území je vytvářen ze vstupních výškových dat. Nejčastěji se jedná o body (případně o linie, výjimečně také o plochy), pro které známe jejich nadmořskou výšku. Pro získání nadmořské výšky v bodech mohou být použity různé techniky (např. geodetická měření v terénu, využití leteckých měřičských snímků, letecké laserové skenování, odvození z mapových podkladů). Digitální reprezentace reliéfu vzniká v procesu digitálního modelování. Ze známých výškových dat se odvozují nadmořské výšky v ostatních bodech nacházejících se uvnitř modelované oblasti. Pro výpočet nadmořské výšky v bodech, ve kterých neznáme jejich skutečnou nadmořskou výšku, se používají vybrané interpolační algoritmy (např. krigování, metoda inverzních vzdáleností). Výběr zdrojů výškových dat, jejich rozmístění v zájmové oblasti a volba vhodné interpolační metody jsou rozhodující pro kvalitu výsledného DMR.

Po vygenerování digitálního modelu reliéfu zájmového území je třeba provést kontrolu. Zjištěné chyby se odstraňují editací DMR. Vytvořený DMR je možné dále analyzovat a získávat o něm celou řadu potřebných informací. Objemové výpočty se např. využívají pro výpočet objemu vody v přehradní nádrži, objemu zavezených skládek, objemu ložiska nerostné suroviny. Analýzy viditelnosti sledují oblast viditelnou ze zadaného místa, oblast pokrytí signálem z vysílače atd. Při studiu krajiny je vhodné DMR použít hlavně v členitých oblastech s velkými rozdíly nadmořské výšky. Kromě využití země nebo krajinného pokryvu (např. v oblasti krajinného plánování) jsou často DMR aplikovány pro zjišťování různých charakteristik terénu (např. délka svahu, sklon svahu, orientace). S využitím DMR je také možné modelovat povodně, svahové deformace, sesuvy, vodní eroze a další.

Vhodná vizualizace vytvořeného DMR hraje významnou roli při rozhodování o krajině (např. u krajinného plánování, v oblasti ochrany a péče o krajinu). Častým typem vizualizace je vykreslení DMR obarveného podle nadmořských výšek (používá se např. barevná škála od zelené barvy pro malé hodnoty nadmořské výšky přes žlutou a hnědou až po bílou pro vrcholy hor). Pro vytvoření realistického pohledu na terén je možné využít metodu stínovaného reliéfu, který se často používá jako podklad (zobrazí se např. pod částečně průhledný DMR obarvený podle nadmořských výšek nebo pod částečně zprůhledněné letecké nebo družicové snímky). Stínovaný reliéf vzniká hypotetickým osvětlením reliéfu ze severozápadu, aby stíny byly vrhány za objekt (např. za horu). Při využití zobrazení v podobě stínovaného reliéfu vnímáme vytvořený model plasticky. Obě zmíněné techniky (vykreslení DMR obarveného podle nadmořských výšek a metoda stínovaného reliéfu) byly použity při tvorbě DMR českého Slezska.

Pro vytvoření mapy s DMR českého Slezska byla využita data z Digitálního modelu reliéfu České republiky 5. generace (DMR 5G). DMR 5G představuje zobrazení přirozeného nebo lidskou činností upraveného zemského povrchu v digitálním tvaru ve formě výšek diskrétních bodů v nepravidelné trojúhelníkové síti bodů o souřadnicích X, Y a H, kde H reprezentuje nadmořskou výšku ve výškovém referenčním systému Balt po vyrovnání (Bpv) s úplnou střední chybou výšky 0,18 m v odkrytém terénu a 0,3 m v zalesněném terénu. Model vznikl z dat pořízených metodou leteckého laserového skenování výškopisu území České republiky v letech 2009 až 2013. Dokončen byl k 30. červnu 2016 na celém území ČR. Letecké laserové skenování je moderní metoda hromadného sběru velice přesných trojrozměrných dat o objektech a jevech na zemském povrchu. Velká množství takto získaných bodů se nazývají „mračna bodů“. Pro vytvoření DMR 5G prošla pořízená data automatickou filtrací a detailní manuální kontrolou a editací.

Vedle DMR je možné pro zvolené území vytvořit digitální model povrchu, který vedle reliéfu zahrnuje také další trojrozměrné objekty umístěné na reliéfu (např. domy, stromy atd.).
Praděd, CHKO Jeseníky. Zdroj I. Kozelek – T. Indruch.
Klikni na obrázek pro zvětšení..


Lysá hora, CHKO Beskydy. Zdroj mapy.cz.
Klikni na obrázek pro zvětšení..


Na vytvořené mapě s DMR českého Slezska je jasně patrná vertikální členitost reliéfu zájmového území. Dominantním pohořím českého Slezska je Hrubý Jeseník (v západní části území) s nejvyšší horou Praděd (1491 m n. m.). Jihovýchodně od Hrubého Jeseníku na něj navazuje poněkud méně výškově členité pohoří Nízkého Jeseníku. Na jihovýchodě českého Slezska také vystupují vrcholy Beskyd s nejvyšší Lysou horou (1323 m n. m.). Z vytvořeného DMR jsou rovněž velmi dobře patrné nížiny převládající v okrese Karviná, v severní části okresu Opava a Jeseník a také v Osoblažském výběžku.

3.4 Typologie kulturní krajiny českého Slezska a její prvky

Krajina je neodmyslitelnou součástí života člověka. Současná struktura krajiny vzniká působením přírodních činitelů a lidské činnosti, která krajinu výrazně ovlivňuje a často ohrožuje ekologickou stabilitu. Od dávných dob měl člověk snahu pochopit přírodu za účelem přežití. Přírodním podmínkám se přizpůsoboval nebo se pokoušel adaptovat přírodu vlastním potřebám, čehož výsledkem je široký rozsah krajin od přírodních po kulturní (více či méně antropogenně transformované). Výsledky proběhlých procesů mohou v krajině přetrvávat staletí i tisíciletí nebo jsou časem nahrazeny jinými krajinnými strukturami. Člověk způsobuje zpravidla krátkodobé a dynamické změny krajiny. K antropogennímu ovlivnění dochází nejčastěji v oblastech, které může člověk intenzivně využít (např. těžba nerostných surovin) nebo si je přizpůsobit pro svou potřebu (např. zemědělství nebo nová zástavba).
C hápeme-li výraz kulturní krajina v nejširším významu (území ovlivňované člověkem, bez ohledu na intenzitu tohoto vlivu), lze konstatovat, že středoevropské krajiny jsou převážně kulturními. Pro území naší republiky byly vypracovány regionální rámce charakteristik kulturních krajin. Pro popis rozmanitosti krajiny jsou důležité tyto charakteristiky: vegetační stupňovitost, členitost reliéfu, vyjádření výjimečnosti typů reliéfu, biogeografické podprovincie (vyjádření odlišnosti geologické, geomorfologické, ale i klimatické), struktura využití ploch, historické typy sídel a jejich plužin, typy lidového domu, vývoj a doba osídlení krajiny jako vůdčí charakteristiky průkazu trvalé udržitelnosti využívání krajiny člověkem v průběhu historického vývoje.

Kulturní krajinu českého Slezska můžeme charakterizovat například dle struktury využití ploch (od krajiny přírodní ke krajině člověkem podmíněné až přeměněné). V českém Slezsku nalézáme šest rámcových typů využití území: zemědělské krajiny, lesozemědělské krajiny, lesní krajiny, rybniční krajiny, krajiny horských holí (v malé míře) a urbanizované krajiny.

Jednotlivé kulturní krajiny jsou dnes navzájem propojené a tvoří složitou síť, tzv. krajinnou sféru. Zemědělská krajina je lidskou kultivací silně pozměněný typ krajin. Většinu plochy zde tvoří pole a trvalé travní porosty. Jedná se o otevřený systém s množstvím složitých vazeb, které se podílejí na jeho stabilitě. Zemědělskou krajinu českého Slezska tvoří orná půda, louky, pastviny a ovocné sady. Na polích se nejčastěji pěstují obilniny, dále se zde setkáme s kukuřicí a okopaninami, luštěninami, olejninami či rostlinami pro textilní průmysl. Zajímavostí polí jsou specifické houby. Živočichové, kteří se zde vyskytují, jsou většinou stepního původu. Jsou schopni se často extrémně rychle množit a než úroda zmizí, vyvést i několik generací. Co se týče hmyzu a jiných bezobratlých, nejbohatší je fauna v porostech víceletých pícnin a obilovin, nejchudší pak v lánech okopanin a obzvláště kukuřice a řepky. Mnoho živočichů obývajících pole jsou škůdci polních plodin. Z obratlovců jsou nejhojnější drobní savci, zejména hlodavci, kteří jsou schopni si budovat podzemní úkryty. Jejich populace pak přitahují mnohé predátory (drobné šelmy a dravé ptáky). Přestože je flóra i fauna polí druhově extrémně chudá, počet jedinců zde může být značný. Hlavním problémem tohoto biotopu jsou rychlé změny jeho charakteru po sklizni, kdy pro živočichy mizí jak možnost úkrytu, tak i nabídka potravy. Významný vliv na pole i okolní krajinu mají chemické postřiky, různé způsoby hnojení a další agrotechnické zásahy. K typickým zemědělským oblastem českého Slezska patří Opavsko, Osoblažsko, Javornicko a Vidnavsko.

Přechodovým krajinným typem je lesozemědělská krajina charakteristická střídáním lesních a nelesních stanovišť. Zastoupení ploch porostlých dřevinnou vegetací kolísá mezi 10 % až 70 %. Krajiny mají charakter převážně polootevřený.

Lesní krajiny jsou lidskými zásahy méně pozměněný typ krajin. Jsou charakteristické velkou převahou lesních porostů (nejméně 70 % plochy). Mají pohledově uzavřený charakter. Dnes již les není chápán pouze jako zdroj dřeva, ale jsou respektovány i funkce a potřeby tohoto mimořádného biotopu. Je věnována stejná pozornost užitné, ochranářské i regenerační funkci lesa. Trvalý rozvoj je směřován ke strukturně a druhově bohatým, zdravým a stabilním lesům. Důraz je kladen také na ekologicky udržitelnou těžbu dřeva. Kůrovcová kalamita v posledních letech zasáhla i smrkové lesy ve Slezsku a těžba napadeného dřeva v některých oblastech výrazně změnila ráz krajiny (Jeseníky, Beskydy). Zatímco v některých lesních ekosystémech žijí bohatá a zajímavá společenstva živočichů, o kulturních lesích, zvláště smrkových, to neplatí. Malá rozmanitost prostředí a omezená nabídka potravy ochuzují druhovou pestrost takovýchto lesů. Nejvíce živočichů se vyskytuje na kraji lesa, na pasekách či podél cest.

Rybniční krajiny jsou charakteristické významným prostorovým zastoupením mělkých vodních ploch. V českém Slezsku se vyskytují v souvislosti se zachovalou rybniční sítí (např. Poodří) a s vodními nádržemi.

Krajiny horských holí se v českém Slezsku objevují ojediněle v Jeseníkách (oblast Pradědu, Šeráku a Keprníku). Zahrnují raritní území ležící ve velehorských fragmentech nad horní hranicí lesa. Člověkem nejintenzivněji ovlivněný typ jsou urbanizované krajiny. Jsou charakteristické převahou budov a zpevněných ploch. Podle převažujícího typu využití můžeme podrobněji zmínit sídelní krajinu, těžební krajinu nebo industriální krajinu.

Sídelní krajina je člověkem intenzivně ovlivněný typ krajiny. Přírodní složky krajiny jsou již značně změněné stavebními úpravami. Platí to především pro městské krajiny. Hlavním důvodem postupného nárůstu rozlohy zastavěných ploch byl a je růst počtu obyvatel. Významnou roli hraje také výstavba zemědělských a průmyslových objektů. Intravilány měst mají některá výrazná specifika i z biologického hlediska. Prvním je efekt tepelného ostrova, dále skleníkový efekt, smog, změny proudění vzduchu díky přítomnosti staveb, snadná dostupnost potravy, a naopak malá nabídka úkrytů. Města často bývají centry šíření nepůvodních druhů rostlin i živočichů. Z rostlin se zde setkáme především s druhy, které se šíří rychle a snadno se vyrovnávají s extrémními podmínkami. Ze živočichů zde pak můžeme nalézt tzv. synantropní druhy, které trvale doprovázejí člověka; dále druhotně zdivočelé domestikované druhy; druhy člověkem vysazené či zavlečené; druhy z volné přírody přizpůsobené městským podmínkám; druhy vyskytující se ve městech pouze krátkodobě a konečně druhy chované člověkem v zajetí.












Sídelní krajina, město Bruntál, 2011. Foto I. Kozelek – T. Indruch

Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Těžební krajina je velmi narušená povrchovou nebo podpovrchovou těžbou nerostných surovin. Vliv těžby na krajinu českého Slezska se začal projevovat již ve středověku, a to v souvislosti s rudným hornictvím. Mnohé stopy této historické těžby jsou v krajině patrné dodnes, jedná se však o relativně malé zásahy. Ještě v první polovině 19. století, kdy se rozvíjející těžba stále příliš neprojevovala, bylo Slezsko zemědělsko-lesní krajinou složenou z mozaiky polí, luk, pastvin, lidských sídel, lesů i četných rybníků. Zvláště za poslední dvě staletí prošla krajina velkou změnou způsobenou dolováním černého uhlí a těžbou dalších nerostných surovin. V ostravsko-karvinském revíru se v krajině vlivem těžby uhlí objevují zcela nové antropogenní tvary reliéfu (např. haldy nebo poklesové kotliny, které bývají často zatopené), vznikaly kalové nádrže, důlní a s nimi související průmyslové areály a k nim vedoucí silnice a železnice. Hornictví ovlivnilo vzhled krajiny nejenom doly a haldami, ale také budováním četných hornických kolonií a později sídlišť (Ostrava-Poruba).

Těžba způsobila v průběhu 20. století také úbytek vodní plochy v krajině a degradaci četných vodních biotopů. K důsledkům těžby patří i změny vodního režimu v krajině. Krajinu poznamenaly rovněž zábory půdy a její degradace, výstupy důlních plynů bohatých na metan, důlní otřesy, kontaminace životního prostředí, fragmentace krajiny atd. Přestože těžební zásahy do krajiny byly a jsou vnímány často spíše negativně, výsledky různých výzkumů svědčí o značné přizpůsobivosti přírody. Mnohé a často i velmi vzácné druhy rostlin a živočichů nacházejí v těžební krajině ideální prostor pro život. V některých zatopených poklesových kotlinách, ale také rekultivovaných nebo nerekultivovaných kalových nádržích se vyskytují např. vážka plavá, rak bahenní a škeble rybničná. Jedná se o zvláště chráněné silně ohrožené druhy. Vážka plavá byla v České republice do nedávné doby dokonce považována za vymizelý druh. Není divu, že jako nejlepší způsob obnovy těžební krajiny se ukazuje spontánní sukcese (přirozeně zarůstající haldy a lomy). Problémem bývá šíření synantropní vegetace. Ta se sice snadno přizpůsobí těžbou poznamenaným povrchům, může je dokonce i účinně zpevnit, často se však začne nekontrolovatelně šířit i do oblastí, ze kterých vytlačuje původní druhy. Na území českého Slezska jsou typickými oblastmi poznamenanými těžbou především ostravsko-karvinský revír (černé uhlí), Zlatohorsko, Hornobenešovsko a Rýmařovsko (rudy), Jesenicko (granit) a oblast Nízkého Jeseníku (břidlice).

Industriální krajina se objevuje zvláště intenzivně od poloviny 19. století a souvisí s masivním nástupem průmyslové revoluce a následné industrializace. Obratlovců se v industriální krajině pohybuje málo, z bezobratlých živočichů se tady setkáme zejména s hmyzem. Ptáci jsou zastoupeni vrabci, strakami, zdivočelými holuby, rehkem obecným, kosem černým, hrdličkou zahradní. Savců zde žije jen několik druhů a většinou dosti skrytě. Jde většinou o hlodavce nebo o přizpůsobivé druhy šelem. Z kopytníků se tomuto prostředí dokázalo nejvíce přizpůsobit prase divoké. V zarůstající průmyslové krajině se vyskytuje i srnec obecný, králík divoký a zajíc polní. Po několika desetiletích se mohou začít objevovat i nenáročnější plazi a obojživelníci. Zdravotní stav živočichů zde dlouhodobě ovlivňuje nedostatek úkrytů a potravy a také ukládání škodlivin v těle.

Podle doby vzniku sídelní krajiny byly v České republice vymezeny rámcové sídelní krajinné typy. Stará sídelní krajina je nepřetržitě osídlena od neolitu. Vrcholně středověká sídelní krajina je nepřetržitě osídlena od vrcholného středověku (od 13. až 14. století), pozdně středověká sídelní krajina až od pozdního středověku (tj. od druhé poloviny 14. století). Novověká sídlení krajina je osídlena až v novověku, nejdříve tedy od 16. století.

3.5 Charakter osídlení českého Slezska

České Slezsko a jím sevřený klín severovýchodní Moravy představuje z větší části uměle vzniklý útvar, který dnes z větší části náleží Moravskoslezskému kraji, v západní části (oblast Jesenicka) pak ke kraji Olomouckému. České Slezsko je tvořeno pozůstatky čtyř historických územních celků: knížectví opavského (včetně tzv. moravských enkláv) a těšínského a dále nevelké zbytky knížectví niského (Jesenicko, Javornicko a Vidnavsko) a knížectví ratibořského (status minor Bohumín). Na severovýchodní Moravě pak do slezského území vrůstá moravský klín, tvořený většinou ostravských obcí, dále Místeckem, Brušperskem, Příborskem a Novojickem.
Z hlediska přírodních podmínek se jedná o velmi rozmanitý prostor, tvořený jak nížinatými oblastmi (např. Vidnavsko, Opavsko, Ostravsko), tak podhůřím a horskými oblastmi. Právě rozdílné přírodní podmínky ovlivňovaly příchod a činnost člověka. Hojnější doklady o existenci člověka pochází z daného regionu z období středního paleolitu s nejstarším pozůstatkem neandrtálce z jeskyně Šipka u Štramberku. Z období mladšího paleolitu, přibližně před 21 000 lety, lze datovat nález tábořiště lovců mamutů z Landeku v Petřkovicích. Zásadní klimatické změny a ústup ledovce znamenal i změnu života pravěkého člověka a předpoklad k přechodu k trvalému osídlení a zemědělské činnosti, pro kterou byly vhodné úrodné nížiny Osoblažska, Opavska, Hlučínska i oblasti Moravské brány, které tvořily domov pro nejstarší trvalé osídlení.

Zlom z hlediska osídlení sledovaného prostoru přinesly vlny středověké kolonizace, které v průběhu 12., 13. a první poloviny 14. století vytvořily základní sídelní strukturu. Výsledkem kolonizace byl rychlý vzestup počtu venkovských obcí, a to i v podhorských oblastech, růst hustoty populace a zakládání měst, která měla nezastupitelnou hospodářskou i kulturní roli. Některá městská centra navazovala na starší osídlení (Opava, Těšín, Moravská Ostrava), v některých případech došlo k přenesení městského jádra (Frýdek) a jiná byla založena tzv. na zeleném drnu (např. Horní Benešov či Brušperk). Středověká kolonizace ovlivnila z dlouhodobého hlediska zásadním způsobem nejen sídelní strukturu, ale i vnitřní uspořádání sídel a plužiny. Jestliže sídelní struktura nebyla husitskými válkami nijak významněji poznamenána, jinak tomu bylo za česko-uherských válek letech v 60. a 70. letech 15. století, kdy byla jen na Opavsku a Krnovsku zpustošena stovka vsí. V průběhu 16. století došlo k vlně zakládání nových osad zvláště v západním Slezsku v souvislosti s rozvojem hornictví (např. Andělská Hora či Vrbno pod Pradědem), v témže čase na Těšínsku započala tzv. valašská kolonizace, jejíž hlavní fáze spadá až do 17. století a zapříčinila osídlení horských oblastí Beskyd a Javorníků.

V 18. století bylo zásadní obohacení existující sídelní struktury spjato především s parcelací dvorů. Princip, kdy byla z iniciativy státu i vrchností rozparcelována dosavadní dvorová půda rolníkům do dlouhodobého nájmu, měla vést k racionalizaci vrchnostenského podnikání. Díky tomu došlo zvláště v západním Slezsku k založení desítek nových osad. Například na Jesenicku vzniklo více než dvacet tzv. kolonií, a to v časovém horizontu od druhé poloviny 80. let 18. století až do první dekády 19. století. Vznikl tak např. Dětřichov, Rožmitál, Ramzová, Rejvíz, Bělá či později proslavený Gräfenberg. Touto poslední vlnou kolonizace bylo dosaženo nejzazších možností využití půdy před nástupem moderních technologií.

Nové, velmi silné impulsy vedoucí k proměně dosavadní sídelní struktury, přinesla průmyslová revoluce a následné industrializační vlny. Změny energetických zdrojů i technologií sebou v 19. století přinesly i změny sídelního charakteru. Nejprve sledujeme nárůst významu tradičních textilních center, která přechází na moderní průmyslovou výrobu textilu a jejichž počet obyvatel roste (Krnov, Bruntál, Frýdek, Místek, Nový Jičín apod.). Tato tradiční centra však byla záhy zastíněna mohutným rozvojem moderního těžkého průmyslu (uhelné hornictví, hutnictví, chemický průmysl), který přinesl explozivní růst počtu obyvatel těchto nových industrializačních center, kde se mnohdy zcela bezvýznamné vesnice a maloměsta proměnila v krátkém čase v desetitisícová sídla (Vítkovice, Přívoz, Mariánské Hory, Moravská Ostrava, Karviná, Orlová atd.). Vytváření nových industrializačních center a postupné zaostávání tradičních řemeslnických měst vyvolalo v průběhu druhé poloviny 19. století další diferenciaci sídelní sítě, neboť periferní a hospodářsky postupně zaostávající horské a podhorské oblasti (Jesenicko, Bruntálsko, Pobeskydí) se začínají vylidňovat a přesouvají se za obživou do hospodářsky výhodnějších center a nastalá vlna urbanizace zasáhla především průmyslové Ostravsko a Karvinsko. Od přelomu 19. a 20. století získává řada zdejších lidnatých obcí městský status (např. roku 1900 Přívoz, 1907 Mariánské Hory, 1908 Vítkovice, 1920 Slezská Ostrava, 1922 Orlová, 1923 Karviná). Aglomerační proces pak sílil po první světové válce, kdy se diskutoval a posléze v omezeném rozsahu uskutečnil projekt tzv. Velké Ostravy. Tak vzniklo na počátku roku 1924 sloučením sedmi moravských obcí třetí nejlidnatější město meziválečného Československa.







Pohled na Jeseník, 1943. Zdroj SOkA Jeseník.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Poslední podstatný zásah do sídelní struktury sledované oblasti pak přinesla druhá světová válka, resp. její důsledky. Nejen přímé válečné škody, které se z hlediska podoby osídlení dotkly zvláště Opavska, ale především odsun německého obyvatelstva v letech 1945–1948 trvale poznamenal ty oblasti, ve kterých žila německá majorita (především Jesenicko, Bruntálsko, Krnovsko, Osoblažsko a Opavsko). Následné znovuosídlení vysídlených oblastí bylo organizováno jak z agrárních regionů českých zemí, jednak formou řízené reemigrace (především z Rumunska a Volyně) i usazováním řeckých uprchlíků. Mnohé vysídlené obce však nebyly pro nově příchozí atraktivní, což znamenalo rychlý zánik desítek především malých a periferně položených obcí a dlouhodobou stagnaci celých regionů. Jen v okrese Jeseník po druhé světové válce zcela zanikly téměř dvě desítky malých obcí (např. Hřibová, Hraničky, Annín, Johanka) a dalších několik desítek nebylo nikdy řádně dosídleno a postupně se proměnilo v rekreační oblasti.

Naopak socialistická industrializace a preference těžkého průmyslu zapříčinily další prudký nárůst počtu obyvatel v oblasti ostravsko-karvinského revíru. Došlo tak od 50. let 20. století k rychlé urbanizaci rozsáhlého zázemí průmyslové oblasti, což sebou přineslo vytváření nových sídelních celků (Ostrava-Poruba, ostravské Jižní město, Havířov atd.). Tyto nové kapacity měly za úkol mimo jiné nahradit těžbou zdevastované oblasti (zvláště na Karvinsku). Fáze nárůstu počtu obyvatel průmyslové aglomerace skončila rychlým útlumem báňské činnosti v první polovině 90. let a restrukturalizací průmyslu v podmínkách tržní ekonomiky.

3.6 Formování ostravské sídelní aglomerace

Dnešní statutární město Ostrava je jak svojí rozlohou (214 km2 ), tak počtem obyvatel (283 316 osob k 1. lednu 2021) třetím největším městem v České republice. V celé ostravské aglomeraci žije téměř milion obyvatel a je hned po pražské druhou největší aglomerací v České republice. Proces vytváření ostravské sídelní aglomerace byl přitom historicky podmíněn formováním ostravské průmyslové oblasti.
S ídelní aglomerace je definována jako silně urbanizované území tvořené jedním, dvěma nebo několika městy, která tvoří jádro aglomerace, a jejich okolím, zahrnující geograficky blízké sídelní útvary s jejich spádovými územími. Ostravská aglomerace je svým uspořádáním polycentrická s několika sídelními centry. Ta se v minulosti profilovala ve svém jádru primárně v souvislosti s uhelným hornictvím a navazujícím těžkým průmyslem. Za nejužší centra ostravské sídelní aglomerace lze považovat Ostravu, Havířov a Karvinou. Silniční vzdálenosti mezi centry všech tří měst se pohybuje okolo dvaceti kilometrů a prochází silně urbanizovaným územím (Petřvald, Orlová atd.). Celá oblast je charakterizována vysokým podílem zastavěných ploch i intenzivními dopravními vazbami. Tato tři centra mají silný populační potenciál (v součtu 430 tis. obyvatel), který převyšuje všechny ostatní aglomerace v rámci ČR s výjimkou Prahy. Všechna tři města jsou navíc městy statutárními. Pokud k těmto lokalitám navíc připočteme jejich sídelní zázemí (cca 63 obcí), dosáhneme hodnoty s přibližně 620 tis. obyvateli. K ostravské sídelní aglomeraci se dále počítají taktéž dvě statutární města v těsném zázemí takto vymezené zóny – Opava a Frýdek-Místek – včetně širšího sídelního zázemí, a v širším pojetí i vzdálenější oblast Příborska a Novojičínska.

Krystalizačním jádrem celé aglomerace byla Moravská Ostrava a obce, které ji obklopovaly, a to jak na historickém území Moravy, tak i Slezska. Na území dnešního statutárního města, tvořeného původně 34 samostatnými obcemi, žilo v roce 1840 pouze 18 700 obyvatel, v roce 1900 to bylo již 146 155 obyvatel a v roce 1950 pak 216 289 obyvatel. Nejvyššího počtu obyvatel dosáhla Ostrava při sčítání lidu v roce 1991, kdy vystoupal na hodnotu 327 371 osob. Od té doby počet obyvatel setrvale klesá. Překotná industrializace Ostravska tedy přinesla v průběhu druhé poloviny 19. století obrovský příliv obyvatel jak z širšího okolí, tak ze vzdálenějších míst (západní Slezsko, Pobeskydí, Halič). Ostravské obce se v této době stavebně vyvíjely živelně a odpovídající veřejné instituce zde vznikaly značně opožděně. Teprve na přelomu 19. a 20. století zde vznikají významnější kulturní a správní instituce (1895 městské divadlo, 1896 gymnázium, 1900 okresní hejtmanství, 1904 městské muzeum). Taktéž byly na přelomu 19. a 20. století vypracovány regulační plány pro významnější obce aglomerace a vznikaly zde nové významné veřejné budovy. Obdobně tomu bylo i v případě povýšení lidnatých a hospodářsky významných obcí aglomerace na městyse (1879 Polská Ostrava; 1907 Michálkovice; 1908 Hrušov), resp. města (Přívoz 1900; Mariánské Hory 1907; Vítkovice 1908; Slezská Ostrava 1920; Svinov 1936).

Moravská Ostrava tvořila již před první světovou válkou s okolními obcemi fakticky jeden stavebně propojený celek, který se vyznačoval vysokou koncentrací obyvatel i průmyslové výroby. Bylo jen otázkou času, kdy se tyto přirozené vazby formalizují vytvořením jednotného správního útvaru. Již před první světovou válkou (v roce 1913), se jednalo o sloučení tří nejvýznamnějších lokalit: Moravské Ostravy, Přívozu a Vítkovic, avšak neúspěšně. Situace se výrazně změnila po první světové válce, především proto, že na úrovni samospráv jednotlivých obcí byly ustaveny namísto původních obecních výborů nové správní komise, které ovládli Češi nakloněni realizaci projektu tzv. Velké Ostravy. Tento plán prosazovaný především správním komisařem Moravské Ostravy Janem Prokešem předpokládal sloučení hned patnácti ostravských obcí, a to jak na moravském, tak slezském teritoriu. Slučovací záměr však zkomplikovaly hned čtyři problémy: 1. nedořešená státní přináležitost Těšínska, ke kterému přináležely kromě Svinova všechny dotčené slezské obce; 2. otázka zemské příslušnosti vznikajícího velkoměsta; 3. legislativa, která až do roku 1920 neřešila otázku změn obecních hranic, jež by měly za následek změny hranic historických zemí; 4. fakt, že některé obce, především Vítkovice, v otázce připojení k Moravské Ostravě dlouhodobě lavírovaly. Zdlouhavá vyjednávání způsobila, že vláda nakonec schválila 20. prosince 1923 s platností od počátku roku 1924 sloučení omezené pouze na sedm moravských obcí (Moravská Ostrava, Přívoz, Mariánské Hory, Vítkovice, Hrabůvka, Nová Ves, Zábřeh nad Odrou). Rozsahem byla nová Moravská Ostrava sice o polovinu menší, než předpokládal původní záměr, počtem obyvatel téměř 114 000 však představovala třetí největší město Československa.

V této podobě platilo správní uspořádání až do roku 1941, kdy byla vládním nařízením č. 236 ze dne 29. května Moravská Ostrava rozšířena o dalších osm slezských obcí z frýdeckého okresu (Heřmanice, Hrušov, Kunčice, Kunčičky, Michálkovice, Muglinov, Radvanice, Slezská Ostrava) a čtyři obce z moravskoostravského okresu (Hrabová, Nová Bělá, Stará Bělá, Výškovice). Takto rozšířené město bylo povýšeno na statutární, tj. jeho magistrát získal postavení první instance politické správy a byl podřízen Zemskému úřadu v Brně. Tyto změny z období okupace pak byly potvrzeny i dekretem prezidenta republiky č. 121 z 27. října 1945 a výnosem ministerstva vnitra z 28. června 1946 byla provedena úprava úředního označení města na město Ostrava. V následujících desetiletích se rozsah Ostravy nadále rozrůstal o nově připojené obce, a to v několika vlnách: na konci 50. let (1957 Poruba, Pustkovec, Svinov, Třebovice; 1960 Bartovice a Martinov), v polovině 70. let (1975 Proskovice; 1976 Antošovice, Hošťálkovice, Koblov, Krásné Pole, Lhotka, Petřkovice, Plesná, Polanka) a v roce 1984 Dubina. Tím byl územní rozsah dnešního statutárního města dovršen.

3.7 Válečné stopy v krajině Slezska

Opavsko a Ostravsko patřilo po druhé světové válce k nejvíce zničeným regionům v rámci tehdejšího Československa. Tvrdé boje, množství těžké techniky a statisíce vojáků na obou bojujících stranách znamenaly nejen velké ztráty na životech, ale také zničená města a obce a rozvrácenou infrastrukturu. Stopy válečných událostí se dodnes nacházejí na mnoha místech slezského regionu od Opavy a Ostravy přes Bruntál až po Jeseník, stejně jako na území těšínského Slezska.
N ejmarkantnějším pozůstatkem předválečného období a následných válečných událostí ve Slezsku je systém pohraničního opevnění. O potřebě jeho výstavby se začalo jednat na počátku 30. let 20. století. Stavební práce začaly v říjnu 1935 na Bohumínsku, kde byl ještě v témže roce dokončen objekt MO-S 8 „Dvůr Paseky“. Na jaře roku 1936 byly zahájeny opevňovací práce na ostravském úseku, který měl chránit zdejší významnou průmyslovou oblast. V roce 1937 pokračovaly práce v dalších úsecích na Bruntálsku a Jesenicku, ve východních Čechách, na jižní Moravě a kolem Prahy. Pevnostní linie byla tvořena objekty těžkého opevnění, tzv. sruby (dělostřeleckými, pěchotními, vchodovými apod.), kterých bylo postaveno v nejohroženějších úsecích – především ve Slezsku, v severovýchodních, později i severozápadních Čechách a na jižní Moravě celkem 262. Dalším typem těžkého opevnění byly dělostřelecké tvrze, které byly tvořeny soustavou pevnostních objektů. Stavebně jich bylo dokončeno pět z plánovaných sedmnácti, na Opavsku jde např. o tvrz Smolkov. Nejčastějším typem jsou objekty lehkého opevnění vz. 36 a 37, jichž bylo dokončeno téměř 10 000. Výstavbu pevnostní linie ukončil podpis mnichovské dohody dne 30. září 1938. Pevnosti tak nebyly ke svému účelu využity. Pancéřové zvony a kupole byly odvezeny do německých hutí, případně spolu s vybavením odvezeny na Atlantický val. Při osvobozovacích bojích v rámci ostravsko-opavské operace v roce 1945 byly pevnosti deaktivovány a sloužily německým vojákům jako obranná postavení či úkryty. Mnohé z nich byly poškozeny a dodnes, někdy i záměrně, zůstaly ve stavu z roku 1945. Řada z nich je rekonstruována, vybavena a zpřístupněna veřejnosti.

Ostravsko-opavská operace, která, jak název napovídá, proběhla na území Moravskoslezského kraje v závěru druhé světové války, byla druhou největší válečnou operací na území tehdejšího Československa a trvala od 10. března do 5. května 1945. Od 15. dubna, kdy vojska vstoupila na československé území v prostoru Rohov-Sudice, probíhaly úporné boje za použití těžké vojenské techniky a letectva o každou obec a město na Opavsku a Ostravsku. Pro oblast, která byla posledním průmyslovým centrem, kde ještě fungoval válečný průmysl, měla být uplatněna taktika „spálené země“. Německé jednotky se urputně bránily do posledních dní, v obcích na přístupu k Ostravě se bojovalo o každý dům. Proto také Slezsko bylo nejvíce zničeným regionem v rámci tehdejšího Československa. Například Opava byla zničena z 90 %, stejně jako řada obcí v jejím okolí.

Pozůstatky těchto bojů jsou dodnes v krajině více či méně viditelné – krátery po bombardování, zbytky obranných postavení a zákopů či vojenské hřbitovy, hroby padlých, pomníky a památníky, které můžeme nalézt téměř v každé slezské obci a městě. V zemi dodnes leží stovky, možná tisíce padlých německých vojáků a tuny munice.










Národní památník II. světové války v Hrabyni, o kterou na konci druhé světové války probíhaly velmi tvrdé boje. Foto L. Wünsch

Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Jedním z důsledků válečných událostí byl také odsun původního německého obyvatelstva z příhraničních okresů, nacházejících se kolem státní hranice s Polskem, Německem a Rakouskem. K prvním, tzv. divokým odsunům docházelo bezprostředně po osvobození, další, již organizované odsuny probíhaly v letech 1946–1947. Současně s odsuny probíhalo i osídlování pohraničí českým obyvatelstvem z vnitrozemí. Mnozí nově příchozí přicházeli jen s vidinou zbohatnutí, řada z nich nebyla připravena na život v horských obcích a samotách, mnohdy špatně přístupných, lidé nebyli připraveni ani na práci v zemědělství. Postupně tak opět znovu osídlená místa opouštěli a odcházeli do měst za prací v rozvíjejících se průmyslových centrech, řada vesnic zpustla nebo musela ustoupit strategickým stavbám (např. obce Kerhartice a Medlice byly částečně zatopeny přehradou Kružberk). V opuštěné krajině zůstala řada hřbitovů, vesnic, dolů, malých továren či drobných sakrálních staveb. Jejich stopy dnes můžeme najít na Opavsku, Bruntálsku, Vítkovsku a Jesenicku.

3.8 Ocelové srdce republiky v letech 1948–1989

Po komunistickém převratu v únoru 1948 se Československo stalo faktickým satelitem SSSR, který se stejně jako celý východní blok připravoval na nový válečný konflikt – třetí světovou válku. S tím souvisel koncept preference těžkého průmyslu se zaměřením na zbrojní výrobu. Pro Československo problém spočíval v tom, že jako jediné v celém východním bloku disponovalo vyspělou základnou těchto odvětví. Československé hospodářství prodělalo v krátké době rozsáhlou strukturální přestavbu, jejíž směr nevyrůstal z přirozeného vývoje a neodpovídal charakteru, potřebám ani možnostem země. Základním kamenem nového systému se stalo totální znárodnění průmyslu a státní plánování. V něm hrálo rozhodující roli prosazování makroekonomických ukazatelů s enormním důrazem na stálé zvyšování objemu výroby zejména v těch odvětvích, jež sloužila vyzbrojování. V rámci Československa to bylo zejména Ostravsko, jemuž byla přičtena role nejvýznamnějšího centra uhelného průmyslu, hutnictví a těžkého strojírenství. Ostravsko tak bylo vnímáno jako „ocelové srdce republiky“.
O d zahájení prvního pětiletého plánu v roce 1949 se stalo Ostravsko centrem tzv. ocelové koncepce československé průmyslové výroby. Nároky kladené na její hutě a těžké strojírenství odpovídaly roli, kterou tato odvětví hrála ve velkých západních státech – USA, Velké Británii a SRN. Československo ji však mělo spolu s NDR realizovat ve vztahu k celému východnímu bloku. První pětiletka počítala pro oblast Ostravska především s enormním nárůstem výroby oceli, což bylo spojeno nejen s posílením kapacit vítkovických a třineckých železáren, ale především s budováním nového hutního gigantu (Nová huť) i tehdy největší elektrárny v ČSR v Ostravě-Třebovicích. Skokové navýšení hutní výroby bylo provázeno výrazným nárůstem požadavků na produkci uhlí a koksu. Tyto požadavky nebylo možné pokrýt pouze stávajícími kapacitami, ale byl vypracován plán komplexní výstavby ostravsko-karvinského revíru. Ten počítal s přestavbou stávajících dolů a s budováním nových dolů „na zelené louce“. Státem stanovené úkoly spojené s produkcí uhlí byly natolik přepjaté, že je nebylo možné plnit ani s pomocí mimořádných opatření, která v mnohých rysech připomínala hysterickou atmosféru válečných časů. Výsledkem byl skokový nárůst smrtelných úrazů ve stávajících důlních provozech a rozsáhlá důlní neštěstí. Díky mimořádným opatřením vzrostla těžba uhlí v ostravsko-karvinském revíru v letech 1949–1953 z 13,5 milionu tun na 16,2 milionu tun, avšak ani to nestačilo ke splnění plánu.

Obdobně hektickým vývojem prošel ostravsko-karvinský revír i v období druhé pětiletky (1956–1960), kdy lze sledovat soustavný meziroční růst produkce uhlí o více než milion tun. Těžba v revíru tak v roce 1960 poprvé v historii překročila 20 milionů tun. Plné zprovoznění nových velkých dolů a zpomalení tempa rozvoje těžkého průmyslu však přinesly revíru v konečném důsledku úlevu v tlaku na vzestup těžby. To umožnilo dočasnou stabilizaci, rekonstrukci velké části dolů malé a střední hloubky, výstavbu nových dolů (Důl 9. květen, Důl ČSM), zvýšení technické vyspělosti a mechanizace práce.

Důraz na další rozvoj ostravsko-karvinských dolů, které produkovaly v první polovině 60. let cca 37 % veškeré produkce koksovatelného uhlí evropských lidově demokratických států, se projevoval po celou první polovinu 60. let. V té době došlo poprvé k vyrovnání potřeb uhlí v národním hospodářství s jeho zdroji. První polovina 60. let se nesla v duchu zakládání nových dolů (1960 Důl Paskov, 1961 Důl ČSM, 1964 Důl Staříč), které měly zabezpečit další navyšování těžby. Po roce 1965 však došlo k prudkému obratu. V souvislosti s československými ekonomickými reformami pokleslo tempo rozvoje těžkého průmyslu a proběhla racionalizace, která v oblasti hutní výroby přinesla v neobyčejně krátkém čase podstatné snížení nároků na vysokopecní koks. To znamenalo, že v krátké době nastal naopak problém s uhelným odbytem. Po mnoha letech honby za navyšováním uhelné těžby přišel prudký obrat, který prokázal neujasněnost koncepce vývoje uhelného průmyslu.

Rozpad československé ekonomické reformy a obnovený tlak RVHP katapultoval po roce 1968 ostravsko-karvinský revír zpět na trajektorii rostoucích dodávek uhlí, což přineslo opět nové problémy. V souvislosti s tím byla zpracována nová koncepce dlouhodobého rozvoje revíru, která byla založena na myšlence maximalizace těžby. Koncepce přitom prokázala, že krátkodobě a za využití všech dostupných investičních i technických možností je revír schopen dodávat maximálně 23,5–24 milionů tun uhlí. V následujících letech však byla těžba realizována nad tuto maximální variantu, což nešlo provést jinak než ekonomicky nevýhodnými a improvizovanými zásahy. Navíc se na některých dolech začaly projevovat nepříznivé vlivy limitující či znesnadňující další těžbu. V polovině 70. let již třetina revírní těžby pocházela ze slojí ohrožených důlními otřesy a náchylných k průtržím hornin či plynů.

V polovině 70. let se tak dostal ostravsko-karvinský revír do rozporné situace. Na jedné straně stále plnil centrálním hospodářstvím předepsané úkoly, na druhé straně opakovaně předkládal analýzy, které poukazovaly na dlouhodobou neudržitelnost tohoto stavu. Další navyšování těžby bylo vzhledem ke kapacitním možnostem mimo realitu. Vývoj ve druhé polovině 70. let ukázal, že se ostravsko-karvinský revír dostal neodvratně za zenit svých možností. Zhoršující se geologické podmínky se projevily v neodvratném a postupném sestupu výkonu revíru. Přesto však revír ještě dosahoval impozantních výsledku, kdy roční těžba pravidelně převyšovala 24 milionů tun. Jeho role v československém hospodářství byla stále mimořádná.

Osmdesátá léta 20. století se v ostravsko-karvinském revíru již nesla ve znamení neodvratné stagnace. Všechny vypracované prognózy popsaly, že musí dojít ke snížení požadavků na těžbu. Charakteristickým rysem první poloviny 80. let byl soustavný pokles ročních těžeb. V roce 1985 těžba nedosáhla ani 23 milionů tun, což však bylo vzhledem k objektivnímu stavu revíru vysoko nad rámec skutečných kapacitních možností. Řada starých dolů hospodařila pouze s dožívajícími zásobami a rozvoj nových těžebních kapacit byl v nedohlednu. Celá 80. léta se tak stala obdobím permanentního hledání takové koncepce rozvoje revíru, která by umožnila stabilizovat jeho chod.

Raketový nárůst objemu těžby, rozvoj těžkého průmyslu i masová výstavba se výrazně odrazili v rychlých a dramatických proměnách krajiny a celkovém stavu životního prostředí. Rychlost změn byla díky bezprecedentní intenzitě využití hospodářského potenciálu oblasti výrazně dynamičtější, než tomu bylo v předcházejících desetiletích.
Ocelárenská halda Nové huti Klementa Gottwalda v roce 1970. Zdroj R. Janda.
Klikni na obrázek pro zvětšení..


Pohled na Novou huť Klementa Gottwalda v roce 1972. Zdroj V. Reichman.
Klikni na obrázek pro zvětšení..


Pohled na sazovnu v Ostravě-Přívoze z haldy Dolu Šverma v roce 1966. Zdroj R. Janda.
Klikni na obrázek pro zvětšení..


3.9 Ztracená identita sídelního prostoru ve 20. století

Turbulentní události 20. století poznamenaly krajinu Slezska v mnoha směrech. Nešlo přitom zdaleka jen o proměnu způsobu obhospodařování, který trvale poznamenal charakter polí, luk a lesů. Markantně se dění minulého století vepsalo také do osídlení Slezska, když došlo k zániku desítek obcí a k zásadní proměně charakteru řady z nich. Celkově zaniklo na Moravě a ve Slezsku v letech 1945–1989 více než 70 měst, vsí a osad. Z hlediska osídlení se v průběhu 20. století nejsilněji do sídelní krajiny promítla druhá světová válka a její následky a posléze též hospodářské aktivity společnosti (ve sledovaném regionu především báňská činnost a výstavba vodních děl).
N ásledky druhé světové války se nejmarkantněji projevily v oblasti západního Slezska. V průběhu druhé poloviny 19. století a první poloviny 20. století se dostává řada zdejších obcí, které zůstaly stranou modernizačních impulsů, do trvalé regrese a postupné depopulaci. Zásadní zvrat přišel pro tento region v souvislosti s důsledky druhé světové války, neboť se jednalo o oblast většinově osídlenou obyvatelstvem německé národnosti. Odsun Němců, který představuje největší přesun obyvatelstva v novodobých českých dějinách, přinesl razantní pokles obyvatelstva. S ním se potýká západní Slezsko fakticky až dodnes – vždyť např. v rámci okresu Jeseník žilo na počátku 21. století pouze 57 % obyvatelstva oproti roku 1930. Obecně atraktivnější pro nové osídlence byla správní centra a větší, hospodářsky rozvinuté i dopravně dobře položené obce. Naopak fatální důsledky měl odchod německého obyvatelstva pro dopravně špatně dostupné a hospodářsky zaostávající sídla. Tyto obce zpravidla nebyly nikdy řádně dosídleny a jejich počet obyvatel často drasticky poklesl (např. Vojtovice, Buková, Salisov, Terezín). Nejmenší a hospodářsky nejméně významné obce a osady krátce po odsunu původních obyvatel mohly zcela zaniknout. Na Jesenicku šlo obvykle o obce založené později, zpravidla až v 17. a 18. století buď ve výše položených oblastech (např. Hraničky, Hraničná, Hřibová, Kamenné), nebo parcelací velkostatků v 18. století (např. Johanka, Pavlínka, Gotardovice).

Velmi negativně bylo po druhé světové válce postiženo také Krnovsko, Bruntálsko a Osoblažsko. Poslední zmíněná oblast byla silně postižena závěrečnými boji druhé světové války, samotná Osoblaha skončila naprostou devastací (90 % domů ve městě bylo zničeno) a v 50. letech byla nově zastavěna nevýraznými budovatelskými stavbami. Obec, ve které žilo k roku 1930 více než 2200 obyvatel, hostila v roce 1947 již jen 421 osob a v roce 1960 ztratila status města. V současnosti zde žije okolo 1100 obyvatel a je centrem mikroregionu Osoblažsko. Zanikly i některé malé obce při státní hranici (např. Studnice, Pelhřimovy).

Ve druhé polovině 20. století poznamenaly sídelní strukturu slezské krajiny také hospodářské aktivity člověka. Ty se nejvýrazněji projevily v souvislosti s báňskými aktivitami a s výstavbou velkoplošných vodních děl. Nejviditelnější příklad zániku sídla z důvodu báňské činnosti je osud staré Karviné. Průmyslové město, ve kterém žilo v roce 1930 více než 22 000 obyvatel, se začalo záhy potýkat s důlními škodami. V 50. letech 20. století – v období, kdy měla těžba uhlí naprostou prioritu – došlo k poddolování staré Karviné, včetně reprezentativního zámku Larisch-Mönnichů v Karviné-Solci. Většina původní zástavby, ze které se dochoval jen v důsledku poddolování výrazně vychýlený kostel sv. Petra z Alcantary, byla zničena, stejně jako někdejší ves Darkov (vyjma jodobromových lázní) nebo většina původní zástavby obce Louky nad Olší.










Kamenná, centrum zaniklé osady s kaplí sv. Josefa. Foto SOkA Jeseník.

Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Zániku se dočkaly ve druhé polovině 20. století taktéž obce, které stály v cestě budování velkých vodních děl. Ve sledovaném regionu se tak stalo v případě vodní nádrže Kružberk (obce Kerhartice, Medlice a Lesy), Žermanické přehrady (obce Horní a Dolní Soběšovice a Dolní Domaslavice), Těrlické přehrady (zatopeny obce Horní a Dolní Těrlicko), Šance (zatopena část obce Staré Hamry a množství samot v údolí Ostravice) a Slezské Harty (zatopeny obce Karlovec, větší část obce Nová Pláň a dolní části obcí Leskovec nad Moravicí, Roudno a Razová). V současné době se připravuje na základě rozhodnutí vlády z roku 2008 výstavba protipovodňové přehrady Nové Heřminovy na horním toku řeky Opavy, která má zaplavit dolní část stejnojmenné obce.

3.10 Slezský venkov

Vymezení venkova může být rozličné, nicméně za výstižné lze považovat sociologickou definici venkova: Obydlený prostor mimo městské lokality, který je tradičně charakterizovaný orientací na zemědělství a menší hustotou obyvatelstva, ale i odlišným způsobem života, většinou úžeji propojeným s přírodou, a také odlišnou sociální strukturou ve srovnání s městem. Typickou sídlištní jednotkou venkova je vesnice (oba pojmy vystupují v mnoha ohledech jako synonyma). Z hlediska sociologie je venkov charakterizován především specifickým typem společnosti, tzv. venkovskou komunitou, která se většinou vymezuje v protikladu ke komunitě urbánní (městské) těmito znaky: 1. vyšší mírou vzájemné sociální závislosti; 2. menší variabilitou profesních možností; 3. menší sociální diferenciací a také zúženým prostorem sociální mobility; 4. silnější vazbou na tradici a slabší inklinaci k sociální změně; 5. silnější determinací přírodním prostředím.
Z a charakteristický rys venkova bývala považována i jistá kulturní izolace spojena s menší civilizovaností i nižší úrovní civilizace (viz image venkovana v beletrii, pejorativní označení „venkovský buran“ apod.).

Ves vymezil přední český historik František Kutnar jako sídelní jednotku, ve které základní a původní funkcí byla zemědělská produkce. Přes rozvoj nezemědělské řemeslné výroby na venkově zůstala zemědělská činnost až do 20. století základním atributem vesnického obyvatelstva, což s sebou přinášelo nejen specifické sociální uspořádání, ale i charakteristickou venkovskou mentalitu (pro venkov charakteristický názorový tradicionalismus, sepětí venkovského člověka se zemědělskou prací a s přírodou, odmítavý či podezíravý vztah k městskému prostředí a vyšším společenským vrstvám).

Jakkoliv se pojem venkov dichotomicky vymezuje právě vůči městu, oddělit venkov od města lze opravdu jen hypoteticky. Venkovská města sice disponovala městským statusem, naplňovala základní městské funkce (správní a trhová centra, sídla vyššího než elementárního školství, sídla větších far, případně děkanství atd.) a jejich obyvatelé (měšťané) se mohli vůči venkovanům vymezovat, se zemědělským okolím však zůstávala silně funkčně spjata a zemědělství sehrávalo ve fungování těchto měst stále klíčový význam. Venkovská města tedy můžeme zcela legitimně vnímat jako integrální součást venkova.

Jasná dělící linie mezi městem a venkovem stěží existuje a ani existovat nemůže. Určitě není rozhodující právní status nebo lidnatost – nemálo obcí se statusem města bylo a je menších než větší vesnice (např. Janov, okr. Bruntál, Andělská Hora, Žulová) a nemělo o mnoho větší hospodářský význam. V éře industrializace se naopak setkáváme s fenoménem velmi lidnatých průmyslových obcí, které dlouho existovaly bez městského statusu. Řadu takových obcí nalezneme v ostravsko-karvinském uhelném revíru (např. Slezská Ostrava, Vítkovice, Mariánské Hory). Existovaly i vesnice, kde se většina nebo alespoň významná část obyvatel stále živila hlavně zemědělstvím, ale jen několikakilometrová vzdálenost od průmyslového centra umožnila části populace pracovat v sekundárním sektoru či v báňském průmyslu.

Přechodovou linii mezi venkovským (rurálním) a městským prostředím lze přibližně vyznačit pomocí socioprofesní struktury obyvatelstva a koncentrace institucí (státních, církevních a dalších veřejných institucí). Domníváme se, že spíše než mezi vsí a městem se pomyslná hranice – oddělující převážně venkovské od převážně městského prostředí – nachází mezi městy třetího a druhého stupně, kde první stupeň tvořila pouze nejvýznamnější města v českých zemích. Uvedená přechodová linie se nachází zhruba mezi úrovní sídel politických okresů a sídel soudních okresů (ve Slezsku např. ty, jež měly stále velmi blízko k venkovu a tvořily v podstatě jeho integrální součást).

Základní charakter venkovské krajiny je tedy spjat se zemědělskou činností. Hlavní faktor, který určuje povahu zemědělství ve Slezsku, jsou přírodní podmínky. Ty jsou ve sledovaném regionu, jak jsme již ukázali v předchozích kapitolách, velmi rozdílné. Slezský venkov se vyznačoval využíváním převážně méně úrodných půd (více než polovinu rozlohy Slezska tvoří vrchoviny, pětina podhorské oblasti s nadmořskou výškou 500–750 m n. m. a desetina pak připadá na horské oblasti s polohami nad 750 m n. m.). Pouze 14 % rozlohy zaujímaly úrodné nížiny. Ty se rozkládají především v Javornickém výběžku, na Osoblažsku a na Opavsku. To byly také jediné oblasti, které umožňovaly skutečně intenzivní zemědělské využití.

Krajina Slezska tak nabývá rozličných podob, přičemž v oblastech s nižší intenzitou zemědělského využití zůstaly dodnes zachovány pozoruhodné pozůstatky lidské činnosti. Velmi markantní je například dochovaná historická struktura krajiny v podobě plužin. Tyto struktury se mimořádně dobře zachovaly například na Holčovicku, ale i v dalších lokalitách.

K charakteristickým prvkům krajinné struktury starých zemědělských oblastí českého Slezska patří agrární valy (kamenice), agrární haldy (hromadnice) a agrární terasy. Tyto formy antropogenního reliéfu byly vytvořeny zemědělskou činností člověka záměrně, nebo spontánně s cílem zvýšení produkčních vlastností krajiny. Zároveň byly většinou budovány tak, aby zabraly co nejméně zemědělské půdy, vznikaly tedy především na mezích a neúrodných místech. Pouze tam, kde bylo kamení hodně, vznikaly agrární valy i uprostřed parcel. Kámen vysbíraný z polí byl také využíván k budování dalších krajinných prvků (podpůrné kamenné zídky a kamenné náspy polních cest, okraje plužin, nájezdy na parcely, podpovrchová drenáž, kamenné stáje atd.). Vzhledem ke kamenitému složení představují tyto tvary v krajině specifický biotop pro rostlinná i živočišná společenstva. Vegetace těchto agrárních tvarů je v poslední době intenzivně studována především na Jesenicku a v dalších oblastech, kde ve druhé polovině 20. století došlo k poklesu intenzity zemědělské činnosti a vegetace se zde mohla rozvíjet téměř nerušeně. Agrární formy reliéfu spoluvytvářejí přírodně-antropogenní reliéf, zvyšují geodiverzitu, jsou specifickým útočištěm pro rozmanitá rostlinná i živočišná společenstva a vypovídají o horninovém prostředí dané lokality. Plní protierozní funkci, zvyšují stabilitu svahu, představují hmotný doklad lidské práce a dnes již představují určitou estetickou hodnotu krajiny.

Třemešná jako ukázka venkovského osídlení, 2011. Zdroj I. Kozelek – T. Indruch.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Holčovice – srovnání stavu krajiny 1955. Zdroj ČÚZK.
Klikni na obrázek pro zvětšení..


Holčovice – srovnání stavu krajiny 1836. Zdroj ÚAZK.
Klikni na obrázek pro zvětšení..


Holčovice – srovnání stavu krajiny 2018. Zdroj ČÚZK.
Klikni na obrázek pro zvětšení..


3.11 Louky a pastviny

Louky se původně vyskytovaly jen na svazích a hřebenech hor, v údolích řek či jako stepní formace. Teprve s rozvojem zemědělství nahradily v evropské krajině velkou část lesů. Na loukách obvykle nerostou dřeviny a v bylinném patru převládají trávy nebo jim podobná vegetace. Ta bývá jednou či několikrát do roka odstraňována sečením, v případě pastvin spásáním. Pokud jsou louky a pastviny ponechány přirozenému vývoji, postupnou sukcesí se vracejí ke stadiu lesa, proto je většinou pokládáme za antropogenní společenstvo, tj. vzniklé čistě lidským přičiněním. Louky a pastviny mají v zemědělské krajině zásadní význam: zachovávají její rozmanitost, zvyšují kvantitu a kvalitu vody, zlepšují kvalitu půdy, zachycují nežádoucí splachy, snižují vodní a větrnou erozi.
P astviny slouží jako zdroj potravy různým druhům hospodářských zvířat, jež se zde volně pasou, nebo se využívají jako zdroj sena pro krmení v zimním období. Pastva na rozdíl od sečení působí na vegetaci velmi selektivně, zvířata si vybírají určité druhy rostlin a jiným se naopak vyhýbají. Kráva pasený porost silně narušuje zdupáním a potravně je nejnáročnější, ovce je nenáročná, zkonzumuje i mnoho druhů aromatických či pichlavých, pase se s hlavou až u země, takže okusuje trávník nakrátko. Koza je ještě nenáročnější než ovce, navíc druh rostliny, která ji chutná, dokáže selektivně vypásat. Dalším specifikem kozy je to, že žere dřeviny, kterým dokonce často dává přednost před trávou, pomáhala tak bránit zarůstání pastvin křovinami.

V našich podmínkách jsou louky a pastviny přirozeným prostředím nejvyššího počtu druhů rostlin, vysoký je i počet druhů hmyzu a půdních mikroorganizmů. Mnoho druhů sem pouze přichází za potravou. K savcům častěji se vyskytujícím na lukách patří zajíc polní, hraboš polní, rejsek obecný a krtek obecný. Ptáky zastupují dravci (káně lesní a poštolka obecná), pěvci (skřivan polní, vrabec polní, bramborníček hnědý, ťuhýk obecný, rákosník zpěvný, strnad obecný, havran polní). Dříve hojnými druhy byli i zástupci hrabavých ptáků (křepelka obecná, koroptev polní a bažant obecný), dnes je lze vidět už jen zřídka. Časté kosení zvýhodňuje světlomilné druhy rostlin se schopností rychlé regenerace a druhy kvetoucí záhy zjara, jejichž semena dozrávají před prvním sečením.

Jako louky byla původně využívána vlhká údolí potoků, okolí rybníků či nehluboká mokřiska, naopak sušší sklonité odlesněné porosty a plochy, které byly nevhodné k orbě sloužily jako pastviny. Krajina podhorských a horských obcí byla v minulosti převážně lesní, lesy však byly stále více ovlivňovány těžbou dřeva a kolonizované podhůří se postupně stalo zemědělskou krajinou. Scelování pozemků v 50. letech minulého století znamenalo likvidaci četných luk a pastvin. Podmáčené louky a pastviny se odvodnily a pro efektivnější výrobu se začala používat chemie. To mělo samozřejmě za následek ústup četných rostlin a živočichů, ztratily se mokřady a s nimi navždy i mnohé vzácné druhy.

V horských oblastech Jeseníků již od první poloviny 17. století půda kolem vesnic přestávala stačit obživě stále rostoucímu počtu lidí, došlo tedy i k využívání vegetace horských holí. Pastva a sklízení sena, tzv. travaření na hřebenech byly patrně příčinou rozvoje mnohých druhů rostlin. Naposledy byl dobytek vyháněn na hole ještě krátce po druhé světové válce. Odsun německého obyvatelstva a následná změna v přístupu k zemědělství znamenaly zásadní změnu zejména pro podhůří. Vzhledem k výraznému poklesu počtu obyvatel už nebylo zapotřebí tolik zemědělské půdy, vzdálenější horské louky a políčka byly zalesněny smrkem a les se tak přiblížil po čtyřech stoletích zpátky k vesnicím. Ještě dnes můžeme v lesích daleko od vesnic podle hromad kamení dobře rozeznat původní políčka, ze kterých byly každoročně vynášeny kameny.

Nedávno byla obnovena pastva v NPR Praděd i na dalších místech. Hlavním cílem je vrátit druhově bohaté horské trávníky, které byly v minulosti stovky let paseny nebo koseny, než zde hospodaření po druhé světové válce ustalo. Návštěvníci okolí Pradědu zde dnes mohou spatřit skotský náhorní skot a huculské koně, do některých míst se opět vracejí ovce. Po více než sedmdesáti letech byla obnovena i pastva v oblasti dnešní Ovčárny. Podobný trend probíhá také v Beskydech.
Horské pastviny na Rejvízu, 2013. Zdroj L. Jarošová.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Část katastrálního území Karviná-Doly na mapě stabilního katastru. Zdroj ÚAZK.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Od začátku 90. let roste využití luk jako zdroje biomasy pro energetické a biotechnologické účely. Vzhledem k proměnám zemědělského využití půdy, kdy se extenzivní sečení luk často ekonomicky nevyplácí, a k obecné eutrofizaci prostředí podporující růst konkurenčně silných druhů rostlin patří mnoho lučních společenstev mezi ohrožené až silně ohrožené biotopy.

3.12 Zahrady a sady

Venkovské zahrady, v nichž měly ovocné stromy vždy své pevné místo, plnily důležitou roli v zásobení domácností. Ovocné výsadby v nich bývaly a jsou velmi pestré, různého stáří i rozličných forem. V současné době se však ovocný strom vlivem opouštění od samozásobení a trendu zřizování zahrad pro odpočinek začíná stávat ohroženým druhem. Sterilní zeleň v podobě okrasných stálozelených konifer (zeravů, cypřišků, tůjí apod.) nemůže nikdy poskytnout takové služby jako koruna ovocného stromu.
S ady představují výsadbu ovocných stromů rozmístěných v pravidelných útvarech, obvykle v řadách. Sady často navazují na hospodářská stavení a jsou ohraničena záhumenní polní cestou, jindy se nacházejí mimo zastavěnou část, na okraji obce nebo ve volné krajině. Intenzivní sady poznáme podle nižších kmenových tvarů (zákrsky, nižší štíhlá vřetena), vysoké úrovně obhospodařování a podle častější aplikace chemické ochrany. V extenzivních sadech se zpravidla pěstují vysokokmenné tvary, jsou zatravněné nebo se v meziřadí pěstují zemědělské plodiny a keře, pak se označují také jako polní sady. Pro selské sady je typické celoplošné zatravnění, protože jejich využití je zaměřeno nejen na produkci ovoce, ale také na sklizeň krmiva nebo pastvu hospodářských zvířat. Tráva se většinou sklízí na seno, někdy ji spásají hospodářská zvířata (nejčastěji ovce a kozy).

Ovocné stromy jsou u nás od nepaměti neodmyslitelným koloritem krajiny venkova. Bez přítomnosti tradičních venkovských zahrad, alejí i všech těch hrušek na návsích, ořešáků u hnojišť nebo jablůněk v předzahrádkách by nemohl být nikdy podán věrný obraz o kulturním a historickém dědictví venkova. Ovocné stromy a jejich plody měly pro venkovského člověka v minulosti symbolický význam, objevovaly se v řadě obyčejů, udržovaných zvyků, pověr a obřadů. Není se čemu divit – ovocný strom je především symbolem plodnosti. Nejznámějším je stále udržovaný vánoční obyčej – krájení jablka. Hvězdička v rozkrojeném jadřinci předpovídá v následujícím roce zdraví, kříž naopak nemoc, nebo dokonce smrt. Jiná zvyklost praví, že se ke stromům lila voda z první koupele novorozence, aby se dítěti zaručil podobný vzrůst jako stromu.

V současnosti pozorujeme trend „objevování“ původních odrůd a úsilí po navracení osvědčených, avšak dnes již téměř vymizelých druhů ovocných stromů. Zvlášť patrné je to např. na Jesenicku, kde objevování původních druhů souvisí s hledáním identity krajiny postižené vysídlením původního německého obyvatelstva. Např. občanské sdružení Eberesche se zasloužilo o výsadbu jedlých jeřábů (Sorbus aucuparia, var. Dulcis moravica). Ty byly vyšlechtěny na počátku 19. století na lichtenštejnském panství v Ostružné a zásluhou knížecího lesníka Franze Kraetzla se během druhé poloviny 19. století rozšířil do celé Evropy jako ovocný strom plodící i v horských nebo studených oblastech. Sdružení vysázelo na podzim v roce 2012 alej 45 jeřábů na mezi podél místní komunikace do Petříkova, dva stromky u kapličky při této silnici a tři další u kostela. Plody, obsahující vysoký podíl vitamínu C, se využívají na výborný kompot, marmelády, víno, pálenice a další produkty. Hnutí Brontosaurus Jeseníky se pak v téže době podílelo na záchraně původních, z ekologického hlediska velmi cenných ovocných sadů v dnes již zaniklých obcích Hřibová (Pilzberg) a Zastávka (Stillstand). V sadech se nacházely staré stromy převážně jabloní a hrušní, jako např. Gdanský hranáč (česká odrůda známá minimálně od 16. století), Parména zlatá zimní (odrůda známá již v období středověku), Baumannova reneta, Boikovo obrovské, Landsberská reneta, Sudetská reneta či z hrušní Boscova lahvice.

S tématem zahrad a sadů souvisí fenomén zahrádkaření. Rozvoj průmyslu zapříčinil odchod lidí z venkova do měst. Bytové a sociální podmínky byly pro venkovské obyvatele často neúnosné a potřeba mít vlastní zahrádku se zvyšovala. Zatímco na okrajích větších měst vznikala velká zahradnictví, dělníci si zakládali malé zahrádky a zahrádkářské kolonie. Za první světové války plnily zahrádkové osady funkci sociálně záchranné sítě pro chudší rodiny. Posláním zahrádek bylo především přilepšit rodině vlastními výpěstky ovoce a zeleniny, případně přispět do rodinného rozpočtu prodejem plodů. Rekreační stránka zahrádkaření tehdy chyběla. V poválečném období vystoupilo do popředí sociální hledisko a funkce zahrádkářských kolonií se postupně proměnily na sociálně-politické. K velkému rozvoji kolonií došlo v 70. letech 20. století. Po roce 1989 dochází k celkové změně vlastnických vztahů a na mnoha místech hrozilo rušení zahrádkářských kolonií v důsledku navracení pozemků původním vlastníkům. Převážnou část pozemků zahrádkářských kolonií se podařilo zachránit. Od 90. let 20. století začal nabývat na významu také ekologický význam kolonií, které se staly plnohodnotnou součástí sídelní zeleně.


Silueta starého ovocného stromu, Jerlochovice. Zdroj L. Jarošová.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Sady oblast Lazy, 1947. Zdroj ČÚZK.
Klikni na obrázek pro zvětšení..


Sady oblast Lazy, 1971. Zdroj ČÚZK.
Klikni na obrázek pro zvětšení..


Sady oblast Lazy, 2018. Zdroj ČÚZK.
Klikni na obrázek pro zvětšení..




3.13 Lesní krajina

Les je velmi složitý ekosystém tvořený rostlinnou a živočišnou složkou. Jeho základem jsou dřeviny stromového vzrůstu. Za les je považováno území, v němž rostou dřeviny, které dorůstají minimální výšky pěti metrů a dosahují alespoň 25 % zápoje korun. Na území českého Slezska jsou lesy zastoupeny poměrně nerovnoměrně, což je dáno geografickou členitostí území. Komplexy lesů v části Hrubého a Nízkého Jeseníku a Moravskoslezských Beskyd kontrastují s méně lesnatými částmi Slezské nížiny. Vývoj lesů byl určen klimatickými a půdními poměry, ovlivněn kolonizačními vlivy, rozvojem průmyslu a zemědělství, majetkovými poměry a v pozdější době plánovaným lesním hospodařením.
N a většině území převažovaly v minulosti smíšené porosty s různým vzájemným podílem buku a jedle. Ve vyšších horských částech (Jeseníky a Beskydy), se vyskytoval v porostech i větší podíl jedle a smrku. Pro velkou část území byly charakteristické dubobukové a bukové porosty středních poloh. Zastoupení buku se zvyšovalo se stoupající nadmořskou výškou a ve vyšších polohách bučiny převažovaly. V nížinách byly zastoupeny lužní lesy ovlivňované záplavami.

V Nízkém Jeseníku z hlediska vegetační stupňovitosti převažuje les bukový, následuje jedlobukový a dubobukový. Původními dřevinami v celé oblasti byly buk lesní a jedle bělokorá. Smíšené porosty však byly nahrazeny smrkovými a jen řídce se dnes vyskytují zbytky původní skladby (např. v okolí Hradce nad Moravicí).

Pro Hrubý Jeseník jsou lesy rozhodující přírodní a krajinnou složkou. Současné lesní porosty jsou oproti původním lesům díky dlouhodobému obhospodařování významně změněny, části, kde současná dřevinná skladba odpovídá původnímu složení porostů, se zachovaly jen ostrůvkovitě, především na extrémních a špatně přístupných stanovištích. Lesy tvoří téměř v celé CHKO Jeseníky rozsáhlý, souvislý komplex. K přeměně původních smíšených porostů s převahou smrku na dnešní stejnorodé horské smrčiny přispěla nejen činnost člověka, ale také tzv. malá doba ledová mezi 14. až 19. stoletím – chladnější klima smrku vyhovovalo. V důsledku drsných klimatických podmínek se vyvinul typický horský smrk s úzkou korunou zavětvenou až k zemi a s esovitě prohnutými větvemi, které směřují šikmo dolů. Zbytky porostů původní populace horského smrku se nacházejí v NPR Praděd. Takzvaný Lichtenštejnský prales, založený v roce 1904 knížetem Janem II. Z Lichtensteina v oblasti dnešní NPR Šerák-Keprník, byl první rezervací v Jeseníkách a také nejstarším chráněným územím na Moravě a ve Slezsku.

V Podbeskydské pahorkatině zcela převažuje les dubobukový, o něco menší zastoupení má les bukový. V původních přirozených porostech převažovaly bukodubové porosty s příměsí jedle a ostatních listnatých dřevin. V severní části byly hojně zastoupeny dubohabřiny, jilmové doubravy a v lužních lesích střemchové jaseniny. Struktura listnatých dřevin je zde velmi pestrá. Les je rozmístěn velmi nerovnoměrně a většinou je rozdroben do malých lesních komplexů nebo izolovaných lesíků. Nejzachovalejší fragmenty přírodě blízkého lesa bukového vegetačního stupně jsou zde chráněny v přírodní rezervaci Palkovické hůrky, mezi obcemi Kozlovice a Dolní Sklenov.

Bukový les u Supíkovic, 2004. Zdroj L. Jarošová.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Nejrozšířenějším lesem Moravskoslezských Beskyd byl les jedlobukový, ve vyšších polohách smrkobukový. Původní přirozené porosty byly jedlobukové, s příměsí klenu, dubu, jasanu a jilmu. Smrk byl zastoupen nepatrně. Lesnatost oblasti je velmi vysoká a druhová struktura porostů je nevhodně posunuta ve prospěch smrku, druhou nejrozšířenější dřevinou je buk. Původní jedle dnes vykazuje minimální zastoupení. Nejzachovalejší jedlobukový porost na našem území je chráněn v NPR Mionší, jedinečný zbytek přirozených porostů horského typu je chráněn v NPR Kněhyně – Čertův mlýn.

V Opavské pahorkatině se přirozené lesy kupodivu zachovaly poměrně dlouho, obzvláště na Opavsku. V minulosti zde převažovaly dubobukové lesy s příměsí lípy, habru a klenu, v přechodu do vyšších poloh bukové. V oblasti se vyskytovala i tzv. heraltická borovice, kterou nyní ještě stále nacházíme ve smíšených porostech mezi Cvilínem a Opavou, avšak mnohé její porosty byly přeměněny na smrkové. Lesnatost území je poměrně nízká s převahou lesa dubobukového a bukového. Přirozené porosty se zachovaly jen na několika místech. Nejzachovalejší dubová bučina je chráněna v přírodní rezervaci Černý les u Šilheřovic.

3.14 Lesohospodářská krajina

Les vždy sloužil člověku jako zdroj potravy, materiálu na stavbu obydlí a výrobu nářadí, úkryt před nepřáteli, pásla se v něm hospodářská zvířata. Od samého počátku dochází ke vzájemnému ovlivňování – člověk ovlivňuje les svou činností a les svou přítomností působí na lidské počínání. Cílem dnešního přístupu je šetrně nakládat se zdrojem ekologicky čisté obnovitelné suroviny, zachovat a zvyšovat biodiverzitu lesních ekosystémů, uplatňovat přírodě blízké způsoby obhospodařování a pečovat o zdravotní stav lesů tak, aby plnily nejen ekonomickou, ale také ekologickou a rekreační funkci.
D okud se lidé živili převážně sběrem plodů a lovem zvěře, mohl se les vyvíjet téměř nerušeně. V souvislosti s pozvolným přechodem k pastevectví a zemědělství zasahoval člověk do krajiny již výraznějším způsobem. Lesy v okolí sídlišť sloužily jako rezervoár zemědělských půd, vysoká byla také spotřeba užitkového a palivového dříví. Přesto se tehdejší rozloha lesů v delším časovém odstupu příliš neměnila. Stará sídelní oblast však byla stále více osidlována a spotřeba dřeva postupně rostla.

V Jeseníkách došlo k významnému zvratu mezi 13. a 14. stoletím. Tehdy byly Jeseníky cíleně kolonizovány německým obyvatelstvem v souvislosti s hledáním a dobýváním zlata, stříbra, mědi a dalších kovů (tzv. velká kolonizace). Postupně se těžba začala zaměřovat i na ložiska železných rud. S rozvojem hornictví vznikaly v údolí řek hamry a hutě, které spotřebovávaly obrovské množství dříví, proto se začaly odlesňovat horské svahy i ve vyšších polohách.

Naproti tomu Beskydy tvořily prakticky až do konce středověku pohraniční hvozd na hranici s Horními Uhrami. Do 14. století bylo v Beskydech osídleno pouze úpatí hor, změnu přinesl příchod valašských kolonistů od konce 15. století. Díky tzv. salašnickému chovu ovcí a koz dokázali hospodářsky využít i vysoké polohy hor. Za účelem získávání dalších pastvin byly mýceny lesy a vznikaly tak tzv. paseky a javořiny. Odlesňování probíhalo hlavně na hřebenech hor, kde však byla následná obnova lesa blokována drsným klimatem a pastvou. Sekundární osidlování Beskyd probíhalo od 16. století formou tzv. pasekářské kolonizace a znamenalo zásadní proměnu původních biotopů – lesní porost byl klučen a žďářen, aby byla získána nová zemědělská půda. K další významné změně krajinného rázu došlo v polovině 19. století, kdy s rozvojem průmyslu v podhůří vzrostla spotřeba dřeva a dřevěného uhlí. Majitelé panství za účelem vyšších zisků postupně zaváděli plánovité lesní hospodářství podle německého vzoru, pasekáře z hor postupně vytlačili a pozemky zalesnili smrkem.

K činnostem, které se podílely na zhoršování stavů lesů, patřilo uhlířství, dehtářství a smolaření, sklizeň letniny, pastva dobytka v lesích atd. Opravdovou zkázu lesů znamenal rozvoj hornictví a zpracování rud, o něco později i rozvoj sklářství. Lesy v blízkosti vodních toků, které umožňovaly plavení dříví, trpěly nejvíce. Na mnoha místech tak zmizel přirozený meliorační vliv buku, klenu a jeřábu a druhová skladba tehdejších lesů byla ochuzena o jedli, která zpevňovala smrčiny. V důsledku intenzivního využívání byly lesy v 17. století značně redukovány a jejich zbytky byly ve velmi špatném stavu.

Obrovská spotřeba dříví, zpustošené lesy a obava z ohrožení celého hospodářství kvůli nedostatku dříví vyvolaly vydání císařského patentu, který měl sjednotit zásady hospodaření v lese a zajistit dostatek dříví do budoucna. Tereziánský lesní řád (pro Slezsko 1756) uložil vlastníkům lesů řadu povinností a omezení v zájmu zachování lesa a trvalého výnosu dříví (povinnost zalesňovat vytěžené plochy, zákaz získávání pryskyřice ze zdravých stromů, zákaz vývozu dříví do ciziny, povinnost lesníka mít patřičné vzdělání atd.). Nedostatek dříví ve druhé polovině 18. století vedl také k převratnému zásahu do dřevinné skladby našich lesů. Listnaté lesy byly nahrazovány nesmíšenými borovými a smrkovými porosty, smrk velmi dobře rostl, kvalitní dřevo tak bylo k dispozici v poměrně krátké době.

Pila v Hamrové, 1912. Zdroj SOkA Jeseník.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


S nástupem průmyslové revoluce začalo být dříví postupně nahrazováno uhlím, což pro lesy znamenalo v podstatě záchranu. Přesto po celé 19. století i první polovinu 20. století pozorujeme zvláště v zemědělsky využívaných oblastech i v industrializačních centrech další pokles rozlohy lesů. Lesní porosty byly káceny nejen v souvislosti s vysokou poptávkou po dřevě, ale začal se také projevovat problém s poškozováním zvláště jehličnatých dřevin průmyslovými exhalacemi. Z hlediska druhové skladby byly nejvíce ohroženy jedlové porosty, které v poslední třetině 19. století v ostravsko-karvinském revíru vymíraly. Ústup lesní půdy je spojen také s rozvojem báňského průmyslu a zintenzivňujícím se procesem urbanizace a zvláště pak s jejich proměnou v ornou půdu, po které byl stále větší hlad. Proto kolem poloviny 20. století pokleslo zastoupení lesů v krajině Slezska na historické minimum. Trend se začal obracet teprve v poslední třetině 20. století (rekultivace krajiny, rozpad socialistického plánování v zemědělství).

Cílem obhospodařování lesů v 18. a 19. století bylo rychlé získání kvalitní suroviny pro stavební účely a k tomu byly nejvhodnější smrkové porosty. Přeměna původních listnatých a smíšených porostů na smrkové či borové monokultury pokračovala i ve 20. století. Od 70. let minulého století převládala snaha o mechanizaci lesního hospodářství s nasazením velkých lesnických strojů, což vedlo k preferování holosečí a dalšímu zvyšování podílu jehličnanů.

Moderní obhospodařování lesů vychází nejen z vlastnické, ale i ze společenské poptávky. Lesníci se již delší dobu snaží přiblížit dřevinnou skladbu původnímu zastoupení, při vysazování upřednostňují listnaté druhy a usilují o přírodě blízké lesní hospodaření. Změnily se i požadavky společnosti na les, je stále více vyžadováno, aby lesy zůstaly nejzachovalejší součástí naší přírody a poskytovaly nejen ekonomický užitek, ale aby sloužily pro rekreaci a odpočinek.

3.15 Lesy v ohrožení

Proměna původních smíšených lesů na smrkové monokultury vedla ke značnému oslabení přirozené funkce lesa a dodnes se projevuje na stavu našich lesů. Velké škody na oslabených lesních porostech způsobuje vítr, námraza, sníh a zvěř. Ve srážkově chudých obdobích dochází k rozsáhlému poškození lesa hmyzími škůdci. K výrazné degradaci lesů, především beskydských, docházelo v 70. a 80. letech minulého století vlivem imisí a s tím související dlouhodobou acidifikací a nutriční degradací lesních půd.
H myzí kalamity nejsou nijak neobvyklým jevem, vyskytovaly se i v přirozeném, člověkem neovlivněném lese. Byly však malého rozsahu a netrvaly dlouho, kalamitu obvykle utlumilo přemnožení lýkožroutích parazitů. Zatímco v přirozených porostech se střídají smrky a buky, mlází a vzrostlý les (tzv. plošková dynamika), ve stejnověkých smrčinách je situace odlišná: stejnověký starý les se velkoplošným kolapsem mění ve stejnověký les mladý. V současnosti je příčinou takového velkoplošného kolapsu kůrovec. Situace je z hospodářského pohledu vnímána a prezentována jako katastrofa, pro obnovu lesů, zvláště těch horských, je to však jen jedna z vývojových fází a může být spíše přínosem.

Nejnovější výzkumy v oblasti dynamiky horských lesů ukazují, že k jejich rozpadu na větších plochách dochází zcela přirozeně. Hlavními důvody přirozeného rozpadu středoevropských horských smrkových lesů jsou vichřice a následné působení podkorního hmyzu (hlavně kůrovcovití, především lýkožrout smrkový). Důležitou roli samozřejmě hraje i stáří porostů, starší lesy jsou k narušení větrem a následně hmyzem náchylnější než porosty mladší. Lýkožrouti jsou spolu s dalšími druhy hmyzu součástí přirozeného horského lesa a podílejí se na obnově lesa. Přednostně napadají polomové dříví, dříví z těžeb nebo staré odumírající stromy. Po větrných polomech nebo oslabení lesních porostů nepříznivými podmínkami se mohou lýkožrouti velice rychle přemnožit. Pokud jejich počet stoupne nad určitou hranici, napadají i zdravé stromy, a dochází tak k úhynu lesů na rozsáhlých plochách.

Oslabení stromů může způsobit především teplé a suché počasí s nedostatkem srážek, což je příčinou i současného přemnožení kůrovce v nepůvodních smrčinách (Beskydy, Jeseníky). Kůrovcová gradace je vzhledem k současnému stavu horských smrčin prakticky nevyhnutelná, především vzhledem k současným klimatickým výkyvům a vysokému stáří porostů. Kromě toho tyto ekosystémy vznikaly za výrazně jiných klimatických podmínek, než panují dnes.

V důsledku negativního působení průmyslových oblastí (Ostravsko, Horní Slezsko) došlo k poškození a značnému zhoršení zdravotního stavu lesů. Od 70. let 19. století začal být v ostravsko-karvinském revíru pozorován vliv průmyslových exhalací na lesní porosty a zemědělské plodiny. Symbolem osudu lesů v ostravsko-karvinském revíru se staly lesy v Polské Ostravě a jejím okolí. Již v roce 1870 uspořádala komise moravsko-slezského lesnického spolku exkurzi do zdejších lesů, přičemž konstatovala, že v porostech již byla úplně vyhubena jedle a ostatní stromy vykazují jen malý přírůstek nebo zcela hynou. Poškozování lesních porostů se stalo vzhledem k jeho intenzitě na sklonku 19. století a v první třetině 20. století dokonce předmětem vědeckého zkoumání. Na počátku 20. let 20. století konstatoval významný český chemik a biolog Julius Stoklasa, že je k vidění jen málo míst, kde exhalace působí na vegetaci tak intenzivně, jako v okolí Moravské a Slezské Ostravy, Vítkovic a Karviné. Dle jeho propočtů se v této oblasti denně spálilo uhlí obsahující více než pět vagonů síry.

Obzvláště silně byla kvalita ovzduší v ostravské průmyslové oblasti poznamenána v období socialistické industrializace. Megalomanské budování hutního průmyslu, energetiky a koksáren společně s využíváním méně kvalitních paliv extrémním způsobem zatížilo stav ovzduší, takže byla trvale překračována hygienická norma jak pro prašnost, tak pro emise dalších látek, především SO2 . Patrně nejhorší situace panovala v oblasti znečištění ovzduší v 50. letech a na počátku 60. let 20. století, kdy nově budované průmyslové kapacity měly jen minimum opatření snižujících emise prachu a škodlivých exhalátů. Průměrné denní limity koncentrace SO2 dané hygienickými předpisy byly na některých sledovaných místech překračovány až desetinásobně. Není divu, že lesnatost okresů Ostrava a Karviná byla v polovině 70. let nejnižší v celém Československu.

Lýkožrout smrkový Ips typographus. Zdroj Wikipedie.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Především v severní a severozápadní části Moravskoslezských Beskyd došlo k rychlé degradaci lesních porostů. Alarmující zprávy o velkoplošném poškozování nebo úhynu lesů na konci 70. a počátkem 80. let se zabývaly pouze efektem imisního působení, zejména přímým vlivem oxidu uhličitého na asimilační aparát stromů. Postupně byl akceptován také vliv kyselé depozice a následné acidifikace půd jako další významný mechanismus poškození. Vývoj znečištění ovzduší v letech 1980–1999 je charakterizován třemi hlavními škodlivinami: oxidem siřičitým a oxidy dusíku a tuhými látkami. Oxid siřičitý a oxidy dusíku jsou přirozenou součástí atmosféry, při jejich nadprodukci, způsobené především antropogenními zdroji, však nastává problém, se kterým se příroda nedokáže vypořádat. Tzv. kyselé deště patří k hlavním činitelům, které způsobují poškození dřevin. V roce 1999 bylo dokončeno odsíření velkých zdrojů SO2 , což vedlo ke snížení celkových emisí síry v České republice na 10 % jejich množství produkovaného na počátku 90. let. Emise dusíku klesly za tu dobu o cca 30 % a změnila se jejich struktura – dominantním zdrojem se stala doprava.

Poškozovány nejsou jen smrkové lesy, ohroženy mohou být i další druhy stromů. V posledních 20 letech dochází například k výraznému chřadnutí jasanu ztepilého. Původcem je houba Chalara fraxinea, dnes již velice rozšířená v celé Evropě. Hrozí tak postupné vymizení jasanů z naší krajiny.

NDVI (Normalized Difference Vegetation Index) je vegetační index, který udává poměr odrazivosti povrchu v červené viditelné a v blízké infračervené části spektra. Výsledné hodnoty indexu, které se pohybují v intervalu od -1 do +1, informují o tom, jaké množství chlorofylu je ve sledované oblasti obsaženo. Velmi nízké hodnoty NDVI obvykle představují oblast bez vegetace (např. sníh). Nízké hodnoty ukazují oblasti, kde je málo vegetace nebo jsou bez vegetace (např. skála, holá půda). Střední hodnoty prezentují oblasti travních porostů a křovin. Vysoké hodnoty představují lesy a další oblasti s velmi hustou vegetací. NDVI ukazuje také na zdravotní stav vegetace.

3.16 Městské parky

Městský park je specifický typ parkového objektu, tvořící součást urbánního prostředí. Tímto označením se míní veřejný prostor, tvořený trvale ozeleněnými plochami s okrasnou výsadbou (stromy, keře, plochy určené pro pěstování trvalek nebo letniček), s vodními prvky (kašny, jezírka), mobiliářem (lavičky, osvětlovací tělesa, zábradlí, meteorologické skříňky, odpadkové koše, herní prvky), uměleckými díly (dekorativní sochy a pomníky) a drobnými stavbami (pergoly, altány), jenž v rámci intravilánu zaujímá buďto centrální polohu, nebo se ocitá na jeho okraji. Primárně je určen pro relaxaci, zábavu a pro trávení volného času, případně pro umělecké produkce (pořádání promenádních koncertů), sekundárně pro estetickou a občanskou výchovu mladé generace a pro její poučení o botanice a dendrologii.
M ěstský park u středoevropských měst je fenoménem moderní doby; nejstarší vznikly na konci 18. století – v době osvícenství a raného romantismu (příroda v myšlení Jeana Jacquese Rousseaua) – a jsou často spojeny s existencí měšťanské střelnice jako specifické budovy sloužící prakticky jediné spolkové aktivitě, povolené v Rakousku před rokem 1848 (budovy střelnic se do dnešní doby dochovaly například v Opavě a ve Zlatých Horách). Oproti těmto parkům, zakládaným zásadně na okraji měst, se odlišují parky upravované v plochách po městské fortifikaci, tvořící pojítko mez historickým centrem a nově budovaným moderním předměstím (Opava, Krnov, zčásti Bruntál). Jiným typem jsou parky zakládané na místě zrušeného komunálního hřbitova (například Opava, Klimkovice). Po roce 1860 získávají parky symbolickou funkci pro politicky a národnostně polarizovanou společnost, což dokládají pomníky a festivity (dokumentované fotograficky a dobovým tiskem) s nimi spjaté. O jejich péči se staraly okrašlovací spolky, vesměs německojazyčné; v rakouské části Slezska je máme doloženy v Bílsku, Bohumíně, Frýdku, Háji ve Slezsku, Horním Benešově, Jablunkově, Jeseníku, Karlovicích, Kateřinkách u Opavy, Komorní Lhotce, Opavě, Orlové, Pitárném, Rudíkovech, Těšíně, Velkých Albrechticích u Bílovce, Vítkově nebo Žulové, tedy zdaleka nejen v městských centrech. Společenskou funkci si městské parky udržely také v období mezi dvěma světovými válkami a po roce 1945. Po roce 1989 sledujeme trend potlačovat přirozené a tradiční estetické a osvětové funkce městských parků, pramenící z atraktivní výsadby a jejích druhových specifik, na úkor stupňujících se volnočasových a sportovních, často velmi nevhodných aktivit, které se v parcích realizují (například provozování inline bruslení po zpevněných cestách, dětská hřiště budovaná na úkor travnatých ploch, včetně rozsáhlých lanových atrakcí apod.). Z mobiliáře vynikají pomníky a sochy. Specifickou skupinu tvoří pomníky obětem první a druhé světové války (například v Klimkovicích, 1925). Jelikož pro města českého Slezska je až do roku 1945 charakteristický výrazný podíl německy hovořícího obyvatelstva, sochy v parcích připomínaly osobnosti německé kultury (například Friedrich Schiller, Ludwig Jahn; v drtivé většině byly odstraněny po roce 1918 a zbylé po roce 1945). Výjimku tvoří dodnes dochovaný pomník hudebního skladatele Eduarda Schöna-Engelsberga ve Vítkově.

Opava poskytuje představu o různých formách zeleně. Městský park, založený v roce 1798, byl spojen s modernizující se občanskou společností, jak dosvědčují aktivity v parku realizované, včetně měšťanské střelnice, sportovišť (fotbalové hřiště u parku existovalo již od počátku 20. století), kavárny nebo výstavní haly. Parky kolem okružní třídy, existující do dnešní doby a příležitostně obohacované díly současných umělců (například Ptáci Kurta Gebauera), byly do roku 1945 doplněny letními kavárnami. Samozřejmostí bylo propojení parkové linie s kolmo navazujícími komunikacemi prostřednictvím alejí a předzahrádek obytných domů. K vybavení parků náleží hudební pavilon; v posledních letech bylo obnoveno Urbanovo alpinum, včetně osazení plakety s podobiznou významného slezského botanika. Parky okružní třídy nejsou jen věcí minulosti; bezprostředně souvisejí se současným životem, už tím že jsou jimi vedeny důležité komunikační linie. Další plochy veřejné zeleně, které bychom mohli označit za veřejný městský park, byly upraveny na náměstích v předměstských čtvrtích (náměstí Denisovo, Bezručovo, Joy Adamsonové; na místě hřbitovů dnes náměstí Nejsvětější Trojice, Svaté Hedviky).

Vítkov, městský park, pomník Eduarda Schöna-Engelsberga. Zdroj P. Šopák.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Pozoruhodné parkové objekty nacházíme také v dalších slezských městech, například v Bílovci, kde park souvisí s existencí měšťanské střelnice (do dnešní doby se dochoval hudební pavilon). Kostru výsadby tvoří aleje, sledující pěší komunikace a vymezující zatravněné plochy. Analogicky byl vysazen park ve Vítkově, kde s ohledem na dobu jeho vzniku (kolem roku 1900) se prosadily také zmalebňující motivy, zvláště jezírek s ostrůvkem a přístupem řešeným několika kamennými stupni. Z měst českého Slezska, spjatých s lázeňstvím, vyniká Jeseník, jehož integrální součást tvoří Lázně Jeseník. Ty si díky trvalé péči zachovaly ráz, jejž získaly v době kolem roku 1900, včetně parkových ansámblů. U jiných lokalit (například Vidnava, Javorník, Zlaté Hory) spíše sledujeme důsledky chronické absence preventivní údržby a profesionální péče o městskou zeleň jako integrální součást kulturního dědictví.

3.17 Zámecké parky

Zámecký park je specifický typ parkového objektu, doplňující venkovskou, případně městskou šlechtickou rezidenci a sdílející s ní historii a často také osudy, včetně stylových proměn nebo devastace. Zámecké parky můžeme třídit podle různých kategorií: podle velikosti, podle dendrologické skladby, podle úrovně architektonického řešení, podle zastoupení vodního prvku, podle stupně zachovalosti mobiliáře nebo podle přístupnosti.
V českých zemích se zámecké parky objevují od renesance v 16. století. Již tehdy se lišily rozlehlé renesanční zahrady u velkých zámků od malých zahrad u malých venkovských zámeckých objektů a tvrzí. Od 16. století tedy sledujeme kontinuální vývoj zámeckých parků také v českém Slezsku, a to ve vazbě k sídlu. Tento vývoj ve smyslu atraktivizace privátního bydlení šlechty a zámožných vrstev se uzavřel rokem 1945 (v některých případech již rokem 1918) a parky získaly charakter veřejné zeleně s omezeným nebo zcela svobodným přístupem veřejnosti. Změna nastala po roce 1989, kdy došlo k privatizaci některých zámeckých areálů. Zámecké parky plní estetickou a rekreační funkci, zkoumána byla také jejich hodnota dendrologická, protože zvláště v průběhu 19. století se proměňují v soukromá arboreta. V českém Slezsku to platí o parcích v Novém Dvoře a v Kyjovicích; u prvého se dospělo k vybudování arboreta, u druhého se o tom alespoň uvažovalo.

Na sledovaném území nemáme ani renesanční, ani barokní zámecký park. Všechny parkové objekty založené u zámků a tvrzí jsou dochovány výrazně proměněné anglickou módou (byť se někde zachovala část vodního příkopu z renesanční doby, například v Linhartovech), nebo fortifikace). Koncept anglického parku vytlačil starší, barokní geometrický koncept utváření parteru, dokumentovaný ikonograficky, jejž vyznačuje přírodně krajinářské pojetí. U některých zámků je patrná geometrická kompozice, jejímž základem je osa, orientovaná k zámecké budově (například Štáblovice, Hnojník, Velké Hoštice). Nejde o zbytky starších francouzských zahrad, nýbrž o důsledek geometrizace zahradního parteru v 19. a na počátku 20. století. Základními prvky jsou velké trávníkové plochy v podobě esplanády vedené od sídla směrem do krajiny (Raduň, Fryštát, Šilheřovice), aleje, buďto směřující k sídlu a vymezující kočárovou cestu (Dubová), propojující zámek s krajinnou dominantou (zvláště propojení zámku a poutní kaple v Dolních Životicích nebo ve Štemplovci), nebo jako integrální prvek rozlehlého parteru (Město Albrechtice), solitéry, často vysazované s ohledem na kontrasty ve tvaru koruny, v barevnosti olistění nebo v typech (jehličnany × listnáče) (Litultovice). U rozlehlých areálů (Kravaře, Fryštát, Hradec nad Moravicí) se v parku uplatňuje výrazný vodní prvek, naopak v sousedství zámecké budovy se objevuje (často ve smyslu ideální rekonstrukce) geometrický parter.

Integrální součástí parku byly od nepaměti okrasné prvky: kašny, vázy, obelisky, sochařská díla, drobné stavby, altánky, poustevny, vyhlídková místa opatřená altánem nebo dokonce malou rozhlednou (Hradec nad Moravicí); přes malé vodní toky se stavěly dekorativní můstky, parter vždy členily pěšiny a zpevněné cesty, výsadbu dřevinami doplňovaly záhony květin a plochy určené pro letnění exotických rostlin (pro jejichž přezimování byly určené oranžérie). Atraktivním doplněním parku je okrasný rybník (například ve Slezských Rudolticích); u vodních ploch bylo obvyklé doplnit je v době kolem roku 1900 uměle vytvořeným ostrůvkem (Mladecko, Litultovice). Jedinečnou je trojice rybníků v zámeckém parku v Raduni, která je cenná z hlediska fauny i flóry. Pozoruhodným fenoménem parku v Hradci nad Moravicí je pojmenování jeho částí – komunikací, přemostění, prostranství po členech knížecí rodiny Lichnovských nebo jejich přátelích. Tato označení, z velké části dochovaná, byla v poslední době obnovena a jsou pietně udržována. Jen sporadicky se dochovaly oranžérie, skleníky a jiné stavby (Hošťálkovy), dokumentované často plány (Jezdkovice) nebo fotografiemi (Dívčí Hrad).
















Město Albrechtice, alej směrem k oranžerii. Zdroj P. Šopák.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Dochované plány celých parků jsou naprosto výjimečné (Dolní Životice nebo Jezdkovice). Prameny k poznání parků jsou sporadické, například jen výjimečně známe jména zahradníků (u parku v Jindřichově zahradníci Wikola a Kříž, u parku v Kyjovicích J. Kupka a A. Dragoun apod.). Cennými zdroji informací jsou dobové grafiky (Hradec nad Moravicí), fotografie zvláště u zaniklých zámeckých budov (Dobroslavice, Třebovice) nebo u zámku stavebně proměněných (Štáblovice). Ojediněle máme dokumentovány také plochy pro relaxaci (například letní posezení v zahradním parteru u zámku ve Stěbořicích).

Po roce 1945 sledujeme devastaci parkových objektů; v některých případech dokonce park přečkal i existenci samotného zámku, jejž původně doplňoval (Dobroslavice, Hrabyně, Orlová). Z dnešního pohledu je důležitým kritériem integrita parkového objektu: rozlišujeme 1. parky, které si zachovaly svou celistvost (tj. dodnes jsou například odděleny od intravilánu zdí nebo plotem); 2. parky, které se staly součástí sídelního útvaru jako veřejná zeleň (částečně Javorník – zámek Janský Vrch, zcela u Jeseníku, Klimkovic, Poruby apod.) a 3. fragmenty někdejších parků a zahrad (často jde o vzácné solitéry). Unikátním případem je zámecký park v Linhartovech, který v roce 1742 rozdělila státní hranice mezi Rakouskem a Pruskem, takže jedna jeho část s oranžérií dodnes leží na území Polska.

3.18 Stromořadí, aleje a památné stromy

Stromořadí a aleje tvoří zvláštní druh výsadby dřevin, nejčastěji podél pozemních komunikací. O stromořadí hovoříme tehdy, když jsou vysazené dřeviny uspořádány v pravidelných rozestupech do jedné linie. Obvykle je stromořadí tvořeno jedním druhem dřeviny. Alej je tvořena zpravidla dvěma, v některých případech však i více stromořadími.
V monotónní zemědělské krajině jsou často posledním zbytkem přírody a útočištěm pro hmyz, ptáky a drobné živočichy. Mimo jiné jsou aleje významným orientačním prvkem v krajině. Nabývaly na významu i v zimním období, kdy zavátou cestu často vymezovalo pouze lemující stromořadí. Původním smyslem alejí je vést kroky cestujících k význačným krajinným dominantám. Nejoblíbenějším alejovým stromem se stala bezesporu lípa. V kopcovitém terénu však přicházejí ke slovu také aleje javorové, zejména klenové. Pro silnice a cesty v horských polohách jsou zase typické aleje březové či jeřábové. Podél cest a říčních břehů byly často vysazovány štíhlé a vysoké „vlašské“ topoly. Nelze opomenout ani exoticky vypadající jírovec maďal, „koňský kaštan“, který svým kvetením vtiskl neopakovatelný ráz nejednomu stromořadí (hukvaldská alej). Z ovocných dřevin se můžeme setkat nejčastěji s jabloněmi, hrušněmi, třešněmi, slivoněmi nebo ořešáky.

Byť máme zprávy o stromořadích i alejích vzácně již v 15. století, s jejich rozšířením ve střední Evropě můžeme počítat až od 17. století, kdy začaly tvořit důležitý krajinářský prvek tzv. barokní krajiny. Síť hlavních silnic i podružných cest s typickými alejemi stromů natrvalo zakotvila do krajiny českých zemí zvláště za panování Marie Terezie a Josefa II., kdy byla výsadba stromů v alejích podél cest dokonce nařizována císařskými patenty. „Užitečné“ stromy, vysazované podél cest, měly poskytovat ochranu cestujícím proti slunečnímu žáru i přívalům sněhu a nezanedbatelný význam mělo stromoví i z hlediska zásobování ovocem.

Aleje se tak v průběhu krátké doby staly zcela typickým krajinným prvkem, přetrvávajícím až do 20. století. Teprve masový nástup automobilismu přinesl zánik nemalé části z nich. Zvláště v posledních desetiletích jsou často poškozovány jak při rekonstrukcích silniční sítě, tak především nevhodnou údržbou komunikací (solením vozovek, používáním herbicidů) a také rušením odborných skupin pracovníků silniční správy, které o aleje pečovaly v 70. a 80. letech minulého století. Na počátku 21. století dochází k rušení alejí pod záminkou nebezpečnosti pro vzrůstající silniční provoz.

Některé velmi staré či jinak zajímavé aleje však zůstávají státem chráněny coby významné přírodní památky. Byť se na území Slezska nachází stovky stromořadí i alejí, pouze některé z nich jsou tvořeny památnými stromy. Jedná se například o unikátní čtyřřadou alej lip na Uhlířský vrch u Bruntálu a alej na Anenský vrch v Andělské Hoře, dále alej dubů v Raduni a nesouvislé pozůstatky aleje bývalé „císařské cesty“ v Havířově (zejména na ul. E. Krásnohorské). Kromě toho jsou některé aleje a stromořadí registrovány jako významný krajinný prvek, např. velmi působivá lipová alej mezi zámkem v Dubové a Radkovem nebo lipová alej z Hnojníku do Komorní Lhotky. Téměř půl kilometru je dlouhá pozoruhodná lipovo-javorová alej nacházející se nedaleko Janovic u Rýmařova v trati nazvané V alejích. Doklady její existence máme již v mapách druhého vojenského mapování v první polovině 19. století. Alejí vede turistická i naučná stezka.

Památný strom je oficiální označení pro mimořádně významné stromy, které byly za památné vyhlášeny postupem podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Označují se tabulí s malým státním znakem, zpravidla na stojanu poblíž paty stromu. Vyhlášení stromu za památný může pověřenému úřadu navrhnout každý občan České republiky. Návrh úřad posoudí z hlediska vhodnosti a rozhodne o něm. Každý památný strom má ochranné pásmo, ve kterém není dovolena žádná pro památný strom škodlivá činnost (např. změna terénu, odvodnění, chemizace, stavební práce apod.).

Mnohé z těchto památných stromů jsou opředeny pověstmi, které se vážou k historii (jako např. Josefinin platan v Bartošovicích či tzv. Bratrská lípa ve Velké Štáhli). Úctyhodný je chráněný dub letní v zámeckém parku v Linhartovech. Jeho obvod kmene je 720 cm, výška 28 m, šířka koruny 10 m a věk je odhadován na přibližně 850 let. Roste jako solitér v zámeckém parku a v rámci České republiky patří mezi 10 dubů s nejsilnějším kmenem. Vztah lidí ke stromům se rozvíjel a posiloval především v době českého národního obrození, které se obracelo do doby národních hrdinů. Novodobou vlnu zájmu o staré a památné stromy, jejich příběhy a ochranu vyvolal televizní seriál Paměť stromů.









Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Více se dočtu: Mračanská, E.: Památné stromy Moravskoslezského kraje. Ostrava 2009; Němec, J. a kol.: Památné stromy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2003; Holečková, M., Hrušková, M., Větvička, M.: Aleje: Krása ohroženého světa. Praha 2012.

3.19 Voda a člověk

Voda měla pro člověka vždy zásadní význam. Zdrojům vody byla již v minulosti projevována úcta, o čemž svědčí nejen názvy pramenů a studánek, ale také pověsti a legendy, které se k nim vztahují. Pramenům a studánkám byla věnována patřičná péče, kterou doprovázely různé obřady (např. otvírání studánek). Mnohým pramenům byla připisována léčivá moc. Během posledních dvou století se vztah k vodě postupně měnil, voda byla spíše využívána a mnohé úpravy v krajině měly neblahé následky. Vzhledem k tomu, že klima v posledních letech prochází výraznými změnami, uvědomuje si člověk znovu nenahraditelnou roli vody v krajině i pro život vůbec.
P řirozené vodní toky byly v minulosti postupně upravovány a regulovány. Zejména ve 20. století dochází k rozsáhlým stavebním úpravám vodních toků – k regulaci z důvodu zavlažování či odvodňování, ke stavbě údolních nádrží, stavbě jezů, vodních elektráren a mostů. Vodní kanály zajišťují nejen přívod vody z míst její přirozené akumulace do míst spotřeby, ale i dopravní propojení a odvod vody z území. Způsoby regulace vodních toků jsou různé – zpevnění břehů pomocí betonových bariér nebo velkých balvanů, tvorba kaskád kvůli zpomalení toku nebo zvýšení hladiny pro splavnění, přeložení toku a vytvoření nového koryta vodního toku, většinou jako ochrana okolních objektů před povodněmi. Za účelem ochrany před povodněmi se také budují hráze a suché nádrže, tzv. poldry. Každá regulace je významným antropogenním zásahem do přirozené morfologie vodního toku. Řeka vždy byla, je a měla by zůstat páteří krajiny, proto je nutné veškeré úpravy připravovat zvlášť pečlivě tak, aby upravený tok co nejvíce připomínal přirozenou řeku a přirozené záplavové území.

Nedostatek vodních ploch v krajině byl postupně nahrazován výstavbou umělých vodních děl. Zpočátku byly budovány sádky (haltýře), později pak první umělé nádrže, rybníky. V povodí Odry vznikaly rybníky již od 11. století a tradice rybníkářství přetrvala až dodnes, přestože mnohé rybníky byly během 18. a 19. století zrušeny. K nejvýznamnějším patří soustava jistebnických rybníků mezi Studénkou a Ostravou. Umělé vodní nádrže vznikají také při těžbě nerostných surovin, zejména písku a štěrkopísku. Specifickými biotopy jsou zatopené lomy a poklesové kotliny.

Pro stavbu jezů byl zvlášť významný konec 19. a počátek 20. století, kdy si rozvoj průmyslu vyžádal modernizaci jezů starých i stavbu nových. Jez je vodní dílo, které slouží k vzedmutí hladiny vody na vodním toku a které také většinou umožní odebrat část toku mimo hlavní řečiště do náhonu. Slouží k tomu, aby se spád vody využil pro výrobu energie (mlýn, pila, elektrárna), případně se buduje kvůli regulaci vodního toku (ochrana proti povodním, zvýšení splavnosti). Jezu podobnou stavbou je splav. Rozdíl je především v tom, že splav se obvykle buduje na stojaté vodě jako součást hráze a slouží k tomu, aby hladina nepřekročila určitou mez, zatímco jez se buduje na tekoucí vodě a slouží ke zvýšení vodní hladiny. Zvláštní vodní stavbou je umělý vodopád, což je napodobenina přírodního vodopádu, stavba na vodním toku budovaná především z estetických důvodů. Umělý vodopád, který je jednou ze zajímavostí Karlovy Studánky, byl vybudován koncem 19. století pro potřebu lázní.

Unikátní technickou památkou ve Slezsku je vodní náhon, který nechal postavit místní podnikatel Carl Weisshuhn. V květnu 1891 se podařilo celý 3,6 km dlouhý kanál uvést do provozu a byl využíván pro plavení dřeva do žimrovických papíren, kterým dodával vodu a byl zdrojem energie.

K vodním stavbám patří také vodojemy, vodárenské objekty pro akumulaci vody. Jejich účelem je vyrovnávat rozdíly mezi přítoky z vodního zdroje a odběry spotřebitelů, zajistit potřebný tlak na vodovodní síti a zabezpečit dostatečnou rezervu vody pro případ požáru. Vodojemy se mohou budovat jako podzemní či nadzemní, v rovinatém území se staví vodojemy věžové, které obvykle tvoří v krajině výraznou dominantu.










Regulovaná řeka Moravice pod hrází vodního díla Kružberk, 2015. Foto L. Jarošová.

Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Ve 20. století probíhala intenzivní výstavba a modernizace vodovodní a stokové sítě. Vodovodní síť zahrnuje objekty, které slouží pro zásobování pitnou vodou, stoková síť představuje soustavu zařízení sloužících k odvádění odpadních vod z jednotlivých objektů a z veřejného prostranství do čistírny odpadních vod. Díky čistírnám odpadních vod se v posledních desetiletích výrazně podařilo snížit znečištění vodních toků, a tím i dalších dopadů na přírodu a krajinu. Současným trendem je návrat vody do krajiny, revitalizace vodních toků, obnovování mokřadů a další aktivity, jejichž cílem je vrátit vodě v krajině její původní, přirozenou funkci.

3.20 Minerální vody

Minerální vody patří k přírodnímu bohatství Slezska. Jejich zdroje se využívají k lázeňské léčbě i k běžnému pití. Každý z přírodních pramenů má jiné vlastnosti a tedy i jinou chuť. Minerální vody jsou přirozené přírodní směsi a roztoky různé koncentrace, jejichž vznik podmínila řada činitelů.
M ezi hlavní patří charakter a původ vody, vlastnosti hornin, sycení vody plynem, biochemické procesy a geologický vývoj dané oblasti. Na severní Moravě a ve Slezsku se pásmo minerálních vod Českého masivu stýká s pásmem minerálních vod Západních Karpat. Výskyt minerálních zřídel zde kopíruje průběh horských pásem a sníženin a směřuje od Ostravy a Beskyd směrem na jihozápad.

Uhličité vody v jesenické oblasti mají nízký obsah oxidu uhličitého i nízkou mineralizaci. Jejich nevýrazný chemismus způsobuje poměrně jednotvárné a horninově chudé geologické podloží, tvořené převážně drobami, břidlicemi a fylity.

Kyselek bývalo v Nízkém Jeseníku před pár desítkami let podstatně více a vyvěraly na mnoha lokalitách. Prodej minerálních vod, které bývají i chemicky upravené, způsobil, že se na řadě lokalit vytratil zájem místních obyvatel o údržbu pramenů, studní a studánek, takže četné kyselky zanikly. Mnoho vývěrů minerálních vod ve Slezsku zaniklo nebo bylo poškozeno také rozsáhlými povodněmi v roce 1997. Postupně se vztah k přírodním zdrojům naštěstí opět začíná měnit, a tak se i mnohé zdroje přírodních minerálních vod obnovují. Příkladem může být obec Lichnov na Bruntálsku, která investovala do geologického vrtu a podařilo se jí obnovit původní zdroj oblíbené lichnovské kyselky.

Minerální voda v Karlově Studánce představuje kyselku typickou pro jesenickou oblast. V chemickém složení převažují hydrogenuhličitany a vápník, v menším množství je zastoupeno stroncium, lithium, železo a kyselina křemičitá. Příčinou vzniku minerální pramenů v Karlově Studánce je bělský zlom, který protíná ve směru severozápad–jihovýchod geologicky velmi komplikovanou kernou stavbu Hrubého Jeseníku. Zlomové pásmo doprovázené četnými puklinami umožňuje vsakování bohatých srážek až do hloubek 200 metrů a zároveň zajišťuje přívodní dráhu hlubinnému oxidu uhličitému, jehož původ souvisí se čtvrtohorním vulkanismem v okolí Bruntálu. Přestože obsah železa v minerálních vodách bývá nízký, výrazně se projevuje při výtoku, kdy dvojmocné železo na vzduchu oxiduje na trojmocné, čímž se vytváří charakteristické rezavé povlaky hydroxidů.

V malebném údolí řeky Moravice se nacházejí dnes již bohužel zdevastované lázně Jánské Koupele, založené v roce 1809. Již od roku 1754 se zdejší silně uhličitá voda plnila do sudů pod názvem Melčská kyselka a dovážela na zámek v Melči. V současné době jsou pavilony pramenů Marie a Pavla uzavřeny a odběr minerální vody, která byla velice oblíbená, již není možný. Návštěvníkům se naskytne jen smutný pohled na zdevastované prameny.

Dostupné vývěry uhličitých minerálních vod se nacházejí i na dalších lokalitách. K těm známějším patří v Jeseník nad Odrou, Dolní Moravice, Suchá Rudná či Zátor. Ve Velké Štáhli funguje plnírna CO2. Poblíž Moravského Berouna, u osady Sedm Dvorů se nachází jímací území, odkud se do závodu v Ondrášově dopravuje potrubím jedna z nejznámějších minerálek. Patří rovněž ke skupině minerálních vod, jejichž původ souvisí s mladou vulkanickou aktivitou v oblasti Nízkého Jeseníku. Ke stejné skupině minerálních vod patří i minerálka zachycená vrtem v roce 1957 ve Lhotce u Litultovic.








Dolní Moravice, zdroj kyselky v altánu na břehu Moravického potoka, 2011. Foto L. Jarošová.

Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Také v oblasti ostravské pánve se nachází řada zdrojů minerálních vod. Jejich existenci odhalil vrtný průzkum v souvislosti s těžbou černého uhlí. Minerální vody v Karviné-Darkově patří k fosilním, chemicky přeměněným mořským vodám (solankám) z třetihorních písčitých vrstev. V jodobromové vodě dominují ionty sodíku a chlóru, obsah bromu a jodu je dokonce nejvyšší v Evropě. Historie využívání jodobromových vod v okolí Karviné sahá až do 13. století, kdy se v Solce (dnes součást Karviné) vyráběla sůl. Na tuto tradici dnes navazuje tzv. darkovská sůl, využívaná k léčebným účelům. Sanatoria Klimkovice mají obdobné zaměření jako lázně v Darkově, využívají stejný typ minerální vody. Ta se čerpá z 11 km vzdálených vrtů u obce Polanka nad Odrou, v přečerpávací stanici se zbavuje rozpuštěného metanu a teprve poté se ukládá do zásobníku, odkud se odvádí do léčebných zařízení.

Zcela jiný charakter mají termální sirné vody, které daly vznik lázním Bludov a Velké Losiny. Zdejší termální prameny jsou výsledkem rychlého koloběhu vod po puklinách zemské kůry, kdy srážkové vody pronikají do velkých hloubek (až 1000 m), ohřejí se a opět vystupují vzhůru. Výskyt minerálních vod na území Slezska a severní Moravy dal vznik lázeňské tradici, která sice není tak proslulá jako tradice lázní západočeských, ale díky rozmanitosti jednotlivých lokalit rozhodně má co nabídnout.

3.21 Přehrady ve Slezsku

Podobně jako regulace vodních toků a splavnění řek patří budování vodních nádrží mezi klíčová vodohospodářská témata. Vodní díla, realizovaná ve druhé polovině 20. století v povodí horní Odry, navíc představují významný fenomén hospodářských a sociálních dějin 19. a 20. století, protože je podmínila politická rozhodnutí a úzce souvisejí s výstavbou průmyslových závodů a budováním nových měst. Jejich výstavbu usnadnil zákon o vodním hospodářství přijatý v roce 1955.
A č všechny přehrady v regionu povstaly po druhé světové válce, úvahy o jejich užitečnosti v některých případech sahají hluboko do 19. století. Impulsem k realizaci některých přehrad ve Slezsku byly velké povodně v letech 1902 a 1903. V letech 1910–1918 speciální komise navrhla osm přehrad, mj. také u Heřminov, kde se v současnosti připravuje výstavba přehrady. Důvody pro jejich výstavbu byly tehdy několikeré: ochrana před povodněmi, výroba elektřiny, zajištění dostatku vody pro zamýšlený kanál Dunaj–Odra a až na posledním místě dodávka užitkové vody pro průmysl. Meziválečné dvacetiletí bylo dobou intenzivní přípravy jejich realizace jak v podhůří Jeseníků, tak v Pobeskydí. Nejdiskutovanější byla přehrada na Moravici u vesnice Kružberk; jak ukazuje dobové vyobrazení, souvislá vodní plocha by začínala pod Slezskou Hartou a sahala mnohem dál, než je tomu nyní, takže by se hráz od stávající hráze ocitla přibližně tři kilometry dál po proudu řeky Moravice. V roce 1936 Antonín Starosta napsal, že „zásoba vody průmyslové z veřejných toků jest na Ostravsku již zcela vyčerpána“, a tak se pro její zajištění uvažovalo o přehradách v lokalitách Šance (na Ostravici), Šumbark (na Lučině) a Místek (na Olešné). Po druhé světové válce se k tématu zajištění průmyslové vody pro region přidal úkol zajistit Ostravsku, jež se vyznačovalo rapidně rostoucím počtem obyvatelstva, pitnou vodu.

Nejstarším vodním dílem v regionu je Kružberská přehrada, realizovaná v letech 1948–1955 a zajišťující pitnou vodu. Jelikož ji byl i po dokončení přehrady nedostatek, realizovaly se ještě přehrady na Morávce (1960–1966) a Šance na Ostravici (1964–1969). Propojením těchto nádrží vznikla první vodárenská soustava na území tehdejšího Československa, označovaná jako Ostravský oblastní vodovod, dodnes tvořící základní výrobní a distribuční vodovodní soustavu pro výrobu a dodávku pitné vody pro větší část Moravskoslezského kraje. Vedle přehrad a rozvodné sítě k němu náleží úpravy vod v Podhradí u Vítkova (stavba v letech 1954–1962), Nové Vsi u Frýdlantu nad Ostravicí (funkční od 1969) a Vyšních Lhotách (stavba v letech 1954–1963).

Pro dodávky užitkové vody a jako ochrana před povodněmi byla proponována vodní nádrž Žermanice, vybudovaná v letech 1951–1958 na řece Lučině a mající hráz dlouhou 314 a vysokou 38 metrů. Ze stejných důvodů byla uskutečněna výstavba přehrady v Těrlicku na Stonávce (1955–1964); její hráz se šikmým sprašovým těsnícím jádrem je dlouhá 617 a vysoká 25 metrů.

Kromě uvedených přehrad se v regionu realizovalo několik malých vodních nádrží. Takovou je Baška, nacházející se na potoce Baštice nedaleko Frýdku-Místku, postavená v letech 1958–1961. Tato nádrž byla zamýšlena pro regulaci průtoku řeky Ostravice obdobně jako nádrž Olešná na stejnojmenné řece z let 1960–1964. Z historického pohledu se jedná jen o část proponované první etapy výstavby malých vodních nádrží (mimo uvedených měly být postaveny nádrže na Bystrém potoce v Janovicích, na Datyňce a v Krnově atd.). Z dalších menších nádrží mladších období uveďme zejména vodní nádrž Pocheň na potoku Čižina (1973–1975).

Se značným časovým odstupem se přistoupilo k výstavbě druhé přehrady na řece Moravici. Vodní nádrž Slezská Harta se stavěla v letech 1987–1997; je opatřena hrází dlouhou 540 a vysokou 65 metrů. Ještě nedokončena, se výborně osvědčila při povodni v roce 1997. Připravovaná přehrada u obce Nové Heřmínovy na řece Opavě s objemem 14,54 milionů m3 a s hrází o výšce 26,5 a délce přibližně 330 metrů má několik funkcí (protipovodňová ochrana, nadlepšování průtoku v řece Opavě, rekreační funkce).


Z odborníků, kteří se teoreticky zajímali o různé aspekty vodních děl ve Slezsku a na Ostravsku, zasluhují zmínky chemik Rudolf Jirkovský (1902–1989), technik František Jermář (1891–1971) a zejména vodohospodář Jan Čermák (1903–1989), vůdčí osobnost při stavbě přehrad Žermanice a Kružberk.















Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


3.22 Industriální a post-industriální krajina

Industriální krajina je fenoménem, který vzniká v přímé souvislosti s hospodářským a technologickým vývojem v 19. a 20. století. Ačkoliv hospodářská činnost silně ovlivňovala podobu krajiny již v předcházejících staletích (např. středověké i raněnovověké rudné hornictví poměrně devastujícím způsobem), toto ovlivnění bylo až do nástupu industriální společnosti výrazně lokálně omezené. Teprve v 19. století vystavilo krajinu doposud bezprecedentnímu lidskému tlaku vycházejícímu z komplexu zásadních technologických, energetických, výrobních i sociálních změn.
R ozšiřování použití parního stroje i technologická změna v hutnictví si vyžádaly rychlý přechod k uhlí a jeho velkoobjemovou těžbu. Průmyslový rozvoj v kombinaci s boomem železniční výstavby vyvolal řetězovou reakci v podobě rozsáhlých migrací obyvatel a vzniku hustě osídlených industrializačních center. Vznikly tak zcela nové ekonomické typy oblastí: jak regiony, které se vyznačovaly skokovým růstem obyvatel a vysokou koncentrací průmyslu (Ostravsko, Karvinsko), tak regiony s intenzivním rozvojem moderní zemědělské výroby a navazujícím potravinářským průmyslem (např. úrodné oblasti Opavska). Vedle toho vznikly regiony s více-méně stagnujícím tradičním zemědělstvím či průmyslovou výrobou, které poznamenala i stagnace demografická (některé regiony západního Slezska).

Industriální krajinu si nelze představit jako krajinu homogenní, ale naopak: díky tomu, že se tento proces neuplatňoval plošně, ale vysoce diverzifikovaně s existencí industrializačních ostrovů rozličného typu, ovlivnění krajiny bylo diferencované. Pěkně lze tento fakt demonstrovat na oblasti Těšínska. Industrializační proces, který na Těšínsku v náznacích sledujeme od konce 18. století na bázi tradičního železářství a soukenictví, začal nabírat na své dynamice po napoleonských válkách. Opíral se tak jako v mnoha dalších regionech primárně o transformaci tradiční textilní výroby v moderní textilní průmysl (Bílsko, Frýdek), jakož i o masivní rozvoj železářského průmyslu (Ustroň, Baška, Třinec, Lískovec), nástup uhelného hornictví na západním Těšínsku i o vytváření moderního potravinářského průmyslu (zpočátku především na panství hraběte Jindřicha Larisch-Mönnicha). Těšínsko se tedy nevyvinulo do podoby homogenní hospodářské oblasti, ale bylo reprezentováno několika industrializačními centry, která měla namnoze rozdílný charakter. V průběhu 19. století tak postupně vznikla čtyři základní průmyslová centra Těšínska. V prvé řadě to bylo Bílsko a blízké okolí, kde došlo k proměně tradičního soukenictví v moderní vlnařský průmysl. Toto relativně homogenní centrum vlnařské velkovýroby poměrně zřetelně dominovalo ve struktuře těšínského průmyslu až do hospodářské krize v 70. letech 19. století. Na západním Těšínsku se v průběhu 19. století zformoval průmyslový region mezi Polskou Ostravou a Karvinou založený na exploataci ložisek černého uhlí a návazném koksárenském a chemickém průmyslu. Třetí centrum byl Frýdek s přilehlým okolím, kde nejdůležitější průmyslová odvětví představovaly textilní výroba zaměřená na lněné a bavlněné tkaniny a hutnictví železa, koncentrované do provozů v Bašce a Lískovci. Poměrně homogenní pak bylo poslední z průmyslových center Těšínska – na hutnictví a kovodělný průmysl orientovaná oblast Třince a Ustroně. Právě hutnictví železa a uhelné hornictví zastínilo na přelomu 19. a 20. století na Těšínsku svým významem rozvinutou textilní výrobu. Zmíněná industrializační centra posléze ovlivňovala jak své bezprostřední zemědělské zázemí, tak mnohovrstevnatě zasáhla do vývoje podhorských a horských oblastí Beskyd (odchod či dojížďka části obyvatel za prací, rekreační výstavba, masivní těžba dřeva a nutnost obnovy lesa, vliv průmyslových exhalací na lesní porosty atd.).

Dolní oblast Vítkovice (2012). Zdroj Wikimedia Commons.
Klikni na obrázek pro zvětšení..


Nejmarkantnější přímé zásahy do krajiny se uskutečňovaly v oblastech exploatace nerostných surovin a rozvinutého těžkého průmyslu. Zde v průběhu 19. a 20. století zpravidla došlo k markantním krajinným změnám, které si vyžádaly následné rozsáhlé rekultivační zásahy (v českých zemích Kladensko, Ostravsko, Karvinsko, severočeský hnědouhelný revír). V oblastech těžby se projevily velkoplošné geomorfologické změny (vznik hald hlušiny, poklesy půdy v důsledku poddolování, vznik zatopených poklesových kotlin), těžba měla dopad na kvalitu vodstva i na stav ovzduší. Trendy ve vývoji krajiny, které zaznamenáváme před rokem 1945, se v následujících desetiletích projevovaly ještě v mnohem zesílenější podobě. Naopak výrazně méně destruktivně krajinu zasáhl rozvoj moderního spotřebního průmyslu.

Po roce 1989 se začal do krajiny otiskovat poměrně rychle protichůdný proces – deindustrializace. Deindustrializace znamená omezení výroby v sekundárním sektoru, ztrátu pracovních míst a pokles zaměstnanosti v průmyslu. Je však zároveň provázena demografickými změnami (snížení porodnosti, stárnutí populace) a změnami v sídelní struktuře (suburbanizace). Deindustrializace se začala projevovat v nejvyspělejších státech světa již v 70. let minulého století a postihovala především města s koncentrací tradičních průmyslových odvětví. Tento trend zasáhl české země po roce 1989 a velmi razantně se projevil ve starých průmyslových oblastech orientovaných na těžký průmysl. V krajině se proces deindustrializace projevuje mnoha způsoby, především pak razantním nárůstem opuštěných ploch zarůstajících vegetací a existencí tzv. brownfields, tj. nevyužívaných či nedostatečně využívaných pozůstatků po ekonomické činnosti člověka. Zpravidla se tyto areály (opuštěné tovární objekty, haly, nevyužité dopravní stavby, administrativní objekty a na ně navazující plochy) nachází v blízkosti sídelních útvarů (v centru nebo na okraji, výjimečně i mimo něj), dosahují větší rozlohy (v ČR se systematicky evidovaly areály 2 ha a více) a v převážné míře jsou nositeli ekologické zátěže. Místa s velmi vysokou koncentrací ekologických zátěží, jako např. nechvalně proslavené tzv. ostravské laguny, bývají označovány jako tzv. blackfield. V současnosti sledujeme snahu po efektivní rekultivaci a opětném využití opuštěných a ekologicky poznamenaných oblastí.

3.23 Industriální krajina – modelový příklad Vítkovic

Vítkovice se rozvíjely od svého založení ve 14. století po dlouhá staletí jako malá ves hukvaldského panství náležejícího olomouckým biskupům. Ještě v závěru 18. století zde podle topografa Franze Josepha Schwoye žilo 157 obyvatel v 23 domech. O to zajímavější je, že v závěru 20. let 19. století odsud vzešel rozhodující impuls, který natrvalo změnil nejen zdejší obec, ale také celý region. V roce 1828 zde totiž majitel panství, olomoucký arcibiskup Rudolf Habsburský, založil první moderní huť v habsburské monarchii.
M oment počátečního, zprvu nesmělého pronikání moderního těžkého průmyslu do zdejšího regionu, precizně dokumentují mapy Stabilního katastru, které byly pro tuto oblast vyhotoveny v roce 1836. Katastrální mapy již v této době ukazují krajinu kontrastu. Na jedné straně stále dominovala tradiční zemědělská krajina, tvořená soustavou polí přerušovaných nepravidelnou sítí polních cest a remízků. Převážně nesouvislá sídelní zástavba byla tvořena povětšinou dřevěnými obytnými i hospodářskými budovami. Podél toku Ostravice, v té době tvořící vedle hlavního toku řadu slepých ramen, se rozprostíraly mokré, sečené louky a zbytky lužních lesů. V severní části území obce vedla velmi významná komunikace – císařská silnice spojující hlavní město rakouského Slezska Opavu s Těšínskem, resp. Haličí. V krajině však již v této době dominoval komplex Rudolfovy hutě, který zaujímal rozlohu necelých jedenácti hektarů.

Právě rostoucí železárny, které v roce 1843 odkoupil Salomon Mayer Rothschild, způsobily obrovský příliv obyvatel a trvalou změnu charakteru Vítkovic. Podnik se bouřlivě rozvíjel zejména od konce 70. let 19. století pod vedením vynikajících manažerů Paula Kupelwiesera a později Adolfa Sonnenscheina, kteří vedle prosperity firmy kladli důraz na realizaci sociálních programů, včetně rozsáhlé bytové výstavby (projekt tzv. Nových Vítkovic). Jestliže ve Vítkovicích žilo v závěru 60. let 19. století již necelých 1700 obyvatel, pak na přelomu 19. a 20. století zde stála velká, téměř dvacetitisícová obec. Před první světovou válkou byly Vítkovice, povýšené v roce 1908 na město, pátou nejlidnatější obcí na Moravě. V železárnách našla obživu nejen většina místních obyvatel a mnozí z širšího moravského a slezského okolí, ale také velká řada migrantů z Haliče, Uher a Balkánu. Příliv obyvatel motivoval vedení Vítkovického horního a hutního těžířstva ke stavbě dělnických kolonií, úřednických domů i rozvinuté občanské vybavenosti, takže zde stálo na přelomu 19. a 20. století celé nové tovární město. Železárna se rozrostla před první světovou válkou na více než 510 ha, což znamená, že rozsahem významně přerostla vlastní katastrální území Vítkovic (k roku 1900 činilo 436 ha).

Vítkovické železárny si svoji důležitost ještě prohloubily v turbulentním 20. století. Nejprve ukázaly svou nepostradatelnost za obou světových válečných konfliktů v pozici významného dodavatele vojenského materiálu pro rakousko-uherskou a později i německou armádu, následně se po roce 1948 staly pilířem socialistické industrializace při realizaci tzv. ocelové koncepce československého hospodářství. Enormní důraz na ekonomickou funkci způsobil, že se Vítkovice staly v průběhu několika desetiletí doslova ocelovým městem. Krajina Vítkovic doznala rychlé proměny ve zcela urbanizovaný celek prorostlý průmyslovými provozy, objekty dolů a odvalů. Letecké snímky z první poloviny 60. let dokládají, že 80 % katastrálního území bylo zastavěno sídelní i průmyslovou zástavbou, pouze v okrajových oblastech zůstala zachována rezidua zemědělské činnosti v podobě typické mozaiky polí a luk, která však v následujících desetiletích zcela vymizela.

Vítkovice dodnes představují příklad továrního města, ve kterém jeden dominantní průmyslový podnik zásadně ovlivnil prostorovou podobu sídla i život v něm. Zčásti dnes stále představují živý organismus, jehož historické jádro typické architekturou s režným zdivem bylo v roce 2003 vyhlášeno městskou památkovou zónou. Významná část průmyslového areálu tzv. Dolní oblasti Vítkovic (komplex Dolu Hlubina, koksovny, vysokých pecí a návazných provozů) byla po ukončení hutní prvovýroby zachována a stala se významným kulturním a společenským centrem. V roce 2002 byl areál vyhlášen národní kulturní památkou a v roce 2008 získal status památky Evropského kulturního dědictví.

Vítkovice, pohlednice z roku 1898. Zdroj Wikipedia.
Klikni na obrázek pro zvětšení..


Vítkovice, pohled na vysoké pece. Zdroj SZM.
Klikni na obrázek pro zvětšení..


Národní kulturní památka Dolní oblast Vítkovice, 2012. Zdroj L. Jarošová.
Klikni na obrázek pro zvětšení..


Růst vítkovického horního a hutního těžířstva v letech 1873–1907. Zdroj Wikipedia.
Klikni na obrázek pro zvětšení..


3.24 Těžba kamene

Velká horninová pestrost geologické stavby Slezska a severní Moravy se projevila značným nerostným bohatstvím. Nejstarším materiálem, který byl v minulosti využíván, je přírodní kámen. Oblast Slezska se v minulosti proslavila v prvé řadě těžbou a zpracováním žuly a mramoru.
T ěžba žuly ve Slezsku probíhala primárně v rozsáhlém masívu tzv. žulovského plutonu zaujímající širší okolí města Žulová. Vedle granitů jsou velmi známou a významnou surovinou slezské mramory. Ty byly těženy v četných lomech v okolí žulovského plutonu s centry v Horní Lipové, Supíkovicích a Velkých Kuněticích. Slezský mramor proslul svou barevnou pestrostí, takže vedle běžnějšího šedobílého či tmavého mramoru se těžil i vzácnější nahnědlý, načervenalý či nazelenalý mramor. Pro své vynikající vlastnosti a vzhledem k podobnosti s italskými bílými mramory bývá kalcitický supíkovický mramor označován jako „slezská Carrara“. Jde o jeden z našich nejkvalitnějších dekoračních kamenů.

Rozsáhlý žulový masiv sloužil jako zdroj stavebního materiálu již ve středověku, jak je dodnes patrné na nejstarších světských i církevních stavbách na Jesenicku. Systematická těžba zdejšího kamene však nastala teprve v průběhu 19. století; od 60. let 19. století již můžeme mluvit o počátcích průmyslové produkce kamenických výrobků organizované na podnikatelské bázi. O racionální využívání nerostných zdrojů se zasloužily odborné kamenické školy.

Těžba žuly – Žulová.

Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Rozmach těžby a zpracování žuly a mramoru v oblasti podhůří Rychlebských hor, Žulovské pahorkatiny a Zlatohorské vrchoviny pokračoval i přes útlum kamenické výroby v období hospodářských turbulencí první třetiny 20. století a přes další úpadek v období druhé světové války a následný odchod kamenických mistrů při odsunu Němců z Jesenicka. Kamenická výroba po druhé světové válce již nedosáhla předválečného objemu a kvality. Zcela upozaděna byla umělecká produkce a zelenou dostala především účelová produkce dlažebních kostek a dalších stavebních materiálů. I když v současnosti probíhá těžba žuly a mramoru na Jesenicku jen ve velmi omezeném rozsahu, přesto má pro region tradice těžby a zpracování kamene velký význam i dnes.

Bohatou historii má v oblasti Nízkého Jeseníku a v Oderských vrších těžba a zpracování břidlice. Velká ložiska spodnokarbonského stáří dodnes poskytují kvalitní pokrývačské břidlice, které se využívají k opravám střech historických objektů, ale především jako obklady a dlažby. Těžba pokrývačských břidlic měla jeden z rozhodujících vlivů na celkový rozvoj jinak průmyslově zaostalého regionu. Hornická činnost zanechala v kraji Nízkého Jeseníku četné a viditelné doklady po těžbě i zpracování břidlice, postupem času se areály dolů a lomů staly atraktivním místem pro turistiku a rekreaci.

Vedle dominantního dobývání a zpracování žuly, mramoru a břidlice byly v českém Slezsku těženy také další nerostné suroviny. V minulosti se hospodářsky dosti významnou stala především těžba a zpracování vápence na Jesenicku. První zmínky o pálení vápna máme z konce 15. století. Technologická změna ve výrobě vápna, kterou znamenal přechod od malých polních pecí k šachtovým pecím v první polovině 19. stoleté, katapultovala Jesenicko na předního producenta vápna.



Sloupcovitá odlučnost neovulkanitů těžených v Bílčicích.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


V opavské pánvi se nachází nejvýznamnější a zároveň jediné těžené ložisko sádrovce v České republice. První sádrovcový důl byl otevřen již v roce 1849 v Opavě a následovalo zprovoznění povrchového dolu v Kateřinkách. Ložisko u Kobeřic bylo otevřeno v roce 1963 a těží se dodnes.

Na území Slezska jsou využívány bohatá ložiska písků, štěrků a štěrkopísků, které patří k nejdůležitějším surovinám průmyslu stavebních hmot. Malé pískovny vznikaly již od raného středověku; větší písková jezera se v krajině objevila až v období socialismu, přičemž těžba štěrkopísku dosahovala vrcholu v 80. letech 20. století především v souvislosti s výstavbou velkých sídlišť. Surovinovými zdroji cihlářských surovin jsou především ložiska kvartérních spraší a sprašových hlín. Primárním účelem hliníků bylo zajištění dostatečného množství suroviny pro výrobu cihel a jiných stavebních komponent, výjimečně též k výrobě keramiky. U Vidnavy v Žulovské pahorkatině bylo těženo ložisko kaolínu, který v minulosti sloužil především k výrobě šamotu. Dnes patří lokalita k nejkrásnějším lomům na Jesenicku.

Od roku 1990 došlo v České republice k výraznému omezení těžby nerostných surovin, zejména rud a uranu. Dobývání některých nerudních surovin se naopak zvýšilo, zejména v důsledku exportu a zvyšování objemu stavebních prací. Těžba nerostných surovin měnila a mění tvář krajiny, sociální podmínky i kvalitu prostředí regionu.

Kde se dočtu více: Kruťa, Tomáš: Slezské nerosty a jejich literatura. Brno 1973; Gába, Zdeněk: Mramor, žula, lidé. Hradec Králové 1986; Gába, Zdeněk: Těžba vápence a pálení vápna na Jesenicku. In: Severní Morava 42, 1981, s. 21–29.


3.25 Rudné hornictví

Člověk se již od pradávna zajímal o využití surovin, které nacházel nejprve na povrchu, později soustředil svůj zájem i do podzemí. Počátky vyhledávání rudních ložisek a jejich dobývání sahají daleko do minulosti. Rudní oblasti ve Slezsku byly známy již ve středověku. Éra rudného hornictví se do tváře naší krajiny zapisovala nejdéle; pokud však jde o objem vytěžených hmot, těžbu rud zastínila těžba uhlí a nerudních surovin. Ve 20. století došlo k rozmachu rudného hornictví ve Slezsku, ke konci století však byla těžba ukončena. Severní část moravskoslezské oblasti je bohatá na polymetalická rudní ložiska, která měla v minulosti značný význam. Přímo do Slezska zařazujeme dvě historicky významná ložiska rud, která náležejí k největším v Českém masivu. Jde o ložisko zlata Złoty Stok v Polsku (dříve Rychleby) nedaleko hranice České republiky a zlatohorský rudní revír polymetalických rud (včetně zlata) u Zlatých Hor.
V e Slezsku bylo těženo několik ložisek zlata. Významnou historickou rudní oblastí je tzv. andělskohorský revír s ložiskem Suchá Rudná. Mezi malé primární výskyty zlata, kde se v minulosti omezeně a nárazově těžilo, patří i Zlatý chlum u Jeseníku. Historické ložisko zlata je situováno na severozápadním svahu Zlatého chlumu, lokalita je cenná i po stránce montanistické. V terénu jsou dobře patrná dlouhá propadlá ústí štol, haldy a haldičky, pozůstatky šachtic i staré hornické cesty. Za hlavní „stříbrné revíry“ jsou považovány Zlaté Hory, Horní Benešov a Horní Město; typicky žilné je ložisko Nová Ves u Rýmařova. Největším rudním revírem polymetalických rud, ale i zlata, je ložisko Zlaté Hory, tzv. zlatohorský rudní revír. Zlatohorská rudná oblast zahrnuje ložiska mědi, olova, zinku, stříbra a zlata. Oblast těžby je poměrně rozsáhlá a je cenná i montanisticky. Počátky těžby rud v okolí Zlatých Hor byly známy již před 13. stoletím a zanechaly po sobě stopy, které jsou v terénu patrné dodnes. Velmi pěkně dochované zbytky těžby z různých historických období najdeme v oblasti Táborských skal a Příčného vrchu, který je dominantou celého rudního revíru.

Jiným významným polymetalickým ložiskem v Nízkém Jeseníku byl Horní Benešov. Četné drobné výskyty polymetalického zrudnění leží také v jihovýchodní části Nízkého Jeseníku, zvláště v Oderských vrších. Zajímavé je ložisko Nová Ves u Rýmařova, v terénu jsou velice dobře patrné pozůstatky po historické i nedávné těžbě.

Minerály ložisek rud mědi jsou známy například z Ludvíkova u Vrbna pod Pradědem. K mineralogicky nejbohatším lokalitám ve Slezsku patří uranová ložiska Zálesí a Horní Hoštice u Javorníka, případně Bílá Voda v Rychlebských horách. Ložisko v Zálesí u Javorníka bylo nalezeno při průzkumu v roce 1957, uranové rudy zde byly těženy v letech 1959–1968. Do oblasti Slezska pokračují z Moravy železnorudná ložiska, která se nacházejí především v okolí Malé Morávky a Dolního Údolí u Zlatých Hor, a dále v okolí Horního Benešova. Na řadě míst v Moravskoslezských Beskydech byly v 18. a 19. století těženy železité konkrece, které sloužily jako zdroj železných rud, a tvořily tak historickou surovinovou základnu hutního průmyslu ve Slezsku, zvláště v širším okolí Třince.

Nedaleko Zlatých Hor byla v údolí řeky Olešnice vybudována replika středověkých hornických mlýnů s naučnou stezkou Údolí ztracených štol. V mlýnici je turistům předváděno drcení zlaté rudy. Oba dřevěné stroje, zhotovené podle dobových nákresů, jsou poháněny vodními koly, která čerpají energii z původního kanálu. Horský ráz údolí a postavení vodních kol v kaskádě kolmo ke svahu vytvářejí malebné zákoutí. Na Jesenicku je několik dalších velice zajímavých naučných stezek, které seznamují návštěvníky s hornickou činností, jež zanechala v krajině tak výrazné stopy. K nejzajímavějším lokalitám patří Příčný vrch s bohatou hornickou minulostí.

Zeunerit, velikost krystalu 1,2 mm, Zálesí u Javorníku.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Vzhledem k rozsahu hornické činnosti v rudních revírech jsou tyto oblasti poddolované a podzemí zde skrývá neobyčejné množství chodeb a vytěžených prostor, tedy významných nepřirozených narušení skalního masivu, která mohou způsobit zřícení stropů a propadnutí horninového nadloží. Patrně nejviditelnější stopou těžby rud v okolí Zlatých Hor je propadlina Žebračka, chráněná zákonem jako kulturní památka. Ve stěnách propasti jsou patrné zbytky starých štol, kterými bylo těžební patro v okolí komory rozfáráno.


3.26 Těžba uhlí

Specifickou a velmi významnou surovinou východní části Slezska a severní Moravy je nepochybně černé uhlí. Při archeologických výzkumech na vrchu Landek v Ostravě-Petřkovicích byly nalezeny doklady pálení uhlí staré přibližně 21 tisíc let. Není jasné, zda šlo o záměrné nebo jen náhodné využití černého uhlí. Moravskoslezský úsek hornoslezské černouhelné pánve, tzv. ostravsko-karvinský revír, představuje hlavní černouhelnou oblast na území České republiky. Dále k jihu leží podbeskydská černouhelná pánev, krytá příkrovy Beskyd. Těžba uhlí měla v minulosti velký ekonomický význam, v 90. letech minulého století však byla postupně utlumena a nakonec úplně zastavena. V menším měřítku se ve Slezsku těžilo také hnědé uhlí, tzv. lignit, a to u obce Uhelná na Jesenicku. Tento povrchový důl je dnes zatopen a slouží k rekreačním účelům.
O stravsko-karvinský revír (OKR) byl odedávna nejdůležitějším černouhelným ložiskem v České republice. Zájem o těžbu uhlí nastal ve druhé polovině 18. století, kdy v souvislosti s rozvojem průmyslu a stavebnictví hrozil katastrofální nedostatek dřeva. Na území dnešního OKR se ještě na počátku 19. století rozprostíraly lány úrodných polí a luk, protínané někde pásy hlubokých lesů, jinde pastvinami a rybníky. Teprve po založení Vítkovických železáren v roce 1828 a po napojení zdejšího revíru na železniční trať z Krakova do Vídně se rozvinula neobyčejně rozsáhlá těžba uhlí spojená s bouřlivým rozvojem průmyslu. Začaly vyrůstat desítky těžních věží, koksových pecí, komínů a hal průmyslových závodů. Uhlí bylo nejen zdrojem tepla a energie, ale postupně se stalo i surovinou pro zpracování v navazujících odvětvích.

Původně velmi řídce osídlený kraj zalidnili lidé nejen ze širokého okolí, ale i ze vzdálenějších míst. Pro tyto nové pracovníky a jejich rodiny bylo nutno zajistit bydlení, vzniklo tak mnoho hornických kolonií. Už ve druhé polovině 19. století se důlní závody se svými koksovnami, elektrárnami a Vítkovickými železárnami staly největšími podniky tehdejší habsburské monarchie.

Největší rozmach ostravsko-karvinského revíru nastal po roce 1945, kdy se v důsledku zaměření československého hospodářství na budování těžkého průmyslu preferovala těžba uhlí a ostatních surovin. V souvislosti s výstavbou nových dolů, rekonstrukcí a modernizací stávajících se těžba uhlí, výroba koksu a počet pracovních sil proti předválečné době několikanásobně zvýšily. V návaznosti na to došlo k rozsáhlé bytové výstavbě a spojování osad do větších sídelních celků.

Hornickou aktivitu doprovází i řada negativních jevů. Jako primární příčinu změn v krajině lze označit přesun hmot z horninového masivu na povrch. Do důlních prostorů po vytěžení se pak sesouvá nadloží a vznikají propadliny a poklesové kotliny. Dominantou uhelného revíru jsou odvaly, neboli haldy. Jsou tvořeny hlušinou, což je vlastně zbytkový odpad při těžbě uhlí, který je složen ze slepence, pískovce, droby, arkózy, prachovce a jílovce, obsahuje také úlomky uhlí i uhlí prachové. Tento zbytkový materiál se v minulosti shromažďoval v blízkosti dolů, rozvojem technologií se začal navážet na větší společné plochy do různých tvarů, často v těsné blízkosti měst (v Ostravě například halda Ema či dnes už odstraněná halda na Černé louce). Kuželovité, kupovité haldy se však ukázaly jako poměrně rizikové (vznik požáru, sesuvy), proto se začaly tvořit haldy terasovité a tabulové. Zároveň se materiál z hald začal využívat na různé zavážky poklesů, rekultivace, dopravní stavby, takže mnohé odvaly opět zmizely.

Ostrava, uhelná lanovka, 1976.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Hlubinná těžba černého uhlí zapříčinila negativní změny v krajině. Vliv antropogenní činnosti se výrazně projevil na morfologii terénu poddolovaných oblastí. Typickou oblastí s intenzivním hospodářským zatížením krajinného celku je ostravsko-karvinský revír, který je součástí ostravské průmyslové aglomerace. Hlubinná těžba zde ovlivnila morfologii terénu i charakter toků. V důsledku toho došlo k degradaci a devastaci krajiny a k následným změnám socioekonomické sféry. Důsledky hlubinné těžby černého uhlí se nejvíce projevily v karvinské části revíru, kde se původně hustě osídlená oblast změnila na téměř zcela zdevastovanou krajinu. Zde se také nachází dobývací prostor dolu Lazy; téměř 200 let hlubinné těžby černého uhlí v Orlové-Lazech negativně ovlivnilo zejména reliéf terénu vznikem povrchových deformací a vodní toky změnami sklonu dna vlivem poklesů a vypouštěním důlních a úpravárenských vod. Antropogenní změny povrchu dále druhotně působí na komunikace, inženýrské sítě a objekty. Poklesové kotliny vznikají jako následek poddolování určité oblasti a bývají vlivem podzemní vody či zamokření nivy často zatopeny. Tvoří se tak poklesové tůně či poklesová jezera; průměrná hloubka kotlin je 25 m. Na Karvinsku je v důsledku poklesů poddolovaných území mnoho hektarů zcela zamokřeno.



3.27 Poddolovaná krajina

Hornické aktivity poznamenávají již od nejstarších dob tvář krajiny. Nejprve to bylo rýžování zlata, zanechávající v krajině stopy především v podobě tzv. sejpů (odvalů říčních usazenin vzniklých vyrýžováním zlatonosných písků). Dolování rud sebou již ve středověku a raném novověku přinášelo změny krajiny mnohem většího rozsahu. Jednalo se přitom jak o primární projevy těžby, tak o projevy sekundární. Mezi primární projevy těžby rud patřily především nejrůznější terénní změny a útvary – od menších šachtic a zářezů, přes pinky (menší poklesové propadliny), jámy a odvaly. K sekundárním projevům těžby pak počítáme odlesňování související jak s vlastní těžbou, tak především s rudným hutnictvím, a dále úpravy vodních toků v souvislosti jak se stavbou důlních zařízení, tak zařízení na zpracování rudy (stoupy, hamry). Velmi výrazně ovlivnila krajinu také těžba nerudních surovin.
V Nízkém Jeseníku krajinu specifickým způsobem poznamenala především těžba břidlice, která dala vzniknout géniu loci zdejšího kraje. Mezi typické prvky hornické krajiny, které jsou svým vznikem spojené s těžbou břidlice, patří lomy a lomová jezírka, štoly a šachty a především velmi výrazné odvaly úlomků vytěžené břidlice. Dnes jsou pozůstatky po těžbě břidlice vítanou turistickou atrakcí a staly se základem pro řadu naučných stezek.

Jestliže výše uvedená těžba zasáhla krajinu sice dost intenzivně, avšak v relativně omezeném rozsahu a v případě těžby rud probíhala pozvolna v horizontu staletí, potom jiná situace nastala při těžbě uhlí. Masivní exploatace černého uhlí v oblasti ostravsko-karvinského revíru vyvolala rozsáhlou devastaci krajiny v poměrně krátkém čase, takže si vynutila i masivní nápravné akce v podobě velkoplošných rekultivací krajiny.

Míra změn krajiny ostravsko-karvinského revíru byla dána třemi základními faktory: 1. rozsahem těžby; 2. uplatňovanou těžební technikou a 3. mocností těžených slojí. Z hlediska dopadů na krajinu se stalo dlouhodobým problémem zakládání vytěžených slojí. Vzhledem k důrazu na maximalizaci těžby se sloje za druhé světové války stejně jako po roce 1945 zakládaly jen z malé části a masově se uplatňovala metoda řízeného závalu. To začalo působit ve druhé polovině 20. století velkoplošné poškozování krajiny, zvláště na Karvinsku.

Hlubinná těžba uhlí vyvolala v prvé řadě geomorfologické změny. V krajině se můžeme setkat jak s primárními projevy těžby, kterými jsou především odvaly, poklesové kotliny, kalové nádrže a povrchové stavby dolů, tak s projevy sekundárními, ke kterým řadíme rekultivační plochy nebo suché kalové nádrže. Z hlediska charakteru krajiny ostravsko-karvinského revíru se staly v průběhu industrializace typickými primárními projevy báňské činnosti především odvaly a zatopené poklesové kotliny.

Historicky nejstaršími haldami, které vnikaly v revíru až do poloviny 20. století, byly kuželovité haldy, vysoké až 80 metrů. Symbolem hornické krajiny na Ostravsku se stala halda Ema, která začala být vršena v blízkosti dolu Petr Bezruč ve 20. letech 20. století. Dnes představuje atraktivní turistický cíl, mimo jiné i pro svou stálou termickou aktivitu provázenou výrony oxidu siřičitého. Od 50. let začaly být budovány odvaly plochých tvarů, které měly lepší vlastnosti z hlediska prašnosti i budoucí rekultivace. Od přelomu 70. a 80. let 20. století dochází ke zvratu v haldovém hospodářství, kdy se ukázalo jako neúnosné ukládat vytěžený kámen do desítek lokalit často v blízkosti osídlení. Začaly vznikat tzv. centrální odvaly, což byla velkoplošná úložiště hlušiny, zakládaná obvykle v devastovaných místech určených k asanaci. Přes útlum báňské činnosti po roce 1989 představují odvaly v krajině ostravsko-karvinského revíru významné dominanty.

Druhým významným prvkem krajiny ostravsko-karvinského revíru se staly zatopené poklesové kotliny vznikající v důsledku poklesu terénu vlivem poddolování. Pohyby terénu způsobují vážné škody na zástavbě, infrastruktuře i půdním fondu a v případě rozsáhlých poklesů (jako tomu bylo na Karvinsku) mohou vést až k plošné devastaci území. Velmi často dochází k zatopení pokleslého terénu a vzniku zatopené poklesové kotliny. Některé poklesové kotliny byly od druhé poloviny 20. století využívány k sedimentaci flotačních hlušin, uhelných kalů nebo elektrárenského popílku, jiné byly postupně rekultivovány k rekreačním účelům. Specifický primární projev hlubinné těžby černého uhlí představují kalové nádrže, které se v krajině ostravsko-karvinského revíru začaly objevovat až ve druhé polovině 20. století. V současné době jsou nádrže postupně dotěžovány, rekultivovány a začleňovány do okolní krajiny. Vzniká tak specifické prostředí mokřadů a vodních ploch velmi často v oblastech původních rybníků. Z biologického hlediska se tak vytváří velmi cenné prostředí.

Halda Hrušov, 1961. Zdroj R. Janda.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Typické projevy hlubinné těžby černého uhlí v krajině části Karviné. Zdroj R. Popelkova.
Klikni na obrázek pro zvětšení..


3.28 Poddolovaná krajina – rekultivace

Hlavním cílem rekultivací je zahladit nežádoucí stopy po hospodářské činnosti člověka, která ve zvýšené míře narušila dosavadní krajinu a možnost jejího využití. Při rekultivaci se odborníci snaží znovu vytvořit správně fungující krajinný systém, a to nejen z biologického hlediska – důležité je také vrátit krajině její sociální funkci.
R ozeznáváme čtyři základní typy rekultivací podle budoucího využití ploch; ve většině případů se nepoužívá pouze jeden typ, ale všechny čtyři se navzájem kombinují. Při lesnické rekultivaci dochází k výsadbě dřevin na pozemcích určených k rekultivacím, přičemž musí být přihlédnuto k budoucí funkci lesa. Od 90. let 20. století jsou lesnické rekultivace výrazně preferovány. Zemědělská rekultivace spočívá v tom, že před zahájením báňské činnosti dojde ke skrývce ornice, ta je uložena a po ukončení těžby se využívá pro zemědělskou rekultivaci. Principem vodohospodářské rekultivace je zakládání rybníků, přehrad, mokřadů a dalších vodních ploch. V případě ostatních rekultivací se plocha upravuje do podoby parků, příměstské zeleně, sportovišť a jiných rekreačních ploch.

Základ uvedených rekultivací tvoří tzv. technická rekultivace (sanace), která vychází z myšlenkové základny 50. a 60. let, kdy panovalo přesvědčení, že každý pozemek musí být nějak využit. Cílem technické rekultivace je vymodelování nového terénu, který má zahladit „jizvy“, zahrnout či zasypat lomové jámy a prostor připravit pro osázení – tj. biologickou rekultivaci. Při úpravách terénu velkých odvalů po těžbě černého uhlí jsou přemisťována ohromná množství skrývkových zemin, respektive haldoviny. U stěnových lomů jsou technickými úpravami odstraňovány a zahlazovány skalnaté plochy etáží, svislé stěny jsou upravovány do mírných sklonů, tento postup sice vyhovuje bezpečnostním předpisům, avšak zcela ničí jedinečné biotopy. Těžební jámy jsou v mnoha případech z ekonomických důvodů zaváženy výkopovými zeminami, stavební sutí, vedlejšími produkty energetického průmyslu, kaly z čistíren odpadních vod. Zásadním nedostatkem takových plošných technických rekultivací je pro budoucí vzhled i funkce krajiny zcela nevhodné snížení morfologické diverzity terénu a devastace hodnotných biotopů, které se v příhodných částech lokalit vytvořily. Technické rekultivace jsou většinou předimenzované, a tím také velmi nákladné.

Nejvhodnějšími alternativami jsou tzv. přírodě blízké způsoby obnovy, založené především na využívání ekologické sukcese. Hlavním cílem takto prováděných sanací a rekultivací je přímá ochrana ohrožených nebo zvláště chráněných druhů planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů. Přírodní rekultivace se u nás uplatňuje zejména v posledních letech. Lomy jsou již v průběhu těžby tvarovány do cílového stavu, ideální je nechat proběhnout přirozenou sukcesi a vnějšími zásahy ji pouze regulovat.

V českých zemích začala rekultivační činnost probíhat ještě před první světovou válkou v severních Čechách v oblastech zdevastovaných povrchovou těžbou hnědého uhlí. V Ostravsko-karvinském revíru se nejprve projednávala asanační opatření vedoucích k zajištění kvality zdejších vod. Již v průběhu 20. let 20. století bylo realizováno množství projektů, z nichž některé měly poměrně blízko později realizované asanaci báňskou činností poškozené krajiny. Jednalo se o různé úpravy vodních toků a zasypávání bažinatých oblastí v ostravské aglomeraci, k čemuž bylo využito množství haldové hlušiny hyzdící ostravskou krajinu. Na počátku 50. let byl v souvislosti s enormním nárůstem těžby a s ní spojenými důlními škodami poprvé projednán ucelený plán asanace uhelného revíru. Od roku 1956 pak začala probíhat vlastní asanační a rekultivační činnost, byť poměrně dlouhou dobu jen v malém měřítku. Nárůst asanačně rekultivačních snah sledujeme zvláště od přelomu 70. a 80. let, kdy bylo výrazně zracionalizováno nakládání s důlní hlušinou. V období od konce 70. let do počátku 90. let byly realizovány velkoplošné rekultivace, přičemž byly postupně zrekultivovány celé dobývací prostory v různých částech ostravsko-karvinského revíru (např. Důl Jan Šverma v Ostravě – Mariánských Horách, Důl Julius Fučík v Petřvaldě, Důl Dukla v Havířově).
Probíhající rekultivace Heřmanické haldy, 2018. Zdroj L. Jarošová.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


V souvislosti s politickými a hospodářskými změnami konce 80. let přestaly být rekultivační práce hrazeny ze státního rozpočtu a zahlazování následků důlní činnosti přešlo na jednotlivé závody OKD. S ohledem na ekonomické podmínky došlo do roku 1997 k úplnému ukončení klasického obdělávání zemědělské půdy, což bylo před rokem 1989 jedním z hlavních cílů. Nástupnická akciová společnost OKD Rekultivace musela svoji činnost přizpůsobit radikálním proměnám v sektoru báňského průmyslu. V posledních dvaceti letech poskytovala především asanačně rekultivační práce pro doly v karvinské oblasti (např. rekultivace území Darkova) a podílela se na likvidaci starých ekologických zátěží (např. sanace území bývalé koksovny Karolina v centru Ostravy).

3.29 Vývoj dopravy – silniční síť

Středoevropská krajina se začala od 18. století pomalu proměňovat i vlivem stavby nových dopravních tepen. Již v období 18. století můžeme pozorovat (nejen) v habsburské monarchii první vlnu modernizace dopravy, která se nesla ve znamení pokusu o systematické budování vodních cest i kvalitních kamenných silnic. Modernizace silniční dopravy v 18. století a v první polovině 19. století je tak spojena s budováním kamenných silnic – tzv. chaussée.
T yto silnice se vyznačovaly přímým směrem, zpevněným povrchem, postranními příkopy a výsadbou alejí. Jednalo se o komunikace, které měly být díky konstrukci a pravidelné údržbě sjízdné za každého počasí. Tyto silnice byly stavěny z popudu státu a jejich technické parametry byly poprvé v novověkých dějinách standardizovány stavebními technickými předpisy. Obzvláště důležitou modernizační roli plnily kamenné silnice v oblastech, kde nebylo možné efektivně rozvíjet vodní dopravu. To byl případ českých zemí.

Z jakých důvodů budoval osvícensko-absolutistický stát nákladnou dopravní infrastrukturu? Jako hlavní důvod pro výstavbu státních silnic bývá uváděna podpora nadregionálního obchodu, což souznělo s tehdy uplatňovanými merkantilistickými principy. Velmi silný byl důvod vojensko-strategický. Nové silnice se staly v mnoha případech prostředky posilující územní integritu státního celku a sehrávaly významnou roli při fixaci periferních či nově získaných území. Tento rys je patrný např. u silniční výstavby v moravskoslezské oblasti. Ta byla motivována po slezských válkách mocenským zajištěním oblasti rakouského Slezska a později také nově získané Haliče.

Silniční stavby 18. i 19. století se svým charakterem i trasováním značně odlišovaly od starších typů pozemních komunikací, které se maximálně přizpůsobovaly terénu a neměly pevný povrch. Nové „císařské“ silnice měly udržovat v maximální míře rovný směr, což způsobovalo zábor nové půdy a občas i soudní spory s majiteli pozemků. Byly opatřeny odvodňovacími systémy a z hlediska zabezpečení ochrany před závějemi a větrem alejemi tvořenými užitečnými stromy. Jejich povrch měl klenutý tvar, který odváděl dešťovou vodu a kamenný základ se štěrkovou vrstvou, který měl zabezpečit dobrou sjízdnost.

Obrázek o tom, nakolik tyto mimořádně náročné stavby své doby ovlivnily krajinu, si můžeme učinit např. díky dochovaným unikátním rukopisným mapám, které byly vyhotoveny v 70. letech 18. století v souvislosti se stavbou slezsko-haličské silnice z Opavy do Těšína a Bílska. Stopu těchto velkorysých staveb můžeme nalézt v krajině dodnes, byť byly v pozdějších staletích modernizovány, rozšiřovány a překryty novým povrchem. Příkladem může být právě původní trasa zmiňované slezsko-haličské silnice, která vedla v úseku od Opavy do Ostravy až do roku 2015 fakticky po původní císařské silnici.

Mapa slezsko-haličské silnice Opava – Komárov. Zdroj ZAO.
Klikni na obrázek pro zvětšení..


Mapa slezsko-haličské silnice Hrabyně – Polom. Zdroj ZAO.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Mapa slezsko-haličské silnice Ostrava – Radvanice. Zdroj ZAO.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Mapa slezsko-haličské silnice Skočov – Bílsko. Zdroj ZAO.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


3.30 Vývoj dopravy – železnice

Již od 30. let 19. století dochází v českých zemích z hlediska vývoje dopravních systémů k podstatným změnám. Páteř nadregionálního obchodu tvořil doposud nevelký počet státem budovaných a udržovaných „císařských“ silnic. V případě vhodných přírodních podmínek mohly obdobnou roli plnit i splavněné toky významných řek, což ovšem nebyl případ sledované oblasti. Od počátku 30. let 19. století se však začíná v celém středoevropském prostoru rychle prosazovat nový dopravní systém – železnice. Právě železnice ovlivnila v průběhu 19. století významně tvářnost slezské krajiny a toto ovlivnění trvá až dodnes.
D álková doprava formanskými vozy a dostavníky byla rychle nahrazována železnicí, která svojí kapacitou dopravu na silnicích v 19. století neskonale převyšovala. Města, ležící na hlavních silničních trasách, tak rychle ztratila svou atraktivitu, kterou naopak získávají regiony ležící v blízkosti nově budovaných hlavních železničních tahů. Tím byl položen na jedné straně základ pro hospodářský rozvoj regionů ležících poblíž nových komunikačních tepen, na druhé straně týž proces znamená možnou regresi dříve dopravně výhodně „zasíťovaných“ oblastí, které zůstávají příliš dlouho stranou železnice. Historickou reflexi tohoto faktu ve sledovaném regionu trefně popsal již v roce 1851 v souvislosti dovedením Severní dráhy Ferdinandovy na moravsko-slezsko-pruské pomezí pisatel opavské obchodní a živnostenské komory: „Dříve, než do dopravního života zasáhla Severní dráha (císaře Ferdinanda), nacházel se ve Slezsku kvetoucí obchod především s Pruskem, který se uskutečňoval buď přes Krnov a Prudnik, nebo přes Ratiboř. V okamžiku, kdy Severní dráha vytvořila bezprostřední spojení s pruskými drahami přes Bohumín, utrpěl slezský obchod, uskutečňující se přes Opavu, mocný úder a dosavadní silnice, přes které se obchodovalo, pustnou. Důležitá průmyslová centra, jako Opava, Horní Benešov, Bruntál, Krnov, Vrbno pod Pradědem, Ludvíkov či Zlaté Hory, ztrácí na svém významu.“

Železnice, která se stala v mnoha směrech přímo ztělesněním průmyslového věku, měla vedle ekonomických dopadů také výrazný podíl na formování krajiny. Tyto výrazné liniové stavby znamenaly především výrazný zásah geomorfologický. Železniční těleso bylo třeba vystavět v co možná nejpřímějším směru a bez výrazného stoupání či klesání, což nutně znamenalo výstavbu řady nových mostů (případně viaduktů), zářezů, tunelů a vůbec si vyžádalo rozsáhlé úpravy okolního terénu. O jak náročné stavby se jednalo si lze udělat obrázek v případě Moravskoslezské centrální dráhy (Olomouc – Krnov – Opava; Krnov – Jindřichov ve Slezsku), kde na 115 km dlouhé trati bylo třeba vystavět pět tunelů v úhrnné délce 744 m a jen mezi Hlubočkami a Domašovem musela dráha 22krát překonávat řeku Bystřici. Poměrně náročná byla taktéž výstavba některých železnic na Jesenicku i na Těšínsku. Obecně lze konstatovat, že z hlediska dopadu na krajinu větší zásahy vyvolávala stavba hlavních tratí, dráhy lokální byly často stavěny s ohledem na úsporu financí se snahou dráhu co nejvíce přizpůsobit terénu krajiny. Příkladem snahy dráhu maximálně uzpůsobit terénu může být dvacetikilometrová úzkorozchodná dráha z Třemešné do Osoblahy, kde se nachází u obce Liptáň nejostřejší železniční oblouk v České republice (poloměr pouze 75 metrů).

Železnice, která se stala v mnoha směrech přímo ztělesněním průmyslového věku, měla vedle ekonomických dopadů také výrazný podíl na formování krajiny. Tyto výrazné liniové stavby znamenaly především výrazný zásah geomorfologický. Železniční těleso bylo třeba vystavět v co možná nejpřímějším směru a bez výrazného stoupání či klesání, což nutně znamenalo výstavbu řady nových mostů (případně viaduktů), zářezů, tunelů a vůbec si vyžádalo rozsáhlé úpravy okolního terénu. O jak náročné stavby se jednalo si lze udělat obrázek v případě Moravskoslezské centrální dráhy (Olomouc – Krnov – Opava; Krnov – Jindřichov ve Slezsku), kde na 115 km dlouhé trati bylo třeba vystavět pět tunelů v úhrnné délce 744 m a jen mezi Hlubočkami a Domašovem musela dráha 22krát překonávat řeku Bystřici. Poměrně náročná byla taktéž výstavba některých železnic na Jesenicku i na Těšínsku. Obecně lze konstatovat, že z hlediska dopadu na krajinu větší zásahy vyvolávala stavba hlavních tratí, dráhy lokální byly často stavěny s ohledem na úsporu financí se snahou dráhu co nejvíce přizpůsobit terénu krajiny. Příkladem snahy dráhu maximálně uzpůsobit terénu může být dvacetikilometrová úzkorozchodná dráha z Třemešné do Osoblahy, kde se nachází u obce Liptáň nejostřejší železniční oblouk v České republice (poloměr pouze 75 metrů).

Výstavba železnice se významně dotkla také stavebního vývoje měst a obcí. Nešlo přitom zdaleka pouze o výstavbu železničních budov, které nabyly v některých případech zvláště po pozdějších přestavbách velmi reprezentativního vzezření (např. Opava-východ či Ostrava- -Svinov), jinde tvořily poměrně unifikovanou železniční architekturu příslušných dopravních společností. Nádraží zpravidla přineslo do urbánního prostoru nový komunikační středobod, který bylo třeba spojit s městským centrem, a v průběhu druhé poloviny 19. století tak vzniká fenomén nádražních ulic. Ty se stávají nejen živou dopravní tepnou, ale taktéž prostorem pro reprezentativní občanskou i komerční zástavbu.

Parní železnice krajinu významně ovlivňovala také svými emisemi a hlukem. V 19. století byl tento jev vnímán rozporuplně. Zatím, co většina venkovanů spatřovala v kouřící a rachotící lokomotivě minimálně v počátcích ohrožení svých agrokultivačních snah, pro jiné byla symbolem pokroku a prosperity. Prosperita byla v těchto úvahách spojena s hospodářským vzestupem a postupně shromažďovaná data dávala tomuto pohledu za pravdu. Vzájemný vztah mezi rozvojem hospodářství ve Slezsku a existující dopravní sítí, který krajinu silně ovlivnil, je patrný i z mapy, kterou na počátku 80. let 19. století nechala vyhotovit opavská obchodní a živnostenská komora. Je na ní zachycen stav železniční sítě ve Slezsku po ukončení výstavby hlavní železniční sítě v českých zemích, tj. na samém počátku éry výstavby lokálních drah. Zároveň je patrný rozvinutý průmysl Slezska v závěrečné fázi průmyslové revoluce.
Idylický obraz lokálky v Petřvaldu z období před první světovou válkou. Zdroj MT.
Klikni na obrázek pro zvětšení..


Železniční seřadiště v Přívozu na počátku 20. století. Zdroj AMO.
Klikni na obrázek pro zvětšení..


Nádraží v Dolní Lipové, kolem roku 1910. Zdroj SOkA Jeseník.
Klikni na obrázek pro zvětšení..


Průmysl a železnice v rakouském Slezsku kolem roku 1880, z publikace Statistischer Bericht über die Industrie Schlesiens in den Jahren 1880 und 1881.
Klikni na obrázek pro zvětšení..


3.31 Vývoj dopravy – letectví

Letectví je markantním atributem moderní éry, technického rozvoje i symbolem zrychlení hospodářského a společenského života ve 20. století.
S amé počátky letectví ve Slezsku klademe do doby před první světovou válkou, kdy se v Opavě a Ostravě realizovaly propagační lety průkopníka rakouské aviatiky Adolfa Warchalowského (1886–1952): v Ostravě se Warchalowski vznesl v neděli 2. října 1910 v prostoru mezi Vítkovicemi a Starou Bělou, v Opavě 15. a 16. téhož měsíce mezi Oticemi a Slavkovem. Organizátorem opavského vystoupení byl německý spolek Flugtechnischer Verein für Schlesien, založený v dubnu 1910. S těmito tzv. aviatickými produkcemi jsou spjaty počátky letišť ve sledovaném regionu. Šlo o příležitostná polní letiště, zejména vojenská cvičiště (v Opavě nebo Brně), plochy dostatečně rovné, pevné a zbavené vzrostlé vegetace.

Tradice letectví se odvozuje od sourozenců Viléma, Josefa a Leopolda Žurovcových. V letech 1909–1911 zkonstruovali vlastní letadlo, v roce 1913 vystavené v sále hostince v Albrechtičkách, v letech 1912–1914 prováděli letecké pokusy na polním letišti mezi Albrechtičkami, Mošnovem a Hartami (německy Lilien) – osadou, z níž pocházeli a která později ustoupila výstavbě letiště Ostrava v Mošnově.

První světová válka přinesla změnu: z aviatiky, spočívající dosud v technických experimentech a jevící se jako atrakce pro diváky, se stala ničivá zbraň. Značný rozvoj vojenského letectví umožnil řadě mladých, technicky talentovaných lidí seznámit se s letadly různé konstrukce a osvojit si jejich řízení, což po skončení války mohli uplatnit v civilním leteckém sektoru. Ten se však utvářel jen velmi pozvolně. S vojenskými operacemi na konci války souvisí krátkodobá existence letiště u Hrabové, na němž přistála československá letecká setnina, která se podílela na akcích spojených s osvobozením Těšínska okupovaného Poláky (1919).

Jestliže československé vojenské letectvo se po první světové válce dočkalo nových strojů, civilní letectví se v kraji dlouho nerozvíjelo. Dne 7. března 1926 se pod protektorátem prezidenta Masaryka ustavila Masarykova letecká liga (MLL). Pro Slezsko a Ostravsko vzniklo její župní ústředí v Opavě (28. listopadu 1926), v roce 1934 přeložené do Ostravy. Masarykova letecká liga zřídila letiště západně od Bohuslavic u Dolního Benešova, zprovozněné v září 1928, na kterém od 1. července 1935 krátce fungovalo letecké spojení s Prahou. V roce 1936 byl provoz letiště zrušen. Masarykova letecká liga v Moravské Ostravě získala pro své letiště prostor severně od železniční trati Svinov – Ostrava, hlavní nádraží, z východu vymezený Přednádražím. Šlo o plochu o rozměrech 600 × 400 metrů čtverečních. Konaly se na něm závody leteckých modelů, v plachtění a od roku 1932 bylo dějištěm leteckých dní.

Dne 10. prosince 1926 se ustavila místní skupina MML v Místku, činná až od roku 1931, v jejímž čele stanul generál František Melichar. Zdejší aviatici měli k dispozici letiště „Pod Štandlem“, nacházející se při silnici míjející Sviadnov a mající rozměry plochy 350 × 850 metrů. Také zde šlo o sportovní aktivity, plachtění, modelářství, členové klubu se věnovali stavbě kluzáků ve vlastní dílně.

Masarykova letecká liga se věnovala propagaci letectví, jeho popularizaci a soutěžním aktivitám, naproti tomu aerokluby se zaměřily na postupnou profesionalizaci letectví, což podmiňovalo jeho využití jako součásti moderní dálkové dopravy. Do tohoto stupně vývoje Ostravsko dospělo se vznikem ostravské pobočky Aeroklubu Republiky československé (červen 1935). Aeroklub se zaměřoval na sportovní letectví a výcvik pilotů a po řadě jednání získal letiště v Hrabůvce, na kterém 3. srpna 1936 přistálo první motorové letadlo. Postupně při letišti vyrostly hangáry aeroklubu, Hornického aeroklubu OKD, Vítkovicích železáren a MLL.

Dramatická politická situace druhé poloviny 30. let 20. století kladla důraz na posílení vojenského letectví, čemuž odpovídala i akce „Tisíc nových pilotů republice“ (1936), zaměřená na výcvik nových pilotů pro potenciální vojenské účely. Od roku 1934 vyráběla Moravskoslezská vozovka, a. s. ve Studénce letecké motory a letadla. Tovární letiště v sousedství závodu fungovalo až do roku 1945; tehdy ale sloužilo vojenským účelům. Na konci 30. let se při letišti u Dolního Benešova ustavila četnická letecká hlídka. Přelom v letectví regionu Slezska a Ostravska přineslo období let 1938–1939. Letiště v Dolním Benešově v roce 1938 – a opětovně na jaře 1945 – využila německá okupační moc. Koncem srpna 1939 využila Luftwaffe k náletům na Polsko plochy u Mošnova, na níž bratři Žurovcové kdysi zkoušeli svá letadla. S tím, jak okupace Polska postupovala směrem do vnitrozemí, se německé letecké síly přesunuly do pruského Slezska a Polska. Polní letiště u Mošnova tak zaniklo a bylo obnoveno až počátkem roku 1945, aby posloužilo ustupující německé armádě. Témuž účelu složilo tovární letiště ve Studénce. Na mošnovském letišti dne 10. května 1945 přistála letadla první československé letecké divize.



Mošnov (1959)
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..















Od roku 1945 se zájemci o letectví sdružovali v Českém národním aeroklubu, který vytvořil síť místních organizací (Místek – letiště „Pod Štandlem“, 1947–1951; lokalita Bahna, 1953–1962; Vítkovice a Moravská Ostrava – letiště v Hrabůvce; Opava – letiště u Dolního Benešova; Jeseník, 1947–1954). Situaci v letectví po únoru 1948 poznamenaly politické čistky mezi piloty a organizační změny. Pro průmyslové Ostravsku bylo třeba vybudovat nové dopravní letiště, jež by bylo možné využít v případě války armádou. Volba padla na areu poblíž Mošnova (výstavba 1957–1959; část letištní plochy využívala armáda). Zájemce o letectví již nesdružoval Aeroklub, ale Československý svaz lidového letectví, jehož aktivity převzal Svazarm (založen 1951). Ten získal nové letiště u Dolního Benešova (výstavba v letech 1959–1961). Do let 1967–1968 spadá obnova aeroklubu v Jeseníku; tehdy se začalo stavět letiště v Nové Vsi u Mikulovic, dokončené v polovině 70. let 20. století.

Rok 1989 přinesl do sféry letectví řadu závažných změn. Především šlo o radikální přestavbu a modernizaci dopravního letiště Ostrava v Mošnově, jež se stalo v roce 2004 majetkem Moravskoslezského kraje (od roku 2006 jako Letiště Leoše Janáčka). Co se týče volnočasových aktivit, aeroklub ve Frýdlantu nad Ostravicí, Slezský aeroklub v Zábřehu u Dolního Benešova a Jesenický aeroklub mohly navázat na svou starší činnost; u jiných aeroklubů byla činnost obnovena po delší přestávce. V roce 1997 se ustavil Pobeskydský aviatický klub Frýdek-Místek s letištěm situovaným jižně od někdejší osady Bahno. Veřejné vnitrostátní letiště se nachází také v Krnově a provozuje je tamní aeroklub. Malá letiště nalezneme také u obcí Trnávka, Velké Hoštice, Hať a Sedliště a poblíž přehrady Slezská Harta.


3.32 Přírodní extrémy a jejich dopady

Přírodní extrémy zasahují naše území každoročně a podle svého rozsahu působí škody materiální, v extrémních případech dochází i ke ztrátám na lidských životech. Nejničivějším fenoménem bývají povodně, které mohou nabývat charakteru přírodních katastrof, jako tomu bylo na Moravě i ve Slezsku v červenci 1997. Mezi další hydrometeorologických extrémy patří přívalové a dlouhotrvající srážky, sucha, vichřice, krupobití, námrazové jevy, velké množství sněhu, extrémní teplé či studené vlny. Nezanedbatelné lokální dopady v krajině mohou mít rovněž geomorfologické extrémy, které jsou představovány zejména svahovými procesy (např. sesuvy, skalní řícení, bahenní a blokovobahenní proudy). V našich podmínkách se k nejvýznamnějším hydrometeorologickým extrémům řadí povodně, sucho a vichřice.
P ři povodni se řeka vylije ze svého řečiště, zaplaví nejdříve zátopovou oblast a pak případně i další území. Až na nepatrné výjimky jsou povodně přirozeným jevem a jejich příčinou u nás bývají většinou srážky nebo tání sněhu. Za klíčové z hlediska tvorby povrchového odtoku a povodňových průtoků v tocích lze považovat výšku srážek, jejich intenzitu, trvání a rozdělení v ploše, dále stupeň nasycení půd, míru naplnění všech objemů schopných pojmout vodu a aktuální fyzický stav povodí. Červencová povodeň v roce 1997 byla v předchozích dvou letech předznamenána sérií menších povodní. V severní části Moravy, ve Slezsku a v jižní části Polska spadlo na mnoha místech během čtyř červencových dnů roku 1997 více než třetina celoročního srážkového úhrnu. Řeky vystupovaly mimo svá řečiště, vytvářely si nová koryta a devastovaly vše, co jim stálo v cestě. Velké škody na životech i na majetku zapříčinila mnohdy velice hustá zástavba záplavových území.

Opačným extrémem je sucho. Historické prameny nás zpravují o výskytu suchých let. Mimořádně bohaté záznamy existují k suchu roku 1947, které sehrálo i významnou roli v oblasti společenskopolitické. V tomto století postihla sucha naše zemědělství již několikrát. Zvýšená četnost suchých let, jejich intenzita i plošný rozsah tak mají charakter sucha dlouhodobého. Sucho i jeho negativní dopady se kumulují, projevují se např. poklesem mělkých podzemních vod, dochází k postupnému snižování zásob půdní vlhkosti a riziko výskytu sucha je nyní největší za posledních 130 let.

Vítr sám o sobě nepředstavuje pro člověka bezprostřední nebezpečí, stává se nebezpečným teprve zvyšováním své intenzity a rychlosti (vichřice) a následným působením na předměty a objekty v okolí člověka. Vítr může lámat větve, vyvracet stromy, ničit budovy, elektrické vedení, telefonní linky, působit problémy v železniční i silniční dopravě. Ani výskyt tornád není v ČR však ničím neobvyklým, i když jejich ničivé účinky jsou zde podstatně slabší. V roce 2013 došlo ke vzniku tornáda u Krnova, větrný vír způsobil značné škody především na lesních porostech. Atmosférický vír (tromba) byl v roce 2010 pozorován nedaleko Kobeřic a Štěpánkovic.










Povodeň na Jesenicku v roce 1903, Mikulovice. Foto L. Wünsch.

Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


K nebezpečným jevům patří také svahové sesuvy a řícení skal. Jde o rizikový geofaktor vyvolaný svahovými pohyby půdy, suti, hornin nebo skalního masivu působením geologických procesů. Naštěstí bývá tento jev prostorově výrazně omezen. V červnu 1921 při průtrži mračen v údolí Hučivé Desné došlo k sesuvům půdy na západním svahu Červené hory pod Vřesovou studánkou. Hmota zahradila údolí a vytvořila nádrž, jejíž následné protržení přineslo katastrofální následky po celém toku řeky. K mohutnému sesuvu došlo v květnu 2010 po vydatných deštích na jižním svahu Gírové (Jablunkovské mezihoří). Zvláštním druhem svahových pochodů jsou sněhové laviny. Mechanismus pohybu je totožný jako u sesuvů, transportovaný materiál zde však tvoří sníh. Laviny jsou vázané pouze na horské oblasti a většinou na zimní období. Největší počet lavin na Moravě a ve Slezsku padá ve Velké kotlině v Jeseníkách; sněhová pokrývka je zde v místě ledovcového karu nejvyšší a bývá nebezpečná i při jarním tání sněhu.

3.33 Současné přírodní a antropogenní procesy v krajině

Krajina jako mimořádně dynamický systém má určitou schopnost udržovat stálé prostředí, vracet se po narušení zpět do původního stavu nebo si najít nový rovnovážný stav vhodný k další existenci. Rychlost procesů, které v současné době probíhají, je různá. Zásahy a změny, které se původně jevily jako rušivé, se mohou postupem času stát vhodnou součástí krajiny. Ta byla a je neustále proměňována přírodními procesy, k nimž se za dobu své existence přidal i člověk. Poté, co se člověk stal významným krajinotvorným činitelem, dochází k prolínání a vzájemnému ovlivňování přírodních a antropogenních procesů, přičemž antropogenní vlivy na krajinu jsou stále intenzivnější.
K nejvýznamnějším přírodním procesům patří eroze, ať už gravitační, vodní či větrná, svou roli hraje také působení mrazu. Srážkový a teplotní režim má rozhodující vliv na zvětrávání hornin. To se dnes týká nejen hornin v jejich přirozeném prostředí, ale také kamenných stavebních objektů a památek. Ožehavým problémem současnosti zůstává vliv klimatu a s tím související emise. Do atmosféry se dostávají hlavně skleníkové plyny pocházející z různých zdrojů (průmysl, doprava, těžba a úprava surovin), významné jsou i ztráty kyslíku při spalováním fosilních paliv. Tepelné elektrárny na území Slezska (Třebovice, Vítkovice, Dětmarovice) spalují černé uhlí, průběžně probíhá jejich ekologizace, takže se postupně daří škodlivé vlivy na prostředí snižovat. Za nepříznivých rozptylových podmínek bývají překračovány imisní limity prachových částic (Ostrava).

Velice citlivou složkou krajiny je voda. Povrchové i podzemní vody jsou znečišťovány kyselými dešti, průmyslovými emisemi, odpadními vodami, aplikací chemických látek v zemědělství atd. Povrchové vody dokonce obsahují složky léčiv, které se do vody dostávají z farmaceutických továren, nemocnic a domácností, ale také z ilegální výroby narkotik. Se zpožděním se ve znečištění podzemních vod projevuje zvýšené používání dusíkatých hnojiv v 60. a 70. létech minulého století. Potenciální hrozbou jsou skládky odpadu, při jejich budování a provozu je nutné pečlivě dbát na to, aby nedocházelo k průsakům do spodních vod. Znehodnocení vod může nastat také v důsledku solení komunikací.

Závažným problémem je stav zemědělské půdy a lesních porostů. Dochází ke snižování výměry zemědělsky využitelné půdy a také se neustále zhoršuje její fyzický stav (chemická hnojiva, utlačování půdy těžkými stroji, eroze a denudace). K tomu se přidává okyselení půd a jejich ochuzování o důležité prvky. Také stav našich lesů se v poslední době mění, jednodruhové porosty smrku byly poškozeny suchem a následně napadeny kůrovcem, na stav lesů má neblahý vliv i dlouhodobá acidifikace a nutriční degradace lesních půd.

Extrémy v počasí nám ukazují, jak je člověkem přetvořená krajina zranitelná. Na období sucha jsou navázány především problémy v zemědělství a zásobování vodou. Stále ničivější bývají přívalové deště, což souvisí s četnými negativními zásahy do krajiny v minulosti. Retenční schopnost krajiny byla zásadním způsobem snížena a krajina ovlivněna intenzivním zemědělstvím, zástavbou a dalšími faktory již není schopná pojmout potřebné množství vody. Účinnou ochranou před povodněmi jsou sice i různá stavební opatření, ta ale zároveň bývají velkým zásahem do krajiny.

K výrazným změnám krajiny dochází v souvislosti s těžbou nerostných surovin. Ohrožena jsou nejen samotná ložiska, ale i přírodní prostředí v jejich okolí. Těžba má za následek úbytek půdního fondu, likvidaci vegetačního krytu, může ovlivnit zemědělské, lesní a vodní hospodářství, dochází ke zhoršení ekologických podmínek v okolí. Zároveň však po ukončení těžby mohou vznikat zajímavé nové biotopy, které bývají nezřídka osidlovány i vzácnými druhy rostlin a živočichů.

Ve velkém měřítku probíhá také stavební činnost. Pokračuje proces zahušťování a rozšiřování sítě cest a s ní související fragmentace krajiny. Závažným problémem, který se stavebnictvím úzce souvisí, je riziko svahových sesuvů, které bývá běžně řešeno v rámci zakládání nových staveb. Sledována jsou také území, kde v minulosti k sesuvům došlo (prudké břehy vodní nádrže Šance). Sesuvy menšího rozsahu mohou být aktivizovány záplavami (flyšové pásmo Karpat, podhůří Jeseníků).

Dominantní vliv na jednotlivé krajinné složky českého Slezska měl dlouhou dobu báňský, hutní a chemický průmysl a energetika. Průmyslová činnost je stále jedním z hlavních vlivů, které působí na atmosféru, ovlivňuje kvalitu podzemních i povrchových vod, pro výstavbu průmyslových objektů je upravován terén atd. Všechny tyto aspekty mohou působit na jednotlivé přírodní složky krajiny. Po hlubinné těžbě v ostravsko-karvinském revíru zůstaly v krajině rozsáhlé zásahy do reliéfu; některé jsou již zcela (Darkovské moře, Karolina, Lazy, Louky nad Olší,) nebo částečně rekultivovány (laguny Ostramo, Heřmanická halda). Specifikem Ostravska jsou dvě hořící uhelné haldy (Ema, Heřmanická halda), na nichž během hoření haldy probíhá řada geochemických a mineralogických procesů. Heřmanická halda se v současné době odtěžuje. Poslední výzkumy plynů ukazují, že hořící haldy nejsou zdaleka takovým rizikem, jak se předpokládalo.

Přestože je naše území seizmicky poměrně klidnou oblastí, drobná zemětřesení se zde občas vyskytují. Specifikem jsou antropogenní otřesy, způsobené důlní činností, odpaly v lomech i dopravním provozem. Na území Slezska dochází k významnějším otřesům jen v poddolovaných územích (Ostravsko, Karvinsko). Aktuálním problémem ostravské a karvinské oblasti zůstávají pohyby způsobené poddolováním, většinou se jedná o poklesy, které i přes výrazný útlum těžby budou doznívat ještě mnoho let.

Specifické podmínky vznikají ve větších městech (velká plocha objektů, výrazné zahřívání, malá plocha vegetace, rychlý odtok vody atd.). Na stavební díla působí antropogenní i přírodní vlivy, které vedou k jejich degradaci (působení erozních a korozních pochodů). Ve městech a v okolí vedení vysokého napětí dochází k ovlivnění geomagnetického pole, ve velkých městech se v létě tvoří tzv. tepelné ostrovy. Na území, které bylo člověkem buď intenzivně využívané, nebo přímo vytvořené a později opuštěné, vzniká tzv. nová divočina. Jde o velmi specifické prostředí, často na městských periferiích, které bylo z nějakého důvodu opuštěné a ponechané svému vývoji. Velice brzy nastupují raná stadia sukcese a lokalita zarůstá bylinnými společenstvy a křovinami. Své útočiště zde nachází hmyz, ptactvo a zvěř, objevují se i přístřešky bezdomovců a černé skládky.

Člověk má obvykle tendenci pohlížet na veškeré v současnosti probíhající procesy pouze ze svého pohledu, to však může být zavádějící. Jakkoliv jsou například povodně katastrofickými událostmi (škody na majetku, ztráty na životech), z hlediska jiných organizmů mohou být přínosem, který využijí ve svůj prospěch. Zejména po katastrofických událostech je dobře patrná schopnost krajiny vrátit se zpět do původního stavu.

Tepelná elektrárna Třebovice. Zdroj Wikipedie.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Výsledky výzkumů mnoha vědních oborů jasně ukazují, že v posledních letech dochází ke změně klimatu. Dopady těchto změn mohou být katastrofální, proto je třeba se na ně v rámci možnosti připravit. Adaptace znamená vyrovnání se s dopady měnícího se klimatu, za adaptační opatření považujeme takové úpravy, které vedou ke snižování zranitelnosti vůči dopadům klimatické změny. V roce 2017 byl usnesením vlády č. 34 schválen Národní akční plán adaptace na změnu klimatu. Plán je implementačním dokumentem Strategie přizpůsobení se změně klimatu v podmínkách ČR z roku 2015 a je strukturován podle jednotlivých projevů změny klimatu. K negativním dopadům změny klimatu patří dlouhodobé sucho, povodně a přívalové povodně, zvyšování teplot, extrémní meteorologické jevy (vydatné srážky, extrémně vysoké teploty, extrémní vítr) a přírodní požáry.

Adaptace na změnu klimatu zahrnují i ta opatření, která by měla omezit negativní působení extrémně vysokých teplot. Extrémní teploty mají vliv na celé ekosystémy, především se však projevují v urbanizovaných územích. Tepelná zátěž může vést ke vzniku zdravotních potíží, ke zvýšeným požadavkům na dodávky energie na chlazení, negativnímu ovlivnění ekonomické výkonnosti a snížení kvality života. Rozsáhlé jsou dopady na zemědělskou výrobu, problémy mohou nastat v energetice a ve vodním hospodářství. V prostředí měst je třeba omezit vliv tzv. tepelného ostrova města – adaptovat stavby na změnu klimatu, zvýšit podíl vegetačních a vodních ploch atd. Tepelné ostrovy vytvářejí také pole po sklizni, jejich povrchová teplota dosahuje až 50°C a krajina daleko více vysychá. Velké půdní bloky jsou odvodněné, aby vyhovovaly plodinám, jejichž pěstování je ekonomicky výhodné (řepka, kukuřice a obilí). Od roku 2020 musí zemědělci dle vládního nařízení pole na erozně ohrožených územích rozdělit a pěstovat na něm více druhů rostlin, nebo pole rozčlenit ochrannými pásy s plodinami pro půdu prospěšnými. To by mělo vést ke zlepšení schopnosti krajiny zadržovat vodu.

Klimatické podmínky posledních několika let znovu upozornily na vážnou hrozbu – sucho, jehož dopady jsou ekonomické, sociální i environmentální. Podle dostupných klimatických modelů lze do budoucna s velkou pravděpodobností očekávat další růst teploty vzduchu a s tím související zvýšení rizika výskytu a trvání sucha. Dopady dlouhodobého sucha ještě prohlubuje mnohaleté nevhodné hospodaření v krajině, především na zemědělských půdách a v lesích, ale také na zastavěném území. Kombinace sucha s nevhodným obhospodařováním vede k degradaci a erozi zemědělské půdy a ke snížení jejího produkčního potenciálu. V urbanizovaných oblastech může dojít nejen k nedostatku vody, ale také ke zhoršení její kvality či přímo ke kontaminaci. Je nezbytně nutné věnovat pozornost zlepšení vodního režimu v lesích a zemědělské krajině. Značné rezervy má také hospodaření se srážkovými vodami v obydlených oblastech i v průmyslu. Je třeba zvýšit přirozené retenční schopnosti vodních toků a niv, zajistit efektivní ochranu a využívání vodních zdrojů, případně i realizaci zdrojů nových.

Povodně jsou ve své podstatě přirozeným jevem, kterému nelze zcela zabránit, o to větší důraz musí být kladen na účinnou prevenci. Povodně mají největší negativní dopady na silně urbanizovaná území, na vodní hospodářství a zemědělství, dopravu, průmysl a energetiku. Pozornost je třeba věnovat v prvé řadě těm oblastem, které jsou povodněmi nejvíce ohroženy již v současné době. Při územním plánování je nutné zohledňovat principy povodňové prevence tak, aby nevznikaly další rizikové plochy.

Predikce do roku 2099 předpokládají další postupný nárůst průměrných teplot na území ČR, přičemž nejvyšší teploty v rámci Slezska budou i nadále v oblasti Ostravské pánve. Uvádí se, že průměrná teplota zemského povrchu je v Evropě o 1,3 °C vyšší, než byl průměr v předindustriální době. S nárůstem teplot logicky dojde k výraznému prodloužení vegetačního období a k posunu vegetačních stupňů a areálů druhů na sever či do vyšších nadmořských výšek, což by znamenalo i změny v druhovém zastoupení stromů. Nárůst teplot v kombinaci s dlouhodobým suchem samozřejmě zvyšuje riziko chřadnutí lesních porostů a riziko vzniku lesních požárů. Vyšší teploty mohou zapříčinit snížení kvality povrchových vod. Nejdůležitější adaptací na zvyšování teplot a navazujících projevů by mělo být zajištění stabilních ekosystémů zejména v oblasti lesnictví, zemědělství a vodního hospodářství. S nárůstem sucha a vysokých teplot se také předpokládá větší výskyt požárů lesních a travních porostů i zemědělských kultur.

Ve všech uvedených případech je nutné posílení ekologické stability krajiny a snížení rizik spojených s výše uvedenými jevy. Důležité je rovněž zajištění flexibility a spolehlivosti dopravního sektoru a rozvoj a posílení integrovaného záchranného systému. Úspěšná adaptace území České republiky na negativní dopady změny klimatu je zásadním úkolem pro vládu a státní instituce, je však nezbytné soustředit se zejména na adaptační aktivity na regionální a lokální úrovni. Vhodné je upřednostnit řešení, která mají pozitivní vliv na více aspektů změny klimatu. Výzkum negativních dopadů klimatických změn a vyhodnocení nejlepších způsobů přizpůsobení krajiny i společnosti těmto změnám vyžaduje nejen spolupráci mnoha různých oborů, ale také výchovu, vzdělávání a osvětu.

3.34 Návrat k přírodě – horská turistika

Lidé v minulosti pohoří dlouho považovali za pustý, zlověstný a nebezpečný prostor obývaný temnými silami a přízraky, kam není radno vkročit. Jenže během druhé poloviny 18. století se v důsledku nepříznivých dopadů industrializace na města, vlivem sentimentálního rousseauovského kultu přírody, díky expedicím přírodovědců a záhy i romantickému konceptu děsivého „Vznešena“ hory v očích cestovatelů proměňují. Vlažný pohled cestovatele na kopce a skály se zabarvuje ohromením, úctou a krasocitem. Rodí se turistický pohled na horskou krajinu. Kdysi nehostinné a zákeřné „ne-místo“, se tak obrací v „místo“, kde si vědci, nadšení intelektuálové i výstřední umělci mohou prožít „autentické“, „minulé“, „panenské“ a „divoké“. Vše, čeho se v přecivilizovaných městech nedostává.
N ovou módní manýru pak mezi nejširší měšťanstvo vnese umělecký romantismus první poloviny 19. století svými zkazkami o krásách barev, světel a stínů horských velikánů i jejich blahodárně čistém vzduchu, v němž se dodnes obrňujeme „imunitou“. Jenže turisté se tím chytnou do pasti své vlastní modernity. Technické a stavební vymoženosti se totiž během 19. století stanou organickou součástí horské krajiny. Hromadně tištěná média ji zpopularizují. A moderní kolejová doprava zlepší její dostupnost pro stále hojnější počty nacionalistů, Čechů i Němců, kteří si ji ideologicky přivlastní. Přirozenost a pokrokovost, divoké a civilizované, natura a kultura se v horách skloubí do paradoxního – tedy moderního − vztahu.

Přijetím liberálního spolkového zákona z roku 1867 se uvolní nohy organizované horské turistice dodávající náročným výšlapům sportovní nádech v podobě samoúčelného požitku z fyzického výkonu, který romantičtí turisté neznali. Vzorem se stanou britské (1857 Alpine Club) a rakouské (Österreichischer Alpenverein) alpinistické kluby. Ve Slezsku se přitom poptávka po horské pěší turistice koncentruje na severu do Jeseníků, masivu Králického Sněžníku, Rychlebských hor a na jihu do Beskyd. Roku 1881 se zakládá Mährisch-Schlesischen Sudeten-Gebirgsverein, jehož členové mají v úmyslu během několika desetiletí zpopularizovat jesenické hřebeny: podávat zprávy o povětří, šířit pohlednice, zřizovat horské stezky, ukazatele a odpočívadla, budovat rozhledny a vyhlídky, opatřovat je orientačními tabulemi a dalekohledy, zajišťovat levné jízdné, publikovat doporučení na dobré hostince, restaurace a ubytování. Spolek pořádá také exkurze, výstavy a přednášky. Zřizuje knihovnu, vydává vědecké spisy, mapy i tištěné průvodce. V českých zemích tak půjde o klub s širokým teritoriálním záběrem, centrálou v Jeseníku a řadou podřízených sekcí. Se členskou základnou 4003 osob k roku 1911 si v jesenických horách udrží hegemonii, a to i po vzniku Československa a navzdory úsilí Klubu československých turistů, se kterým naváže také řadu spoluprací.

Ještě než roku 1888 dojde k založení Klubu českých turistů, vzniká v roku 1884 Pohorská jednota Radhošť. Až poté se roku 1893, tedy s jistým zpožděním z důvodu absence německého zázemí v převážně slovanských Beskydech, otevře konkurenční organizace Beskidenverein se sídlem v Moravské Ostravě (od roku 1895 v Těšíně), která po roce 1918 zahrne přes 6000 členů. Beskidenverein je aktivnější ve vydávání publikací a časopisů, ale oba spolky se soustředí na propagaci Beskyd prostřednictvím turistických průvodců, map a pořádáním rozmanitých osvětových akcí, divadelních představení, tanečních zábav, výletů, výstav, filmových projekcí i přednášek. Mezi oběma organizacemi se přitom během první poloviny 20. století rozhoří řada exemplárních nacionálně zabarvených konfliktů o „vládu“ nad horami. Boj se kupříkladu projeví třenicemi během výstaveb vlastních útulen nebo chat a výrazně se dotkne i značení turistických stezek. Není přitom nutně vždy česko-německy vyostřený. Němci se potýkají i s polským Towarzystwem Turystycznym, kdežto Pohorská jednota Radhošť naopak řeší rozmíšky s Klubem českých turistů. Zatímco si pak Beskidenverein s 3690 členy k roku 1927 úspěšně přisvojí beskydské podhůří i některé významné vrcholy jako Babí hora, tak Pohorská jednota s počtem 6152 členů k roku 1934 opanuje oblast Pusteven, Radhoště i vrchol Velkého Javorníku.

Sjednocování tělovýchovy komunistickým režimem po roku 1948 pocítí i organizovaná turistika. Nejprve se všechny turistické kluby rozpustí v Sokole, aby mohly být 15. června 1950 na základě výnosu ministerstva národní bezpečnosti zrušeny. Turistické aktivity se během dalších let přesouvají převážně pod odbory turistiky tělovýchovných jednot ČSTV a dochází ke znárodnění rozsáhlé turistické infrastruktury, která se z více než třetiny nachází v oblasti Sudet. Po odsunu Němců a nasazení správců na rozsáhlý majetek sloužící turismu dojde k výraznému úpadku i devastaci turisticky atraktivních oblastí. Významnou formou turismu se v poválečném Československu následně stane kromě osamělých výšlapů i masová rekreace pracujících, kterou bude organizovat Revoluční odborové hnutí (ROH). Během 60. a 70. let pak dojde v horách Hrubého Jeseníku a Beskyd k proměně mnoha objektů, vybydlených stavení i mlýnů na chalupy i k výstavbě nových chat spojených s československým fenoménem tzv. druhého bydlení. K roku 1988 je v Jeseníkách dohromady 3822, v Beskydech pak 7132 chat a chalup. Pro Jeseníky bude přitom i během polistopadového období typické chalupaření, kdežto kopcovité a horské oblasti Beskyd jsou dodnes typické spíše chatařením.









Chata Jiřího na Šeráku, 1947. Foto SOkA Jeseník.

Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


V posledních desetiletích je naléhavým problémem trvale udržitelný turismus v horách. Do území se zvýšenou ochranou jako jsou CHKO spadají už od 60. a 70 let i horské pralesy, pastviny a hole Jeseníků i Beskyd, v nichž je nařízen rozsah povolených a zakázaných aktivit návštěvním řádem. „Příroda“, „autentičnost“ a „divokost“ má svou životnost, a tak je dnes na příděl. Ač se turistika reguluje, trendy nastoupené v horách 19. století dodnes přežívají. Ačkoli by běžkař, lyžař nebo cykloturista, který se v kopcích zjevuje okolo roku 1900, budil v romantickém turistovi Máchova ražení nevěřícný úžas, oba sbližuje prahnutí po „krásném“, „nezkaleném“ a „původním“. I když mezi členy Beskidenvereinu a současnými horskými turisty v Jeseníkách zeje více jak sto let, spojuje je snaha své zážitky a dojmy sdílet, hodnotit a komentovat. Kdysi na papíře spolkového plátku, dnes pomocí smartphonu a sociálních sítí, o čemž svědčí akce jako 32 vrcholů Beskyd / 32 vrcholů Jeseníků. Lamentování tvrdého jádra slezských turistů nad zaneřáďováním hor moderními vymoženostmi pak není žádnou novinkou. Hnutí za starou jednoduchost mezi středoevropskými organizacemi horských turistů a alpinistů se objevuje už na sklonku 19. století. Využívání rousseauovského mýtu posvátné přírody coby refugia před zhoubnými vlivy městského života se ale v tažení proti přebujelé stavební činnosti, zpohodlnělosti či zatahování luxusu do hor nikdy nedočkalo valného přijetí. Návraty k rustikální idylce a domnělému asketizmu turistických „otců zakladatelů“ měly tváří v tvář moderním vymoženostem, plodům vědy a svodům neurvalého konzumismu úspěchy jen u hrstky ortodoxních alpinistů. Turisté tak v každé době sice cestují proti proudu času, prchají dočasně před civilizací, ale neodmítají při tom technologický pokrok. Turista je tak typicky moderní figura, člověk hluboce zaklíněný mezi neskonalou touhou po „opravdovém“, „přirozeném“ či „svobodném“ a neochotou upřít si při tom byť jen kousek pohodlí a přepychu.

3.35 Návrat k přírodě – reakreace a sport

Rekreace je volnočasová aktivita, která slouží především k odpočinku a odreagování od pracovních a jiných povinností. Cílem rekreace může být relaxace spojená s poznáváním přírody, estetický zážitek z krajiny, sport, rybaření atd. Rekreační využívání krajiny má samo-zřejmě vliv na okolní prostředí, dochází k ovlivnění krajiny činnostmi s rekreací spojenými. K negativním vlivům rekreace patří vandalismus, ilegální jízdy motorových vozidel v přírodě, stavby v krajině a přizpůsobení krajiny rekreačním účelům.
R ychlá industrializace, nárůst počtu obyvatel ve velkých městech a zhoršující se životní prostředí ve městech vedly obyvatele k životnímu stylu směřujícímu k návratu k přírodě. Přispěl k tomu i rozvoj dopravy a později změny v oblasti práce a s tím související volný čas. Také rozmanitost naší krajiny výrazně přispěla ke zvyšujícímu zájmu o přírodu. Spojení hor, vodních toků, lesů a luk vytváří jedinečné prostředí pro různorodé trávení volného času, relaxaci a sport.

Tendence městských obyvatel stěhovat se v letních, ale i jiných obdobích mimo město se neobjevila naráz, měla dlouhý vývoj a zpočátku souvisela s rozvojem lázeňství. Postupem času vzrůstal zájem o rekreaci v individuálních objektech, které byly situovány v okolí přírody. Vznik chataření se pojí s hnutím trampingu, které se k nám dostalo na počátku 20. století. Chaty, na rozdíl od chalup, byly vymýšleny a budovány přímo za účelem trávení volného času, seberealizace a zejména uspokojení jejich majitelů a stavitelů zároveň. Chalupaření má svůj původ již v 19. století, kdy převážně obyvatelé městských aglomerací a lidé ze středních vrstev začali trávit svůj volný čas na venkově. Vlastní chalupaření jako forma rekreace se rozvíjí až po druhé světové válce, což bylo dáno vylidňováním venkova a zejména odsunem Němců z pohraničí. V tomto období již byla na našem území silně zakořeněna tradice trávení volného času a rekreace v přírodě, chatách, chatkách a jiných rekreačních zařízeních. Tento trend do velké míry posílil a dále rozvíjel nastupující socialismus. Koncem 50. let se objevila první ze socialistických forem tzv. masové rekreace pracujících.

Kromě pěší turistiky je velmi oblíbená cyklistika a cykloturistika. V 90. letech 20. století nastal boom horských kol, což změnilo charakter návštěvnosti přírody. V Klubu českých turistů vznikla sekce cyklistiky a zavedlo se zvláštní značení cyklotras a cykloturistických tras. Bylo vybudováno množství asfaltových cyklostezek v dosud málo zasažených územích. Cyklostezky jsou často projektovány na březích řek a potoků, kde představují vážný zásah do břehů (ničí porost, reliéf i horninové podloží, často i přirozenost samotného toku) a přetínají přirozené cesty volně žijících živočichů k vodě.

Horské prostředí (Jeseníky, Beskydy) je využíváno k rekreačním aktivitám v každém ročním období. Lyžování původně sloužilo k dopravě, v průběhu 20. století se postupně stalo oblíbenou sportovní a rekreační aktivitou. Díky velkému zájmu o zimní sporty je lyžařské infrastruktuře věnována značná pozornost. Na mnoha místech stavby spojené se zimními sporty změnily charakter horské krajiny (sjezdovky, lyžařské vleky, lanovky, parkoviště, rekreační objekty, problémem je i umělé zasněžování).









Lyžaři na Červenohorském sedle. Foto SOkA Jeseník.

Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Voda, tekoucí i stojatá, byla k odpočinku a sportu vyhledávána již odnepaměti. Nejprve vznikaly říční lázně na březích řek, později koupaliště a aquaparky. Ke koupání jsou využívány také zatopené lomy a pískovny. Aktivitou úzce spojenou s vodou je rybaření a vodní turistika. Jízda na koni není dosud zcela běžná, přesto v okolí jezdeckých areálů může být její vliv na přírodu a krajinu zřetelný. Přímé škody na přírodě bývají vesměs zanedbatelné (sešlap rostlin). Naproti tomu motorismus je aktivitou velmi problematickou s řadou negativních vlivů na přírodní prostředí i strukturu krajiny (hluk, emise, úniky provozních náplní, eroze, ničení organismů, fragmentace krajiny atd.). Rekreační provoz terénních automobilů, motocyklů, čtyřkolek nebo sněžných či vodních skútrů vážně poškozuje jednotlivé složky přírody. Ilegální jízdy na terénních strojích v krajině (tzv. divoký motokros) mají neustále rostoucí tendenci; tento problém je modelově řešen především na území CHKO Beskydy, CHKO Jeseníky a CHKO Poodří. Zejména v chráněných krajinných oblastech a přírodních rezervacích je nutné při veškerých rekreačních aktivitách dodržovat určité povinnosti tak, aby nedocházelo k poškozování krajiny a přírody.

4. OBYVATELSTVO







OBSAH KAPITOLY

4.1 Vývoj populace 1869–1910
Mgr. Radek Lipovski, Ph.D. (OU), prof. PhDr. Lumír Dokoupil, CSc. (OU), doc. PhDr. Ludmila Nesládková, CSc. (OU)
4.2 Vývoj populace 1921–1980
Mgr. Radek Lipovski, Ph.D. (OU), prof. PhDr. Lumír Dokoupil, CSc. (OU), doc. PhDr. Ludmila Nesládková, CSc. (OU)
4.3 Vývoj populace 1991–2019
doc. Ing. Lubor Hruška, Ph.D. (ACC), PhDr. Andrea Hrušková (ACC)
4.4 Skladba obyvatel podle pohlaví a věku 1869–1910
Mgr. Radek Lipovski, Ph.D. (OU), prof. PhDr. Lumír Dokoupil, CSc. (OU), doc. PhDr. Ludmila Nesládková, CSc. (OU)
4.5 Skladba obyvatel podle pohlaví a věku 1920–1980
Mgr. Radek Lipovski, Ph.D. (OU), prof. PhDr. Lumír Dokoupil, CSc. (OU), doc. PhDr. Ludmila Nesládková, CSc. (OU)
4.6 Skladba obyvatel podle pohlaví a věku 1991–2019
doc. Ing. Lubor Hruška, Ph.D. (ACC), PhDr. Andrea Hrušková (ACC)
4.7 Skladba obyvatel podle náboženství 1869–1950
Mgr. Radek Lipovski, Ph.D. (OU), prof. PhDr. Lumír Dokoupil, CSc. (OU), doc. PhDr. Ludmila Nesládková, CSc. (OU)
4.8 Skladba obyvatel podle náboženství 1991–2011
doc. Ing. Lubor Hruška, Ph.D. (ACC), PhDr. Andrea Hrušková (ACC)
4.9 Obyvatelstvo podle obcovací řeči 1880–1910
Mgr. Radek Lipovski, Ph.D. (OU)
4.10 Skladba obyvatel podle jazyka v těšínském Slezsku 1910 154
PaedDr. Zbyšek Ondřeka (ACC)
4.11 Národnost obyvatelstva v letech 1918–1991
Mgr. Radek Lipovski, Ph.D. (OU), prof. PhDr. Lumír Dokoupil, CSc. (OU), doc. PhDr. Ludmila Nesládková, CSc. (OU)
4.12 Směry přistěhovalectví v letech 1869–1910
Mgr. Radek Lipovski, Ph.D. (OU), prof. PhDr. Lumír Dokoupil, CSc. (OU), doc. PhDr. Ludmila Nesládková, CSc. (OU)
4.13 Národnostní složení 1991–2011
doc. Ing. Lubor Hruška, Ph.D. (ACC), PhDr. Andrea Hrušková (ACC)
4.14 Cizinci 1991–2020
doc. Ing. Lubor Hruška, Ph.D. (ACC), PhDr. Andrea Hrušková (ACC)
4.15 Rodáci (autochtonní složka obyvatel)
doc. Ing. Lubor Hruška, Ph.D. (ACC), PhDr. Andrea Hrušková (ACC)
4.16 Migrace v 21. století (2001–2019)
doc. Ing. Lubor Hruška, Ph.D. (ACC), PhDr. Andrea Hrušková (ACC)
4.17 Přirozený přírůstek v 21. století (2001–2019)
doc. Ing. Lubor Hruška, Ph.D. (ACC), PhDr. Andrea Hrušková (ACC)

4.1 VÝVOJ POPULACE 1869-1910

Na konci 19. a počátku 20. století se oblast prudce se rozvíjejícího těžkého průmyslu, tzn. soudní okresy Fryštát, Bohumín, Polská a Moravská Ostrava, stala regionem s vysokým růstem počtu obyvatel. Za léta 1869–1910 se v nich populace zdvojnásobila, až ztrojnásobila. Ve zbylých částech Slezska a severovýchodní Moravy byl růst podstatně nižší, či dokonce nastal pokles. Malý populační růst až úbytek se týkal především podhůří Jeseníků a Beskyd, kde chudá půda nemohla uživit přibývající obyvatele, a tak hlavně mladí lidé odcházeli za prací pryč.
M nožství dolů, huť ve Vítkovicích či chemické závody na Ostravsku a Karvinsku vyžadovaly v dané době značné množství pracovních sil. Tak se typickým znakem růstu počtu obyvatelstva stalo přistěhovalectví. Příliv nových tváří do vznikajících průmyslových obcí a měst však měl i svou odvrácenou stranu — vystěhovalectví z blízkých i vzdálenějších území. Obyvatelstvo se koncentrovalo v průmyslových střediscích a současně se vylidňovalo blízké a pak i vzdálenější okolí. Z obcí zemědělského charakteru odcházeli mladí, obvykle svobodní lidé, kteří nacházeli nové domovy u šachet, hutí, chemiček, strojíren. Stavěly se pro ně nové dělnické kolonie.

Prudce rostlo obyvatelstvo soudních okresů Polská Ostrava a Moravská Ostrava, velmi dynamicky také okresů Bohumín a Fryštát. Toto teritorium představovalo formující se ostravsko-karvinskou průmyslovou oblast, která se zařadila k územím s největší koncentrací obyvatelstva v rakouské monarchii. I některé, původně malé vesničky díky tomu vzrostly natolik, že získaly na přelomu 19. a 20. století statut měst. Tři z nich vytvořily později spolu s městem Moravskou Ostravou a městečkem Polskou Ostravou jádro tzv. Velké Ostravy (Vítkovice, Přívoz a Mariánské Hory), ale rychle rostoucími lokalitami byly i vesnice v blízkosti města Fryštát, např. Karviná, Ráj, Staré Město, Darkov atd. Podobně prudký růst zažívala v té době také ves poněkud vzdálená od jádra průmyslové oblasti – Třinec. Z původně malé vesničky pod Beskydami se rozvojem železáren a stěhováním mnoha lidí za prací stala ještě před první světovou válkou lokalitou o téměř 4 000 obyvatelích. Navázání na ostravsko-karvinskou průmyslovou oblast tedy znamenalo značný populační růst také pro přilehlé soudní okresy Těšín a Klimkovice. Ve vzdálenějším okolí (okresy Opava, Bílovec, Příbor, Místek, Frýdek, Jablunkov, Skočov, Strumieň) už tak výrazný růst nenastal, přesto tam byl, protože populační přebytky mohly odcházet za prací do průmyslové oblasti. Hovoří se o tzv. širším populačním zázemí ostravsko-karvinské aglomerace.
Graf 4.1: Vývoj populace v podoblastech (1869–2019)
Klikni na graf pro zvětšení..


Graf 4.2: Vývoj populace v podoblastech (1869–2019)
Klikni na graf pro zvětšení..


Graf 4.3: Relativní vývoj populace v podoblastech k roku 1921 (1869–2019)
Klikni na graf pro zvětšení..


Jistý populační růst se projevoval také v soudních okresech Bílsko, Nový Jičín, Krnov, Jeseník, Vrbno. V těchto případech nebyl důvodem ostravsko-karvinský průmysl a jeho nabídka práce, nýbrž vlastní hospodářský růst, především hlavních center těchto okresů. Města Bílsko, Nový Jičín a Krnov patřila k nejvýznamnějším textilním střediskům na Moravě a v rakouském Slezsku. Rovněž Jeseník nezaostával v textilní průmyslové výrobě a navíc se v jeho blízkosti rozvíjela významná lázeňská střediska (Gräfenberg, Lipová). Jinak však západní část rakouského Slezska představovala region s trvalým úbytkem obyvatelstva. Depopulační byly hlavně soudní okresy Javorník, Jindřichov, Osoblaha a Albrechtice. Nevelký přirozený přírůstek byl v těchto okresech odčerpáván dlouhodobým vystěhovalectvím mladých lidí v produktivním věku, kteří jako německojazyční obyvatelé odcházeli za prací do Dolních Rakous, zejména do Vídně.

Bylo příznačné, že jak zrychlení růstu obyvatelstva v průmyslové aglomeraci, tak i zpomalování až úbytky populací v severozápadní části rakouského Slezska se odehrávaly zejména v 80.–90. letech 19. století. Tehdy nastal hlavní rys viditelný v podoblastech Ostravsko – moravská část, Ostravsko – slezská část a těšínské Slezsko, tzn. relativní nárůst z cca 20–40 % na 100 % k roku 1921. V podoblasti Ostravsko – moravská část mezi lety 1880–1900 došlo k vzestupu o nebývalých 47 procentních bodů.

Rodinné foto – dítě v náručí se narodilo 1914, foceno v ateliéru Leo Beer, Fryštát, soukromý archiv Terezy Urbánkové
Klikni na obrázek pro zvětšení..





4.2 VÝVOJ POPULACE 1921-1980

Období první republiky se z hlediska vývoje počtu obyvatel projevovalo stabilním a mírným růstem ve všech částech českého Slezska i v přilehlých moravských územích. Výrazně do tohoto průběhu zasáhly druhá světová válka a odsun německého obyvatelstva, který postihl hlavně oblast Jeseníků. Byla sice dosidlována, ale ztráty se zacelit nepodařilo a k roku 1980 byl počet obyvatel této oblasti oproti stavu z roku 1921 nižší zhruba o 25 %. Ostatní části českého Slezska a přilehlých teritorií Moravy zažívaly v období komunistické vlády naopak trvalý růst, nejvíce slezská část Ostravska, těšínské Slezsko a moravská část Ostravska. Socialistická industrializace preferovala těžký průmysl soustředěný v těchto regionech, takže se tam hlavně v 50. a 60. letech 20. století stěhovalo velké množství lidí.
P rvní světová válka se v českém Slezsku a na severovýchodní Moravě projevila určitou stagnací populace. Neprošla tudy sice žádná fronta, takže přímé válečné ztráty představovali hlavně padlí vojáci, ale na konci dlouhého a vyčerpávajícího konfliktu se rozšířila epidemie španělské chřipky, která si vyžádala velké množství obětí. Ve Slezsku úmrtnost stoupla v letech 1919–1920 až na 19,9 ‰ a úmrtnost dětí ve věku do 5 let na 232,8 ‰. Dalším podstatným důvodem stagnace byl pokles porodnosti, který nastoupil již v druhém roce války 1915. Byl důsledkem deformace populační struktury způsobené odchodem mladých mužů na frontu, takže se snížila sňatečnost a v druhém sledu porodnost. Důležitou příčinou však byla také změna populačního chování obyvatelstva, která se projevila samovolným omezováním plodnosti. „Velká válka“ způsobila obrovský kulturní šok, jenž proměnil mentalitu lidí. Už neměli potřebu vytvářet vícečetné rodiny, ideálem se stala dvoudětná rodina. V českém Slezsku tak v důsledku těchto nepříznivých vlivů stoupl počet obyvatel mezi lety 1910 a 1921 nepodstatně (z 662 505 na 676 593, tzn. o 2 %). Jistý růst zaznamenaly progresivní průmyslové oblasti – Ostravsko a těšínské Slezsko (+1–10 %), ostatní mírný úbytek (-1–5 %). I v průmyslových regionech se však objevovaly rozdíly, např. v soudních okresech Moravská Ostrava a Fryštát nastal značný přírůstek (+12 041, resp. +10 191 obyvatel), ale třeba v okrese Slezská Ostrava se ukázal úbytek (-1709 obyvatel).

Mezi léty 1921–1930 se sice ve všech částech českého Slezska a severovýchodní Moravy projevil mírný populační růst, ale byl způsoben především prvními poválečnými lety, kdy krátkodobě stoupla porodnost jako kompenzace předchozího období (v letech 1920–1921 ve Slezsku činila dokonce 30,9 ‰). V dalších letech první republiky se již naplno ukázal dopad tzv. demografického přechodu – vědomé omezování plodnosti. Přes poměrně příznivé úmrtnostní poměry se tak počet obyvatel příliš nezvyšoval a ani imigrace nebyla významná. Ostravsko a těšínské Slezsko zažily růst o 11 %, ostatní regiony do 10 %, nejméně Hlučínsko (o 5 %).

Výrazný pokles počtu obyvatel nastal mezi lety 1930 a 1950 v důsledku druhé světové války a poválečného odsunu německého obyvatelstva. Na populaci českého Slezska a severovýchodní Moravy měly svůj dopad přímé válečné ztráty, protože většina území byla připojena k Německé říši a velké množství mužů muselo narukovat. Týkalo se to jak Němců, tak částečně slovanskojazyčného obyvatelstva z Hlučínska a Těšínska. V celém českém Slezsku poklesl v letech 1930–1950 počet obyvatel o 16,5 %, ale zatímco Ostravsko, Hlučínsko a těšínské Slezsko vykazovaly relativní úbytek jen o 1–3 %, Opavsko o 25 % a region Jeseníků dokonce o 60 %; v případě Jeseníků náležejících k Moravskoslezskému kraji klesl počet obyvatel ze 106 757 na 62 456, v případě Jeseníků – části Olomouckého kraje ze 70 092 na 37 881. Také moravská část Moravskoslezského kraje (MSK – ostatní) zaznamenala značný úbytek (o 19 %), protože do ní spadalo Novojičínsko a Šternbersko s poměrně velkou německou menšinou, jež byla rovněž vysídlena. Takže např. v soudním okrese Fulnek nastal úbytek o 27 %, v okrese Město Libavá dokonce o 51 %, ale v okrese Místek jen o 6 % a v okrese Frenštát p. R. byl stav obyvatelstva k roku 1950 téměř shodný se stavem z roku 1930 (relativní přírůstek 0,7 %). Na poklesu početnosti populace v průběhu války se rovněž podílelo židovské a romské obyvatelstvo. Židovské komunity byly soustředěny převážně do slezských měst, největší židovská náboženská obec existovala na území obcí moravské i slezské části širšího Ostravska. Nacisté vyhlásili tzv. konečné řešení židovské otázky a v jeho rámci uskutečnili genocidu. Židovské rodiny byly přemístěny zpravidla do ghetta v Terezíně a odtud do některého z koncentračních likvidačních táborů, často do Osvětimi. Tam končívali také Romové.
Graf 4.4: Vývoj populace českého Slezska (1869–2019). ČSÚ (2019) Historický lexikon obcí, Běžná evidence obyvatelstva
Klikni na graf pro zvětšení..


Graf 4.5: Vývoj populace v podoblastech (1869–2019). ČSÚ (2019) Historický lexikon obcí, Běžná evidence obyvatelstva
Klikni na graf pro zvětšení..


Graf 4.6: Relativní vývoj populace v podoblastech k roku 1921 (1869–2019). ČSÚ (2019) Historický lexikon obcí, Běžná evidence obyvatelstva
Klikni na graf pro zvětšení..


Po celé období komunistického režimu se nepodařilo dosídlit oblast Jeseníků, aby se počet obyvatel dostal alespoň na stav z roku 1921. Populace sice rostla, ale podílela se na tom především přirozená měna, protože od 50. let se v českých zemích díky antibiotikům rychle snižovala úmrtnost. Porodnost se také snižovala, ale v 70. letech nastal „populační boom“, který způsobil, že i v regionu Jeseníků znatelně vzrostl počet obyvatel (v oblasti dnešního Moravskoslezského kraje o 7 procentních bodů, v oblasti Olomouckého kraje o 4 procentní body). Přesto k roku 1991 činil stav populace v těchto dvou oblastech jen 78, resp. 66 % stavu z roku 1921. Ostatní oblasti českého Slezska a severovýchodní Moravy se vyvíjely podstatně příznivěji. Již v 50. letech v nich populace rostly, takže Opavsko a moravské části Moravskoslezského kraje se do roku 1961 dostaly téměř na stejný počet obyvatel, jaký měly v roce 1921, Hlučínsko, Ostravsko a těšínské Slezsko měly obyvatelstvo výrazně početnější. Stála za tím zejména značná imigrace mladých obyvatel v produktivním věku na Ostravsko a Karvinsko, kam je vábil dostatek práce v těžkém průmyslu a silná socialistická propaganda, která se snažila získat zaměstnance do hornictví, hutnictví, chemických podniků apod. Přestože se tento příliv na počátku 60. let zabrzdil, progresivní skladba populace způsobila další růst, a tak k roku 1980 činil relativní přírůstek ve srovnání s rokem 1921 na Hlučínsku 44 %, v moravské části Ostravska 45 %, na těšínském Slezsku 71 % a ve slezské části Ostravska dokonce 81 %. Nárůst nezaznamenala ani tak centra průmyslu, jako spíše oblasti kolem. Ve slezské části Ostravska vzrostla v 50. letech vůbec nejvíce populace soudního okresu Klimkovice (z 25 920 na 69 147, tzn. téměř 167 %), zatímco v bývalém soudním okresu Slezská Ostrava nastal úbytek o 13 %. Do okresu Klimkovice ovšem spadala lokalita snad s nejvýraznější socialistickou výstavbou na Ostravsku – Poruba, která byla v roce 1953 připojena k nově vzniklému okresu Ostrava-okolí. V téže době výrazně stoupl počet obyvatel okresu Český Těšín (o téměř 80 %), který čerpal nejen z blízkosti karvinských dolů, ale i z existence důležitého hutního gigantu Třineckých železáren na svém území.




4.3 VÝVOJ POPULACE 1991-2019

V roce 2001 žilo na území českého Slezska 908 825 obyvatel. Historicky se jedná o největší počet obyvatel na tomto území, přesněji od roku 1869 do roku 2019. Od roku 1990 do roku 2019 dochází k mírnému poklesu počtu obyvatel přibližně o 60 tisíc.
N árůst obyvatel v předchozím období byl spojen především s procesy industrializace. Výše uvedený pokles je provázen procesy deindustrializce, tzn., že klesá význam průmyslu, snižuje se počet zaměstnaných osob v tomto sektoru. Někteří autoři (Musil, 2010) tento proces označují pojmem reindustrializace, tzn. přes snižující se počet zaměstnaných osob v průmyslovém sektoru, jeho význam přesto neklesá, pouze se transformuje a modernizuje včetně rozšiřování automatizace, robotizace.

Výše zmiňované procesy ovlivňují populační vývoj jednotlivých podoblastí. Nejsilněji se industrializace a deindustrializace projevuje v oblasti těšínského Slezska, kde byl od roku 1991 do roku 2019 největší pokles počtu obyvatel a to o 36 000. Tento pokles je i v dalších podoblastech s výjimkou oblasti Hlučínska, která vykazuje mírný nárůst počtu obyvatel. Z hlediska rozložení obyvatel na území, zde převládají procesy suburbanizace, tzn. stěhování do zázemí větších měst. Tato skutečnost se projevuje i pozitivním nárůstem obyvatel na Hlučínsku, způsobená především procesem přistěhováním obyvatel z Ostravy.

Vývoj počtu obyvatel na Jesenicku má obdobný charakter jak v podoblasti, která spadá pod Olomoucký kraj, tak i podoblasti, které spadají pod Moravskoslezský kraj. V Olomouckém kraji byl v roce 2019 téměř stejný počet obyvatel jako v roce 1950, to ukazuje, že proces snižování počtu obyvatel dopadá na tuto oblast intenzivněji než na oblast Bruntálska a Krnovska. Z hlediska spokojenosti obyvatel s kvalitou života na Jesenicku jsou mezi těmito podoblastmi rozdíly, spokojenější obyvatelé žijí na území Moravskoslezského kraje než na území Olomouckého kraje. Tato skutečnost ovlivňuje i stabilitu osídlení a ochotu obyvatel k odchodu z území.

Všechna města nad 10 000 obyvatel na území českého Slezska od roku 1991 do roku 2019 ztrácí obyvatelstvo, což je projevem heterogenizace obyvatel, tzn. roste nerovnoměrné rozmístění obyvatel v území. Pro obce na území českého Slezska je podstatná příslušnost k ostravské aglomeraci. Na obce, které spadají do ostravské aglomerace, má metropole primární vliv. V blízkém sousedství aglomerace jsou obce se sekundárním vlivem a na ostatní obce působí aglomerace nepřímo. Ostravská aglomerace patří mezi nejurbanizovanější prostory v rámci České republiky. Proces koncentrace obyvatelstva do zázemí Ostravy probíhal především v období 1869 až 1980. Nejsilnější koncentrace obyvatelstva byla v době první vlny industrializace, tedy mezi roky 1869 a 1950. Následně byl proces koncentrace slabší. V letech 1991 až 2011 se proces rozmístění obyvatel opět změnil. Deindustrializace a suburbanizace způsobila nový způsob formování území s největší koncentrací obyvatelstva (tj. Ostrava a její zázemí), tento proces je označován jako „decentralizovaná“ koncentrace (Hruška, 2012). Tento proces je nejintenzivnější u měst na území těšínského Slezska.

Od roku 1971 došlo v rámci České republiky k poklesu počtu obcí, přičemž nejmenší počet obcí byl v roce 1981. Další výrazné změny nastaly v roce 1991, kdy větší počet obcí vznikl odloučením se od větších měst. Obdobný vývoj byl samozřejmě i na území českého Slezska.

V ČR je největší počet obcí ve velikostní kategorii do 500 obyvatel, přičemž v této kategorii se území českého Slezska zcela odlišuje. Nejvíce jsou zastoupeny obce ve velikostní kategorii 1 000–2 999 obyvatel a v kategorii 500–999 obyvatel. Obě tyto kategorie dohromady tvoří 57 % všech obcí na území českého Slezska.

Na území českého Slezska je výrazná převaha obyvatel žijících ve městech nad 20 tis. obyvatel, jedná se o 63 % obyvatel. V rámci České republiky v těchto obcích žije jen 42 % obyvatel, na druhou stranu v malých obcích do 500 obyvatel žije 8 % populace. Na území českého Slezska v obcích do 500 obyvatel žije jen 1,8 % populace.


Graf 4.7: Vývoj populace českého Slezska (1869–2019). ČSÚ (2019) Historický lexikon obcí, Běžná evidence obyvatelstva
Klikni na graf pro zvětšení..


Graf 4.8: Vývoj populace v podoblastech (1869–2019). ČSÚ (2019) Historický lexikon obcí, Běžná evidence obyvatelstva
Klikni na graf pro zvětšení..


Graf 4.9: Relativní vývoj populace v podoblastech k roku 1921 (1869–2019). ČSÚ (2019) Historický lexikon obcí, Běžná evidence obyvatelstva
Klikni na graf pro zvětšení..


Tabulka 4.1: Podíl obcí ve velikostních kategoriích podle počtu obyvatel v českém Slezku a České republice v letech 2001 a 2019
Klikni na tabulku pro zvětšení..


Tabulka 4.2: Podíl počtu obyvatel žijících ve velikostních kategoriích obcí podle počtu obyvatel v českém Slezku a České republice v letech 2001 a 2019
Klikni na tabulku pro zvětšení..


4.4 SKLADBA OBYVATEL PODLE POHLAVÍ A VĚKU 1869-1910

V populaci zpravidla větší část připadá na ženy; narodí se sice více chlapců než dívek (asi 1060 : 1000), typická je však i jejich vyšší úmrtnost v dětství, ženy se též dožívají vyššího věku. Zastoupení mužů a žen bylo ovlivněno i dalšími okolnostmi, zejména migracemi. Jestliže v celém rakouském Slezsku poměr mužů a žen (tzv. index maskulinity) při sčítání v roce 1900 dosahoval poměru 946 mužů na 1000 žen, v průmyslové oblasti na Fryštátsku a Ostravsku v důsledku intenzivní imigrace převážně mladších mužů výrazně narůstala maskulinita populace (1149 mužů na 1000 žen v roce 1900); v jiných částech regionu však zjišťujeme převahu žen, nejvýrazněji v severozápadní části rakouského Slezska na Bruntálsku, Jesenicku a Krnovsku (v témže roce jen 895 mužů na 1000 žen).
S ložení obyvatelstva podle pohlaví je studováno obvykle v úzkém sepětí s jeho věkovou skladbou, obojí pak názorně zachycuje tzv. věková pyramida. Podle zastoupení dětí (0–14 let) a seniorské skupiny (60+) se rozlišují populace progresivní s výrazným – více než dvoupětinovým – podílem dětí a malou částí starých lidí, typické pro dobu před nástupem tzv. demografického přechodu, populace stacionární s přibližně třetinou dětí a regresivní, s malou – maximálně pětinu zahrnující – skupinou dětí, ale s narůstající složkou starých lidí. S ní se setkáme u populací, které již dovršily demografický přechod. Podle výsledků sčítání v roce 1869 má věková pyramida populace rakouského Slezska ještě poměrně širokou základnu, naznačující značný podíl dětí, a celkem pravidelný tvar rovnoramenného trojúhelníku, jak je typické pro progresivní populace. Jen zřetelné zářezy u chlapců a dívek kolem 15. roku věku a zejména u mladých lidí obojího pohlaví ukazují drastický zásah a vysokou úmrtnost během tzv. hladových let v polovině 19. století (hlavně v letech 1847–1848 a 1855).

Průměrné hodnoty však skrývají stále zřetelnější místní rozdíly. Jestliže Ostravsko a Fryštátsko s rozvíjejícím se hornictvím a hutnictvím, Frýdecko a Bílsko s prosperující textilní výrobou zachovaly vysoký podíl dětí v populaci pohybující se v blízkosti 40 %, v západním Slezsku již v této době zřetelně klesal, např. na Bruntálsku, Jesenicku a Krnovsku zastoupení dětské skupiny jen mírně převyšovalo třetinu obyvatelstva. Nejnižší vůbec byl podíl dětí v hlavním městě rakouského Slezska – Opavě (jen 29,4 %), v němž naopak obyvatelé produktivního věku (15–59) převyšovali dvě třetiny přítomných (67,9 %). Tomu odpovídal i průměrný věk, který byl ve všech uvedených částech rakouského Slezska nejvyšší – překračoval 27 let – a byl přibližně o čtyři roky vyšší než na industrializovaném Fryštátsku a Ostravsku. Stále však šlo i v těchto částech regionu o relativně mladou populaci s poměrně nízkým podílem seniorské skupiny.

V průběhu dalších desetiletí se situace začala měnit a stále zřetelněji vystupoval rozdíl mezi strukturou obyvatelstva ekonomicky stagnující západní (opavské) části Slezska a jeho rozvíjejícího se východního (těšínského) dílu. Až do počátku 20. století jen zvolna klesající úroveň porodnosti nezpůsobila podstatné změny v zastoupení mladé generace, značné však byly rozdíly v podílech stařecké skupiny. Příčinou bylo i v důsledku vysoké emigrace mladších osob rychlé stárnutí populace severozápadní části rakouského Slezska, hlavně ve skupině žen, které nejtíživěji zasáhlo převážně německým obyvatelstvem obydlené Bruntálsko, Jesenicko a Krnovsko, ale postihlo celé opavské Slezsko, snad s výjimkou s průmyslovým Ostravskem spjatého Klimkovicka.

Matka se synem Aloisem Balvarem, nar. 1913 ve Stonavě (foceno v ateliéru Leo Beer ve Fryštátě). Soukromý archiv Eriky Schweserové
Graf 4.11: Vývoj populace dětské a seniorské složky v rakouském/českém Slezsku (1869–2019)
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Vyšší podíly dětí zajišťoval především venkov, ve městech byly nižší, dominovala v nich především produktivní část populace. Ta dosáhla v roce 1910 ve statutárních městech Opavě a Bílsku již k 70% zastoupení, podobně tomu bylo i v Těšíně, Moravské Ostravě a Vítkovicích. Jestliže si celkově populace rakouského Slezska hlavně zásluhou těšínské části, zejména Fryštátska, ještě před první světovou válkou uchovala relativně značný podíl dětské složky a jen mírně se zvyšující díl seniorské skupiny, městská centra prokazovala, že jejich populace je již zasažena postupujícím demografickým přechodem a nastoupila cestu změny od progresivního ke stacionárnímu, to znamená stagnujícímu typu populace.


4.5 Skladba obyvatel podle pohlaví a věku 1920-1980

Po první světové válce scházeli v populaci především muži v produktivním věku. Sňatečnost a porodnost po krátkém vzestupu znovu poklesly, a tak se rodilo málo dětí. Přesto k roku 1921 měly děti v populaci českého Slezska zastoupení ještě 31,2 %, což do roku 1930 pokleslo na 27,9 %. Na Opavsku nebo Krnovsku tvořily tehdy méně než čtvrtinu obyvatel. Po druhé světové válce byla poměrně příznivá věková struktura v bývalých německých oblastech Krnovska, Bruntálska a Jesenicka, kam se přistěhovaly mladé rodiny, takže podíl dětí se k roku 1950 blížil třetině. V ostatních částech Slezska však pokračoval proces stárnutí obyvatelstva. Ani kratší období růstu porodnosti v 70. letech, tzv. Husákovy děti, celkový trend nezměnily, stoupal podíl osob nad 65 let a klesalo zastoupení dětské složky. Při sčítání 1980 tvořily děti v českém Slezsku 25 % obyvatel, osoby 65+ již 10,6 %.
P rvní třetina 20. století byla ve vývoji obyvatelstva rakouského Slezska a severovýchodní Moravy spojena s dovršováním procesu demografického přechodu. Jeho typickým rysem bylo postupné nahrazování tradiční, umělými zásahy neregulované reprodukce, pro poslední století typickou intenzivní reprodukcí s omezeným počtem dětí v rodině. Tato skutečnost spolu s významnými politickými zvraty, zejména první a druhou světovou válkou, i s podmínkami hospodářského a sociálního, vývoje podstatně ovlivnila složení obyvatelstva podle věku a pohlaví. Dlouhodobé omezování plodnosti, migrační přesuny obyvatelstva, zhoršování věkové struktury vyvolaly vážnou hrozbu depopulace, kterou snahy ke zlepšení postavení mladých rodin počátkem 70. let jen dočasně zmírnily.

Významným zásahem v životě obyvatelstva byla první světová válka (1914–1918). S odchodem mladých mužů na bojiště poklesla sňatečnost a následně i porodnost, naproti tomu se zastavil dlouhodobý úbytek úmrtí. Malý počet narozených dětí se projevil hlubokým zářezem ve věkové pyramidě, válečné oběti se pak promítly v nižším zastoupení mužů ve věku 20–40 let.

Poválečný vzestup porodnosti byl jen krátkodobý a již v průběhu 20. let nastalo zřetelné snižování podílu dětí v průměru českého Slezska o tři procentní body. Při sčítání obyvatelstva v roce 1930 bylo zjištěno jejich dosud nejnižší zastoupení na Krnovsku a Opavsku – již méně než 24 %, naopak nejvyšší na Jablunkovsku a Hlučínsku (téměř 36 a 32 %).

Neblaze do vývoje obyvatelstva zasáhla hospodářská krize v první polovině 30. let. Špatné sociální poměry vedly k odkládání sňatků a brzy také ke značnému úbytku počtu narozených dětí, který se opět zobrazil zářezem ve věkové pyramidě. Postupně se zvyšoval věk dožití lidí, za dobu trvání první republiky přibližně o devět let, postupoval tak i proces stárnutí obyvatelstva.

Mnichovským diktátem v roce 1938 bylo území regionu roztříštěno a začleněno do různých státních útvarů. V rozdílu k vývoji za první světové války křivka porodnosti nyní mírně vzrůstala, situaci obyvatelstva ovlivnilo např. vystěhování a útěk Čechů z pohraničí při jeho záboru nacistickým Německem, odchod mladých mužů z této oblasti na fronty, holocaust Židů aj.; početnost ani složení obyvatelstva za války nelze přesněji určit. Po skončení války byl populační vývoj poznamenán především velkými migračními přesuny; nejvíce odsunem německého obyvatelstva, které napomáhalo k rozbití Československa. Nejcitelněji se projevil u osídlení západního Slezska – převážně německým obyvatelstvem osídleného Jesenicka, Bruntálska a Krnovska. Na dosidlování se podíleli hlavně mladí lidé, což příznivě ovlivnilo věkovou skladbu. Právě v této oblasti došlo ke značnému navýšení podílu dětí, při mnohem nižší hustotě obyvatel znovu dosáhl třetiny, zatímco starých osob tu nežila ani dvacetina. Ke zlepšení věkové skladby přispěla však i poměrně vysoká porodnost. Výsledkem byl i růst zastoupení dětí – v průměru populace českého Slezska o tři procentní body. Zobrazení složení obyvatelstva ve věkové pyramidě k roku 1960 názorně představuje všechny zásahy do přirozeného vývoje: počínající úbytek nejmladších dětí i v souvislosti s počátkem platnosti zákona o umělém přerušení těhotenství v roce 1957, vyšší podíl dětí kolem 10. roku věku jako výsledek poválečného růstu porodnosti, hluboký zářez kolem 25. roku v souvislosti s dopady hospodářské krize 30. let a další po 40. roku věku v důsledku první světové války.

Svatba Barbory Krucinové a Grabovského, 1933. Soukromý archiv Zdenka Pohody
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


V 60. letech se sice nadále snižovala kojenecká úmrtnost, ale zároveň poklesla plodnost žen. Výsledkem bylo zmenšení podílu dětí o čtyři procentní body. Nejcitelnější byl propad v západním Slezsku, např. na Bruntálsku dokonce o 8,4 procentního bodu. Naopak přibývalo seniorů, nejvíce na Místecku, Frýdecku a Jablunkovsku (již 11,4 %).

Propopulační opatření počátkem 70. let přispěla ke zlepšení života mladých rodin. Výsledkem byl značný, ale jen krátkodobý vzestup počtu narozených dětí (tzv. Husákovy děti). Podíl dětí v populaci naposled v zemském průměru mírně vzrostl na čtvrtinu, nezastavil se však dlouhodobý proces stárnutí. Nejvíce se projevilo na Frýdecku a Jablunkovsku (12 % seniorů) a v celé sousední moravské části. Cesta k regresivnímu typu populace se otevírala stále zřetelněji.



4.6 Skladba obyvatel podle pohlaví a věku 1991-2019

Demografické stárnutí lze považovat za jeden z nejvýznamnějších dlouhodobých demografických procesů projevujících se v současnosti. Významná změna věkového složení obyvatelstva provází většinu zemí Evropy. Na území českého Slezska od roku 1991 do roku 2019 došlo k progresivnímu nárůstu počtu seniorů především po roce 2000. Vlivem zvýšení životní úrovně společnosti a zlepšení kvality zdravotní péče se zlepšila kvalita života a změnil životní styl obyvatel. To se projevilo snížením intenzity úmrtnosti, prodloužením délky lidského života a také nárůstem podílu seniorů ve společnosti na 20 % obyvatel českého Slezska, tzn. každý pátý obyvatel českého Slezska je starší 65 let. Jedním z dalších projevů změny životního stylu obyvatel po roce 1991 je výrazný pokles plodnosti, který se projevuje snížením podílu dětské složky na území českého Slezska, který se zastavil v roce 2011.
V ýše uvedené demografické procesy se projevují na celém území českého Slezska s různou intenzitou. V roce 1991 byl podíl dětské složky nad 20 % na celém sledovaném území. V následujících letech byl zvýšený podíl dětské složky především na Bruntálsku, ale odchodem většího množství obyvatel v produktivním věku způsobilo pokles porodnosti a následně snížení podílu dětské složky pod 15 % v roce 2019. Další oblasti se sníženým podílem dětské složky jsou okresy Jeseník a Karviná. Tyto procesy se projevují zároveň zvýšením podílu seniorů, který je největší v okresech Jeseník, Bruntál, Šumperk. Stárnutí populace a úbytek obyvatel přirozenou měnou patří mezi demografické jevy, se kterými se potýká nejen území českého Slezska, ale také celá Česká republika. Z této situace plyne zvyšující se podíl ekonomicky závislých lidí, kteří mají postupem věku vyšší nároky na systém důchodového pojištění, zdravotní a sociální péči, na bydlení a ostatní služby. Velkou intenzitu výše uvedených demografických procesů lze pozorovat i v Opolském Vojvodství (bývalá část pruského Slezska), se kterým území českého Slezska sousedí.

Při hodnocení procesu stárnutí lze dále pozorovat vyšší intenzitu stárnutí ve městech než v jejich zázemí. Tento proces dokládá dvě skutečnosti. Jednak lidé ve věku 25–35 let se stěhují s dětmi do zázemí měst. V druhém případě senioři ve městě se dožívají vyššího věku, z důvodu lepší dostupnosti všech služeb, méně fyzicky náročného životního stylu. Vlivem závislosti na sociálních kontaktech v okolí svého bydliště mají nízkou potřebu stěhovat se. Kvalitní životní prostředí je pro seniory nižší prioritou než naplňování svých každodenních potřeb a realizování svých sociálních kontaktů v okolí svého bydliště. Na základě sociologických výzkumů je zmapováno, že pro senior má vyšší atraktivitu bydlení v panelových domech s výtahem pro jejich bezbariérovost než u jiných skupin obyvatel. Další důležitou skutečností je množství smyslových podnětů, které seniorům město přináší. Je zajímavou pozorovanou skutečností, že senioři rádi bydlí v okolí rušnějších míst, kde pozorují okolní život, sledují projíždějící auta, vyhlížejí z oken, sedí před domy, oslovují kolemjdoucí, provádějí sociální kontrolu svého okolí, informují o pozorovaných situacích policii, starostu, rodinu, sousedy. Snaží se stále sdílet s okolní komunitou neustálý běh života.

Demografické procesy mají dlouhodobé dopady na společnost a jsou ovlivněny historickými událostmi v území. Věková struktura současného území českého Slezska je stále ovlivněna poválečným odsunem Němců, propopulační politikou po roce 1970 i změnou politického režimu po roce 1989. Věková pyramida zaznamenává tyto demografické vlny dle pohlaví. V roce 1991 je nejpočetnější věková kohorta ve věku 15 až 19 let, jedná se o děti, které se narodily mezi lety 1972–1976, tzn. Husákovy děti (částečně ovlivněno pronatalitní politikou KSČ). Tyto děti se narodily početné věkové kohortě narozené po válce, tzn., že v roce 1991 mají 40 – 44 let. V případě početné věkové kohorty Husákových dětí se již tato situace neopakovala, jelikož lidé po roce 1989 změnili své reprodukční chování, které vedlo ke snížení porodnosti.


Tabulka 4.3: Podíl dětské a seniorské složky na celkové populaci v okresech zasahujících do českého Slezska v letech 1991, 2001, 2011 a 2019

Klikni na tabulku pro zobrazení galerie..


Z hlediska počtu poměru pohlaví mužů a žen platí opakující se zákonitost, že se rodí vždy více chlapců než dívek, ale ženy se dožívají delšího věku. Při porovnání s věkovými kohortami jsou v území Slezska různé anomálie, např. na Osoblažsku je výrazně vyšší podíl mužů ve věku 15–64 let než žen. To je způsobeno nepříznivými životními podmínkami na venkově, kde lepší uplatnění nacházejí muži a ženy mají větší tendenci stěhovat se do měst. Tato situace dále ovlivňuje vývoj celého území. Osamělí muži zde často volí životní náplň trávením volného času společně po hospodách popíjením alkoholu. Rovněž věková struktura je narušena v menších obcích, kde je umístěn domov se seniory. Další anomálie se projevuje u měst s velkou bytovou výstavbou v 50. letech, kde z města tzv. mladých se stalo město seniorů (Havířov).


4.7 Skladba obyvatel podle náboženství 1869-1950

V období rakouské monarchie se české Slezsko vyznačovalo pestřejší náboženskou skladbou svého obyvatelstva. Vedle výrazné převahy katolíků tu žila početnější menšina protestantů (13–14 %, převážně luteráni, méně helvéti), v některých městech se soustřeďovaly židovské rodiny. Osoby bez vyznání nebyly zachyceny, lidé jiných vyznání se počítali na jednotlivce. Morava byla více katolická jen s 2% zastoupením evangelíků. První republika přinesla změny státních hranic. Úpravy se promítly do náboženských poměrů v mírném vzrůstu počtu katolíků z Hlučínska a v úbytku protestantů z východní části Těšínska. Hrůzy války našly svůj výraz v růstu množství osob bez vyznání, zvláště v průmyslových centrech a mezi inteligencí. Své přívržence u českého obyvatelstva získala nová, v roce 1920 ustavená Církev československá. Druhá světová válka je spojena s holocaustem Židů, po ní došlo k odsunu Němců, což vedlo ke značným úbytkům katolíků i protestantů, zato k růstu počtu členů Církve československé. Přibývalo osob jiných vyznání na úkor podílu ateistů.
R ozmístění obyvatelstva podle jednotlivých vyznání bylo nerovnoměrné, souviselo s atraktivitou sídla, stupněm jeho industrializace, ale rovněž se specifiky historického vývoje. Nejmasověji byli zastoupeni katolíci, kteří žili na celém sledovaném území, včetně severovýchodní Moravy; v nejvyšší koncentraci se soustředili v západním Slezsku osídleném Němci i Čechy. Přes 99 % katolíků se nacházelo k roku 1869 v okresech Opava-venkov a Jeseník, o něco méně na Krnovsku, kde žila také početnější komunita luteránů v soudním okrese Albrechtice. Katolické bylo moravské Místecko, Novojicko, i v roce 1896 vydělené slezské Bílovecko a v roce 1901 Frýdecko. Ke katolickým okresům patřilo industrializované Fryštátsko s 8% společenstvím luteránů. Také ve statutárních městech Opavě a Frýdku tvořili katolíci většinu (92–94 %), doplněnou nízkým podílem protestantů, zato početnější přítomností Židů. Jedinečná skladba vznikla ve statutárním městě Bílsko, kde bylo nejméně katolíků, kteří představovali jen necelou polovinu populace s tendencí k růstu, 40 % protestantů a 12–16 % Židů.

Ve Slezsku směli protestanti bydlet již od vestfálského míru (1648). Evangelické farnosti byly soustředěny zejména v okresech Bílsko a Těšín, významné centrum představovalo město Těšín, kde podíl evangelíků vzrostl na počátku 20. století na 42 %. Až 46 % protestantů bylo přítomno v soudním okrese Jablunkov, přes 30 % na Frýdecku. Pásmo protestantského osídlení se táhlo dále v soudním okrese Skočov a Bílsko. Na Moravě žili tito věřící zejména v soudním okrese Fulnek a Nový Jičín. Židé byli v 16. století ze Slezska postupně vypovězeni, v rakouském Slezsku mohlo k roku 1752 pobývat 119 tolerovaných židovských rodin. K plnému rozvoji života docházelo od druhé poloviny 19. století. Vznikaly náboženské obce v Opavě, Krnově, Těšíně, Ostravě (pro moravské i slezské Židy z okolních sídel), obdobně ve Frýdku a Místku. Náboženské spolky byly ustaveny v Jeseníku, Vidnavě, Bruntále, Městě Albrechticích, Jablunkově, Příboře. Dlouhou kontinuitu dokládala náboženská obec v Osoblaze.

S první republikou byla spojena řada změn v postavení církví ve veřejném prostoru i v soukromí. Významně přibylo tzv. matrikových katolíků, nepraktikujících již víru, obdobné tendence se rozvinuly u vyznavačů judaismu. Ze škol zmizely kříže, výuka a její konec již nezačínaly a nekončily modlitbou. Podle tzv. malého školského zákona z roku 1922 byla na školách relativně povinná výuka náboženství u dětí, jejichž rodiče byli členy státem uznaných církví. K jisté liberalizaci došlo v oblasti manželského práva – nadále byly povoleny rozvod a rozluka manželství, vedle církevních sňatků se praktikovaly občanské. Katolická církev musela připustit pohřby žehem. Čeští protestanti v prosinci roku 1918 spojili augšpurské (luterské) s helvetským (kalvínským) vyznáním v jednu Českobratrskou církev evangelickou, která chtěla navázat na národní odkaz. Němečtí evangelíci vytvořili samostatnou Německou evangelickou církev v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v roce 1919 na bázi luterství. V důsledku posunu hranic vzrostly podíly evangelíků v tradičních centrech na české straně, zejména v soudním okrese Jablunkov a Český Těšín, ale také na Albrechticku, Krnovsku, Bohumínsku, Frýdecku, Fryštátsku, Vítkovsku. Na Jablunkovsku bylo více protestantů než katolíků. Moravské sbory zůstaly zachovány. Na sledovaném území se šířila nová Církev československá, jejímiž centry se stalo průmyslové Bohumínsko s téměř 10% zastoupením obyvatel, především však hornický soudní okres Slezská Ostrava, kde 27 % obyvatel bylo v této církvi, několik tisíc se nacházelo na Frýdecku, Fryštátsku, stovky na Příborsku, Opavsku, Klimkovicku, celkem přes 25 500 osob.

S první republikou byla spojena řada změn v postavení církví ve veřejném prostoru i v soukromí. Významně přibylo tzv. matrikových katolíků, nepraktikujících již víru, obdobné tendence se rozvinuly u vyznavačů judaismu. Ze škol zmizely kříže, výuka a její konec již nezačínaly a nekončily modlitbou. Podle tzv. malého školského zákona z roku 1922 byla na školách relativně povinná výuka náboženství u dětí, jejichž rodiče byli členy státem uznaných církví. K jisté liberalizaci došlo v oblasti manželského práva – nadále byly povoleny rozvod a rozluka manželství, vedle církevních sňatků se praktikovaly občanské. Katolická církev musela připustit pohřby žehem. Čeští protestanti v prosinci roku 1918 spojili augšpurské (luterské) s helvetským (kalvínským) vyznáním v jednu Českobratrskou církev evangelickou, která chtěla navázat na národní odkaz. Němečtí evangelíci vytvořili samostatnou Německou evangelickou církev v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v roce 1919 na bázi luterství. V důsledku posunu hranic vzrostly podíly evangelíků v tradičních centrech na české straně, zejména v soudním okrese Jablunkov a Český Těšín, ale také na Albrechticku, Krnovsku, Bohumínsku, Frýdecku, Fryštátsku, Vítkovsku. Na Jablunkovsku bylo více protestantů než katolíků. Moravské sbory zůstaly zachovány. Na sledovaném území se šířila nová Československá církev, jejímiž centry se stalo průmyslové Bohumínsko s téměř 10% zastoupením obyvatel, především však hornický soudní okres Slezská Ostrava, kde 27 % obyvatel bylo v této církvi, několik tisíc se nacházelo na Frýdecku, Fryštátsku, stovky na Příborsku, Opavsku, Klimkovicku, celkem přes 25 500 osob.


Největší koncentrace osob bez vyznání se utvořila v okresech Moravská a Slezská Ostrava (7–8 %), které představovaly epicentrum celé ostravsko-karvinské aglomerace; zde se nacházela řada institucí vzdělávacích, správních, kulturních a také tu bylo velké soustředění dělnictva. Kolem 2 % osob bez vyznání bylo přítomno na Bohumínsku, Českotěšínsku, Klimkovicku. Nejvýznamnějším střediskem židovství se stala Moravská Ostrava, kde fungovala třetí největší židovská náboženská obec v českých zemích, která organizovala řadu celostátních akcí, ale také světový sionistický kongres.

Po druhé světové válce se setkáváme s citelnými úbytky katolíků na celém území, nejvíce na Ostravsku a Karvinsku, kde katolickou víru vykázalo jen něco přes 70 % obyvatel. Nejkatoličtější zůstalo Hlučínsko s 98 % členů církve. Méně než 50 % katolíků se nacházelo tradičně na Českotěšínsku, které zůstalo hlavním centrem protestantů (47 %). Více evangelíků žilo též na Karvinsku (14 %), Novojicku (7,2 %), Vítkovsku (6,6 %), kolem 5 % evidovalo sčítání na Bruntálsku, Krnovsku, Jesenicku, Rýmařovsku, celkově došlo k výraznému úbytku protestantů (ze 123 866 na 88 829). Naopak nastal příliv nových členů do Církev československá, nejvíce jich bylo na Ostravsku (17,3 %), přes 7 % tvořili na Karvinsku, Jesenicku, Krnovsku, Bruntálsku, méně na Bílovecku. Překvapivě se snížily počty jedinců bez vyznání, snad v důsledku odsunu Němců a exterminace Židů, nicméně přes 5 % zůstalo na Ostravsku, kolem 3 % na Bílovecku a Krnovsku, ve všech ostatních správních celcích byli ateisté zastoupeni 1,2–2,5 %. Přibývalo členů jiných církví, např. pravoslavné. Z čísel statistiky nelze vyvodit, jak na této situaci „zapracoval“ nový režim spojený s únorovým převratem 1948 a vítězstvím komunistů, který byl rigidně ateistický.

Graf 4.16: Vývoj věřících podle vyznání v rakouském/českém Slezsku (1869–2011)
Klikni na graf pro zvětšení..


4.8 Skladba obyvatel podle náboženství 1991–2011

Pro hodnocení skladby obyvatelstva dle náboženství je důležité si uvědomit, že s rozvojem demokratické společnosti došlo postupně k nárůstu náboženské plurality. V letech 1991 až 2021 se zdvojnásobil počet církví a náboženských společností registrovaných u Ministerstva kultury ČR, vzrostl z 19 na 42 v roce 2021 (respektive 32 v roce 2011 při SLDB). Novodobým jevem ve společnosti je deinstitucionlizace náboženství. Lidé se považují za věřící katolíky, ale nejsou členy obce Římskokatolické církve. Obecně v ČR existuje třetina věřících lidí, kteří nevyznávají konkrétní náboženství.
J eden z procesů, který je velice diskutabilní, je tvrzení, že dochází ke snižování počtu věřících. Což lze doložit daty ze SLDB z let 1991–2011. Je nutno uvést, že uvedení náboženství byla dobrovolná otázka, kterou velké množství lidí nevyplnilo, jelikož tento údaj považují za ryze soukromou informaci, o kterou se nemají potřebu dělit s veřejností (v roce 2011 na tuto deklaratorní otázku neodpovědělo 44,7 % obyvatel ČR). Přesto je zřejmé, že území českého Slezska se vyznačuje vyšší religiozitou než průměrné české regiony, v roce 2011 bylo 28,4 % osob věřících, osob bez víry (bez vyznání) bylo 28,2 % a neodpovědělo 43,4 %. Z výše uvedených věřících osob bylo bez příslušností k církvi 35 % obyvatel českého Slezska.

Sociologické výzkumy dokládají, že v české společnosti v současnosti není tradiční víra v Boha příliš rozšířená. To však neznamená, že Češi jsou zcela ateisty, jak některé výzkumy při povrchní interpretaci dat tvrdí. Víra v nadpřirozeno a náboženské fenomény je v české společnosti běžná a zároveň dosti populární. Většina lidí nemá problém věřit ve schopnosti mystiků, věštců a léčitelů nebo v účinky amuletů a horoskopů. Lidé běžně věří, že někteří léčitelé mají léčitelské schopnosti od Boha a to necelých 50% dotazovaných reprezentujících dospělou populaci České republiky v rámci průzkumu ISSP z roku 2008 (Hamplová, 2010).

Římskokatolická církev je největší náboženskou organizací v České republice, která má dle SLDB v roce 2011 přes 1 mil. věřících. Druhá nejpočetnější je Českobratrská církev evangelická (51 858 lidí) a třetí Církev československá husitská (39 229). U všech těchto církví došlo k propadu od roku 1991, jedním z důvodu jsou u těchto tří církví i relativně starší členové. Naopak příznivější věkovou strukturu měly menší evangelické a charismatické církve (např. Jednota bratrská, Církev bratrská a Apoštolské církve), které zaznamenaly i nárůst počtu členů. Církve v rámci vykazovaní svých členů mají i výrazně odlišné údaje ve svých matrikách.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie ve Vítkově. Creative Commons
Klikni na obrázek pro zvětšení..


Přes identifikovaný pokles věřících, kteří formálně deklarovali institucionalizovanou, nebo neinstitucionalizovanou víru, reprezentativní sociologické průzkumy ukazují na relativní stabilizovaný trend ukazatel okolo 10% podílu respondentů, kteří chodí na bohoslužby nejméně jednou měsíčně od roku 1993 do roku 2008. Tento ukazatel je obecně považován za přesnější ukazatel religiozity, přes určité omezení, způsobené tím že, některé církve kladou menší důraz na návštěvu bohoslužeb. (Hamplová, 2010).


Tab. 4.4: Podíl nevěřících a věřících obyvatel v podoblastech českého Slezska v roce 2011
Klikni na tabulku pro zvětšení..


Přes výše uvedené interpretační problémy je vhodné zkoumat prostorové rozdíly na základě dat ze SLDB z roku 2011, kde na území českého Slezska byly identifikovány tyto skutečnosti:

Největší podíly osob bez víry jsou identifikovány na Jesenicku (v obou podoblastech to bylo nad 35 %) a na Ostravsku (32,6 %).

Největší koncentrace věřících je na území Hlučínska (47,1 %), Opavska (27,3 %) a těšínského Slezska (29,0 % věřících jsou především na území Jablunkovska), tyto oblasti se vyznačovaly nejvyšším podílem rodáků.

Největší podíl věřících římskokatolického vyznání je v obcích na Hlučínsku a Jablunkovsku (cca 70–90 %), v obcích na Opavsku a v moravském klínu se tento podíl pohybuje převážně mezi 50–70 %.

Výraznější podíl věřících, kteří se neidentifikují s žádnou církví, se koncentruje na Jesenicku (v některých obcích více než 40 %), v obcích na Ostravsku, Karvinsku a v moravském klíně se tento podíl pohybuje nejčastěji mezi 30–40 %.

Specifikem jsou věřící Slezské církve evangelické augsburského vyznání, kteří se koncentrují v rámci ČR téměř výhradně v obcích na Třinecku a Těšínsku, jejich podíl je zde zhruba mezi 10–40 %. Jedná se o největší luterskou církev v České republice. Sdružuje věřící české i polské národnosti.

Graf 4.17: Vývoj věřících podle vyznání v rakouském/českém Slezsku (1869–2011). ČSÚ (2019), historický lexikon obcí, Běžná evidence obyvatelstva, Österreichische Nationalbibliothek, Sčítání lidu z let 1869, 1880, 1890, 1900 a 1910
Klikni na graf pro zvětšení..


4.9 Obyvatelstvo podle obcovací řeči 1880–1910

V rakouském Slezsku byla významně zastoupena tři etnika. Podle sčítání v roce 1880 téměř polovina připadala na německé obyvatelstvo (48,9 %) s dominantní pozicí v západním Slezsku a v řadě měst, 28,1 % se přihlásilo k polské obcovací řeči a nejmenší díl – 23 % – tvořilo české obyvatelstvo, hlavně na Frýdecku, Místecku a Bílovecku. Do roku 1910 nedošlo k zásadní změně, poněkud se snížil podíl těch, kteří se přihlásili k němčině (43,9 %), hlavně ve prospěch polské populace (31,7 %) a částečně i české (24,3 %). Nejsložitější byla národnostní skladba v okrese Těšín, kde k tomu přispívalo hnutí tzv. Šlonzáků.
P řesněji stanovit zastoupení jednotlivých národností v populaci rakouského Slezska a severovýchodní Moravy je do první světové války obtížné, protože teprve od roku 1880 se při sčítáních zjišťoval tzv. obcovací jazyk, který byl jen velmi nepřesným vyjádřením etnické příslušnosti. Rozuměl se jím jazyk užívaný při běžném styku na veřejnosti. Při zostřování národnostních konfliktů, velkém množství národnostně neuvědomělého obyvatelstva a častém nátlaku veřejné správy i zaměstnavatelů, aby byl zapsán německý jazyk, byly výsledky jen přibližné. V roce 1880 téměř 100% osídlení západoslezských okresů Jeseník, Bruntál a Krnov tvořila německá populace a tento stav zůstal zachován v celém sledovaném období. Opavsko (s výjimkou města Opavy), Bílovecko a Novojicko představovaly přechodové pásmo zhruba s polovinou obyvatel zapisujících němčinu a polovinou přihlášených k češtině. Na Místecku a Frýdecku včetně statutárního města Frýdek se více než čtyři pětiny obyvatel přihlásily k českému etniku. Obdobnou převahu polské populace pak zaznamenáváme na Těšínsku a Bílsku (kromě města Bílska).

Sledujeme-li vývoj v jednotlivých částech regionu, nejméně změn až do první světové války zjistíme v západním Slezsku, v okresech Jeseník, Bruntál a Krnov, kde se stabilně k jiné obcovací řeči než němčině hlásili pouze jednotlivci, a to nejčastěji na Krnovsku. Poněkud jiná byla situace na sousedním Opavsku, kde o několik procentních bodů zprvu převažovalo české obyvatelstvo nad německým, jehož podíl postupně mírně narůstal. Po vydělení Bílovecka jako samostatného politického okresu bylo zřejmé, že převahu české populace zajišťovala s dvoutřetinovým podílem tato část regionu. Jiná byla ovšem situace v hlavním městě rakouského Slezska – Opavě, sídle zemské správy, řady úřadů, škol a spolků, kde výraznou převahu měli Němci, jen přibližně každý desátý si zapsal český jazyk a dvacátý polštinu. V dalších sčítáních podíl přihlášených k německé obcovací řeči narůstal, k české se snižoval a k polské do první světové války téměř úplně zmizel.

Smíšený charakter mělo obyvatelstvo moravského okresu Nový Jičín. Mírnou převahu si až do války udržela německá populace, hlavně zásluhou německý jazyk zapisujícího obyvatelstva Fulnecka a měst (Nový Jičín, Fulnek), převážně české naproti tomu bylo Příborsko. Podíl zapisujících německý jazyk se sice mírně snižoval, ale po celé období převažovali (1880 poměr 57,1 % : 42,8 %; 1910 53,0 % : 46,8 %)

Nejvyšší zastoupení mělo české obyvatelstvo na Místecku (1880 = 88,7 %); zprvu sice podíl mírně klesal, ale vznik samostatného politického okresu Moravská Ostrava ukázal, že to bylo dáno vývojem v této nejvíce industrializované části regionu. Jestliže na Místecku se při předválečném sčítání k české obcovací řeči přihlásilo 93,2 % obyvatel, mnohem složitější byla situace na Moravskoostravsku, kde především v důsledku imigrace, ale též germanizace prováděné vedením některých závodů, např. Vítkovických železáren, téměř na dvě pětiny narostl podíl německého etnika a na více než desetinu i Poláků. Vedle Místecka nejsilnější pozici mělo české obyvatelstvo na Frýdecku. V soudním okrese Frýdek v roce 1880 jeho podíl dosáhl 97,5 %. Po vzniku samostatného politického okresu, jehož součástí se staly též imigrací silně zasažené hornické obce kolem tehdejší Polské (Slezské) Ostravy, českého obyvatelstva ubývalo ve prospěch Němců (1910 = 7 %) a hlavně Poláků (1910 = 14,8 %). Germanizace však nejvíce zasáhla statutární město Frýdek, kde se v roce 1880 ještě čtyři pětiny osob přihlásily k češtině a pouze necelá dvacetina k němčině, ale podíl Čechů po celou dobu klesal a před válkou bylo jejich zastoupení již jen dvoupětinové.


Na Fryštátsku zcela dominovalo slovanskojazyčné obyvatelstvo s více než polovičním podílem Poláků a více než třetinovým Čechů. Zejména na sklonku 19. století byla tato hornická oblast zasažena imigrací, především z Haliče, ale též posílením polského národního hnutí, takže polského obyvatelstva přibývalo až k dvoutřetinové většině před válkou, zatímco k češtině se již přihlásil pouze každý čtvrtý obyvatel.

Nejkomplikovanější byla národnostní skladba v okrese Těšín i vzhledem k národnostní nevyhraněnosti místního obyvatelstva. Při sčítání v roce 1880 více než poloviční převaha polského etnika (52,9 %) postupně narůstala až k tříčtvrtinovému podílu v roce 1910 (76,8 %), zvětšoval se i podíl Němců; přispívalo k tomu hnutí tzv. Šlonzáků vedené Josefem Koždoněm, spojující myšlenku slezské národnosti s příklonem k němectví. Úměrně s tím se snížil podíl Čechů (z 39,1 na pouhých 6,2 %), což však způsobilo hlavně vydělení soudního okresu Frýdek na počátku 20. století. Nejvyšší zastoupení polského etnika zjišťujeme v okrese Bílsko (v roce 1880 83,5 %), což bylo v protikladu ke statutárnímu městu Bílsku, které se po celou dobu prezentovalo jako německé město s relativně malou – pouze 15% – polskou menšinou.

Pro národnostní vývoj rakouského Slezska a jím sevřeného moravského klínu v posledních desetiletích 19. a na počátku 20. století je typická dominance německého etnika na západě a slovanského na východě s postupujícími značnými změnami v industrializované ostravsko–karvinské části.

Graf 4.18: Vývoj obyvatel podle obcovací řeči v rakouském Slezsku (1869–1910). Sčítání lidu z let 1869, 1880, 1890, 1900 a 1910
Klikni na graf pro zvětšení..


4.10 Skladba obyvatel podle jazyka v těšínském Slezsku 1910

Když se po první světové válce a vzniku ČSR na pořad mezinárodní mírové konference v Paříži dostala otázka určení státních hranic mezi Československem a Polskem na Těšínsku (přesněji těšínské Slezsko, něm. Teschener Schlesien, pol. Śląsk Cieszyński), vypracovali představitelé německých politických stran a uskupení z Těšínska a sousedního Ostravska obsáhlé memorandum, v němž se obraceli na konferenci s návrhem, aby byl z Těšínska vytvořen neutrální stát, spravovaný pod mezinárodním dohledem. Součástí memoranda byla i přehledná mapa (Karte der Bevölkerung des ostmährisch-schlesien Industriegebiete), která názorně ilustruje mimořádně složité jazykové, resp. národnostní poměry, jaké se v této části rakouského Slezska vytvořily před první světovou válkou.
Z e 427 000 osob, přítomných v zemských hranicích Těšínska při sčítání v roce 1910, užívalo 54,8 % polský, 27,1 % český a 18,1 % německý obcovací jazyk. V mapě jsou obce s převahou polského obcovacího jazyka vyznačeny modrou barvou, obce s převahou českého obcovacího jazyka zelenou a německého červenou. Podíly dalších jazyků v jednotlivých obcích zobrazuje šrafování, mapa je doplněna vysvětlující legendou. Vedle Těšínska zobrazuje i jazykovou situaci za jeho zemskými hranicemi, např. v okrese Moravská Ostrava.

Rakouské údaje o obcovacích jazycích z roku 1910 bychom neměli zaměňovat za údaje o skutečné národnostní orientaci sčítaných osob. Značná část tehdejších obyvatel Těšínska byla národnostně indiferentní. Měli bychom se například ptát, zda považovat za Poláky i početné příznivce slezského zemského hnutí (podíly příznivců hnutí na obyvatelstvu jednotlivých těšínských obcí jsou v mapě vyobrazeny v podobě žlutých výsečí v kruhových diagramech). Slezané většinou hovořili smíšeným těšínským dialektem s převahou polských jazykových prvků, a byli proto obvykle zapisováni mezi osoby užívající polský obcovací jazyk. Ale sami se přesto za Poláky nepovažovali. Zdůrazňovali, že jejich rody žijí v těšínské části Slezska často po celé generace. Skutečné Poláky spatřovali v zástupech nemajetných polských přistěhovalců, kteří před první světovou válkou přicházeli do industrializovaných těšínských obcí, v nichž nacházeli uplatnění v překotně otevíraných nových uhelných dolech, hutích a strojírnách.

Migrace nabyly dnes těžko představitelných rozměrů. Ze 427 tis. přítomných nemělo v původních zemských hranicích Těšínska v roce 1910 přiznanou domovskou příslušnost více než 101 tis. osob, tj. 27,3 %. Sčítání dávalo Slezanům za pravdu v tom, že mezi migranty skutečně převládali Poláci, přicházející většinou ze sousední Haliče. Ale na Těšínsko a zároveň do Moravské Ostravy a dalších severomoravských obcí směřovali také Češi, Slováci, Židé a v nemalém počtu i Němci. Rakouští statistici doložili teritoriální původ imigrantů podle převládajících obcovacích jazyků v domovských obcích, z nichž tito lidé pocházeli. Ve třech industrializovaných okresech, které byly před první světovou válkou migracemi zasaženy nejvíce (ve dvou slezských okresech Fryštát a Frýdek a v okrese Moravská Ostrava) žilo v roce 1910 již 332 tis. osob. Domovskou příslušnost zde ale neměla přiznanou ani polovina z nich. Původních, autochtonních obyvatel bylo v uvedených okresech jen 166 tis., tj. 49,9 %. Zato v haličských a slezských okresech s převažujícím polským obcovacím jazykem (např. Biała, Bochnia, Chrzanów, Wadowice a Wieliczka) mělo domovskou příslušnost 25,7 %, v moravských a slezských okresech s převažujícím českým obcovacím jazykem 12,9 % a konečně v moravských, slezských případně haličských okresech s převažujícím německým obcovacím jazykem 10,6 % přítomných osob.

Srovnání výsledků sčítání z roku 1910 s rokem 1880 naznačuje základní tendenci ve vývoji obyvatelstva Těšínska ve sledovaném období. Soustavný nárůst počtu obyvatel této korunní země byl z větší části způsoben přistěhovalectvím do industrializovaných obcí. To se projevilo v dramatickém zvýšení hustoty osídlení a zároveň v dramatických proměnách v sociální, ale i jazykové skladbě obyvatelstva Těšínska. Zatímco počet lidí užívajících na Těšínsku český obcovací jazyk klesal, počet těch, kteří užívali obcovací jazyk německý anebo polský, rostl. Příkladem mohou být výsledky za největší město kraje – Těšín. V roce 1880 zde žilo 12 294 osob, z nichž 49,6 % užívalo obcovací jazyk německý, 36,6 % polský a 13,9 % český. V roce 1910 to bylo již 21 850 osob, z nichž 60,7 užívalo obcovací jazyk německý, 31,3 % polský, ale již jen 6,5 % český.


Členové plebiscitní komise v italských, britských a francouzských uniformách.
Klikni na obrázek pro zvětšení..


Konference se memorandem německých stran nezabývala. Ačkoliv se v případě Těšínska jednalo de iure o české, resp. československé území, těšínští Poláci od konce roku 1918 usilovali o jeho připojení k polskému území. Na mírové konferenci v Paříži se pak dlouho jednalo o tom, kudy vést nové státní hranice ČSR s Polskem. Československá diplomacie argumentovala státoprávními, hospodářskými a zejména dopravními důvody. Zároveň se jí ale úspěšně podařilo zpochybnit polskou převážně etnografickou argumentaci, založenou na tvrzení o nesporné převaze polského obyvatelstva na většině těšínského území. Do Těšína dorazila z Paříže mezinárodní komise, jejímž úkolem bylo připravit podmínky pro místní lidové hlasování, plebiscit. Měl se konat v létě roku 1920. Polská vláda ale hlasování překvapivě odmítla, na řadu proto přišla mezinárodní arbitráž. 28. července 1920 rozdělila pařížská konference sporné území mezi Polsko a ČSR státními hranicemi, které platí podnes. Kromě Těšínska rozhodla mírová konference také o státních hranicích ČSR s Polskem v dalších dvou sporných pohraničních oblastech na severu Slovenska. Než mezinárodní komise opustila Těšín, 10. srpna 1920 slavnostně na těšínském náměstí předala správu nad přiznanými částmi Těšínska, Oravy a Spiše československým a polským úřadům.


4.11 Národnost obyvatelstva v letech 1918–1991

První republika kontinuitně navázala na rakouské dědictví jazykovým a etnickým složením svého obyvatelstva. Druhá světová válka přinesla vedle exterminace Židů a Romů germanizaci populace, vysidlování, účast v německé armádě na Hlučínsku a Těšínsku. Po válce nastal odsun Němců, což vedlo na západě Slezska k úplnému rozvratu osídlení a jeho postupnému zacelování cestou imigrace z vnitrozemí státu. Takzvaná socialistická industrializace Ostravska a Karvinska byla příčinou intenzivního přistěhovalectví Slováků. Období po roce 1989 přineslo nové, nepříliš šťastné, prvky do sčítací praxe státu zavedením kategorií slezské a moravské národnosti.
N a pruském Hlučínsku se do roku 1920 nezavršilo utváření českého národa. V prostoru severního Těšínska a Moravskoostravska díky prudké industrializaci, jejímiž lídry se stali rakouští a pruští němečtí podnikatelé, docházelo k masivní germanizaci, čemuž napomáhala značná imigrace polských národnostně zcela neuvědomělých Haličanů. Po vzniku nástupnického Československa odešla část Poláků do nově vytvořené vlasti a český živel v některých mikroregionech byl posílen příchodem českých státních zaměstnanců. Nový stát ztratil polovinu Těšínska a získal zpět Hlučínsko. Československo se vyznačovalo značnou národní heterogenitou, přičemž menšinové československé zákonodárství zaručovalo přirozený vývoj všech etnik. Na rozdíl od statistické praxe mocnářství se zjišťovala národnost u sčítání obyvatelstva na základě uvádění mateřského jazyka. Pro Židy byla utvořena zvláštní kategorie židovské národnosti bez ohledu na mateřský jazyk. Rozlišovali se Židé, kteří se přihlásili k židovské národnosti a židé vyznavači judaismu (židovské náboženství). Určující byla tzv. československá národnost podle idey vzniklé v 19. století. Ta představovala jeden československý národ o dvou větvích (české a slovenské). Jednalo se o umělý konstrukt nutný pro uznání nového státu, např. v průběhu mírových jednání po skončení první světové války.

Při porovnání situace v závěru existence Rakouska-Uherska (sčítání 1910) s poměry v novém státě (cenzus 1921) docházíme ke zjištění, že v českém Slezsku vzrůstalo početní zastoupení Němců, Čechů i Poláků s převahou Němců (46 %), Češi a Poláci měli téměř shodné podíly (Češi 28 %, Poláci 26 %). První republika změnila dominanci – československou národnost si zapsalo při sčítání 48,4 % obyvatelstva, Němců ubylo početně málo, zato jejich podíl klesl na 39,1 %. Největší změna se udála v případě Poláků, mezi nimiž byla také řada Haličanů, kteří se přihlásili k nové národnosti, mnozí odešli do vlasti, jiní nezískali novou státní příslušnost a byli evidováni jako cizinci, což ve svém úhrnu vedlo k citelnému úbytku a vzniku menšiny zastoupené jen 11,8 % osob. Necelé jedno procento vyjadřovalo ostatní národnosti. Židé se stali převážně jen městským obyvatelstvem s tendencí migrovat do velkoměst a odcházet do ciziny. K městům s větší židovskou komunitou náležely Český Těšín, Nový Bohumín, Fryštát, Moravská Ostrava.

Zůstala zachována dlouhodobá, staletí trvající, převaha Němců na západě Slezska, kde činila až 97,8 % obyvatelstva, Češi tvořili 1,6% podíl (okresy Jeseník, Bruntál, Krnov). Na Opavsku trvala mírná převaha německého etnika nad českým (51,2 % Němci, 48,6 % Češi). Ve všech dalších slezských okresech a na severovýchodní Moravě převažovalo české obyvatelstvo, německá menšina tvořila podíl pohybující se od 5,3 % na Frýdecku po 31,7 % na Bílovecku. Poláci byli soustředěni na Českotěšínsku. Největší koncentrace se udržela v okrese Český Těšín, kde představovali většinu, jinde jen různě početnou menšinu. V malých počtech byli také přítomni Rusové a Bělorusové, Maďaři a Slováci. Do roku 1930 vzrostl počet i podíl československé národnosti, německá zůstala početně nezměněna, u polské nastal mírný vzrůst.


V průběhu druhé světové války došlo ke značné germanizaci obyvatelstva, vysidlování, realizovala se genocida Židů a Romů. Dopady na Slezsko byly ničivější ve srovnání s Čechami a Moravou. Po válce byl kompromisně vyřešen problém německých státních příslušníků (za války se muži stali vojáky wehrmachtu) na Hlučínsku a držitelů tzv. volkslisty na Těšínsku. Poválečný odsun Němců vedl k rozvratu stávající národnostní skladby regionu, západní Slezsko bylo postupně osidlováno Čechy z vnitrozemí. V rámci tzv. socialistické industrializace zesílila, zvláště na Ostravsko a Karvinsko, imigrace Slováků a Romů. Sčítání obyvatelstva v roce 1950 registrovalo nejhlubší a nejzásadnější strukturální proměnu národních a jazykových poměrů v ČSR vůbec. Podíl české populace ve Slezsku vzrostl na 86,3 %, německé obyvatelstvo se zredukovalo v důsledku odsunu na 1,1 %. Polské etnikum zaznamenalo citelný pokles na 7,9 %. Novým, sílícím elementem se stalo dynamické přistěhovalectví Slováků, kteří představovali menšinu o velikosti 30 000 osob..

Graf 4.19: Vývoj obyvatel podle národnosti v českém Slezsku (1921–1991). Sčítání lidu z let 1869, 1880, 1890, 1900 a 1910
Klikni na graf pro zvětšení..


Změna politického režimu po roce 1989 se ne příliš šťastně promítla do sčítací praxe státu, který zavedl v cenzu z roku 1991 nové rubriky – moravskou a slezskou národnost. Došlo také k administrativně-správním úpravám, které znemožňují komparaci menších územních celků a obyvatelstva v nich žijícího. Lze proto uvést jen základní vývojové trendy. Nadále docházelo k růstu české populace až na téměř 90% podíl, polská menšina se početně i podílově redukovala na 3,2 %, naopak docházelo k vcelku dynamickému růstu zastoupení Slováků (5,2 %). Německá minorita téměř zmizela, byla tvořena necelým půl procentem obyvatelstva, jiné národnosti se na celku podílely 1,5 %.

4.12 Směry přistěhovalectví v letech 1869–1910

Na přelomu 19. a 20. století dominovaly v rakouském Slezsku a na severovýchodní Moravě dva směry migrací. Do rychle se rozvíjející průmyslové oblasti Ostravska a Fryštátska (Karvinska) se přistěhovávalo mnoho lidí z Těšínska a Haliče, z ekonomicky upadajících okresů v pohoří Jeseníků (Bruntál, Krnov, Jeseník) se vystěhovávali hlavně mladí muži do Dolních Rakous. Obrovský příliv Haličanů do dolů a hutí nastal v 80. a 90. letech 19. století, takže třeba v okrese Moravská Ostrava jich k roku 1900 žilo 23 127 (osob s domovskou příslušností do Haliče včetně dětí).
P řed rokem 1869 nebyla ještě migrace do rakouského Slezska a na severovýchod Moravy příliš silná, přesto se už projevily hlavní oblasti přistěhovalectví – politické okresy Fryštát a Místek. V okrese Fryštát přicházeli pozvolna pracovníci do rozvíjejících se uhelných dolů kolem Polské Ostravy, popř. na Karvinsku, a v okrese Místek do průmyslové oblasti formující se kolem města Moravská Ostrava. Vychází-li se z domovské příslušnosti vykazované při sčítáních lidu, většina imigrantů pocházela samozřejmě ze Slezska (v případě okresu Fryštát) a Moravy (v případě okresu Místek), ale pobývali zde také lidé z okolních zemí a v obou okresech tvořili 15 % obyvatel. V okrese Fryštát představovali v roce 1869 největší podíl přistěhovalci z Moravy (téměř 44 %), ovšem dalších 32 % imigrantů z regionů mimo Slezsko pocházelo z německých zemí, zhruba 11 % z Čech a zatím jen necelých 8 % z Haliče. Bylo to dáno do jisté míry blízkostí některých území, např. pruského Slezska. Početně se však nejednalo o vysoké množství lidí. Oněch 44 % přistěhovalců z Moravy v okrese Fryštát představovalo celkem 2228 osob, z německých zemí (pravděpodobně hlavně pruského Slezska) jich bylo 1625.

V ostatních okresech nepřesahovalo zastoupení osob z jiných zemí 10% hranici a většinou se jednalo o přistěhovalce ze sousedních zemí. I třeba v okrese Bruntál zcela převažovali imigranti z Moravy (téměř 72 %), se kterou Bruntálsko přímo sousedilo. V okresech Jeseník a Krnov naopak převažovali přistěhovalci z německých zemí (hlavně pruského Slezska). V okrese Bílsko měli z „cizinců“ zase největší zastoupení lidé s domovskou příslušností do Haliče (61,1 %). Probíhal zkrátka přirozený přeshraniční pohyb, což bylo o to snazší, že v případě Moravy a Slezska se jednalo spíše o formální hranici. Trochu jiná situace panovala ve městech, zvláště v tak důležitém městě, jako bylo centrum rakouského Slezska – Opava. Obyvatelé s domovskou příslušností mimo Slezsko v ní tvořili dokonce většinu (54 %). Pocházeli opět nejčastěji z Moravy a německých zemí. Kromě různých obchodníků, řemeslníků apod. přicházeli do Opavy ve značném počtu administrativní pracovníci.

Do roku 1880 se situace ještě příliš nezměnila, ačkoliv do dolů a hutí na Karvinsku a Ostravsku začali už ve větší míře přicházet lidé z Haliče. Nepřevažovali sice nad imigranty ze Slezska a Moravy, ale v okrese Fryštát už jich bylo 2771 (lidí s domovskou příslušností do Haliče) a v okrese Místek 2255. Obrovský příliv haličských imigrantů do těžkého průmyslu zde nastal především v 80. a 90. letech 19. století, což se samozřejmě velmi projevilo na zastoupení lidí s cizí domovskou příslušností. K roku 1900 už existoval politický okres Moravská Ostrava a v něm pobývalo 23 217 osob s domovským právem do Haliče, což bylo více než osob s domovským právem do Slezska (20 413), přestože Slezsko s okresem Moravská Ostrava nejen přímo sousedilo, ale okres byl doslova vklíněn do slezského území. Okres Moravská Ostrava byl tehdy územím s největším zastoupením obyvatel ze zemí mimo Moravu (59 %). Neznamená to, že by všichni byli přistěhovalci. Děti imigrantů totiž získávaly domovské právo po svých rodičích. Přesto ani města Bílsko, Frýdek a Opava neměla takové podíly „cizinců“, Opava dokonce jen 28 %. Jediným okresem, který mohl s přimhouřením oka konkurovat, byl Fryštát, v němž se vyskytovalo 33 % obyvatel, kteří přiznali domovské právo do některé ze zemí mimo Slezsko (44 694 osob), z čehož 29 329 pocházelo z Haliče (65,6 %), jen 8168 z Moravy (18,3 %).


Moravská Ostrava a Fryštát byly okresy s obrovským přistěhovalectvím. Žádný z dalších politických okresů rakouského Slezska a severovýchodní Moravy se jim v tomto nemohl ani v nejmenším rovnat. Naopak velkou část z nich v tomto období postihovalo spíše vystěhovalectví. Týkalo se to hlavně německojazyčných okresů Jeseník, Bruntál a Krnov, odkud odcházeli především mladí muži v produktivním věku do Dolních Rakous, zvláště do Vídně. Průmyslová oblast Ostravska a Karvinska je tolik nelákala, tam se stěhovali spíše lidé z podhůří Beskyd. Stále více lidí využívalo také kyvadlové migrace, tzn. dojížděli za prací do průmyslových závodů ze svých stálých domovů mimo jádro průmyslové oblasti. To se však dělo až se zlepšující se dopravní situací, zejména se zřizováním železničních tratí.

Domovská příslušnost přistěhovalců
Klikni na obrázek pro zvětšení..


Přistěhovalectví z Haliče vyvrcholilo na počátku 20. století (zhruba v roce 1902), a pak se příliv zastavil. Obyvatelstvo se stabilizovalo a pozvolna i Haličané získávali domovské právo do lokalit, v nichž se usadili. Počty obyvatel s domovskou příslušností do této země tedy již do první světové války příliš nestouply, spíše stagnovaly. Nejvíce jich žilo v okrese Moravská Ostrava (23 418), dále v nově vytvořeném okrese Frýdek (20 071), kam byly připojeny významné důlní lokality Ostravska (Polská Ostrava, Michálkovice atd.), méně již v okrese Fryštát (15 456), přesto to bylo více než třeba v okrese Bílsko (7394), který s Haličí přímo sousedil. Pokud se počty osob s haličskou příslušností zvyšovaly, pak spíše porodností – rozením nových dětí s domovskými právy do Haliče po otcích.

Graf 4.20: Počet obyvatel v okresech rakouského Slezska podle domovské příslušnosti (1869–1910). Sčítání lidu z let 1869, 1880, 1890, 1900 a 1910
Klikni na graf pro zobrazení galerie..


4.13 Národnostní složení 1991–2011

Území českého Slezska má dodnes pestřejší národnostní složení obyvatel než ostatní regiony České republiky. Historicky bylo vystaveno velkým migračním proudům, které byly vyvolány potřebou dosídlit území (např. příchod německých osadníků od 13. století na Jesenicko, Valašsko – gorolská kolonizace vyšších poloh v Beskydech po roce 1500), dále pracovní migrací (především v 19. a 20. století) do rozvíjejícího se těžkého průmyslu na Ostravsku a Karvinsku. Tyto historické vnější migrační proudy, které bychom dnes označili jako mezinárodní, ovlivnily současné národnostní složení území českého Slezska.
S ložení obyvatel dle národností a formování národnostních menšin na území českého Slezska je spjato především s procesy mezinárodní migrace, které vhodně interpretuje níže uvedený model řetězové migrace zaměřený na vnitřní dynamiku historických migračních procesů. Model klade důraz na neformální sociální sítě (vztahy, komunikaci) mezi imigranty a původními obyvateli, ale zohledňuje i vztahy imigranta a hostitelské společnosti, tzn., jak je společností přijímán, velký vliv na tuto skutečnost má vzájemná podobnost kulturních a sociálních hodnot. Model vychází z předpokladu, že počáteční impuls dlouhodobého migračního procesu, resp. usazování migrantů, je dán především pracovní migrací mladých lidí, jejichž hlavním motivem je vytvoření si úspor na území, kde je vyšší mzda, popř. lepší pracovní příležitosti. Tyto úspory chtějí po návratu domů využít k zlepšení svých životních podmínek. Po určité době se část migrantů vrací, ale ostatní se usazují v hostitelské zemi natrvalo. Tento proces popisují Castles a Miller (1993) pomocí níže uvedeného čtyřstupňového modelu:

1. dočasná pracovní migrace mladých pracovníků a trvající orientace na domovskou zemi;
2. prodlužování pobytu a rozvoj sítí vzájemných vztahů a vazeb založených na společné spřízněnosti nebo společné oblasti původu a potřeba vzájemné pomoci v novém prostředí;
3. opětovné spojování rodin, rostoucí vědomí dlouhodobého usazení, rostoucí orientace směrem k hostitelské zemi a vznik národnostních skupin s jejich vlastními institucemi (sdruženími, obchody, kavárnami);
4. stálé usazení, které závisí na vládní politice a chování populace přijímající země, vede buď k zaručení legálního statutu a občanství, nebo k vyloučení a k formování trvalých národnostních menšin.

Na území českého Slezska bylo identifikováno několik procesů tvorby národnostních menšin, např. formovaní polské menšiny. V současnosti lze obdobné procesy identifikovat v přístupu Vietnamců a Ukrajinců. Dále jsou zde menšiny, které odešly ze země původu z důvodu válek a konfliktů v domovské zemi, např. Řekové po občanské válce v letech 1948–1949 se usídlili především na Jesenicku. Arméni odešli v roce 1988–1994 během válečného konfliktu s Ázerbajdžánem a směřovali i na Ostravsko, tyto údaje se ale v SLDB neprojevují. Ačkoliv v roce 2011 tradiční národnostní menšiny (polské, slovenské, německé) vykázaly v SLDB pokles, přesto byl identifikován růst počtu osob hlásících se ke konkrétní národnosti. Jedním z důvodů byly zvyšující se počty dlouhodobě či trvale pobývajících cizinců na území České republiky. Za deset let vzrostly zejména počty osob s národností ukrajinskou a vietnamskou.



Od roku 1991 do roku 2011 na území sledovaných okresů zcela převažuje česká národnost, viz níže uvedená tabulka. V letech 2001–2011 byla přímo v zákoně zakotvena dobrovolnost této otázky, což ovlivnilo interpretaci výsledků, rovněž byla v těchto šetřeních možnost uvést dvě národnosti. Lze identifikovat, že pokračuje dlouhodobý trend poklesu počtu tradičních národnostních menšin, ale je zde vliv neuvedení národnosti, proto nelze jednoznačně stanovit, zda se tento proces zrychlil nebo fakticky pokračuje zhruba stejným tempem. U slovenské národnosti došlo k významnějšímu poklesu po vzniku samostatných republik. Řada osob se slovenskou národností zvolila slovenské státní občanství a návrat do samostatné Slovenské republiky, jiní Slováci si zvolili českou národnost a zůstali v České republice. V roce 1991 byl vyšší podíl (11,2 %) slezské národnosti identifikován v okrese Opava, následně došlo k jeho snížení na 2,5–2,8 %. Slezská národnost u ostatních okresů se pohybuje v letech 2001–2011 pod 1 %. Nutno podotknout že v průběhu jednotlivých SLDB, dochází k nárůstu podílu odpovědí neuvedeno, který je u jednotlivých okresů v roce 2011 v intervalu 20 až 28,3 %. Pokud se podíváme na rozložení tohoto neuvedeného podílu dle obcí, je překvapivě vysoké zastoupení podílu neuvedeno (až nad 33,5 %) v obcích na Jesenicku, z toho je možné dovozovat buď neochotu obyvatel tento údaj vyplnit, nebo nižší příslušnost k národní identitě. Pokles tradičních menšin na území českého Slezska je potvrzen i na základě sociologického průzkumu realizovaného v roce 2018, který zmapoval nižší potřeby mladé generace identifikovat se s národní příslušností, projevil se vliv globalizace společnosti, který se projevil u respondentů uváděním evropské identity.

Tabulka 4.6: Podíl obyvatel podle národnosti uvedené v roce 2011
Klikni na graf pro zobrazení galerie..



Česká
Moravská
Slezská
Slovenská
Polská
Německá
Neuvedena

4.14 Cizinci 1991–2020

Území českého Slezska bylo cílem pracovních migrací ze zahraničí do rozvíjejícího se těžkého průmyslu na Ostravsku a Karvinsku. Pro přicházející pracovníky z okolních zemí byla na Ostravsku vytvořena infrastruktura, a to jak pro trvalé usazení formou intenzivní bytové výstavby, tak pro dočasné usazení formou velkých ubytoven s kapacitou v ostravské aglomeraci přes 7 000 osob, které poskytují ubytovací služby do současnosti (např. v Ostravě hotelový dům Vista, Hlubina, Vítek, Metalurg). Po roce 1991 s ekonomickým vývojem území českého Slezska je rovněž spojen vývoj počtu cizinců. Při ekonomickém růstu má rostoucí tendenci počet cizinců a naopak pokles při ekonomické recesi. Konkrétně došlo k poklesu po recesi v roce 1999 a po roce 2008. Nárůst cizinců po roce 1994 je především v oblastech s rozvinutým průmyslem, tj. na Ostravsku a Karvinsku.
P říchod cizinců na území českého Slezska je spjatý s procesy mezinárodní migrace. Pro teorie modernizace je migrace prostředkem k přesunu přebytku pracovní síly z převážně zemědělských ekonomik do průmyslově-městského sektoru a je podmíněna ekonomickým růstem. Pracovní migrace (z důvodu hledání vyšší mzdy) je přesunem z prostorů, kde je přebytek volné pracovní síly, do prostorů, kde je nedostatek pracovních sil, čili z venkova do měst a jejich okolí. V současné době se jedná především o dočasnou i trvalou migraci za prací občanů Slovenska a Polska. Dalším faktorem ovlivňujícím příchod cizinců jsou přímé zahraniční investice nadnárodních společností (např. výstavba závodu na výrobu automobilu jihokorejskou společností Hyundai v Nošovicích vedla ke zvýšení počtu Korejců v území). V území českého Slezska je relativně vyšší podíl průmyslových podniků, vlastněných zahraničními společnostmi. V současnosti zahraniční migrace nemá zásadní dopady na strukturu osídlení území českého Slezska.

Cizinci mohou pobývat na území přechodně nebo trvale. Pobývají-li zde přechodně, pak takto činí bez víza, na základě víza (krátkodobého, dlouhodobého, diplomatického, zvláštního), na základě povolení k přechodnému pobytu, případně na základě výjezdového příkazu. Má-li cizinec trvalý pobyt na území ČR, je na něj pohlíženo jako na státního občana ČR, tzn., že od něj není vyžadováno povolení k zaměstnání a není při výběru zaměstnání jiným způsobem omezován. Výjimku tvoří povolání, u kterých je dle platných právních předpisů ČR požadováno státní občanství. Dále viz zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky v platném znění.

Zobrazená data sleduje Ředitelství služby cizinecké policie ČR prostřednictvím statistik cizinců s povoleným pobytem na území ČR na úrovni okresů (tj. cizinců s trvalým pobytem na základě víza nad 90 dní, není zde zahrnut počet cizinců s platným azylem).

V roce 1996 bylo na území sledovaných okresů 23 102 cizinců. Na konci roku 2019 došlo k nárůstu na 29 760 cizinců, kde z hlediska národností převažovali občané Slovenské republiky (9 742). Další početnou skupinou byli občané Polska (5739) a třetí nejpočetnější skupinou byli Vietnamci (4 473). Nárůst cizinců byl způsoben ekonomickým růstem především na území okresu Ostrava-město. V roce 1996 byl podíl Ostravy na všech sledovaných okresech 35 % stejně jako v okrese Karviná, ale v roce 2019 vzrostl podíl Ostravy na 41 %, podíl okresu Karviná klesl na 24 %. Pokles počtu cizinců v okrese Karviná byl způsoben především uzavíráním dolů, které zaměstnávaly ve větší míře polské horníky. Počet cizinců rostl i v okrese Frýdek-Místek, což bylo způsobeno především výstavbou automobilového závodu v Nošovicích. Údaje nezobrazují každodenní přejezdy přeshraničních pracovníků (tzv. pendlerů), kteří dojíždějí do podniků na území českého Slezska. Kupříkladu pravidelně jezdí autobus s polskými pracovníky do Husqvarna Manufacturing CZ s. r. o., která je ve Vrbně pod Pradědem. Jedná se o bývalé lisovny plastických hmot, které koupila švédská firma.


Graf 4.22: Počet a podíl cizinců v okresech. Ředitelství služby cizinecké policie (2020) *data k 1. 1. daného roku
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Důležitou částí cizinců jsou také osoby s vysokou kvalifikací (vědci, výzkumníci pracující na vysokých školách a výzkumných ústavech, doktorandi), management zahraničních společností. Studenti vysokých a středních škol. Rodiny a děti cizinců pracujících na území českého Slezska. Z výše uvedených důvodů jsou zřizovány mateřské, základní a střední školy s anglickou výukou především v Ostravě a vysokoškolské výukové programy v angličtině.

Graf 4.23: Počet a podíl cizinců v okresech k 1. lednu 2020. Zdroj: Ředitelství služby cizinecké policie (2020), data k 1. 1. daného roku
Klikni na tabulku pro zvětšení..


4.15 Rodáci (autochtonní složka obyvatel)

Populace žijící dnes na území českého Slezska vznikla historicky mísením původních obyvatel a nově příchozích. Obyvatelé sídlící relativně dlouhou dobu na určitém území se označují za populaci autochtonní. Na mapovém výstupu je znázorněn podíl obyvatel, který se v dané obci narodil a žije v ní v době Sčítání lidu, domů a bytů. Jedná se o rodáky. Zásadní událostí, která dodnes ovlivňuje stabilitu osídlení, je poválečný odsun německého obyvatelstva, především z oblasti Jesenicka. Pro stabilitu osídlení je důležitá skutečnost, kdy generace na sebe navazující mají na území osobní vazby. Ze sociologického pohledu jsou důležité otázky, odkud pocházejí rodiče, kde jsou pochováni prarodiče, místo kde vyrůstali obyvatelé do dospělosti, jelikož zde mají vazbu po celý život. Tímto způsobem vzniká územní identita obyvatel. Jednotlivé populace mají zpravidla společný jazyk, společnou kulturu a společnou mentalitu.
J esenicko. Celá oblast má pro svůj charakter nízkou hustotu zalidnění. Residenční funkce území je velmi slabá a jedná se především o bydlení v rodinných domech s výjimkou měst Bruntál, Jeseník, Krnov, Rýmařov, Vrbno pod Pradědem. V území nedochází k výraznému růstu residenčních ani komerčních ploch. Obyvatelstvo žijící v této oblasti má výrazný podíl alochtonní složky (tj. podíl osob, kteří se zde nenarodili), která indikuje nestabilitu osídlení, a tím i určitou slabší vazbu k prostředí. Jedná se o oblast s nízkým podílem dětské složky, ale i s nízkým podílem počtu seniorů, který je ovlivněn nižší nadějí na dožití (především u žen, ale také u mužů). V oblasti je rovněž vyšší výskyt sociálních a ekonomických rizik, která jsou dána nižší mírou ekonomické aktivity obyvatelstva, zvýšenou mírou nezaměstnanosti, snižováním pracovních míst v území a vyšší mírou počtu rozvedených.

Opavsko. Autochtonní složka obyvatel je v oblasti nerovnoměrně zastoupena, vyšší je ve městě Opava a v obcích Těškovice, Větřkovice, Písek, Skřipov, Březová, Pustějov. Oblast má průměrnou hustotu zalidnění a průměrnou residenční funkci území. Jedná se o oblast s nižším podílem dětské složky, ale na druhou stranu vysokým podílem počtu seniorů. Dochází zde k mírnému růstu ploch pro bydlení a komerčních ploch.

Hlučínsko. Autochtonní složka je zde v celé oblasti vysoká. Oblast má vyšší hustotu zalidnění, která je zesilována migrací a doprovázena nárůstem residenčních ploch. Residenční funkce území roste, i když obyvatelé bydlí v převážné většině v rodinných domech. Obyvatelstvo žijící v této oblasti má výrazný podíl autochtonní složky, která ukazuje na stabilitu osídlení. Jedná se o tzv. Prajzsko, tzn. obyvatelstvo má v sobě obtištěn německý, respektive pruský model chování. Tento model chování se projevuje větší pracovní aktivitou, větší religiozitou a konzervativností obyvatel, velkou aktivitou při úpravě vlastních i veřejných ploch a prostranství (silná vazba k půdě). Tato oblast je charakteristická dodržováním kulturních tradic. V jižní části oblasti (Ludgeřovice, Markvartovice a Hlučín) je znatelný suburbanizační proces, kam se stěhuje obyvatelstvo z Ostravy. Lze tedy předpokládat stále se zvyšující migrační příliv obyvatelstva do celého území, což způsobí tlak na výstavbu nových rodinných domů a v souvislosti s tím také posílení residenčního potenciálu oblasti.

Těšínského Slezsko. Autochtonní složka obyvatel má v území rozdílné zastoupení. Západní část oblasti dosahuje nižších hodnot autochtonní složky z důvodu intenzivní migrace především z Ostravy. Celá oblast má vysokou hustotu zalidnění s výjimkou jižní části oblasti, kde jsou podhorské obce. Na území Třinecka, Jablunkovska, Frýdecko-Místecka rostou residenční plochy. Více než polovina obyvatelstva v oblasti Třinecka, Těšínska, Jablunkovska je autochtonní, existuje u nich poměrně významný vztah k území, který se projevuje mnoha sociokulturními a sportovními aktivitami v území. Území měst Karviná, Orlová vykazují zvýšený vyšší výskyt sociálních, bezpečnostních a ekonomických rizik, které zesilují nestabilitu osídlení. Další ukazatel nestability lze pozorovat i ve vyšší míře počtu rozvedených osob.


Na Jesenicku vznikla silná řecká komunita (emigrovali kvůli řecké občanské válce probíhají v letech 1946–1949), na fotografii Řekové ve Zlatých Horách. Zdroj Zacharula Jordanidu
Klikni na obrázek pro zvětšení..


Ostravsko. Obyvatelstvo žijící v této oblasti má mírně vyšší podíl autochtonní složky. Celá oblast má vysokou residenční funkci, která je dána i vysokou hustotou zalidnění. Východní část oblasti od řeky Ostravice a Odry je ovlivněná rozvolněnou slezskou zástavbou, způsobenou rozdílnými stavební řády, které byly odlišné pro moravskou a pro slezskou část oblasti Ostravska. Moravský stavební řád z roku 1894 podporoval kompaktní výstavbu v intravilánu obce a na druhou stranu ve Slezsku platil stavební řád z roku 1883 č. 26, který umožňoval rozvolněnou zástavbu, tzv. slezská zástavba. Tato nekompaktní zástavba je v současnosti zahušťována a dochází k růstu residenčních ploch.

4.16 Migrace v 21. století (2001–2019)

Industriální společnost byla postavena na průmyslových regionech, vyznačujících se silnou koncentrací obyvatelstva. S procesem industrializace a rozvojem měst byl spojen nárůst prostorové mobility obyvatelstva. V České republice je migrace spojená se změnou místa trvalého bydliště. Migrační pohyby vyvolávají řadu významných demografických, ekonomických, sociálních a politických efektů, a to jak při procesu vystěhování, tak i při procesu přistěhování a jsou citlivým indikátorem ekonomického vývoje v regionu. Růst migrace dále pokračuje, v industriálním období docházelo k silně koncentračním tendencím, kdy se lidé jednostranně stěhovali do průmyslových měst. V době postindustriální je charakteristický obousměrný pohyb (mezi jádrem a zázemím). Zatímco v preindustriálním období byly určujícím faktorem osídlení přírodní podmínky, pak v industriálním období se zvýšil vliv spojený s trhem práce. V současné fázi proměny společnosti dochází k výrazným dekoncentračním tendencím v rozmístění obyvatelstva částečně podporovaných suburbanizací a proti nim stojící koncentrace pracovních míst do aglomerací. Na území českého Slezska se tyto procesy projevují stěhováním obyvatel do zázemí měst, ve kterých dochází ke koncentraci pracovních míst.
Z migračního chování obyvatelstva lze do jisté míry odvodit ekonomický vývoj v regionu. Zároveň podle ekonomického vývoje města a jeho okolí lze odvozovat i migrační přitažlivost města v rámci rozsáhlejšího geografického prostoru.

Zde se zaměříme pouze na vnitrostátní migraci. Od roku 2001 do konce roku 2019 území českého Slezska ztratilo necelých 50 tisíc obyvatel a migrace tvořila 61% této ztráty (průměrná roční migrační ztráta byla 1451 obyvatel). Největší migrační ztráty byly po roce 2008, kdy území zasáhla celosvětová recese (extrémní roční migrační ztráta byla 2060 obyvatel v roce 2009 a dále 2861 obyvatel v roce 2010 v území českého Slezska). Od roku 2018 jsou migrační ztráty jen pod 1000 obyvatel.

Ostatní migrační procesy, které se odehrávaly v území českého Slezska, byly směřovány především do zázemí velkých měst s kvalitním životním prostředím, což se projevilo nárůstem počtu obyvatel SO ORP Kravaře, Hlučín, Frýdlant, Frýdek-Místek, Třinec. Největší relativní odliv obyvatel byl z SO ORP Orlová, dále pak SO ORP Jeseník, Bruntál, Karviná, Havířov, Kopřivnice. Výše uvedené oblasti zahrnují dva typy území s migračními ztrátami. Jednak oblasti postižené restrukturalizací průmyslu (respektive to jsou zázemí, která slouží pro bydlení osob pracujících v tomto průmyslu) SO ORP Orlová, Havířov, Karviná, Kopřivnice. V druhém případě jde o podhorské oblasti především SO ORP Jeseník a Bruntál.

Pro zachycení procesů suburbnizace je potřeba znázornit migrační procesy na úrovni obcí. Specifickou oblastí s nárůstem obyvatelstva je severní část ostravsko-karvinského revíru, tvořená obcemi Dolní Lutyně, Dětmarovice a Petrovice u Karviné, které nabízejí relativně příjemné bydlení v rozvolněné krajině. Další specifickou oblastí jsou Horní Bludovice, které výrazně pozitivně vyrovnávají negativní trend v SO ORP Havířov. Výraznější migrační proud lze spatřit i v jižním směru v rámci moravského klínu, především na jih od Frýdku-Místku do obcí Palkovice, Baška, Staré Město, které jsou dobře dopravně dostupné. Následně jsou migračně atraktivní obce v SO ORP Frýdlant nad Ostravicí, a to především obec Frýdlant nad Ostravicí, Ostravice, Čeladná, Kunčice pod Ondřejníkem a v SO ORP Frenštát pod Radhoštěm obec Trojanovice. V SO ORP Nový Jičín se pak jedná o obec Starý Jičín, v SO ORP Opava obec Hradec nad Moravicí. SOP ORP Třinec má výrazný nárůst počtu obyvatel migrací především v oblasti Vendryně a Komorní Lhotky, kde je lokalizován domov pro seniory, který tento nárůst může pozitivně ovlivňovat.


Graf 4.24: Migrační saldo v obcích českého Slezska v letech 2001 až 2019. Zdroj ČSÚ 2020
Klikni na graf pro zvětšení..


Při vyhodnocení migračních proudů z Ostravy lze identifikovat rozdílné tendence. Nárůst obyvatel směřujících do malých obcí není až tak významný. Významnější migrační proudy jsou především v zázemí Ostravy, kde je výrazná i dominance východního směru, tzn. nárůst obyvatelstva migrací v obci Šenov, Petřvald, Rychvald a Vratimov. Jedná se především o zahušťování rozvolněné slezské zástavby. Výrazný nárůst obyvatel je v obci Klimkovice, Vřesina a Velká Polom. V tomto případě se jedná o stěhování vyšších příjmových vrstev obyvatel, což se projevuje i vyšší cenou pozemku pro výstavbu rodinných domků. Obdobný proces je v obcích především Ludgeřovice, Krmelín a Brušperk. Tyto trendy ukazují, že dochází k nárůstu sídel především ve velikostní kategorii do 10 000 obyvatel, jak už bylo uvedeno v kapitole 4.1 Celkový počet obyvatel.

Pro vyhodnocení procesu migrace byla vytvořena následující typologie oblastí na území českého Slezska a moravského klínu, která zohledňuje jak krátkodobý, tak i dlouhodobý vývoj migrace, resp. migračního salda, a rovněž zohledňuje také důvody migrace vyplývající z podmíněnosti daného území:

A – migračně ziskové oblasti
- moravský klín, dobře dopravně dostupný do aglomerace - dobře dostupná oblast do Ostravy (v okolí Ostravy především severní a západní směr)

B – oblasti s relativně stabilním vývojem migrace obyvatelstva

C – oblasti s migračními ztrátami
- jedná se o silně urbanizované oblasti postižené restrukturalizací s velkými migračními ztrátami
- vnitřní i vnější periferie kraje postižené odlivem obyvatelstva z důvodu nedostatku pracovních příležitostí.

4.17 Přirozený přírůstek v 21. století (2001–2019)

Analýza populační velikosti představuje základní rámec úvah o populačním vývoji. Konkrétní příčiny změny počtu obyvatel regionů vyvstávají z mnoha příčin. Základem analýz je přirozený přírůstek, rozdíly souborů živě narozených dětí a zemřelých za stejné časové období. Protože však rozdíl obou procesů může být záporný, jde logicky potom o přirozený úbytek. Teoreticky však stále analyzujeme obecně proces přirozeného přírůstku obyvatel. Populační velikost je sice na první pohled kvantitativní veličina, ale je zřejmé, že má zásadní dopad na rozhodující prostorové vztahy: sociální, ekonomické a sociálně ekonomické. Populační velikost je také výsledkem kvalitativních parametrů sociálního a ekonomického prostředí lidské společnosti.
P řirozený přírůstek na území českého Slezska mezi lety 2001–2019 byl záporný, s výjimkou roku 2007 a 2008 se jednalo o přirozený úbytek. Od roku 2010 se pohybuje v intervalu -1000 až -1500 obyvatel ročně. Podobný negativní vývoj přirozeného přírůstku má vedle území českého Slezska i sousední Opolské a Slezské vojvodství. U Opolského vojvodství to představuje roční průměrné úbytky ve výši 1 200 obyvatel za posledních 10 let, u Slezského vojvodství to znamená roční úbytky na úrovni 4 300 obyvatel. Pokud chceme porovnat různě populačně veliké regiony, tak tento přírůstek vztáhneme na každých tisíc obyvatel regionu, tímto je vytvořen ukazatel hrubé míry přirozeného přírůstku v promilích. V roce 2017 má Opolské vojvodství roční hrubou míru přirozeného přírůstku -1,8 ‰ a Slezské vojvodství má -1,4 ‰, území české Slezska -1,5 ‰, ale v roce 2019 už české Slezsko dosahuje hodnoty -1,7 ‰. Pokles celkového počtu obyvatel od roku 2001–2019 na území českého Slezska z 39 % ovlivňoval přirozený úbytek. Zbývající část ovlivňovala migrace respektive negativní hodnota migračního salda.

Vývoj přirozeného přírůstku posuzujeme za období od roku 2001 do roku 2019. Je zřejmé, že v tomto dlouhodobém pohledu se regiony vývojem přirozeného přírůstku seskupily do dvou skupin. Jedna skupina je tvořena SO ORP s pozitivním přirozeným přírůstkem, zde spadá SO ORP Kopřivnice, Frýdek-Místek, Nový Jičín, Kravaře a Český Těšín. Z toho na území českého Slezska se nachází pouze SO ORP Kravaře a Český Těšín, částečně Frýdek-Místek. Roční průměr hrubé míry přirozeného přírůstku se tak pohybuje od roku 2001 do roku 2019 u těchto SO ORP v intervalu od 0,1 ‰ do 1,3 ‰. Jedná se především o území s vysokým podílem osob, které se nově přistěhovaly z velkých měst. Zároveň jsou tyto oblasti dopravně dobře dostupné, což je důležité z hlediska každodenního dojezdu za prací.

Druhou skupinu tvoří ostatní SO ORP, které mají negativní přirozený přírůstek, respektive úbytek. Nejvyšší hodnoty přirozeného úbytku jsou v SO ORP Ostrava a Karviná, který se průměrně pohybuje kolem hodnot -9 ‰ až -12 ‰. Dokonce v roce 2018 hodnoty u SO ORP Karviná dosáhly -18 ‰. Na Karvinsku se ke konci sledovaného období rodí méně dětí a rovněž je tam vyšší úmrtnost. Mladí lidé z regionu odcházejí a zakládají rodiny v oblastech s vyšší kvalitou životního prostředí a s dostupnější prací. Podobná situace je v SO ORP Orlová. V případě SO ORP Krnov negativní hodnoty přirozeného přírůstku jsou způsobené špatnou dostupností práce.

Prvním faktorem, který má vliv na přirozený přírůstek, je počet narozených dětí, který je ovlivněn podílem žen ve fertilním věku, ale také oddalováním věku ženy při narození prvního dítěte, kdy klesá i pravděpodobnost narození dalšího dítěte. Konkrétně na Bruntálsku, kde se v minulosti rodilo hodně dětí z důvodu dlouhodobého negativního migračního salda, které bylo způsobeno především odchodem mladé generace, klesl počet narozených dětí a celé území se dostává do negativního přirozeného přírůstku.


Graf 4.25: Přirozený přírůstek* v obcích českého Slezska v letech 2001 až 2019. Zdroj ČSÚ (2020), * rozdíl živě narozených a zemřelých osob
Klikni na graf pro zvětšení..


Graf 4.26: Podíl narozených dětí podle věku matky v okresech zasahujících do českého Slezska* v letech 2000 a 2017. Zdroj ÚZIS (2020), * Ostrava, Karviná, Frýdek-Místek, Opava, Nový Jičín, Bruntál, Jeseník.
Klikni na graf pro zvětšení..


Druhým faktorem, který má vliv na přirozený přírůstek, je celková úmrtnost obyvatel v jednotlivých regionech. V pásu bývalých socialistických států od pobaltských republik až k Černému moři je vyšší než ve zbývající části EU. Naopak nejnižší celková úmrtnost obou pohlaví byla zjištěna na většině území ve Francii, Itálii, Španělsku a jihu Velké Británie a Švédska. Celková standardizovaná míra úmrtnosti (tj. očištěna od vlivu věku) je na území českého Slezska mírně vyšší, než je průměr EU 28. Nejčastější příčinou úmrtí pro obě pohlaví byla kardiovaskulární onemocnění, následovaná zhoubnými nádory (ZN), nemocemi respiračního systému, nádory plic (ZN průdušnic, průdušek a plic dle MKN-10) a poslední z nejčastějších příčin úmrtí byly chronické nemoci dolních cest dýchacích.

5. SOCIÁLNÍ A KULTURNÍ VÝVOJ







OBSAH KAPITOLY

5.1 Revoluce 1848–1849 (volby do říšského a frankfurtského sněmu)
prof. PhDr. Pavel Kladiwa, Ph.D. (OU)
5.2 Zemské a říšské volby ve Slezsku 1861–1918
prof. PhDr. Pavel Kladiwa, Ph.D. (OU)
5.3 Parlamentní volby ve Slezsku 1918–1938
prof. PhDr. Dan Gawrecki, CSc. (OU)
5.4 Proces urbanizace – zrození moderního města
doc. PhDr. Andrea Pokludová, Ph.D. (OU)
5.5 Vývoj veřejného zdravotnictví a sociální péče
doc. PhDr. Andrea Pokludová, Ph.D. (OU)
5.6 Střední, odborné a pokračovací školy ve Slezsku do roku 1914
prof. PhDr. Pavel Kladiwa, Ph.D. (OU)
5.7 Národopisné a průmyslové výstavy ve Slezsku
doc. PhDr. Andrea Pokludová, Ph.D. (OU)
5.8 Změny církevní správy ve Slezsku – katolická církev
PhDr. David Pindur, Ph.D. (OU)
5.9 Změny církevní správy ve Slezsku – protestantské církve
PhDr. David Pindur, Ph.D. (OU)
5.10 Změny církevní správy ve Slezsku – Židé a ostatní
PhDr. David Pindur, Ph.D. (OU)
5.11 Tištěná média jako nositelé slezské identity
PhDr. Radim Jež, Ph.D. (OU)
5.12 Česká emancipace
doc. PhDr. Andrea Pokludová (OU), Ph.D. prof. PhDr. Pavel Kladiwa, Ph.D. (OU)
5.13 Polská emancipace
doc. PhDr. Andrea Pokludová, Ph.D. (OU)
5.14 Zámecká kultura
doc. Mgr. Jiří Brňovják, Ph.D. (OU)
5.15 Šlechtické stopy v kulturním, sociálním a ekonomickém vývoji
doc. Mgr. Jiří Brňovják, Ph.D. (OU)
5.16 Spor o Těšínsko 1918–1920
Mgr. Ondřej Kolář, Ph.D. (SZM), Mgr. Ivana Kolářová (SZM)
5.17 Meziválečné Hlučínsko
prof. PhDr. Pavel Kladiwa, Ph.D. (OU)
5.18 České Slezsko (1938–1939)
Mgr. Ondřej Kolář, Ph.D. (SZM)
5.19 Ostravsko-opavská operace
Mgr. Ondřej Kolář, Ph.D. (SZM)
5.20 Underground v českém Slezsku 1970–1989
Mgr. Tomáš Herman (OU)

5.1 Revoluce 1848–1849 (volby do říšského a frankfurtského sněmu)

Revoluci 1848/49 se někdy zjednodušeně říká „jaro národů“. Ve skutečnosti nevypukla primárně kvůli národnostním otázkám, ale jednalo se o soubor dílčích revolucí – politické, hospodářské, sociální, národní a kulturní.
J ejich příčiny tkvěly v rakouském případě v neschopnosti předbřeznového režimu nalézt adekvátní řešení neodkladných problémů spjatých s poddanstvím a patrimoniálním systémem správy, s národně emancipačními snahami jednotlivých národů, se všeobecnou nespokojeností s policejním státem a s cenzurou a s hospodářskou transformací (industrializací) ztíženou pauperismem a neúrodami v zemědělství. Tvrdý dopad měla ve Slezsku, zejména na podhorské a horské oblasti, neúroda v letech 1845–1847. Z Morávky i z Jablunkovska máme zprávy o strašné bídě, hladu a velké úmrtnosti.

V druhém červnovém týdnu roku 1848 proběhly volby do říšského sněmu ve Vídni, jehož hlavním úkolem bylo připravit ústavu a regulovat národnostní, společenské a ekonomické poměry. Volební právo měli rakouští státní občané mužského pohlaví, kteří dosáhli alespoň 24 let věku a bydleli nejméně šest měsíců ve volebním obvodu. Nevolili dělníci pracující za denní či týdenní mzdu. Volby byly nepřímé – jednotlivé obce zvolily volitele, kteří pak odjeli do centra volebního obvodu a zvolili poslance. Ve Slezsku existovalo devět venkovských volebních obvodů, každý s asi 50 000 obyvateli, a opavský městský volební obvod. Šest volebních obvodů bylo v Opavském kraji a čtyři v Těšínském kraji. Oprávněných voličů bylo celkem 45 885, tj. téměř desetina obyvatelstva. Mezi zvolenými voliteli byli ve venkovských volebních obvodech nejvíce zastoupeni rolníci, zahradníci, domkáři, dědiční rychtáři a řemeslníci, v Opavě obchodníci, řemeslníci, příslušníci svobodných povolání a úředníci. Jeden ze zvolených poslanců, student práv Hans Kudlich z Úvalna, podal na říšském sněmu ve Vídni návrh na zrušení roboty a poddanství. Zákon o zrušení roboty a poddanství za náhradu byl následně vydán 7. září 1848.

Právě robotní a poddanská otázka byla nejdůležitější pro venkov, tedy pro naprostou většinu tehdejší populace. V Zemském archivu v Opavě se dochovaly stížnosti a požadavky 21 slezských obcí (a důkazy o existenci stížností ze tří dalších obcí a tří měst) posílané od dubna do července slezskému veřejnému konventu (zemskému sněmu) – označeno na mapě. Pravděpodobně je to pouze část materiálu, který konvent obdržel. Venkované žádali odstranění roboty, peněžních i naturálních platů a dávek, platů na domestikální fond, desátku, stěžovali si na škody páchané panskou zvěří na jejich polích a na tíživé laudemium (poplatek placený při převodu půdy a nemovitostí).

Národnostní situace v rakouském Slezsku byla taková, že Češi představovali početně i politickým vlivem nejslabší ze tří zemských národností. Slovanské obyvatelstvo žijící ve střední a východní části rakouského Slezska bylo většinou národnostně nevyhraněné a rozhodující podíl na jeho nacionální profilaci měla agitace. Polská agitace na Těšínsku byla v roce 1848 mnohem aktivnější než česká, totéž platí i pro roli Poláků ze Slezska na Slovanském sjezdu. Představitelé české inteligence na Těšínsku spíš podporovali myšlenku slovanské solidarity, kdežto reprezentanti polského tábora už více zdůrazňovali polský národní program. Němci přicházeli do revoluce 1848 lépe politicky připraveni, přispělo k tomu mj. opavské prostředí. V Opavě bylo pronikání myšlenek německého nacionalismu spjato s kontakty s Vídní a značnou fluktuací inteligence (úředníci, učitelé, juristé atd.).

Rok 1848 představuje vlastně konec možností pro rakouské Slezanství – lidé se víc a víc rozdělovali na Němce, Čechy, Poláky. Na Těšínsku začali Ludwik Klucki, Andrzej Ciencała a Paweł Stalmach vydávat v květnu 1848 Tygodnik Cieszyński. V českém duchu působili soudní a advokátní praktikant Jan Kozánek v Opavě a profesor evangelického gymnázia Arnošt Plucar v Těšíně. Na pražské státoprávní požadavky (spojení zemí Koruny české pod centrální úřady v Praze) nesouhlasně reagovali opavští Němci, kteří kvůli tomu vyslali počátkem dubna 1848 do Vídně deputaci vedenou Franzem Heinem. Jestliže Němci nesouhlasili s obnovením Koruny české, Češi pro změnu odmítali začlenění českých zemí do velkoněmeckého projektu a odmítali se zúčastnit jednání frankfurtského parlamentu. Ve Slezsku však, na rozdíl od Čech a Moravy, proběhly volby do Frankfurtu ve všech sedmi volebních obvodech. Zřejmě nejznámějšími slezskými poslanci ve Frankfurtu byli Lichnovský, Kalchberg, Demel a Kudlich. Felich Lichnovský z Voštic měl majetky v rakouském (Hradec nad Moravicí) i pruském Slezsku, do Frankfurtu byl zvolen za pruský volební obvod Ratiboř.

Bývalý profesor státovědy na Tereziánské rytířské akademii Josef von Kalchberg byl správcem statků Karla Ludvíka Rakousko-Těšínského a vychovatelem Karlových synů. Těšínský advokát (a pozdější těšínský starosta a zemský a říšský poslanec) Johann Demel von Elswehr patřil k pilířům německého liberálního tábora na Těšínsku. Josef Hermann Kudlich (rovněž pozdější zemský a říšský poslanec) byl starším bratrem Hanse Kudlicha. Do frankfurtského parlamentu byl nakonec zvolen i jeden Čech, ovšem z Hlučínska nacházejícího se v pruském Slezsku. Byl jím hlučínský kaplan Cyprian Lelek. Postupnou eliminací jednotlivých revolučních ohnisek (Praha, Vídeň, severní Itálie, Uhry) byla nakonec revoluce v habsburských zemích potlačena (podobně jako revoluce v německých zemích), rakouský říšský sněm i frankfurtský parlament byly rozehnány. V habsburských zemích však revoluce přinesla podstatné výdobytky – zrušení roboty a poddanství a zavedení obecní samosprávy. Pro Slezsko přinesla revoluce ještě jeden podstatný aspekt – oddělení od Moravy a tím opětovný zisk statusu samostatné korunní země (ten Slezsko ztratilo za vlády Josefa II.).

Franz von Hein, opavský advokát, poslanec říšského sněmu, 1848. Zdroj ÖNB
Klikni na obrázek pro zvětšení..


Německé národní shromáždění ve Frankfurtu nad Mohanem (dobová litografie, 1848). Zdroj Deutsche Geschichte in Dokumenten und Bildern
Klikni na obrázek pro zvětšení..


Rakouské císařství, mapa z roku 1806 (území, jehož zástupci byli voleni do říšského sněmu). Zdroj Geografický ústav PřF MU.
Klikni na obrázek pro zvětšení..


Vyznačení hranice Německého spolku, v rámci kterého probíhaly volby do frankfurtského sněmu. Zdroj Johannes Gutenberg-Universität Mainz.
Klikni na obrázek pro zvětšení..


5.2 Zemské a říšské volby ve Slezsku 1861-1918

Po předehře z roku 1848 byl v roce 1861 v habsburské monarchii již natrvalo zaveden parlamentarismus. Stala se konstituční monarchií s centralistickým zřízením, v němž měly zemské orgány dosti omezené pravomoci. Vrchní pravomoci zemského sněmu byly podle zemského zřízení z roku 1861 následující: záležitosti zemědělství, veřejných staveb financovaných ze zemského rozpočtu, dobročinných ústavů financovaných ze zemského rozpočtu, záležitosti zemského rozpočtu. Limitované pravomoci (musel jednat v souladu se všeobecnými zákony) měl sněm v záležitostech obcí, církví, školství a armády.
S lezský veřejný konvent (jak se tehdy zemský sněm jmenoval) zvolený v červnu 1848 měl po devíti zástupcích velkostatku, měst a poddanských obcí. V červenci 1848 byl po doplňovacích volbách rozšířen na 16 zástupců pro každou ze tří uvedených skupin. Jeho činnost skončila Silvestrovskými patenty v roce 1851.

Zemský sněm od roku 1861 sestával z biskupa vratislavského, devíti poslanců velkostatkářské kurie, 10 poslanců za městskou kurii, dvou poslanců za opavskou obchodní a živnostenskou komoru a devíti poslanců za kurii venkovských obcí. Velkostatkářský volební obvod byl pouze jeden pro celé Slezsko, volilo se v Opavě.

V kurii měst a v kurii venkovských obcí volili muži, kteří splňovali tzv. daňový cenzus, tj. pokud platili přímé daně ve výši minimálně 10 zl. ročně. V roce 1897 byl daňový cenzus snížen na polovinu, tj. na 5 zl. přímých daní ročně. Vedle daňových voličů měli v kuriích měst a venkovských obcí volební právo, bez ohledu na platbu daní, tzv. inteligenční voliči, tj. duchovní, dvorští, státní a zemští úředníci a úředníci veřejných fondů, pensionovaní důstojníci, sloužící i pensionovaní vojáci bez důstojnické hodnosti, majitelé doktorského titulu získaného na tuzemské univerzitě a učitelé. Volby ve venkovské kurii byly nejprve nepřímé (voliči volili volitele, a až volitelé volili poslance), od roku 1897 přímé.

V říšské radě mělo malé rakouské Slezsko nízké zastoupení – od roku 1861 to bylo šest poslanců z celkových 343, od roku 1873 10 poslanců z 353, od roku 1897 12 poslanců ze 425 a od roku 1907 15 poslanců z 516. Volební systém doznal větších změn než v případě zemského sněmu. V letech 1861–1873 neprobíhaly samostatné volby, nýbrž poslance říšské rady vybíral ze svých řad zemský sněm – dva poslance delegoval velkostatkářský obvod, jednoho poslance město Opava a opavská obchodní a živnostenská komora, jednoho poslance města mimo Opavu a dva poslance venkovské obvody.

Od roku 1873, kdy už se volilo a ne delegovalo, volil tři poslance velkostatkářský obvod (který byl, stejně jako u zemských voleb, jediný pro celé Slezsko), jednoho poslance Opava plus opavská obchodní a živnostenská komora, po jednom poslanci tři městské volební obvody a po jednom poslanci tři venkovské volební obvody sdružující vždy několik soudních okresů. Hlas každého voliče „nevážil“ stejně, systém upřednostňoval bohatší a vzdělanější vrstvy. Například v roce 1885 připadali tři poslanci kurie velkostatku na pouhých 53 voličů, v kurii měst to bylo na stejný počet poslanců 7 879 voličů a v kurii venkovských obcí 22 008 (prostřednictvím 1 025 volitelů). I uvnitř jednotlivých kurií byly rozdíly – v městské kurii volilo jednoho poslance opavského obvodu 1 242 voličů, kdežto jednoho poslance těšínského obvodu 3 012 voličů, ve venkovské kurii připadlo na volební obvod bruntálský 5 506 voličů, kdežto na těšínský 9 823 voličů.

Badeniho volební reformou přibyly Slezsku v roce 1897 pro volby do říšské rady dva nové mandáty a tedy dva nové volební obvody v nově zřízené páté všeobecné kurii, v níž volili všichni zletilí muži s rakouským státním občanstvím bez ohledu na odváděné daně. K 32 833 voličům, kteří měli toho roku volební právo v kurii velkostatku nebo kurii měst nebo kurii venkovských obcí, přibylo dalších 77 939 voličů, kteří však delegovali pouze dva poslance.

Volební právo v kurii měst a v kurii venkovských obcí bylo až do roku 1907, stejně jako u zemských voleb, vázáno na daňový cenzus, původně ve výši 10 zl., a od voleb 1885 byl snížen na 5 zl. a od voleb 1897 na 4 zl. V roce 1907 bylo pro volby do říšské rady zavedeno všeobecné, tajné, přímé a rovné volební právo pro muže. Oprávněných voličů bylo celkem 126 668 z 634 800 obyvatel. Kuriový systém byl tedy zrušen. Slezsko bylo rozděleno na šest volebních obvodů městských a devět volebních obvodů venkovských. Ani po zrušení kuriového systému nevážil hlas každého voliče stejně. Například opavský městský volební obvod měl 4 498 voličů, kdežto radvanický městský obvod 14 154.

V rakouském Slezsku zcela dominovali političtí zástupci německojazyčných vrstev, mnohem slabší zástupci Čechů a Poláků přešli v těšínském Slezsku od vzájemné spolupráce 80. let 19. století založené na postupu proti privilegovanému postavení německých elit přes vzájemnou rivalitu na přelomu století až k tvrdému antagonismu v posledních předválečných letech.

Významnější zastoupení než na slezském zemském sněmu měli zástupci Čechů a Poláků od zavedení všeobecného volebního práva na říšské radě, což je logické vzhledem k jejich nižšímu zastoupení ve středních a vyšších vrstvách – říšská rada měla od roku 1907 méně honorační, tj. méně elitářský charakter. V roce 1907 byli ve Slezsku do říšské rady zvoleni, vedle devíti německých poslanců, tři Češi (sociální demokrat – centralista Petr Cingr, sociální demokrat-autonomista Čeněk Pospíšil a staročech Karel Rolsberg) a 3 tři Poláci (sociální demokraté Tadeusz Reger a Ryszard Paweł Kunicki a katolický kněz Józef Londzin za Svaz polských katolíků).

Z českých poslanců zemského sněmu je nutno uvést faráře z Opavska Antonína Grudu, spoluzakladatele Matice opavské; Věnceslava Hrubého, právníka působícího ve státních službách v Těšíně a v Opavě a vydavatele prvních českých novin na Těšínsku od roku 1894; a prvního českého advokáta v Opavě a důležitého činovníka Matice opavské Františka Stratila. Významnými polskými zástupci byli skočovský učitel a zakladatel hnutí šlonzakovců Josef Koždoň, těšínský advokát Jan Michejda (představitel evangelíků) a katolický katecheta na těšínském gymnáziu Ignacy Świeży.

Sociální demokrat, centralista, Petr Cingr. Zdroj Wikimedia Commons.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Graf 5.1: Poslanci říšské rady. Zdroj: Registry poslanců Říšské rady
Klikni na obrázek pro zvětšení..


5.3 Parlamentní volby ve Slezsku 1918–1938

Pro poznání politických sympatií a politické orientace obyvatelstva v období mezi světovými válkami jsou nejvhodnější výsledky voleb do Poslanecké sněmovny Národního shromáždění ČSR.
T y se konaly v Československu v letech 1920, 1925, 1929 a 1935. V důsledku mnohaletých sporů o státní hranice se v roce 1920 nekonaly parlamentní volby na části Těšínska začleněné do ČSR v červenci 1920 (soudní okresy Český Těšín, Jablunkov, Frýdek, Fryštát, Bohumín a Slezská Ostrava); nekonaly se ani v soudním (a politickém) okrese Hlučín, jehož území bylo připojeno k ČSR v únoru 1920. Vedle hospodářského postavení a s ním souvisejícího sociálního rozvrstvení a pochopitelně vedle vnitropolitické a mezinárodně politické situace měla na výsledky voleb vliv národnostní skladba obyvatelstva (převaha občanů německé národnosti v severozápadní části Slezska a Poláků v řadě obcí na Těšínsku).

Výsledky parlamentních voleb ve Slezsku do Poslanecké sněmovny Národního shromáždění ČSR obsahují některé zvláštnosti ve srovnání s výsledky parlamentních voleb v jiných oblastech českých zemí. Jednou z příčin těchto odlišností je hospodářský charakter jednotlivých okresů, což se projevilo v silných pozicích stran, které vystupovaly jako dělnické v okresech ostravské průmyslové oblasti (KSČ, ČSSD); v okresech se silným zastoupením nebo převahou německého obyvatelstva na Jesenicku, Krnovsku, Bruntálsku to byla DSAP (ve 20. letech), případně ve stejné době a ve stejných okresech i DNSAP. KSČ často dominovala v okresech a městech uhelného revíru, nezanedbatelné pozice měla i na Frýdecku a v soudních okresech Český Těšín a Jablunkov s početným zastoupením obyvatelstva polské národnosti.

Agrární strany: česká (REP) byla slabší než v průměru českých zemí; relativně nejvíce sympatizantů nalezla v soudních okresech Frýdek, Opava, Klimkovice a Bílovec, poněkud méně v okresech Vítkov a Český Těšín. Německý svaz zemědělců (BdL), který byl z německých aktivistických stran v ČSR nejsilnější, neměl ve Slezsku tradici, ve 20. letech se uplatnil v soudních okresech Albrechtice, Osoblaha a Jindřichov.

Národně a nacionálně orientované strany české byly mnohem slabší než v celostátním měřítku. Českoslovenští národní socialisté (ČSNS) byli nejsilnější v soudním okrese Opava, částečně i Klimkovice, v polovině 30. let v době růstu národnostního napětí se prosadili i v některých městech uhelného revíru, na Českotěšínsku a Jablunkovsku.

Národní demokraté (ČND) a ani jimi v roce 1935 inspirované Národní sjednocení zpravidla nezískali více než 5 % hlasů v soudních okresech, relativně nejúspěšnější byli v soudním okrese Fryštát v roce 1935 (6,27 %) a také hlavně ve 30. letech ve městech a větších obcích uhelného revíru (Karviná, Orlová, Petřvald aj.). Ostatní české strany byly ve volbách vcelku neúspěšné, lidovci (ČSL) zpravidla nezískávali ve většině okresů více než 6 % hlasů, nejsilnější byli v roce 1935 v soudních okresech Opava (necelých 15 %), Klimkovice (téměř 17 %) a Frýdek (necelých 13 %).

Německé strany se dělily na aktivistické (spolupracující s vládnoucím režimem) a negativistické (nespolupracující, směřující k rozbití ČSR). Negativistické strany (DNP, DNSAP) v parlamentních volbách v dubnu 1920, v nichž vystupovaly v koalici, získaly více než polovinu všech hlasů v řadě okresů hornatého Jesenicka, Krnovska a Bruntálska, méně již na Opavsku a Bílovecku. Po zastavení činnosti, respektive po rozpuštění těchto stran v roce 1933, dominovala v parlamentních volbách v květnu 1935 ve všech okresech s početní převahou německého obyvatelstva Henleinova SdP, dokonce i v okrese Hlučín, v němž převažovalo české obyvatelstvo, SdP získala 64,35 % ze všech odevzdaných hlasů. Z německých tzv. aktivistických stran byla v uvedených volbách nejsilnější sociální demokracie (DSAP), která získala nejvíce hlasů v okresech Vrbno (30,83 %) a Bruntál (21,83 %), po ní následovala křesťansko-sociální strana (DCV), ta měla více než 20 % jen v okrese Cukmantl (Zlaté Hory, 26,01 %). Němečtí agrárníci byli nejsilnější na Osoblažsku (16,13 %). Komunistická strana Československa se nikde v okresech a obcích s převahou německého obyvatelstva významněji neprosadila.

Polské strany vystupovaly většinou v koalici, v roce 1935 vstoupily dokonce do autonomistického bloku, v němž měly hlavní slovo nejsilnější slovenské strany. Tato koalice získala v soudním okrese Český Těšín téměř 35 % a v soudním okrese Jablunkov téměř 57 % hlasů.

Jako základní územní jednotky z hlediska posouzení volebních výsledků byly vybrány statistické údaje o soudních okresech a obcích s více než 5000 obyvatel, což umožňuje i srovnání z hlediska slezského regionu nebo i českých zemí. Z hlediska celostátního srovnání můžeme např. zjistit, že v roce 1935 byla Henleinova SdP ze všech soudních okresů v českých zemích nejsilnější ve slezském soudním okrese Frývaldov, nebo že ze všech obcí v českých zemích s více než 5000 obyvatel získala KSČ největší procento hlasů v obci Lazy v letech 1929 a 1935.

Zkratky nejúspěšnějších stran s uvedením nejobvyklejších názvů.
Klikni na obrázek pro zvětšení..


5.4 Proces urbanizace – zrození moderního města

Na prahu moderního doby, tj. počátku 19. století, byla pro region čského Slezska typická poměrně hustá síť maloměst a venkovského osídlení. Podle topografických šetření v žádném z těchto maloměst nepřesáhl počet obyvatel hranice 10 000.
J ednalo se o správní sídla vrchnostenské správy a regionální centra obchodu, služeb a řemeslné výroby orientované na lokální trhy. V těchto městech, obdobně jako na venkově, zcela absentovala moderní infrastruktura: voda se odebírala ze studní popř. říčních toků, veřejný prostor nebyl v nočních hodinách osvětlen, absentovala systematická výstavba komunikací se zpevněným povrchem. Výstavba a případné rozšíření města probíhalo neregulovaně. Pokud byl prostor městského katastru zastavěn, přesunula se výstavba na předměstí, jako např. v Těšíně.

Revoluční léta 1848/49 znamenala významný zlom v životě měst, která provizorním obecním zákonem nabyla samosprávu (1862 zákon o obcích). Zahájen byl proces slučování městských jader s předměstími [Opava, Těšín atd., proces funkčního slučování měst s okolními obcemi pokračoval po celé 20. století (Slezská Ostrava, Karviná, Bohumín, Třinec)]. V polovině 19. století překročilo počet 10 000 obyvatel jen město Opava, které se v důsledku správních změn stalo hlavním městem Vévodství Horní a Dolní Slezsko, což podnítilo jeho urbánní rozvoj v následujících desetiletích. Nárůst obyvatelstva měst se pokládá jeden za jeden z ukazatelů urbanizace; ten v regionu probíhal již v první polovině 19. století a zintenzivnil souběžným působením migrací a demografického přechodu v druhé polovině 19. století. V lokalitách s koncentrací těžkého průmyslu se vytvářela v blízkosti tradičních správních center, jako např. Fryštát, průmyslová města, tj. např. Karviná. Dynamický rozvoj se na sklonku monarchie týkal dalších průmyslových měst, tj. Polská Ostrava, Frýdek, Krnov. Jiná maloměsta ve svém vývoji stagnovala. Počet obyvatel na sklonku monarchie nebyl atributem moderního města, tím byla moderní infrastruktura a rozvinutý kulturní život. Vodovodní a kanalizační síť byla vybudována ve správních centrech, tj. Opavě, Frýdku, Těšíně, Bohumíně, Krnově, Bruntále. Nebyla samozřejmostí pro všechna maloměsta. Plynárny distribuující svítiplyn do veřejné sítě existovaly v Opavě (1859), Krnově (1866) a Těšíně (1882). Nejstarší elektrárna byla vybudována ve Frýdku (1890-91); do konce monarchie byly ještě zprovozněny městské elektrárny v Polské Ostravě (1895), Krnově (1903), Opavě (1904) a Těšíně (1911). Výstavba elektrárny byla zpravidla spojena s provozováním tramvajové dopravy v lokalitě.

Válečné události 20. století měly rovněž dopad na vývoj slezských měst, tj. např. rozdělení Těšína v roce 1920 na Cieszyn a Český Těšín. S odsunem německého obyvatelstva po roce 1945 se prohloubila depopulace měst v západní části regionu (Jesenicko), která i přes poválečnou osídlovací politiku trvá v důsledku stagnujícího ekonomického vývoje regionu do současnosti. Do roku 1989 se intenzivně budovala sídlištní zástavba v rámci měst průmyslové aglomerace, např. Orlová-Lutyně, Karviná-Ráj. Vlivem poddolování a intenzivní průmyslové činnosti, se ocitla některá tradiční města za zenitem svého rozvoje, tj. Polská Ostrava, Orlová, Fryštát. Novým městem, vybudovaným tzv. na zelené louce, se stal Havířov, pro který se depopulace stala symptomatická v éře polistopadové transformační ekonomiky. Dnes všechna města v regionu splňují kritéria moderních míst k životu, a to navzdory znečištěnému ovzduší, tj. jednoho z dopadů průmyslové výroby, lokálních znečišťovatelů i automobilismu. Města v regionu procházela a prochází mnohačetnými fázemi vývoje na cestě k moderním sídelním jednotkám (v současnosti např. suburbanizace) a i v těch, která nyní ve vývoji počtu obyvatel stagnují nebo se vylidňují, nemusí být tento proces trvalý.

Fryštát polsky Frysztat německy Freistadt je historickou městskou částí statutárního města Karviná. Do poloviny 20. století byl správním sídlem stejnojmenného okresu, tj. sídlem okresního úřadu a soudu. V roce 1939 bylo sloučením Fryštátu s hornickou obcí Karviná (dnes již zaniklou) vytvořeno dvouměstí Karwin-Freistadt. Po válce se z Fryštátu stalo „centrum“ poválečné Karviné budované v intencích dobového územního plánování kladoucího důraz na výstavbu obytných čtvrtí a později pro město typických panelových sídlišť.

Prohlédněte si mapu s příběhem Dolního Benešova.

Centrum původní (zaniklé) Karvinné v popředí radnice, vzadu kostel sv. Jindřicha
Klikni na obrázek pro zvětšení..


Vývoj počtu oyvatel ve městech s počtem obyvatel nad 10 000 od počátku 18. stol. do současnosti
Klikni na graf pro zvětšení..


Vývoj počtu oyvatel ve městech s počtem obyvatel pod 10 000 od počátku 18. stol. do současnosti
Klikni na graf pro zvětšení..


Vývoj počtu obyvatel v jednotlivých katastrech Karviné
Klikni na graf pro zvětšení..


5.5 Vývoj veřejného zdravotnictví a sociální péče

Na počátku 70. let 19. století zhodnotil zemský zdravotní rada MUDr. Eduard Mestenhauser zdravotní stav obyvatelstva a jeho životní úroveň pesimisticky vyznívajícími slovy: „Nemohu nabídnout nic útěšného, dějiny zdravotnictví jsou v této době dějinami velkých hygienických útrap plynoucích z dědičné bídy, dějinami nezájmu o zavedení zdravotní péče, dobou nepočetných úspěchů vedoucích ke zlepšení sanitárních poměrů.“ V následujících desetiletích proběhla modernizace veřejného zdravotnictví, přerušená událostmi velké války, ale v mnoha ohledech úspěšně pokračující v meziválečných letech první republiky. Nejedno zdravotnické zařízení vybudované v letech 1848–1938 slouží do dnešních dnů.
V hovorové češtině se do dnešních dnů volně zaměňují slova špitál a nemocnice, což v obecném mínění zkresluje historii veřejné zdravotní péče. V době předbřeznové spadala většina „nemocnic“ do kategorie zaopatřovacích ústavů, tj. špitálů, které poskytovaly péči smrtelně nemocným, seniorům a zchudlým opuštěným jedincům z řad městské společnosti. Legislativa vydaná po roce 1848 striktně klasifikovala rozdíl mezi zaopatřovacím ústavem a nemocnicí. Připouštěla ovšem alternativu zdravotnického zařízení, které plnilo funkci nemocnice se zaopatřovacím ústavem (léčebnou dlouhodobě nemocných), muselo však splňovat normy platné pro nemocnice. Nemocnici odlišovala od zaopatřovacího ústavu léčba namísto zaopatření, léčebné tarify a vedení dokumentace o pacientech. Do nemocnice byl přijímán pouze vážně zraněný nebo závažně nemocný pacient, popř. v ní byly hospitalizovány osoby s podezřením na závažnou infekční chorobu.

V letech 1872–1881 poskytovalo zdravotní péči v zemi třináct nemocnic provozovaných převážně městy a církevními řády: Opava (2), Odry, Krnov, Těšín (2), Bruntál, Bílsko, Mnichov pod Pradědem, Skočov, Frýdek, Jablunkov, Osoblaha. Pouze opavská všeobecná veřejná nemocnice disponovala tzv. právem veřejnosti, které ji ukládalo povinnost přijímat pacienty bez rozdílu stavu, vyznání a nemoci. Nemocniční péče byla v převážné míře hrazena pacienty samotnými; systém nemocenského pojištění se začínal teprve utvářet. Povinnosti úhrady takzavaného léčebného byli zbaveni pouze chudí.

Do roku 1910 vzrostl počet nemocnic v zemi na 29; nově zdravotnická zařízení zřizovaly také průmyslové podniky a báňské společnosti. Některá zařízení disponovala jen několika málo lůžky, jako např. Městská nemocnice v Jablunkově, v těch největších, např. v Opavě, mohlo být současně hospitalizováno i více než 250 pacientů. Nejmodernější nemocniční zařízení představovaly v předvečer velké války všeobecné nemocnice v Těšíně, Bílsku a Bruntále, které měly izolovaná infekční oddělení, urgentní úrazový příjem, chirurgické sály, moderní vybavení pro hospitalizaci i ambulanční péči. Moderní nemocniční zařízení představoval také Slezský zemský ústav pro choromyslné v Opavě; vybudovaný v roce 1889.

V meziválečných letech se nové nemocnice zřizovaly ojediněle, investovalo se především do rozšíření lůžkových kapacit stávajících zařízení a jejich modernizace. Jednou z priorit veřejné péče se stalo zřizování léčeben plicních nemocí, tj. tuberkulózy zvláště. Rozvíjela se pediatrie, porodnictví, péče o dlouhodobě nemocné a moderní lázeňská péče. Lázeňskou péči založenou na využívání přírodních léčivých zdrojů k léčbě a prevenci nemocí vnímáme jako nedílnou součást systému veřejného zdravotnictví. Některé z lázní založených na území rakouského Slezska v průběhu „dlouhého“ 19. století fungují do dnešních dní (Lázně Jeseník, Darkov, Karlova Studánka, Dolní Lipová), jiné před nedávnem již svou činnost ukončily (Jánské Koupele).

Lázně Darkov – sanatorium, 1936. Zdroj SOkA Karviná.
Klikni na obrázek pro zvětšení..


Klikni na obrázek pro zvětšení..


Karviná – záběr z porodního sálu v porodnici zřízené v budově zámku Ráj. Zdroj SOkA Karviná.
Klikni na obrázek pro zvětšení..




5.6 Střední, odborné a pokračovací školy ve Slezsku do roku 1914

Úloha vzdělání nabývala na významu již od dob osvícenství a byla reflektována zavedením všeobecné školní docházky. Během 19. století se s hospodářským rozvojem a byrokratizací potřeba vzdělání ještě umocnila. Certifikáty o dosažené kvalifikaci a tituly, tedy slovy Pierra Bourdieua institucionalizovaný kulturní kapitál, výrazně zlepšovaly pozici jedince na pracovním trhu. Vyšší školství bylo klíčové i z pohledu nacionalistů - v době soupeření tří (německé, polské a české) národních společností mělo strategický význam, neboť bylo zárukou jejich dalšího rozvoje.
S třední školou v pravém slova smyslu byl školský ústav sloužící jako mezistupeň mezi sférou primárního a terciárního vzdělávání. Skupina zahrnovala gymnázia, reálná gymnázia, reálky a dívčí lycea. Do této skupiny tedy nepatřily pokračovací školy, odborné školy typu průmyslových, obchodních, zemědělských škol, ani učitelské ústavy.

Reforma 1849/54 sice omezila výuku klasických jazyků na gymnáziích, přesto stále zabíraly přes 40 % vyučovacích hodin. Větší hodinovou dotaci dostaly ve srovnání se starším obdobím matematika, fyzika či přírodopis. Učil se i dějepis, zeměpis, němčina, zemský jazyk, náboženství a nepovinné předměty. Reálné školy poskytovaly odborné vzdělání pro řemeslná povolání a připravovaly ke studiu na technikách. Neučily se v nich klasické jazyky. Více prostoru proto měly živé jazyky, přírodopis, fyzika, kreslení, zeměpis, dějepis atd. Reálná gymnázia vznikla v posledních předválečných letech. Kombinovala učební osnovy klasických gymnázií a reálek, o něco blíže však měla ke gymnáziím. Absolventi mohli postoupit na všechny typy univerzit a vysokých škol. V dívčích lyceích se neučily klasické jazyky. Velký prostor byl věnován moderním jazykům, dále byl v osnovách zeměpis, dějepis, náboženství, matematika, přírodopis, kreslení, pravopis. Mezi nepovinnými předměty figurovaly např. ženské ruční práce, vedení domácnosti, těsnopis.

Ve Slezsku vzniklo do první světové války celkem 11 gymnázií a reálných gymnázií – sedm s německým vyučovacím jazykem (jedno z nich ale bylo záhy zrušeno), dvě s polským a dvě s českým. Reálky byly vesměs německé. Mužští adepti učitelského povolání se mohli ve Slezsku připravovat ve všech třech zemských jazycích, kdežto ženy jen v němčině. V posledních letech před válkou vznikla tři dívčí lycea, dvě německá a jedno české.

Polské gymnázium v Orlové, 1933. Zdroj MT.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Pro hospodářský rozvoj mělo velký význam odborné a pokračovací školství cílící na rozvoj praktických dovedností. V Bílsku vznikla Státní živnostenská škola, v Horních Heřmanicích Zemská zemědělská střední škola, v Chotěbuzi dvouletá Zemská rolnická škola, v Opavě a v Těšíně dvouleté obchodní školy (všechny německé). V pěti či šesti zimních hospodářských školách se měl možnost vzdělávat rolnický dorost. Nejhustší (66, v několika městech byly i dvě živnostenské školy) byla síť živnostenských a kupeckých pokračovacích škol, ve kterých se učilo ve všední dny večer a v neděli dopoledne. Živnostenské školy existovaly německé, polské i české. A konečně fungovaly i tkalcovské školy, košíkářská škola, odborná škola pro mramorový průmysl a odborná škola pro žulový průmysl.

5.7 Národopisné a průmyslové výstavy ve Slezsku

Kořeny moderního evropského výstavnictví se pojí s uspořádáním Great Exhibition of the Works of Industry of all Nations, Crystal Palace Exhibition známé jako Světová výstava v roce 1851 v Londýně. Na výstavě byly prezentovány úspěchy průmyslové revoluce a kultura vystavujících zemí. V následujících letech nastal celosvětový boom v pořádání světových, regionálních i národních výstav.
Ve Slezsku a na severovýchodní Moravě se regionální výstavnictví nedílně pojilo s kulturním nacionalismem a stálo u zrodu založení regionálních muzejních expozic.
P ro počátky českého výstavnictví ve Slezsku a na severovýchodní Moravě nelze stanovit hranici mezi výstavami národopisnými a národohospodářskými, jelikož v rámci výstavního programu národohospodářských výstav se konala kulturní vystoupení a část expozic byla věnována prezentaci lidové kultury a každodennosti venkovského i městského obyvatelstva. Za jednu z nejstarších českých výstav v regionu, která překročila mantinely krátkodobé výstavky několika málo předmětů, pokládáme uspořádání hospodářské výstavy v Místku ve dnech 7.–10. září 1876. V duchu rozmáhajícího se kulturního nacionalismu v regionu „česká“ výstava reagovala na sérii německých hospodářských výstav probíhajících od roku 1863 v Novém Jičíně. Můžeme hovořit o založení tradice výstavnictví v malebném textilním maloměstě Pobeskydí; výstavy prezentující rozvoj průmyslu a český kulturní život byly v budoucích letech uspořádány v roce 1894 a 1926.

Prezentace dosažených úspěchů v rozvoji moderního zemědělství a průmyslu stála také u zrodu Ersten österr.-schlesischen Gewerbe-, Industrie-, land- und forstwirthschaftlichen Ausstellung in Teschen pořádané ve dnech 5.–19. září 1880 v Těšíně. Zemská výstava byla v mnoha ohledech impulsem pro pořádání českých výstavních počinů, které zintenzivnily s přípravami expozice na Národopisnou výstavu českoslovanskou v Praze (1895). Dne 3. září 1893 byla v Opavě zahájena první česká národopisná výstava, kterou uspořádala Matice Opavská ve spolupráci s akademickým feriálním klubem Opava. V osmi odděleních byla představena prehistorie, historie regionu a lidová kultura, jako např. kroje či venkovská obydlí. Výstava skončila dne 13. září 1893 a ve svém důsledku podnítila sbírkotvornou činnost týkající se slezského lidového umění.

Pozornost českých kulturních pracovníků se poté obrátila na Těšínsko. Připravovaná výstava v Orlové, významném poutním místě regionu a nově se utvářejícím průmyslovém centru, měla veřejnosti podat ucelený obraz o životě lašského lidu ve východním Slezsku. Expozice zahrnovala: I. předhistorické předměty, II. památky historické, literární a umělecké, III. hornictví, IV. kostelní předměty, V. zvykové oddělení, VI. lidopisnou literaturu, VII. lidovou hudbu, VIII. lašskou domácnost, IX. lidové kroje a vyšívání, X. školské oddělení. Orlovská výstava proběhla ve dnech 2.–12. září 1894. Součástí expozice byly cenné předměty ze sbírky učitele a národopisného pracovníka K. J. Bukovanského z Polské Ostravy. Pro orlovskou výstavu byl zhotoven model slezské chalupy, který byl určen i pro národopisnou expozici na národopisné výstavě v Praze. Součástí orlovské výstavy byly rovněž národopisné dny s bohatým hudebním programem. Výstavu shlédlo během 10 dnů 8 123 návštěvníků. Karel J. Bukovanský si k ní poznamenal: ‚‚Slezané se přicházeli poklonit minulosti, seznámit se nejen s archaickým způsobem života svých rodičů a prarodičů, ale i se starobylými prvky tehdejšího tradičního života, které ve slezské oblasti dosud existovaly nebo dožívaly‘‘. S odstupem let se v Orlové konala druhá výstava v roce 1926.

Skupinová fotografie slezské svatby, pořádané u příležitosti výstavy v Orlové roku 1894. Zdroj ZAO.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Časová linie s vyznačením konaných výstav
Klikni na obrázek pro zvětšení..


K významným předválečným regionálním výstavám ještě počítáme tzv. krajinské výstavy konané v obci Dobrá (1910) a v Příboře (1911). V meziválečných letech se do dějin regionu zapsaly rozlohou výstavních prostor a vysokou návštěvností průmyslová výstava konaná v Moravské Ostravě v roce 1923 a v roce 1935 Výstava Bezručova kraje ve Frýdku. Některé z vystavovaných předmětů z výše uvedených výstav se nacházejí ve sbírkách regionálních muzeí a tvoří významnou součást regionálního kulturního dědictví.

5.8 Změny církevní správy ve Slezsku – katolická církev

Pruská anexe valné části Slezska v rámci první slezské války zásadně poznamenala již tak komplikovaný církevně správní vývoj tohoto území. Z olomoucké diecéze připadly Prusku děkanáty Hlučín, Ketř, Opavice o rozloze 1 283 km2. Pro jejich další správu byl ustaven úřad biskupského komisaře pro pruskou část olomoucké diecéze (1755). Z vratislavské diecéze zůstala Rakousku většina území tzv. těšínského biskupského komisariátu. Tvořila ho od roku 1654 arcikněžství (děkanáty) se sídly v Bílsku, Frýdku, Fryštátě, Těšíně a Vladislavi a od roku 1738 ve Strumeni. Část území posledních dvou připadla Prusku.
Z nařízení vratislavského biskupa Filipa Gottharda Schaffgotsche (eps. 1747–1795) byla ustavena nová arcikněžství Karviná (1769) a Skočov (1777), později přibyl Jablunkov (1806). V habsburské monarchii zůstala také jižní část Niského knížectví se značným pozemkovým vlastnictvím vratislavských biskupů. Pro církevní správu tohoto území byl 12. března 1746 založen tzv. niský komisariát s novými arcikněžstvími Vidnava a Zlaté Hory (obě 1742), Jánský Vrch (1755) a Jeseník (1770). V čele církevní správy rakouské části vratislavské diecéze stanul 22. července 1770 jako generální vikář Justus Vilém Pražma z Bílkova (1727–1795) s podřízeným sekretářem a čtyřčlennou konzistoří.

V roce 1773 bylo připravováno rozdělení dosavadní rozlehlé olomoucké diecéze na tři části – brněnskou, olomouckou a opavskou. Bulou Pia VI. z 5. prosince 1777 byla olomoucká diecéze povýšena na arcidiecézi se dvěma biskupstvími – brněnským a olomouckým. Prvním arcibiskupem se stal Antonín Teodor Colloredo-Waldsee (1729–1811). Formálně byla papežem schválena i opavská diecéze, ale k jejímu uvedení v život pro řadu problémů nakonec nedošlo. Zřízení opavského biskupství se stalo aktuálním (opět neúspěšně) v roce 1868 po prohrané válce s Pruskem.

Josefínské církevní reformy přinesly především zefektivnění zastaralého a nedostatečného modelu farní organizace rozdělením na menší farnosti a lokální kaplanství, především v horských oblastech Beskyd a Jeseníků. Josefínské rušení klášterů se v rakouském Slezsku dotklo pouze dominikánů (1786) a klarisek (1782) v Opavě. V činnosti pokračovali dominikáni (do roku 1790), milosrdní bratří a alžbětinky v Těšíně, minorité v Opavě a Krnově, němečtí rytíři v Opavě a Bruntále a piaristé v Bílé Vodě a Bruntále. V rakouském Slezsku bylo v rámci josefínských reforem zrušeno 54 náboženských bratrstev. Jejich majetek připadl, stejně jako v případě zrušených sakrálních objektů a institucí, náboženskému fondu dotujícímu vznik nových kostelů a jednotek duchovní správy.

Především na Těšínsku vznikla z různých důvodů (odlehlost, demografický a průmyslový rozvoj) do první světové války řada nových farností a kostelů. V roce 1914 rakouská část vratislavské diecéze spravovaná generálním vikariátem sestávala z 12 arcikněžství a již 111 jednotek duchovní správy. Vlastní kněžský dorost mělo od roku 1899 zajišťovat teologické učiliště ve Vidnavě. Trvalým sídlem generálního vikariátu se stal v roce 1855 Těšín (do likvidace instituce roku 1925). Jediným generálním vikářem, který dosáhl biskupského svěcení (30. září 1883), byl těšínský rodák Franciszek Śniegoń (1809–1891). Kromě výše zmíněných řádů v oblasti působili např. jezuité, boromejky, vincentky či voršilky. Ke zdejším nejvýznamnějším poutním místům patřily mariánské chrámy ve Frýdku a u Zlatých Hor (Mariahilf).

Opavské arcikněžství před první světovou válkou tvořilo osm děkanátů (Bílovec, Bruntál, Hradec, Jakartovice, Krnov, Odry, Opava, Osoblaha) s 96 farnostmi. Z řeholního kléru se na místní duchovní správě významně podílel řád německých rytířů, disponující v oblasti mohutnou majetkovou základnou a institucemi. Z dalších zde působících řádů a kongregací zmíníme minority, sestry řádu německých rytířů, Dcery Božské lásky, Milosrdné sestry III. řádu sv. Františka aj. K nejvýznamnějším poutním místům této oblasti řadíme Cvilín či Hrabyni.

Správu československého území někdejšího generálního vikariátu pro rakouskou část vratislavské diecéze (od roku 1929 arcidiecéze) v roce 1920 nahradily tzv. Kníže(arci)biskupské komisariáty pro československé západní Slezsko (niský, 35 farností) a východní Slezsko (těšínský, 45 farností) v čele s komisaři s pravomocemi generálních vikářů. Obě území měla podle modu vivendi (1928) připadnout k olomoucké arcidiecézi, až do podzimu roku 1938 k tomu však nedošlo. V dočasné administraci olomoucké arcidiecéze se v letech 1938–1945 nacházela arcikněžství Frýdek a Slezská Ostrava. Na 29 farností z části československého Těšínska anektované Polskem bylo v letech 1938–1939 převedeny ke katovické diecézi, k 1. lednu 1940 opět k Vratislavi. Pro Německem zabranou slezskou část olomoucké arcidiecéze byl vytvořen generální vikariát se sídlem v Branicích. V jeho čele stál Josef Martin Nathan (1867–1947), od 6. června 1943 pomocný biskup.

Církevně správní mapa rakouského Slezska z roku 1896. Zdroj SZM.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


V letech 1945–1947 spravoval československou část vratislavské arcidiecéze jako zvláštní arcibiskupský pověřenec František Onderek (1888–1962). Dne 26. června 1947 byla z tohoto území vytvořena Vatikánu podřízená apoštolská administratura se sídlem v Českém Těšíně. Do jejího čela byl postaven zmíněný Onderek s plnými pravomocemi rezidenčního biskupa s výjimkou udílení vyšších svěcení. Apoštolská administratura Český Těšín byla zrušena 30. prosince 1977 papežem Pavlem VI. Její území sestávající tehdy z děkanátů Frýdek, Jeseník, Karviná a Slezská Ostrava bylo připojeno k olomoucké arcidiecézi.

Papež Jan Pavel II. založil 30. května 1996 ostravsko-opavskou diecézi se sídlem v Ostravě. Současně jmenoval jejím biskupem Františka Václava Lobkowicze. Území nové diecéze tvoří děkanáty Bílovec, Bruntál, Frýdek, Hlučín, Jeseník, Karviná, Krnov, Místek, Nový Jičín, Opava a Ostrava s celkovým počtem 276 farností. Patronkou diecéze je svatá Hedvika, která je zároveň patronkou Slezska.

5.9 Změny církevní správy ve Slezsku – protestantské církve

Bohatá reformační tradice Slezska zanechala navzdory rekatolizaci nesmazatelné stopy především na Těšínsku. Altranstädtská smlouva (1707) a exekuční reces císaře Josefa I. (1709) přinesly slezským evangelíkům (augsburského vyznání, luteránům) částečnou toleranci. V letech 1710–1723 byl v Těšíně vystavěn milostivý kostel. K tomuto tzv. Ježíšovu kostelu, jedinému v Horním Slezsku, příslušeli až do roku 1781 evangelíci z celého Těšínska a přilehlých hornoslezských oblastí. Navštěvovali ho také jejich tajní souvěrci z Moravy a Čech. V letech 1749–1785 sídlila v Těšíně evangelická konzistoř.
T oleranční patent Josefa II. ze 13. října 1781 přinesl mj. možnost zakládat evangelické sbory a budovat nové modlitebny. V tolerančním období (1781–1861) vznikly v rakouském Slezsku sbory v Bílsku, Bystřici, Dolních Bludovicích, Drahomyšli, Holčovicích, Holešově, Javoří, Komorní Lhotce, Návsí, Starém Bílsku, Ustroni a Visle. Luterské sbory Moravy, Slezska a Haliče byly v letech 1784–1803 spojeny do superintendence v čele s těšínským pastorem Traugottem Bartelmusem. Až do roku 1918 existovala superintendence pro Moravu a rakouské Slezsko. V roce 1807 vznikl samostatný seniorát pro rakouské Slezsko.

Teprve tzv. protestantský patent z 8. dubna 1861 přinesl evangelíkům zrovnoprávnění. V letech 1861–1914 vznikla v rakouském Slezsku řada dalších augsburských sborů (Bohumín, Bruntál, Frýdek, Jeseník, Krnov, Meziříčí u Bílska, Opava, Orlová, Skočov, Staré Hamry, Třinec, Vráclavek) a jeden helvétský (Spálené). U slezských evangelíků dominoval německý a polský jazyk.

V českých sborech se šířilo během první světové války přesvědčení o nutnosti spojení evangelických církví augsburské a helvétské (reformované) konfese na národním principu s apelem na tradice české reformace. V prosinci 1918 vznikla Českobratrská církev evangelická (dále ČCE), německé a polské sbory se k ní však nepřipojily. Dosavadní superintendence a senioráty byly zrušeny. Čtyři sbory ČCE ze Slezska (Český Těšín, Frýdek, Orlová, Staré Hamry) byly součástí Moravskoslezského seniorátu. Sbory v Českém Těšíně a Orlové byly za polské anexe po Mnichovu 1938 likvidovány. Po druhé světové válce byly obnoveny. Kromě toho vznikly ve Slezsku nové sbory, které mnohde převzaly objekty zrušené Německé evangelické církve. V současnosti tvoří Moravskoslezský seniorát ČCE 25 sborů, ve Slezsku se nachází sbory Bruntál, Český Těšín, Frýdek-Místek, Javorník, Jeseník, Krnov, Odry, Opava, Orlová, Ostravice (do roku 1951 Staré Hamry), Šenov u Ostravy a Vítkov.

Větší část evangelíků na Těšínsku se po první světové válce hlásila k polské národnosti. Již 20. prosince 1918 vznikl Slezský seniorát (Seniorat Śląski) podřízený konzistoři ve Varšavě. Na shromáždění v Třinci 16. srpna 1920 vytvořilo šest sborů z československé části Těšínska (Bystřice, Dolní Bludovice, Komorní Lhotka, Návsí, Orlová, Třinec) Augsburskou evangelickou církev ve východním Slezsku v Československu, uznanou vládou teprve 13. července 1923. I přes snahu o polský národní ráz církve se zde střetávaly národnosti polská, německá i česká. Po Mnichovu se 7. listopadu 1938 připojila k Evangelicko-augsburské církvi v Polské republice. Záhy po pádu Polska v září 1939 se sbory na Německem okupovaném území Těšínska staly součástí tzv. slezské evangelické církevní provincie ve Vratislavi. Jednalo se o období germanizace církve a perzekuce polských evangelických duchovních i laiků.

První léta po osvobození se vyznačovala tendencí připojit augsburské sbory na Těšínsku k ČCE. Sbory se však proti tomu postavily, zkonsolidovaly se a zaručily Čechům i Polákům rovná práva. Teprve 19. května 1948 byla augsburská církev uznána státem. V roce 1950 přijala nový název Slezská církev evangelická augsburského vyznání (dále SCEAV), v jejím čele stál biskup a sedmičlenná církevní rada se sídlem v Českém Těšíně. Vzniklo několik nových sborů a došlo k rozdělení do dvou seniorátů, českotěšínského (1969–1998 Horního) a ostravsko-karvinského (1969–1998 Dolního).

Táhnoucí se vnitro-církevní konflikt mezi ilegálním probuzeneckým hnutím Misijní práce a komunistickému režimu nakloněným vedením SCEAV vyústil na mimořádném synodu v Třanovicích v březnu 1991 v odvolání biskupa a jeho náměstka. Ti však synod neuznali a dali podnět ke schizmatu. Stoupenci dřívějšího vedení církve nakonec založili Luterskou církev evangelickou a. v. v České republice (dále LECAV), která byla registrována 19. ledna 1995. Její biskup sídlí od roku 2000 v Bystřici. V rámci LECAV v současnosti působí pět farních sborů (Český Těšín, Bystřice, Hrádek, Praha, Třinec). SCEAV byla rozdělena roku 1998 do pěti seniorátů (jablunkovský, třinecký, frýdecký, těšínsko-havířovský, ostravsko-karvinský) s 21 sbory.

Němečtí evangelíci v českých zemích utvořili 26. října 1919 Německou evangelickou církev v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (Deutsche Evangelische Kirche in Böhmen, Mähren und Schlesien, dále DEK). Její slezskou krajskou církevní obec v čele s církevním radou (seniorem) a představenstvem tvořily farní sbory Bohumín (Nový), Bruntál, Český Těšín, Frýdek, Holčovice, Jeseník, Krnov, Moravská Ostrava, Opava, Spálené a Vráclavek. DEK přestala fakticky existovat po odsunu Němců. Skutečnost byla právně potvrzena zákonem z 6. května 1948 s prohlášením zániku církve k 4. květnu 1945.

Interiér kostela slezského, resp. polského evangelického sboru Na Nivách v Českém Těšíně postaveného v letech 1931–1932 podle projektu Eduarda Davida. Zdroj MT.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Z malých protestantských církví dnes ve Slezsku působí Církev adventistů sedmého dne (s počátky na Těšínsku již v prvním desetiletí 20. století), Křesťanské sbory či Apoštolská církev, jejíž formální ústředí se nachází přímo na Těšínsku. V rámci dvou seniorátů (nazvaných Těšínsko a Severní Morava) spravuje území Slezska Církev bratrská.

Toleranční sbory na Těšínsku vzniklé mezi léty 1782–1861. Zdroj Podkladová mapa (MT).
Klikni na obrázek pro zvětšení..


5.10 Změny církevní správy ve Slezsku – Židé a ostatní

Nejodlišnější náboženskou skupinou obyvatelstva ve Slezsku byli od středověku Židé. Na základě tolerančního patentu císaře Karla VI. z roku 1713 se Židé usazovali především na Těšínsku. Dne 17. dubna 1752 byl vydán toleranční patent pro Židy v rakouském Slezsku, jenž chránil zdejších 119 židovských rodin, nejvíce (87) na Těšínsku. I přes řadu omezení zde židovská populace vzrůstala. Toleranční patent Josefa II. z 15. prosince 1781 jim zaručil výkon náboženství, nevztahoval se však na synagogy a rabíny. Teprve v roce 1847 byl úředně potvrzen rabín pro Těšínský kraj.
V ládní patent z 25. dubna 1848 zaručil dosud diskriminovaným Židům rovnoprávnost. O rok mladší císařský patent jim umožnil svobodné vyznání a zřízení církevně správní struktury. První židovské náboženské obce (dále ŽNO) vznikly v Opavě (1864), Bílsku (1865), Těšíně (1866) a Krnově (1877). V 90. letech 19. století vznikly samostatné ŽNO Bílovec, Frýdek-Místek, Fryštát, Jeseník a Skočov, naopak došlo ke zrušení vidnavské. V roce 1910 přibyla ŽNO v Bohumíně-Nádraží (později Nový Bohumín). V roce 1914 bylo v majetku ŽNO v rakouském Slezsku 53 kultovních objektů a 16 hřbitovů.

Ústava Československé republiky z 29. února 1920 zajišťovala vyznavačům judaismu rovná práva. Zastřešujícím orgánem zdejších ŽNO byl Svaz ŽNO ve Slezsku, nejvyšší administrativní jednotkou v českých zemích byla od roku 1927 Nejvyšší rada ŽNO v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Počet ŽNO ve Slezsku se pohyboval v období první republiky kolem 10 (v roce 1922 přibyla např. v Českém Těšíně). Dozor nad ŽNO měla státní kultová správa. Anexe částí českého Slezska na podzim roku 1938 Německem a Polskem značně zhoršila postavení tohoto obyvatelstva. Po okupaci zbytku českých zemích Německem v březnu 1939 začaly být i v protektorátu uplatňovány antisemitské norimberské zákony. Postupně došlo k útokům na synagogy a modlitebny, hřbitovy a další objekty v majetku ŽNO a jejich veřejnému uzavření. Nacistickou genocidu přežilo jen málo slezských vyznavačů judaismu. Po druhé světové válce byla obnovena pouze ŽNO Ostrava a několik synagogálních sborů v některých slezských městech (Bohumín, Český Těšín, Krnov, Opava, Orlová), většinou však postupně zanikly. Židé z českého Slezska dnes spadají pod náboženskou správu ŽNO Olomouc (okresy Bruntál a Jeseník) a Ostrava (všechny ostatní).

Církev československá husitská. Z dalších větších křesťanských církví zanechala na náboženském profilu českého Slezska ve 20. století výraznější stopu především Církev československá (dále CČS, od roku 1971 Církev československá husitská). Část českého římskokatolického duchovenstva se již od poloviny 19. století domáhala modernizace církve. Tyto tendence a myšlenky zesílily po vzniku Československé republiky a jejich nositelem byl Klub reformních kněží. V lednu 1920 byla vytvořena CČS s národní a reformní ideovou náplní. Nalezla hojné příznivce i ve Slezsku, především na území politických okresů Frýdek-venkov a Fryštát a v přilehlé části Moravy. Do dějin CČS se zapsaly Radvanice, kde byla již 15. ledna 1920 založena vůbec první náboženská obec CČS někdejším katolickým farářem Ferdinandem Stiborem (1869–1956). Od roku 1922 byly Radvanice rovněž sídlem ostravské diecéze CČS a Stibor biskupem. Roli diecézního poutního místa plnila od 20. let louka u Winklerovy zvonice ve Starých Hamrech (od roku 1951 katastr obce Ostravice), kde byla v roce 1937 postavena Husova kaple. Po Mnichovu 1938 se několik náboženských obcí v českém Slezsku dostalo do odstoupeného území, většinou byly likvidovány a jejich členové pronásledováni.

Duchovenstvo ostravské (slezské) diecéze Církve československé s biskupem Ferdinandem Stiborem (sedící 4. zleva) v Radvanicích, kol. r. 1945. Zdroj Náboženská obec CČSH Ostrava-Radvanice.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


V roce 1950 byla CČS rozdělena do šesti diecézí. Ostravskou (slezskou) diecézi tvořily tři okrsky (Ostrava, Orlová, Svinov). Roku 1962 došlo ke sloučení olomoucké a ostravské diecéze v jednu, která nese od roku 1963 název olomoucká. V rámci olomoucké diecéze se k roku 2020 na území Slezska nacházely náboženské obce Bruntál, Frýdek-Místek, Jeseník, Karviná, Krnov, Opava, Orlová-Doubrava, Ostrava-Heřmanice, Ostrava – Moravská a Slezská Ostrava, Ostrava-Michálkovice, Ostrava-Polanka, Ostrava-Radvanice, Ostrava-Svinov, Petřvald, Rychvald, Studénka a Vratimov.

Starokatolická církev. Vznikla v německém prostředí z hnutí odporu proti dogmatu o papežské neomylnosti vyhlášeném na prvním vatikánském koncilu v roce 1870. Do prostoru dnešního českého Slezska neproniklo starokatolictví před první světovou válkou takovou měrou, aby zde vyvolalo potřebu vzniku organizační struktury. Početnější starokatolická komunita se však vyskytovala v Bohumíně. Teprve v roce 1925 vznikla samostatná náboženská obec v Jeseníku (zanikla 1945). Od roku 2005 v Českém Těšíně působí aktivní starokatolická diaspora pod patronátem farnosti v Šumperku, nyní již samostatná farnost.

5.11 Tištěná média jako nositelé slezské identity

Tištěná média – knihy a periodický tisk – jako specifický typ nosiče informací a široce rozšířená platforma udržující a utvářející povědomí o zemské/lokální příslušnosti jejich čtenářů se začala ve sledovaném regionu rozvíjet od druhé poloviny 18. století. Až do poloviny století následujícího však vyšlo jen několik titulů, a to výhradně v němčině. K publikačnímu boomu došlo až po vyhlášení tiskového zákona v roce 1862. V následujících desetiletích začaly vycházet různé, tematicky či politicky zaměřené tiskoviny nejen v němčině, ale rovněž v češtině a polštině, aby byly dostupné obyvatelstvu všech národností. Liberální přístup v období první republiky vedl k dalšímu nárůstu počtu vydávaných titulů. V letech 1938–1945 bylo vydávání českého a posléze polského tisku zapovězeno, po druhé světové válce přestala vycházet německá periodika. Po krátkém uvolnění poměrů v letech 1945–1948 platila v období komunistického režimu řada omezujících opatření, zejména cenzura tisku. Některá periodika však vychází dodnes a vedle digitálních médií se snaží o tradiční přístup v udržování slezské identity publikováním příspěvků s regionální či historicko-zemskou tematikou.
M ezi hlavní střediska rozvoje publikační činnosti patřila zemská centra – Opava a Těšín – teprve od posledních desetiletí 19. století se k nim přidala i Ostrava. První periodikum začalo vycházet v Opavě v roce 1788, ke známějším se pak zařadily noviny Troppauer Zeitung (1807–1919), Deutsche Post (1919–1934), Neue Zeit (1907–1933) či Deutsche Woche (1921–1942). V Těšíně, a poté v Moravské Ostravě, vycházel německý liberální týdeník Silesia (1860–1939), od roku 1894 deník v nákladu až 8 000 výtisků. S užším regionálním zaměřením byla německojazyčná periodika vydávána i v jiných městech. Mezi ně můžeme zařadit frývaldovské noviny Volksbote (1875–1892), později Altvater a Mährisch-schlesische Presse, v Krnově vycházely týdeníky a deníky Das Echo (1851–1914), Deutscher Volksfreund (1875–1938), Jägerndorfer Zeitung (1873–1945) aj., v Bruntále Deutsche Zeitung für Sudetenland (1881–1929) či Freudenthaler Zeitung (1903–1943), v Hlučíně dvakrát týdně Hultschiner Zeitung (1900–1937). V Bílsku začaly první noviny vycházet roku 1851, mezi nejrozšířenější se zařadily liberální týdeník Bielitz-Biala'er Anzeiger (1854/1895–1918) a Ostschlesische Deutsche Zeitung. Z ostravských německých periodik zmiňme alespoň Mährisch-schlesischer Grenzbote (1876–1900, 1908–1914), Ostrauer Zeitung (1889–1939) a Ostrauer Tagblatt (1892–1908).

S rozvojem polského národního uvědomění souvisí vznik časopisu Tygodnik Cieszyński roku 1848, který byl o tři roky později vydáván pod redakcí Pawła Stalmacha jako Gwiazdka Cieszyńska (1851–1939). V Těšíně, Fryštátě a v Ostravě byla vydávána celá řada politických, hospodářských, náboženských a spolkových periodik, z nichž jmenujme např. Nowy Czas (1877–1927), Rolnik Śląski (1885–1939), Kresowiec (1896–1903), Głos Ludu Śląskiego (1897–1931), Dziennik Cieszyński (1906–1935), Ślązak (1909–1923), Poseł Ewangelicki (1910–1938) či Głos Robotniczy (1920–1938). Značný úpadek polského tisku přišel s počátkem druhé světové války, po osvobození se nepodařilo většinu titulů obnovit. Z recentních periodik určených polské národnostní menšině žijící na Těšínsku uveďme zejména Głos Ludu (od 1945, od 2018 pouze Głos) a Zwrot (od 1949).

První snahy o vydávání česky psaného periodika pochází z roku 1846, kdy v Hlučíně vyšel měsíčník Holubice. Prvním, pravidelně vydávaným českým časopisem, zaměřeným na posílení národního uvědomění slezského lidu, se stal Opavský besedník (1861–1865). Po jeho nuceném zániku byl založen Opavský týdeník (1870–1913), jenž se stal publikační platformou pro mnohé české středoškolské pedagogy a národně orientovanou inteligenci. Podobnou funkci plnily ve východní části rakouského Slezska Noviny Těšínské (1894–1919), v nichž mj. publikoval Vincenc Prasek, Josef Zukal či František Sláma. Mezi politická periodika patřily Naše Slezsko (1910–1937), Slezské slovo (1911–1918), Slezský venkov (1912–1916, 1919–1920), Opavan (1919–1928), Svobodná republika (1920–1938) aj. Bouřlivý rozvoj ostravské aglomerace na sklonku 19. století vedl k založení hned několika desítek listů. V Moravské Ostravě, Vítkovicích nebo Přívoze vycházely noviny určené zvláště dělnictvu – Přítel dělníků (1883–1894), Práce (1891–1898), Zájmy dělnictva (1894–1897), Ostravice (1893–1897), Duch času (1899–1938), Ostravan (1901–1912) aj. Později byly nahrazeny listy České slovo (1929–1945), Ostravský večerník (1900–1941) a Ostravský kraj. Po válce se v regionu prosadily regionální mutace celostátních novin se speciály zaměřenými na jednotlivé sídelní oblasti (např. Bruntálský region, Krnovské noviny, Region Karvinsko, Hlasy Havířova aj.).

Záhlaví novin vydávaných ve Fryštátě – Głos Ludu Śląskiego. Zdroj MT.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


K utužování slezské identity na zemské a lokální úrovni a k reflexi vlastní minulosti se vztahem k historické zemi přispěl od druhé poloviny 19. století rozvoj dějepisectví jako vědní disciplíny. Kromě monografií jednotlivých historických regionů rakouského Slezska a jeho nejbližšího moravského okolí (z pera Gottlieba Biermanna, Antona Petera, Karla Knaflitsche, J. Zukala, V. Praska, Franciszka Popiołka, Józefa Londzina, Aloise Adamuse ad.) bylo založeno několik odborných periodik, z nichž některé vycházejí dosud – např. Věstník Matice Opavské (od 1878, od 1936 jako Slezský sborník), Zeitschrift für Geschichte und Kulturgeschichte Österreichisch-Schlesiens (1905–1933) či Zaranie Śląskie (od 1907). Z recentních odborných a vlastivědných periodik lze uvést Časopis Slezského zemského muzea (od 1951), Těšínsko (od 1957) nebo Vlastivědné listy Slezska (od 1975). Identitu s rodným krajem mezi potomky vysídlených Němců utužují spolky a organizace zakládané v jejich centrech v SRN, které rovněž vydávají vlastní periodika – např. měsíčníky Troppauer Heimat-Chronik či Jägerndorfer Heimatbrief (oba od 1949).

Tabulka 5.1: Noviny a časopisy vydávané v rakouském Slezsku, na Hlučínsku a Ostravsku do roku 1918.
Klikni na obrázek pro zvětšení..


5.12 Česká emancipace

České dítě do české školy! Dnes nám zní tato slova samozřejmě, ale v druhé polovině 19. století se jednalo o klíčový požadavek českých národních aktivistů působících v multietnickém regionu českého Slezska.
Území vymezené jako České Slezsko představovalo v letech 1848-1918 unikátní multinacionální region osídlený současným pojetím národnosti českým, německým, polským a židovským etnikem. Obyčejní lidé žijící v této oblasti na přelomu 19. a 20. století svou etnickou identitu tak vyhraněně nevnímali. V čase šíření myšlenek nacionalismu, kdy se začínali pokládat za Němce, Čechy a Poláky, se souběžně považovali za Slezany/Schlesier/Ślązacy, ať hovořili česky, německy, polsky nebo užívali regionální nářečí; v současné hudební tvorbě hovorový jazyk používaný ve východní části regionu vystihl Jaromír Nohavica v písní nazvané Těšínská – „mluvila by polsky a trochu česky pár slov německy…“ Bilingvnost a národnostní indiferentnost tedy tvořila nedílnou součást každodenního života na česko-polsko-německém pomezí.

Ideu národní suverenity přijali ve Slezsku v čase jara národů za vlastní představitelé německé, české a polské inteligence. Za přímý dozvuk ideálů revolučního kvasu let 1848/1849 pokládáme politický boj českých a polských aktivistů za jazykovou rovnoprávnost a právo menšin na vzdělání v mateřském jazyce. Ve srovnání s polskou emancipací v regionu česká nedosahovala v revolučních letech 1848 a 1849 takové intenzity; reprezentoval ji právník a žurnalista Jan Kozánek působící v Opavě. Nástup politické reakce zasadil ránu snahám vedoucím k jazykové rovnoprávnosti v zemi, tj. konkrétně výnos č. 13470 ze dne 3. listopadu 1851. Německý jazyk se stal úředním jazykem státní správy a soudní moci; čeština a polština ztratily v zemi Vévodství horní a dolní Slezsko postavení zemských jazyků. Pandořina skříňka etnických antagonismů se v multietnické společnosti začala pomalu otevírat: klíčem k ní se stal jazyk ve spisovné i komunikační podobě.

Čeští národní aktivisté pokládali uzákoněnou jazykovou nerovnoprávnost v rozporu s ideály utvářející se moderní občanské společnosti. V průběhu šedesátých let 19. století zmobilizovali své síly a svolali (Antonín Gruda, Kazimír Tomášek a profesor Antonín Vašek) manifestační shromáždění na Ostrou Hůrku u Chabičova na dne 12. 9. 1869, na kterém byly prezentovány pilíře českého politického programu v zemi: vzdělání dětí a mládeže v mateřském jazyce, vydávání českého tisku, zakládání knihoven, podpora spolkové činnosti, zřizování hospodářských jednot a peněžních ústavů. Přijaté usnesení bylo výsledkem dlouholetého působení českých poslanců na zemském sněmu JUDr. Františka Stratila, Věnceslava Hrubého a Petra Foltyse.

V mapě jsou zaneseny klíčové mezníky v naplňování českých emancipačních snah v Českém Slezsku. Prioritou se stalo zřízení gymnázií s českým vyučovacím jazykem, ve kterých se měla připravovat pro vysokoškolská studia budoucí česká inteligence. Ministerstvo kultu a vyučování vyslyšelo žádosti českých aktivistů a udělilo jim povolení otevřít v Opavě v roce 1883 soukromé nižší gymnázium s českým vyučovacím jazykem. Zestátnění gymnázia v roce 1897 představovalo symbolické vítězství na poli českého národního školství stejně jako zřízení reálného gymnázia v Orlové (1894). Gymnázia a učitelský ústav v Polské Ostravě se opíraly o síť českých obecných škol v zemi, které existovaly jen díky nezdolnému úsilí školských spolků a národně uvědomělých jedinců, kteří stanuli u jejich zrodu a rozličně je podporovali, ať již politickým lobbingem na nejvyšších místech, finančními dary, nebo i tím, že českému školskému spolku odprodali pozemek, jako např. ve Frýdku v roce 1900.

Emancipační snahy národních aktivistů by nebyly úspěšné, kdyby se jim nedařilo oslovovat co nejširší vrstvy obyvatelstva, a to cestou českého periodického tisku obsahujícího zpravodajství a komentáře psané nejen v jazyce, nýbrž i stylem srozumitelném čtenáři ve venkovské chalupě nebo dělnické kolonii. Literární gramotnost a znalost českého jazyka mezi lidem šířily oblíbené kalendáře, které obsahovaly různá poučení a rady, četbu pro volný čas a volnočasové aktivity, jako např. křížovky. Rovněž konání bohoslužeb v českém jazyce a možnost zpěvu z českých kancionálů by neměla být opomenuta.

Významnou roli sehrály v emancipačním procesu spolky, a to nejen v mapě zanesené tzv. obranné svazy a hospodářské spolky, tj. vlajkové lodi národních aktivistů, ale v obcích zakládané čtenářské besedy, pěvecké spolky, divadelní ochotníci i odbory Sokola na počátku 20. století. Konání nejedné manifestační akce v zemi zaštítily právě spolky a organizovali ji její členové. Významná místa těchto shromáždění se stala místy paměti a byly na nich vybudovány pomníky, které na české emancipační snahy upomínají do dnešních dnů.



Plakát Matice opavské
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Za zásadní vyústění českých emancipačních snah pokládáme vyhlášku slezského zemského sněmu ze dne 7. ledna 1908, kterým byly čeština a polština uznány v zemi obvyklými jazyky. Jazykovou rovnoprávnost český jazyk nabyl až po vyhlášení Československé republiky. Toto období můžeme pokládat za vyvrcholení českých emancipačních snah v regionu.

5.13 Polská emancipace

Velký význam měly pro polskou emancipaci polsky psané noviny, které začaly vycházet zhruba v polovině 19. století – Tygodnik Cieszyński a Gwiazdka Cieszyńska, později je následoval evangelický Przyjaciel ludu a na konci 19. století spatřil světlo světa Głos Ludu Śląskiego. Zhruba v téže době se podařilo zřídit gymnázia s polským vyučovacím jazykem v Těšíně a pak v Orlové. Povstávalo také velké množství spolkových organizací, které posilovaly polské národnostní cítění.
„Ale to my wiemy, żesmy Ślązaci czężś narodu polskiego…“
(Głos Ludu Śląskiego: polskie pismo ludowe)


V ýchodní část rakouského Slezska byla v letech 1848–1918 multietnickým regionem, ve kterém podle dnešních kritérií národnosti žilo české, německé, polské a židovské etnikum. Obyčejní lidé se na přelomu 19. a 20. století zpravidla pokládali za Slezany (Ślązacy/Schlesier), ať hovořili česky, německy, polsky, nebo regionálním nářečím. Ideje národního uvědomění mezi nimi zasévali zejména představitelé inteligence, a to prostřednictvím tisku, národních škol a spolkové činnosti.

Východní část rakouského Slezska byla v letech 1848–1918 multietnickým regionem, ve kterém podle dnešních kritérií národnosti žilo české, německé, polské a židovské etnikum. Obyčejní lidé se na přelomu 19. a 20. století zpravidla pokládali za Slezany (Ślązacy/Schlesier), ať hovořili česky, německy, polsky, nebo regionálním nářečím. Ideje národního uvědomění mezi nimi zasévali zejména představitelé inteligence, a to prostřednictvím tisku, národních škol a spolkové činnosti.

Těšín (Cieszyn/Teschen) se stal regionálním centrem polské žurnalistiky. První číslo listu Tygodnik Cieszyński: Pismo poświęcone dla ludu wiejskiego, tygodnik społ.-oświat. bylo vydáno 6. května 1848. Na jaře roku 1851 ho nahradila Gwiazdka Cieszyńska, která po desetiletí plnila roli klíčového média v šíření idejí polského emancipačního hnutí v regionu. Za neméně významné centrum polské žurnalistiky pokládáme Návsí, kde působil evangelický pastor Franciszek Michejda, který prostřednictvím listu Przyjaciel ludu: Pismo evangelickie (1885) posiloval etnickou příslušnost polsky hovořících evangelíků k polské národní pospolitosti. Společenství polsky hovořících Slezanů s polským národem posiloval taktéž list Głos Ludu Śląskiego (1897), který ve Fryštátu vydával polský aktivista Franciszek Friedel. Ve statutárním městě Bílsku se však polská periodika etablovala složitě. I Równość, politický orgán polských sociálních demokratů, zde na sklonku 19. století vycházel jen krátce, a to navzdory faktu, že v roce 1899 měl 3 000 předplatitelů.

Dlouholeté snahy polských aktivistů vedoucí ke zřízení gymnázií s polským vyučovacím jazykem byly na sklonku 19. století naplněny nejprve v Těšíně a poté v Orlové. Otevření učitelského ústavu v Těšíně s polským vyučovacím jazykem, který připravoval na výkon povolání budoucí učitele obecných škol, představovalo další z úspěchů emancipačního hnutí, které na přelomu 19. a 20. století již disponovalo pevnou základnou ve spolcích, na jejichž bedrech finacování národního školství často spočívalo.

Podzim roku 1918 byl v regionu turbulentní a představy národních aktivistů jednotlivých národních pospolitostí o budoucím státoprávním uspořádání se navzájem radikálně lišily. S polským národem identifikující se obyvatelstvo manifestovalo za připojení území k Polsku v Orlové, Těšíně a Bohumíně. Proklamovány byly představy o hranicích nového polského státu tvořeného buď řekou Olší, nebo Ostravicí.

Úvodní strana prvního čísla Tygodniku Cieszyńského z 6. května 1848. Zdroj MT.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


5.14 Zámecká kultura

I přes poslední více než půlstoletí devastace české Slezsko dodnes disponuje velkým množstvím zámeckých objektů. Jen málo z nich lze označit za skutečně reprezentativní – nejčastěji jde o solitérní objekty podobné venkovským vilám, které sloužily k rezidenčním účelům i správním potřebám panství, resp. velkostatku. Převažující venkovský charakter vychází z provinční povahy historické společenské struktury, pro níž byl od konce 18. století typickým vysoký podíl menších či středně velkých statků a jen malý počet velkých pozemkových komplexů.
N ejstarší zámecká sídla vznikla přestavbou gotických tvrzí či budováním nových objektů patrně v nijak honosném renesančním duchu. Objektů, které navazovaly na původní královské či knížecí hrady, jež posléze přešly do rukou šlechty, nebylo mnoho (Bruntál, Frýdek, Fryštát, Hradec nad Moravicí); v rukou knížecích dynastií setrvaly městský hrad v Opavě (Lichtenštejnové) a hrad Jánský Vrch vratislavských biskupů.

V druhé polovině 17. a první polovině 18. století byla řada slezských zámků vybudována či přebudována v barokním slohu a tuto podobu si pak v mnohém ponechala v následujících staletích (Bílovec, Hošťálkovy, Linhartovy, Melč, Ropice, Velké Heraltice). Zámky v Kravařích a Linhartovech stejně jako dnes již neexistující zámky v Hrabyni a Odrách jsou příklady recepce vrcholně barokního stavitelství vídeňského dvorského okruhu. To bylo typické pro řadu aristokratických sídel v Čechách a na Moravě, nikoliv však ve Slezsku. K zásadním pozdně barokním přestavbám došlo ve Slezských Rudolticích, Bruntále či Velkých Hošticích.

Renesanční a barokní vrstva byla výrazněji překryta či doplněna až v období klasicismu a empíru, resp. biedermeieru, na něž navázaly historizující slohy 19. století (Hošťálkovy, Kyjovice, Melč, Oldřišov, Orlová, Ropice, množství menších objektů v javornicko-vidnavsko-zlatohorském příhraničí). Výjimečné, avšak velmi hodnotné úpravy v duchu dvorského palladiánského neoklasicismu (někdy nepřesně zvaného „slezským empirem“) dokládají rezidence v Hnojníku, Konské nebo Chotěbuzi. Jistě pro kapitálovou slabost většiny lokální nobility docházelo od poloviny 18. století k výstavbě nových rezidencí jen zřídka. Z pozdně barokních a klasicistních objektů to byly Dubová, Hlavnice, Neplachovice, Orlová, Prostřední Bludovice, Prstná, Studénka (nový zámek), Šilheřovice či Štemplovec.

Podobu zámeckých objektů v 18. a 19. století zásadně ovlivnila rezidenční strategie jejich vlastníků. Těšínští Habsburkové, opavsko-krnovští Lichtenštejnové či Wilczekové jako držitelé největších pozemkových domén své majetky navštěvovali jen výjimečně a jejich hlavní zámecká sídla (Frýdek, Krnov, Opava, Klimkovice, Poruba) sloužila potřebám správy rozsáhlého velkostatkového hospodářství či průmyslového podnikání, občasným sezónním pobytům či inspekčním cestám. Taktéž jen sezónně využívali reprezentativní zámek v Šilheřovicích vídeňští bankéři Rothschildové. Naopak Larisch-Mönnichové i přes aktivity u dvora nikdy nepřerušili vazbu k Těšínsku. Jejich původní rezidencí byl zámek v Karviné, jenž byl na konci 18. století nahrazen zámkem ve Fryštátu, oba zámky byly klasicistně upraveny. Výrazná přestavba Fryštátu dokládá unikátní kontakt s dvorským uměleckým prostředím. Slezskou zámeckou architekturu rovněž zásadně obohatili Lichnovští z Voštic, kteří od konce 18. do počátku 20. století investovali do několika adaptací zámku a jeho hospodářského zázemí v Hradci nad Moravicí, obdobně postupovali Blücherové z Wahlstattu na Raduni. V závěru 19. století byly modernizovány rezidence Razumovských v Dolních Životicích a Melči. Zanedbaný zámek v Bruntále nechali pozdně barokně přestavět němečtí rytíři, klasicistní proměny renesančního hradu/zámku v pohodlnější rezidenci se posléze dočkal Jánský Vrch, po jistou dobu trvalé sídlo vratislavských biskupů.

V metropolích historických slezských knížectví si šlechta budovala své městské paláce jen výjimečně, a pokud potřebovala, pak dávala přednost vlastnictví klasických domů (do poloviny 19. století šlo o domy svobodné, stavovské) či pronájmu apartmánů v měšťanských domech. Na území dnešního českého Slezska byly skutečné městské paláce vybudovány pouze v Opavě (barokní paláce Blücherův a Sobkův mezi řadou stavovských domů na dnešní Masarykově třídě, na konci 19. století výstavní příměstský palác Razumovských) a v Bohumíně (Gusnarové z Komorna, klasicistní přestavba hraběnky Rudnické).

Hradec nad Moravicí, Lichnovští z Voštic, unikátní kombinace klasicistní přestavby vyhořelého barokního zámku (tzv. Bílý zámek, přelom 18. a 19. století) a novogotického vstupního hospodářského areálu (tzv. Červený zámek, 2. polovina 19. století). Zdroj J. Jung.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Po vzniku Československa stát zkonfiskoval těšínské majetky Habsburků. Následná pozemková reforma zredukovala rozlohu velkostatků, zámky s hospodářským zázemím a parky však ponechala v rukou majitelů. Osudový zlom přišel až s koncem druhé světové války. Řada držitelů opustila své majetky ještě před příchodem Rudé armády a odešla do exilu. Některé objekty vážně utrpěly při průchodu fronty Osoblažskem a během ostravsko-opavské operace, těžce poničené Dobroslavice, Hrabyně, Třebovice byly posléze demolovány. Mnohé zámky byly bezprostředně po osvobození vyrabovány, mnozí vlastníci byli kvůli německé národnosti vysídleni do Německa. Zánik soukromé zámecké držby dokončila státní konfiskace velkostatkového majetku. Vyvlastněné zámky byly využívány zemědělskými, lesnickými a průmyslovými podniky a jednotnými zemědělskými družstvy či sloužily jako státní sociální a školská zařízení. Budovy byly necitelně adaptovány novým účelům, trpěly nedostatkem adekvátní péče a chátraly, některé nakonec podlehly zkáze či byly záměrně zbourány, jako např. vyhořelý barokní skvost v Odrách. K velkým ztrátám došlo na Těšínsku, kde zmizely výstavní objekty v Karviné, Orlové, Ráji a Solce stejně jako množství drobných zámeckých staveb. Spolu se zámeckými objekty byly těžce poničeny či dokonce zlikvidovány také přilehlé parky. Veřejnosti bylo účelově zpřístupněno jen několik zrekonstruovaných reprezentativních objektů (Bruntál, Hradec nad Moravicí, Jánský Vrch, Raduň) vybavených vlastním či svozovým mobiliářem. Období restitucí po roce 1989 se paradoxně stalo osudným řadě dalších zámkům (Kunčice v Ostravě), mnohé dále chátraly a dosud chátrají (Deštné), jen málo z nich se podařilo díky zájmu obcí i soukromých subjektů zachránit a revitalizovat (Rychvald, Ropice, Štáblovice) či dokonce zpřístupnit veřejnosti (Fryštát, Hošťálkovy, Neplachovice, Slezské Rudoltice).

5.15 Šlechtické stopy v kulturním, sociálním a ekonomickém vývoji

Lidé v minulosti pohoří dlouho považovali za pustý, zlověstný a nebezpečný prostor obývaný temnými silami a přízraky, kam není radno vkročit. Jenže během druhé poloviny 18. století se v důsledku nepříznivých dopadů industrializace na města, vlivem sentimentálního rousseauovského kultu přírody, díky expedicím přírodovědců a záhy i romantickému konceptu děsivého „Vznešena“ hory v očích cestovatelů proměňují. Vlažný pohled cestovatele na kopce a skály se zabarvuje ohromením, úctou a krasocitem. Rodí se turistický pohled na horskou krajinu. Kdysi nehostinné a zákeřné „ne-místo“, se tak obrací v „místo“, kde si vědci, nadšení intelektuálové i výstřední umělci mohou prožít „autentické“, „minulé“, „panenské“ a „divoké“. Vše, čeho se v přecivilizovaných městech nedostává.
N ovou módní manýru pak mezi nejširší měšťanstvo vnese umělecký romantismus první poloviny 19. století svými zkazkami o krásách barev, světel a stínů horských velikánů i jejich blahodárně čistém vzduchu, v němž se dodnes obrňujeme „imunitou“. Jenže turisté se tím chytnou do pasti své vlastní modernity. Technické a stavební vymoženosti se totiž během 19. století stanou organickou součástí horské krajiny. Hromadně tištěná média ji zpopularizují. A moderní kolejová doprava zlepší její dostupnost pro stále hojnější počty nacionalistů, Čechů i Němců, kteří si ji ideologicky přivlastní. Přirozenost a pokrokovost, divoké a civilizované, natura a kultura se v horách skloubí do paradoxního – tedy moderního − vztahu.

Přijetím liberálního spolkového zákona z roku 1867 se uvolní nohy organizované horské turistice dodávající náročným výšlapům sportovní nádech v podobě samoúčelného požitku z fyzického výkonu, který romantičtí turisté neznali. Vzorem se stanou britské (1857 Alpine Club) a rakouské (Österreichischer Alpenverein) alpinistické kluby. Ve Slezsku se přitom poptávka po horské pěší turistice koncentruje na severu do Jeseníků, masivu Králického Sněžníku, Rychlebských hor a na jihu do Beskyd. Roku 1881 se zakládá Mährisch-Schlesischen Sudeten-Gebirgsverein, jehož členové mají v úmyslu během několika desetiletí zpopularizovat jesenické hřebeny: podávat zprávy o povětří, šířit pohlednice, zřizovat horské stezky, ukazatele a odpočívadla, budovat rozhledny a vyhlídky, opatřovat je orientačními tabulemi a dalekohledy, zajišťovat levné jízdné, publikovat doporučení na dobré hostince, restaurace a ubytování. Spolek pořádá také exkurze, výstavy a přednášky. Zřizuje knihovnu, vydává vědecké spisy, mapy i tištěné průvodce. V českých zemích tak půjde o klub s širokým teritoriálním záběrem, centrálou v Jeseníku a řadou podřízených sekcí. Se členskou základnou 4003 osob k roku 1911 si v jesenických horách udrží hegemonii, a to i po vzniku Československa a navzdory úsilí Klubu československých turistů, se kterým naváže také řadu spoluprací.

Ještě než roku 1888 dojde k založení Klubu českých turistů, vzniká v roku 1884 Pohorská jednota Radhošť. Až poté se roku 1893, tedy s jistým zpožděním z důvodu absence německého zázemí v převážně slovanských Beskydech, otevře konkurenční organizace Beskidenverein se sídlem v Moravské Ostravě (od roku 1895 v Těšíně), která po roce 1918 zahrne přes 6000 členů. Beskidenverein je aktivnější ve vydávání publikací a časopisů, ale oba spolky se soustředí na propagaci Beskyd prostřednictvím turistických průvodců, map a pořádáním rozmanitých osvětových akcí, divadelních představení, tanečních zábav, výletů, výstav, filmových projekcí i přednášek. Mezi oběma organizacemi se přitom během první poloviny 20. století rozhoří řada exemplárních nacionálně zabarvených konfliktů o „vládu“ nad horami. Boj se kupříkladu projeví třenicemi během výstaveb vlastních útulen nebo chat a výrazně se dotkne i značení turistických stezek. Není přitom nutně vždy česko-německy vyostřený. Němci se potýkají i s polským Towarzystwem Turystycznym, kdežto Pohorská jednota Radhošť naopak řeší rozmíšky s Klubem českých turistů. Zatímco si pak Beskidenverein s 3690 členy k roku 1927 úspěšně přisvojí beskydské podhůří i některé významné vrcholy jako Babí hora, tak Pohorská jednota s počtem 6152 členů k roku 1934 opanuje oblast Pusteven, Radhoště i vrchol Velkého Javorníku.

Sjednocování tělovýchovy komunistickým režimem po roku 1948 pocítí i organizovaná turistika. Nejprve se všechny turistické kluby rozpustí v Sokole, aby mohly být 15. června 1950 na základě výnosu ministerstva národní bezpečnosti zrušeny. Turistické aktivity se během dalších let přesouvají převážně pod odbory turistiky tělovýchovných jednot ČSTV a dochází ke znárodnění rozsáhlé turistické infrastruktury, která se z více než třetiny nachází v oblasti Sudet. Po odsunu Němců a nasazení správců na rozsáhlý majetek sloužící turismu dojde k výraznému úpadku i devastaci turisticky atraktivních oblastí. Významnou formou turismu se v poválečném Československu následně stane kromě osamělých výšlapů i masová rekreace pracujících, kterou bude organizovat Revoluční odborové hnutí (ROH). Během 60. a 70. let pak dojde v horách Hrubého Jeseníku a Beskyd k proměně mnoha objektů, vybydlených stavení i mlýnů na chalupy i k výstavbě nových chat spojených s československým fenoménem tzv. druhého bydlení. K roku 1988 je v Jeseníkách dohromady 3822, v Beskydech pak 7132 chat a chalup. Pro Jeseníky bude přitom i během polistopadového období typické chalupaření, kdežto kopcovité a horské oblasti Beskyd jsou dodnes typické spíše chatařením.

Slezská Ostrava, ruiny zámku, 1. polovina 20. století. Foto AMO.

Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


V posledních desetiletích je naléhavým problémem trvale udržitelný turismus v horách. Do území se zvýšenou ochranou jako jsou CHKO spadají už od 60. a 70 let i horské pralesy, pastviny a hole Jeseníků i Beskyd, v nichž je nařízen rozsah povolených a zakázaných aktivit návštěvním řádem. „Příroda“, „autentičnost“ a „divokost“ má svou životnost, a tak je dnes na příděl. Ač se turistika reguluje, trendy nastoupené v horách 19. století dodnes přežívají. Ačkoli by běžkař, lyžař nebo cykloturista, který se v kopcích zjevuje okolo roku 1900, budil v romantickém turistovi Máchova ražení nevěřícný úžas, oba sbližuje prahnutí po „krásném“, „nezkaleném“ a „původním“. I když mezi členy Beskidenvereinu a současnými horskými turisty v Jeseníkách zeje více jak sto let, spojuje je snaha své zážitky a dojmy sdílet, hodnotit a komentovat. Kdysi na papíře spolkového plátku, dnes pomocí smartphonu a sociálních sítí, o čemž svědčí akce jako 32 vrcholů Beskyd / 32 vrcholů Jeseníků. Lamentování tvrdého jádra slezských turistů nad zaneřáďováním hor moderními vymoženostmi pak není žádnou novinkou. Hnutí za starou jednoduchost mezi středoevropskými organizacemi horských turistů a alpinistů se objevuje už na sklonku 19. století. Využívání rousseauovského mýtu posvátné přírody coby refugia před zhoubnými vlivy městského života se ale v tažení proti přebujelé stavební činnosti, zpohodlnělosti či zatahování luxusu do hor nikdy nedočkalo valného přijetí. Návraty k rustikální idylce a domnělému asketizmu turistických „otců zakladatelů“ měly tváří v tvář moderním vymoženostem, plodům vědy a svodům neurvalého konzumismu úspěchy jen u hrstky ortodoxních alpinistů. Turisté tak v každé době sice cestují proti proudu času, prchají dočasně před civilizací, ale neodmítají při tom technologický pokrok. Turista je tak typicky moderní figura, člověk hluboce zaklíněný mezi neskonalou touhou po „opravdovém“, „přirozeném“ či „svobodném“ a neochotou upřít si při tom byť jen kousek pohodlí a přepychu.

5.16 Spor o Těšínsko 1918–1920

Těšínsko představovalo strategicky důležité území kvůli zdejšímu těžkému průmyslu a poloze na železniční trati spojující české země se Slovenskem. Záhy po první světové válce se tato národnostně smíšená oblast stala předmětem sporu mezi Československem a Polskem, který dlouhodobě poškodil diplomatické vztahy obou zemí.
P rvní fáze konfliktu propukla spontánně v říjnu 1918. Iniciativy se po pádu monarchie chopili lokální činitelé, kteří začali přebírat kontrolu nad úřady a strategickými body. Tak skupina polských důstojníků těšínské posádky koncem října ovládla město. Obě strany se živelně snažily vytvářet ozbrojené formace z dobrovolníků a vojáků vracejících se z fronty. Tuto počáteční etapu konfliktu ukončila dohoda lokálních orgánů (českého Zemského národního výboru pro Slezsko a polské Národní rady Těšínského knížectví) z 5. listopadu 1918 o prozatímním správním rozdělení sporného území dle české či polské převahy v obecních zastupitelstvech. Situaci to ale příliš neuklidnilo a množily se národnostně motivované střety. Vzájemné napětí vygradovalo, když československá vláda přistoupila 23. ledna 1919 k vojenské akci za účelem znemožnění voleb do polského sejmu na Těšínsku, Oravě a Spiši. Takzvaná sedmidenní válka skončila diplomatickým zásahem zemí Dohody, když se linie fronty ustálila na horní Visle. Československé ozbrojené síly se pak musely 25. února stáhnout za demarkační linii stanovenou na základě Pařížského protokolu z 3. února. Mezi československou a polskou zónou se vytyčilo asi pětikilometrové neutrální pásmo. Linie probíhaly tedy přibližně kolem Košicko-bohumínské dráhy, přičemž na polské straně zůstaly z větších měst a obcí Doubrava, Fryštát, Těšín, Dolní Žukov, Třinec a Jablunkov, na české pak Bohumín, Lazy a Karviná.

Situace na Těšínsku se od únorových událostí roku 1919 stále vyhrocovala. Množily se ozbrojené incidenty na demarkační čáře a na sklonku srpna propukla všeobecná stávka v dolech. Vážný problém představovalo neutrální pásmo, kde docházelo kvůli absenci bezpečnostní služby k nárůstu kriminality a také k šíření neštovic.

Na přelomu léta a podzimu 1919 se zrodila idea řešit problém plebiscitem. V září došlo k ustavení mezinárodní plebiscitní komise, které podléhaly československá (v Moravské Ostravě) a polská (v Těšíně) plebiscitní komise. Další plebiscitní orgány fungovaly na úrovni okresů a obcí. Dne 2. února 1920 převzala mezinárodní plebiscitní komise vládu v těšínském Slezsku, načež rozhodla, že linie stanovená 3. února 1919 bude zachována jako administrativní rozmezí, přičemž neutrální pásmo se zrušilo. Z polského obvodu byla vytvořena východní a z českého západní prefektura. Jejich nejvyšší správní úředníci byli podřízeni přímo mezinárodní komisi. Ze západní prefektury byla navíc vyčleněna oblast bývalého karvinského okresního hejtmanství, kterou chtěla mezispojenecká plebiscitní komise spravovat sama, prostřednictvím nově ustavené dohodové správní komise. Nařízením mezinárodní plebiscitní komise byla stažena vojska obou soupeřících stran za hranice Těšínska a nahrazena francouzskými a italskými jednotkami. Dohodoví vojáci spolu s četnictvem, podřízeným přímo mezinárodní komisi, zodpovídali za klid a pořádek na sporném území.

V době příprav plebiscitu německé a židovské obyvatelstvo, stejně jako přívrženci autonomistického „šlonzáckého“ hnutí převážně podporovali československou stranu. V německém prostředí se objevily také úvahy o zřízení mezinárodní správy nad Těšínskem.

Pozdější snímek velitele československých jednotek v sedmidenní válce Josefa Šnejdárka. Zdroj SZM.
Klikni na obrázek pro zvětšení..


Diskuze o termínu a podobě lidového hlasování se však táhly. Předmětem sporu se stal především československý požadavek, aby hlasovali pouze lidé, kteří měli v regionu bydliště či domovské právo již před vypuknutím první světové války, čímž by se z plebiscitu vyřadili váleční uprchlíci z Haliče, usazení na Těšínsku. Obě strany se snažily propagandou, přísliby různých benefitů a dalšími cestami získat co nejvíce voličů. Zdlouhavé přípravy však vedly k nárůstu napětí a k oboustranným násilnostem. Vedle častých střetů mezi českými a polskými obyvateli během různých srocení a demonstrací docházelo k vypovídání občanů české či polské národnosti z bytů a ze zaměstnání. Dále se uskutečňovaly atentáty na veřejné činovníky obou stran. Terčem útoků, zejména na jaře 1920, se nezřídka stávaly také četnické hlídky a stanice. V Doubravě 26. května a v Šumbarku 1. července 1920 si zmíněné útoky vyžádaly oběti na životech.

O osudu Těšínska nakonec pod vlivem eskalace napětí rozhodla velvyslanecká konference ve Spa a následný Pařížský protokol z 28. července 1920. Československo získalo 56 % sporného území včetně většiny uhelného revíru a Košicko-bohumínské dráhy. Nová hranice v podstatě kopírovala tok řeky Olše, byť byla na některých místech posunuta více na východ. Konkrétně československé straně připadly okresy Frýdek, Bohumín, Slezská Ostrava a větší části okresů Fryštát, Těšín a Jablunkov. Delimitace hranic probíhala až do poloviny 20. let 20. století.

5.17 Meziválečné Hlučínsko

Hlučínsko (Hultschiner Ländchen) je malé území o rozloze 317 km2 nacházející se mezi Opavou a Ostravou. Do roku 1920 bylo jako jižní část okresu Ratiboř (Ratibor) součástí pruského Slezska. Během 180 let, kdy bylo součástí Pruska, se u obyvatelstva Hlučínska zformovalo propruské (proněmecké) smýšlení a silný hohenzollernský patriotismus, byť se více než čtyři pětiny z nich hlásily k české (moravské) mateřské řeči. Na pařížské mírové konferenci požádalo Československo o území Ratibořska včetně uhelných dolů a salin na Rybnicku.
P ro oficiální jednání v Paříži československá delegace připravila dvě varianty na vedení budoucí státní hranice (včetně mapového zobrazení s francouzským názvem rectification de la frontiére de la silésie). První varianta počítala i s inkorporací měst Ratiboř a Hlubčice, druhá je ponechávala Německu a dokonce počítala s odstoupením části Osoblažska ve prospěch Německa. Obě varianty však počítaly s rybnickou uhelnou pánví (ta však nakonec připadla Polsku).

V memorandu sepsaném pro mírovou konferenci ČSR uvedla, že o toto území žádá především z hospodářských důvodů, a vedle toho z důvodů historických a etnických. Československo však získala jen jižní část Ratibořska (od té doby zvané Hlučínsko), hospodářsky zaostalé agrární území (kromě dvou kamenouhelných dolů v Petřkovicích a továrny na zpracování lnu v Chuchelné) s velkým přebytkem pracovních sil, které vlivem modernizace zemědělství musely hledat práci už od poloviny 19. století jinde, především v německé části slezské průmyslové oblasti a v dalších částech Německa, a to hlavně jako horníci, zedníci, podomní obchodníci a zemědělští nádeníci. Několik obcí ležících severně od nové státní hranice, v nichž se hovořilo převážně česky (respektive moravským nářečím), zůstalo v Německu.

Podle versailleské mírové smlouvy mohlo obyvatelstvo Hlučínska optovat pro Německo: opční lhůta byla stanovena na dva roky od data nabytí působnosti smlouvy (10. leden 1920) a od podání opčního prohlášení běžela dvanáctiměsíční lhůta na vystěhování. Z Hlučínska odešlo čtyři a půl tisíce lidí. Nemalá část optantů se přestěhovala sotva pár kilometrů, konkrétně na tehdy německé severní Ratibořsko. Pokud našli přesídlenci práci v hornoslezské průmyslové oblasti, zatímco Hlučíňané se potýkali s velkým nedostatkem pracovních příležitostí, který se ještě znásobil za hospodářské krize, nutně si nemálo lidí kladlo tutéž otázku: Proč nás republika chtěla, když pro nás nemá práci?

Obyvatelstvo Hlučínska, byť vykazovalo objektivní znaky české etnicity a hovořilo českým nářečím, se za Čechy samo nepovažovalo a nemělo je rádo. Konfliktními poli byly zejména náboženská otázka (silná religiozita na Hlučínsku) a ekonomická a jazyková otázka, jež spolu souvisely. Československo sice nerado vidělo pracovat Hlučíňany v Německu, neboť tam byli indoktrinováni protičeskou ideologií, avšak neumělo jim zajistit dostatek pracovních příležitostí doma, a to ani v době konjunktury (natož za velké hospodářské krize). Nemalá část Hlučíňanů měla z ekonomických důvodů a zřejmě i z důvodu určitého vzdoru zájem o to, aby jejich děti navštěvovaly německé školy. Republika však německé obecné školství na Hlučínsku plošně zrušila (s výjimkou převážně německých obcí Sudic a Třebomi) tím, že na Hlučínsku „dočasně“ zrušila platnost celostátně platných zákonných předpisů. Když nepomohly protesty obyvatelstva, bylo v několika obcích s pomocí německé iredenty a finanční podpory z Německa zavedeno tzv. domácí vyučování v němčině (Privatunterricht), tedy část dětí nenavštěvovala veřejné školy. Na zákaz domácího vyučování v roce 1936 reagovaly německé organizace působící na Hlučínsku zavedením doučování němčiny, jež se dělo po školní výuce.

Německé domácí vyučování, Hlučín. Zdroj OU.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Sčítání lidu roku 1921 i 1930 vykázalo na Hlučínsku jasnou převahu české (moravské) národnosti, nutno však podotknout, že státní moc, která měla zájem o dosažení co „nejpříznivějších“ čísel, což mělo dokázat český charakter území vůči cizině (tj. oprávněnost nároku na Hlučínsko), neumožnila svobodný zápis na základě vůle sčítané osoby. Tisícům lidí byla provedena úřední oprava zapsané národnosti, a to i bez souhlasu sčítané osoby, která se sice mohla odvolat, ale její odvolání nemělo odkladný účinek. Například v Bobrovníkách se při sčítání lidu roku 1921 z 552 obyvatel přihlásilo k národnosti moravské pouze 165, teprve na základě opravného řízení bylo docíleno oficiálního výsledku 502 občanů čs. národnosti (91,6 %) a 46 občanů německé národnosti. V Dolním Benešově byl obdobným způsobem snížen podíl německé národnosti ze 79 % na 12 %. Není tedy divu, že podle oficiálních výsledků sčítání lidu publikovaných ve statistické příručce v roce 1924 bylo s německou národností zapsáno jen 7 707 (16,3 %) čs. státních občanů na Hlučínsku, což bylo v obrovském rozporu s výsledky dosahovanými německými politickými stranami v obecních, zemských i parlamentních volbách – například v parlamentních volbách v roce 1925 získali v hlučínském okresu 51,7 % hlasů němečtí křesťanští sociálové a německé politické strany celkem 61,9 %.

5.18 České Slezsko (1938–1939)

Během roku 1938 napětí v pohraničních oblastech Československa s Německem i Polskem eskalovalo. K vyhrocení situace na celostátní úrovni přispěl i tzv. ostravský incident ze 7. září, kdy byl při policejním zákroku proti demonstraci zraněn poslanec Sudetoněmecké strany Franz May. Vypuknutí henleinovského povstání od 12. září 1938 pak v oblasti českého Slezska vyústilo v ozbrojené střety, které měly nejtragičtější průběh v Liptani a Vidnavě.
P o podpisu mnichovské dohody se Ostrava na počátku října 1938 prakticky stala trojmezním městem. Nová polská hranice ležela u Radvanic a Michálkovic, zatímco Svinov, Poruba a další obce na levém břehu Odry připadly nacistickému Německu a následně byly začleněny do Říšské župy Sudety. Z polského i německého záboru museli odejít českoslovenští státní zaměstnanci, především z obsazeného Těšínska pak často byli vyháněni nebo sami utíkali i civilisté. Přirozeným sběrným centrem uprchlíků se stala Ostrava. Zatímco většina vyhnanců chtěla – v naději, že se budou brzy moci vrátit domů – zůstat na Ostravsku, úřady naopak v obavách z šíření nemocí a kriminality usilovaly o přemístění co největšího počtu uprchlíků do vnitrozemí. Zároveň docházelo k nucenému vystěhovávání Poláků z Ostravska a Frýdecka na Těšínsko.

Mezi českými vyhnanci z Těšínska se během podzimu 1938 začal formovat tzv. slezský odboj. Šlo o několik nesourodých uskupení, bojujících proti polské správě na Těšínsku. Některé z těchto ilegálních skupin se po okupaci Čech a Moravy zapojily do boje proti nacistům, zejména formou převádění vojáků do rodící se zahraniční armády v Polsku a dalších uprchlíků.

V německém i polském záboru byla brzy zrušena drtivá většina českých stran, spolků a škol. Taktéž docházelo k odstraňování či likvidaci pomníků a památníků, např. pomníku padlých za Těšínsko v Orlové či památníku odboje slezského lidu na Ostré hůrce na Opavsku. Německá okupační správa však z pragmatických důvodů musela české menšině, která v tzv. Vládním obvodu Opava (Regierungsbezirk Troppau) čítala téměř 170 tisíc osob, činit určité ústupky. Proto bylo nakonec dovoleno fungování českých tříd ve školách, ovšem nesměly se používat české učebnice. Dne 4. prosince 1938 proběhly v obsazeném pohraničí doplňující volby do Říšského sněmu, v nichž se hlasovalo pouze pro nebo proti jednotné kandidátce nacistické strany. O rezistenci českého obyvatelstva na Opavsku svědčí fakt, že z 27 tisíc hlasů proti této kandidátce v rámci celého pohraničí bylo přes 21 tisíc právě z tohoto regionu.

Specifická situace nastala na Hlučínsku, které bylo po Mnichovu přičleněno přímo k Třetí říši jako součást tzv. Altreichu. Zatímco Češi z Vládního obvodu Opava nebyli v praxi chápáni jako plnohodnotní němečtí občané, na muže z Hlučínska se paušálně vztahovala branná povinnost.

Řada obyvatel Opavska i Hlučínska dojížděla za prací do ostravské průmyslové aglomerace. Tyto cesty umožňovaly pašování zboží, stejně jako organizaci odbojové práce. V listopadu 1938 v Hlavnici na Opavsku vznikla ilegální skupina Obrana Slezska, napojené na vojenské a policejní struktury v Moravské Ostravě.

V polovině března 1939 nacisté zabrali zbytek Čech a Moravy. Na Ostravsko německá armáda vstoupila již 14. března večer, ještě předtím, než prezident Emil Hácha v Berlíně pod nátlakem vydal souhlas s okupací. Důvodem kvapného obsazování regionu byly obavy německé generality, že by Polsko mohlo využít napjaté situace po vyhlášení samostatnosti Slovenska a průmyslovou oblast obsadit. Spěšný postup německých jednotek vyústil ve střetnutí s vojáky pěšího pluku č. 8 „Slezského“ v Czajankových kasárnách v Místku.

Po vzniku protektorátu Čechy a Morava se Ostravsko stalo centrem převádění osob do zahraničního odboje v Polsku, ale také dějištěm německé zpravodajské války proti Polsku. Byl zaveden přídělový systém a začalo zestátňování důležitých průmyslových podniků.

Bourání českého hraničního sloupu v Těšíně v říjnu 1938. Zdroj SZM.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Vypuknutí druhé světové války v regionu předznamenal tzv. jablunkovský incident z 26. srpna 1939. Ten den měl začít německý útok na Polsko, který Hitler na poslední chvíli odložil na 1. září. Německý diverzní oddíl, který včas neobdržel zprávu o odkladu akce, však vyrazil ze slovenského území obsadit železniční tunely u Jablunkova. Německo se za případ muselo omluvit. Již 1. září však skutečně začala invaze na Těšínsko, které německá armáda rychle obsadila. V některých obcích čeští obyvatelé vítali německé vojáky v domnění, že po zrušení polské správy dojde k obnově českých škol a spolků. Místo toho však následovalo začlenění území do říšské provincie Horní Slezsko, kde česká i polská populace čelila tvrdému germanizačnímu tlaku. V první fázi zatýkání polské inteligence na podzim 1939 byli vězni soustřeďováni v táboře ve Skrochovicích na Opavsku, který vedl pozdější šéf věznice v Malé pevnosti v Terezíně Heinrich Jöckel.

Celkově se do konce roku 1939 podařilo celé území Slezska a Ostravska zahrnout do struktur nacistické okupační správy, byť s výrazně odlišnými podmínkami v oblastech protektorátu, sudetské župy a Horního Slezska.

5.19 Ostravsko-opavská operace

V závěru druhé světové války oblast českých zemí patřila k posledním teritoriím, kde se ještě držela německá okupační správa. Zároveň se v tomto prostoru kumulovaly značné vojenské síly, čítající asi 750 tisíc vojáků a formace SS. V březnu 1945 Rudá armáda postupovala do českých zemí ze tří směrů – od jihovýchodu z prostoru dnešního česko-slovensko-rakouského pomezí, od východu přes Slovensko a od severovýchodu přes Slezsko. Zde operovaly jednotky 1. gardové armády (velitel Andrej Grečko) a 38. armády (Kyril Moskalenko) 4. ukrajinského frontu (Ivan Petrov) a 60. armády (Pavel Kuročkin) 1. ukrajinského frontu (Ivan Koněv). Sověti plánovali průlom 1. gardové a 38. armády na severní Moravu, kde se tyto útvary měly spojit s jednotkami postupujícími od Brna.
V ojenské operace na moravskoslezském pomezí v závěru druhé světové války patřily k nejtěžším bojům na území dnešní ČR. Silně zasáhly především oblast Hlučínska a Opavska. Ráno 10. března 1945 zahájil 4. ukrajinský front tzv. moravskoostravskou operaci, v současnosti zvanou ostravsko-opavská. V jejím rámci měla 38. armáda projít přes Karvinou a Bohumín a poté jihovýchodním obchvatem odříznout Ostravu. Sovětský postup ale kvůli tuhé obraně a nepříznivému počasí uváznul u města Strumeň. První fáze ofenzivy byla zastavena 17. března. Mezitím probíhaly operace 60. armády v prostoru Ratibořska a Hlubčicka. Kuročkinovy jednotky 22. března obsadily Osoblahu, která se stala prvním osvobozeným městem v České republice. Následně 60. armáda se od severozápadu dostala až ke Krnovu, jehož vojenská posádka se ale bránila až do 6. května.

Petrov se tedy v poslední dekádě března rozhodl zaútočit na Ostravsko od severozápadu, přes Ratibořsko a Hlučínsko. Během bojů byl Petrov nahrazen Andrejem Jeremenkem. Hlavní útočnou sílu představovala Moskalenkova 38. armáda, Grečko podnikal dílčí výpady od severovýchodu na Bohumín. Součást 38. armády tvořila i 1. československá samostatná tanková brigáda v SSSR. Počátkem dubna se Moskalenkovi podařilo u Tvorkova překročit Odru. Do 10. dubna 38. armáda dosáhla zhruba linie předmnichovské hranice na Hlučínsku. Pro další postup si Jeremenko vyžádal přidělení 60. armády pod své velení. Hranice sektorů 38. a 60. armády ležela u Sudic. Zde 15. dubna začala třetí fáze ostravsko-opavské operace, která se již odehrávala převážně na československém území.

Během 15.–18. dubna armáda postupovala relativně otevřeným terénem Hlučínska, kde docházelo k těžkým tankovým a dělostřeleckým soubojům. Intenzivní střety se odehrály v okolí Bolatic a Kravař. Důležité vítězství Rudá armáda zaznamenala v noci na 18. dubna, kdy se u Štítiny podařilo překročit řeku Opavu.

V dalších dnech Kuročkinova 60. armáda postupovala po obou březích řeky k silně opevněné Opavě. Houževnatě se bránily především jednotky 1. lyžařské divize (Gustav Hundt) na návrší kolem Oldřišova a Pustých Jakartic. Až v ranních hodinách 22. dubna Sověti pronikli do Opavy a vytlačili Němce západním směrem ke Slavkovu a Stěbořicím. Zatím 38. armáda pokračovala k Ostravě. Po prolomení obranné linie na řece Opavě 18. dubna se Němci mohli dále opřít o náhorní pásmo kolem Hrabyně a Velké Polomi stejně jako o linii předválečného československého pohraničního opevnění.

Boje kolem Hrabyně trvaly přes týden, Němci obec vyklidili až 27. dubna. Československá tanková brigáda 26. dubna s podporou sovětské pěchoty dobyla Velkou Polom a postupovala dále směrem na Klimkovice. Koncem dubna se dalo do pohybu i západní křídlo Grečkovy armády, které přes Hlučín postoupilo k břehům Odry u Petřkovic. Do 29. dubna dosáhly Odry i Moskalenkovy jednotky. V operačním prostoru 1. gardové armády zajišťovala vzdušnou podporu i 1. československá smíšená letecká divize v SSSR.

Českoslovenští tankisté v Albertovci. V popředí sedící pozdější generál Mikuláš Končický. O hlaveň tanku se opírá Josef Gregor (padl 30. 4. 1945 před Novou radnicí v Ostravě). Zdroj SZM.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


V noci na 30. dubna první oddíly 38. armády překročily Odru v Zábřehu, k nim se přidali i českoslovenští tankisté. Po prolomení linie na Odře už Moskalenkovi vojáci v Ostravě narazili jen na malý odpor. Většina nepřátel ustupovala směrem k Frýdku kvůli hrozícímu obklíčení. Během 30. dubna tak byla Ostrava osvobozena. Bojů se účastnili i místní povstalci, kterým se podařilo zachránit před zničením mimo jiné železniční most u Karoliny. Traduje se, že odbojář Miloš Sýkora zabránil zničení mostu přes Ostravici, který dnes nese jeho jméno.

Po vytlačení německých jednotek z Ostravy pokračovaly boje ve třech směrech. Grečkova armáda v prvních dnech května pronikla na Těšínsko a Frýdecko. Kuročkin s 60. armádou likvidoval hnízda německého odporu západně od Opavy. Moskalenko postupoval na severní Moravu. Těžší boje se odehrály na Frýdecku a v okolí Fulneka, který byl těžce poškozen.

Ostravsko-opavská operace skončila 5. května 1945, kdy Sověti stáli před Krnovem, Moravským Berounem, Novým Jičínem a Frenštátem. Do bojů se na sovětské straně zapojilo zhruba čtvrt milionu mužů a žen, na německé asi 155 000 vojáků. Ztráty 4. ukrajinského frontu přesáhly 23 000 padlých, německé oběti se odhadují kolem 70 000 mrtvých.

5.20 Underground v českém Slezsku 1970–1989

Byli to mladí lidé hledající kulturní a společenské vyžití mimo oficiální instituce pozdně socialistického systému. I v českém Slezsku, spadajícím v té době do Severomoravského kraje, se zformovaly skupinky či celé sítě přívrženců dlouhých vlasů, idejí 60. let, na které se často spořádaní občané dívali skrz prsty. Kromě vysedávání v oblíbených hospodách z jejich prostředí vzešlo mnoho hudebních uskupení (převážně hrajících nějaký typ rockové hudby), nonkonformní výtvarníci nebo například vydavatelé samizdatového tisku. Ač zpočátku hledali pouze desky zahraničních idolů, neprodejnou literaturu nebo jen spřízněné duše, po narůstajícím tlaku ze strany stáních úřadů se mnozí (zejména v 80. letech) ze společenství undergroundu dostali přímo do struktur politické opozice.
S amotné označení underground se na severní Moravě a ve Slezsku minimálně během 70. let neužívalo. Vyznavači rockové hudby a rozvolněného životního stylu se nazývali například „vlasáči“ nebo „máničky“. Pojem underground se v československém prostředí začal užívat v pražské komunitě utvořené kolem Ivana Martina Jirouse (známějšího pod přezdívkou Magor). Ten si onen pojem vypůjčil od hudebního hnutí na scéně ve Spojených státech amerických během 60. letech 20. století. S nastupující normalizací byl formující se underground uzavřen do pomyslného ghetta a začali se na něj nabalovat další lidé, kterým byla oficialita odepřena, nebo ji vědomě ignorovali.

Oblast dobového Severomoravského kraje rozhodně nestála u počátků hudebního undergroundu, který se zrodil zejména kolem význačných postav v Praze a severních Čechách. Jiří Fiedor, jedna z předních osobností undergroundu v tomto regionu, vzpomíná, že na severní Moravě nosili dlouhé vlasy (což bylo jedním ze znaků komunity) účastníci beatových festivalů a koncertů už na konci 60. let. V 70. letech se v regionu opět pozvolna začaly objevovat dlouhé vlasy a profilovat hospody, kde se skupinky podobného ražení setkávaly. Nutno dodat, že aktéři se nenazývali undergroundem, ale například „vlasatci“. Hospody bývaly základními informačními uzly, kterými se šířily důležité zprávy, a kde se integrovaly jednotlivé skupiny s podobnými zájmy.

Jiří Fiedor k tomu uvedl: „Ty hospody byly důležitý! To byly prostě takový azyly těch lidí. Většinou v těch hospodách ti lidi věděli že se potkají. Spousta lidí nebydlela na svých adresách (…) bydlelo se různě třeba po skupinkách, nebyly mobilní telefony, často nebyly pevný linky. (…) Když jsem chtěl někoho potkat, tak jsem věděl, že musím jít do týhletý hospody, a tam ho potkám.“

V pojetí Jiřího Fiedora panuje otevřenější definice undergroundu. Mezi jeho zástupce řadí všechny lidi, kteří se nějakým způsobem podíleli na nonkonformní kultuře; ať už se věnovali hudbě, výtvarnému umění, literatuře nebo například vydávání samizdatu. Člověk si dle jeho názoru vždy dokázal nalézt cestu do komunity, lidé si neuvědomovali nějaký politický podtext, bylo to spíše intuitivní – líbily se jim dlouhé vlasy, určitá hudba, tak se přirozeně dali do skupiny lidí s podobnými zájmy. Z regionu nelze nezmínit například výtvarníka Ladislava Borkovského, „Dášu“ Vokatou (undergroundová písničkářka narozená v Karviné) s „tulákem“ a kytaristou Zdeňkem Vokatým “Londýnem“, či Vladimíra Ptaszka.

Lokální underground dosáhl republikového významu zejména v 80. letech, kdy vznikla v Havířově výrazná, především punkem inspirovaná, hudební scéna. Nejvýznamnějšími festivaly v českém Slezsku byly ty, konající se v obci Třanovice. Festival pořádaný Jiřím Fiedorem, Radkem Kissem a dalšími havířovskými „máničkami“ se konal na rodinném statku, později v obecních prostorách, a vystupující hosté byli z celé republiky. Kromě toho existovaly nejrůznější akce, v přírodě nebo na soukromých pozemcích, spojené často s hudbou i výstavou výtvarného umění. Významné bylo napojení na Valašské Meziříčí, Nový Jičín, střední Moravu a Brno.

Jiří Fiedor vzpomíná: „Začátkem těch 80. let [bezpečnostní složky] nepovažovaly ty vlasáče za nějakou politickou opozici, oni nás považovali jenom za nějaký magory, který prostě jako chlastaj, nosí dlouhý vlasy, že jo, ale právě v tý druhý polovině 80. let (…) to má souvislost i s tím, že bylo stále víc a víc peticí, které ti lidi podepisovali. Tak teda [bezpečnostní složky] překvalifikovaly svůj postoj a už začaly ty lidi z undergroundu považovat za politickou opozici.“

Kapela Kmochova paralýza. Zdroj veselyhrbitov.com.


Nejvýznamnější podíl ve fungování undergroundových a podobných komunit má pravděpodobně síť dnes už často legendárních restauračních zařízení a hospod. Když pomineme význačné podniky na moravské straně kraje jako ostravský Spolek, Slunko v Novém Jičíně nebo olomouckou Ponorku, zůstane nám jistě ne úplně kompletní seznam hospod, ve kterých se kromě konzumace piva formovala tzv. druhá kultura. Ve Slezsku bylo undergroundové hnutí kromě nejvýraznějšího Havířova a jeho okolí též na Opavsku, další oblasti již nebyly tak výrazné, ale existovaly vyhlášené hospody i v odlehlejších městech.

Časová linie českého undergroundu
Klikni na obrázek pro zvětšení..




6. EKONOMICKÝ VÝVOJ







OBSAH KAPITOLY

6.1 Silniční síť rakouského Slezska 1742–1918
Mgr. Michaela Závodná, Ph.D. (OU)
6.2 Silniční síť českého Slezska 1918–1945
Mgr. Michaela Závodná, Ph.D. (OU)
6.3 Silniční síť českého Slezska 1945–2020
Mgr. Michaela Závodná, Ph.D. (OU)
6.4 Železniční síť českého Slezska 1847–1918
Mgr. Michaela Závodná, Ph.D. (OU)
6.5 Železniční síť českého Slezska 1918–1945 vč. MHD
Mgr. Michaela Závodná, Ph.D. (OU)
6.6 Železniční síť českého Slezska vč. MHD 1945–2020
Mgr. Michaela Závodná, Ph.D. (OU)
6.7 Zemědělství – přírodní podmínky pro zemědělství
Ing. Igor Kyselka, CSc. (ACC), Mgr. Marta Šopáková (SZM)
6.8 Zemědělství v letech 1848–1945
Ing. Igor Kyselka, CSc. (ACC), Mgr. Marta Šopáková (SZM)
6.9 Zemědělství v letech 1948–1989
Ing. Igor Kyselka, CSc. (ACC), Mgr. Marta Šopáková (SZM)
6.10 Zemědělství v letech 1990–2020
Ing. Igor Kyselka, CSc. (ACC), Mgr. Marta Šopáková (SZM)
6.11 Předpoklady rozvoje průmyslu do roku 1848
prof. PhDr. Aleš Zářický, Ph.D. (OU)
6.12 Rozvoj průmyslu v letech 1848–1945
prof. PhDr. Aleš Zářický, Ph.D. (OU)
6.13 Rozvoj průmyslu po roce 1945
prof. PhDr. Aleš Zářický, Ph.D. (OU)

6.1 Silniční síť rakouského Slezska 1742–1918

Silniční síť je základním prvkem předindustriální formy dopravy. S rozvojem železnic jejich význam na přechodnou dobu klesá. Pozornost se soustředí zejména na lokální a regionální komunikace, zlepšuje se síť obecních silnic. S nástupem individuální dopravy a motorizace se silniční síť dostává opět do popředí.
P řed rokem 1742 existovaly na území pozdějšího českého Slezska komunikace, které propojovaly jednotlivá sídla. Byly to však neudržované, prašné a často obtížně sjízdné cesty. Modernizace dopravní infrastruktury nastala až počátkem 18. století s výstavbou kamenných silnic, tzv. chaussée. Ty měly přímý směr, zpevněný povrch, postranní příkopy a standardizované stavební předpisy. Jejich budování bylo motivováno nejen vojensko-strategickými a ekonomickými důvody, ale také ideologickými principy – odkazem na dědictví zaniklé římské říše. Války o rakouské dědictví a první dělení Polska v roce 1772 také představovaly zásadní impuls pro okamžité budování kvalitní silniční infrastruktury. Výstavba tzv. slezsko-haličské silnice z Opavy do Bílska však byla zahájena až v roce 1775. Využilo se rozestavěné slezské silnice a spojení mělo dále vést z Opavy přes Moravskou a Polskou Ostravu a Těšín v délce více než 91 km, jejíž rozestavěné úseky do té doby chátraly.

Výstavba silnic musela být financována nejen státem, ale rovněž stavy, výnosy soukromých mýt či výnosy z různých zemských přirážek a cestovního fondu, do kterého plynula cestovní a mostní mýta. Při stavbě se využívala poddanská práce, tzv. silniční robota. Poddaní měli rovněž povinnost udržovat silnici ve sjízdném stavu do určené vzdálenosti, běžný byl systém tzv. zemské, později dobrovolné konkurence.

Výraznou změnu do podoby silniční sítě v českých zemích vnesl v roce 1781 dekret Josefa II. Pro české Slezsko se stala klíčovou stavbou tzv. haličská silnice z Olomouce do Bílska přes Lipník, Hranice, Nový Jičín, Příbor, Frýdek a Těšín, a silnice z Frýdku do Jablunkova. Doposud preferovaná slezsko-haličská silnice se tak dostala na okraj zájmu. Za Josefa II. také byly krátce silniční pravomoci převedeny pod císařskou armádu. V českém Slezsku se tento krok dotkl celé slezsko-haličské silnice z Opavy do Těšína i navazující slezské silnice od Slezské Harty do Opavy. Další vývoj ukázal, že tento krok nebyl příliš vhodný a silnice byly převedeny zpět pod státní správu.

Další stavební boom nastal až po napoleonských válkách. Uplatňoval systém tzv. dobrovolné konkurence, v níž maximum finanční i další zátěže při výstavbě silnice přenášel na kohokoliv, kdo z ní mohl mít užitek. Do výstavby se rovněž stále více zapojovali soukromí podnikatelé. Nakonec byly od roku 1812 všechny státní, stavovské a městské zakázky realizovány systémem veřejné soutěže, tzv. licitačního řízení, v níž býval zhotovitel vybrán na základě nejvyšší slevy předběžných nákladů s cílem co největšího snížení ceny. Obdobný systém platil od roku 1820 i pro údržbu silniční sítě.

Další etapu realizace státních silnic v českém Slezsku zahájila ve 20. letech 19. století stavba krnovské silnice z Opavy přes Krnov a Město Albrechtice do Prudniku, následovaná od roku 1839 tzv. šumperskou silnicí, spojující Slezsko s Čechami přes Opavu, Bruntál, Šumperk a Štíty. Lomnická silnice od 40. let 19. století postupně propojila Horní Loděnici přes Bruntál se Zlatými Horami a pruskou hranicí. V průběhu 30. a 40. let 19. století bylo rovněž poměrně hustou sítí okresních silnic zpřístupněno Opavsko. Od 40. let 19. století v souvislosti s výstavbou železnic ustává státní angažmá ve výstavbě silniční sítě s výjimkou státního angažmá na území dopravně izolovaného Jesenicka. V letech 1875–1880 zde stát zajistil výstavbu 43 km dlouhé říšské (hlavní) silnice ze Zlatých Hor (Cukmantlu) na Červenohorské sedlo. Druhým zásadním krokem se v roce 1893 stalo převzetí okresní silnice z Frývaldova (dnes Jeseník) přes Žulovou do Javorníku do státní správy, kterou následovala v roce 1904 tzv. videlská silnice spojující Vidly s Domašovem a Vrbnem pod Pradědem a v roce 1918 také silnice Krnov – Leskovec nad Moravicí.



Plán silnice Opava–Bílsko (Bielsko) v úseku Opava–Komárov. Foto ZAO
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Nejvíce bylo i nadále okresních silnic. Spravovaly je okresní silniční výbory a finanční prostředky na jejich údržbu byly na základě zákona z roku 1849 získávány prostřednictvím tzv. silniční konkurence, tedy daňové přirážky, která dopadala na všechny obyvatele příslušné obce bez rozdílu. Situace se zlepšila až v 80. letech a od 90. let 19. století lze hovořit o konstantním rozšiřování sítě okresních silnic. Nejlépe na tom byly politické okresy Frýdek, Těšín a Krnov, nejhůře politické okresy Bruntál, Bílsko a Bílovec.

Ve sledovaném období se rovněž snižoval počet nekvalitních obecních silnic. Bylo-li jich v roce 1881 ve Slezsku 2 209 km, v roce 1910 již pouze 1 929 km. Před první světovou válkou nalezneme ve Slezsku celkem 4 050 km silnic, z toho 457 km státních, 1 659 km okresních a 1934 km obecních silnic.

S výstavbou silniční sítě bylo úzce spojeno také využívání nových technologií, například válcování vozovky. Ta se stala odolnější, méně prašnou a kluzkou. Zvýšil se tak komfort a kvalita cestování a rozvíjela se motorizace. K roku 1910 v českém Slezsku evidujeme 62 automobilů a 225 motocyklů, již dříve se objevily také první autobusové trati, které provozovala státní správa s finančním příspěvkem obcí i zemí. V roce 1914 v českém Slezsku vedle 36 tratí poštovní osobní dopravy existovalo také 9 autobusových tratí, které umožnily rychlou a hromadnou přepravu osob. Nemalou roli v rostoucí mobilitě obyvatel sehrávaly také výletní spoje do oblasti Hrubého Jeseníku, které úzce souvisely s rozmachem turismu.




6.2 Silniční síť českého Slezska 1918–1945

Meziválečné roky byly obdobím řady správních změn, které dopadaly i na silniční síť českého Slezska. Zatímco stát věnoval pozornost především státním silnicím, mnohde dálkového charakteru, o okresní silnice se starala okresní samospráva. S postupující motorizací se zvýšená pozornost věnovala především rekonstrukcím a údržbě silnic, modernizaci vozovek. Destrukce mostů, silnic i vozidel byla důsledkem válečných událostí. Roky 1918–1938 byly rovněž obdobím rozvoje automobilové a autobusové dopravy, která je až do 30. let 20. století předmětem ostrého konkurenčního boje. I do jejího fungování se výrazně promítla hospodářská krize 30. let 20. století a druhá světová válka.
Č eskoslovenská republika, vzniklá v roce 1918, převzala dopravní infrastrukturu bývalé monarchie. Tu bylo nutné doplnit o dopravní spojení s nově připojeným Hlučínskem, jehož silnice směřovaly do Ratiboře, která se stala součástí Polska. Vystavěna tedy byla okresní silnice z Děhylova do Hlučína, z Háje do Benešova a z Hrušova přes Koblov do Petřkovic. Hlučínsku se tak dostalo napojení na slezskou silniční síť. Dále bylo nutné zajistit spojení s těšínskou částí Slezska. Stará spojovací silnice mezi Fryštátem a Českým Těšínem totiž nově vedla polským územím. Součástí stavebních prací byla také stavba nového železobetonového mostu přes řeku Olši v Darkově. Do státní správy byla současně převzata i silnice z Opavy přes Hlučín do Přívozu (dnes součást Ostravy), rovněž s novým mostem.

Meziválečné roky byly dobou, v níž se pozornost státu i okresů soustředila spíše na obnovu, rekonstrukci a modernizaci stávajících silnic než na výstavbu silnic nových. Finančně měly být tyto akce kryty prostředky z nově zřízeného silničního fondu. Od konce 20. let 20. století se začínaly stále více prosazovat moderní způsoby povrchové úpravy vozovek. Zatímco v roce 1926 v oblasti Jesenicka stále ještě převažovaly vozovky válcované, ve zbývajících částech Slezska se již začalo investovat do zpevňování povrchu vozovky dehtovým či asfaltovým nátěrem, budovaly se tzv. střední nebo těžké vozovky. Dopravně silně vytížené oblasti, především v okolí měst, začaly využívat dláždění vozovek. Báňská a hutní společnost dokonce od roku 1933 experimentovala s tzv. železnými silnicemi, které položila např. v Třinci, Moravské Ostravě nebo na státní silnici Frýdek – Český Těšín. I přes veškerou snahu však modernizace postupovala pomalu, obtížně a trvala neúměrně dlouho. Například v okresu Český Těšín byla v roce 1928 délka okresních silnic 66,2 km, do roku 1936 přibylo pouze necelých 7,5 km nových silnic. Údržba zde však probíhala téměř výhradně válcováním. Negativně ovlivnila modernizaci silniční sítě i velká hospodářská krize 30. let 20. století, která řadu prací zastavila nebo z důvodu špatné finanční situace odložila na neurčito.

Postupující motorizace stále výrazněji zasahovala do fungování železniční sítě. Původně byla automobilová doprava chápána jako její doplněk, postupně se však stala její konkurencí, hlavně na krátké a střední vzdálenosti. Přibylo například autobusové spojení Opavy s Klimkovicemi, Dolní Lipové s Vrbnem pod Pradědem a se Zlatými Horami, ze Šumperku do Bruntálu apod. Z toho důvodu se automobilová i autobusová doprava stala předmětem ostrého konkurenčního boje mezi soukromými podnikateli, státním podnikem Československé pošty, který v roce 1927 provozoval např. spojení mezi Hlučínem, Ostravou a Frýdkem-Místkem či mezi Opavou a Bruntálem, Frývaldovem (dnes Jeseník) a Červenou Vodou, a státním podnikem Československých drah.


Projekt vydláždění silnice v městysi Bílá Voda, 1932. Foto SOkA Jeseník
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Tento stav trval až do roku 1933, kdy se výhradním provozovatelem státních autobusových linek staly Československé dráhy. Jejich pozice se i nadále posilovala. Zákon o silniční dopravě z roku 1935 o jízdě motorovými vozidly přiznal železničním orgánům rozsáhlé pravomoci v oblasti automobilové i autobusové dopravy s cílem ochránit státní železnici před konkurencí.

Vedle ministerstev se k žádostem o povolení automobilové, resp. autobusové dopravy vyjadřovaly také obce. Kvůli negativnímu vyjádření městské rady Moravské Ostravy a Společnosti moravských místních drah nebyly například v roce 1931 uděleny koncese k autobusové dopravě z Píště přes Dolní Benešov a Hlučín do Moravské Ostravy, neboť na požadované trati již byla zavedena autobusová státní doprava. Stejný osud měla i zamýšlená soukromá linka z Třebomi přes Bolatice, Benešov, Hlučín a Ludgeřovice do Moravské Ostravy. Autobusem nebyl propojen ani Koblov s Hrušovem. Zásadní roli v likvidaci konkurence pak sehrál zákon z roku 1932, kterým se zaváděla 30% daň z jízdného pro linky vedoucí přes hranici obce.

Období druhé světové války představovalo hlubokou stagnaci soukromé i státní automobilové a autobusové dopravy. Polský, resp. německý zábor Slezska vedl k rozpadu ucelené dopravní sítě a její orientaci mimo území protektorátu. K provozu dopravy byl potřebný souhlas oberlandrátu, provoz podléhal říšské poště, resp. říšským drahám. Na zabraném území byl v Šumperku zřízen Kraftenbetriebswerk. Do roku 1944 podléhal ředitelství ve Vratislavi, od roku 1944 ředitelství v Opoli. Výchozími body slezských dopravních linek se staly Šumperk a Jeseník. V průběhu války však byla doprava výrazně omezována, stávající autobusové linky zkracovány či postupně zastavovány, vozidla zabavována. Stále výrazněji se nedostávalo pohonných hmot, náhradních dílů ani lidské práce. Řada podnikatelů byla donucena svou živnost ukončit. Válečné operace a postupující fronty zničily řadu silnic, vozovek, cíleně likvidovány byly mosty, rekvírován pro válečné potřeby byl zbývající vozový park.


6.3 Silniční síť českého Slezska 1945–2020

Rozvoj silniční sítě českého Slezska se od 60. let 20. století soustředil především na Ostravu a Ostravsko. Vznikl soubor staveb tvořících městský okruh i komunikace spojující město se svým zázemím. Zásadní změnu silniční sítě přinesla až idea tzv. slezského kříže, jehož cílem je vytvořit kvalitní dopravní spojení kraje uvnitř i navenek. Součástí stavebního programu bylo např. dokončení D1, Rudné, výstavba obchvatů Opavy, Krnova a Frýdku-Místku a modernizace silnice D48 ve směru na Český Těšín. Modernizace dopravní sítě nachází svůj odraz v integrovaném dopravním systému, propojujícím městskou, příměstskou a dálkovou dopravu.
D ruhá světová válka zanechala silniční síť českého Slezska v dezolátním stavu. Celkem 83 % silnic v zemi Moravskoslezské, k níž bylo počítáno i Slezsko, nevyhovovalo dopravním požadavkům, škody byly vyčísleny na 2,5 mld. Kčs. V rámci tvorby tzv. dvouletého a později pětiletých plánů se počítalo se soustavnou obnovou jednotlivých silnic, které byly rozděleny podle svého významu pro dopravu do tří tříd. Důraz měl být kladen především na stavbu tzv. bezprašných vozovek, majících delší živnost než vozovky štěrkové, avšak několikanásobně dražších. Pětiletý plán (1948–1953) se měl zaměřit především na obnovu silnic I. třidy a dále na oblast Opavska a Těšínska s nekvalitní a zanedbanou dopravní infrastrukturou.

V souvislosti s poválečným důrazem na obnovu hospodářství a těžký průmysl se dynamicky rozvíjel ostravsko-karvinský region, který vyžadoval zajištění přepravy obrovského množství pracujících nejen z oblasti Opavska a Hlučínska, ale také např. ze Slovenska. Kvůli nedostatku vozidel často obsluhovaly státní autobusové linky podniky svépomocí. Podnik OKD například svážel dělníky z Petřkovicka vlastními vozy, sanitní vůz dolu Trojice zajišťoval přepravu zaměstnanců na trati Slezská Ostrava – Domaslavice, soukromníci provozovali přepravu na trati do Dolních Bludovic a Horní Datyně.

Poměry se změnily po roce 1948, resp. roku 1949, kdy vznikl národní podnik Československé automobilové dopravy (ČSAD, n. p.), který převzal autobusovou a automobilovou dopravu doposud provozovanou ČSD, dopravní linky provozované do roku 1948 soukromými dopravci, část příměstských/meziměstských linek, doposud provozovaných ostravským komunálním dopravním podnikem. ČSAD získala ve státní automobilové dopravě totéž výhradní postavení, jako měly ČSD v dopravě železniční. Podnik ČSAD poté provozoval automobilovou a autobusovou dopravu na území českého Slezska, mj. převzal postupně i dopravu za rušené úzkorozchodné dráhy. Do roku 1989 prošel řadou organizačních změn, kterými se pokoušel pružněji reagovat na neustále rostoucí dopravní nároky. Zlomem byla 60. léta, kdy se rozvoj autobusové dopravy podřídil jednotné celokrajské koncepci. Výsledkem bylo např. převedení autobusové dopravy v Ostravě a přilehlém okolí do ostravského dopravního podniku. V 70. letech začala být veřejná doprava omezována jak rozmachem individuálního motorismu, tak zdražením pohonných hmot ropnými šoky. Roku 1979 proběhla prověrka všeobecné dopravní frekvence, redukce nevytížených linek a úprava jízdních řádů, což se pak pravidelně opakovalo. Privatizací národního podniku ČSAD v roce 1992 vznikla řada soukromých dopravců, kteří dodnes zajišťují dopravu v kraji (např. 3ČSAD, které obsluhuje oblast Havířova, Karviné, Frýdku-Místku, ČSAD BUS Ostrava, Arriva apod.) a kteří jsou součástí integrovaného dopravního ostravského systému (IDOS). Dopravu v Ostravě v přilehlých obcích zajišťuje autobusy a trolejbusy Dopravní podnik města Ostravy, a. s.


Setkání vozidel ostravského dopravního podniku na křižovatce Nádraží a Českobratrská. Foto AMO
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Rozvoj individuálního motorismu vyžadoval kvalitní silniční síť. Na základě vládního usnesení o nutnosti vytvořit podmínky pro zabezpečení dalšího rozvoje dopravy vznikl tzv. ostravský dopravní generel, který komplexně mapoval situaci ve městě. Ten se také stal základem pro stavbu jeho nového komunikačního systému. V letech 1973 a 1984 jej upřesnily další generely. Vazbu na vnější silniční síť měla zajistit dálnice D47, plánovaná od 60. let jako součást magistrály Vídeň – Bratislava – Brno – Ostrava – Varšava. Součástí generelu byly tzv. komunikace třídy A, které zajišťovaly spojení v rámci aglomerace (Rudná, Bohumínská, Orlovská, Frýdecká, Místecká) a tvořily rovněž městský okruh (Rudná, Plzeňská, Mariánskohorská, Bohumínská, Frýdecká). Výstavba dopravního systému byla zahájena roku 1966 tzv. prodlouženou Rudnou, na níž do roku 1990 navázaly další stavební práce (Místecká, Fryštátská atd.). Zvažovány, resp. připraveny byly rovněž obchvaty, přestavby a průtahy dalších slezských měst (Bruntál, Krnov, Opava, Šumperk, Horní Benešov, Frýdek-Místek). Zlomem byl rok 1989 a 90. léta 20. století byla ve znamení úprav stávajících stavebních plánů.

Zásadním dokumentem rozvoje silniční sítě Moravskoslezského kraje pro 21. století se stala Koncepce rozvoje silniční infrastruktury, která definovala páteřní dopravní síť kraje s cílem zajistit jeho kvalitní spojení uvnitř i vně (2002–2003) a její vyhodnocení a schválení v roce 2008. Vznikla idea tzv. slezského kříže. Východní větev zahrnuje oblast Ostravy, Českého Těšína a Žiliny (propojení aglomerací Katovice, Ostrava, Žilina), západní zahrnuje území Ostravy, Opavy, Krnova a Opole (propojení příhraničních regionů Opavska, Krnovska, Opolska). V severojižním směru zajišťuje hlavní spojení dálnice D47/D1 do Bohumína s napojením na polskou autostrádu (provoz 2012). V současné době se modernizuje tah E462, resp. D48 s obchvatem Frýdku-Místku, napojení tahu silnice I/11 na dálnici D48 u Třanovic. Zprovozněn je obchvat Velké Polomi a Hrabyně, vč. úseku prodloužené Rudné. Připraven je severní obchvat Opavy, realizuje se severozápadní obchvat Krnova a přeložky vybraných silnic. Součástí koncepce jsou i železniční koridory, mj. i stavba železnice na letiště v Mošnově.


6.4 Železniční síť českého Slezska 1847–1918

Železniční síť představuje zásadní prvek transformace hospodářství. Vytváří poptávku po energetických zdrojích, surovinách, inovacích i nekvalifikované a kvalifikované pracovní síle. Přináší nové předpoklady pro lokalizaci průmyslu, mobilizuje podnikání, mění každodenní život obyvatel. S jejím rozvojem úzce souvisí i rozmach městské dopravy. Koncem 19. století se rozvíjí pouliční dráhy, páteř pozdějších městských dopravních systémů.
R akouské, později české Slezsko, geografický most mezi rakouskými zeměmi, Pruskem a Haličí, bylo pro železniční podnikání velmi atraktivní oblastí. Mimořádnou úlohu v genezi železniční sítě nejen zde sehrály soukromé železniční společnosti c. k. výlučně privilegovaná Severní dráha císaře Ferdinanda, na níž se ekonomicky i podnikatelsky podílely tehdejší finanční špičky v čele se Salomonem M. Rothschildem, a Košicko-bohumínská dráha. „Ferdinandka“ v první polovině 19. století vytvořila páteřní spojení centra monarchie s Moravou, rakouskou i pruskou částí Slezska a Haličí, Košicko-bohumínská dráha (od roku 1866) se orientovala především na spojení ostravsko-karvinského revíru a třineckých železáren s rudnými doly v Horních Uhrách a až do meziválečného období představovala jediné významné železniční spojení s východními částmi monarchie, resp. Československé republiky.

Pro všeobecný rozvoj rakouského Slezska byly důležité také odbočky Severní dráhy císaře Ferdinanda do Opavy (1855) a Bílska (1855), ekonomicky nezastupitelnou roli velkopřekladišť zboží sehrávaly od 50. let 19. století stanice Hrušov a Bohumín. „Ferdinandka“ se angažovala ve výstavbě a provozu řady dalších drah na území rakouského Slezska, průmyslových vleček včetně montánní dráhy na území ostravsko-karvinského revíru. V roce 1906 byla zestátněna a provoz až na montánní dráhu převzaly c. k. státní dráhy.

K propojení průmyslových podniků ostravsko-karvinského revíru se železárnami a dalšími podniky na Frýdecku (např. Lískovec, Baška) a Frýdlantsku (např. Frýdlant nad Ostravicí) sloužila od roku 1871 Ostravsko-frýdlantská dráha. Od roku 1911 byla výchozím bodem spojení Ostravska s Těšínskem (přes Kunčice, dnes Ostrava-Kunčice). V 60. a 70. letech 19. století začalo být postupně připojováno dosud dopravně izolované Jesenicko. Moravsko-slezská centrální dráha zajistila několikanásobné napojení území na síť pruských železnic. Trať vedla od roku 1872 z Olomouce do Krnova, Jindřichova ve Slezsku s odbočkou do pruských Głuchołaz a do Opavy, postupně na ni navázala řada odbočných tratí lokální dopravy.

Po krachu na vídeňské burze v roce 1873 se v 80. a 90. letech 19. století rozvíjela stavba lokálních tratí. Vznikla tak železniční síť, která s drobnými úpravami přetrvala dodnes. Do stavby se zapojily např. Severní dráha císaře Ferdinanda (Frýdek – Bílsko; Studénka – Bílovec, 1890; Studénka nad Odrou – Budišov nad Budišovkou, 1892 či Opava – Horní Benešov, 1898). Pro ostravsko-karvinský revír měla mimořádný význam spojka z Karviné do Petrovic u Karviné (1898). O zpřístupnění Jesenicka a Javornicka se v 80. letech 19. století zasloužila Rakouská společnost místních drah (trať Hanušovice – Głuchołazy), od 90. let 19. století pak Rakouské státní dráhy (např. Opava – pruská hranice směrem na Ratiboř přes Chuchelnou a přes Kravaře do Hlučína, Vidnavsko, Zlatohorsko, Javornicko).

Z dalších podnikatelů se zapojovalo např. olomoucké arcibiskupství (Frýdlant nad Ostravicí – Bílá, 1908) nebo rodina Gutmannů (Studénka – Štramberk, 1881). Na konci 19. století byla umožněna výstavba drah svépomocí. Na nich se podílely obce, místní zájemci či jednotlivé země nebo stát. Vznikla řada krátkých lokálních drah, vedoucích vesměs hospodářsky málo atraktivním prostředím (úzkorozchodná dráha z Třemešné do Osoblahy, 1898, či místní dráha Svinov – Klimkovice, 1911).


Bohumínské nádraží před rokem 1898.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Specificky, avšak pro uhelné regiony charakteristicky, se vyvíjela kolejová doprava v ostravsko-karvinském revíru. Od počátku 20. století se zde střetávaly v zázemí ostravské a karvinské aglomerace vlečky montánní dráhy s rozvinutou příměstskou osobní dopravou. Tu provozovaly Slezské zemské dráhy, které od roku 1910 propojily Ostravsko s Karvinou přes Lutyni a Orlovou a Polskou Ostravu s Michálkovicemi, a místní dráha Moravská Ostrava – Karviná, která od roku 1909 spojovala Ostravu s Karvinou přes Petřvald.

V moravském klínu – na Ostravsku – rozvíjela městské dopravní podnikání od roku 1984 Společnost brněnských místních drah, její trati roku 1907 nabídly obyvatelům ostravské aglomerace kvalitní spojení s přívozským i svinovským nádražím. V tradičních zemských či správních sídlech (např. Opava či Těšín), nebo v hospodářských centrech (např. Bílsko či Bohumín), se stavěly krátké elektrifikované tratě často úzkého rozchodu, tzv. pouliční dráhy (Strassenbahnen). Jejich cílem bylo hlavně propojit městské centrum s nádražím a ostatními významnými městskými stavbami a plochami (kasárna, nemocnice, divadlo, parky apod.). Výrazně se zde angažovala obecní samospráva, často ve spojení se zahraničními elektrárenskými koncerny. Provoz drah mívala na starosti akciová společnost, v níž si města držela podíl. Výstavba a provoz drah však nebyly posuzovány jen ekonomicky. Velmi často byly vnímány jako služba veřejnosti, prostředek všeobecného veřejného blaha, a důkaz toho, že město se modernizuje a nebojí se nových – moderních – technických a společenských výzev. Nesloužily jen k přepravě osob, ale mohly dovážet jak kusové zásilky, tak také poštu a v případě válečných událostí přepravovat zraněné. Vývoj na Těšínsku tak ostře kontrastoval s vývojem na západě českého Slezska, kde se městskou kolejovou dopravou mohla pyšnit výhradně Opava.


6.5 Železniční síť českého Slezska 1918–1945 vč. MHD

V meziválečném období došlo ke stabilizaci železniční sítě, reorganizaci její správy a vzniku státního podniku Československých drah. Nově musela být vyřešena situace připojeného Hlučínska. I nadále probíhalo zestátňování dosud soukromých drah. Železnicím však v průběhu 20. a především ve 30. letech 20. století vyrostla značná konkurence v podobě automobilové dopravy. I do železničního podnikání negativně zasáhly velká hospodářská krize a válečné události.
K onec první světové války a vznik samostatné Československé republiky zasáhly do železniční dopravy zásadním způsobem. Republika však stavěla na předlitavských základech, nedošlo k násilné reorganizaci a situace se rychle stabilizovala. Oblast českého Slezska dopravně spadala pod olomoucké provozní ředitelství a následně pod Generální ředitelství drah. Jen krátce (listopad–prosinec 1918) existovalo německé ředitelství drah v Krnově. Po vojenském obsazení Opavy se i tato oblast podřídila olomouckému provoznímu ředitelství.

Spor o Těšínsko zasáhl do dopravních poměrů velmi výrazně. Polská republika si nárokovala jediné a strategické spojení českých zemí se Slovenskem – Košicko-bohumínskou dráhu. Rozhodnutím spojenecké komise v roce 1920 zůstala dráha na území Československa. Již v roce 1919 pro ni byl ustaven zvláštní komisař a všechny její tratě byly podřízeny ředitelství státních drah. Roku 1921 převzaly dráhu do provozu Československé dráhy, slezská část spadala pod olomoucké ředitelství státních drah, slovenská pod košické ředitelství. Stát byl od roku 1925 akcionářem společnosti, zestátnění však neproběhlo, dráha nadále zůstala soukromým subjektem. Situaci změnila až druhá světová válka. V roce 1940 podepsaly zúčastněné státy (Německá říše, Slovensko, Maďarsko) dohodu o likvidaci podniku. Práva a závazky byly rozděleny v poměru délek trati mezi tyto tři státy. Slovensku také byla uložena likvidace společnosti, sídlo bylo přeneseno do Bratislavy a slovenský úsek byl zestátněn zákonem č. 52 z roku 1943. Definitivní zestátnění dráhy však proběhlo až v roce 1948.

Osudným se stal spor o Těšínsko a rozdělení Těšína na českou a polskou část pro těšínskou tramvaj, která v roce 1921 ukončila provoz a zanikla.

Neméně citlivou záležitostí se stalo připojení Hlučínska, dopravně doposud vázaného na Prusko, nikoliv Slezsko. Československá dopravní síť se tak rozšířila o pruskou část trati z Opavy do Ratiboře (úsek od bývalé hranice do Kravař, Chuchelné, Hlučína). Úsek Hlučín – Petřkovice – Chałupki však byl dostavěn až v roce 1925 jen v části Hlučín – Petřkovice. Část do Chałupek realizována nebyla, již postavené části byly sneseny. Místo železnice spojení Petřkovic s Ostravou zajišťovaly až do 50. let 20. století autobusy, resp. automobily či individuální formy dopravy. Strategickou stavbou spojující Hlučínsko s Ostravskem se tedy stal tzv. petřkovický most.

Dvacátá léta 20. století znamenala konsolidaci československé železniční sítě. Na základě zákona z roku 1925 stát v několika vlnách zestátnil všechny vedlejší dráhy na území republiky.

Soukromými na území českého Slezska zůstaly pouze Košicko-bohumínská dráha, báňská dráha, Moravská Ostrava – Karviná, Studénka – Štramberk. Na státních tratích postupovala racionalizace dopravy, na vytížených dálkových tratích probíhala výstavba druhé koleje, elektrizace a motorizace. V roce 1929 byl například na Jesenicku zahájen provoz motorovým vozem na trati z Olomouce přes Šternberk, Šumperk, Hanušovice do Mikulovic, později i do Krnova a Zlatých Hor.


Odstraňování následků partyzánské destrukce na trati Šumperk – Ruda nad Moravou.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Na území českého Slezska proběhla v letech 1923–1927 výstavba trati ze Svinova do Kyjovic-Budišovic. Jednalo se o výstavbu zemské dráhy, kterou financovala země slezská a která ji následně do provozu svěřila Slezským zemským drahám. Uvažované prodloužení přes Hradec do Opavy nebylo realizováno.

Po Mnichovu 1938 bylo Opavsko, Hlučínsko a Jesenicko připojeno k Německé říši a tratě byly inkorporovány do říšských drah s německým úředním jazykem. Těšínsko bylo od října 1938 do září 1939 obsazeno Polskem. Úřední řečí se stala polština a nad tratěmi dohlíželo krakovské ředitelství. Vznikly nové přechodové hranice – Bogumin, Szumbark a Dobrá. Dne 1. září 1939 byla Německou říší obsazena polská část.

Rekonstrukci válečných událostí a jejich vliv na provoz železnic je obtížné sledovat především kvůli nedostatku pramenů. Tato oblast podléhala Říšskému ředitelství v Opoli, jehož spisovna na konci války vyhořela. Lze předpokládat, že válka vedla k hluboké stagnaci odvětví a destrukci movitého i nemovitého majetku včetně ztrát na životech. Na konci války byla navíc řada železničních staveb vlivem postupující fronty značně poškozena či vyhozena do povětří.

Trendy meziválečného železničního podnikání kopírovala i městská kolejová doprava. Do podnikání vstupovaly obecní samosprávy, 20. léta 20. století znamenala především modernizaci provozu a první pokusy se zaváděním příměstských a meziměstských autobusových linek. Velká hospodářská krize 30. let 20. století vedla ke stagnaci a omezování provozu. Postoupení Slezska Polsku a následně jeho zabrání Německou říší narušilo dopravu na tratích v slezské části ostravsko-karvinského revíru. Ty nově procházely územím dvou států, což se odrazilo i na jejich provozu, např. v případě Slezských zemských drah byl provoz po záboru nejprve svěřen podniku Śląskie kolejki krajowe, poté podniku Teschener Kreisbahn.


6.6 Železniční síť českého Slezska vč. MHD 1945–2020

Do podoby železniční sítě českého Slezska zasáhlo poválečné uspořádání Evropy, kvůli kterému byly zrušeny přeshraniční úseky tratí. Stát se po roce 1948 soustředil především na modernizaci nejvytíženějších dálkových dopravních tahů strategického charakteru. Investiční akce směřovaly do železničních tratí ostravsko-karvinského revíru na úkor slezských regionálních drah. S postupující liberalizací trhu byla po roce 2000 na řadě lokálních železnic doprava redukována, zastavována nebo jen částečně obnovována. Železnice spolu s městskou dopravou se staly součástí integrovaných dopravních systémů a tzv. slezského kříže.
V poválečném období bylo nezbytné především obnovit válkou poškozené tratě a doplnit chybějící vozový park. V souvislosti s komunistickým převratem v únoru 1948 došlo k rozsáhlým změnám. V roce 1949 byly Československé dráhy reorganizovány do podoby národního podniku a staly se výhradním provozovatelem železniční dopravy na území Československa. Únorové události se výrazně dotkly Košicko-bohumínské dráhy, která byla definitivně znárodněna a v roce 1955 přišla o svůj původní úřední název. Kvůli svému strategickému významu ve spojení se Slovenskem však byla v 50. letech rozšířena o druhou kolej a v 60. letech elektrizována.

Rozmach těžkého průmyslu doprovázený poddolováním si v 50. a především v 60. letech 20. století vyžádal přeložky tratí na území ostravsko-karvinského revíru. Na bývalé Košicko-bohumínské dráze musela být vybudována a zprovozněna nová trať v úseku Dětmarovice – Louky nad Olší. Významné změny doznalo také spojení mezi Ostravou, Havířovem a Českým Těšínem. Původní trať byla v úseku Havířov – Albrechtice u Českého Těšína přeložena (1962), v souvislosti s výstavbou tzv. polanecké spojky mezi Svinovem a Kunčicemi (1964) byla trať zdvoukolejněna a elektrizována. Výše uvedené původní traťové úseky spolu s úsekem Doubrava – Orlová – Bohumín přebrala v průběhu 60. až 80. let 20. století do své správy OKR – Doprava a nadále sloužily výhradně nákladní dopravě.

S útlumem hornické činnosti v revíru docházelo také k útlumu provozu těchto tratí, úsek Rychvald – Bohumín byl v roce 2019 zastaven. V současnosti jsou tratě přístupné pouze v mimořádných případech při akcích pořádaných Slezským železničním spolkem ve spolupráci s provozovatelem nákladní dopravy AWT. Železniční trať bývalé Košicko-bohumínské dráhy je dnes označena v jízdním řádu číslem 320, úsek z Bohumína do Dětmarovic pak číslem 326. Trať z Bohumína do Petrovic je součástí druhého, část z Bohumína ke slovenské státní hranici pak součástí třetího železničního koridoru. Trať prochází od počátku 21. století rozsáhlou modernizací, jejíž součástí je i modernizace zabezpečovacího systému, vybudování druhé koleje v jablunkovském tunelu, rekonstrukce mostních a dalších traťových objektů včetně nádražních budov apod. Modernizace koridorů je součástí krajské koncepce dopravy, tzv. slezského kříže.

Poválečné uspořádání Evropy a železná opona vedly ke zrušení přeshraničních úseků slezských tratí (Bernartice u Javorníku – Otmuchów, Vidnava – Nysa, Krnov – Głubczyce, Opava – Pilszcz). V peážním provozu zůstal pouze úsek přes Głuchołazy, avšak bez možnosti nástupu/výstupu pro české cestující. Změny v podobě sítě lokálních drah byly do roku 1989 minimální. Došlo pouze ke zrušení části trati ze Svobodných Heřmanic do Horního Benešova z důvodu propadu poddolovaného území (1981), trati Ostravice – Bílá kvůli vybudování vodního díla Šance (1965) a k vybudování tramvajového spojení mezi Hlučínem a Ostravou prostřednictvím tzv. tratě míru (1951–1982).


Třinec-Vendryně. Nádražní budova KBD postavena 1871. Stav 1995.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Mnohem výraznější zásahy do železniční sítě lze pozorovat od 90. let 20. století. Zánikem Československa došlo k reorganizaci státního podniku Československých státních drah na České dráhy. Usnesením vlády z roku 1995 byly z celostátní dráhy vyčleněny všechny regionální dráhy. Liberalizace a optimalizace krajské i městské dopravy, tvorba integrovaných dopravních systémů apod. zasáhly javornické a jesenické regionální tratě. Hlavní tahy mezi Olomoucí, Šumperkem, Krnovem, Opavou a Ostravou prochází v 21. století postupnou a komplexní modernizací traťového svršku i spodku, zabezpečovacího zařízení i nádražních prostor, na nevytížených a nerentabilních neelektrizovaných tratích dochází k redukci spojů. Funguje např. sezonní osobní/turistická doprava (Třemešná ve Slezsku – Osoblaha, Mikulovice – Zlaté Hory, Kravaře ve Slezsku – Chuchelná). Soukromý nákladní provoz je často jediným způsobem, jak regionální tratě (Opava-východ – Svobodné Heřmanice, v jednání Velká Kraš – Vidnava) nebo aspoň jejich část (Bruntál – Světlá Hora) zachovat.

V městské dopravě byl zásadní vznik komunálních podniků v roce 1949. Integrací jednotlivých dopravních podniků do jednoho vznikl v roce 1953 Dopravní podnik města Ostravy, který inicioval spojení s Hlučínem a v 70. letech vlivem poddolování zrušení úzkorozchodných tratí v slezské části ostravsko-karvinského revíru a jejich nahrazení autobusovou a trolejbusovou dopravou. Tento typ dopravy však již od roku 1945 provozoval na území Opavy tamější dopravní podnik. Změny po roce 1989 zasáhly i dopravní podniky, které se proměnily v akciové společnosti a v úzké kooperaci s městskými samosprávami obsluhují městské i příměstské linky a stávají se součástí integrovaných dopravních systémů. Projekt příměstské dopravy ve formě vlakotramvaje spojující Ostravu s Orlovou, Opavou a Havířovem a využívající i původních tratí Košicko-bohumínské dráhy (Heřmanice – Rychvald – Bohumín – Orlová – Ostrava) je prozatím i nadále ve stádiu úvah.


6.7 Zemědělství – přírodní podmínky pro zemědělství

„Zahrádku mi vzali, plot mi nechali“. Památný výrok císaře Josefa II., který pronesl na nejsevernějším bodě rakouského Slezska několik let po poslední prohrané válce s Pruskem, dobře charakterizuje terén Slezska a tedy i geomorfologické podmínky pro zemědělství. Většinu tzv. pruského (dnes polského) Slezska tvoří roviny nebo jen mírně zvlněné pahorkatiny, kterými také prochází dnešní česko–polská státní hranice od Bílé Vody (s výjimkou krátkého úseku Zlatohorské vrchoviny) až po Český Těšín. Na rakouské (dnes české) straně terén brzy ostře stoupá a zvláště v západní části Slezska (Javornicko, Jesenicko, Krnovsko) úrodné hnědozemě přechází do horského zemědělství doslova na pár metrech.
R oviny tvoří ve Slezsku jen 14 % a horské oblasti (nad 750 m n. m.), 10,5 % území. Nejvíce plochy zabírají vrchoviny (250–500 m n. m.) (54,5 %) a podhorské oblasti (500–750 m n. m.) (21 %).

Z hlediska dnešní struktury půdního fondu mají nejvyšší podíl zemědělské půdy (nad 50 %) správní obvody obcí s rozšířenou působností Kravaře, Bílovec a Český Těšín, nejméně Frýdlant nad Ostravicí, Jablunkov a Karviná. Zatímco u Frýdlantu a Jablunkova tvoří většinu výměry lesy, v SO ORP Karviná je vysoký podíl zastavěných a urbanizovaných ploch. V absolutní hodnotě mají nejvíc ZPF SO ORP Opava (36,2 tis. ha) Krnov a Bruntál.

Nejvyšší podíl zornění má ZPF v SO ORP Kravaře (88,7 %), Opava a Hlučín. v absolutní výměře SO Opava (30,5 tis. ha). Trvalé travní porosty převládají v rámci ZPF v SO Jablunkov (65,8 %), Frýdlant nad Ostravicí a Bruntál. Raritní je, že v SO Bohumín tvoří 11 % vodní plochy, což je jednoznačně nejvíc v ČR.

Zemědělství ve Slezsku nemělo nikdy takový význam jako v Čechách a na Moravě. K zásadnějším změnám ve struktuře polí, lesů, luk a sídel v západní – sudetské, tedy převážné části Slezska došlo ve dvou desetiletích po konci druhé světové války. Po odsunu Němců se zvláště vyšší polohy a odlehlé lokality nepodařilo dosídlit a byly tedy dílem cíleně, dílem spontánně zalesněny. Neplatí to ovšem v okolí Ostravy na Karvinsku a Bohumínsku, kde v důsledku rozsáhlých a zásadních dopadů na území způsobených těžbou uhlí, rozvojem těžkého průmyslu a s tím spojenou masivní průmyslovou i obytnou výstavbou došlo a dochází ke značným trvalým záborům zemědělské půdy a to prakticky až do nynějška.

Přírodní podmínky a úrodnost území. Celkové přírodní podmínky pro zemědělství výrazně ovlivňují severní větry, kterým je většina úrodných rovin otevřena. Pohoří na jihu a jihozápadě zadržují deště a působí vysoké srážky a tedy zkrácení zemědělské sezóny. K nejúrodnějším oblastem Slezska patří nerozsáhlá Vidnavská nížina (tzv. Slezská Haná nebo Slezské Ponisí) (cca 250–350 m n. m.), Opavská pahorkatina (cca 240–350 m n. m.) zahrnující východ Osoblažska, nivu Opavy mezi Krnovem a Opavou a širší okolí města Opavy, a zbytky nezastavěných ploch v Ostravské pánvi, dále Moravskou bránu s výjimkou nejužší nivy Odry pokryté lužními lesy a loukami. Celkově příznivější podmínky pro zemědělství vykazují nižší polohy v západním a středním Slezsku. Roviny, nivy a pahorkatiny východního Slezska jsou pro vyšší podíl srážek a těžší, méně propustné půdy také méně úrodné. V Beskydech je do jisté míry ještě zachován horský salašnický chov dobytka a kolem typických karpatských rozptýlených usedlostí lze dosud nalézt zbytky drobného malovýrobního zemědělského hospodaření, které však spíše má ustupující tendenci.


Město Třinec a nezaměnitelná kulisa místních železáren. Foto turistika.cz
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Zatímco v rovinné části Slezska jsou průměrné roční srážky 550 mm, v horách je nad 1000 mm (Lysá hora jako vůbec nejdeštivější místo v ČR má 1790 mm). Plodiny jako pšenice, ječmen a cukrovka bylo možno pěstovat prakticky jen v uvedených nejúrodnějších oblastech. Protože horské a podhorské oblasti převažují, bývá Slezsko více spojeno s pastevním chovem dobytka a ovcí.

Z hlediska výrobních oblastí spadá přibližně polovina zemědělské půdy ve Slezsku do výrobní oblasti bramborářské, čtvrtina do řepařské a čtvrtina do horské. Na podmínky pro zemědělství lze pohlížet též dle nařízení vlády č. 241/2004 Sb., dle něhož se ZPF v nadmořských výškách nad 600 m n. m, případně s vysokou svažitostí v nadmořské výšce 500–599 m zařazuje do méně příznivých oblastí LFA (Less favour areas), v nichž jsou zemědělci z prostředků EU zvýhodněni vyrovnávacími příspěvky dle výměry trvalých travních porostů. Do LFA je zařazena veškerá výměra ZPF v SO Bruntál, Frýdlant n. O., Jablunkov a Vítkov.


6.8 Zemědělství v letech 1848–1945

Po prohrané první prusko-rakouské válce v letech 1740–1742 ztratilo Rakousko sedm osmin slezského území. Rakouští panovníci věnovali pak hospodářskému rozvoji rakouského Slezska všestrannou pozornost. V roce 1890 pracovalo v zemědělství ještě 41 % veškerého obyvatelstva. Vlivem prudkého rozvoje těžby a průmyslu a následnému odlivu obyvatel do měst klesl tento podíl z 35,1 % (1900), přes 29,2 % (1910) na 21,9 % (1921) – nejméně ze všech zemí ČSR. I podíl zemědělské půdy na jednoho obyvatele (0,36 ha) byl v ČSR nejnižší.
V znikla tedy i vyšší poptávka po zemědělských produktech. Postupné střídání plodin, které nahradilo původní trojpolní soustavu, snížilo podíl neobdělaných ploch a zapříčinilo zornění méně svažitých luk a zvýšení výměry orné půdy o téměř 7 %. Snižování výměry pastvin souviselo s přechodem dobytka po první laktaci k efektivnějšímu stájovému odchovu. Na pastvinách zůstává od těch dob až dodnes převážně jen mladý dobytek. Dřevo potřebné při důlní činnosti si vynutilo větší zalesnění příliš svažitých nebo výše ležících a erozí ohrožených pastvin.

V půdní držbě do začátku 20. století převládaly malé statky, většina vlastníků zemědělské půdy disponovala majetky do 5 ha. Průměrná výměra zemědělské usedlosti v následných letech mírně rostla a k roku 1925 v převážně německých krajích činí průměrná velikost zemědělské usedlosti 7, 5 ha a v krajích českých a polských 6,5 ha.

Zatímco Jesenicko, Krnovsko a Opavsko vykazovalo menší výměry hospodářství, na Těšínsku byly výměry statků vyšší a velkostatky představovaly nad 43 % rozlohy veškeré zemědělské a lesní půdy. Zbytek zemědělské půdy je však hodně roztříštěn a kvůli omezeným možnostem investic byla efektivita menších hospodářství nižší.

Slezsko nebylo ve výživě obyvatelstva ve sledovaném období soběstačné. Ve druhém desetiletí se však díky významným investicím do půdy (meliorace apod.) a šlechtění vhodných odrůd průměrné výnosy hlavních plodin velmi přiblížily výnosům v Čechách a na Moravě, a to přes jednoznačně méně příznivé přírodní podmínky. Na Opavsku se úspěšně rozvinulo ovocnářství a zelinářství. Zelí tvořilo 90 % veškeré pěstované zeleniny.

Již koncem 19. století došlo v rostlinné výrobě k určité změně struktury pěstovaných plodin. Díky dovozu ruských olejů tehdy již delší dobu klesala produkce řepky olejné a lnu, zato rostla výměra pícnin, vojtěšky a kukuřice na zeleno a v úrodných oblastech cukrovky. V průběhu 19. století byly zřízeny také hospodářské školy pro výchovu zemědělců, a to česko-německá vyšší v Opavě, německá vyšší v Horních Heřmanicích, německé nižší v Bruntále, Osoblaze a polská v Konské, dále česká dvouletá odborná v Klimkovicích a v Kravařích a česko-polská v Těšíně, dále česká dvouletá odborná v Klimkovicích, ke které se po vzniku ČSR přidaly školy v Kravařích a česko-polská v Českém Těšíně.

Tabulka 6.1: Majetková struktura zemědělství ve Slezsku k roku 1900. Zdroj Ottův slovník naučný, 1902.
Na rozvoji zemědělství a lesnictví, jeho řízení a vzdělávání hospodářů měla zásadní vliv Slezská zemědělská rada, rozdělená do tří národnostních sekcí, jejíž náplní byly rozvoj a inovace v zemědělství a vedle ní další četné speciální, družstevní a spolkové organizace. Ty umožňovaly mj. úvěrování zemědělců, nákup osiv, hnojiv a strojů a odbyt produktů.


První aukce plemenných býků v Bruntále v květnu 1930. Foto ZAO
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Z živočišné výroby za významný lze považovat chov koní, především ve státním hřebčíně v Opavě a v několika soukromých, např. Jarkovice a Vlastkovice. Díky Slezskému zemskému spolku pro chov koní přišlo na svět na přelomu 19. a 20. století chladnokrevné plemeno Slezský norik využívané dodnes zejména pro práci v lese.

V průběhu 19. století velmi výrazně klesl chov ovcí a udržuje se již hlavně jen v Beskydech. Byl postupně nahrazován chovem skotu. Uznaným zemským plemenem se stalo Kravařské plemeno. Přes všeobecnou oblíbenost vepřového masa, počet chovaných vepřů po celé sledované období pozvolna klesá. Daleko prudčeji s nárůstem práce v průmyslu a s nedostatkem ve válečných dobách došlo ke zvýšení počtu koz, a to převážně v chudších domácnostech včetně okrajů měst.

K roku 1924 bylo ve Slezsku evidováno celkem 296 mlýnů. Pro srovnání, na Moravě jich v té době bylo 1658 a v Čechách 5148. Celkem 243 mlýnů bylo spojeno se zemědělským hospodářstvím, 25 s pilou, 21 s pekárnou, 13 s malou vodní elektrárnou a 11 s jiným typem podniku. Ve Slezsku bylo ještě v 60. letech 19. století přes 80 pivovarů, z nichž největší byl Larischův v Karviné, ale v roce 1923 jich zbylo už jen celkem 15. Ty vyrobily 180 321 hl piva, z toho 120 703 hl výčepního, 47 846 hl ležáku a 11 729 hl pivních speciálu. Je to sice jen 3,1 % objemu pivní produkce téhož roku v Čechách, ale zato 9,5krát tolik, než v ten čas na Podkarpatské Rusi, kde na celou tuto sice méně lidnatou, zato však rozlehlejší zemi musel stačit pivovar jediný. Lihovarů se ve Slezsku roku 1900 nacházelo 91 a v roce 1923 již 68, větší a modernější z nich byly pouze v Opavě a v Třanovicích. Roku 1900 pracovalo ve Slezsku 10 cukrovarů, v roce 1923 už jen pět, z nichž nejvýznamnější byly v Opavě, Háji ve Slezsku, Skrochovicích, Kateřinkách a Vávrovicích. Z mlékáren byly nejvýznamnější centrální v Opavě a v Moravské Ostravě, dodávající však své produkty převážně do Slezska. Škrobárny se v roce 1923 nacházely ve Slezsku tři, na Opavsku zpracovávající většinou brambory. K významným zpracovatelským podnikům patří též sladovna v Českém Těšíně a drožďárna v Třebovicích, ve 20. letech jedna z nejmodernješích v ČSR.

Při provádění programu první pozemkové reformy v roce 1921–1922 byl ve Slezsku relativně nejvyšší zábor půdy v ČR a to 30,1 % zemské výměry. Řešil se zábor velkostatků. Největšími držiteli půd, podléhajících pozemkové reformě, byli Bedřich Habsburský (knížectví Těšínské a Frýdecké) 64 332 ha, Larisch-Mönnich (Fryštát s okolím, Horní Těrlicko, Raduň, Studénka a okolní obce) 11 684 ha, Liechtenstein (panství Krnov a Opava) 9 648 ha, Wilczek (Dobroslavice a další majetky v okolí Ostravy), Lichnovští (Hradec n. Moravicí aj.). Reforma byla mj. zaměřena na posílení českého živlu v německých krajích, setkala se tedy i ve Slezsku s nesouhlasem.

Ač bylo slezské zemědělství postiženo hospodářskou krizí, druhou světovou válkou a především poválečným odsunem tří čtvrtin svých původních, tedy německých obyvatel, ušlo za oněch bezmála sto let obrovský kus cesty z horských drobných políček k efektivnímu modernímu zemědělství.
Tabulka 6.2: Srovnání využití území v letech 1789, 1836 a 1923. Zdroj Josefínksý katastr (1789), Stabilní katastr (1836), Československá statistika (1923).


6.9 Zemědělství v letech 1948–1989

Celé Slezsko až na Frýdecko se pro své většinové nečeské osídlení stalo po přijetí mnichovské dohody v říjnu 1938 součástí Velkoněmecké říše (Těšínsko do začátku září 1939 součástí Polska). V letech 1945–1947 došlo k nucenému odsunu drtivé většiny německého obyvatelstva. Jejich majetek byl zkonfiskován a ponechán státu nebo určen k přídělu novým osídlencům. Přes politickou pochopitelnost odsunu to znamenalo ztrátu kontinuity rozvoje obcí a kulturní krajiny a ztráty specifických znalostí pro hospodaření v převážně drsných horských podmínkách. O Slezsko byl ze strany osídlenců vůbec nejmenší zájem. Mnohé osady zvláště v horských podmínkách zanikly a zarostly nebo na les byly cíleně předvedeny. Časem se staly neobyvatelnými a po fotografiích a kritice v západním tisku („vyhnali nás a teď se to tam všecko rozpadá") bylo nařízeno, aby nevyužívané stavby armáda srovnala se zemí na jejich místě byly založeny převážně monokulturní smrčiny.
K olektivizace zemědělství začala brzy po únoru 1948, ideologicky byla vytýčena Generální linií přechodu vesnice k socialismu přijaté na IX. sjezdu KSČ roku 1949. Noví osídlenci měli často jen minimální osobní vztah k danému prostředí (mnohdy šlo o reemigranty z Volyně, Banátu, Bulharska či řecké uprchlíky). Kolektivizace pak probíhala snadněji. Jsou však známy případy, kdy např. volyňští Češi, kteří dosídlili obec Pelhřimovy na Osoblažsku, kolektivizaci odmítli, byli pod záminkou toho, že se tak odlehlou a rozptýlenou obec nevyplatí elektrifikovat, rozsídleni po širokém okolí. Je znám též případ osady Adamov severovýchodně od Vrbna, odkud byli čeští dosídlenci z bulharské obce Vojvodovo násilně opět vystěhováni různě po ČSR.

Vzhledem k nízké hustotě obyvatelstva a značné rozptýlenosti zemědělských pozemků vznikaly v západní části Slezska převážně státní statky na rozsáhlých územích. Největší výměry z nich dosáhl StS Bruntál (74 586 ha), rozdělený ale na 15 závodů. Mimo něj je nejrozsáhlejší StS Vítkov (12 328 ha), StS Karviná (9 344 ha) a další. Proces socializace zemědělství byl oficiálně ukončen roku 1960, kdy socialistický sektor ovládl 92 % výměry zemědělské půdy v ČSSR. Z JZD bylo největší JZD Litultovice ( 6 657 ha), JZD Odry (4 629 ha). Oproti roku 1948, kdy v zemědělství byla zaměstnána bezmála třetina práceschopného obyvatelstva, o 30 let později už to bylo jen 11 %. Prakticky úplně však zanikla soukromá rolnická hospodářství i typické kovorolnické usedlosti. Nejdéle se udržely v horských polohách Beskyd.

Mezi další významné zemědělské podniky mimo JZD a StS patřilo Státní rybářství OZ Ostrava, OSEVA, semenářský statek Javorník, Státní plemenářský podnik, k. p. Bolatice, školní statky při SZTŠ Český Těšín, SZEŠ Opava, SZTŠ Ostrava/Nová Ves aj.

Vytváření co největších půdních celků spojeným zejména ve vrchovinných a horských regionech s rozšiřováním orné půdy na úkor luk a pastvin přímo souvisí s likvidací rozptýlené polní zeleně (mezí remízků, drobných mokřadů) a tedy snadnějším šířením chorob a škůdců a masivní vodní i větrnou erozi, která poškozuje nejen ZPF, ale i sousední pozemky. Silná chemizace zanechala rezidua toxických látek v potravinových řetězcích. Od roku 1937 se spotřeba průmyslových hnojiv do roku 1989 zvýšila dvacetkrát, dusíkatých hnojiv dokonce třicetkrát, což se negativně projevilo na stavu vody a půdy, drobné půdní fauny, běžné polní i lesní zvěře.Zásahy do vodního režimu krajiny (zahlubování, napřimování zatrubňování toků, meliorační odvodnění) vedly ke zrychlenému odtoku vody, k vysychání půdy a tím naopak i k rychleji se šířící povodňové vlně. Skladba plodin obsahovala ve vysokém zastoupení kukuřici vyžadující silnou pesticidní podporu a naopak, nízký podíl jetelových podsevů a zlepšujících okopanin hnojených chlévskou mrvou.

Stále nedosažená soběstačnost ve výrobě základních potravin v rámci východního bloku vyvolávala realizaci záměrů, které měly vést k intenzifikaci zemědělství, ovšem s vedlejšími účinky. Ministerstvo zemědělství a výživy určilo, které plodiny se budou pěstovat v kterém okrese z důvodu koncentrace mechanizace a zpracovatelských závodů do méně oblastí. Tak vznikla mnohakatastrová JZD s běžnou vzdáleností přes 20 km dvou krajních bodů a farmy s minimem chovaných kusů skotu 500 ks, prasat na výkrm minimálně 5 000 ks nebo brojlerů min. 120 000 ks. Vznikaly tak vysoké nároky na velkokapacitní stáje, jímky a na vzdálenosti pro navážení krmiv. Nutno však uznat, že v důsledku vybavení stroji, šlechtěním odolných odrůd a dalšími vhodnými opatřeními československé zemědělství v průběhu osmdesátých let prakticky plné soběstačnosti základních komodit nakonec dosáhlo.

Zemědělská činnost, Úvalno, 1950. Foto SOkA Bruntál
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Jedním z nejméně šťastných dopadů socialistického zemědělství na krajinu se staly náhradní rekultivace platné od počátku 80. let. Podmínkou bylo, že za každý hektar trvale odňaté půdy je třeba pro zemědělství vrátit 1–5 ha (dle bonity) dočasně neplodné nebo ostatní půdy. Tak byly v Jeseníkách, Beskydech a jejich podhůří hledány léta neobhospodařované pozemky, svažité, kamenité, podmáčené, většinou pro zemědělství zcela nevhodné. Jejich využívání bylo značně ztrátové a navíc se obvykle narušilo cenné přírodní prostředí.

Okres Karviná měl podle poněkud futuristických vizí zcela změnit svou tvář. Kromě samotného města Karviné měla na vytěženém a zcela převrstveném území vzniknout do roku 2030 nová krajina se zemědělskou půdou obdělávanou bez těžkých mechanismů, lesoparky a vodními plochami.

Socialistické zemědělství zajistilo Slezsku potravinovou bezpečnost, ale ne bezpečné potraviny. Možno konstatovat, že dosáhlo svých cílů, ale i to, že nelze dále pokračovat v nastoupeném trendu.


6.10 Zemědělství v letech 1990–2020

Návrat k tržnímu hospodářství znamenal výrazné změny v zemědělské výrobě. Poměrně rychle z důvodu insolvence ustal export do většiny bývalých socialistických zemí, naopak západoevropské země se potýkaly spíše s přebytky.
O bnovilo se soukromé vlastnictví půdy a v restitucích byla navrácena půda původním majitelům nebo jejich potomkům. Na vlastní půdě dnes hospodaří méně než 10 % zemědělců, což je jedno z nejmenších čísel v Evropě. Většina vlastníků své pozemky pronajímá. Zemědělská družstva se transformovala na obchodní společnosti. Rozdělením velkých JZD se zvýšil počet zemědělských podniků a snížila se jejich rozloha. I ve Slezsku však v zásadě zůstala velkovýrobní struktura pozemků, v podstatě stejně jako za socialismu.

Velikostní struktura podniků se v rámci kraje místně značně liší. Zatímco v okrese Frýdek-Místek (kde nebyl téměř žádný odsun Němců) je značné množství menších zemědělců do 10 ha a v rozmezí 10 až 50 ha a průměrná velikost podniku je 54 ha, v okrese Bruntál převažují velké podniky s průměrnou rozlohou 274 ha. V okrese Bruntál je pouze 111 zemědělců do 50 ha, zatímco v okrese Frýdek-Místek jich hospodaří 548. Velikostní struktura zemědělských podniků v okresech Jeseník, Opava a Nový Jičín se nachází mezi těmito hodnotami.

Změny zaměstnanosti v zemědělství. Některé charakteristiky českého zemědělství se postupně přiblížily průměru EU. Příkladem je podíl pracovníků v primárním sektoru ekonomiky. V průběhu 90. let klesl významně podíl osob zaměstnaných v zemědělství a pohybuje se dlouhodobě kolem 3 %. Rovněž podíl zemědělství za uvedené období na hrubé přidané hodnotě kraje klesl z 2,7 % na 2,1 %.

Útlum hospodaření v horských podmínkách. V důsledku tlaku na rentabilitu hospodaření došlo již v první polovině 90. let k výraznému útlumu hospodaření v zemědělsky méně vhodných územích, což se týká i nadpoloviční většiny Slezska (viz mapa LFA). V podhorských oblastech, svažitých územích a zvláště ve vyšších vzdálenostech od administrativních center a tedy zdrojů zaměstnanosti byly plochy orné půdy mj. z důvodu ochrany proti erozi převáděny do trvalých travních porostů. Ze stejných důvodů, ale také z důvodu nízké efektivity jsou rovněž v těchto polohách pozemky ze ZPF převáděny do pozemků určených k plnění funkce lesa.

Suburbanizace a další zábory v okolí větších měst. Od poloviny 90. let po celé následující desetiletí výrazně, ale v zásadě po celé sledované období dochází k záborům zemědělské půdy pro účely bytové i obchodně výrobní výstavby, dopravní a technické infrastruktury. Uvolnění do konce 80. let velmi striktní (výše popisované) legislativy na ochranu půdního fondu umožnilo silný tlak na výstavbu v nezastavěném území obce. To se týká především širšího území celé ostravské aglomerace, jakož i všech větších slezských měst. Moravskoslezský kraj má po Praze druhý nejvyšší podíl zastavěných ploch 2,2 % z celkové výměry.

Změna struktury plodin a hospodářských zvířat. Změnila se také struktura pěstovaných plodin, která již nevychází z plánu potravinové soběstačnosti, ale primárně z poptávky na trhu. Poklesla produkce obilovin, brambor a cukrové řepy. Naopak se zvýšila produkce olejnin (nejvíce řepky olejné) z důvodu stoupajících preferencí biopaliv a kukuřice jako základní suroviny pro bioplynové stanice, jako nejvýznamnější zdroj obnovitelné energie v ČR. Na Opavsku se již delší dobu udržuje vyšší podíl pěstování léčivých bylin, zejména heřmánku a námele. V živočišné výrobě výrazně poklesly stavy hospodářských zvířat (skotu), ale výrazně stoupla jejich užitkovost. Došlo však k celkovému snížení produkce masa a mléka. Podobný útlum taky zaznamenal chov vodní drůbeže a ryb na rybnících.


Ceny zemědělské půdy. Nejnižší průměrná cena ve Slezsku je v katastrálním území Ludvíkov pod Pradědem (obec Ludvíkov, okres Bruntál) – 0,72 Kč /m2 . Nejvyšší průměrná cena je 9,86 Kč /m2 v k. ú. Jarkovice (obec Opava, okres Opava). Průměrná cena zemědělských pozemků v Moravskoslezském kraji dle vyhlášky č. 287/2007 Sb. činí 4,04 Kč/m2, což je 9. místo mezi kraji ČR.

Environmentální aspekty v zemědělství. Snahy o stále výraznější environmentální reflexe přinesly již od počátku 90. let pokles užívání průmyslových hnojiv a pesticidů i nové formy hospodaření – ekologické (organické) zemědělství a agroturistiku, které díky vysoké hornatosti Slezska zde mají dobré podmínky.

Změnil se i dotační systém zemědělství. Preferovány jsou mimoprodukční a environmentální funkce zemědělství zatravňování, biotechnická protierozní a samonápravná opatření, zvýšení ekologické stability, ekosystémové služby apod.

Pozemkové úpravy a další vlivy zemědělství na krajinu. Významným, nejpatrněji viditelným jevem nového hospodaření v krajině jsou v současnosti pozemkové úpravy, které patří ke klíčovým faktorům rozvoje současného venkova. Nejde dnes zdaleka jen o vyřešení vlastnických vztahů k půdě, ale hlavně o cestní síť, revitalizační, protierozní, protipovodňová, ekostabilizační, ale i estetická opatření v krajině.

Naopak prakticky z důvodů udržení optimálního vodního režimu v krajině a rostoucího sucha nebylo v 90. letech realizováno žádné drenážní odvodnění, a to ze 70. a 80. let postupně dožívá. I tak bylo v roce 2000 evidováno 83 378,84 ha odvodněných ploch, což představovalo 29,18 % výměry ZPF kraje, což je o 4 % více než v celé ČR. Naopak pozemků pod závlahou bylo k témuž datu evidováno jen 684,66 ha, tedy 0,24 % ZPF kraje, tedy hluboko pod průměrem státu, který je 3,63 % . Největší podíl odvodněných ploch (38 %) je na Novojičínsku, zatímco největší podíl ploch pod závlahou je na Opavsku..

Závěr. V poslední době se zlepšují metody hospodaření na půdě s cílem zabránit erozi, ztrátě biodiversity a zlepšit zadržování vody v krajině. Sucho a výkyvy počasí se i ve Slezsku stávají velkým problémem. Podpora cirkulární ekonomiky a ekologických opatření ze strany EU jsou v tomto směru pozitivní.

6.11 Předpoklady rozvoje průmyslu do roku 1848

V případě západní i východní části rakouského (českého) Slezska máme co do činění se silně hornatým a do dnešních dnů značně zalesněným regionem, z jehož hornatého charakteru se vymyká pouze rovinatá, popř. jemně zvlněná ostravská pánev, jež obě části rozděluje. A právě přírodní podmínky do značné míry předurčily hospodářský rozvoj regionu, který se navíc, ať již jako součást „velkého“ Slezska, nebo po roce 1742 jako nově vytvořená korunní země, nacházel na periferii ekonomických struktur habsburského soustátí.
P odepsáním berlínského míru v roce 1742, v jehož důsledku ztratilo Rakousko ve prospěch Pruska 95 % slezského území, a to včetně hospodářsky nejvyspělejších a do značné míry již protoindustrializovaných oblastí, došlo na několik desetiletí k takřka úplnému zpřetrhání stávajících ekonomických vazeb mezi rakouskou a pruskou částí země, přičemž právě ta menší a hospodářsky méně rozvinutá část rakouská pocítila tuto skutečnost mnohem citelněji a byla nucena hledat obchodní partnery v hospodářsky méně vyspělých částech monarchie, na Moravě, v Uhrách a především v Haliči, která se stala součástí habsburského soustátí v roce 1772. Absentovala rovněž obchodní a finanční centra srovnatelná s dosud jednoznačně dominantní Vratislaví. Nové správní centrum Opava ani knížecí města Těšín, Krnov či později Bílsko nemohla svým hospodářským potenciálem bývalou metropoli, jež byla považována za nejvýznamnější obchodní centrum České koruny, nahradit. Rakouské Slezsko sice i nadále zůstalo tranzitní zemí v obchodu se solí a zemědělskými komoditami, zejména obilím, skotem a vepři, které putovaly především z Haliče přes Moravu do Dolních Rakous a císařského hlavního města Vídně, samo však z tohoto obchodu profitovalo jen minimálně. Vlastní slezské zemědělství, zatížené navíc nepříznivými přírodními podmínkami, se primárně orientovalo na místní trhy, výjimkou bylo pěstování technických plodin, především lnu, a chov ovcí na vlnu, které byly určeny pro textilní výrobu, jež se v zemi rozvíjela již před jejím rozdělením.

Dosud převažující kupní systém, spočívající v „privilegovaném“, tzn. na smluvním základu vrchností obchodníkům poskytnutém právu vykupovat od poddaných přízi a látky, začal postupně nabývat sofistikovanější nákladnické formy, kdy obchodník hotové zboží nejen vykupoval, nýbrž výrobce současně „nakládal“ surovinou a za předem stanovených podmínek posléze hotový tovar odebíral. S „opravdovými“ plátenickými manufakturami se však můžeme setkat v rakouském Slezsku až hluboko do 19. století jen ojediněle. Textilní podnikatelé stejně jako prvovýrobci i nadále preferovali ekonomicky rentabilnější nákladnický systém a k zakládání manufaktur, především těch centralizovaných, přistupovali jen v případech technologicky náročnějších fází výroby, jako byla konečná úprava, bělení či barvení. V návaznosti na surovinovou základnu a koncentraci dokončovacích prací se ale již v prvních desetiletích 19. století začínají utvářet lnářská centra jako Andělská Hora, Bruntál, Frývaldov, Vrbno pod Pradědem, Zlaté Hory či Frýdek, z nichž některá se ve druhé polovině 19. století proměnila v moderní lnářská, v případě Frýdku pak bavlnářská průmyslová centra. Naopak u vlněných tkanin, které se na rozdíl od plátna vyráběly hlavně ve městech, začaly centralizované manufaktury nabývat na významu dříve a již na konci 18. století začaly svou produkcí vytlačovat výrobky cechovních mistrů. V souvislosti s tímto procesem se pak zrodila průmyslová centra jako Těšín, Opava, Bílovec, Odry či Horní Benešov. S postupujícím 19. stoletím pak začala na významu nabývat města Krnov a zejména Bílsko, které se spolu se sousední haličskou Bělou zařadilo za Brno a Liberec na třetí místo co do objemu a hodnoty výroby vlněných látek v habsburské monarchii.

Po bok stěžejního textilnictví můžeme zařadit v rakouském Slezsku tradiční zpracování rud. Vzhledem k tomu, že obnova těžby drahých kovů, především zlata, se ukázala v polovině 18. století ve většině případů jako nerentabilní, zaměřili státní i soukromí prospektoři svou pozornost na nová naleziště železné rudy. Přestože kvalita jesenických i beskydských hematitů nebyla vysoká, byla ve druhé polovině 18. a na počátku 19. století otevřena jak v západní, tak ve východní části země řada železnorudných dolů a lesních železáren. Jako hlavní centrum hutnictví železa se v jesenické železářské oblasti profilovalo především Bruntálsko, kde své hutě provozovalo vratislavské biskupství (Železná u Vrbna pod Pradědem), řád německých rytířů (Malá Morávka, Ludvíkov, Karlova Studánka) a několik dalších podnikatelů.

Ve východní karpatské železářské oblasti rozprostírající se v podhůří Moravskoslezských Beskyd se ve slezské části prosadila Knížecí těšínská komora (Ustroň, Baška, Lískovec, Třinec), v moravské pak olomoucké arcibiskupství (Frýdlant nad Ostravicí, Čeladná). Jak předchozí výčet naznačuje, veškerá hutní výroba byla soustředěna v blízkosti rudných ložisek v hustě zalesněných horských a podhorských částech země, které nabízely, jak se tehdejší hutní odborníci domnívali, nevyčerpatelné zásoby paliva.

Dobová pohlednice jednoho z hlavních center rakouskoslezského textilnictví – Bruntál. Zdroj SOkA Bruntál
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Technologická revoluce, kterou hutnictví železa od konce 18. století v západní Evropě, a to včetně pruské části Slezska, procházelo a jež se vyznačovala především přechodem k tavbě kamenouhelným koksem, se železářství rakouského Slezska v zásadě netýkala, a pomineme-li nerealizovaný projekt skotského hutního podnikatele Johna Baildona, který v roce 1809 navrhl na některém z říčních toků protékajících budoucím ostravsko-karvinským revírem vybudovat moderní pudlovnu a válcovnu, musela si habsburská monarchie na své první železárny pracující na bázi minerálních paliv počkat až do roku 1828, kdy bylo rozhodnuto o výstavbě tzv. Rudolfovy huti ve Vítkovicích. Obdobnou lokaci jako železárny, tzn. poblíž nerostných zdrojů, především dřeva, měly i nečetné sklárny a ruční papírny.

Souhrnně můžeme konstatovat, že do poloviny 19. století se v rakouském Slezsku vyprofilovalo několik protoindustriálních ostrůvků orientovaných především na dynamicky se rozvíjející textilnictví (Bílsko, Krnov, Opava, Bílovec) a železářství (Ustroň, Třinec), nebo na obě odvětví zároveň (Frývaldovsko, Bruntálsko, Frýdecko).

6.12 Rozvoj průmyslu v letech 1848–1945

Z hlediska odvětvové struktury i geografické lokace hlavních průmyslových odvětví znamenala pro rakouské Slezsko zásadní předěl polovina 19. století. Za stěžejní moment můžeme považovat zažehnutí první moderní pudlovací pece ve Vítkovicích v roce 1830 a následný masivní rozmach železárenského průmyslu na Ostravsku. Další podstatný impulz pro průmyslový rozvoj regionu, zejména té jeho části, kterou dnes označujeme jako jádro ostravské průmyslové oblasti, bezpochyby znamenalo konstituování akciové společnosti c. k. výlučně privilegované Severní dráhy císaře Ferdinanda v roce 1836. Výstavba železničního tahu z Vídně do Haliče si žádala stále více železničního materiálu, což urychlilo i rozvoj vítkovického železářského komplexu.
S nárůstem hutní výroby se enormně zvyšovala také spotřeba surovin, především pak černého uhlí. Zatímco doposud odebírali z ostravských a karvinských dolů palivo výlučně menší místní odběratelé, jako byly lihovary, pivovary, cihelny atp., museli nyní těžaři reagovat na požadavky moderního vysokopecního provozu, v důsledku čehož produkce uhlí a koksu v rodícím se ostravsko-karvinském revíru skokově rostla. Vedle tradičních těžebních lokalit, jako byly Polská Ostrava, Karviná či příhraniční pruské Petřkovice, se začaly rozvíjet nové montánní enklávy v Petřvaldě, Orlové, Doubravě, Porubě u Orlové, Radvanicích, Michálkovicích, Heřmanicích, Bartovicích, Hrušově, Kunčicích, Kunčičkách, ale i v přilehlých moravských obcích. Po dovedení dráhy do Bohumína v roce 1847 se důležitým odběratelem uhlí stala i samotná železnice. Prostřednictvím Severní dráhy císaře Ferdinanda se region napojil také na síť evropských železnic, když byla v roce 1849 zprovozněna spojka mezi Bohumínem a pruským Annabergem (Chałupki), čímž se otevřela cesta do pruského Slezska a dále na západ. Roku 1856 se dráha napojila na Krakovsko-hornoslezskou dráhu, kterou společnost Severní dráhy císaře Ferdinanda o dva roky později odkoupila, čímž bylo dosaženo původně avizovaného cíle, tedy spojení hlavního města říše přes Moravu a rakouské Slezsko s Haličí.

Vedle vídeňské a brněnské průmyslové oblasti se významnými odběrateli uhlí z ostravsko-karvinského revíru staly také moravské cukrovary, které byly zakládány po roce 1848 právě podél hlavního tahu Severní dráhy. Po odeznění revolučních událostí v Uhrách došlo v roce 1850 také k trvalému otevření spojení s Peští, byť privatizace státních drah v polovině 50. let 19. století a následné spory o další výstavbu nových spojení s Dolními Uhrami a dále na jihovýchod situaci na deset let značně zkomplikovala. K páteřní Severní dráze císaře Ferdinanda, která se stala nejen tepnou hospodářského života rakouského Slezska, ale také Moravy, Dolních Rakous a západní Haliče, se v letech 1866–1872 připojila transverzální Košicko-bohumínská dráha, která otevřela spojení s Horními Uhrami a umožnila dovoz tolik potřebné železné rudy pro místní hutě. K dalšímu zahušťování železniční sítě pak docházelo výstavbou vedlejších tratí Severní dráhy, aktivitou nových železničních dopravců, vybudováním sítě montánních drah v ostravsko-karvinském revíru i zprovozněním řady lokálních a městských spojení. Díky těmto krokům došlo ke konstituování významných železničních uzlů, jakými byly Svinov, Přívoz, ale především Bohumín, kde se propojovaly železniční tratě nejdůležitější dopravců, tzn. Severní dráhy císaře Ferdinanda, Košicko-bohumínské dráhy a prostřednictvím Vilémovy dráhy i pruské Hornoslezské dráhy.

Moderní dopravní infrastruktura, dostatek paliva, hutních polotovarů a dalších produktů báňského a hutního průmyslu lákaly do jádra ostravské průmyslové oblasti, které v sobě začalo koncentrovat rozhodující část ekonomických aktivit rakouského Slezska a severovýchodní Moravy, také další investory. Podél dopravních tepen, a zejména pak v blízkosti pulzujících železničních uzlů, vznikaly od poloviny 19. století další průmyslové závody a rodila se nová výrobní odvětví, která na dominantní báňskou a hutní prvovýrobu bezprostředně navazovala (kovoprůmysl, strojírenství, chemie), využívala kvalitní dopravní obslužnosti (chemie, papírenství), reagovala na poptávku rozrůstající se průmyslové aglomerace (stavební hmoty, pivovarnictví, lihovarnictví), popř. výše uvedené trendy vhodně kombinovala.

Ale nebylo to jen jádro samotné. Pro investory začínaly být zajímavé také další lokality v blízkosti železničních tahů, díky čemuž docházelo k utváření menších průmyslových center, která sice využívala výhod blízkosti ostravské aglomerace, ale současně profitovala z benefitů nabízených vzdálenější lokací (levnější pozemky a pracovní síla, odbytové možnosti aj.). V takovém specifickém postavení se nacházel např. rozsáhlý průmyslově-zemědělský komplex Knížecí těšínské komory, jehož základem byly na starší tradici navazující hutní a železárenské provozy v Pobeskydí. Se změnou palivové základny ve středoevropském hutnictví železa, ke které v polovině století s definitivní platností došlo, se musely ale také ony výrazně modernizovat a začít užívat kamenného uhlí z vlastních dolů v ostravsko-karvinském revíru, což by nebylo vzhledem k jejich vzdálenosti v širší míře možné, kdyby na počátku 70. let 19. století nedošlo ke zprovoznění Košicko-bohumínské dráhy a Ostravsko-frýdlantské dráhy. Díky tomuto „zkracování vzdáleností“ se mohly rozvíjet také kovozpracující a strojírenské závody v Brance u Opavy, Frýdlantu nad Ostravicí, Kopřivnici či Studénce, naopak někteří výrobci ze vzdálenějšího Frývaldovska či Bruntálska byli nuceni mj. vzhledem k vysokým přepravním nákladům výrobu zastavit, výrobní sortiment výrazně upravit nebo přenést blíže k dolům a hutím, což dokládá založení drátoven v Bohumíně nebo válcoven zinkového plechu v Přívoze.

Ne snad, že by tradiční textilní střediska zcela stagnovala, také ona se postupně rozvíjela a produkčně transformovala, ostravské průmyslové oblasti ale nemohla objemem ani hodnotou produkce konkurovat. Zatímco v průběhu první fáze industrializace si textilní průmysl v rakouském Slezsku udržoval výsadní postavení, když se na počátku 40. let 19. století podílel na hrubé hodnotě průmyslové produkce země takřka 70 %, od 60. let se začal tento poměr, podobně jako v celé monarchii, snižovat ve prospěch těžkého průmyslu, až před první světovou válkou poklesl pod 20 %. Nejvýznamnějším odvětvím textilního průmyslu se stalo vzhledem k mechanizaci výroby vlnařství, následované lnářstvím a bavlnářstvím. Jako nejvýznamnější centrum textilního průmyslu v rakouském Slezsku a současně jako „samostatná“ průmyslová oblast se ve druhé polovině 19. století vyprofilovalo město Bílsko, které spolu se sousední haličskou Bělou vytvořilo průmyslové souměstí specializující se na vlnařství, výrobu textilních strojů a zařízení, ale také např. papírnictví. Obdobný profil, ne ovšem v takovém rozsahu, mělo také město Krnov, které ve druhé polovině 19. století převzalo roli vlnařského lídra v západní části země. Naopak největšími lnářskými středisky se stala města Frývaldov a Bruntál, bavlnářská výroba se pak dominantně rozvinula ve Frýdku a sousedním moravském Místku.

Jáma Trojice v Polské Ostravě na počátku 20. století. Zdroj AMO
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


Zásadní proměnou prošlo také slezské zemědělství, které ještě hluboko do 19. století hledalo cestu, jak se vypořádat s geomorfologickými a klimatickými hendikepy a zvýšit objem i hodnotu produkce, přičemž s postupující industrializací a demografickým růstem bylo nuceno zásadně změnit své produkční preference a začalo se takřka výhradně zaměřovat na zásobování průmyslových center (maso, mléko, dřevo aj.), resp. potravinářského průmyslu (cukrovary, lihovary, pivovary, mlýny). I přes tyto strukturální změny bylo rakouské Slezsko dlouhodobě závislé na dovozu potravin z pruské části Slezska, Moravy, Uher a Haliče, a to zejména obilí, brambor a dobytka, což bylo ovšem do značné míry dáno technologickými možnostmi konzervace přepravovaného zboží. V důsledku přeměny země z agrární v agrárně-průmyslovou docházelo, a to zejména v neúrodných regionech, také ke stále rychlejšímu vylidňování slezského venkova.

Hospodářská transformace, jíž rakouské Slezsko a tzv. moravský klín především v průběhu dlouhého 19. století prošly, se přirozeně výrazně odrazila také v proměně socioprofesních struktur, jež patří k zásadním ukazatelům ekonomického vývoje společnosti. Rakouské Slezsko se na konci 19. století proměnilo v jednu z nejprůmyslovějších zemí Rakouska-Uherska. Pouze v Dolních Rakousích s centrem monarchie Vídní převyšoval v roce 1890 podíl sekundárního sektoru primární, přičemž značně vysoké bylo i zastoupení terciárního sektoru. Dle tohoto ukazatele ale již v této době následovalo nevelké Vorarlbersko (40,3 %) a právě rakouské Slezsko (38 %) následované Čechami (36,6 %). A byly to právě tyto tři země, které se ještě před první světovou válkou přiřadily po bok Dolních Rakous, když změnily svůj agrární ráz a staly se průmyslově-agrárními s převyšujícím podílem sekundárního sektoru nad primárním.

Masivní industrializace pak pokračovala i po rozpadu habsburské monarchie a vzniku samostatného Československa. Poněkud se sice změnilo složení investovaného kapitálu, když se do stěžejních průmyslových odvětví jako bylo hutnictví, hornictví, koksárenství, těžké strojírenství a těžká chemie prosadili na úkor rakouského (vídeňského) a říšskoněmeckého kapitálu také francouzští a čeští investoři, odvětvová struktura ovšem zůstala zachována, pouze se dále rozvíjela a modernizovala.

1. Albert Hahn, válcovny trub
2. Dziedzické montánní těžířstvo
3. Hraběcí Larisch-Mönnichovy uhelné koksárenské závody v Karviné
4. Hraběcí Wilczekovy ostravské uhelné a koksárenské závody
5. Kamenouhelné doly c. k. výlučně priv. Severní dráhy císaře Ferdinanda
6. Kamenouhelné doly Orlová-Lazy
7. Ostravská důlní akciová společnost dříve Salm
8. Ostravsko-karvinská montánní společnost, s. r. o.
9. Rakouská alpinská montánní společnost
10. Rakouská báňská a hutní společnost
11. Továrna na kabely a průmysl drátu, a. s.
12. Vítkovické horní a hutní těžířstvo Landsberger, c. k. priv. první rakouskoslezská přádelna lnu a bavlny, tkalcovna, bělidlo a úpravna
13. Bratři Neumannové, přádelna bavlny, mechanická tkalcovna, bělidlo a úpravna
14. Gustav Marburg a synové, první strojní žakarová tkalcovna, továrna na výrobu plátna a stolního prádla
15. Johann Plischke a synové, továrna na výrobu plátěného stolního zboží, s. r. o.
16. Mathias Salcher a synové, a. s.
17. Regenhart & Ryamann, továrna na damašek, cilich a lněná plátna
18. S. Trebitsch a syn
19. Opavská rafinerie cukru, a. s.
20. Rakouský spolek pro chemickou a hutní výrobu

6.13 Rozvoj průmyslu po roce 1945

Po druhé světové válce sehrávala v ekonomice českého Slezska stěžejní roli odvětví těžkého a těžebního průmyslu. Těžba uhlí a výroba surového železa, oceli, produktů těžkého strojírenství, petrochemie atd. byla soustředěna zejména v ostravsko-karvinském revíru (Ostrava, Karviná, Orlová, Petřvald) a východní části země (Třinec, Frýdek-Místek, Bohumín). Naopak západní části českého Slezska dominoval i nadále textilní průmysl (Jeseník, Bruntál, Krnov, Bílovec), byť i zde probíhala těžba rud, žuly, břidlice a dalších nerostů, strojírenská výroba (Opava, Branka u Opavy, Česká Ves, Malá Morávka) aj. Rozsah těchto aktivit byl ovšem nepoměrně menší, než tomu bylo ve východní části země. Významným centrem textilního průmyslu byl také slezsko-moravský Frýdek-Místek.
T rend průmyslového rozvoje českého Slezska po roce 1945, nejmarkantněji pak ostravské průmyslové oblasti, do značné míry předznamenaly již válečné události předchozích šesti let. Neúspěch východního tažení a nepředpokládaně prodlužující se válka sice vyvolaly potřebu rychlé transformace mírové výroby na válečnou, což ve značné míře omezilo nebo dokonce zcela zastavilo výrobu v některých odvětvích lehkého a spotřebitelského průmyslu a předznamenalo extrémní extenzifikaci těžby a výroby v průmyslových odvětví participujících na zbrojní výrobě, přesto nelze opomenout, že především v prvních letech války můžeme zaznamenat také určitý technický a technologický progres spojený se začleňováním zdejšího průmyslu do struktur říšskoněmeckého průmyslu.

Jedním ze zásadních projektů, jehož realizace byla zahájena již v roce 1942, ovšem výrazné priority se mu začalo dostávat především v posledních letech války v souvislosti se spojeneckým bombardováním západních území Třetí říše, byla výstavba tzv. jižního závodu v Kunčicích, jenž byl původně navržen jako pobočný závod nedalekých železáren v moravských Vítkovicích. Po skončení války byl pak dokončen jako samostatný komplex s kompletní železářskou prvovýrobou, roku 1952 vyčleněn z Vítkovických železáren a pojmenován na počest tehdejšího československého prezidenta Nová huť Klementa Gottwalda.

To, že to budou právě odvětví těžkého a těžebního průmyslu, která budou i nadále sehrávat v hospodářském životě českého Slezska rozhodující roli, bylo zřejmé záhy po skončení války. Nejdříve snahy o obnovu válkou zničeného národního hospodářství s prohlubujícím se napětím mezi lidově-demokratickým „východem“ a kapitalistickým „západem“, ale stále více také rostoucí zbrojní výroba, si žádaly zvýšenou produkci uhlí, surového železa, oceli, výrobků těžkého strojírenství, petrochemie a dalších průmyslových odvětví, která byla výrazně zastoupena právě ve východní části českého Slezska a na Ostravsku.

Výrazným momentem, který ovlivnil chod strategických odvětví národního hospodářství na dlouhých čtyřicet let, bylo vyhlášení Dekretu presidenta republiky o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků na konci října roku 1945, který se dotkl všech významných společností a závodů na území českého Slezska. Již na jaře roku 1946 byl na základě vyhlášky ministra průmyslu založen národní podnik Ostravsko-karvinské kamenouhelné doly Ostrava (od roku 1950 Ostravsko-karvinské doly, n. p.), který zastřešoval uhelné doly, koksovny, elektrárny, stavební podniky, statky a lesy, které dříve patřily převážně soukromým těžařům a akciovým společnostem.Vzhledem k tomu, že stará uhelná pole se postupně vyčerpávala a těžba zde byla stále nákladnější, bylo přistoupeno k novým otvírkám ve východní, karvinské části revíru (Důl ČSM) a ve směru na Frýdek-Místek (Důl Paskov). V hutnictví vedle již zmiňované Nové huti Klementa Gottwalda a Vítkovických železáren Klementa Gottwalda hrál významnou roli vysokopecní komplex Třineckých železáren, ze zpracovatelských a strojírenských podniků pak Železárny a drátovny Bohumín, Válcovny plechu Frýdek-Místek, Kovona Karviná a celá řada dalších závodů. Nejvyšší prioritu mělo také budování chemického průmyslu.

Letecký záběr na Třinecké železárny. Zdroj Moravia Steel, a.s.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


V roce 1958 byl zřízen národní podnik Moravské chemické závody (MCHZ), pod který spadal hlavní závod Dusíkárny Ostrava a pobočné podniky Hrušovské chemické závody v Hrušově, jehož součástí byl rovněž provoz v Petrovicích, Ostravit Ostrava, Bohumínské chemické závody, Přerovské chemické závody a Fosfa Poštorná.

V západní, převážně německým obyvatelstvem osídlené části Slezska byla situace ještě komplikovanější. Po odsunu Němců zůstaly některé oblasti zcela vysídleny a dosídlenci, ať již z českého vnitrozemí, či východní Evropy a Balkánu, nebyli s to jejich pracovní potenciál zcela nahradit. Složitá situace byla zejména v tomto regionu tradičního textilního průmyslu, který na rozdíl od těžby dřeva či dobývání rud vyžadoval kvalifikovanější pracovní sílu. Textilky v nejzápadnější části českého Slezska na Bruntálsku a na Jesenicku se staly součástí národního podniku Moravolen, vlnařské textilní závody v Krnově byly koncentrovány do národního podniku Karnola, známý bílovecký výrobce drobného kovového zboží a konfekčních doplňků MASSAG byl začleněn do národního podniku KOH-I-NOOR, oderské gumárny firmy Schneck & Kohnberger se staly součástí národního podniku Optimit, a tak bychom mohli dále pokračovat. Textilní závody v nejvýznamnějším středisku východní části českého Slezska Frýdku-Místku byly záhy po válce sloučeny do Slezských bavlnářských závodů, n. p.

7. IDENTITA, SPOKOJENOST A MÍSTA PAMĚTI







OBSAH KAPITOLY

7.1 Historický vývoj slezské identity
Ph.Dr. Oľga Šrajerová, CSc. (SZM)
7.2 Porovnání podoblastí na základě sociologických výzkumů
Ph.Dr. Oľga Šrajerová, CSc. (SZM)
7.3 Oblast Jesenicko
PhDr. Andrea Hrušková (ACC), doc. Ing. Lubor Hruška, Ph.D. (ACC)
7.4 Oblast Opavsko
PhDr. Andrea Hrušková (ACC), doc. Ing. Lubor Hruška, Ph.D. (ACC)
7.5 Oblast Hlučínsko
PhDr. Andrea Hrušková (ACC), doc. Ing. Lubor Hruška, Ph.D. (ACC)
7.6 Oblast Těšínsko
PhDr. Andrea Hrušková (ACC), doc. Ing. Lubor Hruška, Ph.D. (ACC)
7.7 Oblast Ostravsko
PhDr. Andrea Hrušková (ACC), doc. Ing. Lubor Hruška, Ph.D. (ACC)
7.8 Místa paměti
doc. PhDr. Andrea Pokludová, Ph.D. (OU)
7.9 Zmizelá německá paměť – Hans Kudlich (*1823 – †1917)
prof. PhDr. Pavel Kladiwa, Ph.D. (OU)

7.1 Historický vývoj slezské identity

Slezská identita je vázaná na určité území v regionu Slezska, ve kterém je hluboce zakořeněná. Formovali ji lidé, kteří zde po staletí žili. Je utvářena nejen identifikací lidí s tímto územím, ale i jejich společnou kolektivní pamětí, ztotožněním se s kulturou, tradicemi, sdílenými hodnotami a vzorci chování se společností lidí na něm žijících.
I dentita je široký pojem, definovaný na jedné straně jako totožnost, rovnost nebo podobnost, na druhé straně jako odlišnost, zvláštnost, která umožňuje rozlišování jednoho kolektivu od druhého. Má mnoho podob a úrovní, které se vzájemně překrývají a doplňují: od identity individuální přes identitu sociální, kulturní, etnickou a národní až po identitu globální. Základním zdrojem identity je kolektivní paměť mající schopnost uchovávat významné společenské jevy, zážitky a události. Každý člověk je členem početných sociálních skupin, má vícevrstevnou skupinovou identitu založenou na společných, či podobných systémech hodnot, norem, zvyků, jazyka, ekonomiky a také vztahu k danému území. Regionální identita je součástí identity sociální a vyjadřuje míru sounáležitosti lidí s prostorem. Je obrazem regionu v myslích jeho obyvatel, utváří se v procesu institucionalizace regionu.

Slezsko jako specifický region tvořilo v dějinách dynamický až přechodný útvar, který se nikdy nestal výraznějším subjektem ve vývoji dějin českých zemí. Býval především objektem zájmu sousedních i vzdálenějších státních útvarů a reprezentantů různých etnik. Neměl jednoduchý a přímočarý historický vývoj, střídali se zde panovnické rody, probíhaly boje o toto strategicky a hospodářsky významné území, měnila se národnostní skladba obyvatelstva a velmi významné změny zaznamenala i hospodářská skladba regionu. Byl to region spojený společnou veřejnou správou, ale především pocitem sounáležitosti lidí s územím, ve kterém žili.

Berlínským mírem v roce 1742 skončila pro habsburskou monarchii neúspěšně první slezská válka. Historické území Slezska bylo rozdělené na Rakousko a Prusko tak, že Habsburkům zůstala přibližně jedna desetina území, které se rozkládalo na částech historického území knížectví Niského, Krnovského, Opavského, Těšínského a na stavovském panství Bílsko. Z této časti Slezska byla vytvořena samostatná habsburská provincie rakouské Slezsko, její správou byl pověřen Královský úřad v Opavě.

Slezsko existovalo jako země v rámci habsburské monarchie do roku 1782, kdy bylo administrativně spojeno s Moravou do tzv. Moravskoslezské gubernie. V roce 1849 bylo rakouské Slezsko postavené na úroveň ostatních korunních zemí a pro jeho správu bylo v Opavě zřízeno místodržitelství. S postupem Bachova absolutismu bylo místodržitelství v Opavě zrušeno a v Opavě byla zřízená Zemská slezská vláda. Tento stav trval do rozpadu Rakouska-Uherska v roku 1918, kdy se rakouské Slezsko stalo součástí nově konstituované Československé republiky. V ní Slezsko existovalo jako administrativní jednotka a rozvíjely se tam prvky slezské identity jednotlivých zde žijících národností. Slezská identita vyrůstala z lokálního patriotismu se silným historicko-kulturním zabarvením. Aktivně fungovala řada organizací a institucí zaměřených na její rozvoj, např. Matice Opavská (1877) v Opavě a Slezská matice osvěty lidové (1888) působící na Těšínsku. Obě dvě matiční organizace se věnovaly rozvoji školské, kulturně-výchovné, vzdělávací a sociální činnosti.

V roce 1928 bylo Slezsko sloučeno s Moravou do Země moravskoslezské se sídlem v Brně, to znamenalo konec slezské autonomie, protože v předcházející podobě nebyla Země slezská nikdy obnovena, přestože povědomí sounáležitosti k regionu bylo stále velmi silné, a to u všech národností, které ve Slezsku žily.

Nová situace z hlediska existence slezské identity nastala po roce 1945 a zvláště po roce 1948. Složité politické, hospodářské a kulturní poměry v pohraničí v poválečném období se promítaly do identifikace obyvatelstva s regionem. Celá oblast českého Slezska byla válkou silně postižená. Došlo také k radikální změně národnostních poměrů, kdy po odsunu německého obyvatelstva přicházeli osídlovat Slezsko noví obyvatelé. Jednak z vnitrozemí českých krajin, jednak ze Slovenska. Vraceli se i reemigranti ze zahraničí a přicházeli novoosídlenci, kteří neměli vytvořené žádné vazby k regionu. V letech 1945–1947 se slezská identita u původního obyvatelstva ještě poměrně úspěšně rozvíjela. V Praze působil Slezský kulturní ústav, byla obnovena činnost Matice Opavské a Slezské matice osvěty lidové na Těšínsku, byla zřízena Slezská studijní knihovna v Opavě.

Prvky slezanství se rozvíjely i na půdě Slezského zemského muzea (1814), anebo Slezského národního divadla v Opavě. Slezsko však bylo vnímáno jako nějaký anachronismus. Územně správní změny v letech 1949 a 1960 rozdělily slezské území na úroveň krajů a okresů a vypustily termín „slezský“ z názvu kraje. Zlikvidovány byly také slezské instituce lokálního charakteru. Po únoru 1948 byla zrušena Slezská matice osvěty lidové a Matice Opavská byla spojena se Slezským studijním ústavem v Opavě. Nejdéle až do začátku 50. let 20. století působil Slezský ústav v Praze. Do roku 1968 existovaly jen dva pozůstatky slezské idey- Slezský ústav v Opavě (od r. 1958 součást Akademie věd) a Slezské muzeum taktéž v Opavě. O Slezsku se uvažovalo maximálně v rámci regionálních historických výzkumů anebo v rozsahu neškodného folkloru. Slezskou regionální identitu se však nepodařilo z vědomí místních obyvatel úplně vytěsnit. Svědčilo o tom její oživení koncem 60 let. Slezská idea se však v té době nestačila zformovat a měla odlišný charakter než ta poválečná. Rozvinuly se aktivity kulturní a všeobecně vzdělávací. Spojením obou předcházejících matic vznikla Matice slezská, která začala vydávat revue Slezsko: Kultura a země. Její činnost však skončila už v roce 1972.

Historická výstavní budova Slezského zemského muzea na dobové pohlednici. Zdroj SZM
Klikni na obrázek pro zvětšení..


Znak Matice slezské. Zdroj SZM
Klikni na obrázek pro zvětšení..


K obnovení úvah o slezské identitě došlo po listopadu 1989 v souvislosti s přechodem k demokratickému politickému a právnímu systému, vytvářením občanské společnosti, obnovením samosprávy a zásadní reformou veřejné správy. Byly obnoveny kulturní a vzdělávací aktivity na regionální úrovni. V roce 1990 obnovila svoji činnost Matice slezská a v roce 1991 vznikla Slezská univerzita v Opavě. Adjektivum „Slezský“ se vrátilo do názvu celé řady institucí společenských, kulturních, školních, sportovních i hospodářských (divadlo, banka, sportovní kluby, průmyslové podniky). Obyvatelům regionu bylo při Sčítání lidu, domů a bytů v roce 1991 umožněno projevit svůj vztah k oblasti přihlášením se ke slezské národnosti. Rozvinula se diskuze o novém územně-správním členění České republiky, v roce 2001 začalo fungovat nové krajské zřízení a Slezsko se stalo součástí Moravskoslezského kraje. Jen jeho nejzápadnější část, Jesenicko, připadlo do Olomouckého kraje.

Obyvatelé Slezska dnes vnímají oblast Slezska jako kulturně historický region, uvědomují si jeho odlišnost ve způsobu života, v řeči, ve vnímání náboženství i v povahových rysech zdejších obyvatel od ostatních regionů České republiky. Stále živá je slezská identita vycházející z českých a polských tradic, do oblasti kolektivního zapomnění se dostala německá část tradic. V kolektivní paměti místních obyvatel zůstaly zachovány významné události (období druhé světové války, válka o rakouské dědictví) a významné osobnosti (Petr Bezruč, Marie Terezie, Leoš Janáček) spojené s jeho historií. Zůstali v ni zachovány i mnohé historické tradice, pověsti a vyprávění vztahující se k dané oblasti. Aktivně tu rozvíjí svojí činnost celá řada organizací a oficiálních státních institucí (divadlo, muzeum, univerzita, Matice), stejně tak amatérské spolky, sdružení a instituce, které podporují prvky slezanství a jsou zárukou dalšího rozvoje slezské identity.

1. Petr Bezruč – básník
2. Leoš Janáček – hudební skladatel
3. Marie Terezie – rakouská panovnice
4. T.G. Masaryk – československý prezident
5. Miloš Sýkora – oběť bojů při osvobozování Ostravy, 1945
6. Heliodor Píka – legionář, obět komunistického režimu
7. Jan Amos Komenský – myslitel, filozof a spisovatel
8. Vincenz Priessnitz – zakladatel hydroterapie
9. Jindřich von Larisch-Mönnich II. – slezský šlechtic
10. Leopold Bauer – architekt
11. Měšek I. (Piastovci) – polský kníže
12. Jaromír Nohavica – písničkář
13. Vladimír Blucha – historik

7.2 Porovnání podoblastí na základě sociologických výzkumů

Přirozenou potřebou každého jedince je někde patřit. Identifikace člověka s určitým sociálním organismem vyplývá z jeho potřeby začlenit se do sociálního, kulturního, politického a ekonomického kontextu a je ovlivněna řadou faktorů. V sociologickém výzkumu Slezska byl sledován vztah obyvatel k regionu Slezska, a to jak k historickému, tak i kulturnímu vědomí k územnímu celku. Cílem bylo zjistit ztotožnění se obyvatel nejen s prostorem jako takovým, ale i ztotožnění se s jeho sociálním obsahem, tedy nejen vztahem lidí ke krajině, městu, obci ve fyzickém slova smyslu, ale i identifikaci se s lidmi, kteří tam žijí, jejich způsobem života, s institucemi, organizacemi, jejich kulturou, historií atp.
V rámci sociologických výzkumů Slezska realizovaných v roce 2018 proběhlo kvantitativní reprezentativní šetření 3 002 respondentů. Cílem průzkumu bylo získat validní data, na základě kterých byly identifikovány faktory, které se podílejí na formování národní a kulturní identity obyvatel tohoto národnostně smíšeného regionu, např. jaký je vztah obyvatel k regionu, ve kterém žijí, jaká je jejich historická paměť, informace o prostorových vztazích a národní identitě. Průzkum proběhl na území českého Slezska a v moravských částech Moravskoslezského kraje. Výběr respondentů proběhl stratifikovaným vícestupňovým náhodným výběrem dle osmi podoblastí, a to: těšínské Slezsko, Ostravsko (moravská a slezská část), Opavsko, Hlučínsko, Jeseníky (část v Moravskoslezském kraji, dále jen MSK, a část v Olomouckém kraji, dále jen OLK) a kontrolní/referenční skupina tvořená obyvateli moravské části Moravskoslezského kraje (viz mapa 7). Objektem výzkumu byli všichni obyvatelé ve věku 18 let a více. Výsledky jsou váženy dle věku a pohlaví v podoblasti. Dále proběhlo kvalitativní šetření formou desíti skupinových diskuzí, v každé oblasti se konaly dvě: jedna s dospělými osobami a druhá s žáky ve věku 14 až 17 let. Zajímavé výroky účastníků dokreslující charakter území lze najít v následující částech. Nejsilnější územní identitu ve všech zkoumaných podoblastech obyvatelé vnímají k místu, kde žijí, zejména na Opavsku bez Hlučínska (66,9 %). Nejslabší územní identita k místu, kde žijí, je v Jeseníkách (část v MSK) a v moravské části Ostravska, v těchto podoblastech je silnější vliv územní identity k ČR. Právě Jeseníky se vyznačují výrazným rozdílem mezi částí, která patří k MSK a částí, která patří k OLK.

Výzkum územní identity prokázal, že se jedná o multiplicitní téma, které vytváří složité struktury a nevychází z předchozího vědomí historické jednoty v oblastech, které neměly společný vývoj a prošly velikými migračními vlnami. Paralelně k tomuto zjištění bylo také identifikováno, že i v oblastech, které mají relativně vysoký podíl autochtonní (původní) složky, dochází u mladé generace ke snižování územní identity k bezprostřednímu místu, kde žije. Příčinu dle výzkumu lze hledat v tom, že mladá generace ve vyšší míře přijímá globalizační proudy (v kultuře, gastronomii, módě apod.). Vyvstává zde otázka, jakým způsobem se mladá generace s tak masivními globalizačními vlivy vypořádá a jaký to bude mít dopad na územní identitu pro další generace. Z historie je znám přenos globálních prvků, např. kultury, gastronomie, pěstování cizokrajných rostlin, technologických znalostí, napříč Evropou pouze u malé části populace nebo jednotlivců, např. šlechtické rody, obchodníci, řemeslníci putující za prací (tzv. „na zkušenou“), vědci, dobrodruzi. Oproti minulosti však nikdy nedošlo k tak masivnímu globálnímu vlivu na zkoumané lokální společenství. Prokázal se předpoklad, že územní identita má hierarchický charakter, závisí na historických souvislostech ve vývoji území, na délce setrvání obyvatel na zkoumaném území, na vnímání krajiny a spokojenosti obyvatel s kvalitou života včetně jejich jednotlivých aspektů. Dalším důležitým faktorem v hodnocení územní identity je příslušnost k věkové kohortě. S rostoucím věkem se zvyšuje identifikace obyvatel s územím, ve kterém žijí, zároveň se snižuje potřeba identifikovat se s Evropou nebo světem jako s celkem, tzn. hierarchicky vzdálenějším územím.

Významnou součástí výzkumu bylo i zjišťování spokojenosti obyvatel s kvalitou jejich života (standardizovaná baterie otázek z Evropského výzkumu hodnot). Z výsledků výzkumu vyplynulo, že nejvíce spokojeni se všemi uvedenými faktory byli obyvatelé Jesenicka (část MSK) a Opavska (bez Hlučínska) a nejmenší spokojenost naopak vyjádřili obyvatelé v oblasti Ostravska a na Hlučínsku (viz graf 7.2). Tito obyvatelé vyjádřili ve svých odpovědích nespokojenost nejen s úrovní bydlení, i se svou životní úrovní. Přesto obyvatelé Hlučínska neuvažovali o odstěhování se z místa svého bydliště, o této skutečnosti naopak přemýšleli více obyvatelé těšínského Slezska a Ostravska. Z výzkumu vyplynulo, že celková spokojenost je ovlivněna především spokojeností s osobním životem, kvalitou bydlení, životní úrovní, přáteli a pocitem bezpečí (měřeno koeficientem korelace). Mezi jednotlivými podoblastmi jsou rozdíly vlivu jednotlivých faktorů na celkovou spokojenost, např. spokojenost s životním prostředím ovlivňuje celkovou spokojenost nejvíce na Hlučínsku a v moravské části Ostravska.

Graf 7.1: Existence slezské národnosti podle respondentů sociologického šetření. Zdroj ACCENDO, SZM (2018), Sociologické šetření obyvatel českého Slezska.
Klikni na graf pro zvetšení..


Z celkového sociologického šetření bylo vybráno několik map, které zobrazují, jakým způsobem jsou rozloženi respondenti v podoblastech průzkumu s odpověďmi na různé otázky týkající se jejich života v regionu. Z odpovědí vyplynulo, že 75 % a více obyvatel jsou spokojeni s celkovou kvalitou života v oblastech Opavsko a Jeseníky (část MSK), nejméně pak Ostravsko (moravská část) (mapa 1). Spokojenost s bydlením více než 73 % je taktéž v oblasti Jeseníky (část MSK) a Opavsko (mapa 2). Největší spokojenost s kvalitními vztahy s dětmi je na Jesenicku (část MSK) (mapa 3). V obci či městě nechtějí občané natrvalo zůstat především na Těšínsku a Ostravsku (mapa 4). Nejvýznamnějším důvodem pro odchod z místa bydliště byla vyhlídka lepšího zaměstnání, a to zejména u mladých lidí, v českém Slezsku tento důvod uvedlo 66,1 % obyvatel ve věku 18–34 let. Obyvatelé Slezska ve věku 35–64 let uvedli rovněž nejčastější důvod odchodu do lepšího zaměstnání, oproti mladší generaci uváděli daleko více důraz na kvalitu životního prostředí. U obyvatel ve věku 65 let a více kvalita životního prostředí zcela převažovala. Hrdost být občanem České republiky pociťují lidé z více než 90 % v oblasti Jeseníky (část OLK) (mapa 5). Odlišnost obyvatel Slezska od ostatních obyvatel České republiky vnímají především obyvatelé (více než 80 %) v části MSK nepatřící do Slezska a zároveň obyvatelé Těšínska (mapa 6).

Graf 7.2: Amébový graf spokojenosti obyvatel v podoblastech. Zdroj ACCENDO, SZM (2018), Sociologické šetření obyvatel českého Slezska.
Klikni na graf pro zvetšení..


Spokojenost Slezanů - průzkum:
Pro určení hranic intervalů v kartogramech je použita Jenksova
optimalizační metoda přirozených zlomů.
Zdroj: ACCENDO, SZM (2018) Sociologické šetření obyvatel českého Slezska.
Pozn.:

7.3 Oblast Jesenicko

Oblast Jeseníků, rozkládající se na území českého Slezska, tvoří část bývalých Sudet. Před druhou světovou válkou zde byla převaha německého obyvatelstva, které přišlo v 13. až 14. století, během cílené „Velké východní kolonizace“ na pozvání Přemysla Otakara II. Po jejich odsunu v roce 1945 byla oblast dosídlena českým, moravským, slovenským obyvatelstvem, dále pak Rumuny, Řeky a volyňskými Čechy a dalšími skupinami obyvatel. Od roku 2000 je oblast Jesenicka administrativně rozdělena na dvě části, jedna patří pod Olomoucký kraj a druhá pod Moravskoslezský kraj.
H istorická a kolektivní paměť na Jesenicku je přerušená, většina původních obyvatel byla německé národnosti a po roce 1945 byli odsunuti do Německa. Dosídlení občané z různých částí českých zemí, ale i ze zahraničí, si s sebou přinesli vlastní historickou paměť, tradice, zvyky. Původní historická paměť byla zapomenuta, záznamy se dochovaly v němčině. U současných obyvatel je velký zájem poznat historii území a k tomu slouží i překlady historických dokumentů, pověstí a sbírání historických fotografií, map. Tyto informace lidé společně sdílejí na webových stránkách a sociálních sítích.

V rámci skupinových diskuzí, které probíhaly ve Vrbně pod Pradědem a v Krnově, respondenti vnímali nejsilnější územní identitu k městu, kde žijí (např. Vrbnu, Bruntálu, Krnovu). Místní rodáci se dále ztotožňovali s příslušností k menším územním celkům (např. Železná, Mnichov, bývalé osady ležící na území města Vrbna). Dále, dle jejich vnímání, patřili i do větších územních celků, viz níže uvedené názory:

„Já si vyjádřím pocity dva, protože patriot jsem samozřejmě Vrbeňák, protože jsem se zde narodil, ale řekl bych, dobře vnímám region Jesenicka. Moravskoslezský kraj.“
„Dneska už jsem spíš doma v Jeseníkách. Myslím obecně, nemyslím jenom Vrbno nebo Jeseník, ale od Zlatých hor přes Jeseník až po Vrbno prostě. Tady se cítím dobře.“


Respondenti nedokázali vymezit území Slezska. Většina vnímala Slezsko jako dnes neexistující historický pojem. Někteří dnes již neví, že se nacházejí na území Slezska, domnívali se, že již ani územně neexistuje. Ke Slezsku zde neměl nikdo konkrétní vztah. Národnost zde pociťují českou nebo moravskou. Pojem Slezsko po odchodu německých obyvatel v roce 1945 zanikl spolu s nimi. Noví přistěhovalí si nevytvořili ke Slezsku vztah, jejich vnímání se zaměřilo na oblast Jesenicka a Moravskoslezského nebo Olomouckého kraje, tedy území, ve kterém žijí, nebo je jim nejblíže. Historie Slezska zde byla přerušena, současní obyvatelé své vědomosti o slezské historii tohoto území nemají potřebu získávat nebo zpřesňovat.

„Já myslím, že většina z nás si vzpomene, že Vrbno se jmenovalo až do roku 1961 Vrbno ve Slezsku, čili ten vztah k tomu Slezsku lidé tehdy tak trošku více znali, dneska se k tomu asi jako vracíme. Po změně Vrbno pod Pradědem, tak to Slezsko jako bych řekl, že zde trošku upadlo. Ale víme z historie, že prostě patříme do Slezska.“
„Za ty mladší ročníky v současné době Slezsko vnímám jenom jako historický pojem a dneska jako Slezsko podle mě neexistuje. Historicky samozřejmě ano, ale necítím nic ke Slezsku.“


Respondenti uvedli, že na Jesenicku jsou lidé hodně samostatní a více vydrží než v jiných regionech. Buď rozdíly lidé nevnímají, nebo pozorují rozdíly v kultuře, v gastronomii, v dialektu. Mají silnou vazbu k životnímu prostředí, silné sousedské vztahy založené na přátelství.

Z hlediska kvality života dle vnímání obyvatel Jesenicko dosahuje vyšších hodnot spokojenosti (viz níže uvedený graf). Obyvatelé jsou spokojeni s jednotlivými měřenými aspekty kvality života především na území Jeseníků ležící na území Moravskoslezského kraje. Ze sociologického pohledu lze konstatovat, že lidé, kteří nebyli v území spokojeni, odešli, a ti, kteří zůstali, deklarovali v průzkumu vyšší spokojenost s životem. Podobné závěry byly i v republikovém průzkumu realizovaném v roce 2006 v rámci projektu Změny na trhu práce a perspektivy vzdělanosti, kdy větší spokojenost byla identifikována u obyvatel Vysočiny než u obyvatel Prahy. V oblasti Jesenicka je nejvyšší spokojenost s okolním prostředím, krajinou, kde lidé žijí, spokojenost se vztahy s přáteli a se svými dětmi. Výrazně nižších hodnot dosahuje území Jesenicka ležící v Olomouckém kraji, extrémně nízká je zde spokojenost s pocitem bezpečí.

Graf 7.3: Amébový graf spokojenosti obyvatel s oblastmi života na Jesenicku. Zdroj ACCENDO, SZM (2018), Sociologické šetření obyvatel českého Slezska
Klikni na graf pro zvetšení..


Respondenti se shodli, že nejkrásnější jsou v této oblasti rozlehlé lesy. Dominantou krajiny je hora Praděd, je vidět z okolních stran téměř odevšad. Dle současných i minulých informací, které mají respondenti z médií, je ve Vrbně pod Pradědem a v Karlově Studánce nejčistší vzduch ve střední Evropě. Město Vrbno leží v nejpěknějším údolí v Jeseníkách. Kamkoli vystoupáte, dojdete k nádherným panoramatickým pohledům na hřebeny Jeseníků, nebo do krásných dlouhých údolí. V lesích jsou zajímavým, přirozeným způsobem rozmístěny krásné skalní stěny, které svou stavbou a rozlehlostí umí překvapit nové příchozí a vždy potěší i srdce rodáků či starousedlíků. Respondenti uvedli, že jim vyhovuje menší rozvoj turistiky v Jeseníkách, protože jim je lidé nejezdí ničit. Mezi Beskydami a Jeseníky je dle vnímání respondentů také rozdíl v osídlení. V Jeseníkách jsou lidé v údolích a na samotách jsou už jen chaty, zatímco v Beskydech sídlí lidé i v nejvyšších místech na samotách, kde např. pasou stáda. Respondenti uvádějí dále, že počátkem těžební důlní činnosti došlo ke spálení původních bukových lesů, vznikly pastviny, na kterých byl chován dobytek, a následovně byly vysázeny smrky pro potřebu rychle rostoucího dřeva.

Respondenti se shodli, že výstavba nové přehrady v Heřmínovech je nutná, jelikož v území hrozí nedostatek vody nebo naopak velmi nebezpečné povodně. Všechna vodohospodářská díla, která by měla sloužit k zadržení povodní, jsou dobrá věc a měla by se potom udržovat. Vrbno a okolí zažilo v historii již mnohokrát ničivé povodně. Všichni respondenti mají své zkušenosti i oprávněné obavy z opakování živelných katastrof.

7.4 Oblast Opavsko

Oblast Opavsko je tvořena správním obvodem obce s rozšířenou působností Opava bez části území, která spadá do oblasti Hlučínska, tzv. Prajzské. Dále je do oblasti přičleněno území Vítkovska, Bílovecka, Oderska ležící na území českého Slezska. Statutární město Opava bylo historickým a správním centrem rakouského Slezska, které do současnosti vytváří přirozený mikroregion se spádovou oblastí, která částečně zasahuje i na Kravařsko (tj. součást oblasti Hlučínska).˝
P ro obyvatele Opavska je slezská identita velmi živé téma, obyvatelé slezskou identitu nejprve sdíleli se svými partnery, rodiči, prarodiči, sousedy, kamarády, nyní ji sdělují svým dětem. Na skupinových diskuzích v Opavě se téma rozvíjelo mezi respondenty velmi dynamicky a všichni uvedli potřebu podílet se na oživení slezské identity.

„Zajímá mě hodně historie a všechno, co souvisí se Slezskem, protože doma se o tom příliš nemluvilo. Beru to jako, že to bylo špatně, tak bych chtěl, aby mí potomci věděli, odkud pocházíme a tak. Takže se aktivně zajímám o historii. Aby věděli, že severní Morava není Slezsko.“

Historie Slezska tvořící územní identitu obyvatel je zajímavé téma, všechny přitahuje jakési tajemno, které zůstalo po odchodu německých obyvatel. Zůstaly vzpomínky, architektonické památky, činnosti bývalých spolků, rodinné vazby, jména osobností, které nejsou sice zcela zapomenuty, ale přesto se již o nich obecně neví. Jsou zde lidé, kteří mají zájem vzpomínky obnovit a navázat na dávnou, bohatou a slavnou historii opavského Slezska. Opava je pro Slezany historické hlavní město českého Slezska.

„Já úplně souhlasím, já vnímám Slezsko jako zemi. Zemi, tak jako je země Wales, Bavorsko. A vnímám to Slezsko jako dvojaké. Celé Slezsko, tzn. včetně té většiny území, která je v Polsku, a potom ještě jakoby taková zvláštní kategorie české Slezsko anebo rakouské Slezsko.“
„Každý zná tu písničku: ‚Kdyby byla Morava jako je Slezsko‘, takže je vidět i zde, že to Slezsko je větší. Měl by to být podle velikosti území Slezskomoravský kraj. Té Moravy je v našem kraji jen kousek.“


Všichni respondenti mají velmi pozitivní vztah k Opavě, kterou považují za krásné město s bohatou historií, kulturou, tradicemi. Část obyvatel zde má stále německé občanství, jsou na to hrdi. Všichni se cítí jako Slezané, Opaváci, Češi. Někteří respondenti s rodinnými kořeny v evropských zemích zmiňují evropskou příslušnost a multikulturní vnímání světa. Respondenti se shodli, že povahu Slezanů vyjadřuje jiná mentalita, nářečí, krátká řeč, tradice. V srdcích Slezanů je jednak smutek z těžkého způsobu života, ale i láska ke svému domovu. Mentalita toho regionu není vždy stejná, není tam pravidlo. Respondenti uvedli, že historické rozdělení: Císařská vs. Prajzská, pořád funguje v myslích lidí.

„Dle mého rozhovoru s panem magistrem Skácelem (byl z Hlučína): je velký rozdíl, když jede do Opavy a tam přednáší, než v Hlučíně, to je obrovský přejezd, nesmírný, mentální i duševní.“

Slezanům dle respondentů chybí přirozená hrdost, jelikož v rámci Česka mnozí občané neví, kde Slezsko je. Opakuje se zde názor, že Slezané se cítí být ignorováni Prahou, což nesou nelibě. Většina má dojem, že v Česku nebylo žádoucí mluvit o Slezsku, pojem slezská národnost byl cíleně potlačen politicky již v minulosti. V některých lidech zůstal ostych, že jsou ze Slezska, souvisí to s vysídlením Němců, změnami ve státní příslušnosti v historii a událostmi s touto situací spojenými.

„Taková ta posmutnělost. Tak zaprvé ji vidíme v kultuře, v literatuře. Literatura tohoto slezského regionu je tak odlišná, tam chybí taková ta moravská veselost a totéž v hudbě, to vidíme ještě líp, protože připravujeme ‚Hlučínský zpěvník písní‘, a to je zajímavé, že tam nevidím jedinou píseň ve veselém duchu jako třeba v jižní Moravě, všechno jsou elegické, molové tóniny. A ještě jedna zajímavost, částečně jakoby je hudba našeho původu, ale částečně je orientovaná i na rakouskou hudbu, to je zajímavé.“
„Většina velkého českého Slezska, jako největší jazyková skupina byla německá, ta po roce 1945 už zde není, na druhém místě byli Poláci nebo v uvozovkách Vasrpoláci, Šlonzáci a potom drobná skupinka jsou ti Moravci, ale je to historická záležitost a lidé už to dnes takto nevnímají.“


Graf 7.4: Amébový graf spokojenosti obyvatel s oblastmi života na Opavsku. Zdroj ACCENDO, SZM (2018), Sociologické šetření obyvatel českého Slezska.
Klikni na graf pro zvetšení..


„To, co tady malinko cítím, ale neříkám, je určitý světabol, taková potřeba vyjádřit, že to tady máme těžké, ale současně velká hrdost na to hezké místo, kde žiju. Prolínají se ty dvě emoce – máme tu zatraceně těžký život, ale na druhou stranu je tu fajně, je to naše místo. Myslím si, že hodně je tato emoce slyšet v Nohavicových verších.“
„Není v nás taková ta přirozená hrdost a přirozené sebevědomí jako třeba v těch Pražácích. Právě proto, vždyť jsme to tady zaslechli – když řeknu Slezsko, to vůbec někteří v Česku neví, kde to je. Ale přece žádný Pražák neřekne, že je z Prahy, on řekne, že je ze Strašnic nebo ze Žižkova. Ale my si řekneme, oni si to vlastně neumí představit, tak řekneme, že jsme z Moravy, a to si líp všichni představí, já říkám, že jsem ze Severní Moravy.“


Dle kvantitativního průzkumu z hlediska vnímání kvality života jsou současní obyvatelé Opavska spokojeni (viz graf). V porovnání s ostatními obyvateli českého Slezska je nižší spokojenost především se vztahy s přáteli a přibližně stejná je spokojenost se zdravím, vztahy s rodinou a dětmi, s volným časem a s kvalitou bydlení.

Respondenti uvedli, že stále jsou na Opavsku zemědělci/farmáři, kteří hospodaří specifickým způsobem, který byl rozvíjen před převratem (tzn. velká pole s využitím těžké zemědělské techniky). Převažují zde velké zemědělské společnosti, které obhospodařují velký počet hektarů půdy s monokulturami, to negativně ovlivňuje krajinu. Opavsko je považováno za zemědělskou oblast. Respondenti kromě výše uvedených změn způsobených nehospodárným zemědělstvím vidí nejhorší změnu v kůrovcové kalamitě, která velmi intenzivně postihla celé Česko. Stromy a lesy mizí všem před očima, lidé mají oprávněné obavy z důsledků této situace. Další obavy jsou ze znečištěného ovzduší.

Respondenti vnímají Slezsko jako krásnou oblast, rozmanitou na mnoho kulturních tradic, rozvinutých mnoho místních společenství. Vymezují se vůči Ostravě, lidé, kteří zde žijí, mají dle respondentů v sobě také zcela jinak poskládány hodnoty, myšlenky, tradice.

7.5 Oblast Hlučínsko

Oblast je vymezena na východě řekou Odrou a na jihu řekou Opavou. V současné době převážná část leží ve správním obvodu ORP Hlučín a Kravaře, částečně okrajově zasahuje obce ležící ve SO ORP Opava a několik městských obvodů statutárního města Ostravy. Po Slezských válkách byla tato oblast od roku 1742 součástí Pruska a v roce 1920 připojena zpátky k Československu na základě Versailleské mírové smlouvy. V letech 1938–1945 se stává součástí Německé říše, po roce 1945 součástí Československa, odsun Němců byl zde minimální, cca 10 % populace. Téměř dvousetleté spojení s Pruskem (později Německem) zanechalo hluboké stopy v kultuře, hodnotovém systému a způsobu života i v myšlení zdejších obyvatel. V oblasti je nejvyšší podíl obyvatel hlásících se k římskokatolické církvi. V oblasti žijí obyvatelé, kteří se dodnes označují jako Prajzáci a své sousedy v tehdejším Rakousku nazývali „Císaráky“.
P Pojem slezská identita je v tomto území stále živý, historicky je zde předáván z rodičů na děti. Respondenti ve skupinových diskuzích (konaných v Hlučíně a ve Vřesině u Hlučína) uváděli, že nikdo z politických představitelů České republiky se o jejich území nezajímá, všichni pořád řeší jen Čechy, Moravu, ale nikdo neřeší Slezsko. Ani pro média dle respondentů není Slezsko téma, o kterém by bylo rovnocenně slyšet jako o Moravě a Česku.

„Všichni se dívají, že Slezsko je jakási třetí země, obyvatelé tu jsou jaksi opomíjeni a odstrčeni, konečně se začne psát o nás.“
„O Slezsku se toho málo ví. Je to taková neznámá pro Moraváky a Čechy, kteří rádi o sobě mluví. Slezsko se musí zviditelnit. V roce 2020 bude 100 let Prajzské. Slavilo se teď 100 let České republiky a v podstatě my jsme neměli ještě, co slavit, protože třeba vedlejší obec Píšť se přidala k České republice až v roce 1921.“


Nejsilnější územní příslušnost cítili respondenti ke Slezsku, konkrétně k Prajzské. Dále cítili příslušnost k území, ve kterém bydlí: byli zde Vřesiňáci, z Hati, Hlučiňáci. Obyvatelé vnímají, že Prajzsko a Hlučínsko je rozdíl.

„Jsme jako jedna krev. Ale vždycky, jak někdo začne mluvit, tak se poznáme. Prajzáci se poznají všude. Snažíme se to propagovat, ať to neumře.“
„Prajzáci jsou abnormálně pracovití, ráno ve čtyři vstávají do práce, přijdou domů a staví ty baráky, no prostě dělají cokoliv. Hodně si všichni pomáhají vzájemně. Rodina, sousedé. Ta rodina ten barák postavila.“


Jsou zde typické znaky pro Slezsko. Ať je to v kultuře, ve vyjadřování, v myšlení, v krojích. Typická řeč je tzv. po našimu, ale jinak než na Těšínsku, je to „po prajzsku“. Nářečí se zde liší podle různých oblastí. Sami sebe vnímají respondenti jako velmi pracovité společenství lidí, postavené na silných rodinných vazbách. Jako samozřejmost vnímají, že si všichni pomáhají v rodině, se sousedy, s přáteli. Vlivem nepříznivých historických událostí v tomto regionu se zde lidé naučili být obezřetní a šetrní. Když se cokoli důležitého děje, dokážou se spojit a táhnout za jeden provaz. Přistěhovalé přijímají jen pozvolna mezi sebe. Pokud někdo začne o někom cokoliv mluvit bez jeho přítomnosti, může se mu stát, že vždy narazí na někoho z jeho rodiny, jelikož v území jsou velmi silně propojené rodinné vazby.

„Zakazovali nám ve školách mluvit po našimu. A Češi si mohou mluvit tím svým nářečím, oni zpívají a prostě mluví si tím svým dialektem a nikdo jim to nezakazuje. Jak to? My jsme nemohli mluvit nářečím ve školách se za to káralo, trestalo špatnýma známkami, takže ta prajzská řeč, to zmizelo. Jazyk český, to byl pro nás problém. Tam, kde ty děti doma neslyšely správně česky, no tak v češtině byl problém.“
„Na druhou stranu právě dneska se říká, že když přijedeme do těch Čech, tak že mluvíme strašně spisovně, že jsme jako předěláni. Předěláni, že mluvíme lépe spisovněji než právě ti Pražáci, nebo jižní Čechy, ale prostě máme krátké zobáky. My totiž nemáme čas. My, jak už řeknem celou větu, tak Pražák teprv začne jenom mluvit, nebo teprv myslet.“


Je zde i pohled, který odkrývá sebereflexi povahy zdejších obyvatel:

„Z jedné stránky si pomůžem, ale z druhé stránky si taky trochu závidíme. Když má soused bazén, tak musím mít taky bazén. No přesně a on má nové auto, tak musíme si koupit též nové auto. Lepší, dražší. Cizí neštěstí, radost nejčistší, to je jakési známé pořekadlo. Ten má taký krásný hrob, to já budu mět lepší. To je taky ta prajzácká povaha. Ti nepřející, ti jsou ale všude, nejen na Prajzské.“

Graf 7.5: Amébový graf spokojenosti obyvatel s oblastmi života na Hlučínsku. Zdroj ACCENDO, SZM (2018), Sociologické šetření obyvatel českého Slezska
Klikni na graf pro zvetšení..


Výsledky kvantitativního průzkumu ukazují, že jsou současní obyvatelé Prajzské nespokojeni ve všech aspektech kvality života (viz graf). Sociologická interpretace tohoto jevu vychází z jiných příčin, než v ostatních oblastech českého Slezska. Nespokojenost vychází z historicky dlouhodobého porovnávání své životní úrovně se situací v Německu, kde je pro Prajzáky všechno lepší než v Česku, a k tomu je známé přísloví: „Deutschland, Deutschland über alles“, stále mnoho obyvatel má v Německu živé rodinné vazby. Z hlediska objektivních faktorů se jedná o bohatší oblast ve Slezsku.

Obyvatelé vnímají svoji krajinu jako území, které je lidmi pečlivě uklízeno, opracováváno, je samozřejmostí, že jsou na svou pracovitost a pečlivost při práci patřičně hrdi. Jsou přesvědčeni, že mimo Prajzskou se jim jen tak v Česku nikdo nevyrovná. Perfektní úklid a hezký design pro rodiny znamená i hrob na hřbitově, protože vše berou jako vlastní vizitku jejich práce a vztahu ke všemu, co vlastní. O Prajzácích se zde traduje, že v jejich chování a jednání se projevuje působení německé disciplíny, která zde byla v nedávné minulosti všudypřítomná.

Hlučínsko je zemědělská krajina, kde je méně lesů, a v posledních letech je krajina ohrožena suchem. Pokles vody je znatelný i ve studních. Jsou zde obavy z budoucnosti.

„Zalíváme z vlastní studny, ale přece jenom je někdy poznat, že tam ta voda klesne na tolik, že prostě to už nejede, no.“

Vtipným způsobem popsali výhody Česka, které není přímořskou krajinou.

„Četli jsme výhledovou studii meteorologů na příští rok, že nějaké to El Niño nás tu znova postihne s obrovskýma výkyvama teplot a se záplavama a zase na druhou stranu s velkýma suchama. Z jedné stránky člověk lituje, že není u moře, že nemá ten zdroj, tu možnost toho mořského vyžití, z druhé stránky jsme rádi, že jsme střed Evropy, kde je ještě jakž takž relativní klid. Kdyby to náhodou na ně ruchlo, tak na nás ne. Je tu takové přísloví, že ať zaprší na moje kobzole a sousedovo seno.“

Současným projevem silné identity v území jsou aktivity na sociálních sítích a vytvořené weby např. „Prajzská republika – O Prajzákovi a jeho domovině“ nebo facebookové stránky zaměřené na historii obcí (např. Petřkovice / Petrzkowitz / Petershofen).

7.6 Oblast Těšínsko

Česká část těšínského Slezska je územím bývalého Těšínského knížectví, které je na západě ohraničeno toky řek Ostravice a Odry a na východě současnou státní hranicí. Na území žije přibližně 10 % obyvatelstva polské národnosti a některé obce jsou dvojjazyčné. Historickým centrem je město Český Těšín, které tvoří s polským Těšínem kompaktní město. Další významná města jsou Karviná, Havířov, Bohumín, Třinec. Na Těšínsku leží část Ostravy a slezský Frýdek (bez moravského Místku).
S lezská identita je v celé oblasti velice intenzivně vnímána. Účastníci skupinových diskuzí, které se konaly v Českém Těšíně, se na prvním místě identifikovali jako Slezané, po zvážení upřesňovali, že se cítí spíše jako těšínští Slezané. Pro všechny byl pojem Čech a příslušnost k českému území věc národní hrdosti a cti. Jako významnější pro jejich každodenní osobní život a vzájemné mezilidské porozumění však uváděli lokální nebo také regionální identitu:

„Ale mně je nejbližší, když mi někdo řekne, že pochází ‚tu stela‘ (tady odsud) nebo ‚tam stela‘ (tam odsud).“

Místní patrioti se považují za Šlonzáky (Slezané, řečeno místním nářečím).

„V internacionálním prostředí (cesty do zahraničí) má člověk tendenci označovat se za Čecha či Evropana například vůči Američanům. Ale pochopitelně, řekněme na té mikro nebo regionální úrovni, se cítím být Šlonzák, protože tam jsem přece jenom prožil větší část života.“

Z hlediska národnosti někteří uváděli:

„To už otec mi vštěpoval, že jsme Slezané, že nejsme ani Poláci typu Wolodiovského, ani Češi typu Švejka. Jsme prostě místní Slezané, jestli potomci nějakých Valachů při kolonizaci, těžko říct.“

Zajímavý je zde názor na vztahy Čechů a Poláků:

„Ta hranice pro mě nekončí na Olši, ale jde až k tomu Bielsku.“

Někteří respondenti mají názor, že vztahy mezi těmito dvěma národy jsou historicky napjaté a nevyrovnané. Obávají se, že si zde Poláci nárokují území, které jim nikdy nepatřilo, a udávají, že jsou zde zájmové polské spolky vyvolávající nebezpečné národnostní třenice. Udávají:

„Kdyby Češi četli polské noviny, nebyli by tak klidní.“

Oproti tomu jiní respondenti popisovali vztahy s Poláky jako dobré. Všichni jsou však rádi, jak uváděli, že se těmito vztahy muzeum Těšínska zabývá. Je zde mnoho historických událostí a informací, které je třeba zachovat, nezapomenout a předat pro ostatní Čechy. Tento region, který byl, jak se všichni domnívají, úmyslně zapomenut, považují za důležité znovu propagovat, jelikož má všem Čechům, co nabídnout, z mnoha úhlů pohledu.

V diskuzi o slezské identitě byla zmíněna jako podstatná příslušnost občanů Těšínska k tradici evangelické a katolické církve. Vztah příslušníků evangelické církve ke svému kostelíku na Vyšní bráně v Těšíně byl popsán jako mateřský. Věc předávání víry a vztah k církvi je zde vnímána jako podstatná součást územní identity.

„Moji předkové z mamčiny strany, tak babička byla ortodoxní katolička, z taťkovy strany byli ortodoxní evangelíci, no a já jsem produkt tady toho všeho.“

Respondenti se domnívají, že Slezané zde jsou více nábožensky orientovaní.

„Předkové chodili od Valachů do té Vyšní brány a přes lesy, tam měli v lesích kostely a přespávali tam. Ale jejich cíl byla ta Vyšní brána, to byly houfy lidí.“

Těšínské Slezsko obyvatelé považují za nejprůmyslovější region v Česku, jak historicky tak i v současnosti. Líbilo se jim tvrzení známého a zde oblíbeného zpěváka:

„Jarek Nohavica to docela přesně vystihl, že to je region razovity.“

Tento dojem dle respondentů vychází z tvrdé práce, která zde vždy byla. Lidé zde měli těžký způsob obživy, což mělo vliv na jejich charakter, povahu, myšlení. Zde, dle jejich názorů, byli lidé vždy tvrdší než jinde v republice.

„Naši předci říkali, že ať se potkali v Německu nebo kdekoli jinde v Evropě, tak zjistili, že Šlonzok maká víc než jiní.“

Domnívají se, že lidé se zde stále učí žít spolu, vede je k tomu multinárodnostní skladba obyvatel, těch, kteří se zde stále stěhují za prací, a to dnes stejně jako v historii.

„Tady jsme na křižovatce národností. Za Mostama máme Uhersko, Horní Uhry dnešní Slovensko, čili je tu vliv Slovenska, pak jsme byli součástí rakouského Slezska s tou Haličí až po Krakov, čili polský vliv, a samozřejmě Frýdek a dolů na Moravu a na Ostravu, takže vliv český. Na křižovatce jsme po staletí, učíme se spolu žít a vycházet, ale ne vždy úspěšně.“

Graf 7.6: Amébový graf spokojenosti obyvatel s oblastmi života na Těšínsku. Zdroj ACCENDO, SZM (2018), Sociologické šetření obyvatel českého Slezska
Klikni na graf pro zvetšení..


Čechy a Morava mají historicky své hranice pevné a neměnné, na rozdíl od Slezska. Čechy si dle respondentů řešily svoje etnické problémy (Češi versus Němci) možná brutálněji než ve Slezsku. Dodnes, aniž by si to lidé uvědomovali, je celé území Slezska na hranici několika států. Dále uváděli, že je nutné se v myšlení neustále upínat k tomu, že část z toho tzv. našeho Slezska je i jinde (tj. na území jiného státu), že Slezany se cítí být i ti, co mluví jinak než česky, ti na druhé straně hranice, tedy Poláci. Zde je skutečná společná identita více národů, která si ale může být zároveň v mnohém dost protichůdná. Dnes ve sjednocené Evropě nehrají hranice dle respondentů tak významnou roli, ale identita s územím dle respondentů naopak ano. Tyto historické souvislosti se zde jistým způsobem promítají stále do myšlení, prožívání lidí na tomto území, jelikož skutečně existovaly, existují a jsou stále v lidech živé.

Respondenti uváděli, že Slezsko je rozdrobené, protože se dle jejich mínění v minulosti nenašel bohužel žádný silný panovník, který by z území Slezska udělal zemi se vším všudy. Území si politicky přehazovaly okolní státy, jak se jim kdy zlíbilo. Lidé zde žijící měnili podle toho svou státní příslušnost i národnost. Proto taková rozdrobenost tohoto území v mnoha směrech. Často, se zde mluví místním dialektem „po našimu“, není to Čeština ani Polština ani Němčina. Také i toto nářečí však není jednotné, jelikož Slezsko je velké. Některé oblasti byly ryze Německé, což také ovlivnilo v těch místech specifický dialekt a „po našimu“ je zde zase jiná řeč.

Výsledky kvantitativního průzkumu z hlediska vnímání kvality života ukazují, že současní obyvatelé těšínského Slezska jsou nejvíce spokojeni se svými dětmi. V porovnání s ostatními obyvateli českého Slezska se jejich spokojenost s jednotlivými aspekty kvality života neliší od průměru (viz graf).

Respondent uvádí:

„Slezsko je taková malá laboratoř Evropy. Pokud se zde lidé naučí žít spolu v tom malém okruhu, tak můžeme být vzorem pro celou Evropu, kde to soužití je ve větších rozměrech.“

Respondent zdůvodnil slovo „učíme se“, protože česko-polsko-slovenské vztahy jsou pro zdejší usedlíky během na dlouhou trať, považují je za nevyřešené a domnívají se, že jen tak vyřešeny nebudou. Stále se to musíme znovu učit, respondenti připomínají, že v každé generaci znova a znova.

„Lidé jsou zde v Česku méně kritičtí, než tisk, který čtu v polštině. Jsme kamarádi a já říkám, děkuji Pánu Bohu za každý den, že s nimi soustavně žijeme bez velkých rozepří. Ale domluvit se a shodnout se je něco jiného.“

7.7 Oblast Ostravsko

Relativně mladá oblast, jejíž význam vzrostl především s rozvojem těžby uhlí v 19. století, s hospodářským centrem tvořeným především městy Moravská Ostrava a Polská Ostrava. Města historicky ležela ve dvou zemích ve Slezsku a na Moravě. Tendence k vytvoření Velké Ostravy byly i před první světovou válkou, ale konkrétní podobu získala až po roce 1918. Orgány veřejné správy se nedokázaly dohodnout na vytvoření Velké Ostravy, proto k 1. lednu 1924 bylo k Moravské Ostravě připojeno pouze 6 obcí, které ležely na Moravě. Velká Ostrava vznikla až po obsazení Německem, kdy v roce 1941 bylo vládním nařízením číslo 236/1941 Sb. rozhodnuto o připojení Slezské Ostravy a dalších 7 obcí ze Slezska a 4 obcí z Moravy ke městu Moravské Ostravě. V současnosti na základě migračních procesů od roku 1950 zmizel rozdíl mezi moravskou a slezskou částí, zůstávají pouze rozdíly v charakteru zástavby. V moravské části Ostravy se nacházejí rozsáhlá panelová sídliště Hrabůvka, Dubina a Výškovice, kde je koncentrováno velké množství obyvatel. Ve slezské části Ostravy leží obvod Ostrava-Poruba, ale také slezská Ostrava s rozvolněnou zástavbou v rodinných domcích a další menší obvody.
H istorická a kolektivní paměť je na Ostravsku narušená, jelikož mnoho obyvatel přišlo za prací v 50. letech minulého století a vazbu k území si mnozí dosud nevytvořili. Rovněž předávání pověstí a legend nejmladší generaci neprobíhá. Žáci na skupinové diskuzi nebyli schopni identifikovat žádné místní pověsti, neznali tradiční jídla ani zvyky. Jak dospělí, tak i žáci všechna témata hodnotili především z perspektivy současných prožitků a vjemů, bez historické reflexe. Znalosti i zájem o historii území byl u většiny osob velmi nízký.

Respondenti necítili slezskou národnost. Většina dospělých účastníků skupinové diskuze se považuje za Ostravské patrioty, na tuto příslušnost jsou náležitě hrdí. Jako samozřejmost považují svou příslušnost k českému národu a nikdo ji nepotřeboval vyjadřovat příslušností k Moravě či Slezsku, přestože mají srdečný vztah k celému území České republiky.

„Já jsem Čech a já jsem na to velmi hrdá. A jinak jsem Ostravan. I na to jsem hrdá.“
„No já vás možná překvapím, ale já se celý život cítím na prvním místě jako Slovanka. Cítím svou náležitost se slovanskými národy velmi silnou.“
„Českou republiku miluji samozřejmě, Moravu miluji a jsem na to taky hrdá. A Ostravu taky miluji. Strašně moc, takže jsem takový patriot Ostravský zároveň. Jsem na to hrdá. Na všechno.“


Respondenti nedokázali zcela přesně určit, kde se území Slezska nachází. Někteří si mysleli, že Slezsko je někde na Těšínsku, jiní si mysleli, že je na Prajzské. Slezsko od Moravy nedokážou odlišit, spíše je jim všeobecně známá kultura Moravy a Čech, chápou i dobře rozlohu těchto území. Někteří Ostravané, jak uváděli respondenti, nevědí, že Ostrava je Slezská i Moravská. Většina respondentů se domnívala, že Slezsko je pojem, který se dnes nepoužívá, prostě jsou teď na Moravě. Informace o Slezsku nezískali od rodičů nebo ve škole, ale vlastním vnímáním informací, které kolem nich proudily, nebo samostudiem. Při hovoru o specifikách regionu se respondenti shodli na mnoha osobitých vlastnostech lidí žijících na Ostravsku:

„Jednoznačně si myslím, že tady na Slezsku a v Ostravě zvláště, že jsou lidé jiní, než v Čechách a na Moravě a na Hané, já bych řekla, že jsou takoví hrubozrnní, rozhodně jsou přímočařejší, nemají problém říkat jasně a tvrdě, co si myslí, nebo jít k jádru věci, což je často třeba i šokující pro lidi, kteří jsou z jiné části republiky.“
„Moje dcera teď bydlí už asi čtvrtý rok u Prahy a říká, že si nemůže zvyknout na tu českou mentalitu, říká, že oni pořád chodí kolem horké kaše, nikdo neřekne nic na rovinu, co si myslí, a že když ona to řekne, tak že je za tu divnou. Jo, že prý ji považují proto za sprostou. A přijede tady domů a říká, že úplně pookřeje, že zase je všechno na svém místě.“
„Myslím si, že mluvíme velmi rychle, krátce a k věci. Když je něco opravdu dobré a líbí se to, tak prostě to má úspěch, a pak to stojí za to. I aplaus. Jo. Takže i v tomhle jsme takoví, že dáme najevo, co si opravdu myslíme. Nebudeme prostě tleskat jen tak pro nic za nic. A mi se to líbí, mi to vyhovuje.“


Specifikum vnímání obyvatel bylo i velmi pozitivní na vzpomínky a události spojené s dětstvím v socialismu, které provázely celospolečenské oslavy (např. oslavy 1. máje, spartakiáda, lampiónový průvod):

„Mě napadá třeba První máj, to byla významná krásná událost. Ježíš, to bylo nádherné, to byly krásné události, ano, na kterou vzpomínám jednoznačně pozitivně, navzdory všem, řekla bych, normalizačním procesům. Pro nás to je určitě jako součást naší minulosti.“
„Jestli jste si všimli, co k nám přinesly ty americké filmy, anglické filmy, že vlastně tam v těch sousedských vztazích, zvycích, je spousta sportovních, kulturních akcí, které ti sousedé vykonávají samostatně nebo i celostátně, jaksi pouze u nás to bylo po revoluci démonizováno. Jo, což mně dneska vadí, protože já své dětství, a můžou si všichni mluvit, co chtějí, vnímám jako jednoznačně pozitivní a taktéž i tu spartakiádu a cvičení na hřišti, kde všichni tleskali, a pak jsem dostala ten párek a tu sodovku, bylo prostě pro mě výborné show.“
Graf 7.7: Amébový graf spokojenosti obyvatel s oblastmi života na Ostravsku. Zdroj ACCENDO, SZM (2018), Sociologické šetření obyvatel českého Slezska.
Klikni na graf pro zvetšení..


Výsledky kvantitativního průzkumu ukazují, že současní obyvatelé Ostravska jsou nespokojeni s kvalitou života v porovnání s ostatními obyvateli českého Slezska. Velký rozdíl byl identifikován mezi obyvateli v moravské části Ostravy a obyvateli žijícími na území historického Slezska, je to dáno především charakterem zástavby (viz graf).

Respondenti věrně popsali svoje velmi naturalistické dojmy z Ostravy. Ostrava se dodnes potýká se znečištěným ovzduším a poškozeným životním prostředím těžbou a těžkým průmyslem. Okolní výhled z Ostravy na Beskydy vnímají všichni pozitivně:

„Podle mě je ta krajina Ostravska sice pěkná, ale trochu hlučná, trochu moc znečištěné ovzduší, z mého pohledu. Já naštěstí bydlím u lesa, takže to tak nevnímám. Pokud to vezmu v širším smyslu, tak se mi ta krajina líbí ještě víc, protože tam přidáme ty hory a ty jsou naprosto úžasné.“

Industriální dědictví Ostravy vnímají jedni jako děsivé, morbidní, hororové. Druzí jsou nadšeni z vystavených železných konstrukcí, které v nich vyvolávají vzpomínky sepětí s ostravskou minulostí. Na Ostravsku se nacházejí dle respondentů území nikoho, kde se rozpíná hustě zarostlá „buš“, je to zničené území s porostem, který nikdo neprojde a nikdo neví, co tam je. Je rozdíl ve vnímání Ostravska rodilými panelákovými Ostravany, nebo přistěhovalými z jiných míst z okolí Ostravy. Všichni mají Ostravu, Ostravsko rádi, ne všichni jsou nadšeni ze specifického projevu ostravské kultury prostřednictvím tzv. železného harampádí.

7.8 Místa paměti

Pomníky jsou znamením vzpomínek, symboly minulosti, do trvanlivého materiálu zaznamenané vědomí dějin. Tvoří místa paměti. Z jejich jednoduché ikonografie lze rekonstruovat kolektivní paměť jako symbolickou identitu, která sloužila sociálním skupinám k zveřejňování a dokumentování společenské hierarchie a moci.
V ritualizovaném čase výročí se stávají místem inscenace politického a kulturního dění, propagují ideály iniciátorů zřízení. Pomníky, které ztratí pro společnost svou roli a funkci, se buď stávají tzv. zapomníky minulých časů, nebo jsou demonstrativně odstraněny z veřejného prostoru.

Do mapy nejsou zaneseny všechny pomníky instalované na území českého Slezska, jelikož v každé obci se nachází lokální místo paměti, které zpravidla upomíná na události válečných útrap první a druhé světové války či místní významné rodáky nebo osobnosti ze světa politiky, vědy a umění, které část životní poutě v daném místě prožily. Nadto je pro daný region fenoménem v poválečných letech odstraněná paměť vysídleného německého obyvatelstva regionu, tj. stržení pomníků či překrytí jejich původního ideového odkazu novou ideologií. První vlna masového odstraňování pomníků císaře Josefa II. a představitelů habsburské moci nastala živelně po říjnu 1918. Zákon na ochranu republiky z roku 1923 v § 26 stanovil sankce v případě neodstranění nebo zřízení protistátních monumentů a pomníků zřízených některému z členů habsbursko-lotrinského i hohenzollernského rodu ve veřejném prostoru.

V mapě jsou zakresleny pomníky veřejně připomínající historickou událost nebo historickou osobnost, které jsou regionálními místy paměti nebo mají z pohledu památkové péče kulturně-historickou hodnotu. Na základě sociologických šetření jsou z osobností regionu do mapy zaneseny místa působení Vincence Priessnitze (zakladatele moderní vodoléčby a lázní Gräfenberg) a slezského barda Petra Bezruče.

Na složitou historii multikonfesního soužití v regionu upomíná Toleranční pomník (1931) umístěný ve strmém srázu hory Godula na místě tajných schůzek evangelíků v době náboženské nesvobody. Památník odboje slezského lidu na Ostré Hůrce připomíná klíčové momenty z dějin českého hnutí ve Slezsku (tábory lidu 12. září 1869, 11. září 1898, 22. září 1918, 1. září 1929, 25. září 1938, 23. září 1945, 21. září 1969 a 19. května 1990) a obdobnou funkci ve východní části Slezska plní Pomník osvobozené půdy na Černé zemi v Sedlištích.

Utrpení první světové války originálně pojímá pomník v Bílém Potoce ze sochařské dílny Engelberta Kapse z roku 1922, který se intaktně dochoval v intravilánu obce a v roce 2018 byl zrestaurován. Monumentální Pomník padlým za Těšínsko (Orlová) připomíná události sedmidenní války a je místem posledního odpočinku 56 mužů, kteří padli v krvavém česko-polském konfliktu.

Nejpočetněji jsou v souboru zastoupeny místa paměti připomínající události spojené s druhou světovou válkou: areál čs. opevnění (Darkovičky), internační tábory, pomníky obětí pochodu smrti, pomníky a objekty partyzánského hnutí v Beskydech, pomníky nacistických represí v Lískovci u Frýdku, Životicích a Ivančeně, hřbitovy padlých vojáků (Hlučín) a monumentální Národní památník II. světové války v Hrabyni. Dobu komunistické nesvobody připomíná hřbitov řádových sester v Bílé Vodě.
Národní památník II. světové války v Hrabyni. Zdroj A. Pokludová.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..




Tabulka 7.1: Seznam míst paměti podle kategorie. Zdroj: OV, 2021
Klikni na tabulku pro zvětšení..




7.9 Zmizelá německá paměť – Hans Kudlich (*1823 – †1917)

Během svého dlouhého života se zapsal do kolektivní paměti německy hovořícího obyvatelstva Sudet. Kudlichův život i odkaz vhodně symbolizuje složitou situaci ve Slezsku v době eskalace nacionalismu a těžké (ne-li nemožné) hledání souladu mezi občanským a národním principem.
H ans Kudlich se narodil 25. října 1823 ve vesnici Úvalno (tehdy Lobenstein) nedaleko Krnova, kde jeho otec náležel k zámožným sedlákům. Po absolvování opavského gymnázia zamířil v roce 1839 na právnickou fakultu vídeňské univerzity. Během studií na univerzitě ho silně ovlivnilo mladoněmecké hnutí. Účastnil se shromáždění před budovou dolnorakouské zemské sněmovny v Panské ulici (Herrengasse) 13. března 1848, které bylo rozehnáno vojskem, čímž začala revoluce ve Vídni. Při zásahu vojskem byl těžce raněn. Po vyléčení odjel v červnu 1848 z Vídně domů do Úvalna. Kandidoval ve volbách do říšského sněmu (za hornobenešovský volební obvod) a byl zvolen. V červenci už jako poslanec přednesl svůj návrh na zrušení poddanství a roboty. Byť byl jeho původní návrh velmi stručný a až během následných dlouhých rokování se zrodil mnohem podrobnější zákon přijatý 31. srpna a císařem sankcionovaný 7. září 1848, byl to právě Kudlich, jenž byl později, od 70. let 19. století, v německojazyčném prostředí českých zemí uctíván jako osvoboditel rolníků (Bauernbefreier).

Protože se v říjnu 1848 zapletl do toho roku už třetí vídeňské revoluce, musel po rozpuštění parlamentu císařem 6. března 1849 (do té doby ho chránila poslanecká imunita) urychleně opustit zemi. Ukotvil ve Švýcarsku, kde vystudoval oční lékařství. Avšak diplomatický tlak rakouské vlády způsobil, že byl ze Švýcarska vypovězen a většinu svého dlouhého života následně prožil jako lékař v USA. Rok po odjezdu do Ameriky byl na jaře 1854 v Rakousku odsouzen k trestu smrti za údajnou vlastizradu. V roce 1867 však byl amnestován a od roku 1872 navštěvoval starou vlast. Nejdelší jedenáctiměsíční pobyt proběhl od jara 1872 do konce zimy 1873, převážnou většinu z něj strávil v rodném regionu. I po návratu do USA byl Hans Kudlich přítomen ve veřejném prostoru Rakouska, neboť ve svých novinových článcích a dopisech otiskovaných v německých periodikách v českých a rakouských zemích komentoval politické dění v monarchii. Stejně jako vídeňský student, i zralý a posléze starý Kudlich projevoval ve svých názorech podivuhodný mix demokratismu, antiklerikalismu, filosemitismu a německého šovinismu namířeného velmi ostře proti Slovanům, obzvláště proti Čechům. Němectví ztotožňoval s pokrokem, slovanství a češství s reakcionářským zpátečnictvím. Ve svých názorech ještě „přitvrdil“ během druhé návštěvy staré vlasti v roce 1888. Bylo zrovna 40. výročí revoluce 1848 a zrušení poddanství. Toho roku byly odhaleny i první Kudlichovy pomníky, a to výlučně v německojazyčných oblastech, a Kudlich byl při té příležitosti Němci v českých zemích při slavnostních festivitách oslavován jako osvoboditel rolníků. V této souvislosti je však ironií dějin, že Kudlich se už vůbec nestaral o společenské a ekonomické problémy venkova. Jeho tehdejší veřejné projevy a články ukazují, že už byl především německých nacionálním štváčem podporujícím centralistický model vlády v Předlitavsku a odsuzujícím jakékoliv české emancipační požadavky. V českém veřejném prostoru mohl stěží získat sympatie.

Tyto rezolutní postoje Kudlich zastával až do své smrti v roce 1917. V českých zemích bylo od roku 1888 do roku 1938 vybudováno minimálně 55 Kudlichových pomníků, téměř polovina z nich vznikla za první republiky z původních pomníků Josefa II. či Františka Josefa I. (připomínání členů habsburské dynastie ve veřejném prostoru totiž zakázal zákon z roku 1923). V době jejich slavnostního odhalování, tedy v čase eskalujícího nacionalismu, měly tyto pomníky manifestovat (a vlastně i formovat) identitu německého obyvatelstva českých zemí. Po druhé světové válce nastala éra jejich systematického odstraňování, neboť vzpomínaly na vyhnané německé obyvatelstvo. Pomníky obnovené po roce 1990 dnes tvoří mosty k obnovené multietnické paměti lokálního prostředí, jsou pravým symbolem smíření se s komplikovanou minulostí.

– V roce 1908 byl v Čakové zasazen pamětní dub Hanse Kudlicha. Pod stromem byla umístěna pamětní deska s textem „Hans Kudlich Eiche – Deutsche haltet den Nacken steif! – 1848–1908“ (Dub Hanse Kudlicha – Němci, neohýbejte svou šíji!). Pomník se dochoval do dnešních dnů, v roce 2005 byl se souhlasem obecního úřadu renovován. Z původního nápisu nebyla restaurována prostřední část obsahující Kudlichovo životní krédo.

– V roce 1908 byl v Čakové zasazen pamětní dub. Pomník odhalený v roce 1928 se dochoval do dnešních dnů. Dominantou pomníku je kamenný reliéf Hanse Kudlicha a pamětní deska s nápisem „Zum steten Andenken an den Bauernbefreier Hans Kudlich“ (K ustavičné památce Osvoboditele rolníků Hanse Kudlicha). Původní pamětní deska obsahovala i Kudlichovo krédo „Deutsche haltet den Nacken steif!“ (Němci, neohýbejte svou šíji!). Tato část původního nápisu není, vzhledem ke kontroverznímu vyznění, na nové pamětní desce po rekonstrukci pomníku v roce 2005 uvedena.

– Kudlichův pomník v Jistebníku byl slavnostně odhalen 17. července 1910. Za jeho základ posloužil v obci vykopaný bludný balvan. Na něj byly připevněny dvě měděné desky – jedna s Kudlichovým reliéfem a druhá s věnováním „Gewidmet Hans Kudlich – dem deutschen Volksmanne, Robotbefreier 1848“ (Věnováno H. K. – muži německého lidu, osvoboditeli z roboty). Pomník stojí na svém místě dodnes, ale nikdo netuší, co bylo jeho původním účelem. Po druhé světové válce totiž došlo k jeho „rededikaci“ na pomník padlým rudoarmějcům. Byly z něj odstraněny obě původní měděné desky a umístěny dvě nové pamětní desky s nápisy „Čest a sláva 16 padlým hrdinům. Zemřeli za naši svobodu“ a „ČSR – SSSR – Věrnost za věrnost – 1. a 2. května 1945“.

Hans Kudlich, ve věku 25 let jako zvolený poslanec říšského sněmu ve Vídni, student práv, 1848. Zdroj Niederösterreichisches Landesarchiv St. Pölten.
Klikni na obrázek pro zobrazení galerie..


– V září 1888 uspořádala německá politická reprezentace města Krnov u příležitosti 40. výročí zrušení roboty a poddanských povinností slavnostní odhalení pomníku císaře Josefa II. v parku a pamětní desky Hansi Kudlichovi v přilehlé grottě. Pomník a deska byly odhaleny za osobní účasti Hanse Kudlicha. Na pamětní desce stálo: „Dem Bauernbefreier Hans Kudlich errichtet am 23. September 1888“ (Osvoboditeli rolníků zřízeno dne 23. září 1888). Grotta byla odstraněna po druhé světové válce.

– V Loučkách (dnes místní část Zátoru) byl pomník odhalen u příležitosti stého výročí Kudlichova narození, tedy v roce 1923, a to v dolní části obce vedle silnice z Krnova do Bruntálu. V roce 2004 byly objeveny pozůstatky pomníku, jenž byl následně renovován a v roce 2006 odhalen na novém místě v obecním parku.

– Ve Staré Rudné, jež je dnes částí obce Rudná pod Pradědem, byl v roce 1898 nedaleko kostela u silnice z Malé Morávky do Světlé Hory odhalen pamětní kámen upomínající na 50. výročí vlády císaře Františka Josefa I. Vzhledem k zákazu habsburských pomníků ve veřejném prostoru českých zemí byl pomník 23. října 1924 nově věnován Hansi Kudlichovi. Kámen přečkal poválečné události a v roce 2005 na něj byla z iniciativy místního obecního úřadu umístěna nová pamětní deska. Je dvojjazyčná a souběžně upomíná na někdejší dedikaci císaři a posléze Hansi Kudlichovi.

– Tento pomník má ze všech slezských pomníků Hanse Kudlicha asi nejpestřejší osud. Vznikl v roce 1894 jako pomník Josefa II. Vzhledem ke změněným politickým podmínkám musel být v roce 1923 odstraněn a na prázdný sokl byla v roce 1926 busta Hanse Kudlicha vytvořená tehdy známým regionálním sochařem Josefem Obethem. Po druhé světové válce byl odstraněn i Kudlichův pomník a nahrazen obeliskem oslavujícím Rudou armádu. Tuto podobu má dodnes.

– Nejmonumentálnější upomínka na Hanse Kudlicha se dodnes tyčí na horním okraji jeho rodné obce. Má podobu vyhlídkové věže. Slavnostní položení základního kamene věže se uskutečnilo v září 1908. Mezi poklepáním na základní kámen a dokončením stavby uběhlo kvůli pomalému shromažďování potřebných financí pět let. O 11 let později, v roce 1924, bylo rozhodnuto o výstavbě mauzolea v patě rozhledny. V roce 1925 byly do dokončeného mauzolea umístěny urny Hanse Kudlicha a jeho manželky. Po druhé světové válce rozhledna chátrala a na počátku 90. let 20. století hrozila kvůli narušené statice její demolice. V roce 2000, hlavně díky iniciativě Kudlichova příbuzného Walthera Kudlicha, byla rozhledna rekonstruována.

ZÁVĚR

V současnosti území českého Slezska ovlivňují procesy celospolečenské transformace způsobené přechodem industriální společnosti na postindustriální, ve které je hlavním rozvojovým segmentem sektor služeb (např. bankovnictví, informační a komunikační technologie). Některé procesy mají kořeny v historii, jiné jsou projevem současných celoevropských globalizačních vlivů s dopadem na lokality. Mezi zásadní socioekonomické procesy, které ovlivňují současný a budoucí vývoj v území českého Slezska, patří především populační nestabilita území, způsobená snižující se porodností a vystěhováváním se obyvatel za prací. Stárnutí populace a úbytek obyvatel přirozenou měnou patří mezi demografické problémy, se kterými se potýká území nejen českého Slezska, ale také celá řada evropských zemí, např. Bavorsko. Velmi závažný se jeví problém stárnutí obyvatelstva, který se vyznačuje prodlužující se délkou života (naděje dožití) a zvyšováním podílu seniorů v populaci. Tato skutečnost má za následek zvyšující se podíl ekonomicky závislých lidí majících vyšší nároky jak na systém důchodového zabezpečení, tak na zdravotní a sociální péči i na bydlení. Na druhou stranu s ekonomickým rozvojem území je vidět narůstající počet cizinců v území, kteří se koncentrují ve velkých městech a v oblastech, kde působí zahraniční firmy. Tyto procesy jsou koncentrovány v oblasti Jesenicka, Ostravska, Karvinska, kde je zřetelný vliv dosídlení území po druhé světové válce a příchodu obyvatel za prací v průmyslu.

Současné procesy transformace postindustriální společnosti ovlivňují i sídelní strukturu území českého Slezska následujícím způsobem: základní republiková rozvojová osa probíhá severovýchodním směrem od Brna na Katovice. Vybudovaná dálnice D1 se projevuje i zvýšenou ekonomickou atraktivitou v okolí jejích sjezdů a přilehlých měst. Z hlediska dlouhodobého vývoje lze předpokládat, že i tento prostor se zahustí. Druhá regionální rozvojová osa procházející od Třince přes Český Těšín, Ostravu, Opavu s užším napojením na Krnov je ovlivněna dlouhodobým rozvojem sídelní struktury a lze předpokládat, že její význam zůstane klíčový pro Moravskoslezský kraj. Tato vazba mezi Ostravou a Opavou je zesílena po modernizaci a rozšíření silničního tahu I/11 včetně dobudování severního obchvatu Opavy. Po modernizaci I/11, východní část z Třince do Jablunkova s napojením na budovanou kapacitní silniční síť do Žiliny, lze předpokládat rozvoj osídlení v rámci rozvojové osy Ostrava – Třinec – hranice ČR/Slovensko. Snižuje se význam lokální rozvojové osy Ostrava – Karviná z důvodu poklesu pracovních míst i počtu lidí ve městě Karviná. Pokud nebude dobudované napojení Karviné na Bielsko-Białou, bude se tato osa zeslabovat. Oproti tomu se bude rozvíjet osa Ostrava – Český Těšín – BielskoBiała. Pro další vývoj území je klíčovou role silných měst a jejich spolupráce.

Proces suburbanizace v území českého Slezska je chápán jako transfer (stěhování) městských funkcí (tj. průmysl, služby, bydlení atd.) a obyvatelstva z jádrových částí sídel do přilehlých okrajových periferních oblastí. Jedná se o proces rozšiřování zastavěného území města, který můžeme zaznamenat jak u většiny měst vyspělých zemí, tak v historickém vývoji našich měst. Suburbanizace spolu s urbanizací a reurbanizací tvoří trojici dynamických procesů, kterými sídelní soustava reaguje na potřeby společnosti a jejich změny. O suburbanizaci můžeme mluvit přinejmenším od 18. století, kdy industrializace na jedné straně zhoršila podmínky pro bydlení v jádrech sídel a na druhé straně kolejová doprava a později automobily zlepšily mobilitu jejich obyvatel – důsledkem bylo stěhování těch, kdo na to měli, do venkovských oblastí přiléhajících k okrajům měst, kde se jim nabízely lepší podmínky k bydlení a odkud současně měli možnost neztratit kontakt s pracovními a společenskými příležitostmi spojenými se životem v jádrové části města. V současnosti působí všechny tři dříve zmíněné dynamické procesy v osídlení souběžně, v čase se mění pouze intenzita působení každého z nich a tím v součtu i výsledný směr jejich působení na osídlení. Rezidenční suburbanizace se projevuje především výstavbou nového bydlení v zázemí města a postupným odlivem lidí z jádrových částí větších měst do nových rodinných (v poslední době i bytových) domů v jejich okrajových částech nebo v okolních obcích.


Největší vliv na současnou krajinu, jak bylo identifikováno během prací na ATLASE, má kůrovcová kalamita, jejíž příčiny lze nalézt od založení smrkových lesů před rokem 1938, dále také současná rozdrobená struktura vlastníků a klimatické změny. Dalším negativním jevem jsou bleskové povodně a svahové sesuvy půdy (především v oblasti Beskyd). Od tradičního zemědělství přes kolektivizace se přešlo až k dnešní ekonomizaci (např. pěstování jen kukuřice, řepky). Důsledkem ekonomizace je také skutečnost, že je pro zemědělce důležitější naplnit bioplynovou stanici bio-hmotou, než ji využít jako krmivo pro dobytek, důsledkem je negativní vliv pěstování jednostranné vegetace na biodiverzitu. Další velké téma je sucho v krajině a jeho dopad. Současné klima odpovídá konci interglaciálu: střídají se dvě roční období, projevují se extrémní výkyvy v počasí. Mezi vybranými přírodními extrémy a jejich dopady na krajinu byly uvedeny povodně, sucho, silné větry (tornádo v Krnově), krupobití, geomorfologické extrémy (viz sesuvy, skalní řícení). Jako trvalé téma zvláště na Ostravsku je znečištění ovzduší přicházející především z pánevní oblasti ČR-PL (v řešení jsou lokální topeniště). Vyskytují se zde mimo jiné i invazní druhy rostlin a živočichů. Modely a predikce na příkladu vybraných invazních rostlin tvoří i specializované mapy.

Mezi globalizační megatrendy, které mají vliv na budoucnost území českého Slezska, patří také civilizační choroby, kdy narůstají dříve neznámé choroby způsobené různými faktory moderní civilizace. Jejich nárůst je daný změnou životního stylu, změnou stravovacích návyků, obyvatelé jsou vystaveni novým chemickým látkám a obecně se prodlužuje délka života i průměrný věk populace. Bude se měnit např. celospolečenské vnímání stáří. Města připravují projekty aktivního stárnutí, vytvářejí projekty přípravy na stáří, změnu bydlení. Za příčiny civilizačních chorob se považují zejména konzumace průmyslově vyráběných kalorických potravin, nadměrná konzumace jídla, alkoholu a cigaret, nadměrný a trvalý stres a nedostatek fyzického pohybu. Rostoucí individualismus a síla jednotlivců reprezentuje megatrend sílícího vlivu jednotlivce či malých skupin na celospolečenské, ekonomické i politické rozhodovací procesy, dále vůči společnosti i ekonomickým subjektům. Tento trend posiluje zvyšující se vzdělanost populace, tlak na nezadatelná lidská práva, rozšiřování individuálních svobod a nové technologie. Vysoká mobilita umožňuje globální propojení spotřebních a výrobních vzorců, nové modely práce i sociálních kontaktů a interakcí, tento megatrend také ovlivňuje odstraňování bariér pohybu osob, zboží a informací. S mobilitou souvisí nejen přesun osob, materiálů a zboží, ale i environmentální a sociální zátěže. I přes růst střední třídy se neustále zvětšují příjmové nerovnosti a stále se nedaří odstranit nerovnost mezi pohlavími, i přes její konvergující trend. Identifikovaným megatrendem je i rostoucí zadluženost a technologická mezera mezi nejchudšími a nejbohatšími obyvateli.


doc. Ing. Lubor Hruška, Ph.D. (ACC)

Resumé

Atlas je zaměřen na zmapování otisku historické paměti země Slezska, který je zde stále výrazný jak ve struktuře osídlení, v krajině a tvůrčí lidské činnosti v ní, tak i v myslích lidí žijících na tomto území, v jejich zvycích, hodnotách a kultuře. Atlas území českého Slezska vytvořil multidisciplinární tým odborníků na historii, demografii, sociologii, ekonomii, urbanismus a přírodní vědy. Syntézou odborných poznatků, které jsou uživatelsky přívětivou formou interpretovány v atlasu, došlo k vytvoření komplexního náhledu na vývoj území, jež bylo často vystaveno velkým historickým změnám v rámci středoevropského prostoru. Všechny tyto události měly zásadní vliv na historickou paměť obyvatel, kteří zde žijí, na vnímání jejich identity s územím a na sociokulturní vývoj. Atlas je tvořen souborem komentovaných map, které představují oblast českého Slezska v sedmi oddílech zabývajících se fyzickou geografií, historickou geografií, demografií, sociálně-kulturním vývojem, ekonomickými procesy, vývojem krajiny a identitou obyvatel území. Odborníci kromě historických a geografických informací pracovali také se sociologickými pojmy identita, kultura. Prostředkem pro získání sociologických informací o obyvatelích sledovaného území byl rozsáhlý kvantitativní průzkum výběrového souboru obyvatel (3 000 respondentů), jenž byl prohlouben kvalitativním šetřením formou 10 skupinových diskuzí v pěti oblastech sledovaného území. Získané informace jsou zapracovány v sedmém oddílu atlasu. Hlavním cílem atlasu je identifikace historických procesů, které ovlivňovaly obyvatelstvo i krajinu po roce 1848 do současnosti, na území českého Slezska a územně souvisejícího „moravského klínu“, byly popsány vzájemné interakce mezi společností a krajinou, hospodařením v krajině (historie lesnictví, zemědělství) a další procesy v území (vliv těžby, historické války). Obecně se jedná o vývoj společnosti českého Slezska v procesu modernizace s dopadem na kulturní krajinu, ve které lidé po staletí žijí. Kromě hlavního cíle jsou stanoveny dílčí cíle, které celou situaci dokreslují. Jsou zde zmapovány a vysvětleny kauzality vývoje územní, regionální, národní a kulturní identity včetně vývoje spokojenosti obyvatel s kvalitou života a jejich vnímání krajiny, ve které žijí. Data, která jsou kartograficky zobrazena do území, vysvětlují dlouhodobé ekonomické a sociodemografické procesy včetně vývoje struktury osídlení. Komplexním zmapováním specifik vývoje kulturní krajiny, která prošla dramatickými změnami, jsou zároveň identifikovány stopy událostí v krajině dokladující změny, které se na území odehrály. Multidisciplinární přístup k atlasu umožnil ucelené chápání krajiny, socioekonomických aktivit v ní a rozšířil také ve výsledku možnosti historických muzejních prezentací o pohledy jednotlivých přírodovědných a společenskovědních disciplín, které vysvětlují vzájemné historické a současné vlivy obyvatelstva na krajinu a sídla.

Použitá literatura

ABT, Lukáš, 2007. Atlas jesenických pramenů a jiných drobných památek. Hnutí Brontosaurus Jeseníky. Jeseník. ISBN 978-80-239-8935-9

ADAMUS, Alois, 1935. Dějiny novinářství na Ostravsku v přehledu. Moravská Ostrava.

AL SAHEB, Jan, 2007. Povýšení olomoucké církevní provincie na arcidiecézi roku 1777. Studia Comeniana et historica. 32(77–78), s. 132–145. ISSN 0323-2220.

AL SAHEB, Jan, 2011. K některým aspektům pobělohorské rekatolizace opavského knížectví. In: JIRÁSEK, Zdeněk a kol.: Církevní dějiny Slezska 18. až 20. století. Opava, s. 103–117.

ANDĚRA, Miloš, GAISLER, Jiří, 2012. Savci České republiky. Popis, rozšíření, ekologie, ochra-na. Nakladatelství Academia. Praha. ISBN 9788020029942

ANDĚRA, Miloš, HORÁČEK, Ivan, 2005. Poznáváme naše savce. Nakladatelství Sobotáles. Praha. ISBN 8086817083

ANONYM, 1781. Catalogus Petrino-Sarcandrinus. Deinde vero archi-presbyteratus, decantus, parochias, administraturas, capellanias, & cooperaturas locales in hac alma dioecesi archi-episcopali Olomucena existentes. Olomucii.

ANONYM, 1808. Catalogus venerabilis cleri saecularis et regularis almae dioecesis Wratislaviensis Austriacae ditionis 1807. Teschinii.

ANONYM, 1914. Handbuch des Bistums Breslau und Delegatur-Bezirks für das Jahr 1914. Breslau.

ANONYM, 1924. Obyvatelstvo Slezska a Hlučínska v několika důležitějších směrech na základě sčítání lidu ze dne 15. února 1921 se zvláštním ohledem na předešlá sčítání lidu. S dodatkem / Die Bevölkerung Schlesiens und des Hultschiner Gebietes in einigen wichtigeren Beziehungen auf Grund der Volkszählung vom 15. Februar 1921 mit besonderer Berücksichtigung der vorhergegangenen Volkszählungen. Mit einem Anhang. Opava.

ANONYM, 1929. Historisch-statistische Übersicht über die Verwaltungsbehörden, Anstalten und Seelsorgstellen des Bistums. Real-Handbuch des Bistums Breslau. Breslau.

ANONYM, 1968. Apoštolská administratura v Českém Těšíně. Stav k 1. prosinci 1968. Český Těšín.

BAKALA, Jaroslav a kol., 1992. Slezsko. Opava: Matice slezská.

BALATKOVÁ, Jitka, 2003. Organizační vývoj československé církve (husitské) na Moravě a ve Slezsku. In: KORDIOVSKÝ, Emil a JAN, Libor (eds.): Vývoj církevní správy na Moravě. Brno, s. 227–241. XXVII. Mikulovské sympozium.

BAŁATROWICZ, Piotr, 2004. Biskup Franciszek Śniegoń w służbie Kościoła. In: BUDNIAK, Józef a MOZOR, Karol (eds.). Kształtowanie tożsamości religijnej i kulturowej na Śląsku Cieszyńskim w latach działalności Książęco-Biskupiego Wikariatu Generalnego Księstwa Cieszyńskiego (1770–1925). Cieszyn, s. 69–79.

BALCAR, Lubomír a kol. (eds.). 1969. Církev v proměnách času. Sborník k 50. výročí spojení českobratrské církve evangelické. Praha.

BARÁNEK, Daniel, 2015. Židé na Frýdecku a Místecku. Židovské společenství a jeho tvůrci. Praha. Fontes, 15.

BARCUCH, Antonín, 2005. Počátky československé církve (husitské) v Radvanicích. Těšínsko. 48(3), s. 20–23.

BARCUCH, Antonín, ROHLOVÁ, Eva, 2001. Místopis starých Vítkovic. In: Ostrava. Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska 20. Ostrava, s. 270–303. ISBN 80-86101-41-X

BARTOŠ, Josef a kol., 1966. Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960. I. Územně správní vývoj státních a společenských institucí a organizací na Moravě a ve Slezsku v letech 1848–1960. Ostrava.

BARUŠ, Vlastimil a kol., 1989. Červená kniha ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů ČSSR. Díl 2. Kruhoústí, ryby, obojživelníci, plazi a savci. Státní zemědělské nakladatelství. Praha. ISBN 07-029-89

BEK, Pavel a kol., 2018. Historie státních drah 1918–2018. Praha: České dráhy, a. s. ISBN 978-80-8510-427-1.

BERGER, Józef, 1930. Ewangelicki zbór cieszyński po podziale Śląska w r. 1920. Czeski Cieszyn.

BEZDÍČEK, Josef, 1936. Silniční síť v obvodu technického referátu v Novém Jičíně. In: Technická práce na Ostravsku 1926–1936, s. 533–535.

BIAŁY, Franciszek, Biały, Lucyna (eds.), 2008. Periodyki śląskie od XV wieku do 1945 roku. Wrocław: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego. ISBN: 978-83-229-3041-0.

BIERMANN, Bogumił, 1859. Historya wiary ewangielickiéj w Ślązku austryackém, z osobliwym względem na dzieje ewangielickiego kościoła z laski danego przed Cieszynem. Pamiętnik ku 150letniemu jubileuszowi ewangielickiego kościoła Jezusowego przed Cieszynem. Cieszyn.

BÍLEK, Jiří, 2011. Kyselá těšínská jablíčka: československo-polské konflikty o Těšínsko 1919, 1938, 1945. Praha: Epocha. ISBN 978-80-7425-097-2.

BÍNA, Jan, DEMEK, Jaromír, 2012. Z nížin do hor. Geomorfologické jednotky České republiky. Academia, Praha. ISBN 978-80-200-2026-0

BLAHUT, Alois, 1977. Z historie letectví na Ostravsku a na památku bratří Žurovcových z Hartů na Novojičínsku, průkopníků letectví. Praha.

BOLTON, Jonathan, 2015. Světy disentu. Charta 77, Plastic People of Universe a česká kultura za komunismu. Praha: Academia. ISBN 978-80-200-2462-6.

BORÁK, Mečislav a kol., 2016. Ivančena: kamenné svědectví hrdinství a odvahy. Český Těšín: Muzeum Těšínska. ISBN 978-80-86696-43-0.

BORÁK, Mečislav, 1984. Zločin v Životicích. Ostrava: Profil.

BORÁK, Mečislav, 1997. Zábor Těšínska v říjnu 1938 a první fáze delimitace hranic mezi Československem a Polskem (výběr dokumentů). Časopis Slezského zemského muzea, série B. 46(3), 206–248. ISSN 0323-0678.

BORÁK, Mečislav, 2000. Druhá fáze delimitace hranic mezi Československem a Polskem na Těšínsku v listopadu 1938 (výběr dokumentů). Časopis Slezského zemského muzea, série B. 49(1), 51–94. ISSN 0323-0678.

BORÁK, Mečislav, 2003. Oskar Schindler ve službách abwehru na Ostravsku. In: Ostrava. Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska, 21. Šenov u Ostravy: Tilia, s. 240–262. ISBN 80-86101-77-0.

BORÁK, Mečislav, ed., 1998. Slezsko v dějinách českého státu. Opava: Slezský ústav SZM. ISBN 80-86101-18-5.

BORÁK, Mečislav, GAWRECKI, Dan (eds.), 1992. Nástin dějin Těšínska. Ostrava – Praha: Advertis.

BORÁK, Mečislav. 1984. Zločin v Životicích. Ostrava.

BRÁZDIL, Rudolf a kol., 2007. Vybrané přírodní extrémy a jejich dopady na Moravě a ve Slez-sku. Brno, Praha, Ostrava: Masarykova universita, Český hydrometeorologický ústav, Ústav geoniky Akademie věd ČR, v.v.i., 2007. 432 s. ISBN 978-80-210-4173-8.

BRŇOVJÁK, Jiří, 2018. Šlechtická společnost rakouského Slezska a poznámky k její sídelní strategii (1740–1918). In: JEŽ, Radim a PINDUR, David (eds.). Dům, palác a zámek v hmotné kultuře Slezska // Dom, pałac i zamek w kulturze materialnej Śląska. Český Těšín: Muzeum Těšínska, s. 57–96. Cieszyńskie studia muzealne 6 // Těšínský muzejní sborník 6. ISBN 978-80-86696-47-8.

BROŽ, Miroslav (ed.), 2002. Církev v proměnách času 1969–1999. Sborník Českobratrské církve evangelické. Praha.

BUBÍK, Pavel a kol., 2010. 100-lecie Związku Stanowczych Chrześcijan / 100. výročí Svazu rozhodných křesťanů. Cieszyn: Wydawnictvo Arka. ISBN 978-83-924755-6-9.

BUHL, Paul, 1973. Troppau von A bis Z. Ein Stadtlexikon. München. ISBN 978-37-61200-93-3

CASTLES, S., MILLER, M. J.: The Age Of Migration–International Population Movements in the Modern World. New York, The Guliford Press 1993.

CEKOTA, Vojtěch, 2008. K založení Ostravsko-opavské diecéze. Vlastivědné listy Slezska a severní Moravy. 34(2), 26–30. ISSN 1213-3140.

CRHOVÁ, Marie, 1995. Židé ve Slezsku. In: Židé a Morava. Sborník z konference konané v říjnu 1994 v Kroměříži. Kroměříž: Muzeum Kroměřížska, s. 43–47. ISBN 80-85945-09-6.

CZUDEK, Tadeáš, 2005. Vývoj reliéfu krajiny České republiky v kvartéru. Moravské zemské muzeum, Brno. ISBN 80-7028-270-3

ČECHÁK, Vladimír, 2004. Vývoj veřejné správy v Československu a České republice (1945–2004). Praha: Vysoká škola finanční a správní. ISBN 80-86754-22-7.

ČERMÁK, Jan, 1971. Zahájení výstavby přehrad v povodí Odry. In: Vodní hospodářství v povodí Odry 1945–1970. Reprezentační sborník. Ostrava, s. 88–96.

ČERMÁK, Jan. Přehrada na Moravici u Kružberka. Ostrava: Povodí Odry, podnik pro provoz a využití vodních toků, 1969. 92 stran.

ČERNÝ, Walter, DRCHAL, Karel, 1997. Ptáci. Aventinum nakladatelství, s.r.o., Praha. ISBN 80-7151-008-4

ČIHAŘ, Jiří, 2003. Naše ryby. Ottovo nakladatelství. Praha. ISBN 80-7181-904-2

ČSÚ (2014) Náboženská víra obyvatel podle výsledků sčítání lidu – 2011. Praha: ČSÚ. Dostupné na https://www.czso.cz/csu/czso/nabozenska-vira-obyvatel-podle-vysledku-scitani-lidu-2011-61wegp46fl

D´ELVERT, Christan, (1893). Zur Geschichte des katholischen Clerus in Mähren und Oesterreichischen-Schlesien. Brünn.

DĚDKOVÁ, Libuše a GRŮZA, Antonín, 2004. Zámek v Linhartovech. Průzkumy památek. 11(1), 153–173. ISSN 1212-1487.

DĚDKOVÁ, Libuše, 2000. Dva náhrobníky od sochaře Amanda Strausse. In: Památkový ústav v Ostravě. Výroční zpráva 1999. Ostrava: Památkový ústav v Ostravě, s. 63–65. ISBN 80-85034-18-2.

DOKOUPIL, Lumír, 1977. Struktury populace ostravské aglomerace před první světovou válkou. In: Sborník prací Pedagogické fakulty v Ostravě 55, řada C-12. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, s. 21–54. Studie k vývoji průmyslových oblastí.

DOKOUPIL, Lumír, 1986. Obyvatelstvo ostravské průmyslové oblasti do sčítání 1869. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.

DOKOUPIL, Lumír, MYŠKA, Milan, SVOBODA, Jiří a kol., 2005. Kulturněhistorická encyklopedie Slezska a severovýchodní Moravy. Ostrava: Ústav pro regionální studia Ostravské univerzity. ISBN 80-7368-024-6.

DOKOUPIL, Lumír, NESLÁDKOVÁ, Ludmila a LIPOVSKI, Radek, 2014. Populace rakouského Slezska a severovýchodní Moravy v éře modernizace (od 60. let 19. století do první světové války). Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě. ISBN 978-80-7464-729-1.

DOKOUPIL, Lumír, NESLÁDKOVÁ, Ludmila a LIPOVSKI, Radek, 2020. Demografický vývoj v letech 1869–1914. In: ZÁŘICKÝ, Aleš a kol., Rakouské Slezsko v procesu modernizace 1742–1914. II. díl. Ostrava: Ostravská univerzita, s. 869–951. ISBN 978-80-7599-133-1.

DUDA, Josef, KRKAVEC, František, 1959. Zelené klenoty – zámecké parky na Hlučínsku a Opavsku. Ostrava.

DUDA, Josef, KŘÍŽ, Zdeněk, 1962. Dřeviny opavských parků a zahrad 1. Časopis Slezského muzea, série A, 11, s. 15–19.

DUNGEL, Jan, GAISLER, Jiří, 2002. Atlas savců České a Slovenské republiky. Nakladatelství Academia. Praha. ISBN 80-200-1026-2

DUNGEL, Jan, HUDEC, Karel, 2001. Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Nakladatelství Academia. Praha. ISBN 80-200-0927-2

DUNGEL, Jan, ŘEHÁK, Zdeněk, 2005. Atlas ryb, obojživelníků a plazů České a Slovenské republiky. Nakladatelství Academia. Praha. ISBN 80-200-1282-6

DUŠEK, Pavel, 2003. Encyklopedie městské dopravy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri. ISBN 80-7277-159-0.

DVOŘÁK, Jan a kol., 1994. 100 let městské hromadné dopravy v Ostravě. Ostrava: Dopravní podnik města Ostravy.

EICHLER, Karel, 1888. Poutní místa a milostivé obrazy na Moravě a v rak. Slezsku. I/II. Brno.

FAJMAN, Marek, 2008. Architektura tolerančních modliteben církve augsburského vyznání na území Čech, Moravy a rakouského Slezska do roku 1800. In: MACEK, Ondřej (ed.): Po vzoru Berojských. Život i víra českých a moravských evangelíků v předtoleranční a toleranční době. Praha, s. 489–518.

FIALOVÁ, Ludmila a kol., 1996. Dějiny obyvatelstva českých zemí. Praha: Mladá fronta. ISBN 80-204-0283-7.

FIEDOR, Jiří, 2007. Bílé vrány v černém kraji. Chartisté a nezávislé iniciativy na Ostravsku. Dějiny a současnost. 29(2), 40–43. ISSN 0418-5129.

FOLDYNOVÁ, Ivana, HRUŠKOVÁ, Andrea, ŠOTKOVSKÝ, Ivan, KUBÁŇ, David a kol. 2018 Socio-ekonomická studie zájmového území. Ostrava: ACCENDO.

FOLTYSOVÁ, Jana, 2021. Opava zvelebí neatraktivní místa. Hláska. Zpravodaj statutárního města Opavy 26 (2), s. 10–11.

FOLTÝN, Dušan a kol., 2005. Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha.

FOLWARCZNÁ, Kristýna, 2014. Průmyslová, živnostenská, kulturní a hospodářská výstava Těšínska a Ostravska v Orlové 1926. Ostrava. Diplomová práce. Ostravská univerzita. Filozofická fakulta. Katedra historie.

FROLEC, Václav. Lidová architektura na Moravě a ve Slezsku. Vyd. 1. Brno: Blok, 1974. 399 s.

FUKALA, Radek, 2007. Slezsko neznámá země koruny české. České Budějovice, ISBN 978-80-86829-23-4.

GABRIELOVÁ, Petra, 2009. Historie rozhodných křesťanů letničních v dokumentech Státní bezpečnosti (70. a 80. léta 20. století). Sborník Archivu bezpečnostních složek. 7, s. 113–121.

GAISLER, Jiří, ZIMA, Jan, 2007. Ekologická nika. In: Zoologie obratlovců. Nakladatelství Academia. Praha, s. 154 – 158. ISBN 978-80-200-1484-9

GALOS, Adam, 1992. Kardynał Kopp – postać fascynująca i kontrowesyjna. In: Matwijowski, Krystin (ed.): Ludzie śląskiego Kościoła katolickiego. Wrocław, s. 53–59.

GARBA, Karel, 1974. Úzkorozchodné dráhy na Ostravsku 1902–1973. I. a II. díl. Brno: Technické muzeum v Brně.

GARBA, Karel, 1990. Dopravní spojení Hlučínska s Ostravskem. Ostrava: Dopravní podnik města Ostravy.

GAWRECKÁ, Marie, 2002. Němci ve Slezsku 1918 - 1938. Opava, ISBN 80-86458-10-5.

GAWRECKÁ, Marie, 2004. Československé Slezsko mezi světovými válkami 1918 – 1938. Opava, ISBN 80-7248-233-5.

GAWRECKI, Dan a kol., 2003. Dějiny českého Slezska 1740–2000. Opava: Slezská univerzita v Opavě. ISBN 80-7248-226-2.

GAWRECKI, Dan, 1999. Politické a národnostní poměry v těšínském Slezsku 1918–1938. Český Těšín: Muzeum Těšínska. Studie o Těšínsku, 15. ISBN 80-902355-4-9.

GAWRECKI, Dan, 2000. Der schlesische Landtag. In: WANDRUSZKA, Adam a URBANITSCH, Peter (Hrsg.), Die Habsburgermonarchie 1848–1918. Band 7, Teilband 2. Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, s. 2105–2130. ISBN 3-7001-2871-1.

GAWRECKI, Dan, 2000. Pokusy o zřízení biskupství v Opavě. In: Opava. Sborník k dějinám města, 2. Kravaře: AVE Centrum Kravaře, s. 45–48. ISBN 80-86268-02-0.

GAWRECKI, Dan, 2002. Slezsko, územní vymezení, pojmy, úvahy. Vlastivědné listy, č. 1, s. 1–5. č. 2, s. 1–4.

GAWRECKI, Dan, 2003b. Slezský zemský sněm a otázka zřízení biskupství v Opavě v letech 1866–1868. In: KORDIOVSKÝ, Emil a JAN, Libor (eds.): Vývoj církevní správy na Moravě. Brno, s. 141–149. XXVII. Mikulovské sympozium.

GEBAUER, Josef, 1992. Hnojník a Beesové. Vlastivědné listy Slezska a severní Moravy. 18(1), 19–21. ISSN 1213-3140.

GOJNICZEK, Wacław a KACZMAREK, Ryszard (eds.), 2017. 500 lat Reformacji na Górnym Śląsku. Katowice.

GOSS, J. D. a LINDQUIST, B.: Conceptualizing International Labor Migration: A Structuration Perspective. International Migration Review, Summer 1995, 29(2), 317–351.

GRIM, Tomáš, 2014. Vývoj státních hranic v Českém Slezsku. In: Opava. Sborník k dějinám města, 8. Opava: Statutární město Opava ve spolupráci s Maticí slezskou, s. 16–22. ISBN 978-80-86887-20-3.

GROBELNÝ, Andělín, 1985. Heinrich Jöckel ve Skrochovicích na Opavsku na podzim 1939. In: Terezínské listy 14. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství, s. 20–37.

GROF, Leopold, 1994. Kročeje ostravskou železniční historií: v obvodu bývalého provozního oddílu ČSD Ostrava 1847–1990. Ostrava: APEX.

GRÖSCHEL, Bernhard, 1993. Die Presse Oberschlesiens von den Anfängen bis zum Jahre 1945. Dokumentation und Strukturbeschreibung. Berlin: Gebr. Mann. Schriften der Stiftung Haus Oberschlesien, 4. ISBN 978-3786116691.

GRŮZA, Antonín, 2004. Osudy slezskoostravského hradu v 19. století. In: Sborník Národního památkového ústavu v Ostravě. Ostrava: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Ostravě, s. 50–65. ISBN 80-85034-30-1.

HALBWACHS, Maurice, 2009. Kolektivní paměť. Praha: Sociologické nakladatelství, ISBN 978-80-7419-016-3.

HAMPL, M. (2005) Geografická organizace společnosti v České republice: transformační procesy a jejich obecný kontext. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje.

HAMPLOVÁ, D. (2010) Česká religiozita – církevní příslušnost a víra ve světle Sčítání lidu a dat ISSP 2008. NAŠE SPOLEČNOST číslo 1 roč. 2010

HAMZA, Pavel, 2005. 30. duben 1945 u Říšského mostu v centru Ostravy aneb Opravdu Miloš Sýkora? In: Ostrava 22. s. 250–271. ISBN 80-86904-05-9.

HANIČÁK, Ondřej, KOLÁŘ, Ondřej, ed., 2017. 140 let Matice opavské. Vybrané kapitoly z dějin české národnostní emancipace ve Slezsku. Opava, ISBN 978-80-86887-24-1.

HAVLÍČEK, T. – Klingorová, K. – Lysák, J. Atlas náboženství Česka: The atlas of religions in Czechia. Praha: Karolinum, 2017. ISBN 978-80-246-3794-5.

HELLER, Michał, 2000. Zmiany w strukturach organizacyjnych Kościołów katolickiego i ewangelickiego na Śląsku Cieszyńskim (1918–1937). In: Chmiel, Peter a Drabina, Jan (eds.): Die konfessionellen Verhältnisse im Teschener Schlesien von Mittelater bis zur Gegenwart / Stosunki wyznaniowe na Śląsku Cieszyńskim od średniowiecza do współczesności. Ratingen: Stiftung Haus Oberschlesien, s. 203–214. Tagungsreihe der Stiftung Haus Oberschlesien, 9. ISBN 83-908802-3-7.

HERMAN, Gustav a SVOBODA, Josef, 1928. Československé silnice. Jejich zlepšení ze silničního fondu. Praha: Ministerstvo veřejných prací.

HERNOVÁ, Šárka, 1968. Demografická charakteristika Slováků, Poláků a Němců podle výsledků sčítání lidu z let 1950 a 1961. Slezský sborník. 66(3), 289–309. ISSN 0037-6833.

HEŘMANOVÁ, E., CHROMÝ, P. a kol., 2009. Kulturní regiony a geografie kultury. Praha: ASPI, a.s., ISBN 978-80-7357-339-3.

Historie Československé státní automobilové dopravy, n. p. Ostrava, nositele státního vyznamenání „Za zásluhy o výstavbu“, 1949–1980. Ostrava: ČSAD. Interní tisk.

HLAVAČKA, Milan, Marès, Antoin, 2011. Paměť míst, událostí a osobností. Historie jako identita a manipulace. Praha: Historický ústav, ISBN 978-80.7286-186-6.

HOMAN, Aleš, 2003. Moravská Ostrava jako útočiště uprchlíků z německého a polského záboru na podzim roku 1938. In: Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska, 21. Šenov u Ostravy: Tilia, s. 221–239. ISBN 80-86101-77-0.

HOMOLA, Irena, 1968. Tygodnik Cieszyński i Gwiazdka Cieszyńska pod redakcją Pawła Stalmacha 1848–1887. Katowice: Państwowe Wydawn. Naukowe.

HONS, Josef, 1975. Dejiny dopravy na území ČSSR. Bratislava: Alfa. Vydavateľstvo technickej a ekonomickej literatúry.

HORSKÁ, Pavla a kol., 1990. Dětství, rodina a stáří v dějinách Evropy. Praha: Panorama. ISBN 80-7038-011-X.

HRUŠKA Lubor a kol. Socioekonomický atlas Moravskoslezského kraje. (s textovým rozborem) Ostrava: ACCENDO – Centrum pro vědu a výzkum, o.p.s., 2012. ISBN: 978-80-904810-6-0.

HRUŠKA, L.; HRUŠKOVÁ, A.; ŠLACHTOVÁ, H.; BUJOK, P.; KUBÁŇ, D. a kol. Epidemiologická studie zájmového území. Ostrava: ACCENDO, 2018.

HRUŠKA-TVRDÝ Lubor. Změny ve struktuře osídlení a jejich dopad na rozvoj měst a regionů: Pohled prostorové sociologie s využitím multikriteriálních analýz. 1. vyd. Ostrava: ACCENDO – Centrum pro vědu a výzkum, o.p.s., 2012. ISBN 978-80-904810-4-6. 318 s.

HUBÁČEK, Adam a KOLÁŘ, František, 2016. Oderský zámek. Zaniklý klenot města. Odry: Muzeum Oderska. ISBN 978-80-270-0849-0.

HURT, Rudolf, 1960. Dějiny rybníkářství na Moravě a ve Slezsku, díl 1. a 2. Krajské nakladatelství Ostrava.

HŮRSKÝ, Josef, 1979. Osobní doprava ve Slezsku v letech 1850–1889 (ve srovnání s Moravou). Slezský sborník. 77(3), 199–210. ISSN 0037-6833.

HŮRSKÝ, Josef, 1983. Vývoj dopravního zpřístupnění slezských měst před první světovou válkou. Slezský sborník. 81(3), 196–210. ISSN 0037-6833.

CHLEBEK, Karel, 2014. 100 let služby Moravskoslezského sdružení. Ostrava.

CHROMCOVÁ, Gabriela, 2004. Noviny Těšínské 1894–2004. Český Těšín: Město Český Těšín – Městský úřad Český Těšín, Odbor školství a kultury ve spolupráci s Muzeem Těšínska. ISBN 80-254-0078-6.

CHROMÝ, Pavel, 2009. Region a regionalismus, Geografické rozhledy, 19 (1), 2-5.

CHYTRÝ, Milan et al., 2010. Katalog biotopů České republiky. Druhé vydání. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR. ISBN 978-80-87457-03-0

INDRA, Bohumír, 1996. Přestavba starého a stavba nového zámku ve Velkých Heralticích koncem 17. a 18. století. Časopis Slezského zemského muzea, série B. 45(1), 1–15. ISSN 0323-0678.

IVÁNEK, Jakub, Smolka, Zdeněk (eds.), 2013. Kulturně-historická encyklopedie českého Slezska a severovýchodní Moravy. 2. vydání. Ostrava: Ústav pro regionální studia Filozofické fakulty Ostravské univerzity. ISBN 978-80-7464-385-9.

IZYDORCZYK, Fabiana a SPYRA, Janusz, 2002. Dzieje Miłosierdzia. Zgromadzenie Siostr Miłosierdzia św. Karola Boromeusza w Cieszynie (1876–2001). Kraków.

JAKL, Tomáš, 2004. Květen 1945 v českých zemích: pozemní operace vojsk Osy a Spojenců. Praha: Miroslav Bílý. ISBN 80-86524-07-8.

JANÁK, Jan, 1990. Moravská a slezská správa a samospráva v letech 1740 až 1948. Vlastivědný věstník moravský. 42(3), s. 338–356. ISSN 0323-2581.

JANČUROVÁ, Jaroslava, 1967. Vliv migračních pohybů obyvatelstva v letech 1960-1964 na populační situaci v Severomoravském kraji. Slezský sborník. 65(2), 145–170. ISSN 0037-6833.

JANKOWIAK, Stanisław, 2002. Śląsk Cieszyński w stosunkach polsko-czechosłowackich po II wojnie światowej. In: Czubiński, Antoni (ed.). Problemy narodowościowe Europy Środkowo-Wschodniej w XIX i XX wieku. Księga pamiątkowa dla Profesora Przemysława Hausera. Poznań: Wydawnictwo Naukowe Uniwersytetu im. Adama Mickiewicza, s. 577–587. ISBN 978-8323212065.

JANOSCH, Hermann, 1930. Das Hultschiner Ländchen. Ratibor.

JEMELKA, Martin a Štofaník, Jakub, 2020. Víra a nevíra ve stínu továrních komínů. Náboženský život průmyslového dělnictva v českých zemích (1918–1938). Praha.

JEMELKA, Martin, 2014. Ostrava duchovním a náboženským centrem republiky československé? Studia historica brunensia. 61(2), s. 230–232.

JEMELKA, Martin, 2018. Mezi národem, konfesí a třídou: pluralita náboženských kultur meziválečného Slezska. In: KOLÁŘ, Ondřej a kol.: Slezsko a Ostravsko v Masarykově republice. Opava: Slezské zemské muzeum, s. 37–47. ISBN 978-80-87789-51-3.

JINDRA, Martin a Sladkowski, Marcel (eds.), 2020. Biografický slovník Církve československé husitské. Praha.

JINDRA, Martin, 2017. Sáhnout si do ran tohoto světa. Perzekuce a rezistence Církve československé (husitské) v letech 1938–1945. Praha: ÚSTR, Církev československá husitská. ISBN 978-80-87912-80-5.

JIRÁSEK, Zdeněk, 1991. Slezská idea v poválečném Československu. Časopis Slezského zemského muzea, série B, 40, s. 185–191.

JIRÁSEK, Zdeněk, 2014. "Ocelová koncepce" hospodářství českých zemí 1947-1953. Opava: Slezská univerzita v Opavě. ISBN 978-80-7510-116-7.

JIŘÍK, Karel a kol., 1993. Dějiny Ostravy. Ostrava: Sfinga. ISBN 80-85491-39-7.

KACZMARCZYK, Stanislav a kol., 2005. Křesťanské společenství na Těšínsku. Český Těšín.

KADLEC, Petr a kol., 2016: Národnostní statistika v českých zemích 1880–1930. Mechanismy, problémy a důsledky národnostní klasifikace. II. díl. Ostrava: Ostravská univerzita. ISBN 978-80-7422-551-2.

KADLEC, Petr, 2013. Střední školy a jejich studenti. K formování inteligence na severní Moravě a ve Slezsku ve druhé polovině 19. a na počátku 20. století. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity. ISBN 978-80-7464-253-1.

KALETA, Jan a kol., 1981. Církev bratrská na Těšínsku. In: Košťál, Miloslav a kol.: Sto let ve službě evangelia (1880–1980). Jubilejní sborník Církve bratrské. Praha, s. 145–152.

KAMIŃSKI, Marek, 2004. Konflikt polsko-czeski 1918–1921. Warszawa: Instytut Historii PAN. ISBN 83-88973-05-3.

KÁRNÍKOVÁ, Ludmila, 1965. Vývoj obyvatelstva v českých zemích 1754–1914. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd.

KASZPER, Roman, Małysz, Bohdan a Szymeczek, Józef. 2009. Poláci na Těšínsku: studijní materiál. Český Těšín.

KILIÁNOVÁ, Gabriela, KOWALSKÁ, Eva a KREKOVIČOVÁ, Eva, ed., 2009. My a tí druhí v modernej spoločnosti. Konštrukcie a transformácie kolektívnych identít. Bratislava: Veda, ISBN 978-80-224-1025-0.

KIRCHNER, Karel, SMOLOVÁ, Irena, 2010. Základy antropogenní geomorfologie. Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc. ISBN 978-80-244-2376-0

KLADIWA, Pavel a kol., 2016. Národnostní statistika v českých zemích 1880–1930. Mechanismy, problémy a důsledky národnostní klasifikace. I. díl. Ostrava: Ostravská univerzita. ISBN 978-80-7422-550-5.

KLADIWA, Pavel a POKLUDOVÁ, Andrea, 2012. Hans Kudlich (1823–1917): cesta života a mýtu. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity. ISBN 978-80-7464-159-6.

KLADIWA, Pavel, POKLUDOVÁ, Andrea, KAFKOVÁ, Renata, 2008. Lesk a bída obecních samospráv Moravy a Slezska 1850 – 1914. Díl II./1. Ostrava. ISBN 978-80-7368-595-9

KLADIWA, Pavel et. al, 2016. Národnostní statistika v českých zemích 1880-1930: Mechanismy, problémy a důsledky národnostní klasifikace. 1. Praha

KLADIWA, Pavel, 2015. Smýšlením Němci, statisticky Češi. Národnostní klasifikace na meziválečném Hlučínsku. Časopis Slezského zemského muzea, série B. 64(1), 21–34. ISSN 0323-0678.

KLADIWA, Pavel, POKLUDOVÁ, Andrea a KAFKOVÁ, Renáta, 2008. Lesk a bída obecních samospráv Moravy a Slezska 1850–1914. Díl II. Sv. 1. Muži z radnice. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity. ISBN 978-80-7368-595-9.

KLADIWA, Pavel, POKLUDOVÁ, Andrea a KAFKOVÁ, Renáta, 2009. Lesk a bída obecních samospráv Moravy a Slezska 1850–1914. Díl II. Sv. 2. Budování infrastruktury. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity. ISBN 978-80-7368-738-0.

KNAPÍK, Jiří, 2003. Slezský ústav v Praze a vědecký výzkum Slezska v letech 1945-1950. Práce z dějin vědy. sv.6, Praha, s. 475-548.

KNAPÍK, Jiří, 2004. Slezský studijní ústav v Opavě 1945–1958: proměny vědeckého pracoviště v regionu. Praha: Výzkumné centrum pro dějiny vědy, Práce z dějin vědy, sv. 15. ISBN 80-86103-80-3.

KNAPÍK, Jiří, JIRÁSEK, Zdeněk, 2010. Nechtěné Slezsko. Reflexe českého „slezanství“ v poválečném Československu (1945-1969). Soudobé dějiny, č. 3, s. 421-440.

KNAPÍKOVÁ, Jaromíra, 2007. Matice opavská. Spolek osobnosti a národní snahy ve Slezsku 1877-1948. Opava, ISBN:978-80-86887-08-1.

KOLÁŘ, Ondřej, 2017. K vnímání „nepřítele“ a „osvoboditele“ v bojích jara 1945 v paměti českého obyvatelstva Slezska a Ostravska. Historica: Revue pro historii a příbuzné vědy. 8(2), 183–196. ISSN 1803-7550.

KOLÁŘOVÁ, Eva, 2004. Státní zámek Hradec nad Moravicí. Vývojové polohy exteriérů a interiérů se zvláštním zaměřením na 19. století. Východiska a výsledky dosavadní památkové obnovy. In: Sborník Národního památkového ústavu v Ostravě. Ostrava: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Ostravě, s. 21–37. ISBN 80-85034-30-1.

KOLÁŘOVÁ, Eva, 2009. Příběh zámku a mauzolea knížat Lichnovských v Chuchelné a vzájemné vazby na zámek Hradec. In: Sborník Národního památkového ústavu v Ostravě. Ostrava: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Ostravě, s. 61–84. ISBN 978-80-85034-55-4.

KOLÁŘOVÁ, Eva, 2015. Příběh raduňského zámku. Kroměříž: Národní památkový ústav. ISBN 978-80-87231-28-9.

KOLÁŘOVÁ, Ivana a KOLÁŘ, Ondřej, 2020. Československé četnictvo a policie ve sporu o Těšínsko (1918–1920). Praha: Academia. ISBN 978-80-200-3140-2.

KOLATSCHEK, Julius A., 1869. Die evangelische Kirche Oesterreichs in den deutsch-slavischen Ländern. Wien.

Kolektiv autorů, 2013. Ostravsko-opavská operace v paměti českých veteránů. Montanex. Ostra-va. ISBN 9788072253845

KOLEKTIV, 2008. Ostravský oblastní vodovod 1958–2008. Ostrava.

Koncepce rozvoje dopravní infrastruktury Moravskoslezského kraje. [online]. Dostupné na: https://ma21.msk.cz/cz/doprava/koncepce-rozvoje-dopravni-infrastruktury-40486/ [cit. dne 30. 1. 2021].

KOPECKÝ, Milan, 2001. 1. československá samostatná tanková brigáda v SSSR: tankisté československé zahraniční armády na Východní frontě 1943–1945. Praha: MBI. ISBN 80-86524-00-0.

KORBELÁŘOVÁ, Irena a ŽÁČEK, Rudolf, 2003. Přínos statistických pramenů olomoucké diecéze z předjosefinského období pro historiografii Slezska. In: KORDIOVSKÝ, Emil a JAN, Libor (eds.): Vývoj církevní správy na Moravě. Brno, s. 341–346. XXVII. Mikulovské sympozium 2002.

KOUŘILOVÁ, Markéta a PELC, Martin, 2007. Historický kontext proměn zámku ve Studénce. Časopis Slezského zemského muzea, série B. 56(1), 59–72. ISSN 0323-0678.

KOVAŘÍK, Petr, 2019. Naše studánky. Pověsti – legendy – místopis. Universum, Praha. ISBN 978-80-242-6303-8

KOŽENÝ, Metoděj, 1936. Silniční síť na Opavsku. In: Technická práce na Ostravsku 1926–1936, s. 531–532.

KRAJÍČEK, L.; Vorel, I., Hruška-Tvrdý, L. a kol. Cílové charakteristiky krajiny Moravskoslezského kraje – Návrhová část I.

KRÁL, Martin, IVÁNEK, Jakub a PECHÁČEK, Jiří, 2013. Zámek v Hlavnici. Vlastivědné listy Slezska a severní Moravy. 39(1), 29–32. ISSN 1213-3140.

KREJČIŘÍK, Mojmír. 2009. Kleinové: historie moravské podnikatelské rodiny. Brno: Statutární město Brno, Archiv města Brna. ISBN 978-80-86736-13-6.

KREJSA, František (1986). Katalog olomoucké arcidiecéze za biskupa ThDr. Josefa Vrany. Olomouc.

KŘÍŽ, Zdeněk, 1961. Krajské arboretum v Novém Dvoře u Opavy. Ostrava.

KŘÍŽ, Zdeněk, 1971. Významné parky Severomoravského kraje. Ostrava.

KUBICA, Michal, 2019. Utváření nové hranice Slezska roku 1742 se zřetelem k Těšínskému knížectví. Těšínsko. 62(1), 3–16. ISSN 0139-7605.

KUBÍČEK, Jaromír, 2001. Noviny a časopisy na Moravě a ve Slezsku do roku 1918. Brno: Moravská zemská knihovna. Bibliografie a prameny k vývoji Moravy, 39. ISBN 80-7051-133-8.

KUČA, Karel. Oblasti dochovaných strukturálně výrazných plužin v České republice. Zprávy památkové péče, 2014, 74(1), s. 34-49. ISSN 1210-5538.

KUČA, Karel. Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. IV. díl, Ml-Pan. 1. vyd. Praha: Libri, 2000. 941 s. ISBN 80-85983-12-5.

KUČERA, Rudolf a kol., 2012. Identity v českých zemích 19. a 20. století. Hledaní a proměny, Praha: Masarykův ústav a Archiv AV ČR, ISBN 978-80-86495-98-9.

KUFA, Pavel, 2018. Letní sídlo Larisch-Mönnichů ve Fryštátě. In: JEŽ, Radim a PINDUR, David (eds.). Dům, palác a zámek v hmotné kultuře Slezska // Dom, pałac i zamek w kulturze materialnej Śląska. Český Těšín: Muzeum Těšínska, s. 271–286. Cieszyńskie studia muzealne 6 // Těšínský muzejní sborník 6. ISBN 978-80-86696-47-8.

KUPKA, Vladimír a kol., 2006. Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha, Libri. ISBN 978-80-7277-096-0

LARISCH, Jan, 2015. Pronásledování katolické církve v době nacistické okupace na území ostravsko-opavské diecéze. Ostrava.

LÁZNIČKA, Zdeněk. Půdorys slezských měst. [Opava: Matice moravská], 1945. [19] s.

LÁZNIČKA, Zdeněk. Typy venkovského osídlení v Československu = Tipy derevenskogo rasselenija v Čechoslovakii = Typen des ländlichen Siedlungswesens in der Tschechoslowakei. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1956. s. 95–134. Práce Brněnské základny Československé akademie věd = Acta Academiae scientiarum Čechoslovenciae basis Brunensis; 1956: ročník 28.: sešit 3.: spis 338.

LÍDL, Václav a kol., 2009. Silnice a dálnice v České republice. Rudná u Prahy: Agentura Lucie. ISBN 978-80-87138-14-4.

LIPOVSKI, Radek, 2020. Demografický vývoj a národnostní otázka od poloviny 19. století do současnosti. In: Český Těšín 1920–2020. Český Těšín–Ostrava–Třinec: Wart, s. 147–201. ISBN 978-80-905079-7-5.

LOBKOWICZ, František Václav, 2011. Patnáct let existence Diecéze ostravsko-opavské v úvahách a vzpomínkách prvního ostravsko-opavského biskupa. In: ŽÁČEK, Rudolf a kol.: Ostravsko-opavská diecéze. Kořeny a souvislosti. Opava, s. 120–125.

LOKOČ, Radim, DOVALA, Ondřej, PŘASLIČÁK, Miroslav a kol., 2011. Ovoce Opavska, Krnovska a Osoblažska. Místní akční skupina Opavsko, Místní akční skupina Rozvoj Krnovska. ISBN 978-80-254-5803-7

LOKOČ, Radim, LOKOČOVÁ, Michaela, 2010. Vývoj krajiny v České republice. Lipka - školské zařízení pro environmentální vzdělávání, Brno. ISBN 978-80-904807-3-5

LOKOČ, Radim, TINZOVÁ, Bohumila, DOVALA, Ondřej, 2013. Moravský sladkoplodý jeřáb z Ostružné do světa. Eberesche, Jeseník. ISBN 978-80-260-4725-4

LONDZIN, Józef, 1926. Historja generalnego wikarjatu w Cieszynie. Cieszyn.

LOSOS, Bohumil a kol., 1984. Člověk jako ekologický faktor. In: Ekologie živočichů. Státní pe-dagogické nakladatelství. Praha, s. 281 – 301.

LUKEŠ, Josef, 1913. Obraz Slezska v číslech. Praha: Národní rada česká.

MACEK, Jaroslav, ŽÁČEK, Václav, 1958. Krajská správa v českých zemích a její archivní fondy. Praha Archivní správa ministerstva vnitra ČSR.

MAHEL, Richard, 2002. Stanovení státní hranice ve Slezsku v roce 1742–43 podle materiálů Královského úřadu v Opavě. In: Státní okresní archiv Kroměříž, archivní ročenka, 8. Holešov: Státní okresní archiv Kroměříž, s. 8–55. ISBN 80-239-0334-9.

MAHEL, Richard, 2005. Stanovení státní hranice v niském knížectví v rámci nové slezské hranice po míru vratislavském 1742. In: Jesenicko. Vlastivědný sborník, 6. Jeseník: SOkA Jeseník a Vlastivědné muzeum Jesenicka, s. 5–23. ISBN 80-903430-3-1.

MAHEL, Richard, 2013. Stanovení státní hranice ve Slezsku mezi podunajskou monarchií a pruským královstvím v letech 1742–1743, s přihlédnutím k Hlučínsku a Opavsku. Hlučínsko. Vlastivědný časopis Muzea Hlučínska. 3(2), 17–22. ISSN 1804-6967.

MACHAČOVÁ, Jana a ŠRAJEROVÁ, Oľga, ed., 2009. Slezský ústav SZM: profil - výzkum – perspektivy. Sborník z mezinárodní vědecké konference konané ve dnech 4. a 5. listopadu 2008 v Opavě, Slezské zemské muzeum: Opava 2009, ISSN 0037-6833, 270 s. (vyšlo na CD jako příloha Slezského sborníku, č. 2/3.

MACHOVEC, Martin, 2008. Pohledy zevnitř. Česká undergroundová kultura ve svědectvích, dokumentech a interpretacích. Praha: Pistoius & Olšanská. ISBN 978-80-87053-22-5.

MAKOWSKI, Mariusz, 2005. Szlacheckie siedziby na Śląsku Cieszyńskim. Cieszyn: Muzeum Śląska Cieszyńskiego. ISBN 80-239-6051-2.

MATĚJ, K., 1926. Silniční síť na Ostravsku. In: Technická práce na Ostravsku, s. 517–524.

MATĚJ, Miloš, KLÁT, Jaroslav, KORBELÁŘOVÁ, Irena, 2009. Kulturní památky Ostravsko-karvinského revíru. Ostrava. ISBN 978-80-85034-52-3

MATĚJČEK, Jiří, STEINER, Jan, 1970: Vývoj počtu obyvatelstva ve Slezsku a na severovýchodní Moravě v letech 1910–1930. Slezský sborník. 68(3), 280–295. ISSN 0037-6833.

MATEJKO-PETERKA, Ilona et alii, 2016. Jan II. kníže z Lichtenštejna. Mecenáš a donátor Slezského zemského muzea. Opava: Slezské zemské muzeum. ISBN 978-80-87789-39-1.

MIHOVÁ, Tereza a ŠOPÁK, Pavel, 2015. Nápisy na hrobech. Městský hřbitov v Opavě v letech 1789–1804. Opava: Slezská univerzita. ISBN 978-80-7510-175-4.

MICHEJDA, Karol, 1909. Dzieje kościoła ewangelickiego w księstwie Cieszyńskiem. Cieszyn.

MIKETOVÁ, Hana, MÜLLER, Karel a kol., 2012. Opavský zámek. Opava: Opavská kulturní organizace. ISBN 978-80-87632-01-7.

MIKOLÁŠ, Jaroslav Ludvík, 1930. Okolo biskupství Českého Slezska. Frýdek.

MLÍKOVSKÝ, Jiří, ed. a STÝBLO, Petr, ed., 2006. Nepůvodní druhy fauny a flóry České repub-liky. Praha: ČSOP. 496 s. ISBN 80-86770-17-6.

MOTYČKOVÁ, Hana, MOTYČKA, Vladimír, 2018. Přistěhovalci, emigranti a navrátilci I. Naše příroda 1, s. 40–52.

MOZOR, Karol, 2005. Miejsca pielgrzymkowe i szczególnego kultu na Śląsku Cieszyńskim w obecnych granicach Rzeczypospolitej. In: Lubos-Kozieł, Joanna a kol.: Pielgrzymowanie i sztuka. Góra Świętej Anny i inne miejsca pielgrzymkowe na Śląsku. Wrocław, s. 520–539. Acta Universitatis Wratislaviensis, 2846. Historia Sztuki, XXII.

MÜLLER, Karel B., 2007. Formování pozitivních identit mezi minulostí a budoucností. Příspěvek k projektu evropské identity / Forming Positive Identities between the Past and the Future. A Contribution to the European Identity Project. Sociologický Časopis / Czech Sociological Review [online]., 43(4), 785 [cit. 2021-02-09]. ISSN 00380288.

MÜLLER, Karel, 2012. Heraldické památky Těšínska. Český Těšín: Muzeum Těšínska. ISBN 978-80-86696-30-0.

MÜLLER, Karel, POLÁCH, Radek a ZEZULČÍK, Jaroslav, 2008. Kamenné svědectví minulosti. Heraldické památky Novojičínska. Praha: Libri, Nový Jičín: Muzeum Novojičínska. ISBN 978-80-7277-360-2.

MUSIL, František a PLAČEK, Miroslav, 2003. Zaniklé hrady, zámky a tvrze Moravy a Slezska. Praha: Libri. ISBN 80-7277-154-X.

MUSIL, František, 2015. Neznámé zámky Moravy a Slezska. Ostrava: Šmíra Print. ISBN 978-80-87427-97-2.

MYSZOR, Jerzy, 2000. Administracja kośćielna polskiego Śląska Zaolziańskiego 1938–1940. In: Chmiel, Peter a Drabina, Jan (eds.): Die konfessionellen Verhältnisse im Teschener Schlesien von Mittelater bis zur Gegenwart / Stosunki wyznaniowe na Śląsku Cieszyńskim od średniowiecza do współczesności. Ratingen, s. 215–252. Tagungsreihe der Stiftung Haus Oberschlesien, 9.

MYŠKA, Milan, 1967. Migranti z Haliče a jejich podíl na vytváření dělnické třídy v uhelném průmyslu Moravské Ostravy v 2. polovině 19. století. In: Ostrava. Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě města, 4. Ostrava: Profil, s. 147–181. ISSN 0232-0967.

MYŠKA, Milan, 1969. Historicko-demografická charakteristika západní části ostravské průmyslové oblasti na konci 19. století. In: Ostrava. Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě města, 5. Ostrava: Profil, s. 86–97. ISSN 0232-0967.

MYŠKA, Milan, 2011. Hrabě Hodic a jeho svět. Zámecká kultura ve Slezsku mezi barokem a osvícenstvím. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity. ISBN 978-80-7368-952-0.

NENIČKA, Lubomír, 2010. Druhá republika na Ostravsku 1938–1939. Opava: Slezská univerzita v Opavě. ISBN 978-80-7248-600-7.

NENTWIG, Wolfgang (ed.), 2014. Nevítaní vetřelci. Nakladatelství Academia, Praha. ISBN 978-80-200-2316-2

NESLÁDKOVÁ, Ludmila, 2001. Židé v procesu proměny poddanského městečka Moravské Ostravy v průmyslové velkoměsto. In: Ostrava. Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska, 20. Ostrava: Tilia, s. 7–27. ISBN 80-86101-41-X.

NESLÁDKOVÁ, Ludmila, 2008. Profesní a sociální charakteristika židovské populace v Československu za první republiky. Demografie. 50(1), 1–14. ISSN 0011-8265.

NEŠPOR, Zdeněk R. a Vojtíšek, Zdeněk, 2015. Encyklopedie menších křesťanských církví v České republice. Praha.

NEŠPOR, Zdeněk R., 2009. Encyklopedie moderních evangelických (a starokatolických) kostelů Čech, Moravy a českého Slezska. Praha.

NEUBAUEROVÁ, Michaela, 2008 Římskokatolická církev na Jesenicku v letech 1945–1956. Jesenicko. 9, s. 41–57.

NITRA, Tomáš, 2010. Ostravská letiště se zaměřením na stavební vývoj. Ostrava. ISBN 978-80-85034-56-1

NOWACK, Alfons, 1937. Schlesische Wallfahrtsorte älterer und neuer Zeit im Erzbistum Breslau. Breslau.

NOWAK, Krzysztof a kol., 2008. První nezávislost: Poláci v Těšínském Slezsku v roce 1918. Cieszyn: Biuro Promocji i Informacji, Urząd Miejski. ISBN 9788389835413.

NOWAK, Krzysztof a Panic, Idzi (eds.), 2013. Śląsk Cieszyński od Wiosny Ludów do I wojny światowej (1848–1918). Cieszyn. Dzieje Śląska Cieszyńskiego od zarania do czasów współczesnych, V.

OTIPKA, Martin (ed.), 2010. Ostravsko-opavská operace 1945 v paměti českých veteránů: Ostravsko-opavskaja operacije 1945. Memuary češskich veteranov. Ostrava: Montanex. ISBN 978-80-7225-317-3.

PACÁKOVÁ-HOŠŤÁLKOVÁ, Božena a kol., 2004. Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri. ISBN 80-7277-279-1.

PAŁKA, Elżbieta, 2007. Śląski Kościół Ewangelicki Augsburskiego Wyznania na Zaolziu. Od polskiej organizaci religijnej do Kościoła czeskiego. Wrocław.

PALLAS, Ladislav, 1970. Jazyková otázka a podmínky vytváření národního vědomí ve Slezsku. Ostrava: Profil.

Památník vydaný ku slavnosti odhalení pomníku, postaveného na hřbitově v Orlové padlým při obsazování Těšínska a za plebiscitu: 30.9.1928 za oslav 10letého výročí Republiky československé. 1928. Orlová.

PASEK, Zbigniew, 2000. Neopietyzm i wolne Kościoły na Śląsku Cieszyńskim w XIX i XX wieku. In: CHMIEL, Peter a DRABINA, Jan (eds.): Die konfesionellen Verhältnisse im Teschener Schlesien vom Mittelalter bis zur Gegenwart / Stosunki wyznaniowe na Śląsku Cieszyńskim od średniowiecza do współczesnosci. Ratingen, s. 155–172. Tagungsreihe der Stiftung Haus Oberschlesien, 9.

PATER, Józef, 1998. Wrocławska Kapituła Katedralna w XIII wieku. Wrocław.

PATER, Józef, 2000. Poczet biskupów wrocławskich. Wrocław.

PATZELT, Herbert, 1969. Der Pietismus im Teschener Schlesien 1709–1730. Göttingen.

PATZELT, Herbert, 1981. Anfänge der Toleranzzeit in Österreichisch-Schlesien. In: Barton, Peter F. (ed.): Im Lichte der Toleranz. Aufsätze zur Toleranzgesetzgebung des 18. Jahrhunderts in den Reichen Joseph II., ihren Voraussetzungen und ihren Folgen. Wien, s. 279–319.

PATZELT, Herbert, 1989. Geschichte der evangelischen Kirche in Österreichisch-Schlesien. Dülmen. Schriften der Stiftung Haus Oberschlesien, 5.

PAVELČÍK, František, 2012. Polní pilot letec Rudolf Škuta. Frýdek-Místek. ISBN 978-80-260-6266-0

PAVELČÍKOVÁ, Nina, 2013. Církevní život na Těšínsku jako objekt zájmu komunistického režimu. Časopis Matice moravské. 82(2), 407–443. ISSN 0323-052X.

PAVLÍČEK, Jaromír, 2003. Opavské Slezsko v boji proti nacistické okupaci 1938–1945. Opava: Matice Slezská. ISBN 80-903055-7-1.

PAVLÍČEK, Stanislav. 2002. Naše lokálky. Místní dráhy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha: Dokořán. ISBN 80-86569-13-6.

PAVLOUSEK, Otakar, 1936. Silnice ze železa. In: Technická práce na Ostravsku 1926–1936, s. 542–559.

PERGL, Jan a kol., 2016. Black, Grey and Watch List of alien species in the Czech Republic based on environmental impacts and management strategy. NeoBiota 28, s. 1–37. ISSN 1314-2488

PETR, Stanislav, 1995. Rukopisné fondy zámeckých a hradních knihoven na Moravě a ve Slezsku. In: KUBÍČEK, Jaromír (ed.). Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska. Sborník ze 4. odborné konference Olomouc, 11.–12. října 1994.

PIĘTAK, Stanislav, PINDUR, David a SPRATEK, Daniel, 2020. Dějiny evangelíků na Těšínsku od reformace do tolerance. Český Těšín.

PINDUR, David, 2009. Přehled nejstarší církevně správní organizace Těšínska. Od středověku do vzniku generálního vikariátu v roce 1770. In: JIRÁSEK, Zdeněk (ed.): Polská papežská nunciatura v Opavě (Slezsko v církevních dějinách 18. století). Opava, s. 57–92.

PINDUR, David, 2011. Bazilika Navštívení Panny Marie ve Frýdku / Bazylika Nawiedzenia Marii Panny we Frydku. Český Těšín.

PINDUR, David, 2015. Světla a stíny barokní církve ve Slezsku. Frýdecké arcikněžství v letech 1654–1770. Struktury, procesy, lidé. Český Těšín. Studie o Těšínsku, 22.

PINDUR, David, 2016. Mons. Otto Furch. Významná osobnost římskokatolické církve na Těšínsku ve 20. století. Těšínsko 59(2), 37–50.

PINDUR, David, 2019. Úprava hranic farnosti Staré Hamry na podzim roku 1939. Příspěvek k dějinám církevní správy Slezska. Těšínsko 62(2), 37–60.

PINDUR, David, 2020. Náboženský vývoj od poloviny 19. století do současnosti. In: JEŽ, Radim, PINDUR, David a WAWRECZKA, Henryk: Český Těšín 1920–2020. Český Těšín – Ostrava – Třinec, s. 378–443.

PITRONOVÁ, Blanka, 1967. Vývoj lidnatosti v ostravské průmyslové oblasti v období jejího vzniku. Slezský sborník. 65(4), 442–454. ISSN 0037-6833.

PITRONOVÁ, Blanka, 1969. Vývoj lidnatosti ve Slezsku a na severovýchodní Moravě v období 1869–1910. Slezský sborník. 67(3), 313–335. ISSN 0037-6833.

PITRONOVÁ, Blanka, 1980. Vývoj národnostních poměrů pracovníků v hutnictví železa českých zemí v období 1880–1939. In: Hospodářské dějiny 5. Praha: Historický ústav ČSAV, s. 87–180.

PLAČEK, Miroslav, 2001. Hrady a zámky na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri. ISBN 80-7277-036-5.

PLAČEK, Vilém, 2000. Prajzáci aneb k osudům Hlučínska 1742–1960. Hlučín: Kulturní dům Hlučín, Kravaře: Kulturní středisko zámek Kravaře. ISBN 80-902526-5-6.

PLAČEK, Vilém, 2007. Prajzáci II aneb Hlučínsko ve staronové vlasti 1920–1938. Háj ve Slezsku: Maj-Tiskárna. ISBN 978-80-86458-24-3.

POKLUDOVÁ, Andrea a MORYS-TWAROWSKI, Michael, 2013. Opieka zdrowotna. In: Dzieje Śląska Cieszyńskiego od zarania do czasów współczesnych. Tom V. Śląsk Cieszyński od Wiosny Ludów do I wojny światowej (1848–1918). Cieszyn: Starostwo Powiatowe w Cieszynie, s. 397–415. ISBN 978-83-935147-3-1.

POKLUDOVÁ, Andrea, 2005. Karel Jaromír Bukovanský – Pedagog, vlastivědný pracovník, archeolog, publicista a zakladatel českého muzejnictví ve Slezsku. Časopis slezského zemského muzea, Série B. 54, 26–52.

POKLUDOVÁ, Andrea, 2007. Zprávy o zdravotních poměrech opomenutý pramen k poznání vývoje veřejné zdravotní péče v rakouském Slezsku na přelomu 19. a 20. století. In: DYRDA, J. M. a GRUSZKI, B. (eds.). Dzieje górnośląskiej medycyny w świetle zasobów źródłowych. Katowice: Śląska Akademia Medyczna, s. 80–99. Prace Centrum Dokumentacji Dziejów Medycyny i Farmacji Górnego Śląska, 11. ISSN 1231-4412.

POKLUDOVÁ, Andrea, 2014. Frýdek a Místek v letech 1848–1918. In: Frýdek-Místek. Praha, s. 225–270.

POKLUDOVÁ, Andrea, 2015. Pomníky – místa kolektivní paměti, zapomnění i smíření s minulostí. In: Colloquium Opole 2014. 10 lat razem w Unii Europejskiej. Zagrożenia i szanse. Opole: Państwowy Instytut Naukowy, Instytut Śląski w Opolu, s. 209–218. ISBN 978-83-7126-309-5.

POKLUDOVÁ, Andrea, 2017. Matice opavská v kontextu formování občanské společnosti rakouského Slezska 1848–1914. In: 140 let Matice opavské. Vybrané kapitoly z dějin české národnostní emancipace ve Slezsku. Opava, s. 11–35.

POKLUDOVÁ, Andrea, 2018. Národnostní poměry Slezska a Ostravska. In: Slezsko a Ostravsko 1918–1938. Opava, s. 24–36.

POKLUDOVÁ, Andrea, 2020. Proměny spolkového života. In: ZÁŘICKÝ, Aleš a kol., Rakouské Slezsko v procesu modernizace 1742–1914. Ostrava: Ostravská univerzita, s. 626–634. ISBN 978-80-7599-133-1.

POKLUDOVÁ, Andrea, 2020. Regionální tisk v procesu modernizace. In: ZÁŘICKÝ, Aleš a kol., Rakouské Slezsko v procesu modernizace 1742–1914. Ostrava: Ostravská univerzita, s. 634–644. ISBN 978-80-7599-133-1.

POKLUDOVÁ, Andrea, 2020. Rozvoj moderní samosprávy. In: ZÁŘICKÝ, Aleš a kol., Rakouské Slezsko v procesu modernizace 1742–1914. Ostrava: Ostravská univerzita, s. 604–626. ISBN 978-80-7599-133-1.

POKLUDOVÁ, Andrea, 2020. Zdravotní stav populace. In: ZÁŘICKÝ, Aleš a kol., Rakouské Slezsko v procesu modernizace 1742–1914. Ostrava: Ostravská univerzita, s. 953–1001. ISBN 978-80-7599-133-1.

POPELKA, Petr, 2011. Zrod moderní podnikatelstva: bratři Kleinové a podnikatelé v českých zemích a Rakouském císařství v éře kapitalistické industrializace. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě. ISBN 978-80-7368-841-7.

POPELKA, Petr, 2013. Hlavní problémy budování moderní silniční infrastruktury v českých zemích v době tereziánské a josefínské (na příkladu Slezsko-haličské silnice). Slezský sborník. 11(2), 211–236. ISSN 0037-6833.

POPELKA, Petr, 2013. Zrod moderní dopravy. Modernizace dopravní infrastruktury v rakouském Slezsku do vypuknutí první světové války. Ostrava: Ostravská univerzita. ISBN 978-80-7464-384-2.

POPELKA, Petr, 2015. Powstanie nowoczesnego transportu na Śląsku Austriackim 1742–1914. Śląski Kwartalnik Historyczny. Sobótka. 70(3), 23–37. ISSN 0037-7511.

POTŮČKOVÁ, Martina, MAŇAS, Vladimír a ORLITA, Zdeněk, 2010. Zbožných duší úl. Náboženská bratrstva v kultuře raněnovověké Moravy. Olomouc.

PROKOP, Radim, 2005. Vodní díla, přehradní nádrže. In: Kulturněhistorická encyklopedie Slez-ska a severovýchodní Moravy. Ostrava, s. 394–395. ISBN 80-7368-024-6

RATAJ, Michael, 2016. Německá žurnalistika a opavští Němci v ČSR. Svědectví dobového tisku. Troppau. ISBN 978-80-270-0781-3.

RIEZNER, Jiří, 2008. Založení evangelického sboru v Holčovicích na Krnovsku. In: MACEK, Ondřej (ed.): Po vzoru Berojských. Život i víra českých a moravských evangelíků v předtoleranční a toleranční době. Praha, s. 114–125.

ROHÁČEK, Jindřich a kol., 2003. Příroda Slezska. Slezské zemské muzeum. Opava. ISBN 978-80-86224-95-4

RYGULA, Piotr, 2004. Uwarunkowania polityczno-prawne generalnego wikariatu. In: BUDNIAK, Józef a MOZOR, Karol (edd.). Kształtowanie tożsamości religijnej i kulturowej na Śląsku Cieszyńskim w latach działalności Książęco-Biskupiego Wikariatu Generalnego Księstwa Cieszyńskiego (1770–1925). Cieszyn, s. 49–67.

Ředitelství silnic a dálnic ČSR. [online]. Dostupné na: https://www.rsd.cz/wps/portal/ [cit. dne 30. 1. 2021]

ŘEHA, Tomáš, 2014. Města rakouského Slezska první poloviny 19. století nahlížené soudobými statisticko-topografickými prameny. Ostrava, Rukopis, Centrum pro hospodářské a sociální dějiny.

ŘÍHA, Jiří (ed.), 1931. Zdravotnická ročenka československá 4. Praha: Piras.

SÁDLO, Jiří et al. Krajina a revoluce: významné přelomy ve vývoji kulturní krajiny českých zemí. 3., upr. vyd. Praha: Malá skála, 2008. 255 s. ISBN 978-80-86776-06-4.

SAHEB, Jan, 2018. Strukturální proměny církevní správy rakouského Slezska na prahu modernismu. (K procesu transformace duchovní správy v 18. a v první polovině 19. století). In: VAŘEKA, Marek a ZÁŘICKÝ, Aleš (eds.). Modernizace církve. Od zrušení jezuitského řádu do II. vatikánského koncilu. Ostrava: Ostravská univerzita, s. 54–66. ISBN 978-80-7599-046-4.

SAHEB, Jan, 2020. Náboženský život. In: ZÁŘICKÝ, Aleš (ed.). Rakouské Slezsko v procesu modernizace 1742–1914. 2. díl. Ostrava, s. 795–841.

SAMEK, Bohumil, 1994. Umělecké památky Moravy a Slezska. Sv. 1. Praha: Academia. ISBN 80-200-0474-2.

SAMEK, Bohumil, 1994. Umělecké památky Moravy a Slezska. Sv. 2. Praha: Academia. ISBN 80-200-0695-8.

SÁDLO, Jiří, STORCH, David, 2000. Biologie krajiny. Vesmír. Praha. ISBN 80-85977-31-1

Sdružení pro výstavbu komunikace I/11-I/57. [online]. Dostupné na: http://www.prodlouzena-rudna.cz/ [online]. [cit. dne 30. 1. 2021].

SEDLÁČEK, Kamil a kol., 1988. Červená kniha ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů ČSSR. Díl 1. Ptáci. Státní zemědělské nakladatelství. Praha. ISBN 80-209-0036-5

SEPPELT, Franz Xaver, 1929. Geschichte des Bistums Breslau. Breslau.

SETTARI, Olga, 1992–1993. Zámek Jánský Vrch a město Javorník v minulosti. Příspěvek k hudební topografii Slezska. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. Řada hudebněvědná (H). 41–42(27–28), 45–53. ISSN 0231-522X.

SCHELLE, Karel, 2002. Vývoj veřejné správy v letech 1848–1948. Praha: Eurolex Bohemia. ISBN 80-86432-25-4.

SCHENKOVÁ, Marie, 2010. Poutní tradice v českém Slezsku. In: MIHOLA, Jiří (ed.). Na cestě do nebeského Jeruzaléma. Poutnictví v českých zemích ve středoevropském kontextu. Brno, s. 83–98.

SCHIPP, Joseph Carl, 1828. Historisch-tographische Beschreibung des Breslauer k. k. Diöcesantheils. Teschen.

SCHIPP, Joseph Karl, 1821. Stand des Breslauer k. k. Diözesantheils mit endes des Jahrs 1820. Teschen.

SCHLÉE, Fidelis. Stavební řád pro Moravu a Slezsko s výkladem, judikaturou a vzorci. V Praze: [Nákladem "Sociální služby"], 1932. 340 s. Knihovna veřejné správy a samosprávy; Sv. 7.

SCHWARZ, Karl W., 2010. Superintendent Theodor Haase – ein Protestant aus dem Teschnerland. Aus Anlass seines 100. Todestages. In: CZYŻ, Renata, GOJNICZEK, Wacław a SPRATEK, Daniel (eds.): Trzysta lat tolerancji na Śląsku Cieszyńskim. W trzystulecie założenia kościoła Jezusowego w Cieszynie. Cieszyn, s. 206–225.

Silnice země Moravskoslezské v pětiletém plánu obnovy, 1946. Brno: Zemský národní výbor v Brně.

SIWEK, Tadeusz a KAŇOK, Jaromír. Vědomí slezské identity v mentální mapě. Vyd. 1. Ostrava: Ostravská univerzita, Filozofická fakulta, 2000. 97 s. Spisy Filozofické fakulty Ostravské univerzity = Scripta Philosophicae Universitatis Ostraviensis; č. 136. ISBN 80-7042-576-8.

SIWEK, Tadeusz, BOGDOVÁ, Kamila, 2007. České kulturně-historické regiony ve vědomí svých obyvatel. Sociologický časopis / Czech Sociological Review. 43(4), 1039–1053.

SLÁDEK, Pavel, VAVŘAČOVÁ, Michaela a kol., 2014. Historie trati Ostrava-Svinov – Český Těšín. Místní dráha Svinov-Vítkovice – Těšín s odbočkou do Fryštátu. 100 let tratě Suchá ve Slezsku – Těšín. 50 let Polanecké spojky. Ostrava: Železniční muzeum moravskoslezské. Knihovna muzea č. 2. ISBN 978-80-905805-0-3.

SOKOLOVÁ, Gabriela, HERNOVÁ, Šárka a ŠRAJEROVÁ, Oľga, 1997. Češi, Slováci a Poláci na Těšínsku a jejich vzájemné vztahy. Opava: Slezský ústav SZM, ISBN 80-86101-03-7.

SPRATEK, Daniel, 2002. Právní poměry v evangelické církvi na Těšínsku v letech 1709–1781 a jejich vliv na uspořádání toleranční církve v Rakousku (2. díl). Revue církevního práva – Church Law Review. 22(2), 93–126. ISSN 1211-1635.

SPURNÝ, František a kol., 1983. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Sv. 2. Severní Morava. Praha: Svoboda.

SPURNÝ, František, 2003. Počátky starokatolické církve na Moravě před 1. světovou válkou. In: In: KORDIOVSKÝ, Emil a JAN, Libor (eds.): Vývoj církevní správy na Moravě. Brno, s. 221–225. XXVII. Mikulovské sympozium.

SPYRA, Janusz a WODZIŃSKI, Marcin (eds.), 2001. Židé ve Slezsku. Studie k dějinám Židů ve Slezsku. Český Těšín.

SPYRA, Janusz, 2005. Źydzi na Śląsku Austriackim 1742–1918. Od tolerowanych Źydów do źydowskiej gminy vyznaniowej. Katowice: Muzeum Śląskie. ISBN 8387455148.

SPYRA, Janusz, 2009. Żydowskie gminy wyznaniowe na Śląsku Austriackim (1742–1918). Katowice.

SPYRA, Janusz, 2012. Śląsk Cieszyński w okresie 1653–1848. Cieszyn. Dzieje Śląska Cieszyńskiego od zarania do czasów współczesnych pod redakcją Idziego Panica, IV.

SPYRA, Janusz, 2015. Biografický slovník rabínů rakouského Slezska. Ostrava.

STANĚK, Tomáš, 1991. Odsun Němců z Československa 1945–1947. Praha: Academia. ISBN 80-200-0328-2.

STANZEL, Josef G., 2007. Kirchliche Organisation, insbes. die Pfarreiorganisation im Freiwaldauer Gebiet vom 18. Jahrhundert bis Gegenwart. In: Historický seminář na téma Církevní život v dějinách Jesenicka. Sborník referátů. Jeseník, s. 18–26. VII. Svatováclavské česko-polsko-německé setkání v Jeseníku.

STAROSTA, Antonín, 1936. O spotřebě vody průmyslové na Ostravsku. In: Technická práce na Ostravsku 1926–1936. Vydáno k XVI. sjezdu československých inženýrů. Moravská Ostrava, s. 116–121.

STARÝ, Marek, 2007. Vývoj veřejné správy v českých zemích do roku 1848. Praha: Vysoká škola finanční a správní. ISBN 978-80-86754-79-6.

SVĚRÁK, Tomáš, 1921. Květena ulic Opavských. Věstník Matice opavské 26, s. 50–54

SZYMECZEK, Józef (ed.), 2004. Stát, církev a národ v československé části těšínského Slezska (1945–1953). Český Těšín. Bibliotheca Tessinensis, II. Seria Bohemica, 1.

SZYMECZEK, Józef, 2008. Augsburski Kościół Ewangelicki w czechosłowackiej części Śląska Cieszyńskiego w latach 1945–1950. Cieszyn.

SZYMECZEK, Józef, 2010: Vznik Československa a evangelíci augsburského vyznání v těšínském Slezsku 1918–1923. Český Těšín.

ŠAFÁŘ, Jiří. a kol., 2003. Olomoucko. In: MACKOVČIN Peter, SEDLÁČEK Miroslav (eds.): Chráněná území ČR, svazek VI., Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a EkoCentrum Brno, Praha, 456 pp. ISBN 80-86064-46-8

ŠIGUT, František, 1968. Pokusy o zřízení biskupství v Opavě. Slezský sborník. 66, s. 526–527.

ŠIGUT, Josef, 1947. Církevně správní reformy na pruských hranicích po uzavření míru těšínského 1779. Slezský sborník. 47, s. 13–32.

ŠIMEČEK, Zdeněk, 1968. K počátkům novinářství v Opavě. Slezský sborník. 66(1), 40–59.

ŠÍL, Jiří. A5.14 Produkce letce Adolfa Warchalowského…. In: ŠOPÁK, Pavel a kolektiv: Město – zámek – krajina. Kulturní krajina českého Slezska od středověku po první světovou válku. Opava, s. 116. ISBN 978-80-86224-91-6

ŠKUTA, Vladimír a Vávrovský, Emil (eds.), 1965. Partyzánská obec Morávka: několik vzpomínek na boje našeho lidu proti fašismu v letech 1939–1945. Frýdek-Místek: Okresní výbor Českého svazu protifašistických bojovníků.

ŠOPÁK, Pavel a kol., 2011. Památky a paměťové instituce českého Slezska v 16. až 19. století. Opava: Slezské zemské muzeum. ISBN 978-80-86224-90-9.

ŠOPÁK, Pavel a kol., 2012. Město – zámek – krajina. Kulturní krajina českého Slezska od středověku po první světovou válku. Opava: Slezské zemské muzeum. ISBN 978-80-86224-91-6.

ŠOPÁK, Pavel a kol., 2013. Znamení vertikál. Církevní a náboženský život českého Slezska od středověku po první světovou válku. Opava. Slezsko: Lidé a země, III.

ŠOPÁK, Pavel, 2002. Mezi raciem a emocí. Stavby Franze Biely (1789–1871). Časopis Slezského zemského muzea, série B. 51(1), 60–72. ISSN 0323-0678.

ŠOPÁK, Pavel, 2003. Klasicistní architektura Opavy let 1780–1850. Opava: Matice Slezská. ISBN 80-903055-5-5.

ŠOPÁK, Pavel, 2014. Vzdálené ohlasy. Moderní architektura českého Slezska ve středoevropském kontextu. Sv. 1. Opava: Slezská univerzita. ISBN 978-80-7510-068-9.

ŠOPÁK, Pavel, 2015. Schillerův park ve Zlatých Horách. In: Jesenicko. Vlastivědný sborník 16. Jeseník, s. 36–37. ISSN 1213-0192

ŠRAJEROVÁ, Oľga, 2013. Marginalizácia sliezskej identity. In: SOUKUPOVÁ, Blanka, NOSKOVÁ, Helena a BEDNAŘÍK, Petr, ed., Paměť-národ-menšiny-marginalizace-identity 1. Praha, Urbánní studie, sv. 6, s. 71-86, ISBN 978-80-87398-50-0.

ŠRAJEROVÁ, Oľga, 2015. Historické a aktuálne otázky vývoja národnostných vzťahov, kultúr a identít v národnostne zmiešanej oblasti Sliezska a severenej Moravy. Slezsko: Pamäť -Identita- Region. Opava: Slezské zemské muzeum, ISBN 978-80-87789-29-2.

ŠRAJEROVÁ, Oľga, 2017. Inter-ethnic relations in Silesia (From the results of sociological research arranged by the Silesian Institute of SZM in Opava). Človek a spoločnosť / Individual and Society [online]., 20(1), 1–21 [cit. 2021-02-08]. ISSN 13353608

ŠRAJEROVÁ, Oľga, 2019. Vývoj sliezskej identity - porovanie dlhodobých sociologických výskumov (1967-2018). In: Hruška, L., Šrajerová, O. eds., Regionální a národní identita. Recenzovaný sborník z mezinárodního odborného workshopu. Konaný dne 16.10.2019 v Českém Těšíně. Ostrava: Accendo - Centrum pro vědu a výzkum z.ú.2019, ISBN 978-80-87955-08-6, s. 20-48.

ŠRAJEROVÁ, Oľga, ed., 2001. Otázky národní identity - determinanty a subjektivní vnímání v podmínkách současné multietnické společnosti. Opava: Slezský ústav Slezského zemského muzea. ISBN 80-86224-27-9.

ŠRAJEROVÁ, Oľga, ed., 2006. Vývojové proměny postsocialistických měst ostravského a hornoslezského regionu v podmínkách transformace. Opava ISBN 80-86224-60-0.

ŠRAJEROVÁ, Oľga, ed., 2003. České národní aktivity v pohraničních oblastech první Československé republiky. Opava, ISBN 80-86101-70-3.

ŠTAFL, Adolf. Stavební řády moravské a stavební řád slezský s příslušnými zákony, nařízeními, výnosy, výkladem, poznámkami a judikaturou. V Praze: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1940. viii, 849 s. Právnická knihovna; sv. 54.

ŠTAIF, Jiří, 2005. Obezřetná elita 1830–1851. Česká společnost mezi tradicí a revolucí 1830-1851. Praha: Dokořán. ISBN 80-7363-014-1.

ŠTARHA, Ivan, 2005. Přehled dějin správy na Moravě a ve Slezsku. Brno: Moravský zemský archiv v Brně. ISBN 80-86931-02-1.

ŠTEFEK, Petr, Uhelné dráhy v Ostravsko – karvinském revíru. [online]. Dostupné na: http://spz.logout.cz/trate/bdr.html [cit. dne 29. 1. 2021].

ŠTEMBERK, Jan, 2010. Podnikání v českých zemích v automobilové dopravě v první polovině 20. století. Praha: Karolinum. Acta Uuniversitatis Carolinae. Philosophica et historica. Monographia, 165. ISBN 978-80-246-1380-2.

ŠTĚPÁN, Miroslav, 1958. Přehledné dějiny československých železnic 1824–1948. Praha: Dopravní nakladatelství.

ŠTĚPÁN, Václav, 2009. Historie zámku Bruntál. Bruntál: Muzeum v Bruntále. ISBN 978-80-87038-12-3.

ŠÚSTKOVÁ, Hana, 2006. Biografický slovník poslanců slezského zemského sněmu v Opavě (1861–1918). Ostrava: Ostravská univerzita. Biografický slovník Slezska a severní Moravy. Nová řada 8 (20) – Supplementum. ISBN 80-7368-512-4.

ŠVÁBENICKÝ, František a kol., 2017. Troppau 1945: Opava v roce nula. Opava: Statutární město Opava. ISBN 978-80-7572-007-8.

TICHÁNEK, Jiří a kol., 2005. Šlechtická sídla na Frýdecko-Místecku. Kopřivnice. ISBN 80-7362-207-6.

TICHÁNEK, Jiří a ŠERÝ, Zdeněk, 2003. Šlechtická sídla na Novojičínsku. Opava: Butterfly. ISBN 80-239-1701-2.

TOMÁŠKOVÁ, Veronika, 2018. Evangelíci na Těšínsku v tolerančním období (1781–1861). Český Těšín.

TRAPL, Miloš, 2003. Změny církevní správy na Moravě a ve Slezsku v důsledku Modu vivendi z roku 1928. In: KORDIOVSKÝ, Emil a JAN, Libor (eds.): Vývoj církevní správy na Moravě. Brno, s. 151–154. XXVII. Mikulovské sympozium.

TVARŮŽEK, Břetislav, 1973. Operační cíl Ostrava. Ostrava: Profil.

TVRDÝ, L. a kol. (2007) Trh práce a vzdělanost v regionálním kontextu. Ostrava: VŠB-TU Ostrava. ISBN 978-80-248-1665-4.

UHLÍŘ, Dušan, 2009. Exil vratislavského biskupa Filipa Gottharda Schaffgotsche na Jánském Vrchu. In: Jirásek, Zdeněk (ed.): Polská papežská nunciatura v Opavě (Slezsko v církevních dějinách 18. století). Opava, s. 25–30. Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis – Supplementa, V.

VACEK, Bohumil (ed.), 1924. Zdravotní zpráva pro Moravu za leta 1911–1920. Sv. 30. Brno.

VACULÍK, Lukáš, 2015. Ohlas celostátní církevní politiky na Ostravsku v letech 1948–1953. Ostrava. Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska. 29, s. 74–93.

VALENTA, Jaroslav, 1961. Česko-polské vztahy v letech 1918–1920 a Těšínské Slezsko. Ostrava: Krajské nakladatelství.

VANĚK, Josef, 1936. Silniční síť na Ostravsku. In: Technická práce na Ostravsku 1926–1936, s. 527–530.

VANĚK, Miroslav, 2010. Byl to jenom rock’n’roll? Hudební alternativa v komunistickém Československu 1956–1989. Praha: Academia. ISBN 978-80-200-1870-0.

VÁCLAVÍK, Josef, 2011. Četnická letecká hlídka v Dolním Benešově, Moravské Ostravě a Německém Brodě (Jihlavě) 1935–1939, část 1–3. Hobby historie 2 (7), s. 42–46, č. 8, s. 36-40 a č. 9, s. 40-44. ISSN 1804–2228

VENCÁLEK, Jaroslav, 1998. Protisměry územní identity, Ostrava, ISBN 80-86082-10-5.

WAGNER, Oskar, 2009. Kościół macierzysty wielu krajów. Historia Kościoła ewangelickiego w Księstwie Cieszyńskim w latach 1545–1918/20. Cieszyn.

WEISSBROD, Marek, 2009. Frýdecký zámek. Frýdek-Místek: Muzeum Beskyd. ISBN 978-80-86166-26-1.

WEISSMANNOVÁ, Helena a kol., 2004. Ostravsko. In: MACKOVČIN Peter, SEDLÁČEK Miroslav (eds.): Chráněná území ČR, svazek X. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a Eko-Centrum Brno, Praha, 456 pp.

WIESNEROVÁ, Markéta, 2011. Bruntálský zámek Řádu německých rytířů – poslední středisko zámecké hudební kultury ve Slezsku na přelomu 18. a 19. století. Časopis Slezského zemského muzea, série B. 60(2), 127–140. ISSN 0323-0678.

WOLNÝ, Gregor, 1862. Kirchliche Topographie von Mähren, meinst nach Urkunden und Handschriften. I/IV. Brünn.

ZAHRADNIK, Stanisław, 1989. Czasopiśmiennictwo w języku polskim na terenach Czechosłowackich. Opole: Wyższa Szkoła Pedagogiczna im. Powstańców Śląskich. ISBN 83-85012-46-X.

Zaniklé tratě v Česku. [online]. Dostupné na: https://www.idnes.cz/cestovani/po-cesku/zanikle-trate.K37105 [cit. dne 29. 1. 2021].

ZÁŘICKÝ, Aleš a kol., 2020. Rakouské Slezsko v procesu modernizace 1742–1914, 2 svazky. Ostrava: Ostravská univerzita, ISBN 978-80-7599-133-1.

ZÁVODNÁ, Michaela, 2011. Blízko a přece daleko! Dopravní spojení Ostravska s Hlučínskem v letech 1901–1938. Časopis Slezského zemského muzea, série B. (60)3, 255–274. ISSN 1211–3131.

ZÁVODNÁ, Michaela, 2016. Město a koleje. Problematika městské kolejové dopravy ve vybraných moravských a slezských městech v letech 1850–1918. České Budějovice – Ostrava: Veduta, Ostravská univerzita, Filozofická fakulta. ISBN 978-80-7464-856-4.

ZÁVODNÁ, Michaela, 2016. Místní dráha Svinov–Klimovice (1896–1934). Historie jedné železniční "akciové společnosti" s důrazem na finanční aspekty podnikání v oblasti svépomocných místních drah rakouského Slezska. Historica. Revue pro historii a příbuzné vědy. (7)2, 167–183. ISSN 1803-7550.

ZBRANEK, Tomáš Benedikt, 2011a. Apoštolská administratura českotěšínská. In: Kol.: Český Těšín 1920–1989. Válečné a poválečné osudy města. Opava. s. 110–122.

ZBRANEK, Tomáš Benedikt, 2011b. Apoštolský administrátor František Borgiáš Onderek. Sborník Státního okresního archivu Frýdek-Místek. 12, s. 104–111.

ZBRANEK, Tomáš, Benedikt, 2008. Ordinář českotěšínský Antonín Veselý. Těšínsko. 51(2), s. 25–27.

ZICH, František, 2003. Regionální identita obyvatel v pohraničí. Praha: Sociologický ústav AV ČR, ISBN 80-7330-039-7.

ZLÁMAL, Bohumil, 2009: Příručka českých církevních dějin. VI. Doba probuzenského katolicismu (1848–1918). Olomouc.

ZLÁMAL, Bohumil, 2010. Příručka českých církevních dějin. VII. Doba československého katolicismu (1918–1949). Olomouc.

ZMIJA, Karel, 1985. Doprava a komunikace v Ostravě. In: Ostrava. Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě města, 13. Ostrava: Profil, s. 282–319.

ZUBER, Rudolf, 1966. Jesenicko v období feudalismu až do roku 1848. Ostrava.

ZUBER, Rudolf, 1987. Osudy moravské církve v 18. století. 1695–1777. 1. díl. Praha.

ZUBER, Rudolf, 2003. Osudy moravské církve v 18. století. 2. díl. Olomouc.

ZWACH, Ivan, 2009. Obojživelníci a plazi České republiky. Grada Publishing, a.s. Praha. ISBN 978-80-200-2984-3

ŽÁČEK, Rudolf, 2004. Dějiny Slezska v datech. Praha : Libri, ISBN 80-7277-245-7.

ŽÁČEK, Rudolf, 2005. Slezsko. Praha: Libri, ISBN 80-7277-245-7.

ŽÁČEK, Rudolf, 2011. K územní struktuře a organizaci církevní správy v československém Slezsku před ustanovením ostravsko-opavské diecéze (80. léta 20. století). In: ŽÁČEK, Rudolf a kol.: Ostravsko-opavská diecéze. Kořeny a souvislosti. Opava, s. 92–119.

ŽOLNERČÍK, Jan, STÁREK, František, KOSTÚR, Jiří, 2010. Baráky. Souostroví svobody. Praha: Pulchra. ISBN 978-80-87377-19-2.

"Menu"