Území českého Slezska dnes vytváří velice různorodý region, který je složen z několika oblastí: Opavsko, Hlučínsko, Ostravsko, Těšínsko, Jesenicko. Velkou většinou území leží v Moravskoslezském kraji, jeho západní konec (Jesenicko) pak v kraji Olomouckém. V současné administrativní struktuře České republiky nejsou jeho hranice jednoduše vymezitelné, protože hranice českého Slezska v současnosti přechází přes území několika obcí a měst (např. Ostrava, Frýdek-Místek). Otisk historické paměti země Slezska je zde stále výrazný, jak ve struktuře osídlení, v krajině a tvůrčí lidské činnosti v ní, tak i v myslích lidí žijících na tomto území, v jejich zvycích, hodnotách a kultuře.

„Velký historický atlas českého Slezska“ (dále jen ATLAS) vytvořil multidisciplinární tým odborníků na historii, demografii, sociologii, ekonomii, urbanismus a přírodní vědy. Syntézou odborných poznatků, které jsou uživatelsky přívětivou formou interpretovány v ATLASU, došlo k vytvoření komplexního náhledu na vývoj území, jež bylo často vystaveno velkým historickým změnám v rámci středoevropského prostoru. Slezské války je označení pro tyto tři válečné konflikty mezi pruským královstvím a habsburskou monarchií, které se vedly mezi lety 1740 až 1763 o nadvládu nad původně rakouským regionem Slezska. V důsledku těchto konfliktů bylo Slezsko rozděleno na rakouskou a pruskou část (dodnes živé a lidově známé označení „cisaráci“ a „prajzáci“). V době rozpadu Rakouska-Uherska vznikl mezi nově konstituovanými státy Československem a Polskem spor také o Těšínsko. Další významnou událostí proměny území bylo vysídlení obyvatel do Německa po druhé světové válce, která se dotkla především oblasti Jesenicka. Všechny tyto události měly zásadní vliv na historickou paměť obyvatel, kteří zde žijí, na vnímání jejich identity s územím a na sociokulturní vývoj.

ATLAS integruje poznatky získané z výzkumných projektů několika institucí zaměřených na území českého Slezska. Jedná se o tyto instituce: ACCENDO – Centrum pro vědu a výzkum, z. ú., Filozofickou fakultu Ostravské univerzity, Slezské zemské muzeum, především jeho Slezský ústav. Pro tvorbu ATLASU byla důležitá také spolupráce s Muzeem Těšínska.

ATLAS je tvořen souborem komentovaných map, které představují oblast českého Slezska v sedmi oddílech zabývajících se fyzickou geografií, historickou geografií, demografií, sociálně-kulturním vývojem, ekonomickými procesy, vývojem krajiny a identitou obyvatel území. Multidisciplinární tým díky svým předchozím dlouhodobým odborným zkušenostem s prací na výše uvedených tématech měl potenciál nejen porovnat změny, ale především identifikovat zcela nové kauzality mezi historickými procesy a současným stavem společnosti i krajiny.

Odborníci vedle historických a geografických informací pracovali také se sociologickými pojmy identita, kultura. Prostředkem pro získání sociologických informací o obyvatelích sledovaného území byl rozsáhlý kvantitativní průzkum výběrového souboru obyvatel (3 000 respondentů), jenž byl prohlouben kvalitativním šetřením formou 10 skupinových diskuzí v pěti oblastech sledovaného území. Získané informace jsou zapracovány v sedmém oddílu ATLASU.

Hlavním cílem ATLASU je identifikace historických procesů, které ovlivňovaly obyvatelstvo i krajinu po roce 1848 do současnosti na území českého Slezska a územně souvisejícího „moravského klínu“, byly popsány vzájemné interakce mezi společností a krajinou, hospodařením v krajině (historie lesnictví, zemědělství) a dalšími procesy v území (vliv těžby, války). Obecně se jedná o vývoj společnosti českého Slezska v procesu modernizace s dopadem na kulturní krajinu, ve které lidé po staletí žijí. Vedle hlavního cíle jsou stanoveny dílčí cíle, které celou situaci dokreslují. Jsou zde zmapovány a vysvětleny kauzality vývoje územní, regionální, národní a kulturní identity včetně vývoje spokojenosti obyvatel s kvalitou života a jejich vnímání krajiny, ve které žijí. Data, která jsou kartograficky zobrazena do území, vysvětlují dlouhodobé ekonomické a sociodemografické procesy včetně vývoje struktury osídlení. Komplexním zmapováním specifik vývoje kulturní krajiny, která prošla dramatickými změnami, jsou zároveň identifikovány stopy událostí v krajině dokladující změny, které se na území odehrály. Multidisciplinární přístup k ATLASU umožnil ucelené chápání krajiny, socioekonomických aktivit v ní a rozšířil také ve výsledku možnosti historických muzejních prezentací o pohledy jednotlivých přírodovědných a společenskovědních disciplín, které vysvětlují vzájemné historické a současné vlivy obyvatelstva na krajinu a sídla.

Vzhledem k tomu, že informace zde uvedené mají nadnárodní přesah, dá se předpokládat, že budou sloužit jako podklad pro současnou diskuzi k problémům národní identity a ke sledování vývoje vztahu člověka a krajiny. Kolektiv autorů věří, že získané informace bude možné využít jak pro muzejní prezentace, tak i pro edukaci žáků, studentů, obyvatel území.

S taré sídelní území sníženin a jejich okrajů představuje v českém Slezsku Opavsko, Osoblažsko, Hlučínsko, částečně Bílovecko a příhraničí Jesenicka. Nejstaršími slezskými městy jsou na tomto území Opava a Krnov. Ostatní části českého Slezska byly v době vzniku prvních sídel převážně pokryty lesy.

Pozdější utváření sídelní sítě je na většině území spojeno až se středověkou kolonizací, která přinesla zakládání nových měst a vesnic, z nichž většina přetrvala do současnosti. Od 12. století probíhala vnitřní kolonizace, na níž se zásadním způsobem podílelo domácí obyvatelstvo, podstatná proměna však souvisela až s vnější kolonizací, která začala ve druhé polovině 13. století, pokračovala ve 14. století, v horských oblastech i později. Vycházela z iniciativy panovníků a vysokých představitelů církve a šlechty. Během tohoto procesu docházelo k postupnému úbytku lesů jejich žďářením a klučením a přírůstku zemědělské kulturní krajiny. Do Slezska přicházeli kolonisté z různých zemí. Převládl proud německý, který směřoval proti proudu Labe Čechami, Moravou a Slezskem s cílem v Horních Uhrách. Osadníci přinášeli nové právní normy jak pro městské (Švábské a Saské zrcadlo), tak pro venkovské obyvatelstvo (emfyteutické právo). Příliv obyvatelstva vedl k osazování vyšších poloh, kde vznikala řada nových vesnic, jejichž populace se musely vyrovnávat s nepříznivými přírodními podmínkami.

Lokátory byla z pověření vlastníků půdy zakládána nová města tzv. na zeleném drnu (v dosud neobydleném území) nebo na místě dřívějších vesnic. Tato města se na rozdíl od starších „rostlých“ měst vyznačují pravidelným půdorysem. Mezi prvními byla zakládána tzv. horní města, kdy nové osadníky přitahovalo velké nerostné bohatství Slezska (Zlaté Hory). Jejich patrony byli často vratislavští biskupové i piastovská knížata. Nové impulzy v osidlování přinesly i výstavbu nebo přestavbu středověkých hradů (Hradec nad Moravicí, Hukvaldy, Landek, Vikštejn atd.). Utvořil se nový výrobní model zemědělské produkce, který přinesl rozšíření trojpolního systému (ozim, jař, úhor). Pravidelné uspořádání plužiny (polností) vedlo k přechodu od extenzivní výroby k intenzivnější, zdokonalovalo se zemědělské nářadí.

Citelným zásahem do vývoje osídlení v 15. století byla uherská válečná tažení. Docházelo k dobytí mnoha hradů a zpustošení vesnic, z nichž mnohé nebyly obnoveny. Toho využila vrchnost k zabírání neosídlené půdy a rozšiřování svých velkostatků. Vedle rostoucího zájmu o těžbu drahých kovů (zlata, stříbra) přibývalo i ekonomických aktivit vrchnosti (např. nová orientace na dolování železné rudy a hutnictví). V oblasti Poodří nastal rozvoj rybnikářství, docházelo k zakládání nových sídel.

Od počátku 16. století se začal uplatňovat nový fenomén, jímž byla tzv. valašská kolonizace. Valaši přicházeli na Těšínsko a východní Moravu po karpatském oblouku z východu. Jejich specifikem byl horský způsob chovu dobytka a výroba ovčích produktů. Stáda byla na jaře vyháněna na salaše do hor, kde byla až do podzimu ustájena v nezastřešených ohradách (košárech). V 17. století se proti proudu řek a potoků rozšířila také tzv. pasekářská kolonizace, a docházelo pak k prolínání a splývání obou skupin. Třicetiletá válka přinesla depopulaci obyvatelstva a pustošení sídel – měst i vesnic, zejména na trasách vojenských přesunů a střetů. K zásadním změnám sídelní sítě nicméně nedocházelo. V poválečném období vrcholil proces posilování vrchnostenského hospodaření, probíhala diferenciace šlechty, včetně změn ve složení panstva (odchod nekatolíků).

Posledním zásahem do sídelních poměrů ještě tradiční společnosti byla parcelace dvorů a josefínská kolonizace spojená se zakládáním nových sídel. Důvodem byla skutečnost, že výnos z daní z rozdělené půdy byl vyšší než výdělky z hospodaření ve vlastní režii vlastníků. Z podnětu rakouského ekonoma Raaba byly zakládány tzv. raabizační osady, vyznačující se velmi pravidelným půdorysem. Na území českého Slezska to byl např. Ditrichštejn (dnes součást města Jeseník), Lipina (dnes součást obce Štáblovice), Tábor (dnes součást obce Velké Heraltice) a další. V 18. století byl v zásadě dokončen dlouhodobý proces osidlování krajiny. Nové impulzy s sebou přinesla až industrializace rozvíjející se od 19. století a také masivní podpora těžby a rozvoje těžkého průmyslu v Československu po druhé světové válce.

N ejstarší sídelní území v nižších nadmořských výškách je charakteristické soustředěnými typy vsí (ulicovky, návesní ulicovky, vsi silniční) s polnostmi uspořádanými do tzv. traťové, resp. délkové plužiny. Zatímco vlastní sídlo je poměrně kompaktní, pozemková držba vlastníků je rozptýlená do jednotlivých tratí, které se dále dělí na úzké pruhy, zvané též pentle.

V území středních poloh, pokrytým předtím souvisle lesy a osidleným v rámci pozdně středověké kolonizace, mají vesnice rozvolněnější, ale pravidelný půdorys s větší vzdáleností usedlostí. Osou těchto řadových, jinak též lesních lánových vsí, je zpravidla potok a cesta. Oproti předchozímu typu je pozemková držba vlastníků soustředěna do pásu za usedlostí a tvoří tzv. záhumenicovou plužinu. Hranice těchto pásů jsou dodnes mnohde viditelné díky vzrostlým dřevinám, které je lemují. Rozsáhlé území lánových vsí pokrývá celý Hrubý a Nízký Jeseník s výjimkou nejvyšších poloh a část Poodří a Podbeskydí. Nejlépe dochované jsou lánové plužiny na Holčovicku.

Podobný, ale ještě volnější a méně pravidelný půdorys mají řetězové vsi beskydského podhůří a části Ostravska, které tvoří přechodový typ k třetímu a nejméně pravidelnému typu – rozptýlenému osídlení těšínského Slezska s plužinou dělených úseků. Nepravidelný půdorys mají také hromadné vsi vyšších poloh Beskyd. Na území českého Slezska se však vyskytují hojně i vesnice smíšeného typu.

Města českého Slezska v podobě, v jaké se dochovala, nesou až na několik málo výjimek znaky zakládaných kolonizačních měst s pravidelným jádrovým územím centrálního náměstí čtvercového nebo obdélníkového půdorysu a s víceméně pravoúhlým rastrem z něj vybíhajících cest. Výjimky tvoří Krnov a Opava (a Těšín na polské straně), jejichž nepravidelný půdorys svědčí o starším původu. Nová města byla zakládána i na místě dřívějších vsí, které nová parcelace překryla. Až v době poměrně nedávné byla založena města Havířov (v budovatelských 50. letech 20. století), ale také Český Těšín, který byl po rozdělení Těšína česko-polskou hranicí vystavěn podle urbanistického plánu jako nové město. K zaniklým sídlům patří původní lánová ves Karviná (dnes Karviná-Doly), která musela ustoupit těžbě černého uhlí.

1. Albrechtice Valštejn
2. Úvalno
3. Bludovice
4. Vendryně

P odobu státní hranice měla stanovit společná rozhraničovací komise ustanovená na základě instrukce Marie Terezie z 8. září 1742. Úkolem jmenovaných komisařů bylo vytyčit její konkrétní průběh podle ustanovení vratislavského a berlínského míru, přičemž při určování hranice měly být směrodatné přirozené přírodní překážky (vodstvo, pohoří) a dominanty v krajině (komunikace, důležité orientační body). Komise pracovala nepřetržitě téměř měsíc (od 22. září do 20. října 1742) a výsledkem jejich jednání bylo 18 protokolů, které byly stvrzeny jako tzv. hraniční reces v Ratiboři 6. prosince 1742. Po dílčích úpravách byla podoba nové státní hranice ratifikována 14. srpna 1743 ve Vídni.

Vytyčování hranice přímo na dotčených místech započalo 22. září 1742 na pomezí Těšínska a Pštinska u soutoku řek Bělé a Visly nedaleko vesnice Dědice. Hranici v tomto prostoru až k městu Strumeň vymezoval tok Visly, dále na západ však pokračovala volnou krajinou, což vedlo k nutnosti vyřešit celou řadu sporů mezi vlastníky pozemků po obou stranách pomezní linie. Ze strany Těšínska hranici tvořily statky Zbytkov, Bonkov, Rychuld a Žibřidovice, kde se hranice na pruské straně začínala stýkat s nižším stavovským panstvím Vladislav. Následně pak státní hranice kopírovala tok říčky Petrůvky až k jejímu soutoku s Olší. Po proudu toku této řeky pokračovala směrem na severozápad, a to až do jejího ústí do Odry u vesnice Kopytov. Jedinou podstatnou výjimku tvořilo území u Věřňovic, kde komisaři ctili potřebu zachování celistvosti statku, jenž byl součástí nižšího stavovského panství Německá Lutyně. Hranice dále vedla proti proudu řeky Odry až k jejímu soutoku s Opavou u Třebovic. Následkem toho bylo rozdělení nižšího stavovského panství Bohumín na dvě části, z nichž Rakousku připadlo samotné město a vesnice Kopytov, Pudlov a Šunychl, kdežto na pruské straně se ocitl bohumínský zámek se Starým dvorem a vsi Zábylkov, Odra, Olza, Velké Hořice a Belšnice.

V Opavském knížectví tvořila hranici až k jejímu zemskému centru řeka Opava. Součástí hlavního města rakouského Slezska zůstalo i území na pravém břehu řeky, tzn. Ratibořské předměstí, ves Kateřinky a hospodářsky obdělávané polnosti náležející k městu. Nedaleko za ním, směrem na severozápad, se hranice u vesnice Vávrovice vrátila zpět na tok Opavy, který proti proudu kopírovala až k městu Krnov. Stejně jako v případě Opavy i zde zůstaly součástí rakouského území jeho pravobřežní předměstí. Hraniční linie pak pokračovala tokem Opavice, čímž došlo k rozdělení několika panství a statků. Obdobná situace panovala i u stanovení hranic tzv. moravských enkláv, jež však z podstatné části zůstaly připojeny k habsburské monarchii.

Dosti komplikovaná byla situace v Niském knížectví, kde komisaři nemohli jako v případě ostatních dotčených území využít přirozených přírodních překážek, a proto byli nuceni sledovat průběh místních komunikací, drobných vodních toků a jiných krajinných dominant, přičemž primárním ohledem se staly hranice jednotlivých vrchnostenských pozemkových majetků. Vždy to však nebylo možné. Nejcitelněji nová hranice zasáhla např. statky Velké Kunětice a Bílá Voda. Následné spory, které se rozhořely mezi vlastníky dominií po obou stranách hranice, musely být řešeny dílčím způsobem i po ukončení činnosti rozhraničovací komise, jejíž poslední jednání se konalo v Bílé Vodě 20. října 1742.

Během vytyčování hranice bylo úkolem komisařů a jejich pověřených pracovníků místa průběhu hraniční linie v terénu osazovat dřevěnými sloupky. Celkem jich bylo z rakouské strany vysazeno 138. Součástí sloupku se staly i cedule, na kterých byla namalována královská koruna, z níž vycházel červený královský plášť podšitý hermelínem. Na plášti se nacházely zlaté iniciály: M.T.R.I.H.B.R, jež jsou zkratkou jména a titulatury panovnice v latinské jazykové verzi. V překladu pak zní: Marie Terezie, římská císařovna a česká královna. Dřevěné sloupky však nedokázaly dlouhodobě odolávat povětrnostním vlivům, a proto byly nahrazovány hraničními kameny. Každý z nich nesl číselné pořadové označení a v horní části znak císařské koruny, resp. pruské orlice či kombinaci obou. Jejich rozmístění bylo zaznačeno do speciálních map. Jen v prostoru hranice Těšínského knížectví jich bylo osazeno asi 50, z nichž se do dnešních dnů jako memento dávno neplatné hraniční linie dochovala zhruba dvacetina. Hranice stanovená na podzim roku 1742 zůstala v platnosti až do zániku monarchie v roce 1918.

D ne 30. října 1918 byla slezskými Němci vyhlášena existence provincie Sudetenland se sídlem v Opavě, která zahrnovala téměř celé západní Slezsko, německé oblasti severní Moravy a přilehlé části východních Čech. Jeho rozloha činila 6 536 km2. Sudetenland měl být připojen k Rakousku. Po rychlém zásahu československé vlády a po vojenském obsazení Opavska, Krnovska a Jesenicka ve druhé polovině prosince 1918 byly všechny orgány Sudetenlandu rozpuštěny a správu nad územím této části někdejšího rakouského Slezska v jeho historických hranicích stanovených roku 1742 opět převzala Zemská vláda slezská.

Československá vláda však požadovala navíc připojení levobřežního území okolo toku Opavy. Jednalo se o jižní část Ratibořska – tzv. Hlučínsko – kde na bezmála 316 km2 žilo přibližně 50 000 obyvatel. Jeho připojení k Československu stanovila mírová smlouva podepsaná s Německem ve Versailles 28. června 1919. Přes zjevný nesouhlas většiny zdejších obyvatel bylo Hlučínsko bez konání plebiscitu sloučeno s československým územím 4. února 1920. Práce delimitační komise probíhaly až do roku 1923, kdy byly dodatečně připojeny obce Hať a Píšť a naopak Německu navrácena obec Ovsiště.

Nejkomplikovaněji se situace vyvíjela na Těšínsku. Zástupci části polské reprezentace ustanovili v Těšíně již 19. října 1918 vlastní uskupení pod názvem Národní rada Těšínského knížectví, které ve svém prohlášení z 30. října 1918 požadovalo připojení celého Těšínska v jeho historických hranicích k obnovenému Polsku. V týž den uvedli Češi v život organizaci Zemský národní výbor pro Slezsko a 1. listopadu se v Polské Ostravě dohodli, že přebírají vládu nad celým slezským územím. Prozatímní demarkační linie, o jejíž definitivní podobě měly rozhodnout vlády obou států, byla stanovena 5. listopadu 1918 podle národnostního složení obecních zastupitelstev. Poté, co polská vláda vyhlásila koncem listopadu 1918 volby do ústavodárného shromáždění, jež se dle přání Národní rady měly 26. ledna 1919 konat i na území Těšínska, razantně proti tomuto kroku vystoupila československá vláda a na konci ledna 1919 vojensky obsadila část Těšínska až po horní tok Visly. Po zásahu dohodových mocností a zdlouhavých jednáních Rada velvyslanců ve Spa 28. července 1920 rozhodla, že dojde k rozdělení Těšínska následujícím způsobem – Československo získá podle svých minimálních požadavků ostravsko-karvinský revír a Košicko-bohumínskou dráhu, tedy z historického území knížectví zhruba 1 270 km2, kde žilo přibližně 300 000 obyvatel. K Polsku bylo připojeno 1 012 km2 se 140 000 obyvateli. Správa nad přiznanými částmi Těšínska byla předána československé a polské vládě 10. srpna 1920. O čtyři roky později došlo k dodatečné úpravě hranice, kdy k Československu byla připojena osada Hrčava.

Nově vytyčené hranice byly osazovány hraničními kameny s vytesanou zkratkou daných států a rokem, kdy byly instalovány. Kromě toho bylo u hraničních přechodů po celém Československu postaveno v letech 1925–1926 celkem 232 hraničních orientačních sloupů vyrobených z lisovaného ocelového plechu, opatřených nátěrem v podobě stylizované národní vlajky a dvěma litinovými štíty se lvem z malého státního znaku. Na hraničních přechodech v prostoru československého Slezska jich bylo osazeno 45.

Politického napětí, jež v roce 1938 vyvrcholilo diktátem ze strany hitlerovského Německa na odstoupení československého pohraničního území, využila rovněž polská vláda. V několika diplomatických nótách požadovala okamžité vyklizení té československé části Těšínska, kde byla nejpočetněji zastoupena polská menšina, a předání tohoto území polskému státu. Zábor zahrnoval celé politické okresy Český Těšín a Fryštát, zčásti se dotkl i tří obcí ve frýdeckém okrese (Šenov, Vojkovice a Žermanice) a později i dalších menších částí obcí z okresu Moravská Ostrava (Hrušov, Heřmanice, Michálkovice, Radvanice a Slezská Ostrava), naopak Morávka byla 10. prosince 1938 přičleněna jako součást politického okresu Frýdek ke druhé republice, jenž se pak od 16. března 1939 ocitl jako část historického Slezska v protektorátu Čechy a Morava. Rozloha území dotčených polským záborem činila zhruba 830 km².

Západní Slezsko bylo na základě protokolu podepsaného Česko-Slovenskem a Německem 20. listopadu 1938 připojeno k Říši. Součástí Říšské župy Sudety se stal vládní obvod Opava, Hlučínsko bylo zahrnuto od října 1938 k okresu Ratiboř v opolském vládním obvodu říšské provincie Slezsko (od roku 1941 Horní Slezsko).

Část Těšínska pod polským záborem byla německým vojskem obsazena hned první den druhé světové války, tj. 1. září 1939, a připojena k Říši jako součást vládního obvodu Katovice.

Po konci druhé světové války nebyly polské územní nároky akceptovány; po zásahu Sovětského svazu byly obě strany donuceny podepsat 10. března 1947 spojeneckou smlouvu. Definitivní rozhodnutí o podobě státní hranice přinesl až podpis československo-polské smlouvy ve Varšavě 13. června 1958, přijaté Národním shromážděním Republiky československé na svém zasedání 18. září téhož roku. V prostoru Slezska bylo uskutečněno celkem 43 změn, nejpodstatnější v okolí Krnova na soutoku řek Opavice a Opavy.

R akouské Slezsko se v roce 1742 dělilo na původní knížectví (popř. jejich části) a menší stavovská panství. Jako zcela nový územní celek ovšem potřebovalo nějakou centrální správní instituci, a tak byl v roce 1743 zřízen Královský úřad v čele s prezidentem a několika radními (jejich počet se v čase měnil). Správní reformou z roku 1749 se přejmenoval na Královskou reprezentaci a komoru, ale jeho kompetence se nezměnily. Druhou správní reformou v období vlády Marie Terezie z roku 1763 mu byl vrácen původní název a působil znovu jako Královský úřad v Opavě. Za Josefa II. byl tento úřad zrušen a v letech 1782–1783 bylo rakouské Slezsko sloučeno s Moravou pod jediný správní orgán Moravsko-slezské gubernium v Brně. Tehdy bylo rakouské Slezsko také poprvé rozděleno na nižší administrativní celky – kraje. Pod gubernium spadaly opavský a těšínský krajský úřad, v jejichž čele stáli krajští hejtmani. Tyto orgány státní správy vydržely do reforem 1848–1850. Po celé období od roku 1742 do poloviny 19. století fungovala ještě stávající vrchnostenská správa a slezský stavovský konvent (sněm). Země tedy byla rozdělena na panství (dominia), která spravovaly vrchnostenské úřady.

Zrušením poddanství v roce 1848 byla odstraněna vrchnostenská panství, která nahradily úřady státní správy. Na nejnižší úrovni povstaly jako orgány územní samosprávy tzv. místní obce, jimž byla nadřízena okresní hejtmanství spravující tzv. politické okresy. Povinnosti okresního hejtmanství mělo také jediné slezské město, které získalo specifický status – statutární město Opava. Od politické správy bylo odděleno soudnictví, takže každý politický okres se dělil ještě na několik soudních okresů. Krajské úřady byly zrušeny a v rakouském Slezsku je nenahradily žádné krajské vlády (orgány politické správy) jako na Moravě a v Čechách. Na vrcholu zemské správy stálo místodržitelství v čele s místodržícím. V rakouském Slezsku držel místodržící při absenci krajské vlády rovněž funkci krajského prezidenta a byl přímým nadřízeným okresního hejtmana. Moravsko-slezská země byla rozdělena a Slezsko vystupovalo znovu jako samostatná země reprezentovaná na úrovni státní správy místodržitelstvím se sídlem v Opavě. Nadále existoval také volený samosprávný orgán – Slezský konvent (od roku 1861 nazýván Slezský zemský sněm).

Jelikož místodržitelství bylo orgánem státní správy a scházely krajské vlády jako samosprávné úřady, bylo místodržitelství v roce 1853 nahrazeno zemskou vládou slezskou v Opavě, která spojovala kompetence a úkoly krajské vlády a místodržitelství. Zemská vláda slezská působila jako nejvyšší správní orgán až do konce existence rakouského Slezska. V roce 1860 byla sice zrušena a Slezsko bylo sloučeno s Moravou, ale tato změna trvala pouze rok a od roku 1861 opět existovalo Slezsko jako samostatná země se zemskou vládou. V jejím čele stál zemský prezident.

Politických okresů bylo v rakouském Slezsku zřízeno v roce 1849 celkem sedm – Bruntál, Frývaldov (Jeseník), Krnov, Opava, Frýdek, Těšín a Bílsko. V nich se nacházelo 22 soudních okresů – Bílsko, Skočov, Strumeň, Jablunkov, Těšín, Fryštát, Bohumín, Frýdek, Bílovec, Klimkovice, Odry, Opava, Vítkov, Albrechtice, Krnov, Osoblaha, Bruntál, Horní Benešov, Cukmantl (Zlaté Hory), Frývaldov (Jeseník), Javorník a Vidnava. Když v roce 1855 proběhla další správní reforma, politické okresy byly zrušeny, část jejich kompetencí přešla na zemskou vládu a část na tyto soudní okresy, které začaly řídit smíšené okresní úřady. V jejich čele stáli okresní představení.

V roce 1868 byla znovu oddělena soudní a politická správa. Soudní okresy zůstaly stejné, pouze v roce 1869 se vydělil další soudní okres Vrbno (ze s. o. Bruntál), v roce 1873 Jindřichov (ze s. o. Osoblaha) a v roce 1904 Polská Ostrava (ze s. o. Bohumín). Pro politickou správu opět povstala okresní hejtmanství s okresními hejtmany na čele. Rakouské Slezsko bylo rozděleno na sedm politických okresů, ale nebyly to zcela tytéž okresy jako před rokem 1855 – Bruntál, Frývaldov (Jeseník), Krnov, Opava, Fryštát, Těšín a Bílsko. Působnost okresních hejtmanství měla Opava jako statutární město a specifický status následně získala ještě města Bílsko a Frýdek. Tím byla vytvořena tříinstanční státní správa (okresní hejtmanství – zemská vláda – stát). Tento správní systém vydržel do konce monarchie, jen v průběhu času vznikaly potřeby racionálněji rozdělit administrativní jednotky, a proto byl v roce 1896 zřízen politický okres Bílovec, který se vydělil z okresu Opava, a v roce 1901 politický okres Frýdek, vydělený z okresu Těšín. Byl původně tvořen jediným soudním okresem – Frýdek, ale v roce 1904 byl k němu přičleněn soudní okres Polská Ostrava.

Tři instance nakonec měla také samospráva. Na nejnižší úrovni ji představovala obecní představenstva, na střední od roku 1898 okresní silniční výbory a na zemské Slezský sněm.

P rvním zákonem samostatného československého státu se stala tzv. recepční norma, kterou zůstaly v platnosti veškeré dosavadní rakousko-uherské zákony a přebírala se rakousko-uherská veřejná správa. V Opavě tedy nadále fungovala zemská vláda slezská, ale zároveň různé politické strany činily kroky k převzetí moci národními výbory. Důležitým orgánem byl Zemský národní výbor pro Slezsko se sídlem v Moravské Ostravě, který byl ustaven 31. října 1918. Zemský sněm obnoven nebyl, takže jako samosprávná instituce zůstal pouze zemský výbor, který se v roce 1919 změnil na zemskou správní komisi.

Národní výbory se tvořily také na úrovni okresů a obcí a na krátký čas přebíraly státní správu. Jinak nadále působily politické okresy Frývaldov (Jeseník), Bruntál, Krnov, Opava, Bílovec, Fryštát a Český Těšín (pod odloučení části Těšínska), statutární města Opava a Frýdek a nově se do tohoto zřízení začlenil také okres Hlučín. Politické okresy se dále členily na původní soudní okresy, jichž bylo v československém Slezsku 23.

V roce 1928 proběhla na základě tzv. organizačního zákona administrativní reforma, podle níž se stát dělil na čtyři země – Českou, Moravskoslezskou, Slovenskou a Podkarpatoruskou. Slezsko bylo sloučeno s Moravou a sídelním městem zemských úřadů se stalo Brno. Zemská vláda slezská tedy zanikla. Na zemské, okresní i obecní úrovni byla sloučena správa se samosprávou. V Brně byl ustaven zemský úřad s působností i pro Slezsko, v jeho čele stál zemský prezident, který měl k dispozici zastupitelstvo, výbor a komise. Okresní úřady se členily stejně, takže v čele stál okresní hejtman a k dispozici měl zastupitelstvo, výbor a komise. Obvody okresů byly totožné s předchozími politickými okresy. Na obecní úrovni působil starosta, obecní zastupitelstvo, obecní rada a komise.

Po mnichovské dohodě byla velká část československého Slezska připojena k Říši a stala se součástí Říšské župy Sudety. Spadala pod vládní obvod Opava, který se dělil na 15 venkovských okresů na čele s landráty a městský okres Opava na čele se starostou. Slezských okresů bylo celkem šest – Bílovec, Bruntál, Frývaldov (Jeseník), Krnov a Opava (město i venkov). Přímo k Říši bylo přičleněno Hlučínsko a stalo se součástí okresu Ratiboř. Po zabrání tzv. Zaolzí Poláky byly vytvořeny okresy Cieszyn a Frysztat, které spadaly pod Slezské vojvodství se sídlem v Katovicích. Po obsazení tohoto území německými vojsky byly oba okresy spojeny v jeden okres Těšín (Teschen), jenž byl zařazen ke katovickému vládnímu obvodu provincie Slezsko se sídlem ve Vratislavi, v jejímž čele stál vrchní vládní prezident. V roce 1941 byla slezská provincie rozdělena a vznikla provincie Horní Slezsko s vládním prezidentem v Katovicích. V rámci tzv. druhé republiky zůstal jen okleštěný okres Frýdek, k němuž bylo připojeno několik obcí bývalého okresu Český Těšín. Toto území se stalo v roce 1939 součástí Protektorátu Čechy a Morava. Politický okres Frýdek byl v roce 1942 zrušen a začleněn do okresu Místek. Území spadalo pod oberlandrát v Moravské Ostravě.

Po druhé světové válce bylo obnoveno správní členění z období před rokem 1938, ovšem správu místo dřívějších úřadů převzaly na základě Košického vládního programu národní výbory. Z období okupace zůstalo začlenění okresu Frýdek do okresu Místek a existence statutárního města Ostrava (okres Moravská Ostrava byl zrušen). V oblastech s převahou německého obyvatelstva byly jmenovány okresní a místní správní komise. Na zemské úrovni spravovala Slezsko expozitura Moravskoslezského zemského národního výboru v Ostravě. Ústava z 9. května 1948 ovšem nehovořila o zemských národních výborech, nýbrž rozdělovala národní výbory na místní, okresní a krajské. K 1. lednu 1949 byly zřízeny krajské národní výbory, jejichž výkonnými složkami byly: rada, předseda (a jeho náměstci), referenti a komise. Území krajů nerespektovala zemské hranice. Pod Ostravský kraj spadaly slezské okresy Bílovec, Český Těšín, Fryštát, Hlučín, Krnov, Opava, Ostrava a Vítkov. Okresy Bruntál a Jeseník byly začleněny pod Olomoucký kraj.

V roce 1960 proběhla další správní reforma, na jejímž základě byl zachován krajský systém, ale změnilo se členění krajů a snížil se počet krajů i okresů. Československé Slezsko se stalo spolu s přilehlými částmi Moravy součástí jediného Severomoravského kraje, který se členil na 10 okresů, z nichž ve Slezsku byly nebo do něho zasahovaly okresy Ostrava, Frýdek-Místek, Karviná, Opava, Bruntál a Šumperk. Tyto okresy existovaly i po roce 1990, kdy byly zrušeny kraje a hlavní veřejnou správu zastávaly okresní úřady. V roce 1994 přibyl okres Jeseník. V roce 1997 byl přijat zákon o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, jimiž byly kraje s krajskými úřady. Kraje byly zřízeny v roce 2000 a většina českého Slezska spadala pod Moravskoslezský kraj, pouze okres Jeseník pod Olomoucký kraj. V rámci druhé fáze reformy územní správy byly v roce 2002 zrušeny okresní úřady a zůstaly územní jednotky – okresy. Působnost byla částečně přenesena na krajské úřady a částečně na obce s rozšířenou působností.

R ozdílnost vesnické zástavby v různých částech českého Slezska je zjevná již z úrovně terénu, ale zvláště vynikne z leteckého pohledu. Zástavbou přitom rozumíme především urbanistické řešení, tj. kompozici prostorového řešení v měřítku sídla a navazujících částí krajiny, nikoli architektonické řešení jednotlivých staveb. Pro ilustraci vývoje zástavby jsou zvoleny charakteristické typologicky odlišné oblasti: Jesenicko, Opavsko, Fryštátsko (Karvinsko) a Těšínsko.

Nejstarším sídelním územím je území sníženin, jako je oblast Slezské nížiny (Opavsko, Hlučínsko a Osoblažský výběžek). Pro ně jsou charakteristické poměrně kompaktní soustředěné vsi. Mají zpravidla domy seřazeny těsně vedle sebe podél silnice nebo návsi. Intravilán je od polností výrazně oddělen ploty zahrad a cestami. Polnosti, nebo také plužina, jsou rozděleny do bloků – tratí, které se dále dělí na úzké proužky – pentle. K jednomu stavení mohou patřit pentle v různých tratích.

Jesenická oblast je mladším územím osidlovaným převážně v době vrcholně a pozdně středověké (německé) kolonizace. Vyskytují se zde plánovitě založené, obvykle protáhlé vsi řadové a vsi lesní lánové. Domy jsou seřazeny volně podél cesty nebo potoka, jejich vzdálenosti se řídí šířkou pásu polností (záhumenicové plužiny), táhnoucího se za humny každého statku.

Na území na východ od Ostravy, stejně jako v Podbeskydí, se plánovitost řadových vsí uplatňuje méně než u lesních lánových vsí, usedlosti se řadí podle cesty v nepravidelných mezerách. Tento přechodný typ se nazývá řetězovou vsí. V horských polohách Beskyd mají vsi nejmladšího osídlení volněji seskupený hromadný půdorys. Jsou přechodným typem mezi vesnicemi a samotami.

Hromadné cestní vsi na Fryštátsku (Karvinsku) a Těšínsku se vyznačují nepravidelnou zástavbou podél cest. Rozptýlená slezská zástavba zde souvisí se změnou způsobu obživy a s překotným populačním růstem, které se datují od konce 18 století.

Kromě vyjmenovaných typů venkovského osídlení se na území severní Moravy a Slezska vyskytují i přechodné formy sídel, nesoucí znaky více typů. Je třeba zdůraznit, že ráz osídlení se v průběhu času měnil, sídla vznikala a zanikala, původní ráz osídlení byl překryt „novou vrstvou“.

Základní typy měst. Města na území severní Moravy a Slezska můžeme podle typu rozdělit do následujících skupin: nejstarší města vývojová, předkolonizační, s nepravidelným půdorysem (Opava, Krnov), města plánovitě založená v kolonizační etapě vrcholného středověku, která se vyznačují pravoúhlým půdorysem svého jádra a čtvercovým (Bruntál, Horní Benešov, Hlučín) nebo obdélníkovým (Osoblaha, Bílovec, Klimkovice) tvarem náměstí, města vzniklá ze vsí, postrádající ústřední tržiště městského rázu (Město Albrechtice, Slezská Ostrava, Rychvald), města novodobá, jejichž městská funkce vznikla v souvislosti s industrializací (Třinec), a města plánovitě založená částečně nebo zcela podle moderního regulačního plánu (Český Těšín, Havířov, Nový Bohumín, částečně „nová“ Karviná a „nová“ Orlová).

Vývoj zástavby podle oblastí. Podkladem pro zkoumání vývoje zástavby jsou mapy stabilního katastru z let 1830–1840, pruská vojenská mapa z roku 1877, letecké snímkování z roku 1955 a pravidelně snímané barevné ortofotomapy z období po roce 2000.

Jesenicko. Krajina Jesenicka není nástupem industrializace příliš poznamenána, nové výrobní závody vznikají především ve městech. Centrem průmyslu a obchodu se pro tuto oblast v druhé polovině 19. století stává Krnov. Zásadní význam má pro město vytyčení nové silnice do Osoblahy a vybudování železničního uzlu v roce 1872. Kromě továren se rozvíjí na všechny strany od vnitřního města také nové obytné čtvrti. Bohužel, v závěru druhé světové války bylo město těžce poškozeno. Z historického jádra zbylo jen torzo, dílo zkázy dovršila socialistická dostavba. Vnější obytné čtvrti byly narušeny méně, panelová sídlištní výstavba však nenavázala na předválečnou uliční síť. Obdobně byla na konci druhé světové války zničena i další města, nejvíce snad Osoblaha. Demolice historických jader a necitlivá nová výstavba sídla nenávratně poškodila. V mnohých z nich zanikla centrální náměstí a byla nahrazena pouze křižovatkou silnic (Andělská Hora), jiná kvůli úbytku obyvatel pozbyla status města (Osoblaha).

S nástupem industrializace venkovské obyvatelstvo odchází za prací do průmyslových center, jeho počet začíná klesat. Obce s nepříznivou bilancí obyvatel tvoří na konci 19. století na Jesenicku většinu. Nejhorší úbytek nastal v příhraničních okresech, příznivý vývoj zaznamenává pouze Krnovsko. Venkovská zástavba se však zásadně nemění. Zlom nastává koncem druhé světové války s vysídlením tehdy převažujícího německého obyvatelstva. Trvale dosídlit území nově příchozími z jiných částí republiky i zahraničí (Rumunsko, Ukrajina) se nedaří, domy chátrají, některé obce zanikají, jiné přetrvávají s podstatně nižším počtem obyvatel. Opuštěné chalupy jsou využívané k rekreačním účelům, je podporována i výstavba chat a podnikových rekreačních zařízení. Intenzivní zemědělství je v místech s méně příznivými podmínkami nahrazeno pastevním chovem dobytka, svažitá pole zarůstají dřevinami. Přesto si menší a odlehlejší sídla uchovávají vizuálně svůj původní charakter, členění polností je stále zřetelné, údolní vsi zůstávají údolními vesnicemi (Holčovice, Heřmanovice). Naproti tomu vesnice s dobrou dopravní dostupností do center dojížďky se rozrůstají do krajiny plošnou zástavbou rodinných domků.

Opavsko. Zemědělský kraj Slezské nížiny byl stále více ovlivňován Opavou jako významným regionálním centrem. Přestože v době nástupu industrializace Opava hospodářsky zaostává za Krnovem, je administrativním centrem rakouského Slezska a městem škol. Její urbanistický vývoj vrcholí kolem přelomu 19. a 20. století, kdy vznikají mimo jiné reprezentativní čtvrtě činžovních domů. Ve 20. letech 20. století rozvoj města pokračuje výstavbou vilových čtvrtí. Avšak v bojích tzv. ostravské operace na konci druhé světové války Opavsko velmi utrpělo a samotné město Opava bylo ze 70 % zničeno. Radikální plán, který předpokládal asanaci zbytku historického jádra, naštěstí nebyl realizován, přesto bylo v následujících letech zbořeno mnoho zejména secesních domů. Poválečná urbanizace nerespektovala historický kontext, v 70. a 80. letech byla budována především panelová sídliště. Novou zástavbou byla převrstvena i předměstí nebo dříve samostatná obec Kateřinky.

Také Opavsko je od konce 19. století poznamenáno stagnací a úbytkem obyvatelstva, i když v menší míře než Jesenicko. Vesnice si však ještě v 50. letech minulého století zachovávají svůj agrární charakter a výrazné znaky soustředěných vsí polnostmi rozdělenými do tenkých pásků. Ve druhé polovině 20. století se vlivem kolektivizace zemědělství mění charakter krajiny, z mozaiky úzkých políček se stávají velké lány. Dříve úhledné kompaktní obce v blízkosti Opavy se začínají rozrůstat do krajiny (Otice, Slavkov, Kylešovice). Suburbanizační trendy po roce 2000 ještě zesilují, vzdálenější vsi si však stále uchovávají svůj původní charakter (Brumovice, Loděnice, Tábor).

Fryštátsko (Karvinsko) a Těšínsko. Východní část českého Slezska prodělala od počátku industrializace, spojené zejména s dobýváním uhlí a těžkým průmyslem, vůbec nejprudší rozvoj. Na Ostravsku, Bohumínsku a Fryštátsku zaznamenávají dvě třetiny obcí explozivní růst, mimo jiné díky imigraci z Haliče. Vedle měst získávají populačně i vesnice v dosahu pracovních příležitostí. Nepravidelné řetězové vsi a rozptýlená zástavba se začínají zahušťovat. Možnost uživit se jinak, než prací na poli rozrušila zemědělskou tradici a společenskou strukturu. Nastalo do té doby nemyslitelné dělení polností, protože výnos z úrody byl pouze doplňkem příjmu rodiny. Rozmístění usedlostí je většinou samovolné a váže se na místní komunikace. Přesto je možné ještě krátce po druhé světové válce pozorovat značné rozdíly v hustotě zástavby v nejprůmyslovějších částech území, zejména v blízkosti dolů, kde vyrostly hornické kolonie (Rychvald, Petřvald, Orlová-Poruba) a v odlehlejších lokalitách, kde je zástavba stále poměrně řídká (Střítež, Návsí, Vendryně). Od druhé poloviny 20. století se rezidenční zástavba zahušťuje i mimo průmyslová centra a na většině území tak ztrácí svůj původní charakter rozptýleného osídlení a velkými vzdálenostmi mezi jednotlivými usedlostmi a postupně pokrývá téměř celý katastr.

Krajina Karvinska byla změněna nejvíce. Vlivem důlní činnosti a jejích následků zanikly části sídel (Orlová) nebo celá sídla (původní Karviná). Novodobá Karviná začala být budována jako první z nových sídel Ostravska již v roce 1947, kdy bylo severně od Fryštátu založeno satelitní město Stalingrad, později nazvané Nové Město, s osovým bulvárem třídy Osvobození. Díky tomu vzrostl mezi lety 1950 až 1961 počet obyvatel z cca 8 500 na cca 27 800. V rámci řízeného rozvoje palivové základny se začaly budovat v dostupné vzdálenosti od dolů první zárodky sídlišť z tzv. dvouletkových domů. V roce 1955 bylo rozhodnuto, že sídliště v Šumbarku a v Dolních Bludovicích budou spojena a vznikne nové město, pro které byl vybrán název Havířov. Osou jeho urbanistické kompozice se stal bulvár Hlavní třída, dříve těšínská silnice.

Podle předem promyšleného urbanistického plánu byl mnohem dříve, ve 20. a 30. letech 20. století, vybudován Český Těšín poté, co byl Těšín rozdělen státní hranicí a jeho historické centrum zůstalo na polské straně. Centrum města bylo vybudováno. Základem kompozice města, rozkládajícího se mezi železnicí a řekou Olší, se stala Hlavní třída a hlavní obdélníkové náměstí s radnicí (1929). Centrální část města byla na jihu ohraničená dnešní ulicí Střelniční, ale rozvolněnější předměstská zástavba pokračovala dále jižním směrem mezi tratí a řekou a také západně od železnice. Pro tuto část města je charakteristický trojzubec cest Ostravská, Frýdecká a Jablunkovská, později doplněný cestou do Fryštátu. Příkladem vesnice, která se stala v roce 1930 městem, je Třinec. Význam sídla vzrostl díky založení hutního a železárenského areálu na konci 40. let 19. století, z něhož později vznikly Třinecké železárny.

Č eský masiv se skládá z několika geologicky odlišných oblastí, přičemž na území dnešního Slezska a severní Moravy zasahují dvě z nich: lugikum a silesikum. Vnější Západní Karpaty tvoří systém svrchnokřídových a třetihorních příkrovů, které se přesunuly přes jihovýchodní okraj Českého masivu během alpinských horotvorných procesů. Ty začaly asi před 100 miliony let a v podstatě pokračují až do současnosti. Na území Slezska a severní Moravy patří k Vnějším Západním Karpatům Beskydy a Podbeskydská pahorkatina.

Proterozoikum (starohory). K tomuto nejstaršímu geologickému období patří v metamorfikách silesika v Hrubém Jeseníku varisky silně přepracované horniny v jádrech klenbových struktur či příkrovů (desenské a keprnická klenba). Paleozoikum (prvohory). V moravskoslezské oblasti jsou značně rozšířené devonské horniny, které vystupují v četných povrchových výchozech v Hrubém i Nízkém Jeseníku. Zajímavá devonská fauna pochází z Chabičova a Horního Benešova.

Ve spodním karbonu zcela převažují mořské uloženiny (kulmská facie), ve svrchním karbonu naopak sedimenty sladkovodní, což je odrazem klimatických změn a působení horotvorných pohybů variského vrásnění. Spodnokarbonské uloženiny dosahují největších mocností v Nízkém Jeseníku, kde jsou vyvinuty převážně v břidličnato-drobovém neboli kulmském vývoji. Moře se na našem území ve spodním karbonu nacházelo asi před 340 miliony let. Mořská fauna je druhově poměrně chudá a má obdobné složení na mnoha lokalitách (Zálužné, Nové Těchanovice, Lhotka). Ve svrchním karbonu, asi před 320 miliony let, se oblast Moravy a Slezska stala souší. Vznikla rozlehlá plošina, kterou dnes nazýváme hornoslezskou pánví. Tehdy se tato oblast nacházela blízko rovníku nebo přímo na něm, panovalo zde vlhké a teplé klima a plošina zarůstala vegetací. Vznikl karbonský prales, jeden z nejpozoruhodnějších suchozemských ekosystémů v historii Země. Díky teplému a vlhkému klimatu z hmoty karbonských rostlin vzniklo černé uhlí s množstvím zkamenělin rostlin i živočichů.

Mezozoikum (druhohory). Pozoruhodným obdobím druhohor byla svrchní jura, před 150 miliony let se v mělkém tropickém moři rozvíjel organogenní útes, tvořený masivními, stočenými schránkami mlžů a korálů (Kotouč u Štramberka).



Třetihory. Moře, které se na Moravě a ve Slezsku naposledy rozlévalo v mladších třetihorách, zanechalo po svém ústupu před 14–13 miliony let ve vrstvách jílovitých usazenin opavského zálivu zkameněliny různých měkkýšů, ale hlavně kompletní kostry ryb. Srážením minerálních solí z přesycené mořské vody zde vznikla ložiska sádrovce (Opava-Kateřinky, Kobeřice).

1.Trilobit Chotecops cf. Auspex, devon, Horní Benešov
2.Otisk kůry stromovité plavuně rodu Lepidodendron, Karviná
3.Fragment železného meteoritu, Opava-Kylešovice
4.Vrása v lomu, Stará Ves u Bílovce, 2006
5.Nordická hornina – leopardovitý pískovec, Supíkovice
6.Otisk kulmské rostliny Neuropteris antecedens, Zálužné
7.Granát – grosulár, varieta hesonit, Žulová



Ve střední části Nízkého Jeseníku leží skupina vulkánů, která byla činná na rozhraní třetihor a čtvrtohor. Vznik vulkanických těles v průběhu terciéru a kvartéru souvisí s intenzivní horotvornou činností alpinského vrásnění na jihu a východě Evropy. Vulkány mají charakter stratovulkánů, tedy smíšených vulkánů (Velký Roudný, Uhlířský vrch, Mezina).

Čtvrtohory začaly přibližně před 1,8 milionu let a dosud trvají. Ve starších čtvrtohorách (pleistocénu) se cyklicky střídala období teplého podnebí s obdobími, kdy docházelo k celosvětovému ochlazování. V ledových dobách (glaciálech) se rozšiřovaly pevninské a horské ledovce, které v teplejších obdobích (interglaciálech) opět roztávaly. Na území Slezska a severní Moravy zasáhl kontinentální ledovec během dvou dob ledových řazených do středního pleistocénu.

Ve Slezsku se vyskytují minerály vyvřelých (magmatických) hornin a doprovodné minerály vzniklé z horkých roztoků (hydrotermální minerály), dále minerály hornin přeměněných (metamorfovaných), minerály v usazených (sedimentárních) horninách a recentní minerály, tedy minerály vznikající v současnosti. Za světový unikát jsou považována opavská meteorická železa; jejich jedinečnost spočívá v tom, že byla nalezena v roce 1925 v kontextu paleolitického sídliště, jehož stáří je 18 tisíc let. Unikátní je i nález několika zlomků kamenného meteoritu v obci Morávka v roce 2000.

P rovincie se zde dále dělí na soustavy: Krkonošsko-jesenická soustava, Středopolské nížiny, Vněkarpatské sníženiny a Vnější Západní Karpaty. Soustavy se pak dále dělí na podsoustavy, jejich skladebnými částmi jsou celky, členěné dále na podcelky, v jejichž rámci se většinou ještě vymezují okrsky. V krajině se projevují nejen výsledky rozdílného geologického vývoje a změn podnebí, ale také působení člověka na krajinu. Na jedné straně se zde nacházejí části přírody téměř nedotčené, na straně druhé krajina poznamenaná těžbou, průmyslem i zástavbou.

Na vývoji reliéfu slezské krajiny se vedle tektonických pohybů výrazně podílela sopečná činnost na rozhraní třetihor a čtvrtohor. Z hlediska geomorfologie bylo pro krajinu dnešního Slezska klíčové čtvrtohorní zalednění, které se výrazně podílelo na modelaci terénu, stejně tak jako následné utváření říční sítě. Na území Slezska a severní Moravy zasáhl kontinentální ledovec během středního pleistocénu. Po jeho ústupu zde zůstaly mocné vrstvy jílů, písků a štěrků, které obsahují menší kusy severských hornin i bludné balvany transportované ledovcem na různou vzdálenost. V důsledku intenzivního mrazového zvětrávání v předpolí ledovce v dobách ledových vznikly výrazné skalní dominanty Jeseníků, tzv. mrazové sruby (Petrovy kameny, Vozka, Obří skály či vrchol Keprníku). Mrazivé klima se podílelo i na vytvoření specifických terénních půdních tvarů, jako jsou kamenná moře (Břidličná, Ztracené kameny, Suchý vrch) nebo mrazem tříděné půdy na holích. Přímým působením horského ledovce vznikl kar Velké kotliny, unikátní lokalita, kde dodnes padají laviny a zbytky sněhu se drží místy až do července. Díky nepropustnosti podloží vznikly v době poledové rašeliniště na Rejvízu a mezi Keprníkem a Vozkou.

Na formování georeliéfu se kromě mrazu podílely a podílí četné procesy – vodní a větrná eroze, povodně, sesuvy a další. Vedle tvarů vzniklých v současném podnebí se uchovaly i tvary vzniklé v odlišných podmínkách minulých geologických dob. Reliéf tak je výsledkem vzájemného působení endogenních a exogenních geologických procesů v prostoru a čase. V několika posledních stoletích je však původní reliéf stále více transformován činností člověka, přičemž jeho vliv neustále vzrůstá. Od samého počátku holocénu mění člověk ve stále větší míře přírodní podmínky vývoje reliéfu a krajiny. Svou činností působí na krajinu přímým nebo nepřímým ovlivňováním přírodních geomorfologických procesů, neúmyslným vytvářením povrchových tvarů i plánovitým vytvářením tvarů nových. Nepřímý dopad způsobuje narušování rovnováhy geosystémů v důsledku nevhodné hospodářské aktivity (kácení lesů, způsob těžby a obdělávání půdy, meliorace). K přímým vlivům člověka na georeliéf řadíme především tvary spojené s jeho báňskou, průmyslovou a zemědělskou aktivitou (haldy, navážky, lomy, poklesové propadliny).

1.Hrubý Jeseník s nejvyšší horou Moravy a Slezska, Pradědem
2.Mrazový srub Petrovy kameny
3.Velké mechové jezírko na Rejvízu
4.Lysá hora
5.Oderská brána
6.Vysoký vodopád na Studeném potoce
7.Žulová mísa v NPP Venušiny misky
8.Srdcovité chodby v Jeskyni Na Špičáku



Slezská krajina nabízí návštěvníkům množství rozmanitých geomorfologických tvarů, mnohé z nich jsou oblíbeným turistickým cílem. V souvislosti s geomorfologickým vývojem území je nutné zmínit existenci krasových jevů – jeskyně patří k často navštěvovaným přírodním atrakcím. Významné krasové jevy se vyvinuly v krystalických vápencích na severovýchodním okraji Hornolipovské hornatiny. Jeskyně Na Pomezí s bohatou krápníkovou výzdobou a členitou modelací je největší krasovou jeskyní v krystalických vápencích na území ČR. Pozoruhodný mramorový kras se zpřístupněnou jeskyní Na Špičáku se nachází nedaleko obcí Písečná a Supíkovice na Jesenicku. Krápníková výzdoba v jeskyni byla sice zničena dávno před zpřístupněním, jeskynní chodby mají v profilu typický srdcovitý tvar, který vytvořily tavné vody kontinentálního ledovce. Pozoruhodné jsou i pseudokrasové jevy, které se vyskytují na malém území u obce Matějovice nad potokem Hrozová (Matějovické jeskyně). Naproti tomu beskydský pseudokras patří v kategorii pískovců k největším na světě (Kněhyňská jeskyně, Ondrášovy díry). V hlubokých údolích vodních toků se často vytvořily vodopády. K těm nejkrásnějším patří Rešovské vodopády na říčce Huntavě, vodopády Bílé Opavy (včetně umělého vodopádu v Karlově Studánce), dnes již částečně Vysoký vodopád na Studeném potoce či Nýznerovské vodopády v údolí Stříbrného potoka. Ráz některých údolí byl zásadním způsobem změněn vybudováním velkých vodních nádrží, přičemž zcela mimořádným způsobem krajinu Hrubého Jeseníku pozměnila výstavba přečerpávací elektrárny Dlouhé Stráně.

R ozloha českého Slezska do značné míry koresponduje s povodím Odry, které je povodím řeky prvního řádu a je součástí úmoří Baltského moře. Povodí je oblast, ze které do řeky Odry přitéká voda buď přímo, nebo prostřednictvím jejich přítoků. Jeho hranici tvoří rozvodí se sousedními povodími. Páteřními toky povodí Odry je řeka Odra s levostranným přítokem Opavou přibírající Moravici z Jeseníků a pravostrannými přítoky Ostravicí a Olší odvodňujícími Moravskoslezské a Slezské Beskydy. Některé řeky patří k tzv. okrajovým přítokům Odry, do níž ústí mimo Českou republiku na území Polska (Osoblaha, Bělá a Vidnávka). V povodí Odry jsou dvě hydrologicky odlišné oblasti, z nichž jesenická patří k Českému masivu a beskydská k Západním Karpatům. Řeka Odra pramení v Oderských vrších, protéká českou částí Slezska a opouští Českou republiku pod soutokem s Olší v Bohumíně.

Pět hlavních toků povodí představují řeky Odra, Opava, Moravice, Ostravice a Olše, která jako jediná z nich nepramení na našem území, ale v Polsku. Odra, Opava a Olše zčásti utvářejí hranici s Polskem, Odra a Ostravice tvořily část historické zemské hranice s Moravou.

Ostravice vzniká spojením Bílé a Černé Ostravice. Bílá Ostravice, která je považována za pramennou, pramení v lokalitě Bílá-Hlavatá. Od soutoku s Černou Ostravicí již řeka pokračuje pod názvem Ostravice. Před výstavbou přehrad patřila Ostravice průtokově k nejrozkolísanějším tokům na území ČR a průběh povodní zde byl často katastrofální. Řeka Opava vzniká soutokem Střední a Černé Opavy ve Vrbně pod Pradědem, další zdrojnici tvoří Bílá Opava. Opava má mnohem stabilnější poměry, než srovnatelné toky na beskydské straně povodí. Moravice pramení ve Velké kotlině v NPR Praděd a téměř po celé délce má charakter horského toku. Je-jím významným přítokem je řeka Hvozdnice. Řeka Olše jako jediný z pěti hlavních toků povodí nepramení na českém státním území, ale na území sousední Polské republiky, na území ČR se dostává poblíž obce Bukovec.

Ve Slezsku vznikaly také umělé vodní nádrže. Nejprve rybníky, případně celé soustavy rybníků (Jistebnické rybníky, Polanecké a Svinovské rybníky), později pak menší vodní nádrže i velká vodní díla (Kružberk a Slezská Harta na Moravici, Morávka na Morávce, Šance na Ostravici, Žermanice na Lučině, Olešná na Olešné a Těrlicko na Stonávce). Přehradní nádrže výrazně ovlivňují charakter toku, na němž jsou položeny, a to jak nad nádrží, tak zejména pod ní. Specifickou vodní plochou jsou lokality podmíněné těžbou (umělá vodní jezera, zatopené poklesové propadliny i zatopené lomy).

V záplavových oblastech řek a potočních nivách, či v místech se zhoršeným odtokem a zvýšenou hladinou spodní vody vznikají mělké vodní nádrže, tůně. Typickými přechodový-mi biotopy mezi vodními a suchozemskými ekosystémy jsou mokřady, území s půdou trvale či po určité období roku nasycenou či zaplavenou vodou. Významným projektem, kterým byly slezské krajině navráceny melioracemi dříve znehodnocené plochy a mokřady, jsou Kozmické ptačí louky. Zvláštním typem mokřadů jsou rašeliniště, jejichž základem jsou odumřelé vrstvy mechorostů, zejména rašeliníků (Rejvíz).

Prameny (prosté i minerální), toky a jejich nivy, jakož i mokřady jsou ekologicky, geomorfologicky a esteticky hodnotnou částí krajiny, utváří její typický vzhled a přispívají k udržení její stability. Mnohé vodní toky si alespoň zčásti udržely svůj původní ráz a staly se domovem chráněných a ohrožených druhů rostlin a živočichů. Ne vždy přistupoval člověk k říčnímu ekosystému zodpovědně, u celé řady toků byly v minulosti provedeny nevhodné zásahy. Naštěstí v posledních letech dochází také k promyšlené revitalizaci toků a jejich ekosystémů.

K limatické poměry českého Slezska předurčuje jeho poloha v rámci mírného klimatického pásu na přechodu mezi oceánským a kontinentálním typem klimatu. Podstatný vliv na podnebí má nadmořská výška a reliéf území. Podle nejpoužívanější klimatické klasifikace W. Köppena a jejich modifikací patří nižší polohy Slezska s mírně teplým klimatem, rovnoměrným rozložením srážek a teplým létem k typu Cfb. Ten je od středních poloh vystřídán typem Dfb, který je charakteristický mírně studeným klimatem, rovnoměrným rozložením srážek a teplým létem. Vyšší polohy Moravskoslezských Beskyd a Jeseníků se vyznačují mírně studeným klimatem, rovnoměrným rozložením srážek a chladným létem a řadí se tak k typu Dfc. Unikátním prostředím jsou jesenické horské hole, které nesou některé typické znaky tundry. V této tzv. arkto-alpínská tundře na hřebenech Jeseníků je dokonce zastoupeno i klima tundry, typ ET. Detailnější členění klimatu Slezska plyne z klimatické klasifikace prezentované v Atlasu podnebí Československé republiky. Vymezuje oblasti teplé (A), mírně teplé (B) a chladné (C). Klasifikační kritéria uvedeného členění byla pozměněna a nově aplikována na klimatologické údaje z období 1961–2000. Podle tohoto členění je ve vyšších polohách Jeseníků a Moravskoslezských Beskyd zastoupena chladná oblast (okrsek C1, popř. C2). Naprostá většina území patří do mírně teplé oblasti (B). Klimatická pestrost území je dána nejen polohou vzhledem k převažujícím cirkulačním systémům, ale i jeho značnou vertikální členitostí.

Teplota vzduchu. V rámci českého Slezska jsou nejteplejší severní okrajové části a Ostravská pánev. Průměrné roční teploty se zde pohybují v rozmezí 8–9 °C. Nejchladnější jsou vrcholové části Hrubého Jeseníku, kde průměrná roční teplota klesá pod 2 °C (Praděd 1,1 °C). V ročním chodu je typická jednoduchá kontinentální vlna s nejvyšší průměrnou teplotou v červenci a nejnižší v lednu, absolutně nejvyšší měsíční průměr vykazuje srpen. Srážky se vyznačují značnou prostorovou a časovou proměnlivostí. Ta je dána vzájemnou interakcí fyzikálních procesů jejich vzniku, atmosférickou cirkulací a geografickými charakteristikami tohoto území. Intenzita srážek je všeobecně vyšší v letním než v zimním období. Pokud jde o geografické rozložení srážek, nejvyšší měsíční, sezónní a roční úhrny připadají na vrcholové polohy Moravskoslezských Beskyd a Hrubého Jeseníku. Zde dochází k tzv. orografickému zesílení srážek, kdy při proudění přes hory zesilují výstupné proudy vzduchu a při vhodných podmínkách vznikají větší srážky. Z tohoto důvodu je Lysá hora nejdeštivějším místem Moravy a Slezska. Větrné poměry Slezska jsou dány jeho polohou v oblasti převládajícího západního proudění. Směr i rychlost proudění jsou ovlivňovány tvarem reliéfu. Průměrné rychlosti větru jsou během roku nejvyšší zpravidla v prosinci a v lednu nebo v březnu a v dubnu, přičemž od října do dubna jsou rychlosti vyšší než v ostatních měsících.

Meteorologické a hydrologické stanice na území Slezska spravuje pobočka českého hydrometeorologického ústavu v Ostravě, která také archivuje výsledky jejich pozorování. Na Lysé hoře probíhá měření dokonce již od roku 1897. Dlouhou tradici mají meteorologická pozorování v Jeseníkách, kde klasická meteorologická měření probíhala zprvu na horských chatách (hájovna Rabštejn, Alfrédova chata). V oblasti Pradědu začalo první nepřetržité pozorování v roce 1933 na Ovčárně, trvalo do roku 1938. V letech 1941–1951 (s výjimkou jednoho roku) probíhalo pozorování u kamenné věže rozhledny na vrcholu Pradědu, v pozdějších letech pak v objektu samostatné meteorologické stanice. Komplex staveb zde však negativně ovlivňoval výsledky měření, proto původní meteorologickou stanici na Pradědu nahradila v roce 2004 stanice Šerák.

Na další vývoj podnebí včetně hydrometeorologických i geomorfologických extrémů ve Slezsku bude mít samozřejmě výrazný vliv vývoj klimatu na Zemi. V souvislosti s procesem globálního oteplování můžeme v posledních desetiletích sledovat výrazný nárůst extrémních hydrometeorologických jevů.

F lóra Slezska je do značné míry ovlivněna klimatickými změnami, ke kterým došlo ve velké míře od poslední doby ledové, přibližně před 10 až 12 tisíci lety. V této době zasahoval na toto území severní kontinentální ledovec a v Jeseníkách bylo dokonce možné setkat se s drobnějšími horskými ledovci. S tímto souvisí také destruktivní činnost těchto ledovců, které krajinu, a tedy i flóru utvářely. Nejvýznamnějším takovým krajinným reliktem tohoto období je Jesenická kotlina.

Od této doby, kdy bylo naše území pohlceno ledovým klimatem tundrového pásma, následovalo oteplování spojené s ústupem ledovce. To bylo samozřejmě spojeno s migrací rostlinných druhů, které se postupně staly a dosud jsou součástí naší květeny. Dále byl přirozený vývoj společenstev v minulosti a také v dnešní době do značné míry ovlivňován antropogenní činností, která ve velké míře ovlivnila výskyt rostlinných společenstev, které by se bez vlivu člověka v krajině nevyskytovaly. S tímto jde ruku v ruce šíření nepůvodních a invazních druhů, které mohou způsobovat ochuzení druhové pestrosti, nebo problémy spojené s jejich eradikací. Na druhou stranu jsou to však například také výskyty luk a pastvin, které poskytují vhodné stanoviště pro množství vzácných druhů.

Proto, abychom si vyjmenovali nejcennější územní součásti rostlinných společenstev v českém Slezsku, nám postačí, budeme-li se držet výčtu chráněných krajinných oblastí, CHKO Jeseníky, CHKO Beskydy a CHKO Poodří. Dále potom můžeme pokračovat pro menší celky chráněných území. Mezi těmi nejvýznamnějšími můžeme zmínit například Radhošť, Mionší, Polanskou nivu, Skalickou Morávku, Rejvíz, Landek, Hněvošický háj a další.

Chráněná krajinná oblast Beskydy je většinou pokryta lesní vegetací, bohužel však s převládajícími kulturními porosty. Přirozené porosty květnatých bučin jsou dochovány jen ojediněle ve vyšších nadmořských výškách na Mazáku, Radhošti a na Mazáckém Grúniku. Nelesní vegetace je potom většinou tvořena lučními a mokřadními společenstvy, ovsíkovými loukami v nižších polohách a bývalými pastvinami v polohách vyšších.

Vývoj květeny v CHKO Jeseníky je silně poznamenán poslední dobou ledovou, kdy došlo k rozšíření a poté opět ústupu ledovců. Ačkoli ledovce ustoupily, v Jeseníkách se díky vysoké nadmořské výšce a nízkým teplotám podařila zachovat řada reliktních druhů rostlin, které zde přežívají dodnes. Převažujícím prvkem jsou však stále sekundární smrčiny na místech, kde by se měly vyskytovat bučiny.

1.Jeřáby a smrky rostoucí v CHKO Jeseníky
2.Velká kotlina v CHKO Jeseníky
3.Pohled na vrcholové partie CHKO Beskydy
4.Lužní les v CHKO Poodří s rostoucím česnekem medvědím
5.Jarní aspekt v přírodní rezervaci Rezavka
6.Smíšené lesy v okolí Radhoště
7.Pohled na vrcholové partie CHKO Jeseníky



Hlavní části CHKO Poodří je tvořeno neregulovanou částí řeky Odry s jejími meandry, slepými rameny a ostrůvky. Většinu území pokrývají mokřadní biotopy, avšak potenciální přirozenou vegetací jsou zde také lužní lesy.

P řesto na našem území můžeme nalézt stovky nepůvodních druhů (přibližně 1500 druhů), z nichž asi 90 druhů se chová invazivně. Rozdíl mezi druhem nepůvodním a invazním je přitom vcelku prostý a podle zákona je jejich charakteristika následující. Druhy nepůvodní jsou takové, které nejsou součástí přirozených společenstev určitého regionu – tedy Evropy či České republiky. Druhy invazní jsou potom na daném území také nepůvodní, avšak navíc se nekontrolovaně šíří, přičemž agresivně vytlačují původní druhy. Ne každý nepůvodní druh se tedy šíří invazivně, a můžeme tak mluvit o druhu nepůvodním na našem území, ale přitom nijak nenarušujícím stabilitu společenstev. V některých případech můžeme dokonce mluvit o druhu nepůvodním pouze v rámci určité části našeho území (například původní na Šumavě a nepůvodní v Jeseníkách). Jak však bylo řečeno, můžeme se v našem okolí setkat i s některými druhy, které se přírodou šíří doslova jako lavina, vytváří monokulturní porosty a vytlačují původní vegetaci.

Nepůvodní druhy v naší flóře můžeme dále rozdělit na archeofyty a neofyty. Ty první, archeofyty, už často ani nepovažujeme za nepůvodní, patří mezi ně dokonce i kopřiva žahavka (Urtica urens) nebo vlčí mák (Papaver rhoeas), o kterých by asi jen málokdo řekl, že do naší krajiny vlastně nepatří. Ba co víc, některé z těchto druhů se dnes dokonce považují za vzácné, jako například koukol polní (Agrostemma githago). Archeofyty jsou spojeny především s polními kulturami a šíření rostlin zemědělci z oblastí Blízkého východu a Středomoří. Na rozdíl od neofytů se tedy jedná o rostliny zavlečené ještě před objevením Ameriky Kryštofem Kolumbem (za hranici se zjednodušeně bere období do roku 1500) a, jak už bylo řečeno, u archeofytů bychom často ani neřekli, že se jedná o rostliny nepůvodní, většinou jsou totiž v přírodě již tak dlouho, že si v ní našli svoje místo. Neofyty jsou naopak často rostliny, které se chovají invazně, mohou způsobovat velké škody a může u nich také docházet k nekontrolovanému šíření a vytlačování druhů původních. Často se jedná o rostliny, které byly šířeny úmyslně, jako například bolševník velkolepý (Heracleum mantegazzianum) či křídlatky (Reynotruia). Tento proces se děje prakticky neustále a není výjimkou, že se rostliny šíří ze zahrádek, kam si je lidé vysazují, protože se často dobře pěstují, vydrží zimu a také se snadno množí. U obzvlášť nebezpečných invazí může dojít k tomu, že se daný druh začne šířit natolik nekontrolovaně, že narušuje celá společenstva a ekosystémy, což vede k rozsáhlým škodám ekologickým, ekonomickým, sociálním nebo dokonce zdravotním. Rozšiřování nepůvodních druhů také představuje riziko z hlediska zachování biologické rozmanitosti jak na úrovni druhů, tak i celých společenstev.

Jako nejohroženější místa v krajině jsou považovány ty lokality, které jsou ovlivněné lidskou činností: okraje cest, železniční koridory, města, či místa všeobecně nějak narušované. Časté je také šíření podél říčních koryt a potoků, které mohou sloužit jako dobré cesty k šíření některých druhů invazních rostlin. Co se krajiny Slezska týče, setkáváme se s různými specifiky. Především se jedná o fenomény, jako jsou místa ovlivněná důlní činností, odkaliště, terénní poklesy či haldy.

Podle Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky lze z celkového počtu 1454 nepůvodních druhů rostlin vyskytujících se na území České republiky za invazní považovat 61 druhů rostlin, přičemž 20 druhů jsou ty vůbec nejdůležitější. Konkrétně jsou to ambrozie peřenolistá (Ambrosia artemisiifolia), bolševník velkolepý (Heracleum mantegazzianum), borovice vejmutovka (Pinus strobus), javor jasanolistý (Acer negundo), křídlatka česká (Reynoutria bohemika), křídlatka japonská (Reynoutria japonica), křídlatka sachalinská (Reynoutria sachalinensis), kustovnice cizí (Lycium barbarum), laskavec ohnutý (Amaranthus retroflexus), netýkavka malokvětá (Impatiens parviflora), netýkavka žláznatá (Impatiens glandulifera), pajasan žláznatý (Ailanthus altissima), peťour maloúborný (Galinsoga parviflora), střemcha pozdní (Prunus serotina), slunečnice topinambur (Helianthus tuberosus), trnovník akát (Robinia pseudacacia), třapatka dřípatá (Rudbeckia laciniata), lupina mnoholistá (Lupinus polyphyllus), zlatobýl kanadský (Solidago canadensis) a zlatobýl obrovský (Solidago gigantea). Pro vybrané invazní rostliny uvádíme jejich výskyt na základě dat z nálezové databáze (AOPK 2018).

V ýraznou skupinou z nich jsou kosmopolité, vyskytující se na většině planety (např. myš domácí, krysa obecná). Další skupinou jsou druhy dříve vázané na jiné prostředí, které našly v lidských sídlech jeho náhradu (např. letouni či rorýsi). Mezi synantropy nalezneme jak druhy, využívající v lidských sídlech úkryty, tak druhy, využívající zdejší nabídky potravy (potkan). Do první skupiny patří třeba výše zmínění letouni. Ti jsou schopni využívat nejen půdy větších budov jako letní úkryty (netopýr velký či vrápenec malý), ale i jejich sklepy jako úkryty zimní. Některé druhy (např. netopýr rezavý) se navíc přizpůsobily životu v panelových domech, kde osídlují štěrbinové úkryty. Výškové budovy přitahují i původně skalní druhy, jako je netopýr pestrý. Pro mnohé letouny, zejména druhy původně vázané na život v jeskyních (např. již jmenovaný vrápenec malý a netopýr velký), bylo velmi výrazným zlomem v procesu jejich synantropizace budování zděných budov. Vznik lidských staveb měl vliv i na jejich rozšíření, například netopýr severní se teprve díky soužití s člověkem rozšířil až za polární kruh. Dalším novým prostředím vzniklým ve městech jsou podzemní systémy. Nejstarší stoky byly na našem území budovány již v 17. století, nebyly však spojovány do kanalizačních systémů. Ty vznikají na území ČR až v 19. století. V lidských sídlištích se lze vedle na člověka vázaných obratlovců setkat i s druhy rozšířenými též v jiných biotopech. Jejich příkladem může být ropucha obecná i zelená, užovka obojková, ještěrka obecná a mnoho druhů ptáků, jako jsou straka obecná, kavka obecná, havran polní, rehkové domácí a zahradní, lejsek šedý, konipasi bílí či horští a červenka obecná. Ze savců pak jde o rejsky, bělozubky a ježky. Kromě svých obydlí vytvořil člověk i další svérázná prostředí. V krajině Slezska jsou příkladem takového velmi specifického antropogenního prostředí bunkry, které jsou pro nedostatek zimních úkrytů využívány letouny, především netopýrem černým a ušatým. Dalším specifickým prostředím, vázaným na lidská sídla, jsou zahrady a parky. Tvoří ve městech ostrovy života, plné úkrytů a potravy. Mnohdy se podobají původním světlým lesům, takže je osídluje podobná fauna. Ze savců zde můžeme potkat plchy, myšice, veverku obecnou a netopýra hvízdavého, večerního či vodního. Vedle nich tato místa obývají také kolčavy, kuny skalní, lišky obecné či výše zmínění rejsci, bělozubky a ježci. Z ptáků se v parcích a zahradách lze setkat s řadou dutinových druhů (např. brhlík lesní, žluny, strakapoudi, lejsek černohlavý a bělokrký, puštík obecný) a s mnoha zástupci drobných pěvců. Podobně jako letouni využívají ptáci i budovy. Půdy lidských staveb osídluje například rorýs obecný, na balkónech a římsách hnízdí poštolky obecné a jiřičky obecné. Někdy může na budovách hnízdit dokonce i kriticky ohrožený sokol stěhovavý. Některé druhy sice na budovách nehnízdí, ale mohou lidská sídla využívat k lovu kořisti (např. krahujec obecný). Ve městech působí též efekt tepelného ostrova, kdy je zde průměrná roční teplota vzduchu vyšší než v okolí. Budovy též snižují a mění proudění vzduchu. Dalším pozitivem lidských sídel je méně predátorů a dokrmování lidmi. Pokud jsou zde vodní toky či nádrže, jsou často využívány ptáky vázanými na okolí vod, jako jsou různé druhy kachen a racků, či známé labutě velké. Vedle ptáků využívají tyto lokality i jiné skupiny obratlovců.

1.Myš domácí
2.Veverka obecná
3.Kuna skalní
4.Liška obecná
5.Potkan
6.Ježek východní
7.Holub domácí Columba
8.Vlaštovka obecná
9.Vrabec domácí
10.Havran polní
11.Bramborníček
12.Kos černý
13.Netopýr hvízdavý
14.Ropucha obecná
15.Ještěrka obecná
16.Užovka obojková
17.Ropucha zelená
18.Netopýr pestrý



Například pro užovku obojkovou představují významný zdroj potravy a všem obojživelníků, slouží k rozmnožování. Zvláštností některých lidských sídel ve Slezsku i na severní Moravě jsou též důlní či hutní odvaly (tzv. haldy), které mají svou chudou, ale specifickou faunu, v níž savce zastupuje králík divoký, plazy ještěrka obecná, ptáky bělořit šedý, bramborníček černohlavý a ťuhýk obecný, na starších haldách pak žluva hajní. Rorýsi, vlaštovky i letouni haldy s oblibou využívají jako loviště. Jak postupuje zarůstání (tzv. sukcese) haldy, mění se i druhové složení zdejších obratlovců.

K rozvrácení původních ekosystémů může dojít např. zastíněním, spásáním, sešlapáváním, nadměrnou produkcí exkrementů, vytvářením vhodného prostředí pro šíření chorob, změnami koloběhu látek či vody, změnami složení a chemismu půdy, nebo dokonce i změnami lokálního klimatu. V některých případech dochází i k zvýšení četnosti přírodních katastrof (např. požárů či eroze). K poškozování populací původních druhů dochází konkurencí o úkryty, potravu, nebo přenosem parazitů a infekcí, na které jsou původní druhy citlivé. Nepůvodní živočich může naopak vykazovat vysokou odolnost k parazitům a infekcím původních druhů, jež může i přímo lovit. Genetické poškození původních druhů se děje křížením s invazním druhem (tzv. hybridizací). Nejvíce bývají šířením invazního druhu postižena zvířata, která zaujímají podobnou ekologickou niku jako on, či ta, která se mohou stávat jeho kořistí. Dochází i k poškozování kulturních rostlin či domestikovaných živočichů. Některé invazní druhy navíc podporují šíření člověku nebezpečných chorob, působí otravy lidí a zapříčiňují nebezpečné havárie. Biologické invaze tedy působí značné hospodářské škody. Proto vznikly seznamy invazních druhů. Seznam invazních druhů ČR byl vytvořen v souvislosti s činností, kterou na tomto poli vyvíjí Evropská unie (Nařízení EU č. 1143/2014). Celkem 61 druhů rostlin a 113 druhů živočichů je proto nyní považováno za invazní. V roce 2015 navíc vznikl Seznam invazních a nepůvodních druhů s významným dopadem na Evropskou unii. Ten byl již několikrát aktualizován. Od poloviny srpna 2019 obsahuje 56 druhů (26 druhů rostlin a 30 živočichů), pro které platí na celém unijním území zákaz dovozu, převozu, prodeje, držení, chovu, rozmnožování a vypouštění do volné přírody. V rámci zvířat tento seznam obsahuje z živočichů 8 druhů bezobratlých a 22 druhů obratlovců. Jde přitom o 4 druhy ryb, 1 druh obojživelníka, 1 druh plaza, 5 druhů ptáků a 11 druhů savců. Některé velmi nebezpečné druhy (např. karas stříbřitý a norek americký) se na něm však dosud nevyskytují. Mnohé z druhů unijního seznamu zatím do ČR ještě nedorazily, či zde přežívají pouze v malých populacích (např. slunečnice pestrá a krab říční). Jiné prokazatelně invazní druhy dosud nejsou ani na jednom z těchto seznamů (např. sika či nutrie). Jak již bylo řečeno výše, k rozšíření invazních druhů může docházet jak záměrně, tak neúmyslně. V minulosti byla u nás řada nepůvodních zvířat vysazována do volné přírody pro „obohacení fauny“ (např. sika či ondatra pižmová). Jiná byla (a stále jsou) vypouštěna nezodpovědnými chovateli (např. želva nádherná), další se pak rozšířily díky únikům z chovů (např. norek americký či nutrie).

1.Nutrie
2.Ondatra pižmová
3.Norek americký
4.Mýval severní
5.Psík mývalovitý
6.Sika
7.Husice egyptská
8.Želva nádherná
9.Karas stříbřitý
10.Střevlička východní



Zapomínat nesmíme ani na druhy, jež byly zavlečeny s přepravou materiálů (především bezobratlí, např. plzák španělský) a jiných komodit (např. střevlička východní). Ve Slezsku se z invazních druhů obratlovců setkáváme se 2 druhy ryb (střevlička východní, karas stříbřitý), 1 druhem plaza (želva nádherná), 1 druhem ptáka (husice egyptská) a 5 druhy savců (mýval severní, norek americký, psík mývalovitý, ondatra pižmová a nutrie), přičemž jen otázkou času je i výskyt siky, jehož severomoravská populace vznikla již zhruba na konci 2. světové války mezi Zábřehem, Litovlí a Svitavami. Z blízké střední Moravy je též doložena slunečnice pestrá (Tovačovská jezera na Olomoucku), a i když se u ní na našem území nepředpokládá vzestup početnosti ani zvětšení areálu výskytu, je tato ryba schopna osídlit drobné vodní nádrže, kde uniká pozornosti. Navíc jde o snadno chovatelný a atraktivní druh, takže ji ve Slezsku mohou v budoucnu vysadit i nezodpovědní chovatelé.

J edněmi z nejohroženějších obratlovců Slezska jsou pozůstatky fauny ledových dob (např. rejsek horský a myšivka horská), kterým říkáme glaciální relikty. Příkladem stenoekního druhu vázaného na nížinné toky je pak užovka podplamatá, ve Slezsku se vyskytující pouze v několika lokalitách. Dalším vzácným plazem této oblasti je slepýš křehký, obývající jen jeho malou část, ač je na většině území ČR častější než slepýš východní. Též zde žijící kuňka obecná se v ČR vyskytuje na větším území než podobná kuňka žlutobřichá, přesto její stavy klesají. Všechny tyto druhy byly změnami krajiny zasaženy negativně, aktivity člověka však mohou být ohroženým druhům i prospěšné. Lomy tu často osidluje užovka hladká a těžební činnost vytvořila evropsky významné lokality pro čolka velkého. Blatnice skrvnitá zase využívá pískovny a umělé nádrže. Rostoucí trend mají populace rosničky zelené, naopak stavy skokana ostronosého, majícího na Ostravsku jednu ze svých nejvýznamnějších populací v ČR, díky nevhodnému hospodaření na rybnících i mokřadních lukách dlouhodobě klesají. Též mezi slezskými savci jsou druhy, které i díky úsilí člověka opětovně osídlily mnohé regiony (vydra říční, bobr evropský). Naopak, dříve běžný zajíc polní je v současnosti na ústupu. Díky svému zvláštnímu životnímu cyklu, silné vazbě na biotopy, sociálnímu způsobu života a pomalému rozmnožování jsou vysoce citlivou skupinou letouni. Ač byli antropogenními změnami krajiny zasaženi negativně, lidskou činností vznikla též mnohá jejich zimoviště či úkryty letních kolonií. V současnosti pro ně velké nebezpečí představuje provoz větrných elektráren a zateplování domů. Významným vzácným druhem Slezska je díky své největší zimní kolonii v ČR (Malá Morávka) netopýr Brandtův. V oblasti Poodří se vyskytuje netopýr parkový, dříve jeden z našich nejvzácnějších druhů. Rostou stavy vrápence malého, netopýra velkého i netopýra brvitého, klesají však počty netopýra dlouhouchého. Další skupinou ohrožených obratlovců Slezska jsou ptáci. Jde především o druhy vázané na horské biotopy, a to jak na tamní smrčiny (datlík tříprstý, jeřábek lesní), tak na louky a bezlesí (linduška horská). Tyto druhy jsou stejně jako glaciální relikty postiženy posunem činnosti člověka výše do hor, turismem a změnami hospodaření v lesích. Zároveň jim bezlesá území díky zvyšující se teplotě zarůstají borovicí klečí. Dále jsou zvýšenou měrou ohroženy ptačí druhy zarostlých litorálů (potápka černokrká, čírka modrá) a rozlehlých rákosin (bukač velký), kterým sice prospěl vznik umělých nádrží, rybníků, či pro Slezsko typických odkališť a zaplavených poklesových území, negativně je však ovlivnily změny rybničního hospodaření (např. chybějící rákosiny, velká rybí obsádka, strmé břehy). Vzácnými se staly díky úbytku nevyužívaných budov a změnám v zemědělství (např. úbytek pastvin, využívání insekticidů) i některé sovy (sova pálená, sýček obecný). Tyto změny postihly též obyvatele polí a chybějících mezí (např. koroptev polní). Úbytek podmáčených luk a mokřadů ohrozil populace na ně vázaných druhů (čejka chocholatá). Také ptáci dalších typů otevřené krajiny, světlých lesů a teplých hájů (strnad zahradní) či druhy se specifickými hnízdními a potravními požadavky (dudek chocholatý) jsou dlouhodobě vzácné v celé ČR.

1.Vrápenec malý
2.Netopýr velký
3.Netopýr dlouhouchý
4.Vydra říční
5.Užovka hladká
6.Čolek velký
7.Kuňka obecná
8.Rosnička zelená
9.Skokan ostronosý
10.Vranka obecná
11.Bukač velký
12.Koroptev polní
13.Čejka chocholatá
14.Sova pálená
15.Vlha pestrá
16.Dudek chocholatý
17.Linduška horská



Poslední skupinu ohrožených obratlovců Slezska tvoří zástupci ryb a kruhoústých. V současnosti je pravděpodobně vůbec nejohroženějším z nich karas obecný, dříve hojný druh záplavových území větších řek, který je kvůli zavlečení invazního karase stříbřitého ohrožený vymřením. Naproti tomu populace ouklejky pruhované, jinde v ČR vzácné, se v povodí Odry šíří a roste. Vedle obyvatel nížinných záplavových zón jsou nejohroženějšími rybami Slezska druhy malých horských a podhorských toků, jež jsou velmi citlivé na čistotu vody (vranka obecná či střevle potoční). Tento typ vod obývá i mihule potoční, která je zástupcem kruhoústých. Její populace jsou po dřívějším úbytku v současnosti na většině lokalit již stabilizované. Všechny tyto druhy jsou ohrožovány jak lokálním znečištěním, tak kolísáním průtoků v tocích, střevle pak též predací pstruhem obecným.

P rvní nepůvodní druhy se do Evropy rozšířily spolu se zemědělstvím. Odlesňování umožnilo jak šíření nelesních druhů, do té doby přežívajících na našem území v malých bezlesých územích, tak šíření nových druhů většinou stepního a lesostepního původu z východu a jihovýchodu. Další nepůvodní druhy obratlovců se šířily po obchodních stezkách a tocích spolu s přepravou lidí a zboží. V období vrcholného středověku se v našich zemích objevují první záměrné importy cizokrajných obratlovců. Šlo především o lovnou zvěř (daněk skvrnitý či muflon) a ptactvo (bažant obecný), ale i o druhy chované pro okrasu (labuť velká). Některé nepůvodní druhy byly šířeny z náboženských důvodů jako postní potrava (např. králík divoký). Koncem středověku se navíc rozvíjí oborní chov zvěře a rybníkářství, což pomohlo se šířením dalších druhů. V novověku pokračovalo na mnoha místech odlesňování, mimořádně se zrychlující s nástupem průmyslové revoluce. To ve Slezsku probíhalo díky značné spotřebě dřeva pro doly a hutě velmi rychle a krajina se tak postupně měnila v kulturní step, v níž většinu území zahrnují pole, louky či pastviny (tzv. agrocenózy). Díky tomu se mohou šířit další nepůvodní druhy, vázané na bezlesou krajinu. Již v novověku se objevují první chovy kožešinové zvěře, z nichž stále dochází k únikům či záměrnému vypouštění (např. norek americký). Postupně mizí mokřady, lužní lesy a břehové porosty, s nimiž ztrácíme mnoho dalších původních druhů. Na jejich místa míří přizpůsobivější přistěhovalci. Doprava, zprvu lodní, později železniční a posléze i letecká, překonává stále větší vzdálenosti, roste její rychlost a zvyšuje se objem přepravovaného zboží. Díky tomu se čím dál rychleji šíří rostoucí počet nepůvodních druhů, a to často i mezi velmi vzdálenými oblastmi. Velkým zlomem v introdukcích je rok objevení Ameriky, 1492. V zoologii rozlišujeme archeozoa, introdukovaná před ním (u nás např. výše zmíněný kapr), a mnohem početnější neozoa, introdukovaná po něm. Co se týče nepůvodních obratlovců na našem území, většinou jde o druhy severoamerického (např. ondatra pižmová), méně východoasijského (např. sika) a ojediněle jihoamerického (nutrie) původu. Někteří z přistěhovalců se stali úspěšnými spolubydlícími člověka, synantropy (např. potkan), jiní nebezpečnými invazními druhy (např. sika). Co se týče nepůvodních druhů obratlovců ve Slezsku, pomineme-li druhy synantropní a invazní, jimž se budeme věnovat jinde, první skupina nepůvodních druhů se objevuje ve středověku, a to již výše zmínění obratlovci, jejichž maso bylo postním jídlem. Zde je nutno zmínit nejen králíka divokého a kapra obecného, ale i želvu bahenní, u níž prokazatelně docházelo k opakovaným dovozům velkého množství jedinců z tehdejších Uher a jejich vypouštění. Z druhé skupiny nepůvodních druhů, lovné zvěře, se ve Slezsku vyskytovali, nebo vyskytují ze savců daněk evropský, muflon, kamzík horský a jelenec běloocasý, z lovných ptáků pak bažant obecný. Pro okrasu byli vysazováni jak ptáci, jako labuť velká, kachničky mandarínská a karolínská, berneška velká či husa indická, tak i savci, jako ondatra pižmová, která se stala druhem invazním.

1.Králík divoký
2.Šakal obecný
3.Daněk evropský
4.Jelenec běloocasý
5.Kamzík horský
6.Muflon
7.Husa indická
8.Labuť velká
9.Berneška velká
10.Kachnička karolínská
11.Kachnička mandarínská
12.Bažant obecný
13.Hrdlička zahradní
14.Želva bahenní
15.Kapr obecný
16.Síh severní
17.Pstruh duhový
18.Siven americký



S chovem ryb se rozšířily vedle již výše zmíněného kapra i další nepůvodní druhy ryb, z nichž většina pochází z oblasti mírného pásu východní Asie (amur bílý, tolstolobik bílý a tolstolobik pestrý), Severní Ameriky (pstruh duhový, siven americký a sumeček americký), ale i ze Sibiře (síh peleď) či jiných částí Evropy (síh severní). Další skupinou nepůvodních obratlovců jsou přirozeně expandující druhy, jimž vyhovuje nynější krajina, jako je například šakal. Otázkou času je zdejší výskyt u rychle se pohybujících či létajících druhů, doložených v sousedních oblastech, jako je na střední Moravě pozorovaný netopýr jižní. Roku 2014 byli v Olomouci nalezeni hned dva jedinci (samec a mladá samice), přičemž dosud byly z území ČR známy pouze nálezy dvou samic (srpen 2007 Znojmo a květen 2012 Brno). Ostatně, velmi podobná byla v minulosti situace jak v případě výše zmíněného šakala (poprvé v roce 2006 v Podolí na Uherskohradišťsku), tak i původem asijské hrdličky zahradní (poprvé v roce 1942 v Brně).

V ůbec nejvýznamnějšími druhy jsou, z tohoto úhlu pohledu, ještěrka zední a mihule ukrajinská. První z nich obývá pouze dva bývalé vápencové lomy u města Štramberk, druhá žije v Račím potoku ve Velkých Losinách. Další typické slezské a severomoravské druhy patří mezi savce. Jde o plcha lesního a myšici malookou. Ta se vedle našeho regionu vyskytuje také na jižní Moravě a v západních Čechách. Podíváme-li se pak na různé oblasti Slezska, tak velké vodní plochy a nezamrzající toky jsou důležité zejména pro ptactvo. Nalezeno zde bylo několik druhů rarit v rámci celé ČR (drop malý, krahujec krátkoprstý, sup hnědý, racek polární, racek Sabinův, budníček temný, sýkora azurová). Pozorováni často bývají i opeřenci, jejichž výskyt v naší vlasti sice není raritní, dá se však považovat za nepravidelný a velmi vzácný (chřástal nejmenší, lyskonoh ploskozobý, ibis hnědý, poštolka rudonohá). Většina těchto ptáků se objevuje během migrace, známe však také několik zajímavých zimních pozorování (berneška bělolící, zedníček skalní). Zajímavostí je též pravidelné hnízdění morčáka velkého v okolí soutoku Odry a Olše u Bohumína. Svou roli mnohdy hraje též vazba na hraniční pohoří. V západní části Slezska ležící Jeseníky patří k sudetským pohořím, jejichž zvířena je středoevropská, zatímco Beskydy na východě jsou již součástí Karpat a mají odlišnou faunu. Pro karpatskou oblast je typický výskyt slepýše východního, čolka karpatského a již výše zmíněného plcha lesního. Její horské toky hostí populace zvláštní ryby, vranky pruhoploutvé. Rovněž naše nejpočetnější populace strakapouda bělohřbetého obývá právě Beskydy. V nich a na Šumavě hnízdí též puštík bělavý. Naprostou raritou podhůří Hrubého Jeseníku je jediná lokalita výskytu mihule ukrajinské v ČR (Račí potok ve Velkých Losinách). Specifickou oblastí Slezska je také teplé a suché Osoblažsko. Řada dalších vzácných obratlovců pak obývá lužní lesy, podmáčené louky a mokřady Poodří. Na výše uvedené lužní lesy je například vázán výskyt netopýra stromového. Zdejší tůně, záplavové biotopy a systémy stok a kanálů zase obývá piskoř pruhovaný. K velmi hojným druhům Poodří patří i jinde vymizelá hořavka hořká, na povodí Odry a Moravy byl též vázán původní výskyt ostroretky stěhovavé. Zvláštní kategorií jsou ojedinělé zálety, týkající se vedle ptáků probraných výše, také letounů. Specifikem živočichů schopných letu je možnost přesunů na dlouhé vzdálenosti, proto je třeba zmínit i některé případy z oblasti střední Moravy. U letounů je to zejména dosud jediný nález létavce stěhovavého v ČR (Hranická propast). Z území Slezska pak pochází doklady výskytu netopýra obrovského a pobřežního. Dalšími zvláštnostmi jsou ojedinělé nálezy zavlečených (krysa obecná), z chovů uniklých (užovka stromová, želva bahenní) a záměrně vypuštěných (gekon turecký, drápatka vodní) cizích druhů. S nimi souvisí i neúspěšné pokusy o introdukci. K některým z nich jsou bližší údaje dohledatelné (hlavatka obecná), v jiných případech jsou okolnosti těchto snah dost nejasné (srnec sibiřský). Dnes se lze jen podivovat takovýmto bizarní nápadům (dále třeba svišť horský, krocan divoký, bažant zlatý), jež byly dříve uskutečňovány. Nutno však podotknout, že jiné exotické druhy jsou ve Slezsku dodnes chovány v uzavřených (keříčkovec červenolemý) či polodivokých (páv korunkatý) chovech a, ač po úniku nejsou schopny rozmnožování, jejich přežívání nelze vyloučit. Nejnovější raritou Slezska je objev dvou populací nejvzácnější české žáby, kriticky ohrožené ropuchy krátkonohé, přičemž první byla nalezena roku 2019 na periférii Krnova, druhá pak roku 2020 poblíž Osoblahy, kdy byla znovu potvrzena i existence krnovské populace.

1.Netopýr obrovský
2.Myšice malooká
3.Plch lesní
4.Hořavka hořká
5.Vranka pruhoploutvá
6.Mihule ukrajinská
7.Ibis hnědý
8.Morčák velký
9.Krahujec krátkoprstý
10.Sup hnědý
11.Poštolka rudonohá
12.Chřástal nejmenší
13.Drop malý
14.Lyskonoh ploskozobý
15.Racek polární
16.Racek sabinův
17.Puštík bělavý
18.Strakapoud bělohřbetý
19.Budníček temný
20.Sýkora azurová
21.Ještěrka zední
22.Čolek karpatský
23.Ropucha krátkonohá

N a druhé straně se však člověku podařilo některé z nich zachránit před vymřením. Takové druhy mohou být sice nadále udržovány při existenci pouze chovem v zajetí, ovšem dlouhodobým cílem je vždy jejich návrat do přírody. Pokud dojde k návratu druhu za pomoci člověka do prostředí, kde byl zcela vyhuben, označujeme to jako reintrodukci neboli repatriaci. Vyhubený druh se sem ovšem může vrátit i za pomoci přirozené migrace, označované též jako spontánní reintrodukce. K ní dochází, pokud se jeho populace v jiné části areálu namnoží natolik, že na kdysi opuštěná místa pronikne znovu a po čase se zde začne úspěšně rozmnožovat. Nejstarší známá vyhynutí obratlovců na území České republiky byla způsobena lovem. Našimi asi nejznámějšími vyhynulými druhy jsou zástupci velkých sudokopytníků, pratur a zubr. Z území Slezska lze jejich výskyt pouze předpokládat, ani jeden zde není archeologicky doložen. Znám je ale výskyt jiného velkého sudokopytníka, losa evropského. Ten přežil v sousedním Polsku, odkud se na území ČR vrátil přirozenou migrací. Rozmnožování losa ve Slezsku nyní doloženo není, je zde však čím dál častěji pozorován přechodný výskyt migrujících jedinců. Další skupinou savců, vyhubených lovem, byli predátoři. Šlo přitom jak o velké druhy (medvěd hnědý, rys ostrovid, vlk), jež člověku konkurovaly, tak i o ty menší (kočka divoká), které byly často loveny pro své kůže. Tento druh lovu také patřil k příčinám zániku populace bobra evropského, který byl navíc zabíjen jako škodná a pro, do voňavek přidávaný, výměšek svých žláz (kastoreum). Přesto, že dnes je až přemnoženým druhem, i prase divoké přežívalo od 19. století pouze v oborních chovech (1786 císařský zákaz volného chovu). K vyhubení u něj vedl nejen lov, ale i změny v zemědělském hospodaření. Ty hrály též klíčovou roli při vymizení sysla obecného či tchoře stepního. Mezi savčí zvláštnosti Slezska patří všechny tři výše uvedené velké šelmy. Moravskoslezské Beskydy jsou v současnosti jedinou oblastí ČR, v níž se tyto druhy vyskytují společně. Asi nejhojnější z nich je rys, nejméně častý medvěd. Vlk a medvěd jsou též mediálně atraktivní, takže v případě zpráv o jejich výskytu snadno vznikají neověřené zprávy a hysterie. Musíme si ale uvědomit, že oba druhy jsou vysoce pohyblivé a u mnoha ověřených pozorování se proto může jednat o identické jedince. Z dalších dříve vyhubených druhů savců se na území Slezska již vrátil též bobr a prase. Na severní Moravě se prokazatelně usídlila i kočka divoká. Vymřelými savci tak jsou pouze pratur, zubr, (ve Slezsku vlastně nikdy neprokázaný) norek evropský, a po roce 1962 i tchoř stepní (poslední doklad je ze Smolkova na Opavsku). Ten byl však v letech 2000–2001 doložený v nedalekých Drahotuších (Hranice na Moravě). Podobně jako velké šelmy mezi savci byli mezi ptáky lovem nejhůře postiženi dravci (například orel skalní). Postupně zmizely též některé druhy živící se mršinami (krkavec velký) či rybami (například orel mořský a potápka rudokrká). Ještě později se ze Slezska ztrácejí ptačí obyvatelé tundry, vázaní na horské polohy (kulík hnědý), či původně stepní a lesostepní druhy (mandelík hajní). Z nich se zpět vrátil a úspěšně hnízdí orel mořský. Nedávno znovu zahnízdil také orel skalní. Poměrně běžným druhem se stal díky přirozenému šíření krkavec, zatímco potápka rudokrká se nyní vyskytuje pouze na tahu. Vzácností i v době tahu je výskyt kulíka hnědého a dropa malého, zcela zmizel mandelík hajní. Již zde nepozorujeme ani dříve táhnoucího zedníčka skalního.

1.Sysel obecný
2.Tchoř stepní
3.Kočka divoká
4.Tetřev hlušec
5.Mandelík hajní
6.Jeseter velký
7.Sekavec podunajský
8.Mihule říčni
9.Bobr evropský
10.Medvěd hnědý
11.Vlk obecný
12.Rys ostrovid
13.Prase divoké
14.Los evropský
15.Potápka rudokrká
16.Orel mořský
17.Orel skalní
18.Kulík hnědý
19.Krkavec velký



Otázkou zůstává návrat tetřeva hlušce, u něhož právě probíhají pokusy o reintrodukci. Z vodních obratlovců vymřely druhy, náročné na čistotu vody, které byly též cenněny jako lovné druhy. Z ryb je to například jeseter velký a z kruhoústých mihule říční. Dospělci obou druhů táhli z moří do řek (tzv. anadromní migrace), proto jejich populace poškodila též výstavba vodních staveb. Z povodí Odry zmizely i hospodářsky nevyužívané ryby jako sekavec dunajský, vázaný na záplavové biotopy a rybníky se systémy stok a kanálů.

C HKO Beskydy se nachází v Moravskoslezském a Zlínském kraji při hranici se Slovenskou republikou. K nejcennějším prvkům CHKO patří zejména původní pralesovité porosty (NPR Mionší), v nichž se vyskytují vzácné karpatské druhy živočichů a rostlin. Druhově pestré jsou louky a pastviny. Do konce 19. století byly v Beskydech prakticky zcela vyhubeny naše největší šelmy – medvěd hnědý, vlk a rys ostrovid. Díky přímé návaznosti horstev CHKO Beskydy na západoslovenská pohoří došlo při vzrůstu populací těchto šelem na Slovensku k jejich postupnému návratu na moravskoslezské pomezí. Jedinečným fenoménem horské přírody je beskydský pseudokras s jeskynními systémy (Cyrilka, Kněhyňská jeskyně, Ondrášovy díry). Z hlediska možností a využití množství vody jde o celostátně velmi významnou oblast, bylo zde vybudováno několik vodárenských nádrží. Především v minulosti se v této oblasti projevilo imisní zatížení porostů. Výsledkem historického soužití člověka s touto krajinou je také její estetická hodnota a pestrost, která láká k rekreačnímu využití.

CHKO Poodří tvoří cca 34 km dlouhý pruh nivního a pahorkatinného terénu kolem řeky Odry v Oderské bráně. Toto území je výjimečné především zachovalostí vodního režimu. Řeka Odra zde vytváří meandry, které jsou neustále odstavovány za současného vzniku meandrů nových. Vzniká tak unikátní síť starých ramen a meandrů, doplněná soustavou rybníků a odvodňovacích příkopů. Údolní niva Odry je také přirozenou ochranou zastavěného území před povodněmi, především zpomalováním odtoku v meandrujícím toku a rozlivem do nezastavěné nivy. Hydrologický režim řeky Odry přirozeně ovlivňuje mokřadní ekosystémy s vzácnými společenstvy bezobratlých i obratlovců, specifických pro podmáčené biotopy. I přes znečištění Odry z povodí se s ním řeka stále dokáže relativně dobře vyrovnat svou vysokou samočistící schopností.

Krajinný ráz všech tří CHKO samozřejmě byl a je ovlivňován přímým či nepřímým působením člověka, způsobem obhospodařování zemědělských pozemků, lesním hospodářstvím, těžbou a zpracováním nerostných surovin, výstavbou, rekreačními a sportovními aktivitami atd. Ochrana přírodního, ale i kulturního dědictví těchto krásných oblastí Slezska je stále velice aktuální.

Pohoří Hrubého Jeseníku, které je jádrem CHKO Jeseníky, patří mezi tři pohoří v ČR, která dosahují výšek nad horní hranici lesa (tzv. vysokohorské bezlesí), zároveň jde o nejlesnatější CHKO u nás. Lesnatost zde dosahuje 80 % a kromě smrkových pralesů jsou zachovalé i fragmenty bučin. V Jeseníkách původně nerostla kleč, proto se vyvinula unikátní hranice lesa připomínající parkovou úpravu. Významnou roli v krajině hraje voda. Přestože vodní plochy tvoří nepatrný podíl plochy CHKO Jeseníky, byla celá oblast vyhlášena chráněnou oblastí přirozené akumulace vod. V přírodních rezervacích se nacházejí mnohá rašeliniště (Rejvíz, Skřítek), vodní prameny daly vznik tradičním lázeňským střediskům (Karlova Studánka, Jeseník, Lipová-lázně).

Zcela zásadně ovlivnila zdejší krajinu výstavba přečerpávací elektrárny Dlouhé Stráně. Nejcennější území chráněné krajinné oblasti jsou chráněna ve 4 národních přírodních rezervacích (Praděd, Šerák-Keprník, Rejvíz, Rašeliniště Skřítek), 1 národní přírodní památce (Javorový vrch), 19 přírodních rezervacích a 7 přírodních památkách. Vyskytují se zde vzácné druhy rostlin a živočichů, kromě glaciálních reliktů se zde nachází také několik endemických druhů, vyskytujících se pouze v Jeseníkách. Unikátní lokalitou evropského významu je Velká kotlina v NPR Praděd. Na území CHKO se nachází také historické pozůstatky těžby, opuštěné štoly jsou technickou památkou a zároveň slouží jako zimoviště letounů. Posláním CHKO Jeseníky je rovněž ochrana kulturního dědictví včetně lidové architektury. Výsledkem historického soužití člověka s touto krajinou je také její estetická hodnota a pestrost, která láká k rekreačnímu využití.

U nikátnost prvního vojenského mapování spočívá v tom, že je prvním mapovým dílem pro území celých českých zemí umožňující komparaci a vzhledem ke svému měřítku je vhodné pro studování krajinných změn. Problém však způsobují polohopisné základy, neboť měření byla prováděna bez jednotné trigonometrické sítě a v různých korunních zemích nejednotným postupem. To bohužel způsobuje polohopisné deformace omezující využití těchto map pro přesnou kvantitativní analýzu, jakkoliv je první vojenské mapování přesnější než předchozí mapy Johanna Christopha Müllera. Význam prvního vojenského mapování spočívá v zachycení charakteru krajiny ještě bez známek industrializačního procesu, tedy ještě v předmoderní podobě.

Ale již záhy – na sklonku 18. a počátkem 19. století – neodpovídalo první vojenské mapování soudobým požadavkům na přesnost státního mapového díla. Proto byla roku 1806 z rozhodnutí Františka I. zahájena astronomická a geodetická měření s cílem vybudovat trigonometrickou síť. Návazné mapovací práce přinesly jednak velmi podrobné katastrální mapy v měřítku 1 : 2 880 a následně také mapy tzv. druhého vojenského mapování (tzv. Františkovo) v měřítku 1 : 28 800. Vojensky citlivá místa (především okolí velkých měst) byla opět mapována v dvojnásobném měřítku (1 : 14 400). K vojenskému mapování českých zemí došlo až ve 30. a 40. letech 19. století, a to již na podkladě katastrálních trigonometrických sítí. Oblast Moravy a Slezska byla takto zmapována v letech 1836–1840. Z hlediska sledování vývoje krajiny je druhé vojenské mapování velmi vhodné, a to hned z několika důvodů. Vyhovuje jak svým měřítkem, tak polohopisnou přesností. Navíc druhé vojenské mapování (stejně jako císařské otisky map stabilního katastru) zachycuje krajinu v přelomovém období nástupu modernizačních tendencí souvisejících s průmyslovou revolucí a strukturální proměnou celé společnosti.

Válečné zkušenosti z prusko-rakouské války roku 1866, kdy byly v některých případech k dispozici mapy staré několik desítek let, daly podnět k pořízení aktualizované a zpřesněné vojenské mapy. V roce 1869 bylo zahájeno v pořadí již třetí vojenské mapování, jehož výsledky tvořily až do poloviny 20. století jediné souvislé topografické dílo na našem území. Oblast Slezska a východní Moravy byla nově zmapována v roce 1876, zbývající část českých zemí pak do roku 1879. Pro mapování bylo zvoleno tzv. jednoduché měřítko v dekadické soustavě (s předpokladem brzkého zavedení metrické míry) s poměrem zmenšení 1 : 25 000, pro vojensky citlivá místa bylo zvoleno měřítko dvojnásobné. Grafickým polohopisným podkladem byla zmenšená kresba katastrálních map z měřítka 1 : 2 880 do 1 : 25 000.

Na základě Saint-Germainské mírové smlouvy byly všechny originály topografických sekcí pro území Československa předány Vojenskému zeměpisnému ústavu v Praze. Dlouho byly mapy nezvěstné, až v 90. letech 20. století byla velká část souboru objevena, zdigitalizována a Laboratoří geoinformatiky Univerzity J. E. Purkyně umístěna na webové stránky pomocí aplikace Zoomify. Mapy třetího vojenského mapování zůstaly oficiálními mapami Československa i po druhé světové válce, nahrazeny byly až v roce 1956 novými vojenskými topografickými mapami. Mapy třetího vojenského mapování umožňují identifikaci krajinných prvků odpovídajících měřítku a příslušnou komparaci.

Po vzniku Československa byla založena vojenská topografická služby při Ministerstvu národní obrany ČSR. V říjnu 1919 vznikl v Praze Československý vojenský zeměpisný ústav. Tyto složky převzaly od Vojenského zeměpisného ústavu ve Vídni podklady všech topografických map z území ČSR a zahájily bezprostředně jejich údržbu a obnovu. V roce 1926 byly zahájeny práce na přípravě nového topografického díla, které mělo nahradit mapy třetího vojenského mapování. Nové mapování však postupovalo velmi pomalu a do roku 1938 byly zpracovány pouze 3 % území Československa.

Po druhé světové válce (v roce 1947) rozhodlo Ministerstvo národní obrany definitivně přejít od speciálních map 1 : 75 000 k topografickým mapám v měřítku 1 : 50 000. V roce 1953 bylo dokončeno zpracovávání a vydávání tzv. prozatímních topografických map v měřítcích 1 : 50 000 a 1 : 100 000. Nové topografické mapování, jehož výsledky jsou používány dodnes, proběhlo v letech 1953–1957. Tohoto vynikajícího úspěchu bylo dosaženo především maximálním využíváním letecké fotogrammetrie a spoluprací vojenské i civilní zeměměřické služby. Celkem bylo v té době zpracováno a vydáno 1736 mapových listů v měřítku 1 : 25 000. Použit byl značkový klíč, který byl jednotně zaveden v rámci Varšavské smlouvy. Plynule na zpracování těchto topografických map navazovalo zpracování topografických map menších měřítek, které z nich byly odvozovány kartografickou generalizací. Byly to mapy v měřítkách 1 : 50 000, 1 : 100 000 (vydány do roku 1960) a 1 : 200 000 (vydány do roku 1965).

Uvedené vojenské mapy přináší velké množství informací o krajině v minulosti, přičemž jejich výhodou je vzájemná srovnatelnost. První vojenské mapování se hodí především pro vizuální interpretaci, neboť jej nelze s dostatečnou přesností využít pro analýzy v rámci GIS. Naopak druhé a třetí vojenské mapování, stejně jako topografické mapy z 50. let 20. století, lze velmi přesně analyzovat. Díky tomu můžeme přesně zjistit, co se událo se slezskou krajinou v posledních dvou staletích.

D igitální model reliéfu (DMR) zájmového území je vytvářen ze vstupních výškových dat. Nejčastěji se jedná o body (případně o linie, výjimečně také o plochy), pro které známe jejich nadmořskou výšku. Pro získání nadmořské výšky v bodech mohou být použity různé techniky (např. geodetická měření v terénu, využití leteckých měřičských snímků, letecké laserové skenování, odvození z mapových podkladů). Digitální reprezentace reliéfu vzniká v procesu digitálního modelování. Ze známých výškových dat se odvozují nadmořské výšky v ostatních bodech nacházejících se uvnitř modelované oblasti. Pro výpočet nadmořské výšky v bodech, ve kterých neznáme jejich skutečnou nadmořskou výšku, se používají vybrané interpolační algoritmy (např. krigování, metoda inverzních vzdáleností). Výběr zdrojů výškových dat, jejich rozmístění v zájmové oblasti a volba vhodné interpolační metody jsou rozhodující pro kvalitu výsledného DMR.

Po vygenerování digitálního modelu reliéfu zájmového území je třeba provést kontrolu. Zjištěné chyby se odstraňují editací DMR. Vytvořený DMR je možné dále analyzovat a získávat o něm celou řadu potřebných informací. Objemové výpočty se např. využívají pro výpočet objemu vody v přehradní nádrži, objemu zavezených skládek, objemu ložiska nerostné suroviny. Analýzy viditelnosti sledují oblast viditelnou ze zadaného místa, oblast pokrytí signálem z vysílače atd. Při studiu krajiny je vhodné DMR použít hlavně v členitých oblastech s velkými rozdíly nadmořské výšky. Kromě využití země nebo krajinného pokryvu (např. v oblasti krajinného plánování) jsou často DMR aplikovány pro zjišťování různých charakteristik terénu (např. délka svahu, sklon svahu, orientace). S využitím DMR je také možné modelovat povodně, svahové deformace, sesuvy, vodní eroze a další.

Vhodná vizualizace vytvořeného DMR hraje významnou roli při rozhodování o krajině (např. u krajinného plánování, v oblasti ochrany a péče o krajinu). Častým typem vizualizace je vykreslení DMR obarveného podle nadmořských výšek (používá se např. barevná škála od zelené barvy pro malé hodnoty nadmořské výšky přes žlutou a hnědou až po bílou pro vrcholy hor). Pro vytvoření realistického pohledu na terén je možné využít metodu stínovaného reliéfu, který se často používá jako podklad (zobrazí se např. pod částečně průhledný DMR obarvený podle nadmořských výšek nebo pod částečně zprůhledněné letecké nebo družicové snímky). Stínovaný reliéf vzniká hypotetickým osvětlením reliéfu ze severozápadu, aby stíny byly vrhány za objekt (např. za horu). Při využití zobrazení v podobě stínovaného reliéfu vnímáme vytvořený model plasticky. Obě zmíněné techniky (vykreslení DMR obarveného podle nadmořských výšek a metoda stínovaného reliéfu) byly použity při tvorbě DMR českého Slezska.

Pro vytvoření mapy s DMR českého Slezska byla využita data z Digitálního modelu reliéfu České republiky 5. generace (DMR 5G). DMR 5G představuje zobrazení přirozeného nebo lidskou činností upraveného zemského povrchu v digitálním tvaru ve formě výšek diskrétních bodů v nepravidelné trojúhelníkové síti bodů o souřadnicích X, Y a H, kde H reprezentuje nadmořskou výšku ve výškovém referenčním systému Balt po vyrovnání (Bpv) s úplnou střední chybou výšky 0,18 m v odkrytém terénu a 0,3 m v zalesněném terénu. Model vznikl z dat pořízených metodou leteckého laserového skenování výškopisu území České republiky v letech 2009 až 2013. Dokončen byl k 30. červnu 2016 na celém území ČR. Letecké laserové skenování je moderní metoda hromadného sběru velice přesných trojrozměrných dat o objektech a jevech na zemském povrchu. Velká množství takto získaných bodů se nazývají „mračna bodů“. Pro vytvoření DMR 5G prošla pořízená data automatickou filtrací a detailní manuální kontrolou a editací.

Vedle DMR je možné pro zvolené území vytvořit digitální model povrchu, který vedle reliéfu zahrnuje také další trojrozměrné objekty umístěné na reliéfu (např. domy, stromy atd.).

Na vytvořené mapě s DMR českého Slezska je jasně patrná vertikální členitost reliéfu zájmového území. Dominantním pohořím českého Slezska je Hrubý Jeseník (v západní části území) s nejvyšší horou Praděd (1491 m n. m.). Jihovýchodně od Hrubého Jeseníku na něj navazuje poněkud méně výškově členité pohoří Nízkého Jeseníku. Na jihovýchodě českého Slezska také vystupují vrcholy Beskyd s nejvyšší Lysou horou (1323 m n. m.). Z vytvořeného DMR jsou rovněž velmi dobře patrné nížiny převládající v okrese Karviná, v severní části okresu Opava a Jeseník a také v Osoblažském výběžku.

C hápeme-li výraz kulturní krajina v nejširším významu (území ovlivňované člověkem, bez ohledu na intenzitu tohoto vlivu), lze konstatovat, že středoevropské krajiny jsou převážně kulturními. Pro území naší republiky byly vypracovány regionální rámce charakteristik kulturních krajin. Pro popis rozmanitosti krajiny jsou důležité tyto charakteristiky: vegetační stupňovitost, členitost reliéfu, vyjádření výjimečnosti typů reliéfu, biogeografické podprovincie (vyjádření odlišnosti geologické, geomorfologické, ale i klimatické), struktura využití ploch, historické typy sídel a jejich plužin, typy lidového domu, vývoj a doba osídlení krajiny jako vůdčí charakteristiky průkazu trvalé udržitelnosti využívání krajiny člověkem v průběhu historického vývoje.

Kulturní krajinu českého Slezska můžeme charakterizovat například dle struktury využití ploch (od krajiny přírodní ke krajině člověkem podmíněné až přeměněné). V českém Slezsku nalézáme šest rámcových typů využití území: zemědělské krajiny, lesozemědělské krajiny, lesní krajiny, rybniční krajiny, krajiny horských holí (v malé míře) a urbanizované krajiny.

Jednotlivé kulturní krajiny jsou dnes navzájem propojené a tvoří složitou síť, tzv. krajinnou sféru. Zemědělská krajina je lidskou kultivací silně pozměněný typ krajin. Většinu plochy zde tvoří pole a trvalé travní porosty. Jedná se o otevřený systém s množstvím složitých vazeb, které se podílejí na jeho stabilitě. Zemědělskou krajinu českého Slezska tvoří orná půda, louky, pastviny a ovocné sady. Na polích se nejčastěji pěstují obilniny, dále se zde setkáme s kukuřicí a okopaninami, luštěninami, olejninami či rostlinami pro textilní průmysl. Zajímavostí polí jsou specifické houby. Živočichové, kteří se zde vyskytují, jsou většinou stepního původu. Jsou schopni se často extrémně rychle množit a než úroda zmizí, vyvést i několik generací. Co se týče hmyzu a jiných bezobratlých, nejbohatší je fauna v porostech víceletých pícnin a obilovin, nejchudší pak v lánech okopanin a obzvláště kukuřice a řepky. Mnoho živočichů obývajících pole jsou škůdci polních plodin. Z obratlovců jsou nejhojnější drobní savci, zejména hlodavci, kteří jsou schopni si budovat podzemní úkryty. Jejich populace pak přitahují mnohé predátory (drobné šelmy a dravé ptáky). Přestože je flóra i fauna polí druhově extrémně chudá, počet jedinců zde může být značný. Hlavním problémem tohoto biotopu jsou rychlé změny jeho charakteru po sklizni, kdy pro živočichy mizí jak možnost úkrytu, tak i nabídka potravy. Významný vliv na pole i okolní krajinu mají chemické postřiky, různé způsoby hnojení a další agrotechnické zásahy. K typickým zemědělským oblastem českého Slezska patří Opavsko, Osoblažsko, Javornicko a Vidnavsko.

Přechodovým krajinným typem je lesozemědělská krajina charakteristická střídáním lesních a nelesních stanovišť. Zastoupení ploch porostlých dřevinnou vegetací kolísá mezi 10 % až 70 %. Krajiny mají charakter převážně polootevřený.

Lesní krajiny jsou lidskými zásahy méně pozměněný typ krajin. Jsou charakteristické velkou převahou lesních porostů (nejméně 70 % plochy). Mají pohledově uzavřený charakter. Dnes již les není chápán pouze jako zdroj dřeva, ale jsou respektovány i funkce a potřeby tohoto mimořádného biotopu. Je věnována stejná pozornost užitné, ochranářské i regenerační funkci lesa. Trvalý rozvoj je směřován ke strukturně a druhově bohatým, zdravým a stabilním lesům. Důraz je kladen také na ekologicky udržitelnou těžbu dřeva. Kůrovcová kalamita v posledních letech zasáhla i smrkové lesy ve Slezsku a těžba napadeného dřeva v některých oblastech výrazně změnila ráz krajiny (Jeseníky, Beskydy). Zatímco v některých lesních ekosystémech žijí bohatá a zajímavá společenstva živočichů, o kulturních lesích, zvláště smrkových, to neplatí. Malá rozmanitost prostředí a omezená nabídka potravy ochuzují druhovou pestrost takovýchto lesů. Nejvíce živočichů se vyskytuje na kraji lesa, na pasekách či podél cest.

Rybniční krajiny jsou charakteristické významným prostorovým zastoupením mělkých vodních ploch. V českém Slezsku se vyskytují v souvislosti se zachovalou rybniční sítí (např. Poodří) a s vodními nádržemi.

Krajiny horských holí se v českém Slezsku objevují ojediněle v Jeseníkách (oblast Pradědu, Šeráku a Keprníku). Zahrnují raritní území ležící ve velehorských fragmentech nad horní hranicí lesa. Člověkem nejintenzivněji ovlivněný typ jsou urbanizované krajiny. Jsou charakteristické převahou budov a zpevněných ploch. Podle převažujícího typu využití můžeme podrobněji zmínit sídelní krajinu, těžební krajinu nebo industriální krajinu.

Sídelní krajina je člověkem intenzivně ovlivněný typ krajiny. Přírodní složky krajiny jsou již značně změněné stavebními úpravami. Platí to především pro městské krajiny. Hlavním důvodem postupného nárůstu rozlohy zastavěných ploch byl a je růst počtu obyvatel. Významnou roli hraje také výstavba zemědělských a průmyslových objektů. Intravilány měst mají některá výrazná specifika i z biologického hlediska. Prvním je efekt tepelného ostrova, dále skleníkový efekt, smog, změny proudění vzduchu díky přítomnosti staveb, snadná dostupnost potravy, a naopak malá nabídka úkrytů. Města často bývají centry šíření nepůvodních druhů rostlin i živočichů. Z rostlin se zde setkáme především s druhy, které se šíří rychle a snadno se vyrovnávají s extrémními podmínkami. Ze živočichů zde pak můžeme nalézt tzv. synantropní druhy, které trvale doprovázejí člověka; dále druhotně zdivočelé domestikované druhy; druhy člověkem vysazené či zavlečené; druhy z volné přírody přizpůsobené městským podmínkám; druhy vyskytující se ve městech pouze krátkodobě a konečně druhy chované člověkem v zajetí.

1.Sídelní krajina, město Bruntál, 2011
2.Sídlení krajina, obec Sosnová, 2019
3.Sídelní krajina, obec Ludvíkov, 2011
4.Industriální krajina, Ostrava-Vítkovice, 2012
5. Lesohospodářská krajina v okolí Rejvízu, 2013
6.Těžební krajina, Rudné doly Jeseník, závod Zlaté Hory
7. Zemědělská krajina v okolí Opavy, 2020
8.Zemědělská krajina, Hošťálkovy, 2011
9.Těžební krajina, Bílčice, 2019



Těžební krajina je velmi narušená povrchovou nebo podpovrchovou těžbou nerostných surovin. Vliv těžby na krajinu českého Slezska se začal projevovat již ve středověku, a to v souvislosti s rudným hornictvím. Mnohé stopy této historické těžby jsou v krajině patrné dodnes, jedná se však o relativně malé zásahy. Ještě v první polovině 19. století, kdy se rozvíjející těžba stále příliš neprojevovala, bylo Slezsko zemědělsko-lesní krajinou složenou z mozaiky polí, luk, pastvin, lidských sídel, lesů i četných rybníků. Zvláště za poslední dvě staletí prošla krajina velkou změnou způsobenou dolováním černého uhlí a těžbou dalších nerostných surovin. V ostravsko-karvinském revíru se v krajině vlivem těžby uhlí objevují zcela nové antropogenní tvary reliéfu (např. haldy nebo poklesové kotliny, které bývají často zatopené), vznikaly kalové nádrže, důlní a s nimi související průmyslové areály a k nim vedoucí silnice a železnice. Hornictví ovlivnilo vzhled krajiny nejenom doly a haldami, ale také budováním četných hornických kolonií a později sídlišť (Ostrava-Poruba).

Těžba způsobila v průběhu 20. století také úbytek vodní plochy v krajině a degradaci četných vodních biotopů. K důsledkům těžby patří i změny vodního režimu v krajině. Krajinu poznamenaly rovněž zábory půdy a její degradace, výstupy důlních plynů bohatých na metan, důlní otřesy, kontaminace životního prostředí, fragmentace krajiny atd. Přestože těžební zásahy do krajiny byly a jsou vnímány často spíše negativně, výsledky různých výzkumů svědčí o značné přizpůsobivosti přírody. Mnohé a často i velmi vzácné druhy rostlin a živočichů nacházejí v těžební krajině ideální prostor pro život. V některých zatopených poklesových kotlinách, ale také rekultivovaných nebo nerekultivovaných kalových nádržích se vyskytují např. vážka plavá, rak bahenní a škeble rybničná. Jedná se o zvláště chráněné silně ohrožené druhy. Vážka plavá byla v České republice do nedávné doby dokonce považována za vymizelý druh. Není divu, že jako nejlepší způsob obnovy těžební krajiny se ukazuje spontánní sukcese (přirozeně zarůstající haldy a lomy). Problémem bývá šíření synantropní vegetace. Ta se sice snadno přizpůsobí těžbou poznamenaným povrchům, může je dokonce i účinně zpevnit, často se však začne nekontrolovatelně šířit i do oblastí, ze kterých vytlačuje původní druhy. Na území českého Slezska jsou typickými oblastmi poznamenanými těžbou především ostravsko-karvinský revír (černé uhlí), Zlatohorsko, Hornobenešovsko a Rýmařovsko (rudy), Jesenicko (granit) a oblast Nízkého Jeseníku (břidlice).

Industriální krajina se objevuje zvláště intenzivně od poloviny 19. století a souvisí s masivním nástupem průmyslové revoluce a následné industrializace. Obratlovců se v industriální krajině pohybuje málo, z bezobratlých živočichů se tady setkáme zejména s hmyzem. Ptáci jsou zastoupeni vrabci, strakami, zdivočelými holuby, rehkem obecným, kosem černým, hrdličkou zahradní. Savců zde žije jen několik druhů a většinou dosti skrytě. Jde většinou o hlodavce nebo o přizpůsobivé druhy šelem. Z kopytníků se tomuto prostředí dokázalo nejvíce přizpůsobit prase divoké. V zarůstající průmyslové krajině se vyskytuje i srnec obecný, králík divoký a zajíc polní. Po několika desetiletích se mohou začít objevovat i nenáročnější plazi a obojživelníci. Zdravotní stav živočichů zde dlouhodobě ovlivňuje nedostatek úkrytů a potravy a také ukládání škodlivin v těle.

Podle doby vzniku sídelní krajiny byly v České republice vymezeny rámcové sídelní krajinné typy. Stará sídelní krajina je nepřetržitě osídlena od neolitu. Vrcholně středověká sídelní krajina je nepřetržitě osídlena od vrcholného středověku (od 13. až 14. století), pozdně středověká sídelní krajina až od pozdního středověku (tj. od druhé poloviny 14. století). Novověká sídlení krajina je osídlena až v novověku, nejdříve tedy od 16. století.

Z hlediska přírodních podmínek se jedná o velmi rozmanitý prostor, tvořený jak nížinatými oblastmi (např. Vidnavsko, Opavsko, Ostravsko), tak podhůřím a horskými oblastmi. Právě rozdílné přírodní podmínky ovlivňovaly příchod a činnost člověka. Hojnější doklady o existenci člověka pochází z daného regionu z období středního paleolitu s nejstarším pozůstatkem neandrtálce z jeskyně Šipka u Štramberku. Z období mladšího paleolitu, přibližně před 21 000 lety, lze datovat nález tábořiště lovců mamutů z Landeku v Petřkovicích. Zásadní klimatické změny a ústup ledovce znamenal i změnu života pravěkého člověka a předpoklad k přechodu k trvalému osídlení a zemědělské činnosti, pro kterou byly vhodné úrodné nížiny Osoblažska, Opavska, Hlučínska i oblasti Moravské brány, které tvořily domov pro nejstarší trvalé osídlení.

Zlom z hlediska osídlení sledovaného prostoru přinesly vlny středověké kolonizace, které v průběhu 12., 13. a první poloviny 14. století vytvořily základní sídelní strukturu. Výsledkem kolonizace byl rychlý vzestup počtu venkovských obcí, a to i v podhorských oblastech, růst hustoty populace a zakládání měst, která měla nezastupitelnou hospodářskou i kulturní roli. Některá městská centra navazovala na starší osídlení (Opava, Těšín, Moravská Ostrava), v některých případech došlo k přenesení městského jádra (Frýdek) a jiná byla založena tzv. na zeleném drnu (např. Horní Benešov či Brušperk). Středověká kolonizace ovlivnila z dlouhodobého hlediska zásadním způsobem nejen sídelní strukturu, ale i vnitřní uspořádání sídel a plužiny. Jestliže sídelní struktura nebyla husitskými válkami nijak významněji poznamenána, jinak tomu bylo za česko-uherských válek letech v 60. a 70. letech 15. století, kdy byla jen na Opavsku a Krnovsku zpustošena stovka vsí. V průběhu 16. století došlo k vlně zakládání nových osad zvláště v západním Slezsku v souvislosti s rozvojem hornictví (např. Andělská Hora či Vrbno pod Pradědem), v témže čase na Těšínsku započala tzv. valašská kolonizace, jejíž hlavní fáze spadá až do 17. století a zapříčinila osídlení horských oblastí Beskyd a Javorníků.

V 18. století bylo zásadní obohacení existující sídelní struktury spjato především s parcelací dvorů. Princip, kdy byla z iniciativy státu i vrchností rozparcelována dosavadní dvorová půda rolníkům do dlouhodobého nájmu, měla vést k racionalizaci vrchnostenského podnikání. Díky tomu došlo zvláště v západním Slezsku k založení desítek nových osad. Například na Jesenicku vzniklo více než dvacet tzv. kolonií, a to v časovém horizontu od druhé poloviny 80. let 18. století až do první dekády 19. století. Vznikl tak např. Dětřichov, Rožmitál, Ramzová, Rejvíz, Bělá či později proslavený Gräfenberg. Touto poslední vlnou kolonizace bylo dosaženo nejzazších možností využití půdy před nástupem moderních technologií.

Nové, velmi silné impulsy vedoucí k proměně dosavadní sídelní struktury, přinesla průmyslová revoluce a následné industrializační vlny. Změny energetických zdrojů i technologií sebou v 19. století přinesly i změny sídelního charakteru. Nejprve sledujeme nárůst významu tradičních textilních center, která přechází na moderní průmyslovou výrobu textilu a jejichž počet obyvatel roste (Krnov, Bruntál, Frýdek, Místek, Nový Jičín apod.). Tato tradiční centra však byla záhy zastíněna mohutným rozvojem moderního těžkého průmyslu (uhelné hornictví, hutnictví, chemický průmysl), který přinesl explozivní růst počtu obyvatel těchto nových industrializačních center, kde se mnohdy zcela bezvýznamné vesnice a maloměsta proměnila v krátkém čase v desetitisícová sídla (Vítkovice, Přívoz, Mariánské Hory, Moravská Ostrava, Karviná, Orlová atd.). Vytváření nových industrializačních center a postupné zaostávání tradičních řemeslnických měst vyvolalo v průběhu druhé poloviny 19. století další diferenciaci sídelní sítě, neboť periferní a hospodářsky postupně zaostávající horské a podhorské oblasti (Jesenicko, Bruntálsko, Pobeskydí) se začínají vylidňovat a přesouvají se za obživou do hospodářsky výhodnějších center a nastalá vlna urbanizace zasáhla především průmyslové Ostravsko a Karvinsko. Od přelomu 19. a 20. století získává řada zdejších lidnatých obcí městský status (např. roku 1900 Přívoz, 1907 Mariánské Hory, 1908 Vítkovice, 1920 Slezská Ostrava, 1922 Orlová, 1923 Karviná). Aglomerační proces pak sílil po první světové válce, kdy se diskutoval a posléze v omezeném rozsahu uskutečnil projekt tzv. Velké Ostravy. Tak vzniklo na počátku roku 1924 sloučením sedmi moravských obcí třetí nejlidnatější město meziválečného Československa.

1.Pohled na Jeseník, 1943
2.Havířov, pohled na novou výstavbu města
3.Opava zničená na konci války, 1945
4.Sídliště v Ostravě-Porubě
5.Sídliště, Ostrava, 1979



Poslední podstatný zásah do sídelní struktury sledované oblasti pak přinesla druhá světová válka, resp. její důsledky. Nejen přímé válečné škody, které se z hlediska podoby osídlení dotkly zvláště Opavska, ale především odsun německého obyvatelstva v letech 1945–1948 trvale poznamenal ty oblasti, ve kterých žila německá majorita (především Jesenicko, Bruntálsko, Krnovsko, Osoblažsko a Opavsko). Následné znovuosídlení vysídlených oblastí bylo organizováno jak z agrárních regionů českých zemí, jednak formou řízené reemigrace (především z Rumunska a Volyně) i usazováním řeckých uprchlíků. Mnohé vysídlené obce však nebyly pro nově příchozí atraktivní, což znamenalo rychlý zánik desítek především malých a periferně položených obcí a dlouhodobou stagnaci celých regionů. Jen v okrese Jeseník po druhé světové válce zcela zanikly téměř dvě desítky malých obcí (např. Hřibová, Hraničky, Annín, Johanka) a dalších několik desítek nebylo nikdy řádně dosídleno a postupně se proměnilo v rekreační oblasti.

Naopak socialistická industrializace a preference těžkého průmyslu zapříčinily další prudký nárůst počtu obyvatel v oblasti ostravsko-karvinského revíru. Došlo tak od 50. let 20. století k rychlé urbanizaci rozsáhlého zázemí průmyslové oblasti, což sebou přineslo vytváření nových sídelních celků (Ostrava-Poruba, ostravské Jižní město, Havířov atd.). Tyto nové kapacity měly za úkol mimo jiné nahradit těžbou zdevastované oblasti (zvláště na Karvinsku). Fáze nárůstu počtu obyvatel průmyslové aglomerace skončila rychlým útlumem báňské činnosti v první polovině 90. let a restrukturalizací průmyslu v podmínkách tržní ekonomiky.

S ídelní aglomerace je definována jako silně urbanizované území tvořené jedním, dvěma nebo několika městy, která tvoří jádro aglomerace, a jejich okolím, zahrnující geograficky blízké sídelní útvary s jejich spádovými územími. Ostravská aglomerace je svým uspořádáním polycentrická s několika sídelními centry. Ta se v minulosti profilovala ve svém jádru primárně v souvislosti s uhelným hornictvím a navazujícím těžkým průmyslem. Za nejužší centra ostravské sídelní aglomerace lze považovat Ostravu, Havířov a Karvinou. Silniční vzdálenosti mezi centry všech tří měst se pohybuje okolo dvaceti kilometrů a prochází silně urbanizovaným územím (Petřvald, Orlová atd.). Celá oblast je charakterizována vysokým podílem zastavěných ploch i intenzivními dopravními vazbami. Tato tři centra mají silný populační potenciál (v součtu 430 tis. obyvatel), který převyšuje všechny ostatní aglomerace v rámci ČR s výjimkou Prahy. Všechna tři města jsou navíc městy statutárními. Pokud k těmto lokalitám navíc připočteme jejich sídelní zázemí (cca 63 obcí), dosáhneme hodnoty s přibližně 620 tis. obyvateli. K ostravské sídelní aglomeraci se dále počítají taktéž dvě statutární města v těsném zázemí takto vymezené zóny – Opava a Frýdek-Místek – včetně širšího sídelního zázemí, a v širším pojetí i vzdálenější oblast Příborska a Novojičínska.

Krystalizačním jádrem celé aglomerace byla Moravská Ostrava a obce, které ji obklopovaly, a to jak na historickém území Moravy, tak i Slezska. Na území dnešního statutárního města, tvořeného původně 34 samostatnými obcemi, žilo v roce 1840 pouze 18 700 obyvatel, v roce 1900 to bylo již 146 155 obyvatel a v roce 1950 pak 216 289 obyvatel. Nejvyššího počtu obyvatel dosáhla Ostrava při sčítání lidu v roce 1991, kdy vystoupal na hodnotu 327 371 osob. Od té doby počet obyvatel setrvale klesá. Překotná industrializace Ostravska tedy přinesla v průběhu druhé poloviny 19. století obrovský příliv obyvatel jak z širšího okolí, tak ze vzdálenějších míst (západní Slezsko, Pobeskydí, Halič). Ostravské obce se v této době stavebně vyvíjely živelně a odpovídající veřejné instituce zde vznikaly značně opožděně. Teprve na přelomu 19. a 20. století zde vznikají významnější kulturní a správní instituce (1895 městské divadlo, 1896 gymnázium, 1900 okresní hejtmanství, 1904 městské muzeum). Taktéž byly na přelomu 19. a 20. století vypracovány regulační plány pro významnější obce aglomerace a vznikaly zde nové významné veřejné budovy. Obdobně tomu bylo i v případě povýšení lidnatých a hospodářsky významných obcí aglomerace na městyse (1879 Polská Ostrava; 1907 Michálkovice; 1908 Hrušov), resp. města (Přívoz 1900; Mariánské Hory 1907; Vítkovice 1908; Slezská Ostrava 1920; Svinov 1936).

Moravská Ostrava tvořila již před první světovou válkou s okolními obcemi fakticky jeden stavebně propojený celek, který se vyznačoval vysokou koncentrací obyvatel i průmyslové výroby. Bylo jen otázkou času, kdy se tyto přirozené vazby formalizují vytvořením jednotného správního útvaru. Již před první světovou válkou (v roce 1913), se jednalo o sloučení tří nejvýznamnějších lokalit: Moravské Ostravy, Přívozu a Vítkovic, avšak neúspěšně. Situace se výrazně změnila po první světové válce, především proto, že na úrovni samospráv jednotlivých obcí byly ustaveny namísto původních obecních výborů nové správní komise, které ovládli Češi nakloněni realizaci projektu tzv. Velké Ostravy. Tento plán prosazovaný především správním komisařem Moravské Ostravy Janem Prokešem předpokládal sloučení hned patnácti ostravských obcí, a to jak na moravském, tak slezském teritoriu. Slučovací záměr však zkomplikovaly hned čtyři problémy: 1. nedořešená státní přináležitost Těšínska, ke kterému přináležely kromě Svinova všechny dotčené slezské obce; 2. otázka zemské příslušnosti vznikajícího velkoměsta; 3. legislativa, která až do roku 1920 neřešila otázku změn obecních hranic, jež by měly za následek změny hranic historických zemí; 4. fakt, že některé obce, především Vítkovice, v otázce připojení k Moravské Ostravě dlouhodobě lavírovaly. Zdlouhavá vyjednávání způsobila, že vláda nakonec schválila 20. prosince 1923 s platností od počátku roku 1924 sloučení omezené pouze na sedm moravských obcí (Moravská Ostrava, Přívoz, Mariánské Hory, Vítkovice, Hrabůvka, Nová Ves, Zábřeh nad Odrou). Rozsahem byla nová Moravská Ostrava sice o polovinu menší, než předpokládal původní záměr, počtem obyvatel téměř 114 000 však představovala třetí největší město Československa.

V této podobě platilo správní uspořádání až do roku 1941, kdy byla vládním nařízením č. 236 ze dne 29. května Moravská Ostrava rozšířena o dalších osm slezských obcí z frýdeckého okresu (Heřmanice, Hrušov, Kunčice, Kunčičky, Michálkovice, Muglinov, Radvanice, Slezská Ostrava) a čtyři obce z moravskoostravského okresu (Hrabová, Nová Bělá, Stará Bělá, Výškovice). Takto rozšířené město bylo povýšeno na statutární, tj. jeho magistrát získal postavení první instance politické správy a byl podřízen Zemskému úřadu v Brně. Tyto změny z období okupace pak byly potvrzeny i dekretem prezidenta republiky č. 121 z 27. října 1945 a výnosem ministerstva vnitra z 28. června 1946 byla provedena úprava úředního označení města na město Ostrava. V následujících desetiletích se rozsah Ostravy nadále rozrůstal o nově připojené obce, a to v několika vlnách: na konci 50. let (1957 Poruba, Pustkovec, Svinov, Třebovice; 1960 Bartovice a Martinov), v polovině 70. let (1975 Proskovice; 1976 Antošovice, Hošťálkovice, Koblov, Krásné Pole, Lhotka, Petřkovice, Plesná, Polanka) a v roce 1984 Dubina. Tím byl územní rozsah dnešního statutárního města dovršen.

N ejmarkantnějším pozůstatkem předválečného období a následných válečných událostí ve Slezsku je systém pohraničního opevnění. O potřebě jeho výstavby se začalo jednat na počátku 30. let 20. století. Stavební práce začaly v říjnu 1935 na Bohumínsku, kde byl ještě v témže roce dokončen objekt MO-S 8 „Dvůr Paseky“. Na jaře roku 1936 byly zahájeny opevňovací práce na ostravském úseku, který měl chránit zdejší významnou průmyslovou oblast. V roce 1937 pokračovaly práce v dalších úsecích na Bruntálsku a Jesenicku, ve východních Čechách, na jižní Moravě a kolem Prahy. Pevnostní linie byla tvořena objekty těžkého opevnění, tzv. sruby (dělostřeleckými, pěchotními, vchodovými apod.), kterých bylo postaveno v nejohroženějších úsecích – především ve Slezsku, v severovýchodních, později i severozápadních Čechách a na jižní Moravě celkem 262. Dalším typem těžkého opevnění byly dělostřelecké tvrze, které byly tvořeny soustavou pevnostních objektů. Stavebně jich bylo dokončeno pět z plánovaných sedmnácti, na Opavsku jde např. o tvrz Smolkov. Nejčastějším typem jsou objekty lehkého opevnění vz. 36 a 37, jichž bylo dokončeno téměř 10 000. Výstavbu pevnostní linie ukončil podpis mnichovské dohody dne 30. září 1938. Pevnosti tak nebyly ke svému účelu využity. Pancéřové zvony a kupole byly odvezeny do německých hutí, případně spolu s vybavením odvezeny na Atlantický val. Při osvobozovacích bojích v rámci ostravsko-opavské operace v roce 1945 byly pevnosti deaktivovány a sloužily německým vojákům jako obranná postavení či úkryty. Mnohé z nich byly poškozeny a dodnes, někdy i záměrně, zůstaly ve stavu z roku 1945. Řada z nich je rekonstruována, vybavena a zpřístupněna veřejnosti.

Ostravsko-opavská operace, která, jak název napovídá, proběhla na území Moravskoslezského kraje v závěru druhé světové války, byla druhou největší válečnou operací na území tehdejšího Československa a trvala od 10. března do 5. května 1945. Od 15. dubna, kdy vojska vstoupila na československé území v prostoru Rohov-Sudice, probíhaly úporné boje za použití těžké vojenské techniky a letectva o každou obec a město na Opavsku a Ostravsku. Pro oblast, která byla posledním průmyslovým centrem, kde ještě fungoval válečný průmysl, měla být uplatněna taktika „spálené země“. Německé jednotky se urputně bránily do posledních dní, v obcích na přístupu k Ostravě se bojovalo o každý dům. Proto také Slezsko bylo nejvíce zničeným regionem v rámci tehdejšího Československa. Například Opava byla zničena z 90 %, stejně jako řada obcí v jejím okolí.

Pozůstatky těchto bojů jsou dodnes v krajině více či méně viditelné – krátery po bombardování, zbytky obranných postavení a zákopů či vojenské hřbitovy, hroby padlých, pomníky a památníky, které můžeme nalézt téměř v každé slezské obci a městě. V zemi dodnes leží stovky, možná tisíce padlých německých vojáků a tuny munice.

1.Národní památník II. světové války v Hrabyni
2.Památník osvobození s tankem T 34 v obci Sudice
3.Původní německý hřbitov v Horním Údolí
4.Dělostřelecký srub MO-S 39 U trigonometru
5.Oboustranný dvoupatrový pěchotní srub MO S-17
6.Oboustranný dvoukřídlý tvrzový pěchotní srub IV
7.Exhumace ostatků sovětského vojáka



Jedním z důsledků válečných událostí byl také odsun původního německého obyvatelstva z příhraničních okresů, nacházejících se kolem státní hranice s Polskem, Německem a Rakouskem. K prvním, tzv. divokým odsunům docházelo bezprostředně po osvobození, další, již organizované odsuny probíhaly v letech 1946–1947. Současně s odsuny probíhalo i osídlování pohraničí českým obyvatelstvem z vnitrozemí. Mnozí nově příchozí přicházeli jen s vidinou zbohatnutí, řada z nich nebyla připravena na život v horských obcích a samotách, mnohdy špatně přístupných, lidé nebyli připraveni ani na práci v zemědělství. Postupně tak opět znovu osídlená místa opouštěli a odcházeli do měst za prací v rozvíjejících se průmyslových centrech, řada vesnic zpustla nebo musela ustoupit strategickým stavbám (např. obce Kerhartice a Medlice byly částečně zatopeny přehradou Kružberk). V opuštěné krajině zůstala řada hřbitovů, vesnic, dolů, malých továren či drobných sakrálních staveb. Jejich stopy dnes můžeme najít na Opavsku, Bruntálsku, Vítkovsku a Jesenicku.

O d zahájení prvního pětiletého plánu v roce 1949 se stalo Ostravsko centrem tzv. ocelové koncepce československé průmyslové výroby. Nároky kladené na její hutě a těžké strojírenství odpovídaly roli, kterou tato odvětví hrála ve velkých západních státech – USA, Velké Británii a SRN. Československo ji však mělo spolu s NDR realizovat ve vztahu k celému východnímu bloku. První pětiletka počítala pro oblast Ostravska především s enormním nárůstem výroby oceli, což bylo spojeno nejen s posílením kapacit vítkovických a třineckých železáren, ale především s budováním nového hutního gigantu (Nová huť) i tehdy největší elektrárny v ČSR v Ostravě-Třebovicích. Skokové navýšení hutní výroby bylo provázeno výrazným nárůstem požadavků na produkci uhlí a koksu. Tyto požadavky nebylo možné pokrýt pouze stávajícími kapacitami, ale byl vypracován plán komplexní výstavby ostravsko-karvinského revíru. Ten počítal s přestavbou stávajících dolů a s budováním nových dolů „na zelené louce“. Státem stanovené úkoly spojené s produkcí uhlí byly natolik přepjaté, že je nebylo možné plnit ani s pomocí mimořádných opatření, která v mnohých rysech připomínala hysterickou atmosféru válečných časů. Výsledkem byl skokový nárůst smrtelných úrazů ve stávajících důlních provozech a rozsáhlá důlní neštěstí. Díky mimořádným opatřením vzrostla těžba uhlí v ostravsko-karvinském revíru v letech 1949–1953 z 13,5 milionu tun na 16,2 milionu tun, avšak ani to nestačilo ke splnění plánu.

Obdobně hektickým vývojem prošel ostravsko-karvinský revír i v období druhé pětiletky (1956–1960), kdy lze sledovat soustavný meziroční růst produkce uhlí o více než milion tun. Těžba v revíru tak v roce 1960 poprvé v historii překročila 20 milionů tun. Plné zprovoznění nových velkých dolů a zpomalení tempa rozvoje těžkého průmyslu však přinesly revíru v konečném důsledku úlevu v tlaku na vzestup těžby. To umožnilo dočasnou stabilizaci, rekonstrukci velké části dolů malé a střední hloubky, výstavbu nových dolů (Důl 9. květen, Důl ČSM), zvýšení technické vyspělosti a mechanizace práce.

Důraz na další rozvoj ostravsko-karvinských dolů, které produkovaly v první polovině 60. let cca 37 % veškeré produkce koksovatelného uhlí evropských lidově demokratických států, se projevoval po celou první polovinu 60. let. V té době došlo poprvé k vyrovnání potřeb uhlí v národním hospodářství s jeho zdroji. První polovina 60. let se nesla v duchu zakládání nových dolů (1960 Důl Paskov, 1961 Důl ČSM, 1964 Důl Staříč), které měly zabezpečit další navyšování těžby. Po roce 1965 však došlo k prudkému obratu. V souvislosti s československými ekonomickými reformami pokleslo tempo rozvoje těžkého průmyslu a proběhla racionalizace, která v oblasti hutní výroby přinesla v neobyčejně krátkém čase podstatné snížení nároků na vysokopecní koks. To znamenalo, že v krátké době nastal naopak problém s uhelným odbytem. Po mnoha letech honby za navyšováním uhelné těžby přišel prudký obrat, který prokázal neujasněnost koncepce vývoje uhelného průmyslu.

Rozpad československé ekonomické reformy a obnovený tlak RVHP katapultoval po roce 1968 ostravsko-karvinský revír zpět na trajektorii rostoucích dodávek uhlí, což přineslo opět nové problémy. V souvislosti s tím byla zpracována nová koncepce dlouhodobého rozvoje revíru, která byla založena na myšlence maximalizace těžby. Koncepce přitom prokázala, že krátkodobě a za využití všech dostupných investičních i technických možností je revír schopen dodávat maximálně 23,5–24 milionů tun uhlí. V následujících letech však byla těžba realizována nad tuto maximální variantu, což nešlo provést jinak než ekonomicky nevýhodnými a improvizovanými zásahy. Navíc se na některých dolech začaly projevovat nepříznivé vlivy limitující či znesnadňující další těžbu. V polovině 70. let již třetina revírní těžby pocházela ze slojí ohrožených důlními otřesy a náchylných k průtržím hornin či plynů.

V polovině 70. let se tak dostal ostravsko-karvinský revír do rozporné situace. Na jedné straně stále plnil centrálním hospodářstvím předepsané úkoly, na druhé straně opakovaně předkládal analýzy, které poukazovaly na dlouhodobou neudržitelnost tohoto stavu. Další navyšování těžby bylo vzhledem ke kapacitním možnostem mimo realitu. Vývoj ve druhé polovině 70. let ukázal, že se ostravsko-karvinský revír dostal neodvratně za zenit svých možností. Zhoršující se geologické podmínky se projevily v neodvratném a postupném sestupu výkonu revíru. Přesto však revír ještě dosahoval impozantních výsledku, kdy roční těžba pravidelně převyšovala 24 milionů tun. Jeho role v československém hospodářství byla stále mimořádná.

Osmdesátá léta 20. století se v ostravsko-karvinském revíru již nesla ve znamení neodvratné stagnace. Všechny vypracované prognózy popsaly, že musí dojít ke snížení požadavků na těžbu. Charakteristickým rysem první poloviny 80. let byl soustavný pokles ročních těžeb. V roce 1985 těžba nedosáhla ani 23 milionů tun, což však bylo vzhledem k objektivnímu stavu revíru vysoko nad rámec skutečných kapacitních možností. Řada starých dolů hospodařila pouze s dožívajícími zásobami a rozvoj nových těžebních kapacit byl v nedohlednu. Celá 80. léta se tak stala obdobím permanentního hledání takové koncepce rozvoje revíru, která by umožnila stabilizovat jeho chod.

Raketový nárůst objemu těžby, rozvoj těžkého průmyslu i masová výstavba se výrazně odrazili v rychlých a dramatických proměnách krajiny a celkovém stavu životního prostředí. Rychlost změn byla díky bezprecedentní intenzitě využití hospodářského potenciálu oblasti výrazně dynamičtější, než tomu bylo v předcházejících desetiletích.

N ásledky druhé světové války se nejmarkantněji projevily v oblasti západního Slezska. V průběhu druhé poloviny 19. století a první poloviny 20. století se dostává řada zdejších obcí, které zůstaly stranou modernizačních impulsů, do trvalé regrese a postupné depopulaci. Zásadní zvrat přišel pro tento region v souvislosti s důsledky druhé světové války, neboť se jednalo o oblast většinově osídlenou obyvatelstvem německé národnosti. Odsun Němců, který představuje největší přesun obyvatelstva v novodobých českých dějinách, přinesl razantní pokles obyvatelstva. S ním se potýká západní Slezsko fakticky až dodnes – vždyť např. v rámci okresu Jeseník žilo na počátku 21. století pouze 57 % obyvatelstva oproti roku 1930. Obecně atraktivnější pro nové osídlence byla správní centra a větší, hospodářsky rozvinuté i dopravně dobře položené obce. Naopak fatální důsledky měl odchod německého obyvatelstva pro dopravně špatně dostupné a hospodářsky zaostávající sídla. Tyto obce zpravidla nebyly nikdy řádně dosídleny a jejich počet obyvatel často drasticky poklesl (např. Vojtovice, Buková, Salisov, Terezín). Nejmenší a hospodářsky nejméně významné obce a osady krátce po odsunu původních obyvatel mohly zcela zaniknout. Na Jesenicku šlo obvykle o obce založené později, zpravidla až v 17. a 18. století buď ve výše položených oblastech (např. Hraničky, Hraničná, Hřibová, Kamenné), nebo parcelací velkostatků v 18. století (např. Johanka, Pavlínka, Gotardovice).

Velmi negativně bylo po druhé světové válce postiženo také Krnovsko, Bruntálsko a Osoblažsko. Poslední zmíněná oblast byla silně postižena závěrečnými boji druhé světové války, samotná Osoblaha skončila naprostou devastací (90 % domů ve městě bylo zničeno) a v 50. letech byla nově zastavěna nevýraznými budovatelskými stavbami. Obec, ve které žilo k roku 1930 více než 2200 obyvatel, hostila v roce 1947 již jen 421 osob a v roce 1960 ztratila status města. V současnosti zde žije okolo 1100 obyvatel a je centrem mikroregionu Osoblažsko. Zanikly i některé malé obce při státní hranici (např. Studnice, Pelhřimovy).

Ve druhé polovině 20. století poznamenaly sídelní strukturu slezské krajiny také hospodářské aktivity člověka. Ty se nejvýrazněji projevily v souvislosti s báňskými aktivitami a s výstavbou velkoplošných vodních děl. Nejviditelnější příklad zániku sídla z důvodu báňské činnosti je osud staré Karviné. Průmyslové město, ve kterém žilo v roce 1930 více než 22 000 obyvatel, se začalo záhy potýkat s důlními škodami. V 50. letech 20. století – v období, kdy měla těžba uhlí naprostou prioritu – došlo k poddolování staré Karviné, včetně reprezentativního zámku Larisch-Mönnichů v Karviné-Solci. Většina původní zástavby, ze které se dochoval jen v důsledku poddolování výrazně vychýlený kostel sv. Petra z Alcantary, byla zničena, stejně jako někdejší ves Darkov (vyjma jodobromových lázní) nebo většina původní zástavby obce Louky nad Olší.

1.Kamenná, centrum zaniklé osady
2.Zbytky domu, osada Zastávka
3.Kostel, z osady Karlovec
4.Nové Heřminovy
5.Základy obydlí zaniklé části obce Staré Hamry
6.Pomník v obci s původním názvem Herzogwald




Zániku se dočkaly ve druhé polovině 20. století taktéž obce, které stály v cestě budování velkých vodních děl. Ve sledovaném regionu se tak stalo v případě vodní nádrže Kružberk (obce Kerhartice, Medlice a Lesy), Žermanické přehrady (obce Horní a Dolní Soběšovice a Dolní Domaslavice), Těrlické přehrady (zatopeny obce Horní a Dolní Těrlicko), Šance (zatopena část obce Staré Hamry a množství samot v údolí Ostravice) a Slezské Harty (zatopeny obce Karlovec, větší část obce Nová Pláň a dolní části obcí Leskovec nad Moravicí, Roudno a Razová). V současné době se připravuje na základě rozhodnutí vlády z roku 2008 výstavba protipovodňové přehrady Nové Heřminovy na horním toku řeky Opavy, která má zaplavit dolní část stejnojmenné obce.

Z a charakteristický rys venkova bývala považována i jistá kulturní izolace spojena s menší civilizovaností i nižší úrovní civilizace (viz image venkovana v beletrii, pejorativní označení „venkovský buran“ apod.).

Ves vymezil přední český historik František Kutnar jako sídelní jednotku, ve které základní a původní funkcí byla zemědělská produkce. Přes rozvoj nezemědělské řemeslné výroby na venkově zůstala zemědělská činnost až do 20. století základním atributem vesnického obyvatelstva, což s sebou přinášelo nejen specifické sociální uspořádání, ale i charakteristickou venkovskou mentalitu (pro venkov charakteristický názorový tradicionalismus, sepětí venkovského člověka se zemědělskou prací a s přírodou, odmítavý či podezíravý vztah k městskému prostředí a vyšším společenským vrstvám).

Jakkoliv se pojem venkov dichotomicky vymezuje právě vůči městu, oddělit venkov od města lze opravdu jen hypoteticky. Venkovská města sice disponovala městským statusem, naplňovala základní městské funkce (správní a trhová centra, sídla vyššího než elementárního školství, sídla větších far, případně děkanství atd.) a jejich obyvatelé (měšťané) se mohli vůči venkovanům vymezovat, se zemědělským okolím však zůstávala silně funkčně spjata a zemědělství sehrávalo ve fungování těchto měst stále klíčový význam. Venkovská města tedy můžeme zcela legitimně vnímat jako integrální součást venkova.

Jasná dělící linie mezi městem a venkovem stěží existuje a ani existovat nemůže. Určitě není rozhodující právní status nebo lidnatost – nemálo obcí se statusem města bylo a je menších než větší vesnice (např. Janov, okr. Bruntál, Andělská Hora, Žulová) a nemělo o mnoho větší hospodářský význam. V éře industrializace se naopak setkáváme s fenoménem velmi lidnatých průmyslových obcí, které dlouho existovaly bez městského statusu. Řadu takových obcí nalezneme v ostravsko-karvinském uhelném revíru (např. Slezská Ostrava, Vítkovice, Mariánské Hory). Existovaly i vesnice, kde se většina nebo alespoň významná část obyvatel stále živila hlavně zemědělstvím, ale jen několikakilometrová vzdálenost od průmyslového centra umožnila části populace pracovat v sekundárním sektoru či v báňském průmyslu.

Přechodovou linii mezi venkovským (rurálním) a městským prostředím lze přibližně vyznačit pomocí socioprofesní struktury obyvatelstva a koncentrace institucí (státních, církevních a dalších veřejných institucí). Domníváme se, že spíše než mezi vsí a městem se pomyslná hranice – oddělující převážně venkovské od převážně městského prostředí – nachází mezi městy třetího a druhého stupně, kde první stupeň tvořila pouze nejvýznamnější města v českých zemích. Uvedená přechodová linie se nachází zhruba mezi úrovní sídel politických okresů a sídel soudních okresů (ve Slezsku např. ty, jež měly stále velmi blízko k venkovu a tvořily v podstatě jeho integrální součást).

Základní charakter venkovské krajiny je tedy spjat se zemědělskou činností. Hlavní faktor, který určuje povahu zemědělství ve Slezsku, jsou přírodní podmínky. Ty jsou ve sledovaném regionu, jak jsme již ukázali v předchozích kapitolách, velmi rozdílné. Slezský venkov se vyznačoval využíváním převážně méně úrodných půd (více než polovinu rozlohy Slezska tvoří vrchoviny, pětina podhorské oblasti s nadmořskou výškou 500–750 m n. m. a desetina pak připadá na horské oblasti s polohami nad 750 m n. m.). Pouze 14 % rozlohy zaujímaly úrodné nížiny. Ty se rozkládají především v Javornickém výběžku, na Osoblažsku a na Opavsku. To byly také jediné oblasti, které umožňovaly skutečně intenzivní zemědělské využití.

Krajina Slezska tak nabývá rozličných podob, přičemž v oblastech s nižší intenzitou zemědělského využití zůstaly dodnes zachovány pozoruhodné pozůstatky lidské činnosti. Velmi markantní je například dochovaná historická struktura krajiny v podobě plužin. Tyto struktury se mimořádně dobře zachovaly například na Holčovicku, ale i v dalších lokalitách.

K charakteristickým prvkům krajinné struktury starých zemědělských oblastí českého Slezska patří agrární valy (kamenice), agrární haldy (hromadnice) a agrární terasy. Tyto formy antropogenního reliéfu byly vytvořeny zemědělskou činností člověka záměrně, nebo spontánně s cílem zvýšení produkčních vlastností krajiny. Zároveň byly většinou budovány tak, aby zabraly co nejméně zemědělské půdy, vznikaly tedy především na mezích a neúrodných místech. Pouze tam, kde bylo kamení hodně, vznikaly agrární valy i uprostřed parcel. Kámen vysbíraný z polí byl také využíván k budování dalších krajinných prvků (podpůrné kamenné zídky a kamenné náspy polních cest, okraje plužin, nájezdy na parcely, podpovrchová drenáž, kamenné stáje atd.). Vzhledem ke kamenitému složení představují tyto tvary v krajině specifický biotop pro rostlinná i živočišná společenstva. Vegetace těchto agrárních tvarů je v poslední době intenzivně studována především na Jesenicku a v dalších oblastech, kde ve druhé polovině 20. století došlo k poklesu intenzity zemědělské činnosti a vegetace se zde mohla rozvíjet téměř nerušeně. Agrární formy reliéfu spoluvytvářejí přírodně-antropogenní reliéf, zvyšují geodiverzitu, jsou specifickým útočištěm pro rozmanitá rostlinná i živočišná společenstva a vypovídají o horninovém prostředí dané lokality. Plní protierozní funkci, zvyšují stabilitu svahu, představují hmotný doklad lidské práce a dnes již představují určitou estetickou hodnotu krajiny.

P astviny slouží jako zdroj potravy různým druhům hospodářských zvířat, jež se zde volně pasou, nebo se využívají jako zdroj sena pro krmení v zimním období. Pastva na rozdíl od sečení působí na vegetaci velmi selektivně, zvířata si vybírají určité druhy rostlin a jiným se naopak vyhýbají. Kráva pasený porost silně narušuje zdupáním a potravně je nejnáročnější, ovce je nenáročná, zkonzumuje i mnoho druhů aromatických či pichlavých, pase se s hlavou až u země, takže okusuje trávník nakrátko. Koza je ještě nenáročnější než ovce, navíc druh rostliny, která ji chutná, dokáže selektivně vypásat. Dalším specifikem kozy je to, že žere dřeviny, kterým dokonce často dává přednost před trávou, pomáhala tak bránit zarůstání pastvin křovinami.

V našich podmínkách jsou louky a pastviny přirozeným prostředím nejvyššího počtu druhů rostlin, vysoký je i počet druhů hmyzu a půdních mikroorganizmů. Mnoho druhů sem pouze přichází za potravou. K savcům častěji se vyskytujícím na lukách patří zajíc polní, hraboš polní, rejsek obecný a krtek obecný. Ptáky zastupují dravci (káně lesní a poštolka obecná), pěvci (skřivan polní, vrabec polní, bramborníček hnědý, ťuhýk obecný, rákosník zpěvný, strnad obecný, havran polní). Dříve hojnými druhy byli i zástupci hrabavých ptáků (křepelka obecná, koroptev polní a bažant obecný), dnes je lze vidět už jen zřídka. Časté kosení zvýhodňuje světlomilné druhy rostlin se schopností rychlé regenerace a druhy kvetoucí záhy zjara, jejichž semena dozrávají před prvním sečením.

Jako louky byla původně využívána vlhká údolí potoků, okolí rybníků či nehluboká mokřiska, naopak sušší sklonité odlesněné porosty a plochy, které byly nevhodné k orbě sloužily jako pastviny. Krajina podhorských a horských obcí byla v minulosti převážně lesní, lesy však byly stále více ovlivňovány těžbou dřeva a kolonizované podhůří se postupně stalo zemědělskou krajinou. Scelování pozemků v 50. letech minulého století znamenalo likvidaci četných luk a pastvin. Podmáčené louky a pastviny se odvodnily a pro efektivnější výrobu se začala používat chemie. To mělo samozřejmě za následek ústup četných rostlin a živočichů, ztratily se mokřady a s nimi navždy i mnohé vzácné druhy.

V horských oblastech Jeseníků již od první poloviny 17. století půda kolem vesnic přestávala stačit obživě stále rostoucímu počtu lidí, došlo tedy i k využívání vegetace horských holí. Pastva a sklízení sena, tzv. travaření na hřebenech byly patrně příčinou rozvoje mnohých druhů rostlin. Naposledy byl dobytek vyháněn na hole ještě krátce po druhé světové válce. Odsun německého obyvatelstva a následná změna v přístupu k zemědělství znamenaly zásadní změnu zejména pro podhůří. Vzhledem k výraznému poklesu počtu obyvatel už nebylo zapotřebí tolik zemědělské půdy, vzdálenější horské louky a políčka byly zalesněny smrkem a les se tak přiblížil po čtyřech stoletích zpátky k vesnicím. Ještě dnes můžeme v lesích daleko od vesnic podle hromad kamení dobře rozeznat původní políčka, ze kterých byly každoročně vynášeny kameny.

Nedávno byla obnovena pastva v NPR Praděd i na dalších místech. Hlavním cílem je vrátit druhově bohaté horské trávníky, které byly v minulosti stovky let paseny nebo koseny, než zde hospodaření po druhé světové válce ustalo. Návštěvníci okolí Pradědu zde dnes mohou spatřit skotský náhorní skot a huculské koně, do některých míst se opět vracejí ovce. Po více než sedmdesáti letech byla obnovena i pastva v oblasti dnešní Ovčárny. Podobný trend probíhá také v Beskydech.

Od začátku 90. let roste využití luk jako zdroje biomasy pro energetické a biotechnologické účely. Vzhledem k proměnám zemědělského využití půdy, kdy se extenzivní sečení luk často ekonomicky nevyplácí, a k obecné eutrofizaci prostředí podporující růst konkurenčně silných druhů rostlin patří mnoho lučních společenstev mezi ohrožené až silně ohrožené biotopy.

S ady představují výsadbu ovocných stromů rozmístěných v pravidelných útvarech, obvykle v řadách. Sady často navazují na hospodářská stavení a jsou ohraničena záhumenní polní cestou, jindy se nacházejí mimo zastavěnou část, na okraji obce nebo ve volné krajině. Intenzivní sady poznáme podle nižších kmenových tvarů (zákrsky, nižší štíhlá vřetena), vysoké úrovně obhospodařování a podle častější aplikace chemické ochrany. V extenzivních sadech se zpravidla pěstují vysokokmenné tvary, jsou zatravněné nebo se v meziřadí pěstují zemědělské plodiny a keře, pak se označují také jako polní sady. Pro selské sady je typické celoplošné zatravnění, protože jejich využití je zaměřeno nejen na produkci ovoce, ale také na sklizeň krmiva nebo pastvu hospodářských zvířat. Tráva se většinou sklízí na seno, někdy ji spásají hospodářská zvířata (nejčastěji ovce a kozy).

Ovocné stromy jsou u nás od nepaměti neodmyslitelným koloritem krajiny venkova. Bez přítomnosti tradičních venkovských zahrad, alejí i všech těch hrušek na návsích, ořešáků u hnojišť nebo jablůněk v předzahrádkách by nemohl být nikdy podán věrný obraz o kulturním a historickém dědictví venkova. Ovocné stromy a jejich plody měly pro venkovského člověka v minulosti symbolický význam, objevovaly se v řadě obyčejů, udržovaných zvyků, pověr a obřadů. Není se čemu divit – ovocný strom je především symbolem plodnosti. Nejznámějším je stále udržovaný vánoční obyčej – krájení jablka. Hvězdička v rozkrojeném jadřinci předpovídá v následujícím roce zdraví, kříž naopak nemoc, nebo dokonce smrt. Jiná zvyklost praví, že se ke stromům lila voda z první koupele novorozence, aby se dítěti zaručil podobný vzrůst jako stromu.

V současnosti pozorujeme trend „objevování“ původních odrůd a úsilí po navracení osvědčených, avšak dnes již téměř vymizelých druhů ovocných stromů. Zvlášť patrné je to např. na Jesenicku, kde objevování původních druhů souvisí s hledáním identity krajiny postižené vysídlením původního německého obyvatelstva. Např. občanské sdružení Eberesche se zasloužilo o výsadbu jedlých jeřábů (Sorbus aucuparia, var. Dulcis moravica). Ty byly vyšlechtěny na počátku 19. století na lichtenštejnském panství v Ostružné a zásluhou knížecího lesníka Franze Kraetzla se během druhé poloviny 19. století rozšířil do celé Evropy jako ovocný strom plodící i v horských nebo studených oblastech. Sdružení vysázelo na podzim v roce 2012 alej 45 jeřábů na mezi podél místní komunikace do Petříkova, dva stromky u kapličky při této silnici a tři další u kostela. Plody, obsahující vysoký podíl vitamínu C, se využívají na výborný kompot, marmelády, víno, pálenice a další produkty. Hnutí Brontosaurus Jeseníky se pak v téže době podílelo na záchraně původních, z ekologického hlediska velmi cenných ovocných sadů v dnes již zaniklých obcích Hřibová (Pilzberg) a Zastávka (Stillstand). V sadech se nacházely staré stromy převážně jabloní a hrušní, jako např. Gdanský hranáč (česká odrůda známá minimálně od 16. století), Parména zlatá zimní (odrůda známá již v období středověku), Baumannova reneta, Boikovo obrovské, Landsberská reneta, Sudetská reneta či z hrušní Boscova lahvice.

S tématem zahrad a sadů souvisí fenomén zahrádkaření. Rozvoj průmyslu zapříčinil odchod lidí z venkova do měst. Bytové a sociální podmínky byly pro venkovské obyvatele často neúnosné a potřeba mít vlastní zahrádku se zvyšovala. Zatímco na okrajích větších měst vznikala velká zahradnictví, dělníci si zakládali malé zahrádky a zahrádkářské kolonie. Za první světové války plnily zahrádkové osady funkci sociálně záchranné sítě pro chudší rodiny. Posláním zahrádek bylo především přilepšit rodině vlastními výpěstky ovoce a zeleniny, případně přispět do rodinného rozpočtu prodejem plodů. Rekreační stránka zahrádkaření tehdy chyběla. V poválečném období vystoupilo do popředí sociální hledisko a funkce zahrádkářských kolonií se postupně proměnily na sociálně-politické. K velkému rozvoji kolonií došlo v 70. letech 20. století. Po roce 1989 dochází k celkové změně vlastnických vztahů a na mnoha místech hrozilo rušení zahrádkářských kolonií v důsledku navracení pozemků původním vlastníkům. Převážnou část pozemků zahrádkářských kolonií se podařilo zachránit. Od 90. let 20. století začal nabývat na významu také ekologický význam kolonií, které se staly plnohodnotnou součástí sídelní zeleně.

N a většině území převažovaly v minulosti smíšené porosty s různým vzájemným podílem buku a jedle. Ve vyšších horských částech (Jeseníky a Beskydy), se vyskytoval v porostech i větší podíl jedle a smrku. Pro velkou část území byly charakteristické dubobukové a bukové porosty středních poloh. Zastoupení buku se zvyšovalo se stoupající nadmořskou výškou a ve vyšších polohách bučiny převažovaly. V nížinách byly zastoupeny lužní lesy ovlivňované záplavami.

V Nízkém Jeseníku z hlediska vegetační stupňovitosti převažuje les bukový, následuje jedlobukový a dubobukový. Původními dřevinami v celé oblasti byly buk lesní a jedle bělokorá. Smíšené porosty však byly nahrazeny smrkovými a jen řídce se dnes vyskytují zbytky původní skladby (např. v okolí Hradce nad Moravicí).

Pro Hrubý Jeseník jsou lesy rozhodující přírodní a krajinnou složkou. Současné lesní porosty jsou oproti původním lesům díky dlouhodobému obhospodařování významně změněny, části, kde současná dřevinná skladba odpovídá původnímu složení porostů, se zachovaly jen ostrůvkovitě, především na extrémních a špatně přístupných stanovištích. Lesy tvoří téměř v celé CHKO Jeseníky rozsáhlý, souvislý komplex. K přeměně původních smíšených porostů s převahou smrku na dnešní stejnorodé horské smrčiny přispěla nejen činnost člověka, ale také tzv. malá doba ledová mezi 14. až 19. stoletím – chladnější klima smrku vyhovovalo. V důsledku drsných klimatických podmínek se vyvinul typický horský smrk s úzkou korunou zavětvenou až k zemi a s esovitě prohnutými větvemi, které směřují šikmo dolů. Zbytky porostů původní populace horského smrku se nacházejí v NPR Praděd. Takzvaný Lichtenštejnský prales, založený v roce 1904 knížetem Janem II. Z Lichtensteina v oblasti dnešní NPR Šerák-Keprník, byl první rezervací v Jeseníkách a také nejstarším chráněným územím na Moravě a ve Slezsku.

V Podbeskydské pahorkatině zcela převažuje les dubobukový, o něco menší zastoupení má les bukový. V původních přirozených porostech převažovaly bukodubové porosty s příměsí jedle a ostatních listnatých dřevin. V severní části byly hojně zastoupeny dubohabřiny, jilmové doubravy a v lužních lesích střemchové jaseniny. Struktura listnatých dřevin je zde velmi pestrá. Les je rozmístěn velmi nerovnoměrně a většinou je rozdroben do malých lesních komplexů nebo izolovaných lesíků. Nejzachovalejší fragmenty přírodě blízkého lesa bukového vegetačního stupně jsou zde chráněny v přírodní rezervaci Palkovické hůrky, mezi obcemi Kozlovice a Dolní Sklenov.

Nejrozšířenějším lesem Moravskoslezských Beskyd byl les jedlobukový, ve vyšších polohách smrkobukový. Původní přirozené porosty byly jedlobukové, s příměsí klenu, dubu, jasanu a jilmu. Smrk byl zastoupen nepatrně. Lesnatost oblasti je velmi vysoká a druhová struktura porostů je nevhodně posunuta ve prospěch smrku, druhou nejrozšířenější dřevinou je buk. Původní jedle dnes vykazuje minimální zastoupení. Nejzachovalejší jedlobukový porost na našem území je chráněn v NPR Mionší, jedinečný zbytek přirozených porostů horského typu je chráněn v NPR Kněhyně – Čertův mlýn.

V Opavské pahorkatině se přirozené lesy kupodivu zachovaly poměrně dlouho, obzvláště na Opavsku. V minulosti zde převažovaly dubobukové lesy s příměsí lípy, habru a klenu, v přechodu do vyšších poloh bukové. V oblasti se vyskytovala i tzv. heraltická borovice, kterou nyní ještě stále nacházíme ve smíšených porostech mezi Cvilínem a Opavou, avšak mnohé její porosty byly přeměněny na smrkové. Lesnatost území je poměrně nízká s převahou lesa dubobukového a bukového. Přirozené porosty se zachovaly jen na několika místech. Nejzachovalejší dubová bučina je chráněna v přírodní rezervaci Černý les u Šilheřovic.

D okud se lidé živili převážně sběrem plodů a lovem zvěře, mohl se les vyvíjet téměř nerušeně. V souvislosti s pozvolným přechodem k pastevectví a zemědělství zasahoval člověk do krajiny již výraznějším způsobem. Lesy v okolí sídlišť sloužily jako rezervoár zemědělských půd, vysoká byla také spotřeba užitkového a palivového dříví. Přesto se tehdejší rozloha lesů v delším časovém odstupu příliš neměnila. Stará sídelní oblast však byla stále více osidlována a spotřeba dřeva postupně rostla.

V Jeseníkách došlo k významnému zvratu mezi 13. a 14. stoletím. Tehdy byly Jeseníky cíleně kolonizovány německým obyvatelstvem v souvislosti s hledáním a dobýváním zlata, stříbra, mědi a dalších kovů (tzv. velká kolonizace). Postupně se těžba začala zaměřovat i na ložiska železných rud. S rozvojem hornictví vznikaly v údolí řek hamry a hutě, které spotřebovávaly obrovské množství dříví, proto se začaly odlesňovat horské svahy i ve vyšších polohách.

Naproti tomu Beskydy tvořily prakticky až do konce středověku pohraniční hvozd na hranici s Horními Uhrami. Do 14. století bylo v Beskydech osídleno pouze úpatí hor, změnu přinesl příchod valašských kolonistů od konce 15. století. Díky tzv. salašnickému chovu ovcí a koz dokázali hospodářsky využít i vysoké polohy hor. Za účelem získávání dalších pastvin byly mýceny lesy a vznikaly tak tzv. paseky a javořiny. Odlesňování probíhalo hlavně na hřebenech hor, kde však byla následná obnova lesa blokována drsným klimatem a pastvou. Sekundární osidlování Beskyd probíhalo od 16. století formou tzv. pasekářské kolonizace a znamenalo zásadní proměnu původních biotopů – lesní porost byl klučen a žďářen, aby byla získána nová zemědělská půda. K další významné změně krajinného rázu došlo v polovině 19. století, kdy s rozvojem průmyslu v podhůří vzrostla spotřeba dřeva a dřevěného uhlí. Majitelé panství za účelem vyšších zisků postupně zaváděli plánovité lesní hospodářství podle německého vzoru, pasekáře z hor postupně vytlačili a pozemky zalesnili smrkem.

K činnostem, které se podílely na zhoršování stavů lesů, patřilo uhlířství, dehtářství a smolaření, sklizeň letniny, pastva dobytka v lesích atd. Opravdovou zkázu lesů znamenal rozvoj hornictví a zpracování rud, o něco později i rozvoj sklářství. Lesy v blízkosti vodních toků, které umožňovaly plavení dříví, trpěly nejvíce. Na mnoha místech tak zmizel přirozený meliorační vliv buku, klenu a jeřábu a druhová skladba tehdejších lesů byla ochuzena o jedli, která zpevňovala smrčiny. V důsledku intenzivního využívání byly lesy v 17. století značně redukovány a jejich zbytky byly ve velmi špatném stavu.

Obrovská spotřeba dříví, zpustošené lesy a obava z ohrožení celého hospodářství kvůli nedostatku dříví vyvolaly vydání císařského patentu, který měl sjednotit zásady hospodaření v lese a zajistit dostatek dříví do budoucna. Tereziánský lesní řád (pro Slezsko 1756) uložil vlastníkům lesů řadu povinností a omezení v zájmu zachování lesa a trvalého výnosu dříví (povinnost zalesňovat vytěžené plochy, zákaz získávání pryskyřice ze zdravých stromů, zákaz vývozu dříví do ciziny, povinnost lesníka mít patřičné vzdělání atd.). Nedostatek dříví ve druhé polovině 18. století vedl také k převratnému zásahu do dřevinné skladby našich lesů. Listnaté lesy byly nahrazovány nesmíšenými borovými a smrkovými porosty, smrk velmi dobře rostl, kvalitní dřevo tak bylo k dispozici v poměrně krátké době.

S nástupem průmyslové revoluce začalo být dříví postupně nahrazováno uhlím, což pro lesy znamenalo v podstatě záchranu. Přesto po celé 19. století i první polovinu 20. století pozorujeme zvláště v zemědělsky využívaných oblastech i v industrializačních centrech další pokles rozlohy lesů. Lesní porosty byly káceny nejen v souvislosti s vysokou poptávkou po dřevě, ale začal se také projevovat problém s poškozováním zvláště jehličnatých dřevin průmyslovými exhalacemi. Z hlediska druhové skladby byly nejvíce ohroženy jedlové porosty, které v poslední třetině 19. století v ostravsko-karvinském revíru vymíraly. Ústup lesní půdy je spojen také s rozvojem báňského průmyslu a zintenzivňujícím se procesem urbanizace a zvláště pak s jejich proměnou v ornou půdu, po které byl stále větší hlad. Proto kolem poloviny 20. století pokleslo zastoupení lesů v krajině Slezska na historické minimum. Trend se začal obracet teprve v poslední třetině 20. století (rekultivace krajiny, rozpad socialistického plánování v zemědělství).

Cílem obhospodařování lesů v 18. a 19. století bylo rychlé získání kvalitní suroviny pro stavební účely a k tomu byly nejvhodnější smrkové porosty. Přeměna původních listnatých a smíšených porostů na smrkové či borové monokultury pokračovala i ve 20. století. Od 70. let minulého století převládala snaha o mechanizaci lesního hospodářství s nasazením velkých lesnických strojů, což vedlo k preferování holosečí a dalšímu zvyšování podílu jehličnanů.

Moderní obhospodařování lesů vychází nejen z vlastnické, ale i ze společenské poptávky. Lesníci se již delší dobu snaží přiblížit dřevinnou skladbu původnímu zastoupení, při vysazování upřednostňují listnaté druhy a usilují o přírodě blízké lesní hospodaření. Změnily se i požadavky společnosti na les, je stále více vyžadováno, aby lesy zůstaly nejzachovalejší součástí naší přírody a poskytovaly nejen ekonomický užitek, ale aby sloužily pro rekreaci a odpočinek.

H myzí kalamity nejsou nijak neobvyklým jevem, vyskytovaly se i v přirozeném, člověkem neovlivněném lese. Byly však malého rozsahu a netrvaly dlouho, kalamitu obvykle utlumilo přemnožení lýkožroutích parazitů. Zatímco v přirozených porostech se střídají smrky a buky, mlází a vzrostlý les (tzv. plošková dynamika), ve stejnověkých smrčinách je situace odlišná: stejnověký starý les se velkoplošným kolapsem mění ve stejnověký les mladý. V současnosti je příčinou takového velkoplošného kolapsu kůrovec. Situace je z hospodářského pohledu vnímána a prezentována jako katastrofa, pro obnovu lesů, zvláště těch horských, je to však jen jedna z vývojových fází a může být spíše přínosem.

Nejnovější výzkumy v oblasti dynamiky horských lesů ukazují, že k jejich rozpadu na větších plochách dochází zcela přirozeně. Hlavními důvody přirozeného rozpadu středoevropských horských smrkových lesů jsou vichřice a následné působení podkorního hmyzu (hlavně kůrovcovití, především lýkožrout smrkový). Důležitou roli samozřejmě hraje i stáří porostů, starší lesy jsou k narušení větrem a následně hmyzem náchylnější než porosty mladší. Lýkožrouti jsou spolu s dalšími druhy hmyzu součástí přirozeného horského lesa a podílejí se na obnově lesa. Přednostně napadají polomové dříví, dříví z těžeb nebo staré odumírající stromy. Po větrných polomech nebo oslabení lesních porostů nepříznivými podmínkami se mohou lýkožrouti velice rychle přemnožit. Pokud jejich počet stoupne nad určitou hranici, napadají i zdravé stromy, a dochází tak k úhynu lesů na rozsáhlých plochách.

Oslabení stromů může způsobit především teplé a suché počasí s nedostatkem srážek, což je příčinou i současného přemnožení kůrovce v nepůvodních smrčinách (Beskydy, Jeseníky). Kůrovcová gradace je vzhledem k současnému stavu horských smrčin prakticky nevyhnutelná, především vzhledem k současným klimatickým výkyvům a vysokému stáří porostů. Kromě toho tyto ekosystémy vznikaly za výrazně jiných klimatických podmínek, než panují dnes.

V důsledku negativního působení průmyslových oblastí (Ostravsko, Horní Slezsko) došlo k poškození a značnému zhoršení zdravotního stavu lesů. Od 70. let 19. století začal být v ostravsko-karvinském revíru pozorován vliv průmyslových exhalací na lesní porosty a zemědělské plodiny. Symbolem osudu lesů v ostravsko-karvinském revíru se staly lesy v Polské Ostravě a jejím okolí. Již v roce 1870 uspořádala komise moravsko-slezského lesnického spolku exkurzi do zdejších lesů, přičemž konstatovala, že v porostech již byla úplně vyhubena jedle a ostatní stromy vykazují jen malý přírůstek nebo zcela hynou. Poškozování lesních porostů se stalo vzhledem k jeho intenzitě na sklonku 19. století a v první třetině 20. století dokonce předmětem vědeckého zkoumání. Na počátku 20. let 20. století konstatoval významný český chemik a biolog Julius Stoklasa, že je k vidění jen málo míst, kde exhalace působí na vegetaci tak intenzivně, jako v okolí Moravské a Slezské Ostravy, Vítkovic a Karviné. Dle jeho propočtů se v této oblasti denně spálilo uhlí obsahující více než pět vagonů síry.

Obzvláště silně byla kvalita ovzduší v ostravské průmyslové oblasti poznamenána v období socialistické industrializace. Megalomanské budování hutního průmyslu, energetiky a koksáren společně s využíváním méně kvalitních paliv extrémním způsobem zatížilo stav ovzduší, takže byla trvale překračována hygienická norma jak pro prašnost, tak pro emise dalších látek, především SO2 . Patrně nejhorší situace panovala v oblasti znečištění ovzduší v 50. letech a na počátku 60. let 20. století, kdy nově budované průmyslové kapacity měly jen minimum opatření snižujících emise prachu a škodlivých exhalátů. Průměrné denní limity koncentrace SO2 dané hygienickými předpisy byly na některých sledovaných místech překračovány až desetinásobně. Není divu, že lesnatost okresů Ostrava a Karviná byla v polovině 70. let nejnižší v celém Československu.

Především v severní a severozápadní části Moravskoslezských Beskyd došlo k rychlé degradaci lesních porostů. Alarmující zprávy o velkoplošném poškozování nebo úhynu lesů na konci 70. a počátkem 80. let se zabývaly pouze efektem imisního působení, zejména přímým vlivem oxidu uhličitého na asimilační aparát stromů. Postupně byl akceptován také vliv kyselé depozice a následné acidifikace půd jako další významný mechanismus poškození. Vývoj znečištění ovzduší v letech 1980–1999 je charakterizován třemi hlavními škodlivinami: oxidem siřičitým a oxidy dusíku a tuhými látkami. Oxid siřičitý a oxidy dusíku jsou přirozenou součástí atmosféry, při jejich nadprodukci, způsobené především antropogenními zdroji, však nastává problém, se kterým se příroda nedokáže vypořádat. Tzv. kyselé deště patří k hlavním činitelům, které způsobují poškození dřevin. V roce 1999 bylo dokončeno odsíření velkých zdrojů SO2 , což vedlo ke snížení celkových emisí síry v České republice na 10 % jejich množství produkovaného na počátku 90. let. Emise dusíku klesly za tu dobu o cca 30 % a změnila se jejich struktura – dominantním zdrojem se stala doprava.

Poškozovány nejsou jen smrkové lesy, ohroženy mohou být i další druhy stromů. V posledních 20 letech dochází například k výraznému chřadnutí jasanu ztepilého. Původcem je houba Chalara fraxinea, dnes již velice rozšířená v celé Evropě. Hrozí tak postupné vymizení jasanů z naší krajiny.

NDVI (Normalized Difference Vegetation Index) je vegetační index, který udává poměr odrazivosti povrchu v červené viditelné a v blízké infračervené části spektra. Výsledné hodnoty indexu, které se pohybují v intervalu od -1 do +1, informují o tom, jaké množství chlorofylu je ve sledované oblasti obsaženo. Velmi nízké hodnoty NDVI obvykle představují oblast bez vegetace (např. sníh). Nízké hodnoty ukazují oblasti, kde je málo vegetace nebo jsou bez vegetace (např. skála, holá půda). Střední hodnoty prezentují oblasti travních porostů a křovin. Vysoké hodnoty představují lesy a další oblasti s velmi hustou vegetací. NDVI ukazuje také na zdravotní stav vegetace.

M ěstský park u středoevropských měst je fenoménem moderní doby; nejstarší vznikly na konci 18. století – v době osvícenství a raného romantismu (příroda v myšlení Jeana Jacquese Rousseaua) – a jsou často spojeny s existencí měšťanské střelnice jako specifické budovy sloužící prakticky jediné spolkové aktivitě, povolené v Rakousku před rokem 1848 (budovy střelnic se do dnešní doby dochovaly například v Opavě a ve Zlatých Horách). Oproti těmto parkům, zakládaným zásadně na okraji měst, se odlišují parky upravované v plochách po městské fortifikaci, tvořící pojítko mez historickým centrem a nově budovaným moderním předměstím (Opava, Krnov, zčásti Bruntál). Jiným typem jsou parky zakládané na místě zrušeného komunálního hřbitova (například Opava, Klimkovice). Po roce 1860 získávají parky symbolickou funkci pro politicky a národnostně polarizovanou společnost, což dokládají pomníky a festivity (dokumentované fotograficky a dobovým tiskem) s nimi spjaté. O jejich péči se staraly okrašlovací spolky, vesměs německojazyčné; v rakouské části Slezska je máme doloženy v Bílsku, Bohumíně, Frýdku, Háji ve Slezsku, Horním Benešově, Jablunkově, Jeseníku, Karlovicích, Kateřinkách u Opavy, Komorní Lhotce, Opavě, Orlové, Pitárném, Rudíkovech, Těšíně, Velkých Albrechticích u Bílovce, Vítkově nebo Žulové, tedy zdaleka nejen v městských centrech. Společenskou funkci si městské parky udržely také v období mezi dvěma světovými válkami a po roce 1945. Po roce 1989 sledujeme trend potlačovat přirozené a tradiční estetické a osvětové funkce městských parků, pramenící z atraktivní výsadby a jejích druhových specifik, na úkor stupňujících se volnočasových a sportovních, často velmi nevhodných aktivit, které se v parcích realizují (například provozování inline bruslení po zpevněných cestách, dětská hřiště budovaná na úkor travnatých ploch, včetně rozsáhlých lanových atrakcí apod.). Z mobiliáře vynikají pomníky a sochy. Specifickou skupinu tvoří pomníky obětem první a druhé světové války (například v Klimkovicích, 1925). Jelikož pro města českého Slezska je až do roku 1945 charakteristický výrazný podíl německy hovořícího obyvatelstva, sochy v parcích připomínaly osobnosti německé kultury (například Friedrich Schiller, Ludwig Jahn; v drtivé většině byly odstraněny po roce 1918 a zbylé po roce 1945). Výjimku tvoří dodnes dochovaný pomník hudebního skladatele Eduarda Schöna-Engelsberga ve Vítkově.

Opava poskytuje představu o různých formách zeleně. Městský park, založený v roce 1798, byl spojen s modernizující se občanskou společností, jak dosvědčují aktivity v parku realizované, včetně měšťanské střelnice, sportovišť (fotbalové hřiště u parku existovalo již od počátku 20. století), kavárny nebo výstavní haly. Parky kolem okružní třídy, existující do dnešní doby a příležitostně obohacované díly současných umělců (například Ptáci Kurta Gebauera), byly do roku 1945 doplněny letními kavárnami. Samozřejmostí bylo propojení parkové linie s kolmo navazujícími komunikacemi prostřednictvím alejí a předzahrádek obytných domů. K vybavení parků náleží hudební pavilon; v posledních letech bylo obnoveno Urbanovo alpinum, včetně osazení plakety s podobiznou významného slezského botanika. Parky okružní třídy nejsou jen věcí minulosti; bezprostředně souvisejí se současným životem, už tím že jsou jimi vedeny důležité komunikační linie. Další plochy veřejné zeleně, které bychom mohli označit za veřejný městský park, byly upraveny na náměstích v předměstských čtvrtích (náměstí Denisovo, Bezručovo, Joy Adamsonové; na místě hřbitovů dnes náměstí Nejsvětější Trojice, Svaté Hedviky).

Pozoruhodné parkové objekty nacházíme také v dalších slezských městech, například v Bílovci, kde park souvisí s existencí měšťanské střelnice (do dnešní doby se dochoval hudební pavilon). Kostru výsadby tvoří aleje, sledující pěší komunikace a vymezující zatravněné plochy. Analogicky byl vysazen park ve Vítkově, kde s ohledem na dobu jeho vzniku (kolem roku 1900) se prosadily také zmalebňující motivy, zvláště jezírek s ostrůvkem a přístupem řešeným několika kamennými stupni. Z měst českého Slezska, spjatých s lázeňstvím, vyniká Jeseník, jehož integrální součást tvoří Lázně Jeseník. Ty si díky trvalé péči zachovaly ráz, jejž získaly v době kolem roku 1900, včetně parkových ansámblů. U jiných lokalit (například Vidnava, Javorník, Zlaté Hory) spíše sledujeme důsledky chronické absence preventivní údržby a profesionální péče o městskou zeleň jako integrální součást kulturního dědictví.

V českých zemích se zámecké parky objevují od renesance v 16. století. Již tehdy se lišily rozlehlé renesanční zahrady u velkých zámků od malých zahrad u malých venkovských zámeckých objektů a tvrzí. Od 16. století tedy sledujeme kontinuální vývoj zámeckých parků také v českém Slezsku, a to ve vazbě k sídlu. Tento vývoj ve smyslu atraktivizace privátního bydlení šlechty a zámožných vrstev se uzavřel rokem 1945 (v některých případech již rokem 1918) a parky získaly charakter veřejné zeleně s omezeným nebo zcela svobodným přístupem veřejnosti. Změna nastala po roce 1989, kdy došlo k privatizaci některých zámeckých areálů. Zámecké parky plní estetickou a rekreační funkci, zkoumána byla také jejich hodnota dendrologická, protože zvláště v průběhu 19. století se proměňují v soukromá arboreta. V českém Slezsku to platí o parcích v Novém Dvoře a v Kyjovicích; u prvého se dospělo k vybudování arboreta, u druhého se o tom alespoň uvažovalo.

Na sledovaném území nemáme ani renesanční, ani barokní zámecký park. Všechny parkové objekty založené u zámků a tvrzí jsou dochovány výrazně proměněné anglickou módou (byť se někde zachovala část vodního příkopu z renesanční doby, například v Linhartovech), nebo fortifikace). Koncept anglického parku vytlačil starší, barokní geometrický koncept utváření parteru, dokumentovaný ikonograficky, jejž vyznačuje přírodně krajinářské pojetí. U některých zámků je patrná geometrická kompozice, jejímž základem je osa, orientovaná k zámecké budově (například Štáblovice, Hnojník, Velké Hoštice). Nejde o zbytky starších francouzských zahrad, nýbrž o důsledek geometrizace zahradního parteru v 19. a na počátku 20. století. Základními prvky jsou velké trávníkové plochy v podobě esplanády vedené od sídla směrem do krajiny (Raduň, Fryštát, Šilheřovice), aleje, buďto směřující k sídlu a vymezující kočárovou cestu (Dubová), propojující zámek s krajinnou dominantou (zvláště propojení zámku a poutní kaple v Dolních Životicích nebo ve Štemplovci), nebo jako integrální prvek rozlehlého parteru (Město Albrechtice), solitéry, často vysazované s ohledem na kontrasty ve tvaru koruny, v barevnosti olistění nebo v typech (jehličnany × listnáče) (Litultovice). U rozlehlých areálů (Kravaře, Fryštát, Hradec nad Moravicí) se v parku uplatňuje výrazný vodní prvek, naopak v sousedství zámecké budovy se objevuje (často ve smyslu ideální rekonstrukce) geometrický parter.

Integrální součástí parku byly od nepaměti okrasné prvky: kašny, vázy, obelisky, sochařská díla, drobné stavby, altánky, poustevny, vyhlídková místa opatřená altánem nebo dokonce malou rozhlednou (Hradec nad Moravicí); přes malé vodní toky se stavěly dekorativní můstky, parter vždy členily pěšiny a zpevněné cesty, výsadbu dřevinami doplňovaly záhony květin a plochy určené pro letnění exotických rostlin (pro jejichž přezimování byly určené oranžérie). Atraktivním doplněním parku je okrasný rybník (například ve Slezských Rudolticích); u vodních ploch bylo obvyklé doplnit je v době kolem roku 1900 uměle vytvořeným ostrůvkem (Mladecko, Litultovice). Jedinečnou je trojice rybníků v zámeckém parku v Raduni, která je cenná z hlediska fauny i flóry. Pozoruhodným fenoménem parku v Hradci nad Moravicí je pojmenování jeho částí – komunikací, přemostění, prostranství po členech knížecí rodiny Lichnovských nebo jejich přátelích. Tato označení, z velké části dochovaná, byla v poslední době obnovena a jsou pietně udržována. Jen sporadicky se dochovaly oranžérie, skleníky a jiné stavby (Hošťálkovy), dokumentované často plány (Jezdkovice) nebo fotografiemi (Dívčí Hrad).

Město Albrechtice – zámecký park
Litultovice – zbytek zámeckého parku
Bolatice
Brantice – zámecký park
Šilheřovice – zámecký park s golfovým hřištěm
Hradec nad Moravicí – zámecký park
Hošťálkovy – zámecký park
Jezdkovice – zahrada zámku
Dívčí Hrad – zahrada zámku
Dolní Životice – zámecký park
Dobroslavice – zámecký park
Třebovice – zámecký park
Štáblovice – zámecký park
Stěbořice – zbytek zámeckého parku



Dochované plány celých parků jsou naprosto výjimečné (Dolní Životice nebo Jezdkovice). Prameny k poznání parků jsou sporadické, například jen výjimečně známe jména zahradníků (u parku v Jindřichově zahradníci Wikola a Kříž, u parku v Kyjovicích J. Kupka a A. Dragoun apod.). Cennými zdroji informací jsou dobové grafiky (Hradec nad Moravicí), fotografie zvláště u zaniklých zámeckých budov (Dobroslavice, Třebovice) nebo u zámku stavebně proměněných (Štáblovice). Ojediněle máme dokumentovány také plochy pro relaxaci (například letní posezení v zahradním parteru u zámku ve Stěbořicích).

Po roce 1945 sledujeme devastaci parkových objektů; v některých případech dokonce park přečkal i existenci samotného zámku, jejž původně doplňoval (Dobroslavice, Hrabyně, Orlová). Z dnešního pohledu je důležitým kritériem integrita parkového objektu: rozlišujeme 1. parky, které si zachovaly svou celistvost (tj. dodnes jsou například odděleny od intravilánu zdí nebo plotem); 2. parky, které se staly součástí sídelního útvaru jako veřejná zeleň (částečně Javorník – zámek Janský Vrch, zcela u Jeseníku, Klimkovic, Poruby apod.) a 3. fragmenty někdejších parků a zahrad (často jde o vzácné solitéry). Unikátním případem je zámecký park v Linhartovech, který v roce 1742 rozdělila státní hranice mezi Rakouskem a Pruskem, takže jedna jeho část s oranžérií dodnes leží na území Polska.

V monotónní zemědělské krajině jsou často posledním zbytkem přírody a útočištěm pro hmyz, ptáky a drobné živočichy. Mimo jiné jsou aleje významným orientačním prvkem v krajině. Nabývaly na významu i v zimním období, kdy zavátou cestu často vymezovalo pouze lemující stromořadí. Původním smyslem alejí je vést kroky cestujících k význačným krajinným dominantám. Nejoblíbenějším alejovým stromem se stala bezesporu lípa. V kopcovitém terénu však přicházejí ke slovu také aleje javorové, zejména klenové. Pro silnice a cesty v horských polohách jsou zase typické aleje březové či jeřábové. Podél cest a říčních břehů byly často vysazovány štíhlé a vysoké „vlašské“ topoly. Nelze opomenout ani exoticky vypadající jírovec maďal, „koňský kaštan“, který svým kvetením vtiskl neopakovatelný ráz nejednomu stromořadí (hukvaldská alej). Z ovocných dřevin se můžeme setkat nejčastěji s jabloněmi, hrušněmi, třešněmi, slivoněmi nebo ořešáky.

Byť máme zprávy o stromořadích i alejích vzácně již v 15. století, s jejich rozšířením ve střední Evropě můžeme počítat až od 17. století, kdy začaly tvořit důležitý krajinářský prvek tzv. barokní krajiny. Síť hlavních silnic i podružných cest s typickými alejemi stromů natrvalo zakotvila do krajiny českých zemí zvláště za panování Marie Terezie a Josefa II., kdy byla výsadba stromů v alejích podél cest dokonce nařizována císařskými patenty. „Užitečné“ stromy, vysazované podél cest, měly poskytovat ochranu cestujícím proti slunečnímu žáru i přívalům sněhu a nezanedbatelný význam mělo stromoví i z hlediska zásobování ovocem.

Aleje se tak v průběhu krátké doby staly zcela typickým krajinným prvkem, přetrvávajícím až do 20. století. Teprve masový nástup automobilismu přinesl zánik nemalé části z nich. Zvláště v posledních desetiletích jsou často poškozovány jak při rekonstrukcích silniční sítě, tak především nevhodnou údržbou komunikací (solením vozovek, používáním herbicidů) a také rušením odborných skupin pracovníků silniční správy, které o aleje pečovaly v 70. a 80. letech minulého století. Na počátku 21. století dochází k rušení alejí pod záminkou nebezpečnosti pro vzrůstající silniční provoz.

Některé velmi staré či jinak zajímavé aleje však zůstávají státem chráněny coby významné přírodní památky. Byť se na území Slezska nachází stovky stromořadí i alejí, pouze některé z nich jsou tvořeny památnými stromy. Jedná se například o unikátní čtyřřadou alej lip na Uhlířský vrch u Bruntálu a alej na Anenský vrch v Andělské Hoře, dále alej dubů v Raduni a nesouvislé pozůstatky aleje bývalé „císařské cesty“ v Havířově (zejména na ul. E. Krásnohorské). Kromě toho jsou některé aleje a stromořadí registrovány jako významný krajinný prvek, např. velmi působivá lipová alej mezi zámkem v Dubové a Radkovem nebo lipová alej z Hnojníku do Komorní Lhotky. Téměř půl kilometru je dlouhá pozoruhodná lipovo-javorová alej nacházející se nedaleko Janovic u Rýmařova v trati nazvané V alejích. Doklady její existence máme již v mapách druhého vojenského mapování v první polovině 19. století. Alejí vede turistická i naučná stezka.

Památný strom je oficiální označení pro mimořádně významné stromy, které byly za památné vyhlášeny postupem podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Označují se tabulí s malým státním znakem, zpravidla na stojanu poblíž paty stromu. Vyhlášení stromu za památný může pověřenému úřadu navrhnout každý občan České republiky. Návrh úřad posoudí z hlediska vhodnosti a rozhodne o něm. Každý památný strom má ochranné pásmo, ve kterém není dovolena žádná pro památný strom škodlivá činnost (např. změna terénu, odvodnění, chemizace, stavební práce apod.).

Mnohé z těchto památných stromů jsou opředeny pověstmi, které se vážou k historii (jako např. Josefinin platan v Bartošovicích či tzv. Bratrská lípa ve Velké Štáhli). Úctyhodný je chráněný dub letní v zámeckém parku v Linhartovech. Jeho obvod kmene je 720 cm, výška 28 m, šířka koruny 10 m a věk je odhadován na přibližně 850 let. Roste jako solitér v zámeckém parku a v rámci České republiky patří mezi 10 dubů s nejsilnějším kmenem. Vztah lidí ke stromům se rozvíjel a posiloval především v době českého národního obrození, které se obracelo do doby národních hrdinů. Novodobou vlnu zájmu o staré a památné stromy, jejich příběhy a ochranu vyvolal televizní seriál Paměť stromů.

1. Alej v Linhartovech
2. Alej na Krnovsku, r. 2012
3. Alej na Uhlířském vrchu u Bruntálu, r. 2011
4. Horní Moravice, lípa „Hadí královna“
5. Struhalův dub u Bohuslavic, r. 2015
6. Památná lípa na Husově ulici ve Vítkově
7. Alej u Radkova



Více se dočtu: Mračanská, E.: Památné stromy Moravskoslezského kraje. Ostrava 2009; Němec, J. a kol.: Památné stromy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2003; Holečková, M., Hrušková, M., Větvička, M.: Aleje: Krása ohroženého světa. Praha 2012.

P řirozené vodní toky byly v minulosti postupně upravovány a regulovány. Zejména ve 20. století dochází k rozsáhlým stavebním úpravám vodních toků – k regulaci z důvodu zavlažování či odvodňování, ke stavbě údolních nádrží, stavbě jezů, vodních elektráren a mostů. Vodní kanály zajišťují nejen přívod vody z míst její přirozené akumulace do míst spotřeby, ale i dopravní propojení a odvod vody z území. Způsoby regulace vodních toků jsou různé – zpevnění břehů pomocí betonových bariér nebo velkých balvanů, tvorba kaskád kvůli zpomalení toku nebo zvýšení hladiny pro splavnění, přeložení toku a vytvoření nového koryta vodního toku, většinou jako ochrana okolních objektů před povodněmi. Za účelem ochrany před povodněmi se také budují hráze a suché nádrže, tzv. poldry. Každá regulace je významným antropogenním zásahem do přirozené morfologie vodního toku. Řeka vždy byla, je a měla by zůstat páteří krajiny, proto je nutné veškeré úpravy připravovat zvlášť pečlivě tak, aby upravený tok co nejvíce připomínal přirozenou řeku a přirozené záplavové území.

Nedostatek vodních ploch v krajině byl postupně nahrazován výstavbou umělých vodních děl. Zpočátku byly budovány sádky (haltýře), později pak první umělé nádrže, rybníky. V povodí Odry vznikaly rybníky již od 11. století a tradice rybníkářství přetrvala až dodnes, přestože mnohé rybníky byly během 18. a 19. století zrušeny. K nejvýznamnějším patří soustava jistebnických rybníků mezi Studénkou a Ostravou. Umělé vodní nádrže vznikají také při těžbě nerostných surovin, zejména písku a štěrkopísku. Specifickými biotopy jsou zatopené lomy a poklesové kotliny.

Pro stavbu jezů byl zvlášť významný konec 19. a počátek 20. století, kdy si rozvoj průmyslu vyžádal modernizaci jezů starých i stavbu nových. Jez je vodní dílo, které slouží k vzedmutí hladiny vody na vodním toku a které také většinou umožní odebrat část toku mimo hlavní řečiště do náhonu. Slouží k tomu, aby se spád vody využil pro výrobu energie (mlýn, pila, elektrárna), případně se buduje kvůli regulaci vodního toku (ochrana proti povodním, zvýšení splavnosti). Jezu podobnou stavbou je splav. Rozdíl je především v tom, že splav se obvykle buduje na stojaté vodě jako součást hráze a slouží k tomu, aby hladina nepřekročila určitou mez, zatímco jez se buduje na tekoucí vodě a slouží ke zvýšení vodní hladiny. Zvláštní vodní stavbou je umělý vodopád, což je napodobenina přírodního vodopádu, stavba na vodním toku budovaná především z estetických důvodů. Umělý vodopád, který je jednou ze zajímavostí Karlovy Studánky, byl vybudován koncem 19. století pro potřebu lázní.

Unikátní technickou památkou ve Slezsku je vodní náhon, který nechal postavit místní podnikatel Carl Weisshuhn. V květnu 1891 se podařilo celý 3,6 km dlouhý kanál uvést do provozu a byl využíván pro plavení dřeva do žimrovických papíren, kterým dodával vodu a byl zdrojem energie.

K vodním stavbám patří také vodojemy, vodárenské objekty pro akumulaci vody. Jejich účelem je vyrovnávat rozdíly mezi přítoky z vodního zdroje a odběry spotřebitelů, zajistit potřebný tlak na vodovodní síti a zabezpečit dostatečnou rezervu vody pro případ požáru. Vodojemy se mohou budovat jako podzemní či nadzemní, v rovinatém území se staví vodojemy věžové, které obvykle tvoří v krajině výraznou dominantu.

1. Regulovaná řeka Moravice
2. Věžový vodojem z roku 1963
3. Rybník Nezmar, Dolní Benešov
4. Weisshuhnův vodní náhon
5. Čistírna odpadních vod
6. Regulované koryto řeky Bělé
7. Plavení dříví do žimrovických papíren




Ve 20. století probíhala intenzivní výstavba a modernizace vodovodní a stokové sítě. Vodovodní síť zahrnuje objekty, které slouží pro zásobování pitnou vodou, stoková síť představuje soustavu zařízení sloužících k odvádění odpadních vod z jednotlivých objektů a z veřejného prostranství do čistírny odpadních vod. Díky čistírnám odpadních vod se v posledních desetiletích výrazně podařilo snížit znečištění vodních toků, a tím i dalších dopadů na přírodu a krajinu. Současným trendem je návrat vody do krajiny, revitalizace vodních toků, obnovování mokřadů a další aktivity, jejichž cílem je vrátit vodě v krajině její původní, přirozenou funkci.

M ezi hlavní patří charakter a původ vody, vlastnosti hornin, sycení vody plynem, biochemické procesy a geologický vývoj dané oblasti. Na severní Moravě a ve Slezsku se pásmo minerálních vod Českého masivu stýká s pásmem minerálních vod Západních Karpat. Výskyt minerálních zřídel zde kopíruje průběh horských pásem a sníženin a směřuje od Ostravy a Beskyd směrem na jihozápad.

Uhličité vody v jesenické oblasti mají nízký obsah oxidu uhličitého i nízkou mineralizaci. Jejich nevýrazný chemismus způsobuje poměrně jednotvárné a horninově chudé geologické podloží, tvořené převážně drobami, břidlicemi a fylity.

Kyselek bývalo v Nízkém Jeseníku před pár desítkami let podstatně více a vyvěraly na mnoha lokalitách. Prodej minerálních vod, které bývají i chemicky upravené, způsobil, že se na řadě lokalit vytratil zájem místních obyvatel o údržbu pramenů, studní a studánek, takže četné kyselky zanikly. Mnoho vývěrů minerálních vod ve Slezsku zaniklo nebo bylo poškozeno také rozsáhlými povodněmi v roce 1997. Postupně se vztah k přírodním zdrojům naštěstí opět začíná měnit, a tak se i mnohé zdroje přírodních minerálních vod obnovují. Příkladem může být obec Lichnov na Bruntálsku, která investovala do geologického vrtu a podařilo se jí obnovit původní zdroj oblíbené lichnovské kyselky.

Minerální voda v Karlově Studánce představuje kyselku typickou pro jesenickou oblast. V chemickém složení převažují hydrogenuhličitany a vápník, v menším množství je zastoupeno stroncium, lithium, železo a kyselina křemičitá. Příčinou vzniku minerální pramenů v Karlově Studánce je bělský zlom, který protíná ve směru severozápad–jihovýchod geologicky velmi komplikovanou kernou stavbu Hrubého Jeseníku. Zlomové pásmo doprovázené četnými puklinami umožňuje vsakování bohatých srážek až do hloubek 200 metrů a zároveň zajišťuje přívodní dráhu hlubinnému oxidu uhličitému, jehož původ souvisí se čtvrtohorním vulkanismem v okolí Bruntálu. Přestože obsah železa v minerálních vodách bývá nízký, výrazně se projevuje při výtoku, kdy dvojmocné železo na vzduchu oxiduje na trojmocné, čímž se vytváří charakteristické rezavé povlaky hydroxidů.

V malebném údolí řeky Moravice se nacházejí dnes již bohužel zdevastované lázně Jánské Koupele, založené v roce 1809. Již od roku 1754 se zdejší silně uhličitá voda plnila do sudů pod názvem Melčská kyselka a dovážela na zámek v Melči. V současné době jsou pavilony pramenů Marie a Pavla uzavřeny a odběr minerální vody, která byla velice oblíbená, již není možný. Návštěvníkům se naskytne jen smutný pohled na zdevastované prameny.

Dostupné vývěry uhličitých minerálních vod se nacházejí i na dalších lokalitách. K těm známějším patří v Jeseník nad Odrou, Dolní Moravice, Suchá Rudná či Zátor. Ve Velké Štáhli funguje plnírna CO2. Poblíž Moravského Berouna, u osady Sedm Dvorů se nachází jímací území, odkud se do závodu v Ondrášově dopravuje potrubím jedna z nejznámějších minerálek. Patří rovněž ke skupině minerálních vod, jejichž původ souvisí s mladou vulkanickou aktivitou v oblasti Nízkého Jeseníku. Ke stejné skupině minerálních vod patří i minerálka zachycená vrtem v roce 1957 ve Lhotce u Litultovic.

1. Dolní Moravice, zdroj kyselky
2. Jánské Koupele
3. Karlova Studánka
4. Zdroj lichnovské kyselky
5. Zátorská kyselka




Také v oblasti ostravské pánve se nachází řada zdrojů minerálních vod. Jejich existenci odhalil vrtný průzkum v souvislosti s těžbou černého uhlí. Minerální vody v Karviné-Darkově patří k fosilním, chemicky přeměněným mořským vodám (solankám) z třetihorních písčitých vrstev. V jodobromové vodě dominují ionty sodíku a chlóru, obsah bromu a jodu je dokonce nejvyšší v Evropě. Historie využívání jodobromových vod v okolí Karviné sahá až do 13. století, kdy se v Solce (dnes součást Karviné) vyráběla sůl. Na tuto tradici dnes navazuje tzv. darkovská sůl, využívaná k léčebným účelům. Sanatoria Klimkovice mají obdobné zaměření jako lázně v Darkově, využívají stejný typ minerální vody. Ta se čerpá z 11 km vzdálených vrtů u obce Polanka nad Odrou, v přečerpávací stanici se zbavuje rozpuštěného metanu a teprve poté se ukládá do zásobníku, odkud se odvádí do léčebných zařízení.

Zcela jiný charakter mají termální sirné vody, které daly vznik lázním Bludov a Velké Losiny. Zdejší termální prameny jsou výsledkem rychlého koloběhu vod po puklinách zemské kůry, kdy srážkové vody pronikají do velkých hloubek (až 1000 m), ohřejí se a opět vystupují vzhůru. Výskyt minerálních vod na území Slezska a severní Moravy dal vznik lázeňské tradici, která sice není tak proslulá jako tradice lázní západočeských, ale díky rozmanitosti jednotlivých lokalit rozhodně má co nabídnout.

A č všechny přehrady v regionu povstaly po druhé světové válce, úvahy o jejich užitečnosti v některých případech sahají hluboko do 19. století. Impulsem k realizaci některých přehrad ve Slezsku byly velké povodně v letech 1902 a 1903. V letech 1910–1918 speciální komise navrhla osm přehrad, mj. také u Heřminov, kde se v současnosti připravuje výstavba přehrady. Důvody pro jejich výstavbu byly tehdy několikeré: ochrana před povodněmi, výroba elektřiny, zajištění dostatku vody pro zamýšlený kanál Dunaj–Odra a až na posledním místě dodávka užitkové vody pro průmysl. Meziválečné dvacetiletí bylo dobou intenzivní přípravy jejich realizace jak v podhůří Jeseníků, tak v Pobeskydí. Nejdiskutovanější byla přehrada na Moravici u vesnice Kružberk; jak ukazuje dobové vyobrazení, souvislá vodní plocha by začínala pod Slezskou Hartou a sahala mnohem dál, než je tomu nyní, takže by se hráz od stávající hráze ocitla přibližně tři kilometry dál po proudu řeky Moravice. V roce 1936 Antonín Starosta napsal, že „zásoba vody průmyslové z veřejných toků jest na Ostravsku již zcela vyčerpána“, a tak se pro její zajištění uvažovalo o přehradách v lokalitách Šance (na Ostravici), Šumbark (na Lučině) a Místek (na Olešné). Po druhé světové válce se k tématu zajištění průmyslové vody pro region přidal úkol zajistit Ostravsku, jež se vyznačovalo rapidně rostoucím počtem obyvatelstva, pitnou vodu.

Nejstarším vodním dílem v regionu je Kružberská přehrada, realizovaná v letech 1948–1955 a zajišťující pitnou vodu. Jelikož ji byl i po dokončení přehrady nedostatek, realizovaly se ještě přehrady na Morávce (1960–1966) a Šance na Ostravici (1964–1969). Propojením těchto nádrží vznikla první vodárenská soustava na území tehdejšího Československa, označovaná jako Ostravský oblastní vodovod, dodnes tvořící základní výrobní a distribuční vodovodní soustavu pro výrobu a dodávku pitné vody pro větší část Moravskoslezského kraje. Vedle přehrad a rozvodné sítě k němu náleží úpravy vod v Podhradí u Vítkova (stavba v letech 1954–1962), Nové Vsi u Frýdlantu nad Ostravicí (funkční od 1969) a Vyšních Lhotách (stavba v letech 1954–1963).

Pro dodávky užitkové vody a jako ochrana před povodněmi byla proponována vodní nádrž Žermanice, vybudovaná v letech 1951–1958 na řece Lučině a mající hráz dlouhou 314 a vysokou 38 metrů. Ze stejných důvodů byla uskutečněna výstavba přehrady v Těrlicku na Stonávce (1955–1964); její hráz se šikmým sprašovým těsnícím jádrem je dlouhá 617 a vysoká 25 metrů.

Kromě uvedených přehrad se v regionu realizovalo několik malých vodních nádrží. Takovou je Baška, nacházející se na potoce Baštice nedaleko Frýdku-Místku, postavená v letech 1958–1961. Tato nádrž byla zamýšlena pro regulaci průtoku řeky Ostravice obdobně jako nádrž Olešná na stejnojmenné řece z let 1960–1964. Z historického pohledu se jedná jen o část proponované první etapy výstavby malých vodních nádrží (mimo uvedených měly být postaveny nádrže na Bystrém potoce v Janovicích, na Datyňce a v Krnově atd.). Z dalších menších nádrží mladších období uveďme zejména vodní nádrž Pocheň na potoku Čižina (1973–1975).

Se značným časovým odstupem se přistoupilo k výstavbě druhé přehrady na řece Moravici. Vodní nádrž Slezská Harta se stavěla v letech 1987–1997; je opatřena hrází dlouhou 540 a vysokou 65 metrů. Ještě nedokončena, se výborně osvědčila při povodni v roce 1997. Připravovaná přehrada u obce Nové Heřmínovy na řece Opavě s objemem 14,54 milionů m3 a s hrází o výšce 26,5 a délce přibližně 330 metrů má několik funkcí (protipovodňová ochrana, nadlepšování průtoku v řece Opavě, rekreační funkce).

Z odborníků, kteří se teoreticky zajímali o různé aspekty vodních děl ve Slezsku a na Ostravsku, zasluhují zmínky chemik Rudolf Jirkovský (1902–1989), technik František Jermář (1891–1971) a zejména vodohospodář Jan Čermák (1903–1989), vůdčí osobnost při stavbě přehrad Žermanice a Kružberk.

1. Těrlicko
2. Morávka
3. Nová ves u Frýdlantu nad Ostravicí
4. Žermanice
5. Slezská Harta
6. Nové Heřmínovy
7. Baška
8. Olešná
9. Podhradí u Vítkova
10. Vyšní Lhoty
11. Kružberk
12. Pocheň
13. Šance

R ozšiřování použití parního stroje i technologická změna v hutnictví si vyžádaly rychlý přechod k uhlí a jeho velkoobjemovou těžbu. Průmyslový rozvoj v kombinaci s boomem železniční výstavby vyvolal řetězovou reakci v podobě rozsáhlých migrací obyvatel a vzniku hustě osídlených industrializačních center. Vznikly tak zcela nové ekonomické typy oblastí: jak regiony, které se vyznačovaly skokovým růstem obyvatel a vysokou koncentrací průmyslu (Ostravsko, Karvinsko), tak regiony s intenzivním rozvojem moderní zemědělské výroby a navazujícím potravinářským průmyslem (např. úrodné oblasti Opavska). Vedle toho vznikly regiony s více-méně stagnujícím tradičním zemědělstvím či průmyslovou výrobou, které poznamenala i stagnace demografická (některé regiony západního Slezska).

Industriální krajinu si nelze představit jako krajinu homogenní, ale naopak: díky tomu, že se tento proces neuplatňoval plošně, ale vysoce diverzifikovaně s existencí industrializačních ostrovů rozličného typu, ovlivnění krajiny bylo diferencované. Pěkně lze tento fakt demonstrovat na oblasti Těšínska. Industrializační proces, který na Těšínsku v náznacích sledujeme od konce 18. století na bázi tradičního železářství a soukenictví, začal nabírat na své dynamice po napoleonských válkách. Opíral se tak jako v mnoha dalších regionech primárně o transformaci tradiční textilní výroby v moderní textilní průmysl (Bílsko, Frýdek), jakož i o masivní rozvoj železářského průmyslu (Ustroň, Baška, Třinec, Lískovec), nástup uhelného hornictví na západním Těšínsku i o vytváření moderního potravinářského průmyslu (zpočátku především na panství hraběte Jindřicha Larisch-Mönnicha). Těšínsko se tedy nevyvinulo do podoby homogenní hospodářské oblasti, ale bylo reprezentováno několika industrializačními centry, která měla namnoze rozdílný charakter. V průběhu 19. století tak postupně vznikla čtyři základní průmyslová centra Těšínska. V prvé řadě to bylo Bílsko a blízké okolí, kde došlo k proměně tradičního soukenictví v moderní vlnařský průmysl. Toto relativně homogenní centrum vlnařské velkovýroby poměrně zřetelně dominovalo ve struktuře těšínského průmyslu až do hospodářské krize v 70. letech 19. století. Na západním Těšínsku se v průběhu 19. století zformoval průmyslový region mezi Polskou Ostravou a Karvinou založený na exploataci ložisek černého uhlí a návazném koksárenském a chemickém průmyslu. Třetí centrum byl Frýdek s přilehlým okolím, kde nejdůležitější průmyslová odvětví představovaly textilní výroba zaměřená na lněné a bavlněné tkaniny a hutnictví železa, koncentrované do provozů v Bašce a Lískovci. Poměrně homogenní pak bylo poslední z průmyslových center Těšínska – na hutnictví a kovodělný průmysl orientovaná oblast Třince a Ustroně. Právě hutnictví železa a uhelné hornictví zastínilo na přelomu 19. a 20. století na Těšínsku svým významem rozvinutou textilní výrobu. Zmíněná industrializační centra posléze ovlivňovala jak své bezprostřední zemědělské zázemí, tak mnohovrstevnatě zasáhla do vývoje podhorských a horských oblastí Beskyd (odchod či dojížďka části obyvatel za prací, rekreační výstavba, masivní těžba dřeva a nutnost obnovy lesa, vliv průmyslových exhalací na lesní porosty atd.).

Nejmarkantnější přímé zásahy do krajiny se uskutečňovaly v oblastech exploatace nerostných surovin a rozvinutého těžkého průmyslu. Zde v průběhu 19. a 20. století zpravidla došlo k markantním krajinným změnám, které si vyžádaly následné rozsáhlé rekultivační zásahy (v českých zemích Kladensko, Ostravsko, Karvinsko, severočeský hnědouhelný revír). V oblastech těžby se projevily velkoplošné geomorfologické změny (vznik hald hlušiny, poklesy půdy v důsledku poddolování, vznik zatopených poklesových kotlin), těžba měla dopad na kvalitu vodstva i na stav ovzduší. Trendy ve vývoji krajiny, které zaznamenáváme před rokem 1945, se v následujících desetiletích projevovaly ještě v mnohem zesílenější podobě. Naopak výrazně méně destruktivně krajinu zasáhl rozvoj moderního spotřebního průmyslu.

Po roce 1989 se začal do krajiny otiskovat poměrně rychle protichůdný proces – deindustrializace. Deindustrializace znamená omezení výroby v sekundárním sektoru, ztrátu pracovních míst a pokles zaměstnanosti v průmyslu. Je však zároveň provázena demografickými změnami (snížení porodnosti, stárnutí populace) a změnami v sídelní struktuře (suburbanizace). Deindustrializace se začala projevovat v nejvyspělejších státech světa již v 70. let minulého století a postihovala především města s koncentrací tradičních průmyslových odvětví. Tento trend zasáhl české země po roce 1989 a velmi razantně se projevil ve starých průmyslových oblastech orientovaných na těžký průmysl. V krajině se proces deindustrializace projevuje mnoha způsoby, především pak razantním nárůstem opuštěných ploch zarůstajících vegetací a existencí tzv. brownfields, tj. nevyužívaných či nedostatečně využívaných pozůstatků po ekonomické činnosti člověka. Zpravidla se tyto areály (opuštěné tovární objekty, haly, nevyužité dopravní stavby, administrativní objekty a na ně navazující plochy) nachází v blízkosti sídelních útvarů (v centru nebo na okraji, výjimečně i mimo něj), dosahují větší rozlohy (v ČR se systematicky evidovaly areály 2 ha a více) a v převážné míře jsou nositeli ekologické zátěže. Místa s velmi vysokou koncentrací ekologických zátěží, jako např. nechvalně proslavené tzv. ostravské laguny, bývají označovány jako tzv. blackfield. V současnosti sledujeme snahu po efektivní rekultivaci a opětném využití opuštěných a ekologicky poznamenaných oblastí.

M oment počátečního, zprvu nesmělého pronikání moderního těžkého průmyslu do zdejšího regionu, precizně dokumentují mapy Stabilního katastru, které byly pro tuto oblast vyhotoveny v roce 1836. Katastrální mapy již v této době ukazují krajinu kontrastu. Na jedné straně stále dominovala tradiční zemědělská krajina, tvořená soustavou polí přerušovaných nepravidelnou sítí polních cest a remízků. Převážně nesouvislá sídelní zástavba byla tvořena povětšinou dřevěnými obytnými i hospodářskými budovami. Podél toku Ostravice, v té době tvořící vedle hlavního toku řadu slepých ramen, se rozprostíraly mokré, sečené louky a zbytky lužních lesů. V severní části území obce vedla velmi významná komunikace – císařská silnice spojující hlavní město rakouského Slezska Opavu s Těšínskem, resp. Haličí. V krajině však již v této době dominoval komplex Rudolfovy hutě, který zaujímal rozlohu necelých jedenácti hektarů.

Právě rostoucí železárny, které v roce 1843 odkoupil Salomon Mayer Rothschild, způsobily obrovský příliv obyvatel a trvalou změnu charakteru Vítkovic. Podnik se bouřlivě rozvíjel zejména od konce 70. let 19. století pod vedením vynikajících manažerů Paula Kupelwiesera a později Adolfa Sonnenscheina, kteří vedle prosperity firmy kladli důraz na realizaci sociálních programů, včetně rozsáhlé bytové výstavby (projekt tzv. Nových Vítkovic). Jestliže ve Vítkovicích žilo v závěru 60. let 19. století již necelých 1700 obyvatel, pak na přelomu 19. a 20. století zde stála velká, téměř dvacetitisícová obec. Před první světovou válkou byly Vítkovice, povýšené v roce 1908 na město, pátou nejlidnatější obcí na Moravě. V železárnách našla obživu nejen většina místních obyvatel a mnozí z širšího moravského a slezského okolí, ale také velká řada migrantů z Haliče, Uher a Balkánu. Příliv obyvatel motivoval vedení Vítkovického horního a hutního těžířstva ke stavbě dělnických kolonií, úřednických domů i rozvinuté občanské vybavenosti, takže zde stálo na přelomu 19. a 20. století celé nové tovární město. Železárna se rozrostla před první světovou válkou na více než 510 ha, což znamená, že rozsahem významně přerostla vlastní katastrální území Vítkovic (k roku 1900 činilo 436 ha).

Vítkovické železárny si svoji důležitost ještě prohloubily v turbulentním 20. století. Nejprve ukázaly svou nepostradatelnost za obou světových válečných konfliktů v pozici významného dodavatele vojenského materiálu pro rakousko-uherskou a později i německou armádu, následně se po roce 1948 staly pilířem socialistické industrializace při realizaci tzv. ocelové koncepce československého hospodářství. Enormní důraz na ekonomickou funkci způsobil, že se Vítkovice staly v průběhu několika desetiletí doslova ocelovým městem. Krajina Vítkovic doznala rychlé proměny ve zcela urbanizovaný celek prorostlý průmyslovými provozy, objekty dolů a odvalů. Letecké snímky z první poloviny 60. let dokládají, že 80 % katastrálního území bylo zastavěno sídelní i průmyslovou zástavbou, pouze v okrajových oblastech zůstala zachována rezidua zemědělské činnosti v podobě typické mozaiky polí a luk, která však v následujících desetiletích zcela vymizela.

Vítkovice dodnes představují příklad továrního města, ve kterém jeden dominantní průmyslový podnik zásadně ovlivnil prostorovou podobu sídla i život v něm. Zčásti dnes stále představují živý organismus, jehož historické jádro typické architekturou s režným zdivem bylo v roce 2003 vyhlášeno městskou památkovou zónou. Významná část průmyslového areálu tzv. Dolní oblasti Vítkovic (komplex Dolu Hlubina, koksovny, vysokých pecí a návazných provozů) byla po ukončení hutní prvovýroby zachována a stala se významným kulturním a společenským centrem. V roce 2002 byl areál vyhlášen národní kulturní památkou a v roce 2008 získal status památky Evropského kulturního dědictví.

T ěžba žuly ve Slezsku probíhala primárně v rozsáhlém masívu tzv. žulovského plutonu zaujímající širší okolí města Žulová. Vedle granitů jsou velmi známou a významnou surovinou slezské mramory. Ty byly těženy v četných lomech v okolí žulovského plutonu s centry v Horní Lipové, Supíkovicích a Velkých Kuněticích. Slezský mramor proslul svou barevnou pestrostí, takže vedle běžnějšího šedobílého či tmavého mramoru se těžil i vzácnější nahnědlý, načervenalý či nazelenalý mramor. Pro své vynikající vlastnosti a vzhledem k podobnosti s italskými bílými mramory bývá kalcitický supíkovický mramor označován jako „slezská Carrara“. Jde o jeden z našich nejkvalitnějších dekoračních kamenů.

Rozsáhlý žulový masiv sloužil jako zdroj stavebního materiálu již ve středověku, jak je dodnes patrné na nejstarších světských i církevních stavbách na Jesenicku. Systematická těžba zdejšího kamene však nastala teprve v průběhu 19. století; od 60. let 19. století již můžeme mluvit o počátcích průmyslové produkce kamenických výrobků organizované na podnikatelské bázi. O racionální využívání nerostných zdrojů se zasloužily odborné kamenické školy.




Rozmach těžby a zpracování žuly a mramoru v oblasti podhůří Rychlebských hor, Žulovské pahorkatiny a Zlatohorské vrchoviny pokračoval i přes útlum kamenické výroby v období hospodářských turbulencí první třetiny 20. století a přes další úpadek v období druhé světové války a následný odchod kamenických mistrů při odsunu Němců z Jesenicka. Kamenická výroba po druhé světové válce již nedosáhla předválečného objemu a kvality. Zcela upozaděna byla umělecká produkce a zelenou dostala především účelová produkce dlažebních kostek a dalších stavebních materiálů. I když v současnosti probíhá těžba žuly a mramoru na Jesenicku jen ve velmi omezeném rozsahu, přesto má pro region tradice těžby a zpracování kamene velký význam i dnes.

Bohatou historii má v oblasti Nízkého Jeseníku a v Oderských vrších těžba a zpracování břidlice. Velká ložiska spodnokarbonského stáří dodnes poskytují kvalitní pokrývačské břidlice, které se využívají k opravám střech historických objektů, ale především jako obklady a dlažby. Těžba pokrývačských břidlic měla jeden z rozhodujících vlivů na celkový rozvoj jinak průmyslově zaostalého regionu. Hornická činnost zanechala v kraji Nízkého Jeseníku četné a viditelné doklady po těžbě i zpracování břidlice, postupem času se areály dolů a lomů staly atraktivním místem pro turistiku a rekreaci.

Vedle dominantního dobývání a zpracování žuly, mramoru a břidlice byly v českém Slezsku těženy také další nerostné suroviny. V minulosti se hospodářsky dosti významnou stala především těžba a zpracování vápence na Jesenicku. První zmínky o pálení vápna máme z konce 15. století. Technologická změna ve výrobě vápna, kterou znamenal přechod od malých polních pecí k šachtovým pecím v první polovině 19. stoleté, katapultovala Jesenicko na předního producenta vápna.

V opavské pánvi se nachází nejvýznamnější a zároveň jediné těžené ložisko sádrovce v České republice. První sádrovcový důl byl otevřen již v roce 1849 v Opavě a následovalo zprovoznění povrchového dolu v Kateřinkách. Ložisko u Kobeřic bylo otevřeno v roce 1963 a těží se dodnes.

Na území Slezska jsou využívány bohatá ložiska písků, štěrků a štěrkopísků, které patří k nejdůležitějším surovinám průmyslu stavebních hmot. Malé pískovny vznikaly již od raného středověku; větší písková jezera se v krajině objevila až v období socialismu, přičemž těžba štěrkopísku dosahovala vrcholu v 80. letech 20. století především v souvislosti s výstavbou velkých sídlišť. Surovinovými zdroji cihlářských surovin jsou především ložiska kvartérních spraší a sprašových hlín. Primárním účelem hliníků bylo zajištění dostatečného množství suroviny pro výrobu cihel a jiných stavebních komponent, výjimečně též k výrobě keramiky. U Vidnavy v Žulovské pahorkatině bylo těženo ložisko kaolínu, který v minulosti sloužil především k výrobě šamotu. Dnes patří lokalita k nejkrásnějším lomům na Jesenicku.

Od roku 1990 došlo v České republice k výraznému omezení těžby nerostných surovin, zejména rud a uranu. Dobývání některých nerudních surovin se naopak zvýšilo, zejména v důsledku exportu a zvyšování objemu stavebních prací. Těžba nerostných surovin měnila a mění tvář krajiny, sociální podmínky i kvalitu prostředí regionu.

Kde se dočtu více: Kruťa, Tomáš: Slezské nerosty a jejich literatura. Brno 1973; Gába, Zdeněk: Mramor, žula, lidé. Hradec Králové 1986; Gába, Zdeněk: Těžba vápence a pálení vápna na Jesenicku. In: Severní Morava 42, 1981, s. 21–29.

V e Slezsku bylo těženo několik ložisek zlata. Významnou historickou rudní oblastí je tzv. andělskohorský revír s ložiskem Suchá Rudná. Mezi malé primární výskyty zlata, kde se v minulosti omezeně a nárazově těžilo, patří i Zlatý chlum u Jeseníku. Historické ložisko zlata je situováno na severozápadním svahu Zlatého chlumu, lokalita je cenná i po stránce montanistické. V terénu jsou dobře patrná dlouhá propadlá ústí štol, haldy a haldičky, pozůstatky šachtic i staré hornické cesty. Za hlavní „stříbrné revíry“ jsou považovány Zlaté Hory, Horní Benešov a Horní Město; typicky žilné je ložisko Nová Ves u Rýmařova. Největším rudním revírem polymetalických rud, ale i zlata, je ložisko Zlaté Hory, tzv. zlatohorský rudní revír. Zlatohorská rudná oblast zahrnuje ložiska mědi, olova, zinku, stříbra a zlata. Oblast těžby je poměrně rozsáhlá a je cenná i montanisticky. Počátky těžby rud v okolí Zlatých Hor byly známy již před 13. stoletím a zanechaly po sobě stopy, které jsou v terénu patrné dodnes. Velmi pěkně dochované zbytky těžby z různých historických období najdeme v oblasti Táborských skal a Příčného vrchu, který je dominantou celého rudního revíru.

Jiným významným polymetalickým ložiskem v Nízkém Jeseníku byl Horní Benešov. Četné drobné výskyty polymetalického zrudnění leží také v jihovýchodní části Nízkého Jeseníku, zvláště v Oderských vrších. Zajímavé je ložisko Nová Ves u Rýmařova, v terénu jsou velice dobře patrné pozůstatky po historické i nedávné těžbě.

Minerály ložisek rud mědi jsou známy například z Ludvíkova u Vrbna pod Pradědem. K mineralogicky nejbohatším lokalitám ve Slezsku patří uranová ložiska Zálesí a Horní Hoštice u Javorníka, případně Bílá Voda v Rychlebských horách. Ložisko v Zálesí u Javorníka bylo nalezeno při průzkumu v roce 1957, uranové rudy zde byly těženy v letech 1959–1968. Do oblasti Slezska pokračují z Moravy železnorudná ložiska, která se nacházejí především v okolí Malé Morávky a Dolního Údolí u Zlatých Hor, a dále v okolí Horního Benešova. Na řadě míst v Moravskoslezských Beskydech byly v 18. a 19. století těženy železité konkrece, které sloužily jako zdroj železných rud, a tvořily tak historickou surovinovou základnu hutního průmyslu ve Slezsku, zvláště v širším okolí Třince.

Nedaleko Zlatých Hor byla v údolí řeky Olešnice vybudována replika středověkých hornických mlýnů s naučnou stezkou Údolí ztracených štol. V mlýnici je turistům předváděno drcení zlaté rudy. Oba dřevěné stroje, zhotovené podle dobových nákresů, jsou poháněny vodními koly, která čerpají energii z původního kanálu. Horský ráz údolí a postavení vodních kol v kaskádě kolmo ke svahu vytvářejí malebné zákoutí. Na Jesenicku je několik dalších velice zajímavých naučných stezek, které seznamují návštěvníky s hornickou činností, jež zanechala v krajině tak výrazné stopy. K nejzajímavějším lokalitám patří Příčný vrch s bohatou hornickou minulostí.

Vzhledem k rozsahu hornické činnosti v rudních revírech jsou tyto oblasti poddolované a podzemí zde skrývá neobyčejné množství chodeb a vytěžených prostor, tedy významných nepřirozených narušení skalního masivu, která mohou způsobit zřícení stropů a propadnutí horninového nadloží. Patrně nejviditelnější stopou těžby rud v okolí Zlatých Hor je propadlina Žebračka, chráněná zákonem jako kulturní památka. Ve stěnách propasti jsou patrné zbytky starých štol, kterými bylo těžební patro v okolí komory rozfáráno.

O stravsko-karvinský revír (OKR) byl odedávna nejdůležitějším černouhelným ložiskem v České republice. Zájem o těžbu uhlí nastal ve druhé polovině 18. století, kdy v souvislosti s rozvojem průmyslu a stavebnictví hrozil katastrofální nedostatek dřeva. Na území dnešního OKR se ještě na počátku 19. století rozprostíraly lány úrodných polí a luk, protínané někde pásy hlubokých lesů, jinde pastvinami a rybníky. Teprve po založení Vítkovických železáren v roce 1828 a po napojení zdejšího revíru na železniční trať z Krakova do Vídně se rozvinula neobyčejně rozsáhlá těžba uhlí spojená s bouřlivým rozvojem průmyslu. Začaly vyrůstat desítky těžních věží, koksových pecí, komínů a hal průmyslových závodů. Uhlí bylo nejen zdrojem tepla a energie, ale postupně se stalo i surovinou pro zpracování v navazujících odvětvích.

Původně velmi řídce osídlený kraj zalidnili lidé nejen ze širokého okolí, ale i ze vzdálenějších míst. Pro tyto nové pracovníky a jejich rodiny bylo nutno zajistit bydlení, vzniklo tak mnoho hornických kolonií. Už ve druhé polovině 19. století se důlní závody se svými koksovnami, elektrárnami a Vítkovickými železárnami staly největšími podniky tehdejší habsburské monarchie.

Největší rozmach ostravsko-karvinského revíru nastal po roce 1945, kdy se v důsledku zaměření československého hospodářství na budování těžkého průmyslu preferovala těžba uhlí a ostatních surovin. V souvislosti s výstavbou nových dolů, rekonstrukcí a modernizací stávajících se těžba uhlí, výroba koksu a počet pracovních sil proti předválečné době několikanásobně zvýšily. V návaznosti na to došlo k rozsáhlé bytové výstavbě a spojování osad do větších sídelních celků.

Hornickou aktivitu doprovází i řada negativních jevů. Jako primární příčinu změn v krajině lze označit přesun hmot z horninového masivu na povrch. Do důlních prostorů po vytěžení se pak sesouvá nadloží a vznikají propadliny a poklesové kotliny. Dominantou uhelného revíru jsou odvaly, neboli haldy. Jsou tvořeny hlušinou, což je vlastně zbytkový odpad při těžbě uhlí, který je složen ze slepence, pískovce, droby, arkózy, prachovce a jílovce, obsahuje také úlomky uhlí i uhlí prachové. Tento zbytkový materiál se v minulosti shromažďoval v blízkosti dolů, rozvojem technologií se začal navážet na větší společné plochy do různých tvarů, často v těsné blízkosti měst (v Ostravě například halda Ema či dnes už odstraněná halda na Černé louce). Kuželovité, kupovité haldy se však ukázaly jako poměrně rizikové (vznik požáru, sesuvy), proto se začaly tvořit haldy terasovité a tabulové. Zároveň se materiál z hald začal využívat na různé zavážky poklesů, rekultivace, dopravní stavby, takže mnohé odvaly opět zmizely.

Hlubinná těžba černého uhlí zapříčinila negativní změny v krajině. Vliv antropogenní činnosti se výrazně projevil na morfologii terénu poddolovaných oblastí. Typickou oblastí s intenzivním hospodářským zatížením krajinného celku je ostravsko-karvinský revír, který je součástí ostravské průmyslové aglomerace. Hlubinná těžba zde ovlivnila morfologii terénu i charakter toků. V důsledku toho došlo k degradaci a devastaci krajiny a k následným změnám socioekonomické sféry. Důsledky hlubinné těžby černého uhlí se nejvíce projevily v karvinské části revíru, kde se původně hustě osídlená oblast změnila na téměř zcela zdevastovanou krajinu. Zde se také nachází dobývací prostor dolu Lazy; téměř 200 let hlubinné těžby černého uhlí v Orlové-Lazech negativně ovlivnilo zejména reliéf terénu vznikem povrchových deformací a vodní toky změnami sklonu dna vlivem poklesů a vypouštěním důlních a úpravárenských vod. Antropogenní změny povrchu dále druhotně působí na komunikace, inženýrské sítě a objekty. Poklesové kotliny vznikají jako následek poddolování určité oblasti a bývají vlivem podzemní vody či zamokření nivy často zatopeny. Tvoří se tak poklesové tůně či poklesová jezera; průměrná hloubka kotlin je 25 m. Na Karvinsku je v důsledku poklesů poddolovaných území mnoho hektarů zcela zamokřeno.

V Nízkém Jeseníku krajinu specifickým způsobem poznamenala především těžba břidlice, která dala vzniknout géniu loci zdejšího kraje. Mezi typické prvky hornické krajiny, které jsou svým vznikem spojené s těžbou břidlice, patří lomy a lomová jezírka, štoly a šachty a především velmi výrazné odvaly úlomků vytěžené břidlice. Dnes jsou pozůstatky po těžbě břidlice vítanou turistickou atrakcí a staly se základem pro řadu naučných stezek.

Jestliže výše uvedená těžba zasáhla krajinu sice dost intenzivně, avšak v relativně omezeném rozsahu a v případě těžby rud probíhala pozvolna v horizontu staletí, potom jiná situace nastala při těžbě uhlí. Masivní exploatace černého uhlí v oblasti ostravsko-karvinského revíru vyvolala rozsáhlou devastaci krajiny v poměrně krátkém čase, takže si vynutila i masivní nápravné akce v podobě velkoplošných rekultivací krajiny.

Míra změn krajiny ostravsko-karvinského revíru byla dána třemi základními faktory: 1. rozsahem těžby; 2. uplatňovanou těžební technikou a 3. mocností těžených slojí. Z hlediska dopadů na krajinu se stalo dlouhodobým problémem zakládání vytěžených slojí. Vzhledem k důrazu na maximalizaci těžby se sloje za druhé světové války stejně jako po roce 1945 zakládaly jen z malé části a masově se uplatňovala metoda řízeného závalu. To začalo působit ve druhé polovině 20. století velkoplošné poškozování krajiny, zvláště na Karvinsku.

Hlubinná těžba uhlí vyvolala v prvé řadě geomorfologické změny. V krajině se můžeme setkat jak s primárními projevy těžby, kterými jsou především odvaly, poklesové kotliny, kalové nádrže a povrchové stavby dolů, tak s projevy sekundárními, ke kterým řadíme rekultivační plochy nebo suché kalové nádrže. Z hlediska charakteru krajiny ostravsko-karvinského revíru se staly v průběhu industrializace typickými primárními projevy báňské činnosti především odvaly a zatopené poklesové kotliny.

Historicky nejstaršími haldami, které vnikaly v revíru až do poloviny 20. století, byly kuželovité haldy, vysoké až 80 metrů. Symbolem hornické krajiny na Ostravsku se stala halda Ema, která začala být vršena v blízkosti dolu Petr Bezruč ve 20. letech 20. století. Dnes představuje atraktivní turistický cíl, mimo jiné i pro svou stálou termickou aktivitu provázenou výrony oxidu siřičitého. Od 50. let začaly být budovány odvaly plochých tvarů, které měly lepší vlastnosti z hlediska prašnosti i budoucí rekultivace. Od přelomu 70. a 80. let 20. století dochází ke zvratu v haldovém hospodářství, kdy se ukázalo jako neúnosné ukládat vytěžený kámen do desítek lokalit často v blízkosti osídlení. Začaly vznikat tzv. centrální odvaly, což byla velkoplošná úložiště hlušiny, zakládaná obvykle v devastovaných místech určených k asanaci. Přes útlum báňské činnosti po roce 1989 představují odvaly v krajině ostravsko-karvinského revíru významné dominanty.

Druhým významným prvkem krajiny ostravsko-karvinského revíru se staly zatopené poklesové kotliny vznikající v důsledku poklesu terénu vlivem poddolování. Pohyby terénu způsobují vážné škody na zástavbě, infrastruktuře i půdním fondu a v případě rozsáhlých poklesů (jako tomu bylo na Karvinsku) mohou vést až k plošné devastaci území. Velmi často dochází k zatopení pokleslého terénu a vzniku zatopené poklesové kotliny. Některé poklesové kotliny byly od druhé poloviny 20. století využívány k sedimentaci flotačních hlušin, uhelných kalů nebo elektrárenského popílku, jiné byly postupně rekultivovány k rekreačním účelům. Specifický primární projev hlubinné těžby černého uhlí představují kalové nádrže, které se v krajině ostravsko-karvinského revíru začaly objevovat až ve druhé polovině 20. století. V současné době jsou nádrže postupně dotěžovány, rekultivovány a začleňovány do okolní krajiny. Vzniká tak specifické prostředí mokřadů a vodních ploch velmi často v oblastech původních rybníků. Z biologického hlediska se tak vytváří velmi cenné prostředí.

R ozeznáváme čtyři základní typy rekultivací podle budoucího využití ploch; ve většině případů se nepoužívá pouze jeden typ, ale všechny čtyři se navzájem kombinují. Při lesnické rekultivaci dochází k výsadbě dřevin na pozemcích určených k rekultivacím, přičemž musí být přihlédnuto k budoucí funkci lesa. Od 90. let 20. století jsou lesnické rekultivace výrazně preferovány. Zemědělská rekultivace spočívá v tom, že před zahájením báňské činnosti dojde ke skrývce ornice, ta je uložena a po ukončení těžby se využívá pro zemědělskou rekultivaci. Principem vodohospodářské rekultivace je zakládání rybníků, přehrad, mokřadů a dalších vodních ploch. V případě ostatních rekultivací se plocha upravuje do podoby parků, příměstské zeleně, sportovišť a jiných rekreačních ploch.

Základ uvedených rekultivací tvoří tzv. technická rekultivace (sanace), která vychází z myšlenkové základny 50. a 60. let, kdy panovalo přesvědčení, že každý pozemek musí být nějak využit. Cílem technické rekultivace je vymodelování nového terénu, který má zahladit „jizvy“, zahrnout či zasypat lomové jámy a prostor připravit pro osázení – tj. biologickou rekultivaci. Při úpravách terénu velkých odvalů po těžbě černého uhlí jsou přemisťována ohromná množství skrývkových zemin, respektive haldoviny. U stěnových lomů jsou technickými úpravami odstraňovány a zahlazovány skalnaté plochy etáží, svislé stěny jsou upravovány do mírných sklonů, tento postup sice vyhovuje bezpečnostním předpisům, avšak zcela ničí jedinečné biotopy. Těžební jámy jsou v mnoha případech z ekonomických důvodů zaváženy výkopovými zeminami, stavební sutí, vedlejšími produkty energetického průmyslu, kaly z čistíren odpadních vod. Zásadním nedostatkem takových plošných technických rekultivací je pro budoucí vzhled i funkce krajiny zcela nevhodné snížení morfologické diverzity terénu a devastace hodnotných biotopů, které se v příhodných částech lokalit vytvořily. Technické rekultivace jsou většinou předimenzované, a tím také velmi nákladné.

Nejvhodnějšími alternativami jsou tzv. přírodě blízké způsoby obnovy, založené především na využívání ekologické sukcese. Hlavním cílem takto prováděných sanací a rekultivací je přímá ochrana ohrožených nebo zvláště chráněných druhů planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů. Přírodní rekultivace se u nás uplatňuje zejména v posledních letech. Lomy jsou již v průběhu těžby tvarovány do cílového stavu, ideální je nechat proběhnout přirozenou sukcesi a vnějšími zásahy ji pouze regulovat.

V českých zemích začala rekultivační činnost probíhat ještě před první světovou válkou v severních Čechách v oblastech zdevastovaných povrchovou těžbou hnědého uhlí. V Ostravsko-karvinském revíru se nejprve projednávala asanační opatření vedoucích k zajištění kvality zdejších vod. Již v průběhu 20. let 20. století bylo realizováno množství projektů, z nichž některé měly poměrně blízko později realizované asanaci báňskou činností poškozené krajiny. Jednalo se o různé úpravy vodních toků a zasypávání bažinatých oblastí v ostravské aglomeraci, k čemuž bylo využito množství haldové hlušiny hyzdící ostravskou krajinu. Na počátku 50. let byl v souvislosti s enormním nárůstem těžby a s ní spojenými důlními škodami poprvé projednán ucelený plán asanace uhelného revíru. Od roku 1956 pak začala probíhat vlastní asanační a rekultivační činnost, byť poměrně dlouhou dobu jen v malém měřítku. Nárůst asanačně rekultivačních snah sledujeme zvláště od přelomu 70. a 80. let, kdy bylo výrazně zracionalizováno nakládání s důlní hlušinou. V období od konce 70. let do počátku 90. let byly realizovány velkoplošné rekultivace, přičemž byly postupně zrekultivovány celé dobývací prostory v různých částech ostravsko-karvinského revíru (např. Důl Jan Šverma v Ostravě – Mariánských Horách, Důl Julius Fučík v Petřvaldě, Důl Dukla v Havířově).

V souvislosti s politickými a hospodářskými změnami konce 80. let přestaly být rekultivační práce hrazeny ze státního rozpočtu a zahlazování následků důlní činnosti přešlo na jednotlivé závody OKD. S ohledem na ekonomické podmínky došlo do roku 1997 k úplnému ukončení klasického obdělávání zemědělské půdy, což bylo před rokem 1989 jedním z hlavních cílů. Nástupnická akciová společnost OKD Rekultivace musela svoji činnost přizpůsobit radikálním proměnám v sektoru báňského průmyslu. V posledních dvaceti letech poskytovala především asanačně rekultivační práce pro doly v karvinské oblasti (např. rekultivace území Darkova) a podílela se na likvidaci starých ekologických zátěží (např. sanace území bývalé koksovny Karolina v centru Ostravy).

T yto silnice se vyznačovaly přímým směrem, zpevněným povrchem, postranními příkopy a výsadbou alejí. Jednalo se o komunikace, které měly být díky konstrukci a pravidelné údržbě sjízdné za každého počasí. Tyto silnice byly stavěny z popudu státu a jejich technické parametry byly poprvé v novověkých dějinách standardizovány stavebními technickými předpisy. Obzvláště důležitou modernizační roli plnily kamenné silnice v oblastech, kde nebylo možné efektivně rozvíjet vodní dopravu. To byl případ českých zemí.

Z jakých důvodů budoval osvícensko-absolutistický stát nákladnou dopravní infrastrukturu? Jako hlavní důvod pro výstavbu státních silnic bývá uváděna podpora nadregionálního obchodu, což souznělo s tehdy uplatňovanými merkantilistickými principy. Velmi silný byl důvod vojensko-strategický. Nové silnice se staly v mnoha případech prostředky posilující územní integritu státního celku a sehrávaly významnou roli při fixaci periferních či nově získaných území. Tento rys je patrný např. u silniční výstavby v moravskoslezské oblasti. Ta byla motivována po slezských válkách mocenským zajištěním oblasti rakouského Slezska a později také nově získané Haliče.

Silniční stavby 18. i 19. století se svým charakterem i trasováním značně odlišovaly od starších typů pozemních komunikací, které se maximálně přizpůsobovaly terénu a neměly pevný povrch. Nové „císařské“ silnice měly udržovat v maximální míře rovný směr, což způsobovalo zábor nové půdy a občas i soudní spory s majiteli pozemků. Byly opatřeny odvodňovacími systémy a z hlediska zabezpečení ochrany před závějemi a větrem alejemi tvořenými užitečnými stromy. Jejich povrch měl klenutý tvar, který odváděl dešťovou vodu a kamenný základ se štěrkovou vrstvou, který měl zabezpečit dobrou sjízdnost.

Obrázek o tom, nakolik tyto mimořádně náročné stavby své doby ovlivnily krajinu, si můžeme učinit např. díky dochovaným unikátním rukopisným mapám, které byly vyhotoveny v 70. letech 18. století v souvislosti se stavbou slezsko-haličské silnice z Opavy do Těšína a Bílska. Stopu těchto velkorysých staveb můžeme nalézt v krajině dodnes, byť byly v pozdějších staletích modernizovány, rozšiřovány a překryty novým povrchem. Příkladem může být právě původní trasa zmiňované slezsko-haličské silnice, která vedla v úseku od Opavy do Ostravy až do roku 2015 fakticky po původní císařské silnici.

D álková doprava formanskými vozy a dostavníky byla rychle nahrazována železnicí, která svojí kapacitou dopravu na silnicích v 19. století neskonale převyšovala. Města, ležící na hlavních silničních trasách, tak rychle ztratila svou atraktivitu, kterou naopak získávají regiony ležící v blízkosti nově budovaných hlavních železničních tahů. Tím byl položen na jedné straně základ pro hospodářský rozvoj regionů ležících poblíž nových komunikačních tepen, na druhé straně týž proces znamená možnou regresi dříve dopravně výhodně „zasíťovaných“ oblastí, které zůstávají příliš dlouho stranou železnice. Historickou reflexi tohoto faktu ve sledovaném regionu trefně popsal již v roce 1851 v souvislosti dovedením Severní dráhy Ferdinandovy na moravsko-slezsko-pruské pomezí pisatel opavské obchodní a živnostenské komory: „Dříve, než do dopravního života zasáhla Severní dráha (císaře Ferdinanda), nacházel se ve Slezsku kvetoucí obchod především s Pruskem, který se uskutečňoval buď přes Krnov a Prudnik, nebo přes Ratiboř. V okamžiku, kdy Severní dráha vytvořila bezprostřední spojení s pruskými drahami přes Bohumín, utrpěl slezský obchod, uskutečňující se přes Opavu, mocný úder a dosavadní silnice, přes které se obchodovalo, pustnou. Důležitá průmyslová centra, jako Opava, Horní Benešov, Bruntál, Krnov, Vrbno pod Pradědem, Ludvíkov či Zlaté Hory, ztrácí na svém významu.“

Železnice, která se stala v mnoha směrech přímo ztělesněním průmyslového věku, měla vedle ekonomických dopadů také výrazný podíl na formování krajiny. Tyto výrazné liniové stavby znamenaly především výrazný zásah geomorfologický. Železniční těleso bylo třeba vystavět v co možná nejpřímějším směru a bez výrazného stoupání či klesání, což nutně znamenalo výstavbu řady nových mostů (případně viaduktů), zářezů, tunelů a vůbec si vyžádalo rozsáhlé úpravy okolního terénu. O jak náročné stavby se jednalo si lze udělat obrázek v případě Moravskoslezské centrální dráhy (Olomouc – Krnov – Opava; Krnov – Jindřichov ve Slezsku), kde na 115 km dlouhé trati bylo třeba vystavět pět tunelů v úhrnné délce 744 m a jen mezi Hlubočkami a Domašovem musela dráha 22krát překonávat řeku Bystřici. Poměrně náročná byla taktéž výstavba některých železnic na Jesenicku i na Těšínsku. Obecně lze konstatovat, že z hlediska dopadu na krajinu větší zásahy vyvolávala stavba hlavních tratí, dráhy lokální byly často stavěny s ohledem na úsporu financí se snahou dráhu co nejvíce přizpůsobit terénu krajiny. Příkladem snahy dráhu maximálně uzpůsobit terénu může být dvacetikilometrová úzkorozchodná dráha z Třemešné do Osoblahy, kde se nachází u obce Liptáň nejostřejší železniční oblouk v České republice (poloměr pouze 75 metrů).

Železnice, která se stala v mnoha směrech přímo ztělesněním průmyslového věku, měla vedle ekonomických dopadů také výrazný podíl na formování krajiny. Tyto výrazné liniové stavby znamenaly především výrazný zásah geomorfologický. Železniční těleso bylo třeba vystavět v co možná nejpřímějším směru a bez výrazného stoupání či klesání, což nutně znamenalo výstavbu řady nových mostů (případně viaduktů), zářezů, tunelů a vůbec si vyžádalo rozsáhlé úpravy okolního terénu. O jak náročné stavby se jednalo si lze udělat obrázek v případě Moravskoslezské centrální dráhy (Olomouc – Krnov – Opava; Krnov – Jindřichov ve Slezsku), kde na 115 km dlouhé trati bylo třeba vystavět pět tunelů v úhrnné délce 744 m a jen mezi Hlubočkami a Domašovem musela dráha 22krát překonávat řeku Bystřici. Poměrně náročná byla taktéž výstavba některých železnic na Jesenicku i na Těšínsku. Obecně lze konstatovat, že z hlediska dopadu na krajinu větší zásahy vyvolávala stavba hlavních tratí, dráhy lokální byly často stavěny s ohledem na úsporu financí se snahou dráhu co nejvíce přizpůsobit terénu krajiny. Příkladem snahy dráhu maximálně uzpůsobit terénu může být dvacetikilometrová úzkorozchodná dráha z Třemešné do Osoblahy, kde se nachází u obce Liptáň nejostřejší železniční oblouk v České republice (poloměr pouze 75 metrů).

Výstavba železnice se významně dotkla také stavebního vývoje měst a obcí. Nešlo přitom zdaleka pouze o výstavbu železničních budov, které nabyly v některých případech zvláště po pozdějších přestavbách velmi reprezentativního vzezření (např. Opava-východ či Ostrava- -Svinov), jinde tvořily poměrně unifikovanou železniční architekturu příslušných dopravních společností. Nádraží zpravidla přineslo do urbánního prostoru nový komunikační středobod, který bylo třeba spojit s městským centrem, a v průběhu druhé poloviny 19. století tak vzniká fenomén nádražních ulic. Ty se stávají nejen živou dopravní tepnou, ale taktéž prostorem pro reprezentativní občanskou i komerční zástavbu.

Parní železnice krajinu významně ovlivňovala také svými emisemi a hlukem. V 19. století byl tento jev vnímán rozporuplně. Zatím, co většina venkovanů spatřovala v kouřící a rachotící lokomotivě minimálně v počátcích ohrožení svých agrokultivačních snah, pro jiné byla symbolem pokroku a prosperity. Prosperita byla v těchto úvahách spojena s hospodářským vzestupem a postupně shromažďovaná data dávala tomuto pohledu za pravdu. Vzájemný vztah mezi rozvojem hospodářství ve Slezsku a existující dopravní sítí, který krajinu silně ovlivnil, je patrný i z mapy, kterou na počátku 80. let 19. století nechala vyhotovit opavská obchodní a živnostenská komora. Je na ní zachycen stav železniční sítě ve Slezsku po ukončení výstavby hlavní železniční sítě v českých zemích, tj. na samém počátku éry výstavby lokálních drah. Zároveň je patrný rozvinutý průmysl Slezska v závěrečné fázi průmyslové revoluce.

S amé počátky letectví ve Slezsku klademe do doby před první světovou válkou, kdy se v Opavě a Ostravě realizovaly propagační lety průkopníka rakouské aviatiky Adolfa Warchalowského (1886–1952): v Ostravě se Warchalowski vznesl v neděli 2. října 1910 v prostoru mezi Vítkovicemi a Starou Bělou, v Opavě 15. a 16. téhož měsíce mezi Oticemi a Slavkovem. Organizátorem opavského vystoupení byl německý spolek Flugtechnischer Verein für Schlesien, založený v dubnu 1910. S těmito tzv. aviatickými produkcemi jsou spjaty počátky letišť ve sledovaném regionu. Šlo o příležitostná polní letiště, zejména vojenská cvičiště (v Opavě nebo Brně), plochy dostatečně rovné, pevné a zbavené vzrostlé vegetace.

Tradice letectví se odvozuje od sourozenců Viléma, Josefa a Leopolda Žurovcových. V letech 1909–1911 zkonstruovali vlastní letadlo, v roce 1913 vystavené v sále hostince v Albrechtičkách, v letech 1912–1914 prováděli letecké pokusy na polním letišti mezi Albrechtičkami, Mošnovem a Hartami (německy Lilien) – osadou, z níž pocházeli a která později ustoupila výstavbě letiště Ostrava v Mošnově.

První světová válka přinesla změnu: z aviatiky, spočívající dosud v technických experimentech a jevící se jako atrakce pro diváky, se stala ničivá zbraň. Značný rozvoj vojenského letectví umožnil řadě mladých, technicky talentovaných lidí seznámit se s letadly různé konstrukce a osvojit si jejich řízení, což po skončení války mohli uplatnit v civilním leteckém sektoru. Ten se však utvářel jen velmi pozvolně. S vojenskými operacemi na konci války souvisí krátkodobá existence letiště u Hrabové, na němž přistála československá letecká setnina, která se podílela na akcích spojených s osvobozením Těšínska okupovaného Poláky (1919).

Jestliže československé vojenské letectvo se po první světové válce dočkalo nových strojů, civilní letectví se v kraji dlouho nerozvíjelo. Dne 7. března 1926 se pod protektorátem prezidenta Masaryka ustavila Masarykova letecká liga (MLL). Pro Slezsko a Ostravsko vzniklo její župní ústředí v Opavě (28. listopadu 1926), v roce 1934 přeložené do Ostravy. Masarykova letecká liga zřídila letiště západně od Bohuslavic u Dolního Benešova, zprovozněné v září 1928, na kterém od 1. července 1935 krátce fungovalo letecké spojení s Prahou. V roce 1936 byl provoz letiště zrušen. Masarykova letecká liga v Moravské Ostravě získala pro své letiště prostor severně od železniční trati Svinov – Ostrava, hlavní nádraží, z východu vymezený Přednádražím. Šlo o plochu o rozměrech 600 × 400 metrů čtverečních. Konaly se na něm závody leteckých modelů, v plachtění a od roku 1932 bylo dějištěm leteckých dní.

Dne 10. prosince 1926 se ustavila místní skupina MML v Místku, činná až od roku 1931, v jejímž čele stanul generál František Melichar. Zdejší aviatici měli k dispozici letiště „Pod Štandlem“, nacházející se při silnici míjející Sviadnov a mající rozměry plochy 350 × 850 metrů. Také zde šlo o sportovní aktivity, plachtění, modelářství, členové klubu se věnovali stavbě kluzáků ve vlastní dílně.

Masarykova letecká liga se věnovala propagaci letectví, jeho popularizaci a soutěžním aktivitám, naproti tomu aerokluby se zaměřily na postupnou profesionalizaci letectví, což podmiňovalo jeho využití jako součásti moderní dálkové dopravy. Do tohoto stupně vývoje Ostravsko dospělo se vznikem ostravské pobočky Aeroklubu Republiky československé (červen 1935). Aeroklub se zaměřoval na sportovní letectví a výcvik pilotů a po řadě jednání získal letiště v Hrabůvce, na kterém 3. srpna 1936 přistálo první motorové letadlo. Postupně při letišti vyrostly hangáry aeroklubu, Hornického aeroklubu OKD, Vítkovicích železáren a MLL.

Dramatická politická situace druhé poloviny 30. let 20. století kladla důraz na posílení vojenského letectví, čemuž odpovídala i akce „Tisíc nových pilotů republice“ (1936), zaměřená na výcvik nových pilotů pro potenciální vojenské účely. Od roku 1934 vyráběla Moravskoslezská vozovka, a. s. ve Studénce letecké motory a letadla. Tovární letiště v sousedství závodu fungovalo až do roku 1945; tehdy ale sloužilo vojenským účelům. Na konci 30. let se při letišti u Dolního Benešova ustavila četnická letecká hlídka. Přelom v letectví regionu Slezska a Ostravska přineslo období let 1938–1939. Letiště v Dolním Benešově v roce 1938 – a opětovně na jaře 1945 – využila německá okupační moc. Koncem srpna 1939 využila Luftwaffe k náletům na Polsko plochy u Mošnova, na níž bratři Žurovcové kdysi zkoušeli svá letadla. S tím, jak okupace Polska postupovala směrem do vnitrozemí, se německé letecké síly přesunuly do pruského Slezska a Polska. Polní letiště u Mošnova tak zaniklo a bylo obnoveno až počátkem roku 1945, aby posloužilo ustupující německé armádě. Témuž účelu složilo tovární letiště ve Studénce. Na mošnovském letišti dne 10. května 1945 přistála letadla první československé letecké divize.

1. Ostrava Mošnov
2. Otice
3. Tatra Studénka
4. „Pod Štandlem“
5. Hrabůvka (Vítkovice – Stará Bělá)
6. Bohuslavice – Dolní Benešov
7. Frýdlant nad Ostravicí
8. Slezská Harta
9. Hať
10. Krnov
11. Mikulovice
12. Trnávka

Od roku 1945 se zájemci o letectví sdružovali v Českém národním aeroklubu, který vytvořil síť místních organizací (Místek – letiště „Pod Štandlem“, 1947–1951; lokalita Bahna, 1953–1962; Vítkovice a Moravská Ostrava – letiště v Hrabůvce; Opava – letiště u Dolního Benešova; Jeseník, 1947–1954). Situaci v letectví po únoru 1948 poznamenaly politické čistky mezi piloty a organizační změny. Pro průmyslové Ostravsku bylo třeba vybudovat nové dopravní letiště, jež by bylo možné využít v případě války armádou. Volba padla na areu poblíž Mošnova (výstavba 1957–1959; část letištní plochy využívala armáda). Zájemce o letectví již nesdružoval Aeroklub, ale Československý svaz lidového letectví, jehož aktivity převzal Svazarm (založen 1951). Ten získal nové letiště u Dolního Benešova (výstavba v letech 1959–1961). Do let 1967–1968 spadá obnova aeroklubu v Jeseníku; tehdy se začalo stavět letiště v Nové Vsi u Mikulovic, dokončené v polovině 70. let 20. století.

Rok 1989 přinesl do sféry letectví řadu závažných změn. Především šlo o radikální přestavbu a modernizaci dopravního letiště Ostrava v Mošnově, jež se stalo v roce 2004 majetkem Moravskoslezského kraje (od roku 2006 jako Letiště Leoše Janáčka). Co se týče volnočasových aktivit, aeroklub ve Frýdlantu nad Ostravicí, Slezský aeroklub v Zábřehu u Dolního Benešova a Jesenický aeroklub mohly navázat na svou starší činnost; u jiných aeroklubů byla činnost obnovena po delší přestávce. V roce 1997 se ustavil Pobeskydský aviatický klub Frýdek-Místek s letištěm situovaným jižně od někdejší osady Bahno. Veřejné vnitrostátní letiště se nachází také v Krnově a provozuje je tamní aeroklub. Malá letiště nalezneme také u obcí Trnávka, Velké Hoštice, Hať a Sedliště a poblíž přehrady Slezská Harta.

P ři povodni se řeka vylije ze svého řečiště, zaplaví nejdříve zátopovou oblast a pak případně i další území. Až na nepatrné výjimky jsou povodně přirozeným jevem a jejich příčinou u nás bývají většinou srážky nebo tání sněhu. Za klíčové z hlediska tvorby povrchového odtoku a povodňových průtoků v tocích lze považovat výšku srážek, jejich intenzitu, trvání a rozdělení v ploše, dále stupeň nasycení půd, míru naplnění všech objemů schopných pojmout vodu a aktuální fyzický stav povodí. Červencová povodeň v roce 1997 byla v předchozích dvou letech předznamenána sérií menších povodní. V severní části Moravy, ve Slezsku a v jižní části Polska spadlo na mnoha místech během čtyř červencových dnů roku 1997 více než třetina celoročního srážkového úhrnu. Řeky vystupovaly mimo svá řečiště, vytvářely si nová koryta a devastovaly vše, co jim stálo v cestě. Velké škody na životech i na majetku zapříčinila mnohdy velice hustá zástavba záplavových území.

Opačným extrémem je sucho. Historické prameny nás zpravují o výskytu suchých let. Mimořádně bohaté záznamy existují k suchu roku 1947, které sehrálo i významnou roli v oblasti společenskopolitické. V tomto století postihla sucha naše zemědělství již několikrát. Zvýšená četnost suchých let, jejich intenzita i plošný rozsah tak mají charakter sucha dlouhodobého. Sucho i jeho negativní dopady se kumulují, projevují se např. poklesem mělkých podzemních vod, dochází k postupnému snižování zásob půdní vlhkosti a riziko výskytu sucha je nyní největší za posledních 130 let.

Vítr sám o sobě nepředstavuje pro člověka bezprostřední nebezpečí, stává se nebezpečným teprve zvyšováním své intenzity a rychlosti (vichřice) a následným působením na předměty a objekty v okolí člověka. Vítr může lámat větve, vyvracet stromy, ničit budovy, elektrické vedení, telefonní linky, působit problémy v železniční i silniční dopravě. Ani výskyt tornád není v ČR však ničím neobvyklým, i když jejich ničivé účinky jsou zde podstatně slabší. V roce 2013 došlo ke vzniku tornáda u Krnova, větrný vír způsobil značné škody především na lesních porostech. Atmosférický vír (tromba) byl v roce 2010 pozorován nedaleko Kobeřic a Štěpánkovic.

1.Povodeň na Jesenicku v roce 1903
2.Následky povodně v roce 1997, Jeseník
3.Mohutný sesuv půdy, Gírová 2010
4.Bílá Opava, polom po vichřici 2005
5.Západní svah Červené hory sesuv v roce 1921
6.Následky vichřice v Beskydech 1957




K nebezpečným jevům patří také svahové sesuvy a řícení skal. Jde o rizikový geofaktor vyvolaný svahovými pohyby půdy, suti, hornin nebo skalního masivu působením geologických procesů. Naštěstí bývá tento jev prostorově výrazně omezen. V červnu 1921 při průtrži mračen v údolí Hučivé Desné došlo k sesuvům půdy na západním svahu Červené hory pod Vřesovou studánkou. Hmota zahradila údolí a vytvořila nádrž, jejíž následné protržení přineslo katastrofální následky po celém toku řeky. K mohutnému sesuvu došlo v květnu 2010 po vydatných deštích na jižním svahu Gírové (Jablunkovské mezihoří). Zvláštním druhem svahových pochodů jsou sněhové laviny. Mechanismus pohybu je totožný jako u sesuvů, transportovaný materiál zde však tvoří sníh. Laviny jsou vázané pouze na horské oblasti a většinou na zimní období. Největší počet lavin na Moravě a ve Slezsku padá ve Velké kotlině v Jeseníkách; sněhová pokrývka je zde v místě ledovcového karu nejvyšší a bývá nebezpečná i při jarním tání sněhu.

K nejvýznamnějším přírodním procesům patří eroze, ať už gravitační, vodní či větrná, svou roli hraje také působení mrazu. Srážkový a teplotní režim má rozhodující vliv na zvětrávání hornin. To se dnes týká nejen hornin v jejich přirozeném prostředí, ale také kamenných stavebních objektů a památek. Ožehavým problémem současnosti zůstává vliv klimatu a s tím související emise. Do atmosféry se dostávají hlavně skleníkové plyny pocházející z různých zdrojů (průmysl, doprava, těžba a úprava surovin), významné jsou i ztráty kyslíku při spalováním fosilních paliv. Tepelné elektrárny na území Slezska (Třebovice, Vítkovice, Dětmarovice) spalují černé uhlí, průběžně probíhá jejich ekologizace, takže se postupně daří škodlivé vlivy na prostředí snižovat. Za nepříznivých rozptylových podmínek bývají překračovány imisní limity prachových částic (Ostrava).

Velice citlivou složkou krajiny je voda. Povrchové i podzemní vody jsou znečišťovány kyselými dešti, průmyslovými emisemi, odpadními vodami, aplikací chemických látek v zemědělství atd. Povrchové vody dokonce obsahují složky léčiv, které se do vody dostávají z farmaceutických továren, nemocnic a domácností, ale také z ilegální výroby narkotik. Se zpožděním se ve znečištění podzemních vod projevuje zvýšené používání dusíkatých hnojiv v 60. a 70. létech minulého století. Potenciální hrozbou jsou skládky odpadu, při jejich budování a provozu je nutné pečlivě dbát na to, aby nedocházelo k průsakům do spodních vod. Znehodnocení vod může nastat také v důsledku solení komunikací.

Závažným problémem je stav zemědělské půdy a lesních porostů. Dochází ke snižování výměry zemědělsky využitelné půdy a také se neustále zhoršuje její fyzický stav (chemická hnojiva, utlačování půdy těžkými stroji, eroze a denudace). K tomu se přidává okyselení půd a jejich ochuzování o důležité prvky. Také stav našich lesů se v poslední době mění, jednodruhové porosty smrku byly poškozeny suchem a následně napadeny kůrovcem, na stav lesů má neblahý vliv i dlouhodobá acidifikace a nutriční degradace lesních půd.

Extrémy v počasí nám ukazují, jak je člověkem přetvořená krajina zranitelná. Na období sucha jsou navázány především problémy v zemědělství a zásobování vodou. Stále ničivější bývají přívalové deště, což souvisí s četnými negativními zásahy do krajiny v minulosti. Retenční schopnost krajiny byla zásadním způsobem snížena a krajina ovlivněna intenzivním zemědělstvím, zástavbou a dalšími faktory již není schopná pojmout potřebné množství vody. Účinnou ochranou před povodněmi jsou sice i různá stavební opatření, ta ale zároveň bývají velkým zásahem do krajiny.

K výrazným změnám krajiny dochází v souvislosti s těžbou nerostných surovin. Ohrožena jsou nejen samotná ložiska, ale i přírodní prostředí v jejich okolí. Těžba má za následek úbytek půdního fondu, likvidaci vegetačního krytu, může ovlivnit zemědělské, lesní a vodní hospodářství, dochází ke zhoršení ekologických podmínek v okolí. Zároveň však po ukončení těžby mohou vznikat zajímavé nové biotopy, které bývají nezřídka osidlovány i vzácnými druhy rostlin a živočichů.

Ve velkém měřítku probíhá také stavební činnost. Pokračuje proces zahušťování a rozšiřování sítě cest a s ní související fragmentace krajiny. Závažným problémem, který se stavebnictvím úzce souvisí, je riziko svahových sesuvů, které bývá běžně řešeno v rámci zakládání nových staveb. Sledována jsou také území, kde v minulosti k sesuvům došlo (prudké břehy vodní nádrže Šance). Sesuvy menšího rozsahu mohou být aktivizovány záplavami (flyšové pásmo Karpat, podhůří Jeseníků).

Dominantní vliv na jednotlivé krajinné složky českého Slezska měl dlouhou dobu báňský, hutní a chemický průmysl a energetika. Průmyslová činnost je stále jedním z hlavních vlivů, které působí na atmosféru, ovlivňuje kvalitu podzemních i povrchových vod, pro výstavbu průmyslových objektů je upravován terén atd. Všechny tyto aspekty mohou působit na jednotlivé přírodní složky krajiny. Po hlubinné těžbě v ostravsko-karvinském revíru zůstaly v krajině rozsáhlé zásahy do reliéfu; některé jsou již zcela (Darkovské moře, Karolina, Lazy, Louky nad Olší,) nebo částečně rekultivovány (laguny Ostramo, Heřmanická halda). Specifikem Ostravska jsou dvě hořící uhelné haldy (Ema, Heřmanická halda), na nichž během hoření haldy probíhá řada geochemických a mineralogických procesů. Heřmanická halda se v současné době odtěžuje. Poslední výzkumy plynů ukazují, že hořící haldy nejsou zdaleka takovým rizikem, jak se předpokládalo.

Přestože je naše území seizmicky poměrně klidnou oblastí, drobná zemětřesení se zde občas vyskytují. Specifikem jsou antropogenní otřesy, způsobené důlní činností, odpaly v lomech i dopravním provozem. Na území Slezska dochází k významnějším otřesům jen v poddolovaných územích (Ostravsko, Karvinsko). Aktuálním problémem ostravské a karvinské oblasti zůstávají pohyby způsobené poddolováním, většinou se jedná o poklesy, které i přes výrazný útlum těžby budou doznívat ještě mnoho let.

Specifické podmínky vznikají ve větších městech (velká plocha objektů, výrazné zahřívání, malá plocha vegetace, rychlý odtok vody atd.). Na stavební díla působí antropogenní i přírodní vlivy, které vedou k jejich degradaci (působení erozních a korozních pochodů). Ve městech a v okolí vedení vysokého napětí dochází k ovlivnění geomagnetického pole, ve velkých městech se v létě tvoří tzv. tepelné ostrovy. Na území, které bylo člověkem buď intenzivně využívané, nebo přímo vytvořené a později opuštěné, vzniká tzv. nová divočina. Jde o velmi specifické prostředí, často na městských periferiích, které bylo z nějakého důvodu opuštěné a ponechané svému vývoji. Velice brzy nastupují raná stadia sukcese a lokalita zarůstá bylinnými společenstvy a křovinami. Své útočiště zde nachází hmyz, ptactvo a zvěř, objevují se i přístřešky bezdomovců a černé skládky.

Člověk má obvykle tendenci pohlížet na veškeré v současnosti probíhající procesy pouze ze svého pohledu, to však může být zavádějící. Jakkoliv jsou například povodně katastrofickými událostmi (škody na majetku, ztráty na životech), z hlediska jiných organizmů mohou být přínosem, který využijí ve svůj prospěch. Zejména po katastrofických událostech je dobře patrná schopnost krajiny vrátit se zpět do původního stavu.

Výsledky výzkumů mnoha vědních oborů jasně ukazují, že v posledních letech dochází ke změně klimatu. Dopady těchto změn mohou být katastrofální, proto je třeba se na ně v rámci možnosti připravit. Adaptace znamená vyrovnání se s dopady měnícího se klimatu, za adaptační opatření považujeme takové úpravy, které vedou ke snižování zranitelnosti vůči dopadům klimatické změny. V roce 2017 byl usnesením vlády č. 34 schválen Národní akční plán adaptace na změnu klimatu. Plán je implementačním dokumentem Strategie přizpůsobení se změně klimatu v podmínkách ČR z roku 2015 a je strukturován podle jednotlivých projevů změny klimatu. K negativním dopadům změny klimatu patří dlouhodobé sucho, povodně a přívalové povodně, zvyšování teplot, extrémní meteorologické jevy (vydatné srážky, extrémně vysoké teploty, extrémní vítr) a přírodní požáry.

Adaptace na změnu klimatu zahrnují i ta opatření, která by měla omezit negativní působení extrémně vysokých teplot. Extrémní teploty mají vliv na celé ekosystémy, především se však projevují v urbanizovaných územích. Tepelná zátěž může vést ke vzniku zdravotních potíží, ke zvýšeným požadavkům na dodávky energie na chlazení, negativnímu ovlivnění ekonomické výkonnosti a snížení kvality života. Rozsáhlé jsou dopady na zemědělskou výrobu, problémy mohou nastat v energetice a ve vodním hospodářství. V prostředí měst je třeba omezit vliv tzv. tepelného ostrova města – adaptovat stavby na změnu klimatu, zvýšit podíl vegetačních a vodních ploch atd. Tepelné ostrovy vytvářejí také pole po sklizni, jejich povrchová teplota dosahuje až 50°C a krajina daleko více vysychá. Velké půdní bloky jsou odvodněné, aby vyhovovaly plodinám, jejichž pěstování je ekonomicky výhodné (řepka, kukuřice a obilí). Od roku 2020 musí zemědělci dle vládního nařízení pole na erozně ohrožených územích rozdělit a pěstovat na něm více druhů rostlin, nebo pole rozčlenit ochrannými pásy s plodinami pro půdu prospěšnými. To by mělo vést ke zlepšení schopnosti krajiny zadržovat vodu.

Klimatické podmínky posledních několika let znovu upozornily na vážnou hrozbu – sucho, jehož dopady jsou ekonomické, sociální i environmentální. Podle dostupných klimatických modelů lze do budoucna s velkou pravděpodobností očekávat další růst teploty vzduchu a s tím související zvýšení rizika výskytu a trvání sucha. Dopady dlouhodobého sucha ještě prohlubuje mnohaleté nevhodné hospodaření v krajině, především na zemědělských půdách a v lesích, ale také na zastavěném území. Kombinace sucha s nevhodným obhospodařováním vede k degradaci a erozi zemědělské půdy a ke snížení jejího produkčního potenciálu. V urbanizovaných oblastech může dojít nejen k nedostatku vody, ale také ke zhoršení její kvality či přímo ke kontaminaci. Je nezbytně nutné věnovat pozornost zlepšení vodního režimu v lesích a zemědělské krajině. Značné rezervy má také hospodaření se srážkovými vodami v obydlených oblastech i v průmyslu. Je třeba zvýšit přirozené retenční schopnosti vodních toků a niv, zajistit efektivní ochranu a využívání vodních zdrojů, případně i realizaci zdrojů nových.

Povodně jsou ve své podstatě přirozeným jevem, kterému nelze zcela zabránit, o to větší důraz musí být kladen na účinnou prevenci. Povodně mají největší negativní dopady na silně urbanizovaná území, na vodní hospodářství a zemědělství, dopravu, průmysl a energetiku. Pozornost je třeba věnovat v prvé řadě těm oblastem, které jsou povodněmi nejvíce ohroženy již v současné době. Při územním plánování je nutné zohledňovat principy povodňové prevence tak, aby nevznikaly další rizikové plochy.

Predikce do roku 2099 předpokládají další postupný nárůst průměrných teplot na území ČR, přičemž nejvyšší teploty v rámci Slezska budou i nadále v oblasti Ostravské pánve. Uvádí se, že průměrná teplota zemského povrchu je v Evropě o 1,3 °C vyšší, než byl průměr v předindustriální době. S nárůstem teplot logicky dojde k výraznému prodloužení vegetačního období a k posunu vegetačních stupňů a areálů druhů na sever či do vyšších nadmořských výšek, což by znamenalo i změny v druhovém zastoupení stromů. Nárůst teplot v kombinaci s dlouhodobým suchem samozřejmě zvyšuje riziko chřadnutí lesních porostů a riziko vzniku lesních požárů. Vyšší teploty mohou zapříčinit snížení kvality povrchových vod. Nejdůležitější adaptací na zvyšování teplot a navazujících projevů by mělo být zajištění stabilních ekosystémů zejména v oblasti lesnictví, zemědělství a vodního hospodářství. S nárůstem sucha a vysokých teplot se také předpokládá větší výskyt požárů lesních a travních porostů i zemědělských kultur.

Ve všech uvedených případech je nutné posílení ekologické stability krajiny a snížení rizik spojených s výše uvedenými jevy. Důležité je rovněž zajištění flexibility a spolehlivosti dopravního sektoru a rozvoj a posílení integrovaného záchranného systému. Úspěšná adaptace území České republiky na negativní dopady změny klimatu je zásadním úkolem pro vládu a státní instituce, je však nezbytné soustředit se zejména na adaptační aktivity na regionální a lokální úrovni. Vhodné je upřednostnit řešení, která mají pozitivní vliv na více aspektů změny klimatu. Výzkum negativních dopadů klimatických změn a vyhodnocení nejlepších způsobů přizpůsobení krajiny i společnosti těmto změnám vyžaduje nejen spolupráci mnoha různých oborů, ale také výchovu, vzdělávání a osvětu.

N ovou módní manýru pak mezi nejširší měšťanstvo vnese umělecký romantismus první poloviny 19. století svými zkazkami o krásách barev, světel a stínů horských velikánů i jejich blahodárně čistém vzduchu, v němž se dodnes obrňujeme „imunitou“. Jenže turisté se tím chytnou do pasti své vlastní modernity. Technické a stavební vymoženosti se totiž během 19. století stanou organickou součástí horské krajiny. Hromadně tištěná média ji zpopularizují. A moderní kolejová doprava zlepší její dostupnost pro stále hojnější počty nacionalistů, Čechů i Němců, kteří si ji ideologicky přivlastní. Přirozenost a pokrokovost, divoké a civilizované, natura a kultura se v horách skloubí do paradoxního – tedy moderního − vztahu.

Přijetím liberálního spolkového zákona z roku 1867 se uvolní nohy organizované horské turistice dodávající náročným výšlapům sportovní nádech v podobě samoúčelného požitku z fyzického výkonu, který romantičtí turisté neznali. Vzorem se stanou britské (1857 Alpine Club) a rakouské (Österreichischer Alpenverein) alpinistické kluby. Ve Slezsku se přitom poptávka po horské pěší turistice koncentruje na severu do Jeseníků, masivu Králického Sněžníku, Rychlebských hor a na jihu do Beskyd. Roku 1881 se zakládá Mährisch-Schlesischen Sudeten-Gebirgsverein, jehož členové mají v úmyslu během několika desetiletí zpopularizovat jesenické hřebeny: podávat zprávy o povětří, šířit pohlednice, zřizovat horské stezky, ukazatele a odpočívadla, budovat rozhledny a vyhlídky, opatřovat je orientačními tabulemi a dalekohledy, zajišťovat levné jízdné, publikovat doporučení na dobré hostince, restaurace a ubytování. Spolek pořádá také exkurze, výstavy a přednášky. Zřizuje knihovnu, vydává vědecké spisy, mapy i tištěné průvodce. V českých zemích tak půjde o klub s širokým teritoriálním záběrem, centrálou v Jeseníku a řadou podřízených sekcí. Se členskou základnou 4003 osob k roku 1911 si v jesenických horách udrží hegemonii, a to i po vzniku Československa a navzdory úsilí Klubu československých turistů, se kterým naváže také řadu spoluprací.

Ještě než roku 1888 dojde k založení Klubu českých turistů, vzniká v roku 1884 Pohorská jednota Radhošť. Až poté se roku 1893, tedy s jistým zpožděním z důvodu absence německého zázemí v převážně slovanských Beskydech, otevře konkurenční organizace Beskidenverein se sídlem v Moravské Ostravě (od roku 1895 v Těšíně), která po roce 1918 zahrne přes 6000 členů. Beskidenverein je aktivnější ve vydávání publikací a časopisů, ale oba spolky se soustředí na propagaci Beskyd prostřednictvím turistických průvodců, map a pořádáním rozmanitých osvětových akcí, divadelních představení, tanečních zábav, výletů, výstav, filmových projekcí i přednášek. Mezi oběma organizacemi se přitom během první poloviny 20. století rozhoří řada exemplárních nacionálně zabarvených konfliktů o „vládu“ nad horami. Boj se kupříkladu projeví třenicemi během výstaveb vlastních útulen nebo chat a výrazně se dotkne i značení turistických stezek. Není přitom nutně vždy česko-německy vyostřený. Němci se potýkají i s polským Towarzystwem Turystycznym, kdežto Pohorská jednota Radhošť naopak řeší rozmíšky s Klubem českých turistů. Zatímco si pak Beskidenverein s 3690 členy k roku 1927 úspěšně přisvojí beskydské podhůří i některé významné vrcholy jako Babí hora, tak Pohorská jednota s počtem 6152 členů k roku 1934 opanuje oblast Pusteven, Radhoště i vrchol Velkého Javorníku.

Sjednocování tělovýchovy komunistickým režimem po roku 1948 pocítí i organizovaná turistika. Nejprve se všechny turistické kluby rozpustí v Sokole, aby mohly být 15. června 1950 na základě výnosu ministerstva národní bezpečnosti zrušeny. Turistické aktivity se během dalších let přesouvají převážně pod odbory turistiky tělovýchovných jednot ČSTV a dochází ke znárodnění rozsáhlé turistické infrastruktury, která se z více než třetiny nachází v oblasti Sudet. Po odsunu Němců a nasazení správců na rozsáhlý majetek sloužící turismu dojde k výraznému úpadku i devastaci turisticky atraktivních oblastí. Významnou formou turismu se v poválečném Československu následně stane kromě osamělých výšlapů i masová rekreace pracujících, kterou bude organizovat Revoluční odborové hnutí (ROH). Během 60. a 70. let pak dojde v horách Hrubého Jeseníku a Beskyd k proměně mnoha objektů, vybydlených stavení i mlýnů na chalupy i k výstavbě nových chat spojených s československým fenoménem tzv. druhého bydlení. K roku 1988 je v Jeseníkách dohromady 3822, v Beskydech pak 7132 chat a chalup. Pro Jeseníky bude přitom i během polistopadového období typické chalupaření, kdežto kopcovité a horské oblasti Beskyd jsou dodnes typické spíše chatařením.

1.Chata Jiřího na Šeráku, 1947
2.Původní rozhledna na Pradědu, 1912
3.Čertovy kazatelny
4.Pohled na hrad Kaltenštejn, 1948
5.Turistické značení, Jeseníky, 2020
6.Dřevěná rozhledna z roku, 2018




V posledních desetiletích je naléhavým problémem trvale udržitelný turismus v horách. Do území se zvýšenou ochranou jako jsou CHKO spadají už od 60. a 70 let i horské pralesy, pastviny a hole Jeseníků i Beskyd, v nichž je nařízen rozsah povolených a zakázaných aktivit návštěvním řádem. „Příroda“, „autentičnost“ a „divokost“ má svou životnost, a tak je dnes na příděl. Ač se turistika reguluje, trendy nastoupené v horách 19. století dodnes přežívají. Ačkoli by běžkař, lyžař nebo cykloturista, který se v kopcích zjevuje okolo roku 1900, budil v romantickém turistovi Máchova ražení nevěřícný úžas, oba sbližuje prahnutí po „krásném“, „nezkaleném“ a „původním“. I když mezi členy Beskidenvereinu a současnými horskými turisty v Jeseníkách zeje více jak sto let, spojuje je snaha své zážitky a dojmy sdílet, hodnotit a komentovat. Kdysi na papíře spolkového plátku, dnes pomocí smartphonu a sociálních sítí, o čemž svědčí akce jako 32 vrcholů Beskyd / 32 vrcholů Jeseníků. Lamentování tvrdého jádra slezských turistů nad zaneřáďováním hor moderními vymoženostmi pak není žádnou novinkou. Hnutí za starou jednoduchost mezi středoevropskými organizacemi horských turistů a alpinistů se objevuje už na sklonku 19. století. Využívání rousseauovského mýtu posvátné přírody coby refugia před zhoubnými vlivy městského života se ale v tažení proti přebujelé stavební činnosti, zpohodlnělosti či zatahování luxusu do hor nikdy nedočkalo valného přijetí. Návraty k rustikální idylce a domnělému asketizmu turistických „otců zakladatelů“ měly tváří v tvář moderním vymoženostem, plodům vědy a svodům neurvalého konzumismu úspěchy jen u hrstky ortodoxních alpinistů. Turisté tak v každé době sice cestují proti proudu času, prchají dočasně před civilizací, ale neodmítají při tom technologický pokrok. Turista je tak typicky moderní figura, člověk hluboce zaklíněný mezi neskonalou touhou po „opravdovém“, „přirozeném“ či „svobodném“ a neochotou upřít si při tom byť jen kousek pohodlí a přepychu.

R ychlá industrializace, nárůst počtu obyvatel ve velkých městech a zhoršující se životní prostředí ve městech vedly obyvatele k životnímu stylu směřujícímu k návratu k přírodě. Přispěl k tomu i rozvoj dopravy a později změny v oblasti práce a s tím související volný čas. Také rozmanitost naší krajiny výrazně přispěla ke zvyšujícímu zájmu o přírodu. Spojení hor, vodních toků, lesů a luk vytváří jedinečné prostředí pro různorodé trávení volného času, relaxaci a sport.

Tendence městských obyvatel stěhovat se v letních, ale i jiných obdobích mimo město se neobjevila naráz, měla dlouhý vývoj a zpočátku souvisela s rozvojem lázeňství. Postupem času vzrůstal zájem o rekreaci v individuálních objektech, které byly situovány v okolí přírody. Vznik chataření se pojí s hnutím trampingu, které se k nám dostalo na počátku 20. století. Chaty, na rozdíl od chalup, byly vymýšleny a budovány přímo za účelem trávení volného času, seberealizace a zejména uspokojení jejich majitelů a stavitelů zároveň. Chalupaření má svůj původ již v 19. století, kdy převážně obyvatelé městských aglomerací a lidé ze středních vrstev začali trávit svůj volný čas na venkově. Vlastní chalupaření jako forma rekreace se rozvíjí až po druhé světové válce, což bylo dáno vylidňováním venkova a zejména odsunem Němců z pohraničí. V tomto období již byla na našem území silně zakořeněna tradice trávení volného času a rekreace v přírodě, chatách, chatkách a jiných rekreačních zařízeních. Tento trend do velké míry posílil a dále rozvíjel nastupující socialismus. Koncem 50. let se objevila první ze socialistických forem tzv. masové rekreace pracujících.

Kromě pěší turistiky je velmi oblíbená cyklistika a cykloturistika. V 90. letech 20. století nastal boom horských kol, což změnilo charakter návštěvnosti přírody. V Klubu českých turistů vznikla sekce cyklistiky a zavedlo se zvláštní značení cyklotras a cykloturistických tras. Bylo vybudováno množství asfaltových cyklostezek v dosud málo zasažených územích. Cyklostezky jsou často projektovány na březích řek a potoků, kde představují vážný zásah do břehů (ničí porost, reliéf i horninové podloží, často i přirozenost samotného toku) a přetínají přirozené cesty volně žijících živočichů k vodě.

Horské prostředí (Jeseníky, Beskydy) je využíváno k rekreačním aktivitám v každém ročním období. Lyžování původně sloužilo k dopravě, v průběhu 20. století se postupně stalo oblíbenou sportovní a rekreační aktivitou. Díky velkému zájmu o zimní sporty je lyžařské infrastruktuře věnována značná pozornost. Na mnoha místech stavby spojené se zimními sporty změnily charakter horské krajiny (sjezdovky, lyžařské vleky, lanovky, parkoviště, rekreační objekty, problémem je i umělé zasněžování).

1.Lyžaři na Červenohorském sedle
2.Zařízení vleku pod Vysokou holí
3.Koupaliště v Opavě
4.Stadion v Krnově, 2011
5.Stanový tábor, Hadinka u Vítkova
6.Motokrosová trať v Petrovicích u Karviné




Voda, tekoucí i stojatá, byla k odpočinku a sportu vyhledávána již odnepaměti. Nejprve vznikaly říční lázně na březích řek, později koupaliště a aquaparky. Ke koupání jsou využívány také zatopené lomy a pískovny. Aktivitou úzce spojenou s vodou je rybaření a vodní turistika. Jízda na koni není dosud zcela běžná, přesto v okolí jezdeckých areálů může být její vliv na přírodu a krajinu zřetelný. Přímé škody na přírodě bývají vesměs zanedbatelné (sešlap rostlin). Naproti tomu motorismus je aktivitou velmi problematickou s řadou negativních vlivů na přírodní prostředí i strukturu krajiny (hluk, emise, úniky provozních náplní, eroze, ničení organismů, fragmentace krajiny atd.). Rekreační provoz terénních automobilů, motocyklů, čtyřkolek nebo sněžných či vodních skútrů vážně poškozuje jednotlivé složky přírody. Ilegální jízdy na terénních strojích v krajině (tzv. divoký motokros) mají neustále rostoucí tendenci; tento problém je modelově řešen především na území CHKO Beskydy, CHKO Jeseníky a CHKO Poodří. Zejména v chráněných krajinných oblastech a přírodních rezervacích je nutné při veškerých rekreačních aktivitách dodržovat určité povinnosti tak, aby nedocházelo k poškozování krajiny a přírody.

M nožství dolů, huť ve Vítkovicích či chemické závody na Ostravsku a Karvinsku vyžadovaly v dané době značné množství pracovních sil. Tak se typickým znakem růstu počtu obyvatelstva stalo přistěhovalectví. Příliv nových tváří do vznikajících průmyslových obcí a měst však měl i svou odvrácenou stranu — vystěhovalectví z blízkých i vzdálenějších území. Obyvatelstvo se koncentrovalo v průmyslových střediscích a současně se vylidňovalo blízké a pak i vzdálenější okolí. Z obcí zemědělského charakteru odcházeli mladí, obvykle svobodní lidé, kteří nacházeli nové domovy u šachet, hutí, chemiček, strojíren. Stavěly se pro ně nové dělnické kolonie.

Prudce rostlo obyvatelstvo soudních okresů Polská Ostrava a Moravská Ostrava, velmi dynamicky také okresů Bohumín a Fryštát. Toto teritorium představovalo formující se ostravsko-karvinskou průmyslovou oblast, která se zařadila k územím s největší koncentrací obyvatelstva v rakouské monarchii. I některé, původně malé vesničky díky tomu vzrostly natolik, že získaly na přelomu 19. a 20. století statut měst. Tři z nich vytvořily později spolu s městem Moravskou Ostravou a městečkem Polskou Ostravou jádro tzv. Velké Ostravy (Vítkovice, Přívoz a Mariánské Hory), ale rychle rostoucími lokalitami byly i vesnice v blízkosti města Fryštát, např. Karviná, Ráj, Staré Město, Darkov atd. Podobně prudký růst zažívala v té době také ves poněkud vzdálená od jádra průmyslové oblasti – Třinec. Z původně malé vesničky pod Beskydami se rozvojem železáren a stěhováním mnoha lidí za prací stala ještě před první světovou válkou lokalitou o téměř 4 000 obyvatelích. Navázání na ostravsko-karvinskou průmyslovou oblast tedy znamenalo značný populační růst také pro přilehlé soudní okresy Těšín a Klimkovice. Ve vzdálenějším okolí (okresy Opava, Bílovec, Příbor, Místek, Frýdek, Jablunkov, Skočov, Strumieň) už tak výrazný růst nenastal, přesto tam byl, protože populační přebytky mohly odcházet za prací do průmyslové oblasti. Hovoří se o tzv. širším populačním zázemí ostravsko-karvinské aglomerace.

Jistý populační růst se projevoval také v soudních okresech Bílsko, Nový Jičín, Krnov, Jeseník, Vrbno. V těchto případech nebyl důvodem ostravsko-karvinský průmysl a jeho nabídka práce, nýbrž vlastní hospodářský růst, především hlavních center těchto okresů. Města Bílsko, Nový Jičín a Krnov patřila k nejvýznamnějším textilním střediskům na Moravě a v rakouském Slezsku. Rovněž Jeseník nezaostával v textilní průmyslové výrobě a navíc se v jeho blízkosti rozvíjela významná lázeňská střediska (Gräfenberg, Lipová). Jinak však západní část rakouského Slezska představovala region s trvalým úbytkem obyvatelstva. Depopulační byly hlavně soudní okresy Javorník, Jindřichov, Osoblaha a Albrechtice. Nevelký přirozený přírůstek byl v těchto okresech odčerpáván dlouhodobým vystěhovalectvím mladých lidí v produktivním věku, kteří jako německojazyční obyvatelé odcházeli za prací do Dolních Rakous, zejména do Vídně.

Bylo příznačné, že jak zrychlení růstu obyvatelstva v průmyslové aglomeraci, tak i zpomalování až úbytky populací v severozápadní části rakouského Slezska se odehrávaly zejména v 80.–90. letech 19. století. Tehdy nastal hlavní rys viditelný v podoblastech Ostravsko – moravská část, Ostravsko – slezská část a těšínské Slezsko, tzn. relativní nárůst z cca 20–40 % na 100 % k roku 1921. V podoblasti Ostravsko – moravská část mezi lety 1880–1900 došlo k vzestupu o nebývalých 47 procentních bodů.

P rvní světová válka se v českém Slezsku a na severovýchodní Moravě projevila určitou stagnací populace. Neprošla tudy sice žádná fronta, takže přímé válečné ztráty představovali hlavně padlí vojáci, ale na konci dlouhého a vyčerpávajícího konfliktu se rozšířila epidemie španělské chřipky, která si vyžádala velké množství obětí. Ve Slezsku úmrtnost stoupla v letech 1919–1920 až na 19,9 ‰ a úmrtnost dětí ve věku do 5 let na 232,8 ‰. Dalším podstatným důvodem stagnace byl pokles porodnosti, který nastoupil již v druhém roce války 1915. Byl důsledkem deformace populační struktury způsobené odchodem mladých mužů na frontu, takže se snížila sňatečnost a v druhém sledu porodnost. Důležitou příčinou však byla také změna populačního chování obyvatelstva, která se projevila samovolným omezováním plodnosti. „Velká válka“ způsobila obrovský kulturní šok, jenž proměnil mentalitu lidí. Už neměli potřebu vytvářet vícečetné rodiny, ideálem se stala dvoudětná rodina. V českém Slezsku tak v důsledku těchto nepříznivých vlivů stoupl počet obyvatel mezi lety 1910 a 1921 nepodstatně (z 662 505 na 676 593, tzn. o 2 %). Jistý růst zaznamenaly progresivní průmyslové oblasti – Ostravsko a těšínské Slezsko (+1–10 %), ostatní mírný úbytek (-1–5 %). I v průmyslových regionech se však objevovaly rozdíly, např. v soudních okresech Moravská Ostrava a Fryštát nastal značný přírůstek (+12 041, resp. +10 191 obyvatel), ale třeba v okrese Slezská Ostrava se ukázal úbytek (-1709 obyvatel).

Mezi léty 1921–1930 se sice ve všech částech českého Slezska a severovýchodní Moravy projevil mírný populační růst, ale byl způsoben především prvními poválečnými lety, kdy krátkodobě stoupla porodnost jako kompenzace předchozího období (v letech 1920–1921 ve Slezsku činila dokonce 30,9 ‰). V dalších letech první republiky se již naplno ukázal dopad tzv. demografického přechodu – vědomé omezování plodnosti. Přes poměrně příznivé úmrtnostní poměry se tak počet obyvatel příliš nezvyšoval a ani imigrace nebyla významná. Ostravsko a těšínské Slezsko zažily růst o 11 %, ostatní regiony do 10 %, nejméně Hlučínsko (o 5 %).

Výrazný pokles počtu obyvatel nastal mezi lety 1930 a 1950 v důsledku druhé světové války a poválečného odsunu německého obyvatelstva. Na populaci českého Slezska a severovýchodní Moravy měly svůj dopad přímé válečné ztráty, protože většina území byla připojena k Německé říši a velké množství mužů muselo narukovat. Týkalo se to jak Němců, tak částečně slovanskojazyčného obyvatelstva z Hlučínska a Těšínska. V celém českém Slezsku poklesl v letech 1930–1950 počet obyvatel o 16,5 %, ale zatímco Ostravsko, Hlučínsko a těšínské Slezsko vykazovaly relativní úbytek jen o 1–3 %, Opavsko o 25 % a region Jeseníků dokonce o 60 %; v případě Jeseníků náležejících k Moravskoslezskému kraji klesl počet obyvatel ze 106 757 na 62 456, v případě Jeseníků – části Olomouckého kraje ze 70 092 na 37 881. Také moravská část Moravskoslezského kraje (MSK – ostatní) zaznamenala značný úbytek (o 19 %), protože do ní spadalo Novojičínsko a Šternbersko s poměrně velkou německou menšinou, jež byla rovněž vysídlena. Takže např. v soudním okrese Fulnek nastal úbytek o 27 %, v okrese Město Libavá dokonce o 51 %, ale v okrese Místek jen o 6 % a v okrese Frenštát p. R. byl stav obyvatelstva k roku 1950 téměř shodný se stavem z roku 1930 (relativní přírůstek 0,7 %). Na poklesu početnosti populace v průběhu války se rovněž podílelo židovské a romské obyvatelstvo. Židovské komunity byly soustředěny převážně do slezských měst, největší židovská náboženská obec existovala na území obcí moravské i slezské části širšího Ostravska. Nacisté vyhlásili tzv. konečné řešení židovské otázky a v jeho rámci uskutečnili genocidu. Židovské rodiny byly přemístěny zpravidla do ghetta v Terezíně a odtud do některého z koncentračních likvidačních táborů, často do Osvětimi. Tam končívali také Romové.

Po celé období komunistického režimu se nepodařilo dosídlit oblast Jeseníků, aby se počet obyvatel dostal alespoň na stav z roku 1921. Populace sice rostla, ale podílela se na tom především přirozená měna, protože od 50. let se v českých zemích díky antibiotikům rychle snižovala úmrtnost. Porodnost se také snižovala, ale v 70. letech nastal „populační boom“, který způsobil, že i v regionu Jeseníků znatelně vzrostl počet obyvatel (v oblasti dnešního Moravskoslezského kraje o 7 procentních bodů, v oblasti Olomouckého kraje o 4 procentní body). Přesto k roku 1991 činil stav populace v těchto dvou oblastech jen 78, resp. 66 % stavu z roku 1921. Ostatní oblasti českého Slezska a severovýchodní Moravy se vyvíjely podstatně příznivěji. Již v 50. letech v nich populace rostly, takže Opavsko a moravské části Moravskoslezského kraje se do roku 1961 dostaly téměř na stejný počet obyvatel, jaký měly v roce 1921, Hlučínsko, Ostravsko a těšínské Slezsko měly obyvatelstvo výrazně početnější. Stála za tím zejména značná imigrace mladých obyvatel v produktivním věku na Ostravsko a Karvinsko, kam je vábil dostatek práce v těžkém průmyslu a silná socialistická propaganda, která se snažila získat zaměstnance do hornictví, hutnictví, chemických podniků apod. Přestože se tento příliv na počátku 60. let zabrzdil, progresivní skladba populace způsobila další růst, a tak k roku 1980 činil relativní přírůstek ve srovnání s rokem 1921 na Hlučínsku 44 %, v moravské části Ostravska 45 %, na těšínském Slezsku 71 % a ve slezské části Ostravska dokonce 81 %. Nárůst nezaznamenala ani tak centra průmyslu, jako spíše oblasti kolem. Ve slezské části Ostravska vzrostla v 50. letech vůbec nejvíce populace soudního okresu Klimkovice (z 25 920 na 69 147, tzn. téměř 167 %), zatímco v bývalém soudním okresu Slezská Ostrava nastal úbytek o 13 %. Do okresu Klimkovice ovšem spadala lokalita snad s nejvýraznější socialistickou výstavbou na Ostravsku – Poruba, která byla v roce 1953 připojena k nově vzniklému okresu Ostrava-okolí. V téže době výrazně stoupl počet obyvatel okresu Český Těšín (o téměř 80 %), který čerpal nejen z blízkosti karvinských dolů, ale i z existence důležitého hutního gigantu Třineckých železáren na svém území.

N árůst obyvatel v předchozím období byl spojen především s procesy industrializace. Výše uvedený pokles je provázen procesy deindustrializce, tzn., že klesá význam průmyslu, snižuje se počet zaměstnaných osob v tomto sektoru. Někteří autoři (Musil, 2010) tento proces označují pojmem reindustrializace, tzn. přes snižující se počet zaměstnaných osob v průmyslovém sektoru, jeho význam přesto neklesá, pouze se transformuje a modernizuje včetně rozšiřování automatizace, robotizace.

Výše zmiňované procesy ovlivňují populační vývoj jednotlivých podoblastí. Nejsilněji se industrializace a deindustrializace projevuje v oblasti těšínského Slezska, kde byl od roku 1991 do roku 2019 největší pokles počtu obyvatel a to o 36 000. Tento pokles je i v dalších podoblastech s výjimkou oblasti Hlučínska, která vykazuje mírný nárůst počtu obyvatel. Z hlediska rozložení obyvatel na území, zde převládají procesy suburbanizace, tzn. stěhování do zázemí větších měst. Tato skutečnost se projevuje i pozitivním nárůstem obyvatel na Hlučínsku, způsobená především procesem přistěhováním obyvatel z Ostravy.

Vývoj počtu obyvatel na Jesenicku má obdobný charakter jak v podoblasti, která spadá pod Olomoucký kraj, tak i podoblasti, které spadají pod Moravskoslezský kraj. V Olomouckém kraji byl v roce 2019 téměř stejný počet obyvatel jako v roce 1950, to ukazuje, že proces snižování počtu obyvatel dopadá na tuto oblast intenzivněji než na oblast Bruntálska a Krnovska. Z hlediska spokojenosti obyvatel s kvalitou života na Jesenicku jsou mezi těmito podoblastmi rozdíly, spokojenější obyvatelé žijí na území Moravskoslezského kraje než na území Olomouckého kraje. Tato skutečnost ovlivňuje i stabilitu osídlení a ochotu obyvatel k odchodu z území.

Všechna města nad 10 000 obyvatel na území českého Slezska od roku 1991 do roku 2019 ztrácí obyvatelstvo, což je projevem heterogenizace obyvatel, tzn. roste nerovnoměrné rozmístění obyvatel v území. Pro obce na území českého Slezska je podstatná příslušnost k ostravské aglomeraci. Na obce, které spadají do ostravské aglomerace, má metropole primární vliv. V blízkém sousedství aglomerace jsou obce se sekundárním vlivem a na ostatní obce působí aglomerace nepřímo. Ostravská aglomerace patří mezi nejurbanizovanější prostory v rámci České republiky. Proces koncentrace obyvatelstva do zázemí Ostravy probíhal především v období 1869 až 1980. Nejsilnější koncentrace obyvatelstva byla v době první vlny industrializace, tedy mezi roky 1869 a 1950. Následně byl proces koncentrace slabší. V letech 1991 až 2011 se proces rozmístění obyvatel opět změnil. Deindustrializace a suburbanizace způsobila nový způsob formování území s největší koncentrací obyvatelstva (tj. Ostrava a její zázemí), tento proces je označován jako „decentralizovaná“ koncentrace (Hruška, 2012). Tento proces je nejintenzivnější u měst na území těšínského Slezska.

Od roku 1971 došlo v rámci České republiky k poklesu počtu obcí, přičemž nejmenší počet obcí byl v roce 1981. Další výrazné změny nastaly v roce 1991, kdy větší počet obcí vznikl odloučením se od větších měst. Obdobný vývoj byl samozřejmě i na území českého Slezska.

V ČR je největší počet obcí ve velikostní kategorii do 500 obyvatel, přičemž v této kategorii se území českého Slezska zcela odlišuje. Nejvíce jsou zastoupeny obce ve velikostní kategorii 1 000–2 999 obyvatel a v kategorii 500–999 obyvatel. Obě tyto kategorie dohromady tvoří 57 % všech obcí na území českého Slezska.

Na území českého Slezska je výrazná převaha obyvatel žijících ve městech nad 20 tis. obyvatel, jedná se o 63 % obyvatel. V rámci České republiky v těchto obcích žije jen 42 % obyvatel, na druhou stranu v malých obcích do 500 obyvatel žije 8 % populace. Na území českého Slezska v obcích do 500 obyvatel žije jen 1,8 % populace.

S ložení obyvatelstva podle pohlaví je studováno obvykle v úzkém sepětí s jeho věkovou skladbou, obojí pak názorně zachycuje tzv. věková pyramida. Podle zastoupení dětí (0–14 let) a seniorské skupiny (60+) se rozlišují populace progresivní s výrazným – více než dvoupětinovým – podílem dětí a malou částí starých lidí, typické pro dobu před nástupem tzv. demografického přechodu, populace stacionární s přibližně třetinou dětí a regresivní, s malou – maximálně pětinu zahrnující – skupinou dětí, ale s narůstající složkou starých lidí. S ní se setkáme u populací, které již dovršily demografický přechod. Podle výsledků sčítání v roce 1869 má věková pyramida populace rakouského Slezska ještě poměrně širokou základnu, naznačující značný podíl dětí, a celkem pravidelný tvar rovnoramenného trojúhelníku, jak je typické pro progresivní populace. Jen zřetelné zářezy u chlapců a dívek kolem 15. roku věku a zejména u mladých lidí obojího pohlaví ukazují drastický zásah a vysokou úmrtnost během tzv. hladových let v polovině 19. století (hlavně v letech 1847–1848 a 1855).

Průměrné hodnoty však skrývají stále zřetelnější místní rozdíly. Jestliže Ostravsko a Fryštátsko s rozvíjejícím se hornictvím a hutnictvím, Frýdecko a Bílsko s prosperující textilní výrobou zachovaly vysoký podíl dětí v populaci pohybující se v blízkosti 40 %, v západním Slezsku již v této době zřetelně klesal, např. na Bruntálsku, Jesenicku a Krnovsku zastoupení dětské skupiny jen mírně převyšovalo třetinu obyvatelstva. Nejnižší vůbec byl podíl dětí v hlavním městě rakouského Slezska – Opavě (jen 29,4 %), v němž naopak obyvatelé produktivního věku (15–59) převyšovali dvě třetiny přítomných (67,9 %). Tomu odpovídal i průměrný věk, který byl ve všech uvedených částech rakouského Slezska nejvyšší – překračoval 27 let – a byl přibližně o čtyři roky vyšší než na industrializovaném Fryštátsku a Ostravsku. Stále však šlo i v těchto částech regionu o relativně mladou populaci s poměrně nízkým podílem seniorské skupiny.

V průběhu dalších desetiletí se situace začala měnit a stále zřetelněji vystupoval rozdíl mezi strukturou obyvatelstva ekonomicky stagnující západní (opavské) části Slezska a jeho rozvíjejícího se východního (těšínského) dílu. Až do počátku 20. století jen zvolna klesající úroveň porodnosti nezpůsobila podstatné změny v zastoupení mladé generace, značné však byly rozdíly v podílech stařecké skupiny. Příčinou bylo i v důsledku vysoké emigrace mladších osob rychlé stárnutí populace severozápadní části rakouského Slezska, hlavně ve skupině žen, které nejtíživěji zasáhlo převážně německým obyvatelstvem obydlené Bruntálsko, Jesenicko a Krnovsko, ale postihlo celé opavské Slezsko, snad s výjimkou s průmyslovým Ostravskem spjatého Klimkovicka.

Vyšší podíly dětí zajišťoval především venkov, ve městech byly nižší, dominovala v nich především produktivní část populace. Ta dosáhla v roce 1910 ve statutárních městech Opavě a Bílsku již k 70% zastoupení, podobně tomu bylo i v Těšíně, Moravské Ostravě a Vítkovicích. Jestliže si celkově populace rakouského Slezska hlavně zásluhou těšínské části, zejména Fryštátska, ještě před první světovou válkou uchovala relativně značný podíl dětské složky a jen mírně se zvyšující díl seniorské skupiny, městská centra prokazovala, že jejich populace je již zasažena postupujícím demografickým přechodem a nastoupila cestu změny od progresivního ke stacionárnímu, to znamená stagnujícímu typu populace.

P rvní třetina 20. století byla ve vývoji obyvatelstva rakouského Slezska a severovýchodní Moravy spojena s dovršováním procesu demografického přechodu. Jeho typickým rysem bylo postupné nahrazování tradiční, umělými zásahy neregulované reprodukce, pro poslední století typickou intenzivní reprodukcí s omezeným počtem dětí v rodině. Tato skutečnost spolu s významnými politickými zvraty, zejména první a druhou světovou válkou, i s podmínkami hospodářského a sociálního, vývoje podstatně ovlivnila složení obyvatelstva podle věku a pohlaví. Dlouhodobé omezování plodnosti, migrační přesuny obyvatelstva, zhoršování věkové struktury vyvolaly vážnou hrozbu depopulace, kterou snahy ke zlepšení postavení mladých rodin počátkem 70. let jen dočasně zmírnily.

Významným zásahem v životě obyvatelstva byla první světová válka (1914–1918). S odchodem mladých mužů na bojiště poklesla sňatečnost a následně i porodnost, naproti tomu se zastavil dlouhodobý úbytek úmrtí. Malý počet narozených dětí se projevil hlubokým zářezem ve věkové pyramidě, válečné oběti se pak promítly v nižším zastoupení mužů ve věku 20–40 let.

Poválečný vzestup porodnosti byl jen krátkodobý a již v průběhu 20. let nastalo zřetelné snižování podílu dětí v průměru českého Slezska o tři procentní body. Při sčítání obyvatelstva v roce 1930 bylo zjištěno jejich dosud nejnižší zastoupení na Krnovsku a Opavsku – již méně než 24 %, naopak nejvyšší na Jablunkovsku a Hlučínsku (téměř 36 a 32 %).

Neblaze do vývoje obyvatelstva zasáhla hospodářská krize v první polovině 30. let. Špatné sociální poměry vedly k odkládání sňatků a brzy také ke značnému úbytku počtu narozených dětí, který se opět zobrazil zářezem ve věkové pyramidě. Postupně se zvyšoval věk dožití lidí, za dobu trvání první republiky přibližně o devět let, postupoval tak i proces stárnutí obyvatelstva.

Mnichovským diktátem v roce 1938 bylo území regionu roztříštěno a začleněno do různých státních útvarů. V rozdílu k vývoji za první světové války křivka porodnosti nyní mírně vzrůstala, situaci obyvatelstva ovlivnilo např. vystěhování a útěk Čechů z pohraničí při jeho záboru nacistickým Německem, odchod mladých mužů z této oblasti na fronty, holocaust Židů aj.; početnost ani složení obyvatelstva za války nelze přesněji určit. Po skončení války byl populační vývoj poznamenán především velkými migračními přesuny; nejvíce odsunem německého obyvatelstva, které napomáhalo k rozbití Československa. Nejcitelněji se projevil u osídlení západního Slezska – převážně německým obyvatelstvem osídleného Jesenicka, Bruntálska a Krnovska. Na dosidlování se podíleli hlavně mladí lidé, což příznivě ovlivnilo věkovou skladbu. Právě v této oblasti došlo ke značnému navýšení podílu dětí, při mnohem nižší hustotě obyvatel znovu dosáhl třetiny, zatímco starých osob tu nežila ani dvacetina. Ke zlepšení věkové skladby přispěla však i poměrně vysoká porodnost. Výsledkem byl i růst zastoupení dětí – v průměru populace českého Slezska o tři procentní body. Zobrazení složení obyvatelstva ve věkové pyramidě k roku 1960 názorně představuje všechny zásahy do přirozeného vývoje: počínající úbytek nejmladších dětí i v souvislosti s počátkem platnosti zákona o umělém přerušení těhotenství v roce 1957, vyšší podíl dětí kolem 10. roku věku jako výsledek poválečného růstu porodnosti, hluboký zářez kolem 25. roku v souvislosti s dopady hospodářské krize 30. let a další po 40. roku věku v důsledku první světové války.

V 60. letech se sice nadále snižovala kojenecká úmrtnost, ale zároveň poklesla plodnost žen. Výsledkem bylo zmenšení podílu dětí o čtyři procentní body. Nejcitelnější byl propad v západním Slezsku, např. na Bruntálsku dokonce o 8,4 procentního bodu. Naopak přibývalo seniorů, nejvíce na Místecku, Frýdecku a Jablunkovsku (již 11,4 %).

Propopulační opatření počátkem 70. let přispěla ke zlepšení života mladých rodin. Výsledkem byl značný, ale jen krátkodobý vzestup počtu narozených dětí (tzv. Husákovy děti). Podíl dětí v populaci naposled v zemském průměru mírně vzrostl na čtvrtinu, nezastavil se však dlouhodobý proces stárnutí. Nejvíce se projevilo na Frýdecku a Jablunkovsku (12 % seniorů) a v celé sousední moravské části. Cesta k regresivnímu typu populace se otevírala stále zřetelněji.

V ýše uvedené demografické procesy se projevují na celém území českého Slezska s různou intenzitou. V roce 1991 byl podíl dětské složky nad 20 % na celém sledovaném území. V následujících letech byl zvýšený podíl dětské složky především na Bruntálsku, ale odchodem většího množství obyvatel v produktivním věku způsobilo pokles porodnosti a následně snížení podílu dětské složky pod 15 % v roce 2019. Další oblasti se sníženým podílem dětské složky jsou okresy Jeseník a Karviná. Tyto procesy se projevují zároveň zvýšením podílu seniorů, který je největší v okresech Jeseník, Bruntál, Šumperk. Stárnutí populace a úbytek obyvatel přirozenou měnou patří mezi demografické jevy, se kterými se potýká nejen území českého Slezska, ale také celá Česká republika. Z této situace plyne zvyšující se podíl ekonomicky závislých lidí, kteří mají postupem věku vyšší nároky na systém důchodového pojištění, zdravotní a sociální péči, na bydlení a ostatní služby. Velkou intenzitu výše uvedených demografických procesů lze pozorovat i v Opolském Vojvodství (bývalá část pruského Slezska), se kterým území českého Slezska sousedí.

Při hodnocení procesu stárnutí lze dále pozorovat vyšší intenzitu stárnutí ve městech než v jejich zázemí. Tento proces dokládá dvě skutečnosti. Jednak lidé ve věku 25–35 let se stěhují s dětmi do zázemí měst. V druhém případě senioři ve městě se dožívají vyššího věku, z důvodu lepší dostupnosti všech služeb, méně fyzicky náročného životního stylu. Vlivem závislosti na sociálních kontaktech v okolí svého bydliště mají nízkou potřebu stěhovat se. Kvalitní životní prostředí je pro seniory nižší prioritou než naplňování svých každodenních potřeb a realizování svých sociálních kontaktů v okolí svého bydliště. Na základě sociologických výzkumů je zmapováno, že pro senior má vyšší atraktivitu bydlení v panelových domech s výtahem pro jejich bezbariérovost než u jiných skupin obyvatel. Další důležitou skutečností je množství smyslových podnětů, které seniorům město přináší. Je zajímavou pozorovanou skutečností, že senioři rádi bydlí v okolí rušnějších míst, kde pozorují okolní život, sledují projíždějící auta, vyhlížejí z oken, sedí před domy, oslovují kolemjdoucí, provádějí sociální kontrolu svého okolí, informují o pozorovaných situacích policii, starostu, rodinu, sousedy. Snaží se stále sdílet s okolní komunitou neustálý běh života.

Demografické procesy mají dlouhodobé dopady na společnost a jsou ovlivněny historickými událostmi v území. Věková struktura současného území českého Slezska je stále ovlivněna poválečným odsunem Němců, propopulační politikou po roce 1970 i změnou politického režimu po roce 1989. Věková pyramida zaznamenává tyto demografické vlny dle pohlaví. V roce 1991 je nejpočetnější věková kohorta ve věku 15 až 19 let, jedná se o děti, které se narodily mezi lety 1972–1976, tzn. Husákovy děti (částečně ovlivněno pronatalitní politikou KSČ). Tyto děti se narodily početné věkové kohortě narozené po válce, tzn., že v roce 1991 mají 40 – 44 let. V případě početné věkové kohorty Husákových dětí se již tato situace neopakovala, jelikož lidé po roce 1989 změnili své reprodukční chování, které vedlo ke snížení porodnosti.

Z hlediska počtu poměru pohlaví mužů a žen platí opakující se zákonitost, že se rodí vždy více chlapců než dívek, ale ženy se dožívají delšího věku. Při porovnání s věkovými kohortami jsou v území Slezska různé anomálie, např. na Osoblažsku je výrazně vyšší podíl mužů ve věku 15–64 let než žen. To je způsobeno nepříznivými životními podmínkami na venkově, kde lepší uplatnění nacházejí muži a ženy mají větší tendenci stěhovat se do měst. Tato situace dále ovlivňuje vývoj celého území. Osamělí muži zde často volí životní náplň trávením volného času společně po hospodách popíjením alkoholu. Rovněž věková struktura je narušena v menších obcích, kde je umístěn domov se seniory. Další anomálie se projevuje u měst s velkou bytovou výstavbou v 50. letech, kde z města tzv. mladých se stalo město seniorů (Havířov).

R ozmístění obyvatelstva podle jednotlivých vyznání bylo nerovnoměrné, souviselo s atraktivitou sídla, stupněm jeho industrializace, ale rovněž se specifiky historického vývoje. Nejmasověji byli zastoupeni katolíci, kteří žili na celém sledovaném území, včetně severovýchodní Moravy; v nejvyšší koncentraci se soustředili v západním Slezsku osídleném Němci i Čechy. Přes 99 % katolíků se nacházelo k roku 1869 v okresech Opava-venkov a Jeseník, o něco méně na Krnovsku, kde žila také početnější komunita luteránů v soudním okrese Albrechtice. Katolické bylo moravské Místecko, Novojicko, i v roce 1896 vydělené slezské Bílovecko a v roce 1901 Frýdecko. Ke katolickým okresům patřilo industrializované Fryštátsko s 8% společenstvím luteránů. Také ve statutárních městech Opavě a Frýdku tvořili katolíci většinu (92–94 %), doplněnou nízkým podílem protestantů, zato početnější přítomností Židů. Jedinečná skladba vznikla ve statutárním městě Bílsko, kde bylo nejméně katolíků, kteří představovali jen necelou polovinu populace s tendencí k růstu, 40 % protestantů a 12–16 % Židů.

Ve Slezsku směli protestanti bydlet již od vestfálského míru (1648). Evangelické farnosti byly soustředěny zejména v okresech Bílsko a Těšín, významné centrum představovalo město Těšín, kde podíl evangelíků vzrostl na počátku 20. století na 42 %. Až 46 % protestantů bylo přítomno v soudním okrese Jablunkov, přes 30 % na Frýdecku. Pásmo protestantského osídlení se táhlo dále v soudním okrese Skočov a Bílsko. Na Moravě žili tito věřící zejména v soudním okrese Fulnek a Nový Jičín. Židé byli v 16. století ze Slezska postupně vypovězeni, v rakouském Slezsku mohlo k roku 1752 pobývat 119 tolerovaných židovských rodin. K plnému rozvoji života docházelo od druhé poloviny 19. století. Vznikaly náboženské obce v Opavě, Krnově, Těšíně, Ostravě (pro moravské i slezské Židy z okolních sídel), obdobně ve Frýdku a Místku. Náboženské spolky byly ustaveny v Jeseníku, Vidnavě, Bruntále, Městě Albrechticích, Jablunkově, Příboře. Dlouhou kontinuitu dokládala náboženská obec v Osoblaze.

S první republikou byla spojena řada změn v postavení církví ve veřejném prostoru i v soukromí. Významně přibylo tzv. matrikových katolíků, nepraktikujících již víru, obdobné tendence se rozvinuly u vyznavačů judaismu. Ze škol zmizely kříže, výuka a její konec již nezačínaly a nekončily modlitbou. Podle tzv. malého školského zákona z roku 1922 byla na školách relativně povinná výuka náboženství u dětí, jejichž rodiče byli členy státem uznaných církví. K jisté liberalizaci došlo v oblasti manželského práva – nadále byly povoleny rozvod a rozluka manželství, vedle církevních sňatků se praktikovaly občanské. Katolická církev musela připustit pohřby žehem. Čeští protestanti v prosinci roku 1918 spojili augšpurské (luterské) s helvetským (kalvínským) vyznáním v jednu Českobratrskou církev evangelickou, která chtěla navázat na národní odkaz. Němečtí evangelíci vytvořili samostatnou Německou evangelickou církev v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v roce 1919 na bázi luterství. V důsledku posunu hranic vzrostly podíly evangelíků v tradičních centrech na české straně, zejména v soudním okrese Jablunkov a Český Těšín, ale také na Albrechticku, Krnovsku, Bohumínsku, Frýdecku, Fryštátsku, Vítkovsku. Na Jablunkovsku bylo více protestantů než katolíků. Moravské sbory zůstaly zachovány. Na sledovaném území se šířila nová Církev československá, jejímiž centry se stalo průmyslové Bohumínsko s téměř 10% zastoupením obyvatel, především však hornický soudní okres Slezská Ostrava, kde 27 % obyvatel bylo v této církvi, několik tisíc se nacházelo na Frýdecku, Fryštátsku, stovky na Příborsku, Opavsku, Klimkovicku, celkem přes 25 500 osob.

S první republikou byla spojena řada změn v postavení církví ve veřejném prostoru i v soukromí. Významně přibylo tzv. matrikových katolíků, nepraktikujících již víru, obdobné tendence se rozvinuly u vyznavačů judaismu. Ze škol zmizely kříže, výuka a její konec již nezačínaly a nekončily modlitbou. Podle tzv. malého školského zákona z roku 1922 byla na školách relativně povinná výuka náboženství u dětí, jejichž rodiče byli členy státem uznaných církví. K jisté liberalizaci došlo v oblasti manželského práva – nadále byly povoleny rozvod a rozluka manželství, vedle církevních sňatků se praktikovaly občanské. Katolická církev musela připustit pohřby žehem. Čeští protestanti v prosinci roku 1918 spojili augšpurské (luterské) s helvetským (kalvínským) vyznáním v jednu Českobratrskou církev evangelickou, která chtěla navázat na národní odkaz. Němečtí evangelíci vytvořili samostatnou Německou evangelickou církev v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v roce 1919 na bázi luterství. V důsledku posunu hranic vzrostly podíly evangelíků v tradičních centrech na české straně, zejména v soudním okrese Jablunkov a Český Těšín, ale také na Albrechticku, Krnovsku, Bohumínsku, Frýdecku, Fryštátsku, Vítkovsku. Na Jablunkovsku bylo více protestantů než katolíků. Moravské sbory zůstaly zachovány. Na sledovaném území se šířila nová Československá církev, jejímiž centry se stalo průmyslové Bohumínsko s téměř 10% zastoupením obyvatel, především však hornický soudní okres Slezská Ostrava, kde 27 % obyvatel bylo v této církvi, několik tisíc se nacházelo na Frýdecku, Fryštátsku, stovky na Příborsku, Opavsku, Klimkovicku, celkem přes 25 500 osob.

Největší koncentrace osob bez vyznání se utvořila v okresech Moravská a Slezská Ostrava (7–8 %), které představovaly epicentrum celé ostravsko-karvinské aglomerace; zde se nacházela řada institucí vzdělávacích, správních, kulturních a také tu bylo velké soustředění dělnictva. Kolem 2 % osob bez vyznání bylo přítomno na Bohumínsku, Českotěšínsku, Klimkovicku. Nejvýznamnějším střediskem židovství se stala Moravská Ostrava, kde fungovala třetí největší židovská náboženská obec v českých zemích, která organizovala řadu celostátních akcí, ale také světový sionistický kongres.

Po druhé světové válce se setkáváme s citelnými úbytky katolíků na celém území, nejvíce na Ostravsku a Karvinsku, kde katolickou víru vykázalo jen něco přes 70 % obyvatel. Nejkatoličtější zůstalo Hlučínsko s 98 % členů církve. Méně než 50 % katolíků se nacházelo tradičně na Českotěšínsku, které zůstalo hlavním centrem protestantů (47 %). Více evangelíků žilo též na Karvinsku (14 %), Novojicku (7,2 %), Vítkovsku (6,6 %), kolem 5 % evidovalo sčítání na Bruntálsku, Krnovsku, Jesenicku, Rýmařovsku, celkově došlo k výraznému úbytku protestantů (ze 123 866 na 88 829). Naopak nastal příliv nových členů do Církev československá, nejvíce jich bylo na Ostravsku (17,3 %), přes 7 % tvořili na Karvinsku, Jesenicku, Krnovsku, Bruntálsku, méně na Bílovecku. Překvapivě se snížily počty jedinců bez vyznání, snad v důsledku odsunu Němců a exterminace Židů, nicméně přes 5 % zůstalo na Ostravsku, kolem 3 % na Bílovecku a Krnovsku, ve všech ostatních správních celcích byli ateisté zastoupeni 1,2–2,5 %. Přibývalo členů jiných církví, např. pravoslavné. Z čísel statistiky nelze vyvodit, jak na této situaci „zapracoval“ nový režim spojený s únorovým převratem 1948 a vítězstvím komunistů, který byl rigidně ateistický.

J eden z procesů, který je velice diskutabilní, je tvrzení, že dochází ke snižování počtu věřících. Což lze doložit daty ze SLDB z let 1991–2011. Je nutno uvést, že uvedení náboženství byla dobrovolná otázka, kterou velké množství lidí nevyplnilo, jelikož tento údaj považují za ryze soukromou informaci, o kterou se nemají potřebu dělit s veřejností (v roce 2011 na tuto deklaratorní otázku neodpovědělo 44,7 % obyvatel ČR). Přesto je zřejmé, že území českého Slezska se vyznačuje vyšší religiozitou než průměrné české regiony, v roce 2011 bylo 28,4 % osob věřících, osob bez víry (bez vyznání) bylo 28,2 % a neodpovědělo 43,4 %. Z výše uvedených věřících osob bylo bez příslušností k církvi 35 % obyvatel českého Slezska.

Sociologické výzkumy dokládají, že v české společnosti v současnosti není tradiční víra v Boha příliš rozšířená. To však neznamená, že Češi jsou zcela ateisty, jak některé výzkumy při povrchní interpretaci dat tvrdí. Víra v nadpřirozeno a náboženské fenomény je v české společnosti běžná a zároveň dosti populární. Většina lidí nemá problém věřit ve schopnosti mystiků, věštců a léčitelů nebo v účinky amuletů a horoskopů. Lidé běžně věří, že někteří léčitelé mají léčitelské schopnosti od Boha a to necelých 50% dotazovaných reprezentujících dospělou populaci České republiky v rámci průzkumu ISSP z roku 2008 (Hamplová, 2010).

Římskokatolická církev je největší náboženskou organizací v České republice, která má dle SLDB v roce 2011 přes 1 mil. věřících. Druhá nejpočetnější je Českobratrská církev evangelická (51 858 lidí) a třetí Církev československá husitská (39 229). U všech těchto církví došlo k propadu od roku 1991, jedním z důvodu jsou u těchto tří církví i relativně starší členové. Naopak příznivější věkovou strukturu měly menší evangelické a charismatické církve (např. Jednota bratrská, Církev bratrská a Apoštolské církve), které zaznamenaly i nárůst počtu členů. Církve v rámci vykazovaní svých členů mají i výrazně odlišné údaje ve svých matrikách.



Přes identifikovaný pokles věřících, kteří formálně deklarovali institucionalizovanou, nebo neinstitucionalizovanou víru, reprezentativní sociologické průzkumy ukazují na relativní stabilizovaný trend ukazatel okolo 10% podílu respondentů, kteří chodí na bohoslužby nejméně jednou měsíčně od roku 1993 do roku 2008. Tento ukazatel je obecně považován za přesnější ukazatel religiozity, přes určité omezení, způsobené tím že, některé církve kladou menší důraz na návštěvu bohoslužeb. (Hamplová, 2010).

Přes výše uvedené interpretační problémy je vhodné zkoumat prostorové rozdíly na základě dat ze SLDB z roku 2011, kde na území českého Slezska byly identifikovány tyto skutečnosti:

Největší podíly osob bez víry jsou identifikovány na Jesenicku (v obou podoblastech to bylo nad 35 %) a na Ostravsku (32,6 %).

Největší koncentrace věřících je na území Hlučínska (47,1 %), Opavska (27,3 %) a těšínského Slezska (29,0 % věřících jsou především na území Jablunkovska), tyto oblasti se vyznačovaly nejvyšším podílem rodáků.

Největší podíl věřících římskokatolického vyznání je v obcích na Hlučínsku a Jablunkovsku (cca 70–90 %), v obcích na Opavsku a v moravském klínu se tento podíl pohybuje převážně mezi 50–70 %.

Výraznější podíl věřících, kteří se neidentifikují s žádnou církví, se koncentruje na Jesenicku (v některých obcích více než 40 %), v obcích na Ostravsku, Karvinsku a v moravském klíně se tento podíl pohybuje nejčastěji mezi 30–40 %.

Specifikem jsou věřící Slezské církve evangelické augsburského vyznání, kteří se koncentrují v rámci ČR téměř výhradně v obcích na Třinecku a Těšínsku, jejich podíl je zde zhruba mezi 10–40 %. Jedná se o největší luterskou církev v České republice. Sdružuje věřící české i polské národnosti.

P řesněji stanovit zastoupení jednotlivých národností v populaci rakouského Slezska a severovýchodní Moravy je do první světové války obtížné, protože teprve od roku 1880 se při sčítáních zjišťoval tzv. obcovací jazyk, který byl jen velmi nepřesným vyjádřením etnické příslušnosti. Rozuměl se jím jazyk užívaný při běžném styku na veřejnosti. Při zostřování národnostních konfliktů, velkém množství národnostně neuvědomělého obyvatelstva a častém nátlaku veřejné správy i zaměstnavatelů, aby byl zapsán německý jazyk, byly výsledky jen přibližné. V roce 1880 téměř 100% osídlení západoslezských okresů Jeseník, Bruntál a Krnov tvořila německá populace a tento stav zůstal zachován v celém sledovaném období. Opavsko (s výjimkou města Opavy), Bílovecko a Novojicko představovaly přechodové pásmo zhruba s polovinou obyvatel zapisujících němčinu a polovinou přihlášených k češtině. Na Místecku a Frýdecku včetně statutárního města Frýdek se více než čtyři pětiny obyvatel přihlásily k českému etniku. Obdobnou převahu polské populace pak zaznamenáváme na Těšínsku a Bílsku (kromě města Bílska).

Sledujeme-li vývoj v jednotlivých částech regionu, nejméně změn až do první světové války zjistíme v západním Slezsku, v okresech Jeseník, Bruntál a Krnov, kde se stabilně k jiné obcovací řeči než němčině hlásili pouze jednotlivci, a to nejčastěji na Krnovsku. Poněkud jiná byla situace na sousedním Opavsku, kde o několik procentních bodů zprvu převažovalo české obyvatelstvo nad německým, jehož podíl postupně mírně narůstal. Po vydělení Bílovecka jako samostatného politického okresu bylo zřejmé, že převahu české populace zajišťovala s dvoutřetinovým podílem tato část regionu. Jiná byla ovšem situace v hlavním městě rakouského Slezska – Opavě, sídle zemské správy, řady úřadů, škol a spolků, kde výraznou převahu měli Němci, jen přibližně každý desátý si zapsal český jazyk a dvacátý polštinu. V dalších sčítáních podíl přihlášených k německé obcovací řeči narůstal, k české se snižoval a k polské do první světové války téměř úplně zmizel.

Smíšený charakter mělo obyvatelstvo moravského okresu Nový Jičín. Mírnou převahu si až do války udržela německá populace, hlavně zásluhou německý jazyk zapisujícího obyvatelstva Fulnecka a měst (Nový Jičín, Fulnek), převážně české naproti tomu bylo Příborsko. Podíl zapisujících německý jazyk se sice mírně snižoval, ale po celé období převažovali (1880 poměr 57,1 % : 42,8 %; 1910 53,0 % : 46,8 %)

Nejvyšší zastoupení mělo české obyvatelstvo na Místecku (1880 = 88,7 %); zprvu sice podíl mírně klesal, ale vznik samostatného politického okresu Moravská Ostrava ukázal, že to bylo dáno vývojem v této nejvíce industrializované části regionu. Jestliže na Místecku se při předválečném sčítání k české obcovací řeči přihlásilo 93,2 % obyvatel, mnohem složitější byla situace na Moravskoostravsku, kde především v důsledku imigrace, ale též germanizace prováděné vedením některých závodů, např. Vítkovických železáren, téměř na dvě pětiny narostl podíl německého etnika a na více než desetinu i Poláků. Vedle Místecka nejsilnější pozici mělo české obyvatelstvo na Frýdecku. V soudním okrese Frýdek v roce 1880 jeho podíl dosáhl 97,5 %. Po vzniku samostatného politického okresu, jehož součástí se staly též imigrací silně zasažené hornické obce kolem tehdejší Polské (Slezské) Ostravy, českého obyvatelstva ubývalo ve prospěch Němců (1910 = 7 %) a hlavně Poláků (1910 = 14,8 %). Germanizace však nejvíce zasáhla statutární město Frýdek, kde se v roce 1880 ještě čtyři pětiny osob přihlásily k češtině a pouze necelá dvacetina k němčině, ale podíl Čechů po celou dobu klesal a před válkou bylo jejich zastoupení již jen dvoupětinové.

Na Fryštátsku zcela dominovalo slovanskojazyčné obyvatelstvo s více než polovičním podílem Poláků a více než třetinovým Čechů. Zejména na sklonku 19. století byla tato hornická oblast zasažena imigrací, především z Haliče, ale též posílením polského národního hnutí, takže polského obyvatelstva přibývalo až k dvoutřetinové většině před válkou, zatímco k češtině se již přihlásil pouze každý čtvrtý obyvatel.

Nejkomplikovanější byla národnostní skladba v okrese Těšín i vzhledem k národnostní nevyhraněnosti místního obyvatelstva. Při sčítání v roce 1880 více než poloviční převaha polského etnika (52,9 %) postupně narůstala až k tříčtvrtinovému podílu v roce 1910 (76,8 %), zvětšoval se i podíl Němců; přispívalo k tomu hnutí tzv. Šlonzáků vedené Josefem Koždoněm, spojující myšlenku slezské národnosti s příklonem k němectví. Úměrně s tím se snížil podíl Čechů (z 39,1 na pouhých 6,2 %), což však způsobilo hlavně vydělení soudního okresu Frýdek na počátku 20. století. Nejvyšší zastoupení polského etnika zjišťujeme v okrese Bílsko (v roce 1880 83,5 %), což bylo v protikladu ke statutárnímu městu Bílsku, které se po celou dobu prezentovalo jako německé město s relativně malou – pouze 15% – polskou menšinou.

Pro národnostní vývoj rakouského Slezska a jím sevřeného moravského klínu v posledních desetiletích 19. a na počátku 20. století je typická dominance německého etnika na západě a slovanského na východě s postupujícími značnými změnami v industrializované ostravsko–karvinské části.

Z e 427 000 osob, přítomných v zemských hranicích Těšínska při sčítání v roce 1910, užívalo 54,8 % polský, 27,1 % český a 18,1 % německý obcovací jazyk. V mapě jsou obce s převahou polského obcovacího jazyka vyznačeny modrou barvou, obce s převahou českého obcovacího jazyka zelenou a německého červenou. Podíly dalších jazyků v jednotlivých obcích zobrazuje šrafování, mapa je doplněna vysvětlující legendou. Vedle Těšínska zobrazuje i jazykovou situaci za jeho zemskými hranicemi, např. v okrese Moravská Ostrava.

Rakouské údaje o obcovacích jazycích z roku 1910 bychom neměli zaměňovat za údaje o skutečné národnostní orientaci sčítaných osob. Značná část tehdejších obyvatel Těšínska byla národnostně indiferentní. Měli bychom se například ptát, zda považovat za Poláky i početné příznivce slezského zemského hnutí (podíly příznivců hnutí na obyvatelstvu jednotlivých těšínských obcí jsou v mapě vyobrazeny v podobě žlutých výsečí v kruhových diagramech). Slezané většinou hovořili smíšeným těšínským dialektem s převahou polských jazykových prvků, a byli proto obvykle zapisováni mezi osoby užívající polský obcovací jazyk. Ale sami se přesto za Poláky nepovažovali. Zdůrazňovali, že jejich rody žijí v těšínské části Slezska často po celé generace. Skutečné Poláky spatřovali v zástupech nemajetných polských přistěhovalců, kteří před první světovou válkou přicházeli do industrializovaných těšínských obcí, v nichž nacházeli uplatnění v překotně otevíraných nových uhelných dolech, hutích a strojírnách.

Migrace nabyly dnes těžko představitelných rozměrů. Ze 427 tis. přítomných nemělo v původních zemských hranicích Těšínska v roce 1910 přiznanou domovskou příslušnost více než 101 tis. osob, tj. 27,3 %. Sčítání dávalo Slezanům za pravdu v tom, že mezi migranty skutečně převládali Poláci, přicházející většinou ze sousední Haliče. Ale na Těšínsko a zároveň do Moravské Ostravy a dalších severomoravských obcí směřovali také Češi, Slováci, Židé a v nemalém počtu i Němci. Rakouští statistici doložili teritoriální původ imigrantů podle převládajících obcovacích jazyků v domovských obcích, z nichž tito lidé pocházeli. Ve třech industrializovaných okresech, které byly před první světovou válkou migracemi zasaženy nejvíce (ve dvou slezských okresech Fryštát a Frýdek a v okrese Moravská Ostrava) žilo v roce 1910 již 332 tis. osob. Domovskou příslušnost zde ale neměla přiznanou ani polovina z nich. Původních, autochtonních obyvatel bylo v uvedených okresech jen 166 tis., tj. 49,9 %. Zato v haličských a slezských okresech s převažujícím polským obcovacím jazykem (např. Biała, Bochnia, Chrzanów, Wadowice a Wieliczka) mělo domovskou příslušnost 25,7 %, v moravských a slezských okresech s převažujícím českým obcovacím jazykem 12,9 % a konečně v moravských, slezských případně haličských okresech s převažujícím německým obcovacím jazykem 10,6 % přítomných osob.

Srovnání výsledků sčítání z roku 1910 s rokem 1880 naznačuje základní tendenci ve vývoji obyvatelstva Těšínska ve sledovaném období. Soustavný nárůst počtu obyvatel této korunní země byl z větší části způsoben přistěhovalectvím do industrializovaných obcí. To se projevilo v dramatickém zvýšení hustoty osídlení a zároveň v dramatických proměnách v sociální, ale i jazykové skladbě obyvatelstva Těšínska. Zatímco počet lidí užívajících na Těšínsku český obcovací jazyk klesal, počet těch, kteří užívali obcovací jazyk německý anebo polský, rostl. Příkladem mohou být výsledky za největší město kraje – Těšín. V roce 1880 zde žilo 12 294 osob, z nichž 49,6 % užívalo obcovací jazyk německý, 36,6 % polský a 13,9 % český. V roce 1910 to bylo již 21 850 osob, z nichž 60,7 užívalo obcovací jazyk německý, 31,3 % polský, ale již jen 6,5 % český.

Konference se memorandem německých stran nezabývala. Ačkoliv se v případě Těšínska jednalo de iure o české, resp. československé území, těšínští Poláci od konce roku 1918 usilovali o jeho připojení k polskému území. Na mírové konferenci v Paříži se pak dlouho jednalo o tom, kudy vést nové státní hranice ČSR s Polskem. Československá diplomacie argumentovala státoprávními, hospodářskými a zejména dopravními důvody. Zároveň se jí ale úspěšně podařilo zpochybnit polskou převážně etnografickou argumentaci, založenou na tvrzení o nesporné převaze polského obyvatelstva na většině těšínského území. Do Těšína dorazila z Paříže mezinárodní komise, jejímž úkolem bylo připravit podmínky pro místní lidové hlasování, plebiscit. Měl se konat v létě roku 1920. Polská vláda ale hlasování překvapivě odmítla, na řadu proto přišla mezinárodní arbitráž. 28. července 1920 rozdělila pařížská konference sporné území mezi Polsko a ČSR státními hranicemi, které platí podnes. Kromě Těšínska rozhodla mírová konference také o státních hranicích ČSR s Polskem v dalších dvou sporných pohraničních oblastech na severu Slovenska. Než mezinárodní komise opustila Těšín, 10. srpna 1920 slavnostně na těšínském náměstí předala správu nad přiznanými částmi Těšínska, Oravy a Spiše československým a polským úřadům.

N a pruském Hlučínsku se do roku 1920 nezavršilo utváření českého národa. V prostoru severního Těšínska a Moravskoostravska díky prudké industrializaci, jejímiž lídry se stali rakouští a pruští němečtí podnikatelé, docházelo k masivní germanizaci, čemuž napomáhala značná imigrace polských národnostně zcela neuvědomělých Haličanů. Po vzniku nástupnického Československa odešla část Poláků do nově vytvořené vlasti a český živel v některých mikroregionech byl posílen příchodem českých státních zaměstnanců. Nový stát ztratil polovinu Těšínska a získal zpět Hlučínsko. Československo se vyznačovalo značnou národní heterogenitou, přičemž menšinové československé zákonodárství zaručovalo přirozený vývoj všech etnik. Na rozdíl od statistické praxe mocnářství se zjišťovala národnost u sčítání obyvatelstva na základě uvádění mateřského jazyka. Pro Židy byla utvořena zvláštní kategorie židovské národnosti bez ohledu na mateřský jazyk. Rozlišovali se Židé, kteří se přihlásili k židovské národnosti a židé vyznavači judaismu (židovské náboženství). Určující byla tzv. československá národnost podle idey vzniklé v 19. století. Ta představovala jeden československý národ o dvou větvích (české a slovenské). Jednalo se o umělý konstrukt nutný pro uznání nového státu, např. v průběhu mírových jednání po skončení první světové války.

Při porovnání situace v závěru existence Rakouska-Uherska (sčítání 1910) s poměry v novém státě (cenzus 1921) docházíme ke zjištění, že v českém Slezsku vzrůstalo početní zastoupení Němců, Čechů i Poláků s převahou Němců (46 %), Češi a Poláci měli téměř shodné podíly (Češi 28 %, Poláci 26 %). První republika změnila dominanci – československou národnost si zapsalo při sčítání 48,4 % obyvatelstva, Němců ubylo početně málo, zato jejich podíl klesl na 39,1 %. Největší změna se udála v případě Poláků, mezi nimiž byla také řada Haličanů, kteří se přihlásili k nové národnosti, mnozí odešli do vlasti, jiní nezískali novou státní příslušnost a byli evidováni jako cizinci, což ve svém úhrnu vedlo k citelnému úbytku a vzniku menšiny zastoupené jen 11,8 % osob. Necelé jedno procento vyjadřovalo ostatní národnosti. Židé se stali převážně jen městským obyvatelstvem s tendencí migrovat do velkoměst a odcházet do ciziny. K městům s větší židovskou komunitou náležely Český Těšín, Nový Bohumín, Fryštát, Moravská Ostrava.

Zůstala zachována dlouhodobá, staletí trvající, převaha Němců na západě Slezska, kde činila až 97,8 % obyvatelstva, Češi tvořili 1,6% podíl (okresy Jeseník, Bruntál, Krnov). Na Opavsku trvala mírná převaha německého etnika nad českým (51,2 % Němci, 48,6 % Češi). Ve všech dalších slezských okresech a na severovýchodní Moravě převažovalo české obyvatelstvo, německá menšina tvořila podíl pohybující se od 5,3 % na Frýdecku po 31,7 % na Bílovecku. Poláci byli soustředěni na Českotěšínsku. Největší koncentrace se udržela v okrese Český Těšín, kde představovali většinu, jinde jen různě početnou menšinu. V malých počtech byli také přítomni Rusové a Bělorusové, Maďaři a Slováci. Do roku 1930 vzrostl počet i podíl československé národnosti, německá zůstala početně nezměněna, u polské nastal mírný vzrůst.

V průběhu druhé světové války došlo ke značné germanizaci obyvatelstva, vysidlování, realizovala se genocida Židů a Romů. Dopady na Slezsko byly ničivější ve srovnání s Čechami a Moravou. Po válce byl kompromisně vyřešen problém německých státních příslušníků (za války se muži stali vojáky wehrmachtu) na Hlučínsku a držitelů tzv. volkslisty na Těšínsku. Poválečný odsun Němců vedl k rozvratu stávající národnostní skladby regionu, západní Slezsko bylo postupně osidlováno Čechy z vnitrozemí. V rámci tzv. socialistické industrializace zesílila, zvláště na Ostravsko a Karvinsko, imigrace Slováků a Romů. Sčítání obyvatelstva v roce 1950 registrovalo nejhlubší a nejzásadnější strukturální proměnu národních a jazykových poměrů v ČSR vůbec. Podíl české populace ve Slezsku vzrostl na 86,3 %, německé obyvatelstvo se zredukovalo v důsledku odsunu na 1,1 %. Polské etnikum zaznamenalo citelný pokles na 7,9 %. Novým, sílícím elementem se stalo dynamické přistěhovalectví Slováků, kteří představovali menšinu o velikosti 30 000 osob..



Změna politického režimu po roce 1989 se ne příliš šťastně promítla do sčítací praxe státu, který zavedl v cenzu z roku 1991 nové rubriky – moravskou a slezskou národnost. Došlo také k administrativně-správním úpravám, které znemožňují komparaci menších územních celků a obyvatelstva v nich žijícího. Lze proto uvést jen základní vývojové trendy. Nadále docházelo k růstu české populace až na téměř 90% podíl, polská menšina se početně i podílově redukovala na 3,2 %, naopak docházelo k vcelku dynamickému růstu zastoupení Slováků (5,2 %). Německá minorita téměř zmizela, byla tvořena necelým půl procentem obyvatelstva, jiné národnosti se na celku podílely 1,5 %.

P řed rokem 1869 nebyla ještě migrace do rakouského Slezska a na severovýchod Moravy příliš silná, přesto se už projevily hlavní oblasti přistěhovalectví – politické okresy Fryštát a Místek. V okrese Fryštát přicházeli pozvolna pracovníci do rozvíjejících se uhelných dolů kolem Polské Ostravy, popř. na Karvinsku, a v okrese Místek do průmyslové oblasti formující se kolem města Moravská Ostrava. Vychází-li se z domovské příslušnosti vykazované při sčítáních lidu, většina imigrantů pocházela samozřejmě ze Slezska (v případě okresu Fryštát) a Moravy (v případě okresu Místek), ale pobývali zde také lidé z okolních zemí a v obou okresech tvořili 15 % obyvatel. V okrese Fryštát představovali v roce 1869 největší podíl přistěhovalci z Moravy (téměř 44 %), ovšem dalších 32 % imigrantů z regionů mimo Slezsko pocházelo z německých zemí, zhruba 11 % z Čech a zatím jen necelých 8 % z Haliče. Bylo to dáno do jisté míry blízkostí některých území, např. pruského Slezska. Početně se však nejednalo o vysoké množství lidí. Oněch 44 % přistěhovalců z Moravy v okrese Fryštát představovalo celkem 2228 osob, z německých zemí (pravděpodobně hlavně pruského Slezska) jich bylo 1625.

V ostatních okresech nepřesahovalo zastoupení osob z jiných zemí 10% hranici a většinou se jednalo o přistěhovalce ze sousedních zemí. I třeba v okrese Bruntál zcela převažovali imigranti z Moravy (téměř 72 %), se kterou Bruntálsko přímo sousedilo. V okresech Jeseník a Krnov naopak převažovali přistěhovalci z německých zemí (hlavně pruského Slezska). V okrese Bílsko měli z „cizinců“ zase největší zastoupení lidé s domovskou příslušností do Haliče (61,1 %). Probíhal zkrátka přirozený přeshraniční pohyb, což bylo o to snazší, že v případě Moravy a Slezska se jednalo spíše o formální hranici. Trochu jiná situace panovala ve městech, zvláště v tak důležitém městě, jako bylo centrum rakouského Slezska – Opava. Obyvatelé s domovskou příslušností mimo Slezsko v ní tvořili dokonce většinu (54 %). Pocházeli opět nejčastěji z Moravy a německých zemí. Kromě různých obchodníků, řemeslníků apod. přicházeli do Opavy ve značném počtu administrativní pracovníci.

Do roku 1880 se situace ještě příliš nezměnila, ačkoliv do dolů a hutí na Karvinsku a Ostravsku začali už ve větší míře přicházet lidé z Haliče. Nepřevažovali sice nad imigranty ze Slezska a Moravy, ale v okrese Fryštát už jich bylo 2771 (lidí s domovskou příslušností do Haliče) a v okrese Místek 2255. Obrovský příliv haličských imigrantů do těžkého průmyslu zde nastal především v 80. a 90. letech 19. století, což se samozřejmě velmi projevilo na zastoupení lidí s cizí domovskou příslušností. K roku 1900 už existoval politický okres Moravská Ostrava a v něm pobývalo 23 217 osob s domovským právem do Haliče, což bylo více než osob s domovským právem do Slezska (20 413), přestože Slezsko s okresem Moravská Ostrava nejen přímo sousedilo, ale okres byl doslova vklíněn do slezského území. Okres Moravská Ostrava byl tehdy územím s největším zastoupením obyvatel ze zemí mimo Moravu (59 %). Neznamená to, že by všichni byli přistěhovalci. Děti imigrantů totiž získávaly domovské právo po svých rodičích. Přesto ani města Bílsko, Frýdek a Opava neměla takové podíly „cizinců“, Opava dokonce jen 28 %. Jediným okresem, který mohl s přimhouřením oka konkurovat, byl Fryštát, v němž se vyskytovalo 33 % obyvatel, kteří přiznali domovské právo do některé ze zemí mimo Slezsko (44 694 osob), z čehož 29 329 pocházelo z Haliče (65,6 %), jen 8168 z Moravy (18,3 %).

Moravská Ostrava a Fryštát byly okresy s obrovským přistěhovalectvím. Žádný z dalších politických okresů rakouského Slezska a severovýchodní Moravy se jim v tomto nemohl ani v nejmenším rovnat. Naopak velkou část z nich v tomto období postihovalo spíše vystěhovalectví. Týkalo se to hlavně německojazyčných okresů Jeseník, Bruntál a Krnov, odkud odcházeli především mladí muži v produktivním věku do Dolních Rakous, zvláště do Vídně. Průmyslová oblast Ostravska a Karvinska je tolik nelákala, tam se stěhovali spíše lidé z podhůří Beskyd. Stále více lidí využívalo také kyvadlové migrace, tzn. dojížděli za prací do průmyslových závodů ze svých stálých domovů mimo jádro průmyslové oblasti. To se však dělo až se zlepšující se dopravní situací, zejména se zřizováním železničních tratí.



Přistěhovalectví z Haliče vyvrcholilo na počátku 20. století (zhruba v roce 1902), a pak se příliv zastavil. Obyvatelstvo se stabilizovalo a pozvolna i Haličané získávali domovské právo do lokalit, v nichž se usadili. Počty obyvatel s domovskou příslušností do této země tedy již do první světové války příliš nestouply, spíše stagnovaly. Nejvíce jich žilo v okrese Moravská Ostrava (23 418), dále v nově vytvořeném okrese Frýdek (20 071), kam byly připojeny významné důlní lokality Ostravska (Polská Ostrava, Michálkovice atd.), méně již v okrese Fryštát (15 456), přesto to bylo více než třeba v okrese Bílsko (7394), který s Haličí přímo sousedil. Pokud se počty osob s haličskou příslušností zvyšovaly, pak spíše porodností – rozením nových dětí s domovskými právy do Haliče po otcích.

S ložení obyvatel dle národností a formování národnostních menšin na území českého Slezska je spjato především s procesy mezinárodní migrace, které vhodně interpretuje níže uvedený model řetězové migrace zaměřený na vnitřní dynamiku historických migračních procesů. Model klade důraz na neformální sociální sítě (vztahy, komunikaci) mezi imigranty a původními obyvateli, ale zohledňuje i vztahy imigranta a hostitelské společnosti, tzn., jak je společností přijímán, velký vliv na tuto skutečnost má vzájemná podobnost kulturních a sociálních hodnot. Model vychází z předpokladu, že počáteční impuls dlouhodobého migračního procesu, resp. usazování migrantů, je dán především pracovní migrací mladých lidí, jejichž hlavním motivem je vytvoření si úspor na území, kde je vyšší mzda, popř. lepší pracovní příležitosti. Tyto úspory chtějí po návratu domů využít k zlepšení svých životních podmínek. Po určité době se část migrantů vrací, ale ostatní se usazují v hostitelské zemi natrvalo. Tento proces popisují Castles a Miller (1993) pomocí níže uvedeného čtyřstupňového modelu:

1. dočasná pracovní migrace mladých pracovníků a trvající orientace na domovskou zemi;
2. prodlužování pobytu a rozvoj sítí vzájemných vztahů a vazeb založených na společné spřízněnosti nebo společné oblasti původu a potřeba vzájemné pomoci v novém prostředí;
3. opětovné spojování rodin, rostoucí vědomí dlouhodobého usazení, rostoucí orientace směrem k hostitelské zemi a vznik národnostních skupin s jejich vlastními institucemi (sdruženími, obchody, kavárnami);
4. stálé usazení, které závisí na vládní politice a chování populace přijímající země, vede buď k zaručení legálního statutu a občanství, nebo k vyloučení a k formování trvalých národnostních menšin.

Na území českého Slezska bylo identifikováno několik procesů tvorby národnostních menšin, např. formovaní polské menšiny. V současnosti lze obdobné procesy identifikovat v přístupu Vietnamců a Ukrajinců. Dále jsou zde menšiny, které odešly ze země původu z důvodu válek a konfliktů v domovské zemi, např. Řekové po občanské válce v letech 1948–1949 se usídlili především na Jesenicku. Arméni odešli v roce 1988–1994 během válečného konfliktu s Ázerbajdžánem a směřovali i na Ostravsko, tyto údaje se ale v SLDB neprojevují. Ačkoliv v roce 2011 tradiční národnostní menšiny (polské, slovenské, německé) vykázaly v SLDB pokles, přesto byl identifikován růst počtu osob hlásících se ke konkrétní národnosti. Jedním z důvodů byly zvyšující se počty dlouhodobě či trvale pobývajících cizinců na území České republiky. Za deset let vzrostly zejména počty osob s národností ukrajinskou a vietnamskou.

Od roku 1991 do roku 2011 na území sledovaných okresů zcela převažuje česká národnost, viz níže uvedená tabulka. V letech 2001–2011 byla přímo v zákoně zakotvena dobrovolnost této otázky, což ovlivnilo interpretaci výsledků, rovněž byla v těchto šetřeních možnost uvést dvě národnosti. Lze identifikovat, že pokračuje dlouhodobý trend poklesu počtu tradičních národnostních menšin, ale je zde vliv neuvedení národnosti, proto nelze jednoznačně stanovit, zda se tento proces zrychlil nebo fakticky pokračuje zhruba stejným tempem. U slovenské národnosti došlo k významnějšímu poklesu po vzniku samostatných republik. Řada osob se slovenskou národností zvolila slovenské státní občanství a návrat do samostatné Slovenské republiky, jiní Slováci si zvolili českou národnost a zůstali v České republice. V roce 1991 byl vyšší podíl (11,2 %) slezské národnosti identifikován v okrese Opava, následně došlo k jeho snížení na 2,5–2,8 %. Slezská národnost u ostatních okresů se pohybuje v letech 2001–2011 pod 1 %. Nutno podotknout že v průběhu jednotlivých SLDB, dochází k nárůstu podílu odpovědí neuvedeno, který je u jednotlivých okresů v roce 2011 v intervalu 20 až 28,3 %. Pokud se podíváme na rozložení tohoto neuvedeného podílu dle obcí, je překvapivě vysoké zastoupení podílu neuvedeno (až nad 33,5 %) v obcích na Jesenicku, z toho je možné dovozovat buď neochotu obyvatel tento údaj vyplnit, nebo nižší příslušnost k národní identitě. Pokles tradičních menšin na území českého Slezska je potvrzen i na základě sociologického průzkumu realizovaného v roce 2018, který zmapoval nižší potřeby mladé generace identifikovat se s národní příslušností, projevil se vliv globalizace společnosti, který se projevil u respondentů uváděním evropské identity.

P říchod cizinců na území českého Slezska je spjatý s procesy mezinárodní migrace. Pro teorie modernizace je migrace prostředkem k přesunu přebytku pracovní síly z převážně zemědělských ekonomik do průmyslově-městského sektoru a je podmíněna ekonomickým růstem. Pracovní migrace (z důvodu hledání vyšší mzdy) je přesunem z prostorů, kde je přebytek volné pracovní síly, do prostorů, kde je nedostatek pracovních sil, čili z venkova do měst a jejich okolí. V současné době se jedná především o dočasnou i trvalou migraci za prací občanů Slovenska a Polska. Dalším faktorem ovlivňujícím příchod cizinců jsou přímé zahraniční investice nadnárodních společností (např. výstavba závodu na výrobu automobilu jihokorejskou společností Hyundai v Nošovicích vedla ke zvýšení počtu Korejců v území). V území českého Slezska je relativně vyšší podíl průmyslových podniků, vlastněných zahraničními společnostmi. V současnosti zahraniční migrace nemá zásadní dopady na strukturu osídlení území českého Slezska.

Cizinci mohou pobývat na území přechodně nebo trvale. Pobývají-li zde přechodně, pak takto činí bez víza, na základě víza (krátkodobého, dlouhodobého, diplomatického, zvláštního), na základě povolení k přechodnému pobytu, případně na základě výjezdového příkazu. Má-li cizinec trvalý pobyt na území ČR, je na něj pohlíženo jako na státního občana ČR, tzn., že od něj není vyžadováno povolení k zaměstnání a není při výběru zaměstnání jiným způsobem omezován. Výjimku tvoří povolání, u kterých je dle platných právních předpisů ČR požadováno státní občanství. Dále viz zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky v platném znění.

Zobrazená data sleduje Ředitelství služby cizinecké policie ČR prostřednictvím statistik cizinců s povoleným pobytem na území ČR na úrovni okresů (tj. cizinců s trvalým pobytem na základě víza nad 90 dní, není zde zahrnut počet cizinců s platným azylem).

V roce 1996 bylo na území sledovaných okresů 23 102 cizinců. Na konci roku 2019 došlo k nárůstu na 29 760 cizinců, kde z hlediska národností převažovali občané Slovenské republiky (9 742). Další početnou skupinou byli občané Polska (5739) a třetí nejpočetnější skupinou byli Vietnamci (4 473). Nárůst cizinců byl způsoben ekonomickým růstem především na území okresu Ostrava-město. V roce 1996 byl podíl Ostravy na všech sledovaných okresech 35 % stejně jako v okrese Karviná, ale v roce 2019 vzrostl podíl Ostravy na 41 %, podíl okresu Karviná klesl na 24 %. Pokles počtu cizinců v okrese Karviná byl způsoben především uzavíráním dolů, které zaměstnávaly ve větší míře polské horníky. Počet cizinců rostl i v okrese Frýdek-Místek, což bylo způsobeno především výstavbou automobilového závodu v Nošovicích. Údaje nezobrazují každodenní přejezdy přeshraničních pracovníků (tzv. pendlerů), kteří dojíždějí do podniků na území českého Slezska. Kupříkladu pravidelně jezdí autobus s polskými pracovníky do Husqvarna Manufacturing CZ s. r. o., která je ve Vrbně pod Pradědem. Jedná se o bývalé lisovny plastických hmot, které koupila švédská firma.

Důležitou částí cizinců jsou také osoby s vysokou kvalifikací (vědci, výzkumníci pracující na vysokých školách a výzkumných ústavech, doktorandi), management zahraničních společností. Studenti vysokých a středních škol. Rodiny a děti cizinců pracujících na území českého Slezska. Z výše uvedených důvodů jsou zřizovány mateřské, základní a střední školy s anglickou výukou především v Ostravě a vysokoškolské výukové programy v angličtině.

J esenicko. Celá oblast má pro svůj charakter nízkou hustotu zalidnění. Residenční funkce území je velmi slabá a jedná se především o bydlení v rodinných domech s výjimkou měst Bruntál, Jeseník, Krnov, Rýmařov, Vrbno pod Pradědem. V území nedochází k výraznému růstu residenčních ani komerčních ploch. Obyvatelstvo žijící v této oblasti má výrazný podíl alochtonní složky (tj. podíl osob, kteří se zde nenarodili), která indikuje nestabilitu osídlení, a tím i určitou slabší vazbu k prostředí. Jedná se o oblast s nízkým podílem dětské složky, ale i s nízkým podílem počtu seniorů, který je ovlivněn nižší nadějí na dožití (především u žen, ale také u mužů). V oblasti je rovněž vyšší výskyt sociálních a ekonomických rizik, která jsou dána nižší mírou ekonomické aktivity obyvatelstva, zvýšenou mírou nezaměstnanosti, snižováním pracovních míst v území a vyšší mírou počtu rozvedených.

Opavsko. Autochtonní složka obyvatel je v oblasti nerovnoměrně zastoupena, vyšší je ve městě Opava a v obcích Těškovice, Větřkovice, Písek, Skřipov, Březová, Pustějov. Oblast má průměrnou hustotu zalidnění a průměrnou residenční funkci území. Jedná se o oblast s nižším podílem dětské složky, ale na druhou stranu vysokým podílem počtu seniorů. Dochází zde k mírnému růstu ploch pro bydlení a komerčních ploch.

Hlučínsko. Autochtonní složka je zde v celé oblasti vysoká. Oblast má vyšší hustotu zalidnění, která je zesilována migrací a doprovázena nárůstem residenčních ploch. Residenční funkce území roste, i když obyvatelé bydlí v převážné většině v rodinných domech. Obyvatelstvo žijící v této oblasti má výrazný podíl autochtonní složky, která ukazuje na stabilitu osídlení. Jedná se o tzv. Prajzsko, tzn. obyvatelstvo má v sobě obtištěn německý, respektive pruský model chování. Tento model chování se projevuje větší pracovní aktivitou, větší religiozitou a konzervativností obyvatel, velkou aktivitou při úpravě vlastních i veřejných ploch a prostranství (silná vazba k půdě). Tato oblast je charakteristická dodržováním kulturních tradic. V jižní části oblasti (Ludgeřovice, Markvartovice a Hlučín) je znatelný suburbanizační proces, kam se stěhuje obyvatelstvo z Ostravy. Lze tedy předpokládat stále se zvyšující migrační příliv obyvatelstva do celého území, což způsobí tlak na výstavbu nových rodinných domů a v souvislosti s tím také posílení residenčního potenciálu oblasti.

Těšínského Slezsko. Autochtonní složka obyvatel má v území rozdílné zastoupení. Západní část oblasti dosahuje nižších hodnot autochtonní složky z důvodu intenzivní migrace především z Ostravy. Celá oblast má vysokou hustotu zalidnění s výjimkou jižní části oblasti, kde jsou podhorské obce. Na území Třinecka, Jablunkovska, Frýdecko-Místecka rostou residenční plochy. Více než polovina obyvatelstva v oblasti Třinecka, Těšínska, Jablunkovska je autochtonní, existuje u nich poměrně významný vztah k území, který se projevuje mnoha sociokulturními a sportovními aktivitami v území. Území měst Karviná, Orlová vykazují zvýšený vyšší výskyt sociálních, bezpečnostních a ekonomických rizik, které zesilují nestabilitu osídlení. Další ukazatel nestability lze pozorovat i ve vyšší míře počtu rozvedených osob.

Ostravsko. Obyvatelstvo žijící v této oblasti má mírně vyšší podíl autochtonní složky. Celá oblast má vysokou residenční funkci, která je dána i vysokou hustotou zalidnění. Východní část oblasti od řeky Ostravice a Odry je ovlivněná rozvolněnou slezskou zástavbou, způsobenou rozdílnými stavební řády, které byly odlišné pro moravskou a pro slezskou část oblasti Ostravska. Moravský stavební řád z roku 1894 podporoval kompaktní výstavbu v intravilánu obce a na druhou stranu ve Slezsku platil stavební řád z roku 1883 č. 26, který umožňoval rozvolněnou zástavbu, tzv. slezská zástavba. Tato nekompaktní zástavba je v současnosti zahušťována a dochází k růstu residenčních ploch.

Z migračního chování obyvatelstva lze do jisté míry odvodit ekonomický vývoj v regionu. Zároveň podle ekonomického vývoje města a jeho okolí lze odvozovat i migrační přitažlivost města v rámci rozsáhlejšího geografického prostoru.

Zde se zaměříme pouze na vnitrostátní migraci. Od roku 2001 do konce roku 2019 území českého Slezska ztratilo necelých 50 tisíc obyvatel a migrace tvořila 61% této ztráty (průměrná roční migrační ztráta byla 1451 obyvatel). Největší migrační ztráty byly po roce 2008, kdy území zasáhla celosvětová recese (extrémní roční migrační ztráta byla 2060 obyvatel v roce 2009 a dále 2861 obyvatel v roce 2010 v území českého Slezska). Od roku 2018 jsou migrační ztráty jen pod 1000 obyvatel.

Ostatní migrační procesy, které se odehrávaly v území českého Slezska, byly směřovány především do zázemí velkých měst s kvalitním životním prostředím, což se projevilo nárůstem počtu obyvatel SO ORP Kravaře, Hlučín, Frýdlant, Frýdek-Místek, Třinec. Největší relativní odliv obyvatel byl z SO ORP Orlová, dále pak SO ORP Jeseník, Bruntál, Karviná, Havířov, Kopřivnice. Výše uvedené oblasti zahrnují dva typy území s migračními ztrátami. Jednak oblasti postižené restrukturalizací průmyslu (respektive to jsou zázemí, která slouží pro bydlení osob pracujících v tomto průmyslu) SO ORP Orlová, Havířov, Karviná, Kopřivnice. V druhém případě jde o podhorské oblasti především SO ORP Jeseník a Bruntál.

Pro zachycení procesů suburbnizace je potřeba znázornit migrační procesy na úrovni obcí. Specifickou oblastí s nárůstem obyvatelstva je severní část ostravsko-karvinského revíru, tvořená obcemi Dolní Lutyně, Dětmarovice a Petrovice u Karviné, které nabízejí relativně příjemné bydlení v rozvolněné krajině. Další specifickou oblastí jsou Horní Bludovice, které výrazně pozitivně vyrovnávají negativní trend v SO ORP Havířov. Výraznější migrační proud lze spatřit i v jižním směru v rámci moravského klínu, především na jih od Frýdku-Místku do obcí Palkovice, Baška, Staré Město, které jsou dobře dopravně dostupné. Následně jsou migračně atraktivní obce v SO ORP Frýdlant nad Ostravicí, a to především obec Frýdlant nad Ostravicí, Ostravice, Čeladná, Kunčice pod Ondřejníkem a v SO ORP Frenštát pod Radhoštěm obec Trojanovice. V SO ORP Nový Jičín se pak jedná o obec Starý Jičín, v SO ORP Opava obec Hradec nad Moravicí. SOP ORP Třinec má výrazný nárůst počtu obyvatel migrací především v oblasti Vendryně a Komorní Lhotky, kde je lokalizován domov pro seniory, který tento nárůst může pozitivně ovlivňovat.

Při vyhodnocení migračních proudů z Ostravy lze identifikovat rozdílné tendence. Nárůst obyvatel směřujících do malých obcí není až tak významný. Významnější migrační proudy jsou především v zázemí Ostravy, kde je výrazná i dominance východního směru, tzn. nárůst obyvatelstva migrací v obci Šenov, Petřvald, Rychvald a Vratimov. Jedná se především o zahušťování rozvolněné slezské zástavby. Výrazný nárůst obyvatel je v obci Klimkovice, Vřesina a Velká Polom. V tomto případě se jedná o stěhování vyšších příjmových vrstev obyvatel, což se projevuje i vyšší cenou pozemku pro výstavbu rodinných domků. Obdobný proces je v obcích především Ludgeřovice, Krmelín a Brušperk. Tyto trendy ukazují, že dochází k nárůstu sídel především ve velikostní kategorii do 10 000 obyvatel, jak už bylo uvedeno v kapitole 4.1 Celkový počet obyvatel.

Pro vyhodnocení procesu migrace byla vytvořena následující typologie oblastí na území českého Slezska a moravského klínu, která zohledňuje jak krátkodobý, tak i dlouhodobý vývoj migrace, resp. migračního salda, a rovněž zohledňuje také důvody migrace vyplývající z podmíněnosti daného území:

A – migračně ziskové oblasti
- moravský klín, dobře dopravně dostupný do aglomerace - dobře dostupná oblast do Ostravy (v okolí Ostravy především severní a západní směr)

B – oblasti s relativně stabilním vývojem migrace obyvatelstva

C – oblasti s migračními ztrátami
- jedná se o silně urbanizované oblasti postižené restrukturalizací s velkými migračními ztrátami
- vnitřní i vnější periferie kraje postižené odlivem obyvatelstva z důvodu nedostatku pracovních příležitostí.

P řirozený přírůstek na území českého Slezska mezi lety 2001–2019 byl záporný, s výjimkou roku 2007 a 2008 se jednalo o přirozený úbytek. Od roku 2010 se pohybuje v intervalu -1000 až -1500 obyvatel ročně. Podobný negativní vývoj přirozeného přírůstku má vedle území českého Slezska i sousední Opolské a Slezské vojvodství. U Opolského vojvodství to představuje roční průměrné úbytky ve výši 1 200 obyvatel za posledních 10 let, u Slezského vojvodství to znamená roční úbytky na úrovni 4 300 obyvatel. Pokud chceme porovnat různě populačně veliké regiony, tak tento přírůstek vztáhneme na každých tisíc obyvatel regionu, tímto je vytvořen ukazatel hrubé míry přirozeného přírůstku v promilích. V roce 2017 má Opolské vojvodství roční hrubou míru přirozeného přírůstku -1,8 ‰ a Slezské vojvodství má -1,4 ‰, území české Slezska -1,5 ‰, ale v roce 2019 už české Slezsko dosahuje hodnoty -1,7 ‰. Pokles celkového počtu obyvatel od roku 2001–2019 na území českého Slezska z 39 % ovlivňoval přirozený úbytek. Zbývající část ovlivňovala migrace respektive negativní hodnota migračního salda.

Vývoj přirozeného přírůstku posuzujeme za období od roku 2001 do roku 2019. Je zřejmé, že v tomto dlouhodobém pohledu se regiony vývojem přirozeného přírůstku seskupily do dvou skupin. Jedna skupina je tvořena SO ORP s pozitivním přirozeným přírůstkem, zde spadá SO ORP Kopřivnice, Frýdek-Místek, Nový Jičín, Kravaře a Český Těšín. Z toho na území českého Slezska se nachází pouze SO ORP Kravaře a Český Těšín, částečně Frýdek-Místek. Roční průměr hrubé míry přirozeného přírůstku se tak pohybuje od roku 2001 do roku 2019 u těchto SO ORP v intervalu od 0,1 ‰ do 1,3 ‰. Jedná se především o území s vysokým podílem osob, které se nově přistěhovaly z velkých měst. Zároveň jsou tyto oblasti dopravně dobře dostupné, což je důležité z hlediska každodenního dojezdu za prací.

Druhou skupinu tvoří ostatní SO ORP, které mají negativní přirozený přírůstek, respektive úbytek. Nejvyšší hodnoty přirozeného úbytku jsou v SO ORP Ostrava a Karviná, který se průměrně pohybuje kolem hodnot -9 ‰ až -12 ‰. Dokonce v roce 2018 hodnoty u SO ORP Karviná dosáhly -18 ‰. Na Karvinsku se ke konci sledovaného období rodí méně dětí a rovněž je tam vyšší úmrtnost. Mladí lidé z regionu odcházejí a zakládají rodiny v oblastech s vyšší kvalitou životního prostředí a s dostupnější prací. Podobná situace je v SO ORP Orlová. V případě SO ORP Krnov negativní hodnoty přirozeného přírůstku jsou způsobené špatnou dostupností práce.

Prvním faktorem, který má vliv na přirozený přírůstek, je počet narozených dětí, který je ovlivněn podílem žen ve fertilním věku, ale také oddalováním věku ženy při narození prvního dítěte, kdy klesá i pravděpodobnost narození dalšího dítěte. Konkrétně na Bruntálsku, kde se v minulosti rodilo hodně dětí z důvodu dlouhodobého negativního migračního salda, které bylo způsobeno především odchodem mladé generace, klesl počet narozených dětí a celé území se dostává do negativního přirozeného přírůstku.

Druhým faktorem, který má vliv na přirozený přírůstek, je celková úmrtnost obyvatel v jednotlivých regionech. V pásu bývalých socialistických států od pobaltských republik až k Černému moři je vyšší než ve zbývající části EU. Naopak nejnižší celková úmrtnost obou pohlaví byla zjištěna na většině území ve Francii, Itálii, Španělsku a jihu Velké Británie a Švédska. Celková standardizovaná míra úmrtnosti (tj. očištěna od vlivu věku) je na území českého Slezska mírně vyšší, než je průměr EU 28. Nejčastější příčinou úmrtí pro obě pohlaví byla kardiovaskulární onemocnění, následovaná zhoubnými nádory (ZN), nemocemi respiračního systému, nádory plic (ZN průdušnic, průdušek a plic dle MKN-10) a poslední z nejčastějších příčin úmrtí byly chronické nemoci dolních cest dýchacích.

J ejich příčiny tkvěly v rakouském případě v neschopnosti předbřeznového režimu nalézt adekvátní řešení neodkladných problémů spjatých s poddanstvím a patrimoniálním systémem správy, s národně emancipačními snahami jednotlivých národů, se všeobecnou nespokojeností s policejním státem a s cenzurou a s hospodářskou transformací (industrializací) ztíženou pauperismem a neúrodami v zemědělství. Tvrdý dopad měla ve Slezsku, zejména na podhorské a horské oblasti, neúroda v letech 1845–1847. Z Morávky i z Jablunkovska máme zprávy o strašné bídě, hladu a velké úmrtnosti.

V druhém červnovém týdnu roku 1848 proběhly volby do říšského sněmu ve Vídni, jehož hlavním úkolem bylo připravit ústavu a regulovat národnostní, společenské a ekonomické poměry. Volební právo měli rakouští státní občané mužského pohlaví, kteří dosáhli alespoň 24 let věku a bydleli nejméně šest měsíců ve volebním obvodu. Nevolili dělníci pracující za denní či týdenní mzdu. Volby byly nepřímé – jednotlivé obce zvolily volitele, kteří pak odjeli do centra volebního obvodu a zvolili poslance. Ve Slezsku existovalo devět venkovských volebních obvodů, každý s asi 50 000 obyvateli, a opavský městský volební obvod. Šest volebních obvodů bylo v Opavském kraji a čtyři v Těšínském kraji. Oprávněných voličů bylo celkem 45 885, tj. téměř desetina obyvatelstva. Mezi zvolenými voliteli byli ve venkovských volebních obvodech nejvíce zastoupeni rolníci, zahradníci, domkáři, dědiční rychtáři a řemeslníci, v Opavě obchodníci, řemeslníci, příslušníci svobodných povolání a úředníci. Jeden ze zvolených poslanců, student práv Hans Kudlich z Úvalna, podal na říšském sněmu ve Vídni návrh na zrušení roboty a poddanství. Zákon o zrušení roboty a poddanství za náhradu byl následně vydán 7. září 1848.

Právě robotní a poddanská otázka byla nejdůležitější pro venkov, tedy pro naprostou většinu tehdejší populace. V Zemském archivu v Opavě se dochovaly stížnosti a požadavky 21 slezských obcí (a důkazy o existenci stížností ze tří dalších obcí a tří měst) posílané od dubna do července slezskému veřejnému konventu (zemskému sněmu) – označeno na mapě. Pravděpodobně je to pouze část materiálu, který konvent obdržel. Venkované žádali odstranění roboty, peněžních i naturálních platů a dávek, platů na domestikální fond, desátku, stěžovali si na škody páchané panskou zvěří na jejich polích a na tíživé laudemium (poplatek placený při převodu půdy a nemovitostí).

Národnostní situace v rakouském Slezsku byla taková, že Češi představovali početně i politickým vlivem nejslabší ze tří zemských národností. Slovanské obyvatelstvo žijící ve střední a východní části rakouského Slezska bylo většinou národnostně nevyhraněné a rozhodující podíl na jeho nacionální profilaci měla agitace. Polská agitace na Těšínsku byla v roce 1848 mnohem aktivnější než česká, totéž platí i pro roli Poláků ze Slezska na Slovanském sjezdu. Představitelé české inteligence na Těšínsku spíš podporovali myšlenku slovanské solidarity, kdežto reprezentanti polského tábora už více zdůrazňovali polský národní program. Němci přicházeli do revoluce 1848 lépe politicky připraveni, přispělo k tomu mj. opavské prostředí. V Opavě bylo pronikání myšlenek německého nacionalismu spjato s kontakty s Vídní a značnou fluktuací inteligence (úředníci, učitelé, juristé atd.).

Rok 1848 představuje vlastně konec možností pro rakouské Slezanství – lidé se víc a víc rozdělovali na Němce, Čechy, Poláky. Na Těšínsku začali Ludwik Klucki, Andrzej Ciencała a Paweł Stalmach vydávat v květnu 1848 Tygodnik Cieszyński. V českém duchu působili soudní a advokátní praktikant Jan Kozánek v Opavě a profesor evangelického gymnázia Arnošt Plucar v Těšíně. Na pražské státoprávní požadavky (spojení zemí Koruny české pod centrální úřady v Praze) nesouhlasně reagovali opavští Němci, kteří kvůli tomu vyslali počátkem dubna 1848 do Vídně deputaci vedenou Franzem Heinem. Jestliže Němci nesouhlasili s obnovením Koruny české, Češi pro změnu odmítali začlenění českých zemí do velkoněmeckého projektu a odmítali se zúčastnit jednání frankfurtského parlamentu. Ve Slezsku však, na rozdíl od Čech a Moravy, proběhly volby do Frankfurtu ve všech sedmi volebních obvodech. Zřejmě nejznámějšími slezskými poslanci ve Frankfurtu byli Lichnovský, Kalchberg, Demel a Kudlich. Felich Lichnovský z Voštic měl majetky v rakouském (Hradec nad Moravicí) i pruském Slezsku, do Frankfurtu byl zvolen za pruský volební obvod Ratiboř.

Bývalý profesor státovědy na Tereziánské rytířské akademii Josef von Kalchberg byl správcem statků Karla Ludvíka Rakousko-Těšínského a vychovatelem Karlových synů. Těšínský advokát (a pozdější těšínský starosta a zemský a říšský poslanec) Johann Demel von Elswehr patřil k pilířům německého liberálního tábora na Těšínsku. Josef Hermann Kudlich (rovněž pozdější zemský a říšský poslanec) byl starším bratrem Hanse Kudlicha. Do frankfurtského parlamentu byl nakonec zvolen i jeden Čech, ovšem z Hlučínska nacházejícího se v pruském Slezsku. Byl jím hlučínský kaplan Cyprian Lelek. Postupnou eliminací jednotlivých revolučních ohnisek (Praha, Vídeň, severní Itálie, Uhry) byla nakonec revoluce v habsburských zemích potlačena (podobně jako revoluce v německých zemích), rakouský říšský sněm i frankfurtský parlament byly rozehnány. V habsburských zemích však revoluce přinesla podstatné výdobytky – zrušení roboty a poddanství a zavedení obecní samosprávy. Pro Slezsko přinesla revoluce ještě jeden podstatný aspekt – oddělení od Moravy a tím opětovný zisk statusu samostatné korunní země (ten Slezsko ztratilo za vlády Josefa II.).

S lezský veřejný konvent (jak se tehdy zemský sněm jmenoval) zvolený v červnu 1848 měl po devíti zástupcích velkostatku, měst a poddanských obcí. V červenci 1848 byl po doplňovacích volbách rozšířen na 16 zástupců pro každou ze tří uvedených skupin. Jeho činnost skončila Silvestrovskými patenty v roce 1851.

Zemský sněm od roku 1861 sestával z biskupa vratislavského, devíti poslanců velkostatkářské kurie, 10 poslanců za městskou kurii, dvou poslanců za opavskou obchodní a živnostenskou komoru a devíti poslanců za kurii venkovských obcí. Velkostatkářský volební obvod byl pouze jeden pro celé Slezsko, volilo se v Opavě.

V kurii měst a v kurii venkovských obcí volili muži, kteří splňovali tzv. daňový cenzus, tj. pokud platili přímé daně ve výši minimálně 10 zl. ročně. V roce 1897 byl daňový cenzus snížen na polovinu, tj. na 5 zl. přímých daní ročně. Vedle daňových voličů měli v kuriích měst a venkovských obcí volební právo, bez ohledu na platbu daní, tzv. inteligenční voliči, tj. duchovní, dvorští, státní a zemští úředníci a úředníci veřejných fondů, pensionovaní důstojníci, sloužící i pensionovaní vojáci bez důstojnické hodnosti, majitelé doktorského titulu získaného na tuzemské univerzitě a učitelé. Volby ve venkovské kurii byly nejprve nepřímé (voliči volili volitele, a až volitelé volili poslance), od roku 1897 přímé.

V říšské radě mělo malé rakouské Slezsko nízké zastoupení – od roku 1861 to bylo šest poslanců z celkových 343, od roku 1873 10 poslanců z 353, od roku 1897 12 poslanců ze 425 a od roku 1907 15 poslanců z 516. Volební systém doznal větších změn než v případě zemského sněmu. V letech 1861–1873 neprobíhaly samostatné volby, nýbrž poslance říšské rady vybíral ze svých řad zemský sněm – dva poslance delegoval velkostatkářský obvod, jednoho poslance město Opava a opavská obchodní a živnostenská komora, jednoho poslance města mimo Opavu a dva poslance venkovské obvody.

Od roku 1873, kdy už se volilo a ne delegovalo, volil tři poslance velkostatkářský obvod (který byl, stejně jako u zemských voleb, jediný pro celé Slezsko), jednoho poslance Opava plus opavská obchodní a živnostenská komora, po jednom poslanci tři městské volební obvody a po jednom poslanci tři venkovské volební obvody sdružující vždy několik soudních okresů. Hlas každého voliče „nevážil“ stejně, systém upřednostňoval bohatší a vzdělanější vrstvy. Například v roce 1885 připadali tři poslanci kurie velkostatku na pouhých 53 voličů, v kurii měst to bylo na stejný počet poslanců 7 879 voličů a v kurii venkovských obcí 22 008 (prostřednictvím 1 025 volitelů). I uvnitř jednotlivých kurií byly rozdíly – v městské kurii volilo jednoho poslance opavského obvodu 1 242 voličů, kdežto jednoho poslance těšínského obvodu 3 012 voličů, ve venkovské kurii připadlo na volební obvod bruntálský 5 506 voličů, kdežto na těšínský 9 823 voličů.

Badeniho volební reformou přibyly Slezsku v roce 1897 pro volby do říšské rady dva nové mandáty a tedy dva nové volební obvody v nově zřízené páté všeobecné kurii, v níž volili všichni zletilí muži s rakouským státním občanstvím bez ohledu na odváděné daně. K 32 833 voličům, kteří měli toho roku volební právo v kurii velkostatku nebo kurii měst nebo kurii venkovských obcí, přibylo dalších 77 939 voličů, kteří však delegovali pouze dva poslance.

Volební právo v kurii měst a v kurii venkovských obcí bylo až do roku 1907, stejně jako u zemských voleb, vázáno na daňový cenzus, původně ve výši 10 zl., a od voleb 1885 byl snížen na 5 zl. a od voleb 1897 na 4 zl. V roce 1907 bylo pro volby do říšské rady zavedeno všeobecné, tajné, přímé a rovné volební právo pro muže. Oprávněných voličů bylo celkem 126 668 z 634 800 obyvatel. Kuriový systém byl tedy zrušen. Slezsko bylo rozděleno na šest volebních obvodů městských a devět volebních obvodů venkovských. Ani po zrušení kuriového systému nevážil hlas každého voliče stejně. Například opavský městský volební obvod měl 4 498 voličů, kdežto radvanický městský obvod 14 154.

V rakouském Slezsku zcela dominovali političtí zástupci německojazyčných vrstev, mnohem slabší zástupci Čechů a Poláků přešli v těšínském Slezsku od vzájemné spolupráce 80. let 19. století založené na postupu proti privilegovanému postavení německých elit přes vzájemnou rivalitu na přelomu století až k tvrdému antagonismu v posledních předválečných letech.

Významnější zastoupení než na slezském zemském sněmu měli zástupci Čechů a Poláků od zavedení všeobecného volebního práva na říšské radě, což je logické vzhledem k jejich nižšímu zastoupení ve středních a vyšších vrstvách – říšská rada měla od roku 1907 méně honorační, tj. méně elitářský charakter. V roce 1907 byli ve Slezsku do říšské rady zvoleni, vedle devíti německých poslanců, tři Češi (sociální demokrat – centralista Petr Cingr, sociální demokrat-autonomista Čeněk Pospíšil a staročech Karel Rolsberg) a 3 tři Poláci (sociální demokraté Tadeusz Reger a Ryszard Paweł Kunicki a katolický kněz Józef Londzin za Svaz polských katolíků).

Z českých poslanců zemského sněmu je nutno uvést faráře z Opavska Antonína Grudu, spoluzakladatele Matice opavské; Věnceslava Hrubého, právníka působícího ve státních službách v Těšíně a v Opavě a vydavatele prvních českých novin na Těšínsku od roku 1894; a prvního českého advokáta v Opavě a důležitého činovníka Matice opavské Františka Stratila. Významnými polskými zástupci byli skočovský učitel a zakladatel hnutí šlonzakovců Josef Koždoň, těšínský advokát Jan Michejda (představitel evangelíků) a katolický katecheta na těšínském gymnáziu Ignacy Świeży.

T y se konaly v Československu v letech 1920, 1925, 1929 a 1935. V důsledku mnohaletých sporů o státní hranice se v roce 1920 nekonaly parlamentní volby na části Těšínska začleněné do ČSR v červenci 1920 (soudní okresy Český Těšín, Jablunkov, Frýdek, Fryštát, Bohumín a Slezská Ostrava); nekonaly se ani v soudním (a politickém) okrese Hlučín, jehož území bylo připojeno k ČSR v únoru 1920. Vedle hospodářského postavení a s ním souvisejícího sociálního rozvrstvení a pochopitelně vedle vnitropolitické a mezinárodně politické situace měla na výsledky voleb vliv národnostní skladba obyvatelstva (převaha občanů německé národnosti v severozápadní části Slezska a Poláků v řadě obcí na Těšínsku).

Výsledky parlamentních voleb ve Slezsku do Poslanecké sněmovny Národního shromáždění ČSR obsahují některé zvláštnosti ve srovnání s výsledky parlamentních voleb v jiných oblastech českých zemí. Jednou z příčin těchto odlišností je hospodářský charakter jednotlivých okresů, což se projevilo v silných pozicích stran, které vystupovaly jako dělnické v okresech ostravské průmyslové oblasti (KSČ, ČSSD); v okresech se silným zastoupením nebo převahou německého obyvatelstva na Jesenicku, Krnovsku, Bruntálsku to byla DSAP (ve 20. letech), případně ve stejné době a ve stejných okresech i DNSAP. KSČ často dominovala v okresech a městech uhelného revíru, nezanedbatelné pozice měla i na Frýdecku a v soudních okresech Český Těšín a Jablunkov s početným zastoupením obyvatelstva polské národnosti.

Agrární strany: česká (REP) byla slabší než v průměru českých zemí; relativně nejvíce sympatizantů nalezla v soudních okresech Frýdek, Opava, Klimkovice a Bílovec, poněkud méně v okresech Vítkov a Český Těšín. Německý svaz zemědělců (BdL), který byl z německých aktivistických stran v ČSR nejsilnější, neměl ve Slezsku tradici, ve 20. letech se uplatnil v soudních okresech Albrechtice, Osoblaha a Jindřichov.

Národně a nacionálně orientované strany české byly mnohem slabší než v celostátním měřítku. Českoslovenští národní socialisté (ČSNS) byli nejsilnější v soudním okrese Opava, částečně i Klimkovice, v polovině 30. let v době růstu národnostního napětí se prosadili i v některých městech uhelného revíru, na Českotěšínsku a Jablunkovsku.

Národní demokraté (ČND) a ani jimi v roce 1935 inspirované Národní sjednocení zpravidla nezískali více než 5 % hlasů v soudních okresech, relativně nejúspěšnější byli v soudním okrese Fryštát v roce 1935 (6,27 %) a také hlavně ve 30. letech ve městech a větších obcích uhelného revíru (Karviná, Orlová, Petřvald aj.). Ostatní české strany byly ve volbách vcelku neúspěšné, lidovci (ČSL) zpravidla nezískávali ve většině okresů více než 6 % hlasů, nejsilnější byli v roce 1935 v soudních okresech Opava (necelých 15 %), Klimkovice (téměř 17 %) a Frýdek (necelých 13 %).

Německé strany se dělily na aktivistické (spolupracující s vládnoucím režimem) a negativistické (nespolupracující, směřující k rozbití ČSR). Negativistické strany (DNP, DNSAP) v parlamentních volbách v dubnu 1920, v nichž vystupovaly v koalici, získaly více než polovinu všech hlasů v řadě okresů hornatého Jesenicka, Krnovska a Bruntálska, méně již na Opavsku a Bílovecku. Po zastavení činnosti, respektive po rozpuštění těchto stran v roce 1933, dominovala v parlamentních volbách v květnu 1935 ve všech okresech s početní převahou německého obyvatelstva Henleinova SdP, dokonce i v okrese Hlučín, v němž převažovalo české obyvatelstvo, SdP získala 64,35 % ze všech odevzdaných hlasů. Z německých tzv. aktivistických stran byla v uvedených volbách nejsilnější sociální demokracie (DSAP), která získala nejvíce hlasů v okresech Vrbno (30,83 %) a Bruntál (21,83 %), po ní následovala křesťansko-sociální strana (DCV), ta měla více než 20 % jen v okrese Cukmantl (Zlaté Hory, 26,01 %). Němečtí agrárníci byli nejsilnější na Osoblažsku (16,13 %). Komunistická strana Československa se nikde v okresech a obcích s převahou německého obyvatelstva významněji neprosadila.

Polské strany vystupovaly většinou v koalici, v roce 1935 vstoupily dokonce do autonomistického bloku, v němž měly hlavní slovo nejsilnější slovenské strany. Tato koalice získala v soudním okrese Český Těšín téměř 35 % a v soudním okrese Jablunkov téměř 57 % hlasů.

Jako základní územní jednotky z hlediska posouzení volebních výsledků byly vybrány statistické údaje o soudních okresech a obcích s více než 5000 obyvatel, což umožňuje i srovnání z hlediska slezského regionu nebo i českých zemí. Z hlediska celostátního srovnání můžeme např. zjistit, že v roce 1935 byla Henleinova SdP ze všech soudních okresů v českých zemích nejsilnější ve slezském soudním okrese Frývaldov, nebo že ze všech obcí v českých zemích s více než 5000 obyvatel získala KSČ největší procento hlasů v obci Lazy v letech 1929 a 1935.

J ednalo se o správní sídla vrchnostenské správy a regionální centra obchodu, služeb a řemeslné výroby orientované na lokální trhy. V těchto městech, obdobně jako na venkově, zcela absentovala moderní infrastruktura: voda se odebírala ze studní popř. říčních toků, veřejný prostor nebyl v nočních hodinách osvětlen, absentovala systematická výstavba komunikací se zpevněným povrchem. Výstavba a případné rozšíření města probíhalo neregulovaně. Pokud byl prostor městského katastru zastavěn, přesunula se výstavba na předměstí, jako např. v Těšíně.

Revoluční léta 1848/49 znamenala významný zlom v životě měst, která provizorním obecním zákonem nabyla samosprávu (1862 zákon o obcích). Zahájen byl proces slučování městských jader s předměstími [Opava, Těšín atd., proces funkčního slučování měst s okolními obcemi pokračoval po celé 20. století (Slezská Ostrava, Karviná, Bohumín, Třinec)]. V polovině 19. století překročilo počet 10 000 obyvatel jen město Opava, které se v důsledku správních změn stalo hlavním městem Vévodství Horní a Dolní Slezsko, což podnítilo jeho urbánní rozvoj v následujících desetiletích. Nárůst obyvatelstva měst se pokládá jeden za jeden z ukazatelů urbanizace; ten v regionu probíhal již v první polovině 19. století a zintenzivnil souběžným působením migrací a demografického přechodu v druhé polovině 19. století. V lokalitách s koncentrací těžkého průmyslu se vytvářela v blízkosti tradičních správních center, jako např. Fryštát, průmyslová města, tj. např. Karviná. Dynamický rozvoj se na sklonku monarchie týkal dalších průmyslových měst, tj. Polská Ostrava, Frýdek, Krnov. Jiná maloměsta ve svém vývoji stagnovala. Počet obyvatel na sklonku monarchie nebyl atributem moderního města, tím byla moderní infrastruktura a rozvinutý kulturní život. Vodovodní a kanalizační síť byla vybudována ve správních centrech, tj. Opavě, Frýdku, Těšíně, Bohumíně, Krnově, Bruntále. Nebyla samozřejmostí pro všechna maloměsta. Plynárny distribuující svítiplyn do veřejné sítě existovaly v Opavě (1859), Krnově (1866) a Těšíně (1882). Nejstarší elektrárna byla vybudována ve Frýdku (1890-91); do konce monarchie byly ještě zprovozněny městské elektrárny v Polské Ostravě (1895), Krnově (1903), Opavě (1904) a Těšíně (1911). Výstavba elektrárny byla zpravidla spojena s provozováním tramvajové dopravy v lokalitě.

Válečné události 20. století měly rovněž dopad na vývoj slezských měst, tj. např. rozdělení Těšína v roce 1920 na Cieszyn a Český Těšín. S odsunem německého obyvatelstva po roce 1945 se prohloubila depopulace měst v západní části regionu (Jesenicko), která i přes poválečnou osídlovací politiku trvá v důsledku stagnujícího ekonomického vývoje regionu do současnosti. Do roku 1989 se intenzivně budovala sídlištní zástavba v rámci měst průmyslové aglomerace, např. Orlová-Lutyně, Karviná-Ráj. Vlivem poddolování a intenzivní průmyslové činnosti, se ocitla některá tradiční města za zenitem svého rozvoje, tj. Polská Ostrava, Orlová, Fryštát. Novým městem, vybudovaným tzv. na zelené louce, se stal Havířov, pro který se depopulace stala symptomatická v éře polistopadové transformační ekonomiky. Dnes všechna města v regionu splňují kritéria moderních míst k životu, a to navzdory znečištěnému ovzduší, tj. jednoho z dopadů průmyslové výroby, lokálních znečišťovatelů i automobilismu. Města v regionu procházela a prochází mnohačetnými fázemi vývoje na cestě k moderním sídelním jednotkám (v současnosti např. suburbanizace) a i v těch, která nyní ve vývoji počtu obyvatel stagnují nebo se vylidňují, nemusí být tento proces trvalý.

Fryštát polsky Frysztat německy Freistadt je historickou městskou částí statutárního města Karviná. Do poloviny 20. století byl správním sídlem stejnojmenného okresu, tj. sídlem okresního úřadu a soudu. V roce 1939 bylo sloučením Fryštátu s hornickou obcí Karviná (dnes již zaniklou) vytvořeno dvouměstí Karwin-Freistadt. Po válce se z Fryštátu stalo „centrum“ poválečné Karviné budované v intencích dobového územního plánování kladoucího důraz na výstavbu obytných čtvrtí a později pro město typických panelových sídlišť.

Prohlédněte si mapu s příběhem Dolního Benešova.

V hovorové češtině se do dnešních dnů volně zaměňují slova špitál a nemocnice, což v obecném mínění zkresluje historii veřejné zdravotní péče. V době předbřeznové spadala většina „nemocnic“ do kategorie zaopatřovacích ústavů, tj. špitálů, které poskytovaly péči smrtelně nemocným, seniorům a zchudlým opuštěným jedincům z řad městské společnosti. Legislativa vydaná po roce 1848 striktně klasifikovala rozdíl mezi zaopatřovacím ústavem a nemocnicí. Připouštěla ovšem alternativu zdravotnického zařízení, které plnilo funkci nemocnice se zaopatřovacím ústavem (léčebnou dlouhodobě nemocných), muselo však splňovat normy platné pro nemocnice. Nemocnici odlišovala od zaopatřovacího ústavu léčba namísto zaopatření, léčebné tarify a vedení dokumentace o pacientech. Do nemocnice byl přijímán pouze vážně zraněný nebo závažně nemocný pacient, popř. v ní byly hospitalizovány osoby s podezřením na závažnou infekční chorobu.

V letech 1872–1881 poskytovalo zdravotní péči v zemi třináct nemocnic provozovaných převážně městy a církevními řády: Opava (2), Odry, Krnov, Těšín (2), Bruntál, Bílsko, Mnichov pod Pradědem, Skočov, Frýdek, Jablunkov, Osoblaha. Pouze opavská všeobecná veřejná nemocnice disponovala tzv. právem veřejnosti, které ji ukládalo povinnost přijímat pacienty bez rozdílu stavu, vyznání a nemoci. Nemocniční péče byla v převážné míře hrazena pacienty samotnými; systém nemocenského pojištění se začínal teprve utvářet. Povinnosti úhrady takzavaného léčebného byli zbaveni pouze chudí.

Do roku 1910 vzrostl počet nemocnic v zemi na 29; nově zdravotnická zařízení zřizovaly také průmyslové podniky a báňské společnosti. Některá zařízení disponovala jen několika málo lůžky, jako např. Městská nemocnice v Jablunkově, v těch největších, např. v Opavě, mohlo být současně hospitalizováno i více než 250 pacientů. Nejmodernější nemocniční zařízení představovaly v předvečer velké války všeobecné nemocnice v Těšíně, Bílsku a Bruntále, které měly izolovaná infekční oddělení, urgentní úrazový příjem, chirurgické sály, moderní vybavení pro hospitalizaci i ambulanční péči. Moderní nemocniční zařízení představoval také Slezský zemský ústav pro choromyslné v Opavě; vybudovaný v roce 1889.

V meziválečných letech se nové nemocnice zřizovaly ojediněle, investovalo se především do rozšíření lůžkových kapacit stávajících zařízení a jejich modernizace. Jednou z priorit veřejné péče se stalo zřizování léčeben plicních nemocí, tj. tuberkulózy zvláště. Rozvíjela se pediatrie, porodnictví, péče o dlouhodobě nemocné a moderní lázeňská péče. Lázeňskou péči založenou na využívání přírodních léčivých zdrojů k léčbě a prevenci nemocí vnímáme jako nedílnou součást systému veřejného zdravotnictví. Některé z lázní založených na území rakouského Slezska v průběhu „dlouhého“ 19. století fungují do dnešních dní (Lázně Jeseník, Darkov, Karlova Studánka, Dolní Lipová), jiné před nedávnem již svou činnost ukončily (Jánské Koupele).

S třední školou v pravém slova smyslu byl školský ústav sloužící jako mezistupeň mezi sférou primárního a terciárního vzdělávání. Skupina zahrnovala gymnázia, reálná gymnázia, reálky a dívčí lycea. Do této skupiny tedy nepatřily pokračovací školy, odborné školy typu průmyslových, obchodních, zemědělských škol, ani učitelské ústavy.

Reforma 1849/54 sice omezila výuku klasických jazyků na gymnáziích, přesto stále zabíraly přes 40 % vyučovacích hodin. Větší hodinovou dotaci dostaly ve srovnání se starším obdobím matematika, fyzika či přírodopis. Učil se i dějepis, zeměpis, němčina, zemský jazyk, náboženství a nepovinné předměty. Reálné školy poskytovaly odborné vzdělání pro řemeslná povolání a připravovaly ke studiu na technikách. Neučily se v nich klasické jazyky. Více prostoru proto měly živé jazyky, přírodopis, fyzika, kreslení, zeměpis, dějepis atd. Reálná gymnázia vznikla v posledních předválečných letech. Kombinovala učební osnovy klasických gymnázií a reálek, o něco blíže však měla ke gymnáziím. Absolventi mohli postoupit na všechny typy univerzit a vysokých škol. V dívčích lyceích se neučily klasické jazyky. Velký prostor byl věnován moderním jazykům, dále byl v osnovách zeměpis, dějepis, náboženství, matematika, přírodopis, kreslení, pravopis. Mezi nepovinnými předměty figurovaly např. ženské ruční práce, vedení domácnosti, těsnopis.

Ve Slezsku vzniklo do první světové války celkem 11 gymnázií a reálných gymnázií – sedm s německým vyučovacím jazykem (jedno z nich ale bylo záhy zrušeno), dvě s polským a dvě s českým. Reálky byly vesměs německé. Mužští adepti učitelského povolání se mohli ve Slezsku připravovat ve všech třech zemských jazycích, kdežto ženy jen v němčině. V posledních letech před válkou vznikla tři dívčí lycea, dvě německá a jedno české.

Pro hospodářský rozvoj mělo velký význam odborné a pokračovací školství cílící na rozvoj praktických dovedností. V Bílsku vznikla Státní živnostenská škola, v Horních Heřmanicích Zemská zemědělská střední škola, v Chotěbuzi dvouletá Zemská rolnická škola, v Opavě a v Těšíně dvouleté obchodní školy (všechny německé). V pěti či šesti zimních hospodářských školách se měl možnost vzdělávat rolnický dorost. Nejhustší (66, v několika městech byly i dvě živnostenské školy) byla síť živnostenských a kupeckých pokračovacích škol, ve kterých se učilo ve všední dny večer a v neděli dopoledne. Živnostenské školy existovaly německé, polské i české. A konečně fungovaly i tkalcovské školy, košíkářská škola, odborná škola pro mramorový průmysl a odborná škola pro žulový průmysl.

P ro počátky českého výstavnictví ve Slezsku a na severovýchodní Moravě nelze stanovit hranici mezi výstavami národopisnými a národohospodářskými, jelikož v rámci výstavního programu národohospodářských výstav se konala kulturní vystoupení a část expozic byla věnována prezentaci lidové kultury a každodennosti venkovského i městského obyvatelstva. Za jednu z nejstarších českých výstav v regionu, která překročila mantinely krátkodobé výstavky několika málo předmětů, pokládáme uspořádání hospodářské výstavy v Místku ve dnech 7.–10. září 1876. V duchu rozmáhajícího se kulturního nacionalismu v regionu „česká“ výstava reagovala na sérii německých hospodářských výstav probíhajících od roku 1863 v Novém Jičíně. Můžeme hovořit o založení tradice výstavnictví v malebném textilním maloměstě Pobeskydí; výstavy prezentující rozvoj průmyslu a český kulturní život byly v budoucích letech uspořádány v roce 1894 a 1926.

Prezentace dosažených úspěchů v rozvoji moderního zemědělství a průmyslu stála také u zrodu Ersten österr.-schlesischen Gewerbe-, Industrie-, land- und forstwirthschaftlichen Ausstellung in Teschen pořádané ve dnech 5.–19. září 1880 v Těšíně. Zemská výstava byla v mnoha ohledech impulsem pro pořádání českých výstavních počinů, které zintenzivnily s přípravami expozice na Národopisnou výstavu českoslovanskou v Praze (1895). Dne 3. září 1893 byla v Opavě zahájena první česká národopisná výstava, kterou uspořádala Matice Opavská ve spolupráci s akademickým feriálním klubem Opava. V osmi odděleních byla představena prehistorie, historie regionu a lidová kultura, jako např. kroje či venkovská obydlí. Výstava skončila dne 13. září 1893 a ve svém důsledku podnítila sbírkotvornou činnost týkající se slezského lidového umění.

Pozornost českých kulturních pracovníků se poté obrátila na Těšínsko. Připravovaná výstava v Orlové, významném poutním místě regionu a nově se utvářejícím průmyslovém centru, měla veřejnosti podat ucelený obraz o životě lašského lidu ve východním Slezsku. Expozice zahrnovala: I. předhistorické předměty, II. památky historické, literární a umělecké, III. hornictví, IV. kostelní předměty, V. zvykové oddělení, VI. lidopisnou literaturu, VII. lidovou hudbu, VIII. lašskou domácnost, IX. lidové kroje a vyšívání, X. školské oddělení. Orlovská výstava proběhla ve dnech 2.–12. září 1894. Součástí expozice byly cenné předměty ze sbírky učitele a národopisného pracovníka K. J. Bukovanského z Polské Ostravy. Pro orlovskou výstavu byl zhotoven model slezské chalupy, který byl určen i pro národopisnou expozici na národopisné výstavě v Praze. Součástí orlovské výstavy byly rovněž národopisné dny s bohatým hudebním programem. Výstavu shlédlo během 10 dnů 8 123 návštěvníků. Karel J. Bukovanský si k ní poznamenal: ‚‚Slezané se přicházeli poklonit minulosti, seznámit se nejen s archaickým způsobem života svých rodičů a prarodičů, ale i se starobylými prvky tehdejšího tradičního života, které ve slezské oblasti dosud existovaly nebo dožívaly‘‘. S odstupem let se v Orlové konala druhá výstava v roce 1926.

K významným předválečným regionálním výstavám ještě počítáme tzv. krajinské výstavy konané v obci Dobrá (1910) a v Příboře (1911). V meziválečných letech se do dějin regionu zapsaly rozlohou výstavních prostor a vysokou návštěvností průmyslová výstava konaná v Moravské Ostravě v roce 1923 a v roce 1935 Výstava Bezručova kraje ve Frýdku. Některé z vystavovaných předmětů z výše uvedených výstav se nacházejí ve sbírkách regionálních muzeí a tvoří významnou součást regionálního kulturního dědictví.

Z nařízení vratislavského biskupa Filipa Gottharda Schaffgotsche (eps. 1747–1795) byla ustavena nová arcikněžství Karviná (1769) a Skočov (1777), později přibyl Jablunkov (1806). V habsburské monarchii zůstala také jižní část Niského knížectví se značným pozemkovým vlastnictvím vratislavských biskupů. Pro církevní správu tohoto území byl 12. března 1746 založen tzv. niský komisariát s novými arcikněžstvími Vidnava a Zlaté Hory (obě 1742), Jánský Vrch (1755) a Jeseník (1770). V čele církevní správy rakouské části vratislavské diecéze stanul 22. července 1770 jako generální vikář Justus Vilém Pražma z Bílkova (1727–1795) s podřízeným sekretářem a čtyřčlennou konzistoří.

V roce 1773 bylo připravováno rozdělení dosavadní rozlehlé olomoucké diecéze na tři části – brněnskou, olomouckou a opavskou. Bulou Pia VI. z 5. prosince 1777 byla olomoucká diecéze povýšena na arcidiecézi se dvěma biskupstvími – brněnským a olomouckým. Prvním arcibiskupem se stal Antonín Teodor Colloredo-Waldsee (1729–1811). Formálně byla papežem schválena i opavská diecéze, ale k jejímu uvedení v život pro řadu problémů nakonec nedošlo. Zřízení opavského biskupství se stalo aktuálním (opět neúspěšně) v roce 1868 po prohrané válce s Pruskem.

Josefínské církevní reformy přinesly především zefektivnění zastaralého a nedostatečného modelu farní organizace rozdělením na menší farnosti a lokální kaplanství, především v horských oblastech Beskyd a Jeseníků. Josefínské rušení klášterů se v rakouském Slezsku dotklo pouze dominikánů (1786) a klarisek (1782) v Opavě. V činnosti pokračovali dominikáni (do roku 1790), milosrdní bratří a alžbětinky v Těšíně, minorité v Opavě a Krnově, němečtí rytíři v Opavě a Bruntále a piaristé v Bílé Vodě a Bruntále. V rakouském Slezsku bylo v rámci josefínských reforem zrušeno 54 náboženských bratrstev. Jejich majetek připadl, stejně jako v případě zrušených sakrálních objektů a institucí, náboženskému fondu dotujícímu vznik nových kostelů a jednotek duchovní správy.

Především na Těšínsku vznikla z různých důvodů (odlehlost, demografický a průmyslový rozvoj) do první světové války řada nových farností a kostelů. V roce 1914 rakouská část vratislavské diecéze spravovaná generálním vikariátem sestávala z 12 arcikněžství a již 111 jednotek duchovní správy. Vlastní kněžský dorost mělo od roku 1899 zajišťovat teologické učiliště ve Vidnavě. Trvalým sídlem generálního vikariátu se stal v roce 1855 Těšín (do likvidace instituce roku 1925). Jediným generálním vikářem, který dosáhl biskupského svěcení (30. září 1883), byl těšínský rodák Franciszek Śniegoń (1809–1891). Kromě výše zmíněných řádů v oblasti působili např. jezuité, boromejky, vincentky či voršilky. Ke zdejším nejvýznamnějším poutním místům patřily mariánské chrámy ve Frýdku a u Zlatých Hor (Mariahilf).

Opavské arcikněžství před první světovou válkou tvořilo osm děkanátů (Bílovec, Bruntál, Hradec, Jakartovice, Krnov, Odry, Opava, Osoblaha) s 96 farnostmi. Z řeholního kléru se na místní duchovní správě významně podílel řád německých rytířů, disponující v oblasti mohutnou majetkovou základnou a institucemi. Z dalších zde působících řádů a kongregací zmíníme minority, sestry řádu německých rytířů, Dcery Božské lásky, Milosrdné sestry III. řádu sv. Františka aj. K nejvýznamnějším poutním místům této oblasti řadíme Cvilín či Hrabyni.

Správu československého území někdejšího generálního vikariátu pro rakouskou část vratislavské diecéze (od roku 1929 arcidiecéze) v roce 1920 nahradily tzv. Kníže(arci)biskupské komisariáty pro československé západní Slezsko (niský, 35 farností) a východní Slezsko (těšínský, 45 farností) v čele s komisaři s pravomocemi generálních vikářů. Obě území měla podle modu vivendi (1928) připadnout k olomoucké arcidiecézi, až do podzimu roku 1938 k tomu však nedošlo. V dočasné administraci olomoucké arcidiecéze se v letech 1938–1945 nacházela arcikněžství Frýdek a Slezská Ostrava. Na 29 farností z části československého Těšínska anektované Polskem bylo v letech 1938–1939 převedeny ke katovické diecézi, k 1. lednu 1940 opět k Vratislavi. Pro Německem zabranou slezskou část olomoucké arcidiecéze byl vytvořen generální vikariát se sídlem v Branicích. V jeho čele stál Josef Martin Nathan (1867–1947), od 6. června 1943 pomocný biskup.

V letech 1945–1947 spravoval československou část vratislavské arcidiecéze jako zvláštní arcibiskupský pověřenec František Onderek (1888–1962). Dne 26. června 1947 byla z tohoto území vytvořena Vatikánu podřízená apoštolská administratura se sídlem v Českém Těšíně. Do jejího čela byl postaven zmíněný Onderek s plnými pravomocemi rezidenčního biskupa s výjimkou udílení vyšších svěcení. Apoštolská administratura Český Těšín byla zrušena 30. prosince 1977 papežem Pavlem VI. Její území sestávající tehdy z děkanátů Frýdek, Jeseník, Karviná a Slezská Ostrava bylo připojeno k olomoucké arcidiecézi.

Papež Jan Pavel II. založil 30. května 1996 ostravsko-opavskou diecézi se sídlem v Ostravě. Současně jmenoval jejím biskupem Františka Václava Lobkowicze. Území nové diecéze tvoří děkanáty Bílovec, Bruntál, Frýdek, Hlučín, Jeseník, Karviná, Krnov, Místek, Nový Jičín, Opava a Ostrava s celkovým počtem 276 farností. Patronkou diecéze je svatá Hedvika, která je zároveň patronkou Slezska.

T oleranční patent Josefa II. ze 13. října 1781 přinesl mj. možnost zakládat evangelické sbory a budovat nové modlitebny. V tolerančním období (1781–1861) vznikly v rakouském Slezsku sbory v Bílsku, Bystřici, Dolních Bludovicích, Drahomyšli, Holčovicích, Holešově, Javoří, Komorní Lhotce, Návsí, Starém Bílsku, Ustroni a Visle. Luterské sbory Moravy, Slezska a Haliče byly v letech 1784–1803 spojeny do superintendence v čele s těšínským pastorem Traugottem Bartelmusem. Až do roku 1918 existovala superintendence pro Moravu a rakouské Slezsko. V roce 1807 vznikl samostatný seniorát pro rakouské Slezsko.

Teprve tzv. protestantský patent z 8. dubna 1861 přinesl evangelíkům zrovnoprávnění. V letech 1861–1914 vznikla v rakouském Slezsku řada dalších augsburských sborů (Bohumín, Bruntál, Frýdek, Jeseník, Krnov, Meziříčí u Bílska, Opava, Orlová, Skočov, Staré Hamry, Třinec, Vráclavek) a jeden helvétský (Spálené). U slezských evangelíků dominoval německý a polský jazyk.

V českých sborech se šířilo během první světové války přesvědčení o nutnosti spojení evangelických církví augsburské a helvétské (reformované) konfese na národním principu s apelem na tradice české reformace. V prosinci 1918 vznikla Českobratrská církev evangelická (dále ČCE), německé a polské sbory se k ní však nepřipojily. Dosavadní superintendence a senioráty byly zrušeny. Čtyři sbory ČCE ze Slezska (Český Těšín, Frýdek, Orlová, Staré Hamry) byly součástí Moravskoslezského seniorátu. Sbory v Českém Těšíně a Orlové byly za polské anexe po Mnichovu 1938 likvidovány. Po druhé světové válce byly obnoveny. Kromě toho vznikly ve Slezsku nové sbory, které mnohde převzaly objekty zrušené Německé evangelické církve. V současnosti tvoří Moravskoslezský seniorát ČCE 25 sborů, ve Slezsku se nachází sbory Bruntál, Český Těšín, Frýdek-Místek, Javorník, Jeseník, Krnov, Odry, Opava, Orlová, Ostravice (do roku 1951 Staré Hamry), Šenov u Ostravy a Vítkov.

Větší část evangelíků na Těšínsku se po první světové válce hlásila k polské národnosti. Již 20. prosince 1918 vznikl Slezský seniorát (Seniorat Śląski) podřízený konzistoři ve Varšavě. Na shromáždění v Třinci 16. srpna 1920 vytvořilo šest sborů z československé části Těšínska (Bystřice, Dolní Bludovice, Komorní Lhotka, Návsí, Orlová, Třinec) Augsburskou evangelickou církev ve východním Slezsku v Československu, uznanou vládou teprve 13. července 1923. I přes snahu o polský národní ráz církve se zde střetávaly národnosti polská, německá i česká. Po Mnichovu se 7. listopadu 1938 připojila k Evangelicko-augsburské církvi v Polské republice. Záhy po pádu Polska v září 1939 se sbory na Německem okupovaném území Těšínska staly součástí tzv. slezské evangelické církevní provincie ve Vratislavi. Jednalo se o období germanizace církve a perzekuce polských evangelických duchovních i laiků.

První léta po osvobození se vyznačovala tendencí připojit augsburské sbory na Těšínsku k ČCE. Sbory se však proti tomu postavily, zkonsolidovaly se a zaručily Čechům i Polákům rovná práva. Teprve 19. května 1948 byla augsburská církev uznána státem. V roce 1950 přijala nový název Slezská církev evangelická augsburského vyznání (dále SCEAV), v jejím čele stál biskup a sedmičlenná církevní rada se sídlem v Českém Těšíně. Vzniklo několik nových sborů a došlo k rozdělení do dvou seniorátů, českotěšínského (1969–1998 Horního) a ostravsko-karvinského (1969–1998 Dolního).

Táhnoucí se vnitro-církevní konflikt mezi ilegálním probuzeneckým hnutím Misijní práce a komunistickému režimu nakloněným vedením SCEAV vyústil na mimořádném synodu v Třanovicích v březnu 1991 v odvolání biskupa a jeho náměstka. Ti však synod neuznali a dali podnět ke schizmatu. Stoupenci dřívějšího vedení církve nakonec založili Luterskou církev evangelickou a. v. v České republice (dále LECAV), která byla registrována 19. ledna 1995. Její biskup sídlí od roku 2000 v Bystřici. V rámci LECAV v současnosti působí pět farních sborů (Český Těšín, Bystřice, Hrádek, Praha, Třinec). SCEAV byla rozdělena roku 1998 do pěti seniorátů (jablunkovský, třinecký, frýdecký, těšínsko-havířovský, ostravsko-karvinský) s 21 sbory.

Němečtí evangelíci v českých zemích utvořili 26. října 1919 Německou evangelickou církev v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (Deutsche Evangelische Kirche in Böhmen, Mähren und Schlesien, dále DEK). Její slezskou krajskou církevní obec v čele s církevním radou (seniorem) a představenstvem tvořily farní sbory Bohumín (Nový), Bruntál, Český Těšín, Frýdek, Holčovice, Jeseník, Krnov, Moravská Ostrava, Opava, Spálené a Vráclavek. DEK přestala fakticky existovat po odsunu Němců. Skutečnost byla právně potvrzena zákonem z 6. května 1948 s prohlášením zániku církve k 4. květnu 1945.

Z malých protestantských církví dnes ve Slezsku působí Církev adventistů sedmého dne (s počátky na Těšínsku již v prvním desetiletí 20. století), Křesťanské sbory či Apoštolská církev, jejíž formální ústředí se nachází přímo na Těšínsku. V rámci dvou seniorátů (nazvaných Těšínsko a Severní Morava) spravuje území Slezska Církev bratrská.

V ládní patent z 25. dubna 1848 zaručil dosud diskriminovaným Židům rovnoprávnost. O rok mladší císařský patent jim umožnil svobodné vyznání a zřízení církevně správní struktury. První židovské náboženské obce (dále ŽNO) vznikly v Opavě (1864), Bílsku (1865), Těšíně (1866) a Krnově (1877). V 90. letech 19. století vznikly samostatné ŽNO Bílovec, Frýdek-Místek, Fryštát, Jeseník a Skočov, naopak došlo ke zrušení vidnavské. V roce 1910 přibyla ŽNO v Bohumíně-Nádraží (později Nový Bohumín). V roce 1914 bylo v majetku ŽNO v rakouském Slezsku 53 kultovních objektů a 16 hřbitovů.

Ústava Československé republiky z 29. února 1920 zajišťovala vyznavačům judaismu rovná práva. Zastřešujícím orgánem zdejších ŽNO byl Svaz ŽNO ve Slezsku, nejvyšší administrativní jednotkou v českých zemích byla od roku 1927 Nejvyšší rada ŽNO v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Počet ŽNO ve Slezsku se pohyboval v období první republiky kolem 10 (v roce 1922 přibyla např. v Českém Těšíně). Dozor nad ŽNO měla státní kultová správa. Anexe částí českého Slezska na podzim roku 1938 Německem a Polskem značně zhoršila postavení tohoto obyvatelstva. Po okupaci zbytku českých zemích Německem v březnu 1939 začaly být i v protektorátu uplatňovány antisemitské norimberské zákony. Postupně došlo k útokům na synagogy a modlitebny, hřbitovy a další objekty v majetku ŽNO a jejich veřejnému uzavření. Nacistickou genocidu přežilo jen málo slezských vyznavačů judaismu. Po druhé světové válce byla obnovena pouze ŽNO Ostrava a několik synagogálních sborů v některých slezských městech (Bohumín, Český Těšín, Krnov, Opava, Orlová), většinou však postupně zanikly. Židé z českého Slezska dnes spadají pod náboženskou správu ŽNO Olomouc (okresy Bruntál a Jeseník) a Ostrava (všechny ostatní).

Církev československá husitská. Z dalších větších křesťanských církví zanechala na náboženském profilu českého Slezska ve 20. století výraznější stopu především Církev československá (dále CČS, od roku 1971 Církev československá husitská). Část českého římskokatolického duchovenstva se již od poloviny 19. století domáhala modernizace církve. Tyto tendence a myšlenky zesílily po vzniku Československé republiky a jejich nositelem byl Klub reformních kněží. V lednu 1920 byla vytvořena CČS s národní a reformní ideovou náplní. Nalezla hojné příznivce i ve Slezsku, především na území politických okresů Frýdek-venkov a Fryštát a v přilehlé části Moravy. Do dějin CČS se zapsaly Radvanice, kde byla již 15. ledna 1920 založena vůbec první náboženská obec CČS někdejším katolickým farářem Ferdinandem Stiborem (1869–1956). Od roku 1922 byly Radvanice rovněž sídlem ostravské diecéze CČS a Stibor biskupem. Roli diecézního poutního místa plnila od 20. let louka u Winklerovy zvonice ve Starých Hamrech (od roku 1951 katastr obce Ostravice), kde byla v roce 1937 postavena Husova kaple. Po Mnichovu 1938 se několik náboženských obcí v českém Slezsku dostalo do odstoupeného území, většinou byly likvidovány a jejich členové pronásledováni.

V roce 1950 byla CČS rozdělena do šesti diecézí. Ostravskou (slezskou) diecézi tvořily tři okrsky (Ostrava, Orlová, Svinov). Roku 1962 došlo ke sloučení olomoucké a ostravské diecéze v jednu, která nese od roku 1963 název olomoucká. V rámci olomoucké diecéze se k roku 2020 na území Slezska nacházely náboženské obce Bruntál, Frýdek-Místek, Jeseník, Karviná, Krnov, Opava, Orlová-Doubrava, Ostrava-Heřmanice, Ostrava – Moravská a Slezská Ostrava, Ostrava-Michálkovice, Ostrava-Polanka, Ostrava-Radvanice, Ostrava-Svinov, Petřvald, Rychvald, Studénka a Vratimov.

Starokatolická církev. Vznikla v německém prostředí z hnutí odporu proti dogmatu o papežské neomylnosti vyhlášeném na prvním vatikánském koncilu v roce 1870. Do prostoru dnešního českého Slezska neproniklo starokatolictví před první světovou válkou takovou měrou, aby zde vyvolalo potřebu vzniku organizační struktury. Početnější starokatolická komunita se však vyskytovala v Bohumíně. Teprve v roce 1925 vznikla samostatná náboženská obec v Jeseníku (zanikla 1945). Od roku 2005 v Českém Těšíně působí aktivní starokatolická diaspora pod patronátem farnosti v Šumperku, nyní již samostatná farnost.

M ezi hlavní střediska rozvoje publikační činnosti patřila zemská centra – Opava a Těšín – teprve od posledních desetiletí 19. století se k nim přidala i Ostrava. První periodikum začalo vycházet v Opavě v roce 1788, ke známějším se pak zařadily noviny Troppauer Zeitung (1807–1919), Deutsche Post (1919–1934), Neue Zeit (1907–1933) či Deutsche Woche (1921–1942). V Těšíně, a poté v Moravské Ostravě, vycházel německý liberální týdeník Silesia (1860–1939), od roku 1894 deník v nákladu až 8 000 výtisků. S užším regionálním zaměřením byla německojazyčná periodika vydávána i v jiných městech. Mezi ně můžeme zařadit frývaldovské noviny Volksbote (1875–1892), později Altvater a Mährisch-schlesische Presse, v Krnově vycházely týdeníky a deníky Das Echo (1851–1914), Deutscher Volksfreund (1875–1938), Jägerndorfer Zeitung (1873–1945) aj., v Bruntále Deutsche Zeitung für Sudetenland (1881–1929) či Freudenthaler Zeitung (1903–1943), v Hlučíně dvakrát týdně Hultschiner Zeitung (1900–1937). V Bílsku začaly první noviny vycházet roku 1851, mezi nejrozšířenější se zařadily liberální týdeník Bielitz-Biala'er Anzeiger (1854/1895–1918) a Ostschlesische Deutsche Zeitung. Z ostravských německých periodik zmiňme alespoň Mährisch-schlesischer Grenzbote (1876–1900, 1908–1914), Ostrauer Zeitung (1889–1939) a Ostrauer Tagblatt (1892–1908).

S rozvojem polského národního uvědomění souvisí vznik časopisu Tygodnik Cieszyński roku 1848, který byl o tři roky později vydáván pod redakcí Pawła Stalmacha jako Gwiazdka Cieszyńska (1851–1939). V Těšíně, Fryštátě a v Ostravě byla vydávána celá řada politických, hospodářských, náboženských a spolkových periodik, z nichž jmenujme např. Nowy Czas (1877–1927), Rolnik Śląski (1885–1939), Kresowiec (1896–1903), Głos Ludu Śląskiego (1897–1931), Dziennik Cieszyński (1906–1935), Ślązak (1909–1923), Poseł Ewangelicki (1910–1938) či Głos Robotniczy (1920–1938). Značný úpadek polského tisku přišel s počátkem druhé světové války, po osvobození se nepodařilo většinu titulů obnovit. Z recentních periodik určených polské národnostní menšině žijící na Těšínsku uveďme zejména Głos Ludu (od 1945, od 2018 pouze Głos) a Zwrot (od 1949).

První snahy o vydávání česky psaného periodika pochází z roku 1846, kdy v Hlučíně vyšel měsíčník Holubice. Prvním, pravidelně vydávaným českým časopisem, zaměřeným na posílení národního uvědomění slezského lidu, se stal Opavský besedník (1861–1865). Po jeho nuceném zániku byl založen Opavský týdeník (1870–1913), jenž se stal publikační platformou pro mnohé české středoškolské pedagogy a národně orientovanou inteligenci. Podobnou funkci plnily ve východní části rakouského Slezska Noviny Těšínské (1894–1919), v nichž mj. publikoval Vincenc Prasek, Josef Zukal či František Sláma. Mezi politická periodika patřily Naše Slezsko (1910–1937), Slezské slovo (1911–1918), Slezský venkov (1912–1916, 1919–1920), Opavan (1919–1928), Svobodná republika (1920–1938) aj. Bouřlivý rozvoj ostravské aglomerace na sklonku 19. století vedl k založení hned několika desítek listů. V Moravské Ostravě, Vítkovicích nebo Přívoze vycházely noviny určené zvláště dělnictvu – Přítel dělníků (1883–1894), Práce (1891–1898), Zájmy dělnictva (1894–1897), Ostravice (1893–1897), Duch času (1899–1938), Ostravan (1901–1912) aj. Později byly nahrazeny listy České slovo (1929–1945), Ostravský večerník (1900–1941) a Ostravský kraj. Po válce se v regionu prosadily regionální mutace celostátních novin se speciály zaměřenými na jednotlivé sídelní oblasti (např. Bruntálský region, Krnovské noviny, Region Karvinsko, Hlasy Havířova aj.).

K utužování slezské identity na zemské a lokální úrovni a k reflexi vlastní minulosti se vztahem k historické zemi přispěl od druhé poloviny 19. století rozvoj dějepisectví jako vědní disciplíny. Kromě monografií jednotlivých historických regionů rakouského Slezska a jeho nejbližšího moravského okolí (z pera Gottlieba Biermanna, Antona Petera, Karla Knaflitsche, J. Zukala, V. Praska, Franciszka Popiołka, Józefa Londzina, Aloise Adamuse ad.) bylo založeno několik odborných periodik, z nichž některé vycházejí dosud – např. Věstník Matice Opavské (od 1878, od 1936 jako Slezský sborník), Zeitschrift für Geschichte und Kulturgeschichte Österreichisch-Schlesiens (1905–1933) či Zaranie Śląskie (od 1907). Z recentních odborných a vlastivědných periodik lze uvést Časopis Slezského zemského muzea (od 1951), Těšínsko (od 1957) nebo Vlastivědné listy Slezska (od 1975). Identitu s rodným krajem mezi potomky vysídlených Němců utužují spolky a organizace zakládané v jejich centrech v SRN, které rovněž vydávají vlastní periodika – např. měsíčníky Troppauer Heimat-Chronik či Jägerndorfer Heimatbrief (oba od 1949).

Území vymezené jako České Slezsko představovalo v letech 1848-1918 unikátní multinacionální region osídlený současným pojetím národnosti českým, německým, polským a židovským etnikem. Obyčejní lidé žijící v této oblasti na přelomu 19. a 20. století svou etnickou identitu tak vyhraněně nevnímali. V čase šíření myšlenek nacionalismu, kdy se začínali pokládat za Němce, Čechy a Poláky, se souběžně považovali za Slezany/Schlesier/Ślązacy, ať hovořili česky, německy, polsky nebo užívali regionální nářečí; v současné hudební tvorbě hovorový jazyk používaný ve východní části regionu vystihl Jaromír Nohavica v písní nazvané Těšínská – „mluvila by polsky a trochu česky pár slov německy…“ Bilingvnost a národnostní indiferentnost tedy tvořila nedílnou součást každodenního života na česko-polsko-německém pomezí.

Ideu národní suverenity přijali ve Slezsku v čase jara národů za vlastní představitelé německé, české a polské inteligence. Za přímý dozvuk ideálů revolučního kvasu let 1848/1849 pokládáme politický boj českých a polských aktivistů za jazykovou rovnoprávnost a právo menšin na vzdělání v mateřském jazyce. Ve srovnání s polskou emancipací v regionu česká nedosahovala v revolučních letech 1848 a 1849 takové intenzity; reprezentoval ji právník a žurnalista Jan Kozánek působící v Opavě. Nástup politické reakce zasadil ránu snahám vedoucím k jazykové rovnoprávnosti v zemi, tj. konkrétně výnos č. 13470 ze dne 3. listopadu 1851. Německý jazyk se stal úředním jazykem státní správy a soudní moci; čeština a polština ztratily v zemi Vévodství horní a dolní Slezsko postavení zemských jazyků. Pandořina skříňka etnických antagonismů se v multietnické společnosti začala pomalu otevírat: klíčem k ní se stal jazyk ve spisovné i komunikační podobě.

Čeští národní aktivisté pokládali uzákoněnou jazykovou nerovnoprávnost v rozporu s ideály utvářející se moderní občanské společnosti. V průběhu šedesátých let 19. století zmobilizovali své síly a svolali (Antonín Gruda, Kazimír Tomášek a profesor Antonín Vašek) manifestační shromáždění na Ostrou Hůrku u Chabičova na dne 12. 9. 1869, na kterém byly prezentovány pilíře českého politického programu v zemi: vzdělání dětí a mládeže v mateřském jazyce, vydávání českého tisku, zakládání knihoven, podpora spolkové činnosti, zřizování hospodářských jednot a peněžních ústavů. Přijaté usnesení bylo výsledkem dlouholetého působení českých poslanců na zemském sněmu JUDr. Františka Stratila, Věnceslava Hrubého a Petra Foltyse.

V mapě jsou zaneseny klíčové mezníky v naplňování českých emancipačních snah v Českém Slezsku. Prioritou se stalo zřízení gymnázií s českým vyučovacím jazykem, ve kterých se měla připravovat pro vysokoškolská studia budoucí česká inteligence. Ministerstvo kultu a vyučování vyslyšelo žádosti českých aktivistů a udělilo jim povolení otevřít v Opavě v roce 1883 soukromé nižší gymnázium s českým vyučovacím jazykem. Zestátnění gymnázia v roce 1897 představovalo symbolické vítězství na poli českého národního školství stejně jako zřízení reálného gymnázia v Orlové (1894). Gymnázia a učitelský ústav v Polské Ostravě se opíraly o síť českých obecných škol v zemi, které existovaly jen díky nezdolnému úsilí školských spolků a národně uvědomělých jedinců, kteří stanuli u jejich zrodu a rozličně je podporovali, ať již politickým lobbingem na nejvyšších místech, finančními dary, nebo i tím, že českému školskému spolku odprodali pozemek, jako např. ve Frýdku v roce 1900.

Emancipační snahy národních aktivistů by nebyly úspěšné, kdyby se jim nedařilo oslovovat co nejširší vrstvy obyvatelstva, a to cestou českého periodického tisku obsahujícího zpravodajství a komentáře psané nejen v jazyce, nýbrž i stylem srozumitelném čtenáři ve venkovské chalupě nebo dělnické kolonii. Literární gramotnost a znalost českého jazyka mezi lidem šířily oblíbené kalendáře, které obsahovaly různá poučení a rady, četbu pro volný čas a volnočasové aktivity, jako např. křížovky. Rovněž konání bohoslužeb v českém jazyce a možnost zpěvu z českých kancionálů by neměla být opomenuta.

Významnou roli sehrály v emancipačním procesu spolky, a to nejen v mapě zanesené tzv. obranné svazy a hospodářské spolky, tj. vlajkové lodi národních aktivistů, ale v obcích zakládané čtenářské besedy, pěvecké spolky, divadelní ochotníci i odbory Sokola na počátku 20. století. Konání nejedné manifestační akce v zemi zaštítily právě spolky a organizovali ji její členové. Významná místa těchto shromáždění se stala místy paměti a byly na nich vybudovány pomníky, které na české emancipační snahy upomínají do dnešních dnů.

Za zásadní vyústění českých emancipačních snah pokládáme vyhlášku slezského zemského sněmu ze dne 7. ledna 1908, kterým byly čeština a polština uznány v zemi obvyklými jazyky. Jazykovou rovnoprávnost český jazyk nabyl až po vyhlášení Československé republiky. Toto období můžeme pokládat za vyvrcholení českých emancipačních snah v regionu.

„Ale to my wiemy, żesmy Ślązaci czężś narodu polskiego…“


V ýchodní část rakouského Slezska byla v letech 1848–1918 multietnickým regionem, ve kterém podle dnešních kritérií národnosti žilo české, německé, polské a židovské etnikum. Obyčejní lidé se na přelomu 19. a 20. století zpravidla pokládali za Slezany (Ślązacy/Schlesier), ať hovořili česky, německy, polsky, nebo regionálním nářečím. Ideje národního uvědomění mezi nimi zasévali zejména představitelé inteligence, a to prostřednictvím tisku, národních škol a spolkové činnosti.

Východní část rakouského Slezska byla v letech 1848–1918 multietnickým regionem, ve kterém podle dnešních kritérií národnosti žilo české, německé, polské a židovské etnikum. Obyčejní lidé se na přelomu 19. a 20. století zpravidla pokládali za Slezany (Ślązacy/Schlesier), ať hovořili česky, německy, polsky, nebo regionálním nářečím. Ideje národního uvědomění mezi nimi zasévali zejména představitelé inteligence, a to prostřednictvím tisku, národních škol a spolkové činnosti.

Těšín (Cieszyn/Teschen) se stal regionálním centrem polské žurnalistiky. První číslo listu Tygodnik Cieszyński: Pismo poświęcone dla ludu wiejskiego, tygodnik społ.-oświat. bylo vydáno 6. května 1848. Na jaře roku 1851 ho nahradila Gwiazdka Cieszyńska, která po desetiletí plnila roli klíčového média v šíření idejí polského emancipačního hnutí v regionu. Za neméně významné centrum polské žurnalistiky pokládáme Návsí, kde působil evangelický pastor Franciszek Michejda, který prostřednictvím listu Przyjaciel ludu: Pismo evangelickie (1885) posiloval etnickou příslušnost polsky hovořících evangelíků k polské národní pospolitosti. Společenství polsky hovořících Slezanů s polským národem posiloval taktéž list Głos Ludu Śląskiego (1897), který ve Fryštátu vydával polský aktivista Franciszek Friedel. Ve statutárním městě Bílsku se však polská periodika etablovala složitě. I Równość, politický orgán polských sociálních demokratů, zde na sklonku 19. století vycházel jen krátce, a to navzdory faktu, že v roce 1899 měl 3 000 předplatitelů.

Dlouholeté snahy polských aktivistů vedoucí ke zřízení gymnázií s polským vyučovacím jazykem byly na sklonku 19. století naplněny nejprve v Těšíně a poté v Orlové. Otevření učitelského ústavu v Těšíně s polským vyučovacím jazykem, který připravoval na výkon povolání budoucí učitele obecných škol, představovalo další z úspěchů emancipačního hnutí, které na přelomu 19. a 20. století již disponovalo pevnou základnou ve spolcích, na jejichž bedrech finacování národního školství často spočívalo.

Podzim roku 1918 byl v regionu turbulentní a představy národních aktivistů jednotlivých národních pospolitostí o budoucím státoprávním uspořádání se navzájem radikálně lišily. S polským národem identifikující se obyvatelstvo manifestovalo za připojení území k Polsku v Orlové, Těšíně a Bohumíně. Proklamovány byly představy o hranicích nového polského státu tvořeného buď řekou Olší, nebo Ostravicí.

N ejstarší zámecká sídla vznikla přestavbou gotických tvrzí či budováním nových objektů patrně v nijak honosném renesančním duchu. Objektů, které navazovaly na původní královské či knížecí hrady, jež posléze přešly do rukou šlechty, nebylo mnoho (Bruntál, Frýdek, Fryštát, Hradec nad Moravicí); v rukou knížecích dynastií setrvaly městský hrad v Opavě (Lichtenštejnové) a hrad Jánský Vrch vratislavských biskupů.

V druhé polovině 17. a první polovině 18. století byla řada slezských zámků vybudována či přebudována v barokním slohu a tuto podobu si pak v mnohém ponechala v následujících staletích (Bílovec, Hošťálkovy, Linhartovy, Melč, Ropice, Velké Heraltice). Zámky v Kravařích a Linhartovech stejně jako dnes již neexistující zámky v Hrabyni a Odrách jsou příklady recepce vrcholně barokního stavitelství vídeňského dvorského okruhu. To bylo typické pro řadu aristokratických sídel v Čechách a na Moravě, nikoliv však ve Slezsku. K zásadním pozdně barokním přestavbám došlo ve Slezských Rudolticích, Bruntále či Velkých Hošticích.

Renesanční a barokní vrstva byla výrazněji překryta či doplněna až v období klasicismu a empíru, resp. biedermeieru, na něž navázaly historizující slohy 19. století (Hošťálkovy, Kyjovice, Melč, Oldřišov, Orlová, Ropice, množství menších objektů v javornicko-vidnavsko-zlatohorském příhraničí). Výjimečné, avšak velmi hodnotné úpravy v duchu dvorského palladiánského neoklasicismu (někdy nepřesně zvaného „slezským empirem“) dokládají rezidence v Hnojníku, Konské nebo Chotěbuzi. Jistě pro kapitálovou slabost většiny lokální nobility docházelo od poloviny 18. století k výstavbě nových rezidencí jen zřídka. Z pozdně barokních a klasicistních objektů to byly Dubová, Hlavnice, Neplachovice, Orlová, Prostřední Bludovice, Prstná, Studénka (nový zámek), Šilheřovice či Štemplovec.

Podobu zámeckých objektů v 18. a 19. století zásadně ovlivnila rezidenční strategie jejich vlastníků. Těšínští Habsburkové, opavsko-krnovští Lichtenštejnové či Wilczekové jako držitelé největších pozemkových domén své majetky navštěvovali jen výjimečně a jejich hlavní zámecká sídla (Frýdek, Krnov, Opava, Klimkovice, Poruba) sloužila potřebám správy rozsáhlého velkostatkového hospodářství či průmyslového podnikání, občasným sezónním pobytům či inspekčním cestám. Taktéž jen sezónně využívali reprezentativní zámek v Šilheřovicích vídeňští bankéři Rothschildové. Naopak Larisch-Mönnichové i přes aktivity u dvora nikdy nepřerušili vazbu k Těšínsku. Jejich původní rezidencí byl zámek v Karviné, jenž byl na konci 18. století nahrazen zámkem ve Fryštátu, oba zámky byly klasicistně upraveny. Výrazná přestavba Fryštátu dokládá unikátní kontakt s dvorským uměleckým prostředím. Slezskou zámeckou architekturu rovněž zásadně obohatili Lichnovští z Voštic, kteří od konce 18. do počátku 20. století investovali do několika adaptací zámku a jeho hospodářského zázemí v Hradci nad Moravicí, obdobně postupovali Blücherové z Wahlstattu na Raduni. V závěru 19. století byly modernizovány rezidence Razumovských v Dolních Životicích a Melči. Zanedbaný zámek v Bruntále nechali pozdně barokně přestavět němečtí rytíři, klasicistní proměny renesančního hradu/zámku v pohodlnější rezidenci se posléze dočkal Jánský Vrch, po jistou dobu trvalé sídlo vratislavských biskupů.

V metropolích historických slezských knížectví si šlechta budovala své městské paláce jen výjimečně, a pokud potřebovala, pak dávala přednost vlastnictví klasických domů (do poloviny 19. století šlo o domy svobodné, stavovské) či pronájmu apartmánů v měšťanských domech. Na území dnešního českého Slezska byly skutečné městské paláce vybudovány pouze v Opavě (barokní paláce Blücherův a Sobkův mezi řadou stavovských domů na dnešní Masarykově třídě, na konci 19. století výstavní příměstský palác Razumovských) a v Bohumíně (Gusnarové z Komorna, klasicistní přestavba hraběnky Rudnické).

Po vzniku Československa stát zkonfiskoval těšínské majetky Habsburků. Následná pozemková reforma zredukovala rozlohu velkostatků, zámky s hospodářským zázemím a parky však ponechala v rukou majitelů. Osudový zlom přišel až s koncem druhé světové války. Řada držitelů opustila své majetky ještě před příchodem Rudé armády a odešla do exilu. Některé objekty vážně utrpěly při průchodu fronty Osoblažskem a během ostravsko-opavské operace, těžce poničené Dobroslavice, Hrabyně, Třebovice byly posléze demolovány. Mnohé zámky byly bezprostředně po osvobození vyrabovány, mnozí vlastníci byli kvůli německé národnosti vysídleni do Německa. Zánik soukromé zámecké držby dokončila státní konfiskace velkostatkového majetku. Vyvlastněné zámky byly využívány zemědělskými, lesnickými a průmyslovými podniky a jednotnými zemědělskými družstvy či sloužily jako státní sociální a školská zařízení. Budovy byly necitelně adaptovány novým účelům, trpěly nedostatkem adekvátní péče a chátraly, některé nakonec podlehly zkáze či byly záměrně zbourány, jako např. vyhořelý barokní skvost v Odrách. K velkým ztrátám došlo na Těšínsku, kde zmizely výstavní objekty v Karviné, Orlové, Ráji a Solce stejně jako množství drobných zámeckých staveb. Spolu se zámeckými objekty byly těžce poničeny či dokonce zlikvidovány také přilehlé parky. Veřejnosti bylo účelově zpřístupněno jen několik zrekonstruovaných reprezentativních objektů (Bruntál, Hradec nad Moravicí, Jánský Vrch, Raduň) vybavených vlastním či svozovým mobiliářem. Období restitucí po roce 1989 se paradoxně stalo osudným řadě dalších zámkům (Kunčice v Ostravě), mnohé dále chátraly a dosud chátrají (Deštné), jen málo z nich se podařilo díky zájmu obcí i soukromých subjektů zachránit a revitalizovat (Rychvald, Ropice, Štáblovice) či dokonce zpřístupnit veřejnosti (Fryštát, Hošťálkovy, Neplachovice, Slezské Rudoltice).

N ovou módní manýru pak mezi nejširší měšťanstvo vnese umělecký romantismus první poloviny 19. století svými zkazkami o krásách barev, světel a stínů horských velikánů i jejich blahodárně čistém vzduchu, v němž se dodnes obrňujeme „imunitou“. Jenže turisté se tím chytnou do pasti své vlastní modernity. Technické a stavební vymoženosti se totiž během 19. století stanou organickou součástí horské krajiny. Hromadně tištěná média ji zpopularizují. A moderní kolejová doprava zlepší její dostupnost pro stále hojnější počty nacionalistů, Čechů i Němců, kteří si ji ideologicky přivlastní. Přirozenost a pokrokovost, divoké a civilizované, natura a kultura se v horách skloubí do paradoxního – tedy moderního − vztahu.

Přijetím liberálního spolkového zákona z roku 1867 se uvolní nohy organizované horské turistice dodávající náročným výšlapům sportovní nádech v podobě samoúčelného požitku z fyzického výkonu, který romantičtí turisté neznali. Vzorem se stanou britské (1857 Alpine Club) a rakouské (Österreichischer Alpenverein) alpinistické kluby. Ve Slezsku se přitom poptávka po horské pěší turistice koncentruje na severu do Jeseníků, masivu Králického Sněžníku, Rychlebských hor a na jihu do Beskyd. Roku 1881 se zakládá Mährisch-Schlesischen Sudeten-Gebirgsverein, jehož členové mají v úmyslu během několika desetiletí zpopularizovat jesenické hřebeny: podávat zprávy o povětří, šířit pohlednice, zřizovat horské stezky, ukazatele a odpočívadla, budovat rozhledny a vyhlídky, opatřovat je orientačními tabulemi a dalekohledy, zajišťovat levné jízdné, publikovat doporučení na dobré hostince, restaurace a ubytování. Spolek pořádá také exkurze, výstavy a přednášky. Zřizuje knihovnu, vydává vědecké spisy, mapy i tištěné průvodce. V českých zemích tak půjde o klub s širokým teritoriálním záběrem, centrálou v Jeseníku a řadou podřízených sekcí. Se členskou základnou 4003 osob k roku 1911 si v jesenických horách udrží hegemonii, a to i po vzniku Československa a navzdory úsilí Klubu československých turistů, se kterým naváže také řadu spoluprací.

Ještě než roku 1888 dojde k založení Klubu českých turistů, vzniká v roku 1884 Pohorská jednota Radhošť. Až poté se roku 1893, tedy s jistým zpožděním z důvodu absence německého zázemí v převážně slovanských Beskydech, otevře konkurenční organizace Beskidenverein se sídlem v Moravské Ostravě (od roku 1895 v Těšíně), která po roce 1918 zahrne přes 6000 členů. Beskidenverein je aktivnější ve vydávání publikací a časopisů, ale oba spolky se soustředí na propagaci Beskyd prostřednictvím turistických průvodců, map a pořádáním rozmanitých osvětových akcí, divadelních představení, tanečních zábav, výletů, výstav, filmových projekcí i přednášek. Mezi oběma organizacemi se přitom během první poloviny 20. století rozhoří řada exemplárních nacionálně zabarvených konfliktů o „vládu“ nad horami. Boj se kupříkladu projeví třenicemi během výstaveb vlastních útulen nebo chat a výrazně se dotkne i značení turistických stezek. Není přitom nutně vždy česko-německy vyostřený. Němci se potýkají i s polským Towarzystwem Turystycznym, kdežto Pohorská jednota Radhošť naopak řeší rozmíšky s Klubem českých turistů. Zatímco si pak Beskidenverein s 3690 členy k roku 1927 úspěšně přisvojí beskydské podhůří i některé významné vrcholy jako Babí hora, tak Pohorská jednota s počtem 6152 členů k roku 1934 opanuje oblast Pusteven, Radhoště i vrchol Velkého Javorníku.

Sjednocování tělovýchovy komunistickým režimem po roku 1948 pocítí i organizovaná turistika. Nejprve se všechny turistické kluby rozpustí v Sokole, aby mohly být 15. června 1950 na základě výnosu ministerstva národní bezpečnosti zrušeny. Turistické aktivity se během dalších let přesouvají převážně pod odbory turistiky tělovýchovných jednot ČSTV a dochází ke znárodnění rozsáhlé turistické infrastruktury, která se z více než třetiny nachází v oblasti Sudet. Po odsunu Němců a nasazení správců na rozsáhlý majetek sloužící turismu dojde k výraznému úpadku i devastaci turisticky atraktivních oblastí. Významnou formou turismu se v poválečném Československu následně stane kromě osamělých výšlapů i masová rekreace pracujících, kterou bude organizovat Revoluční odborové hnutí (ROH). Během 60. a 70. let pak dojde v horách Hrubého Jeseníku a Beskyd k proměně mnoha objektů, vybydlených stavení i mlýnů na chalupy i k výstavbě nových chat spojených s československým fenoménem tzv. druhého bydlení. K roku 1988 je v Jeseníkách dohromady 3822, v Beskydech pak 7132 chat a chalup. Pro Jeseníky bude přitom i během polistopadového období typické chalupaření, kdežto kopcovité a horské oblasti Beskyd jsou dodnes typické spíše chatařením.

V posledních desetiletích je naléhavým problémem trvale udržitelný turismus v horách. Do území se zvýšenou ochranou jako jsou CHKO spadají už od 60. a 70 let i horské pralesy, pastviny a hole Jeseníků i Beskyd, v nichž je nařízen rozsah povolených a zakázaných aktivit návštěvním řádem. „Příroda“, „autentičnost“ a „divokost“ má svou životnost, a tak je dnes na příděl. Ač se turistika reguluje, trendy nastoupené v horách 19. století dodnes přežívají. Ačkoli by běžkař, lyžař nebo cykloturista, který se v kopcích zjevuje okolo roku 1900, budil v romantickém turistovi Máchova ražení nevěřícný úžas, oba sbližuje prahnutí po „krásném“, „nezkaleném“ a „původním“. I když mezi členy Beskidenvereinu a současnými horskými turisty v Jeseníkách zeje více jak sto let, spojuje je snaha své zážitky a dojmy sdílet, hodnotit a komentovat. Kdysi na papíře spolkového plátku, dnes pomocí smartphonu a sociálních sítí, o čemž svědčí akce jako 32 vrcholů Beskyd / 32 vrcholů Jeseníků. Lamentování tvrdého jádra slezských turistů nad zaneřáďováním hor moderními vymoženostmi pak není žádnou novinkou. Hnutí za starou jednoduchost mezi středoevropskými organizacemi horských turistů a alpinistů se objevuje už na sklonku 19. století. Využívání rousseauovského mýtu posvátné přírody coby refugia před zhoubnými vlivy městského života se ale v tažení proti přebujelé stavební činnosti, zpohodlnělosti či zatahování luxusu do hor nikdy nedočkalo valného přijetí. Návraty k rustikální idylce a domnělému asketizmu turistických „otců zakladatelů“ měly tváří v tvář moderním vymoženostem, plodům vědy a svodům neurvalého konzumismu úspěchy jen u hrstky ortodoxních alpinistů. Turisté tak v každé době sice cestují proti proudu času, prchají dočasně před civilizací, ale neodmítají při tom technologický pokrok. Turista je tak typicky moderní figura, člověk hluboce zaklíněný mezi neskonalou touhou po „opravdovém“, „přirozeném“ či „svobodném“ a neochotou upřít si při tom byť jen kousek pohodlí a přepychu.

P rvní fáze konfliktu propukla spontánně v říjnu 1918. Iniciativy se po pádu monarchie chopili lokální činitelé, kteří začali přebírat kontrolu nad úřady a strategickými body. Tak skupina polských důstojníků těšínské posádky koncem října ovládla město. Obě strany se živelně snažily vytvářet ozbrojené formace z dobrovolníků a vojáků vracejících se z fronty. Tuto počáteční etapu konfliktu ukončila dohoda lokálních orgánů (českého Zemského národního výboru pro Slezsko a polské Národní rady Těšínského knížectví) z 5. listopadu 1918 o prozatímním správním rozdělení sporného území dle české či polské převahy v obecních zastupitelstvech. Situaci to ale příliš neuklidnilo a množily se národnostně motivované střety. Vzájemné napětí vygradovalo, když československá vláda přistoupila 23. ledna 1919 k vojenské akci za účelem znemožnění voleb do polského sejmu na Těšínsku, Oravě a Spiši. Takzvaná sedmidenní válka skončila diplomatickým zásahem zemí Dohody, když se linie fronty ustálila na horní Visle. Československé ozbrojené síly se pak musely 25. února stáhnout za demarkační linii stanovenou na základě Pařížského protokolu z 3. února. Mezi československou a polskou zónou se vytyčilo asi pětikilometrové neutrální pásmo. Linie probíhaly tedy přibližně kolem Košicko-bohumínské dráhy, přičemž na polské straně zůstaly z větších měst a obcí Doubrava, Fryštát, Těšín, Dolní Žukov, Třinec a Jablunkov, na české pak Bohumín, Lazy a Karviná.

Situace na Těšínsku se od únorových událostí roku 1919 stále vyhrocovala. Množily se ozbrojené incidenty na demarkační čáře a na sklonku srpna propukla všeobecná stávka v dolech. Vážný problém představovalo neutrální pásmo, kde docházelo kvůli absenci bezpečnostní služby k nárůstu kriminality a také k šíření neštovic.

Na přelomu léta a podzimu 1919 se zrodila idea řešit problém plebiscitem. V září došlo k ustavení mezinárodní plebiscitní komise, které podléhaly československá (v Moravské Ostravě) a polská (v Těšíně) plebiscitní komise. Další plebiscitní orgány fungovaly na úrovni okresů a obcí. Dne 2. února 1920 převzala mezinárodní plebiscitní komise vládu v těšínském Slezsku, načež rozhodla, že linie stanovená 3. února 1919 bude zachována jako administrativní rozmezí, přičemž neutrální pásmo se zrušilo. Z polského obvodu byla vytvořena východní a z českého západní prefektura. Jejich nejvyšší správní úředníci byli podřízeni přímo mezinárodní komisi. Ze západní prefektury byla navíc vyčleněna oblast bývalého karvinského okresního hejtmanství, kterou chtěla mezispojenecká plebiscitní komise spravovat sama, prostřednictvím nově ustavené dohodové správní komise. Nařízením mezinárodní plebiscitní komise byla stažena vojska obou soupeřících stran za hranice Těšínska a nahrazena francouzskými a italskými jednotkami. Dohodoví vojáci spolu s četnictvem, podřízeným přímo mezinárodní komisi, zodpovídali za klid a pořádek na sporném území.

V době příprav plebiscitu německé a židovské obyvatelstvo, stejně jako přívrženci autonomistického „šlonzáckého“ hnutí převážně podporovali československou stranu. V německém prostředí se objevily také úvahy o zřízení mezinárodní správy nad Těšínskem.

Diskuze o termínu a podobě lidového hlasování se však táhly. Předmětem sporu se stal především československý požadavek, aby hlasovali pouze lidé, kteří měli v regionu bydliště či domovské právo již před vypuknutím první světové války, čímž by se z plebiscitu vyřadili váleční uprchlíci z Haliče, usazení na Těšínsku. Obě strany se snažily propagandou, přísliby různých benefitů a dalšími cestami získat co nejvíce voličů. Zdlouhavé přípravy však vedly k nárůstu napětí a k oboustranným násilnostem. Vedle častých střetů mezi českými a polskými obyvateli během různých srocení a demonstrací docházelo k vypovídání občanů české či polské národnosti z bytů a ze zaměstnání. Dále se uskutečňovaly atentáty na veřejné činovníky obou stran. Terčem útoků, zejména na jaře 1920, se nezřídka stávaly také četnické hlídky a stanice. V Doubravě 26. května a v Šumbarku 1. července 1920 si zmíněné útoky vyžádaly oběti na životech.

O osudu Těšínska nakonec pod vlivem eskalace napětí rozhodla velvyslanecká konference ve Spa a následný Pařížský protokol z 28. července 1920. Československo získalo 56 % sporného území včetně většiny uhelného revíru a Košicko-bohumínské dráhy. Nová hranice v podstatě kopírovala tok řeky Olše, byť byla na některých místech posunuta více na východ. Konkrétně československé straně připadly okresy Frýdek, Bohumín, Slezská Ostrava a větší části okresů Fryštát, Těšín a Jablunkov. Delimitace hranic probíhala až do poloviny 20. let 20. století.

P ro oficiální jednání v Paříži československá delegace připravila dvě varianty na vedení budoucí státní hranice (včetně mapového zobrazení s francouzským názvem rectification de la frontiére de la silésie). První varianta počítala i s inkorporací měst Ratiboř a Hlubčice, druhá je ponechávala Německu a dokonce počítala s odstoupením části Osoblažska ve prospěch Německa. Obě varianty však počítaly s rybnickou uhelnou pánví (ta však nakonec připadla Polsku).

V memorandu sepsaném pro mírovou konferenci ČSR uvedla, že o toto území žádá především z hospodářských důvodů, a vedle toho z důvodů historických a etnických. Československo však získala jen jižní část Ratibořska (od té doby zvané Hlučínsko), hospodářsky zaostalé agrární území (kromě dvou kamenouhelných dolů v Petřkovicích a továrny na zpracování lnu v Chuchelné) s velkým přebytkem pracovních sil, které vlivem modernizace zemědělství musely hledat práci už od poloviny 19. století jinde, především v německé části slezské průmyslové oblasti a v dalších částech Německa, a to hlavně jako horníci, zedníci, podomní obchodníci a zemědělští nádeníci. Několik obcí ležících severně od nové státní hranice, v nichž se hovořilo převážně česky (respektive moravským nářečím), zůstalo v Německu.

Podle versailleské mírové smlouvy mohlo obyvatelstvo Hlučínska optovat pro Německo: opční lhůta byla stanovena na dva roky od data nabytí působnosti smlouvy (10. leden 1920) a od podání opčního prohlášení běžela dvanáctiměsíční lhůta na vystěhování. Z Hlučínska odešlo čtyři a půl tisíce lidí. Nemalá část optantů se přestěhovala sotva pár kilometrů, konkrétně na tehdy německé severní Ratibořsko. Pokud našli přesídlenci práci v hornoslezské průmyslové oblasti, zatímco Hlučíňané se potýkali s velkým nedostatkem pracovních příležitostí, který se ještě znásobil za hospodářské krize, nutně si nemálo lidí kladlo tutéž otázku: Proč nás republika chtěla, když pro nás nemá práci?

Obyvatelstvo Hlučínska, byť vykazovalo objektivní znaky české etnicity a hovořilo českým nářečím, se za Čechy samo nepovažovalo a nemělo je rádo. Konfliktními poli byly zejména náboženská otázka (silná religiozita na Hlučínsku) a ekonomická a jazyková otázka, jež spolu souvisely. Československo sice nerado vidělo pracovat Hlučíňany v Německu, neboť tam byli indoktrinováni protičeskou ideologií, avšak neumělo jim zajistit dostatek pracovních příležitostí doma, a to ani v době konjunktury (natož za velké hospodářské krize). Nemalá část Hlučíňanů měla z ekonomických důvodů a zřejmě i z důvodu určitého vzdoru zájem o to, aby jejich děti navštěvovaly německé školy. Republika však německé obecné školství na Hlučínsku plošně zrušila (s výjimkou převážně německých obcí Sudic a Třebomi) tím, že na Hlučínsku „dočasně“ zrušila platnost celostátně platných zákonných předpisů. Když nepomohly protesty obyvatelstva, bylo v několika obcích s pomocí německé iredenty a finanční podpory z Německa zavedeno tzv. domácí vyučování v němčině (Privatunterricht), tedy část dětí nenavštěvovala veřejné školy. Na zákaz domácího vyučování v roce 1936 reagovaly německé organizace působící na Hlučínsku zavedením doučování němčiny, jež se dělo po školní výuce.

Sčítání lidu roku 1921 i 1930 vykázalo na Hlučínsku jasnou převahu české (moravské) národnosti, nutno však podotknout, že státní moc, která měla zájem o dosažení co „nejpříznivějších“ čísel, což mělo dokázat český charakter území vůči cizině (tj. oprávněnost nároku na Hlučínsko), neumožnila svobodný zápis na základě vůle sčítané osoby. Tisícům lidí byla provedena úřední oprava zapsané národnosti, a to i bez souhlasu sčítané osoby, která se sice mohla odvolat, ale její odvolání nemělo odkladný účinek. Například v Bobrovníkách se při sčítání lidu roku 1921 z 552 obyvatel přihlásilo k národnosti moravské pouze 165, teprve na základě opravného řízení bylo docíleno oficiálního výsledku 502 občanů čs. národnosti (91,6 %) a 46 občanů německé národnosti. V Dolním Benešově byl obdobným způsobem snížen podíl německé národnosti ze 79 % na 12 %. Není tedy divu, že podle oficiálních výsledků sčítání lidu publikovaných ve statistické příručce v roce 1924 bylo s německou národností zapsáno jen 7 707 (16,3 %) čs. státních občanů na Hlučínsku, což bylo v obrovském rozporu s výsledky dosahovanými německými politickými stranami v obecních, zemských i parlamentních volbách – například v parlamentních volbách v roce 1925 získali v hlučínském okresu 51,7 % hlasů němečtí křesťanští sociálové a německé politické strany celkem 61,9 %.

P o podpisu mnichovské dohody se Ostrava na počátku října 1938 prakticky stala trojmezním městem. Nová polská hranice ležela u Radvanic a Michálkovic, zatímco Svinov, Poruba a další obce na levém břehu Odry připadly nacistickému Německu a následně byly začleněny do Říšské župy Sudety. Z polského i německého záboru museli odejít českoslovenští státní zaměstnanci, především z obsazeného Těšínska pak často byli vyháněni nebo sami utíkali i civilisté. Přirozeným sběrným centrem uprchlíků se stala Ostrava. Zatímco většina vyhnanců chtěla – v naději, že se budou brzy moci vrátit domů – zůstat na Ostravsku, úřady naopak v obavách z šíření nemocí a kriminality usilovaly o přemístění co největšího počtu uprchlíků do vnitrozemí. Zároveň docházelo k nucenému vystěhovávání Poláků z Ostravska a Frýdecka na Těšínsko.

Mezi českými vyhnanci z Těšínska se během podzimu 1938 začal formovat tzv. slezský odboj. Šlo o několik nesourodých uskupení, bojujících proti polské správě na Těšínsku. Některé z těchto ilegálních skupin se po okupaci Čech a Moravy zapojily do boje proti nacistům, zejména formou převádění vojáků do rodící se zahraniční armády v Polsku a dalších uprchlíků.

V německém i polském záboru byla brzy zrušena drtivá většina českých stran, spolků a škol. Taktéž docházelo k odstraňování či likvidaci pomníků a památníků, např. pomníku padlých za Těšínsko v Orlové či památníku odboje slezského lidu na Ostré hůrce na Opavsku. Německá okupační správa však z pragmatických důvodů musela české menšině, která v tzv. Vládním obvodu Opava (Regierungsbezirk Troppau) čítala téměř 170 tisíc osob, činit určité ústupky. Proto bylo nakonec dovoleno fungování českých tříd ve školách, ovšem nesměly se používat české učebnice. Dne 4. prosince 1938 proběhly v obsazeném pohraničí doplňující volby do Říšského sněmu, v nichž se hlasovalo pouze pro nebo proti jednotné kandidátce nacistické strany. O rezistenci českého obyvatelstva na Opavsku svědčí fakt, že z 27 tisíc hlasů proti této kandidátce v rámci celého pohraničí bylo přes 21 tisíc právě z tohoto regionu.

Specifická situace nastala na Hlučínsku, které bylo po Mnichovu přičleněno přímo k Třetí říši jako součást tzv. Altreichu. Zatímco Češi z Vládního obvodu Opava nebyli v praxi chápáni jako plnohodnotní němečtí občané, na muže z Hlučínska se paušálně vztahovala branná povinnost.

Řada obyvatel Opavska i Hlučínska dojížděla za prací do ostravské průmyslové aglomerace. Tyto cesty umožňovaly pašování zboží, stejně jako organizaci odbojové práce. V listopadu 1938 v Hlavnici na Opavsku vznikla ilegální skupina Obrana Slezska, napojené na vojenské a policejní struktury v Moravské Ostravě.

V polovině března 1939 nacisté zabrali zbytek Čech a Moravy. Na Ostravsko německá armáda vstoupila již 14. března večer, ještě předtím, než prezident Emil Hácha v Berlíně pod nátlakem vydal souhlas s okupací. Důvodem kvapného obsazování regionu byly obavy německé generality, že by Polsko mohlo využít napjaté situace po vyhlášení samostatnosti Slovenska a průmyslovou oblast obsadit. Spěšný postup německých jednotek vyústil ve střetnutí s vojáky pěšího pluku č. 8 „Slezského“ v Czajankových kasárnách v Místku.

Po vzniku protektorátu Čechy a Morava se Ostravsko stalo centrem převádění osob do zahraničního odboje v Polsku, ale také dějištěm německé zpravodajské války proti Polsku. Byl zaveden přídělový systém a začalo zestátňování důležitých průmyslových podniků.

Vypuknutí druhé světové války v regionu předznamenal tzv. jablunkovský incident z 26. srpna 1939. Ten den měl začít německý útok na Polsko, který Hitler na poslední chvíli odložil na 1. září. Německý diverzní oddíl, který včas neobdržel zprávu o odkladu akce, však vyrazil ze slovenského území obsadit železniční tunely u Jablunkova. Německo se za případ muselo omluvit. Již 1. září však skutečně začala invaze na Těšínsko, které německá armáda rychle obsadila. V některých obcích čeští obyvatelé vítali německé vojáky v domnění, že po zrušení polské správy dojde k obnově českých škol a spolků. Místo toho však následovalo začlenění území do říšské provincie Horní Slezsko, kde česká i polská populace čelila tvrdému germanizačnímu tlaku. V první fázi zatýkání polské inteligence na podzim 1939 byli vězni soustřeďováni v táboře ve Skrochovicích na Opavsku, který vedl pozdější šéf věznice v Malé pevnosti v Terezíně Heinrich Jöckel.

Celkově se do konce roku 1939 podařilo celé území Slezska a Ostravska zahrnout do struktur nacistické okupační správy, byť s výrazně odlišnými podmínkami v oblastech protektorátu, sudetské župy a Horního Slezska.

V ojenské operace na moravskoslezském pomezí v závěru druhé světové války patřily k nejtěžším bojům na území dnešní ČR. Silně zasáhly především oblast Hlučínska a Opavska. Ráno 10. března 1945 zahájil 4. ukrajinský front tzv. moravskoostravskou operaci, v současnosti zvanou ostravsko-opavská. V jejím rámci měla 38. armáda projít přes Karvinou a Bohumín a poté jihovýchodním obchvatem odříznout Ostravu. Sovětský postup ale kvůli tuhé obraně a nepříznivému počasí uváznul u města Strumeň. První fáze ofenzivy byla zastavena 17. března. Mezitím probíhaly operace 60. armády v prostoru Ratibořska a Hlubčicka. Kuročkinovy jednotky 22. března obsadily Osoblahu, která se stala prvním osvobozeným městem v České republice. Následně 60. armáda se od severozápadu dostala až ke Krnovu, jehož vojenská posádka se ale bránila až do 6. května.

Petrov se tedy v poslední dekádě března rozhodl zaútočit na Ostravsko od severozápadu, přes Ratibořsko a Hlučínsko. Během bojů byl Petrov nahrazen Andrejem Jeremenkem. Hlavní útočnou sílu představovala Moskalenkova 38. armáda, Grečko podnikal dílčí výpady od severovýchodu na Bohumín. Součást 38. armády tvořila i 1. československá samostatná tanková brigáda v SSSR. Počátkem dubna se Moskalenkovi podařilo u Tvorkova překročit Odru. Do 10. dubna 38. armáda dosáhla zhruba linie předmnichovské hranice na Hlučínsku. Pro další postup si Jeremenko vyžádal přidělení 60. armády pod své velení. Hranice sektorů 38. a 60. armády ležela u Sudic. Zde 15. dubna začala třetí fáze ostravsko-opavské operace, která se již odehrávala převážně na československém území.

Během 15.–18. dubna armáda postupovala relativně otevřeným terénem Hlučínska, kde docházelo k těžkým tankovým a dělostřeleckým soubojům. Intenzivní střety se odehrály v okolí Bolatic a Kravař. Důležité vítězství Rudá armáda zaznamenala v noci na 18. dubna, kdy se u Štítiny podařilo překročit řeku Opavu.

V dalších dnech Kuročkinova 60. armáda postupovala po obou březích řeky k silně opevněné Opavě. Houževnatě se bránily především jednotky 1. lyžařské divize (Gustav Hundt) na návrší kolem Oldřišova a Pustých Jakartic. Až v ranních hodinách 22. dubna Sověti pronikli do Opavy a vytlačili Němce západním směrem ke Slavkovu a Stěbořicím. Zatím 38. armáda pokračovala k Ostravě. Po prolomení obranné linie na řece Opavě 18. dubna se Němci mohli dále opřít o náhorní pásmo kolem Hrabyně a Velké Polomi stejně jako o linii předválečného československého pohraničního opevnění.

Boje kolem Hrabyně trvaly přes týden, Němci obec vyklidili až 27. dubna. Československá tanková brigáda 26. dubna s podporou sovětské pěchoty dobyla Velkou Polom a postupovala dále směrem na Klimkovice. Koncem dubna se dalo do pohybu i západní křídlo Grečkovy armády, které přes Hlučín postoupilo k břehům Odry u Petřkovic. Do 29. dubna dosáhly Odry i Moskalenkovy jednotky. V operačním prostoru 1. gardové armády zajišťovala vzdušnou podporu i 1. československá smíšená letecká divize v SSSR.

V noci na 30. dubna první oddíly 38. armády překročily Odru v Zábřehu, k nim se přidali i českoslovenští tankisté. Po prolomení linie na Odře už Moskalenkovi vojáci v Ostravě narazili jen na malý odpor. Většina nepřátel ustupovala směrem k Frýdku kvůli hrozícímu obklíčení. Během 30. dubna tak byla Ostrava osvobozena. Bojů se účastnili i místní povstalci, kterým se podařilo zachránit před zničením mimo jiné železniční most u Karoliny. Traduje se, že odbojář Miloš Sýkora zabránil zničení mostu přes Ostravici, který dnes nese jeho jméno.

Po vytlačení německých jednotek z Ostravy pokračovaly boje ve třech směrech. Grečkova armáda v prvních dnech května pronikla na Těšínsko a Frýdecko. Kuročkin s 60. armádou likvidoval hnízda německého odporu západně od Opavy. Moskalenko postupoval na severní Moravu. Těžší boje se odehrály na Frýdecku a v okolí Fulneka, který byl těžce poškozen.

Ostravsko-opavská operace skončila 5. května 1945, kdy Sověti stáli před Krnovem, Moravským Berounem, Novým Jičínem a Frenštátem. Do bojů se na sovětské straně zapojilo zhruba čtvrt milionu mužů a žen, na německé asi 155 000 vojáků. Ztráty 4. ukrajinského frontu přesáhly 23 000 padlých, německé oběti se odhadují kolem 70 000 mrtvých.

S amotné označení underground se na severní Moravě a ve Slezsku minimálně během 70. let neužívalo. Vyznavači rockové hudby a rozvolněného životního stylu se nazývali například „vlasáči“ nebo „máničky“. Pojem underground se v československém prostředí začal užívat v pražské komunitě utvořené kolem Ivana Martina Jirouse (známějšího pod přezdívkou Magor). Ten si onen pojem vypůjčil od hudebního hnutí na scéně ve Spojených státech amerických během 60. letech 20. století. S nastupující normalizací byl formující se underground uzavřen do pomyslného ghetta a začali se na něj nabalovat další lidé, kterým byla oficialita odepřena, nebo ji vědomě ignorovali.

Oblast dobového Severomoravského kraje rozhodně nestála u počátků hudebního undergroundu, který se zrodil zejména kolem význačných postav v Praze a severních Čechách. Jiří Fiedor, jedna z předních osobností undergroundu v tomto regionu, vzpomíná, že na severní Moravě nosili dlouhé vlasy (což bylo jedním ze znaků komunity) účastníci beatových festivalů a koncertů už na konci 60. let. V 70. letech se v regionu opět pozvolna začaly objevovat dlouhé vlasy a profilovat hospody, kde se skupinky podobného ražení setkávaly. Nutno dodat, že aktéři se nenazývali undergroundem, ale například „vlasatci“. Hospody bývaly základními informačními uzly, kterými se šířily důležité zprávy, a kde se integrovaly jednotlivé skupiny s podobnými zájmy.

Jiří Fiedor k tomu uvedl: „Ty hospody byly důležitý! To byly prostě takový azyly těch lidí. Většinou v těch hospodách ti lidi věděli že se potkají. Spousta lidí nebydlela na svých adresách (…) bydlelo se různě třeba po skupinkách, nebyly mobilní telefony, často nebyly pevný linky. (…) Když jsem chtěl někoho potkat, tak jsem věděl, že musím jít do týhletý hospody, a tam ho potkám.“

V pojetí Jiřího Fiedora panuje otevřenější definice undergroundu. Mezi jeho zástupce řadí všechny lidi, kteří se nějakým způsobem podíleli na nonkonformní kultuře; ať už se věnovali hudbě, výtvarnému umění, literatuře nebo například vydávání samizdatu. Člověk si dle jeho názoru vždy dokázal nalézt cestu do komunity, lidé si neuvědomovali nějaký politický podtext, bylo to spíše intuitivní – líbily se jim dlouhé vlasy, určitá hudba, tak se přirozeně dali do skupiny lidí s podobnými zájmy. Z regionu nelze nezmínit například výtvarníka Ladislava Borkovského, „Dášu“ Vokatou (undergroundová písničkářka narozená v Karviné) s „tulákem“ a kytaristou Zdeňkem Vokatým “Londýnem“, či Vladimíra Ptaszka.

Lokální underground dosáhl republikového významu zejména v 80. letech, kdy vznikla v Havířově výrazná, především punkem inspirovaná, hudební scéna. Nejvýznamnějšími festivaly v českém Slezsku byly ty, konající se v obci Třanovice. Festival pořádaný Jiřím Fiedorem, Radkem Kissem a dalšími havířovskými „máničkami“ se konal na rodinném statku, později v obecních prostorách, a vystupující hosté byli z celé republiky. Kromě toho existovaly nejrůznější akce, v přírodě nebo na soukromých pozemcích, spojené často s hudbou i výstavou výtvarného umění. Významné bylo napojení na Valašské Meziříčí, Nový Jičín, střední Moravu a Brno.

Jiří Fiedor vzpomíná: „Začátkem těch 80. let [bezpečnostní složky] nepovažovaly ty vlasáče za nějakou politickou opozici, oni nás považovali jenom za nějaký magory, který prostě jako chlastaj, nosí dlouhý vlasy, že jo, ale právě v tý druhý polovině 80. let (…) to má souvislost i s tím, že bylo stále víc a víc peticí, které ti lidi podepisovali. Tak teda [bezpečnostní složky] překvalifikovaly svůj postoj a už začaly ty lidi z undergroundu považovat za politickou opozici.“

Nejvýznamnější podíl ve fungování undergroundových a podobných komunit má pravděpodobně síť dnes už často legendárních restauračních zařízení a hospod. Když pomineme význačné podniky na moravské straně kraje jako ostravský Spolek, Slunko v Novém Jičíně nebo olomouckou Ponorku, zůstane nám jistě ne úplně kompletní seznam hospod, ve kterých se kromě konzumace piva formovala tzv. druhá kultura. Ve Slezsku bylo undergroundové hnutí kromě nejvýraznějšího Havířova a jeho okolí též na Opavsku, další oblasti již nebyly tak výrazné, ale existovaly vyhlášené hospody i v odlehlejších městech.

P řed rokem 1742 existovaly na území pozdějšího českého Slezska komunikace, které propojovaly jednotlivá sídla. Byly to však neudržované, prašné a často obtížně sjízdné cesty. Modernizace dopravní infrastruktury nastala až počátkem 18. století s výstavbou kamenných silnic, tzv. chaussée. Ty měly přímý směr, zpevněný povrch, postranní příkopy a standardizované stavební předpisy. Jejich budování bylo motivováno nejen vojensko-strategickými a ekonomickými důvody, ale také ideologickými principy – odkazem na dědictví zaniklé římské říše. Války o rakouské dědictví a první dělení Polska v roce 1772 také představovaly zásadní impuls pro okamžité budování kvalitní silniční infrastruktury. Výstavba tzv. slezsko-haličské silnice z Opavy do Bílska však byla zahájena až v roce 1775. Využilo se rozestavěné slezské silnice a spojení mělo dále vést z Opavy přes Moravskou a Polskou Ostravu a Těšín v délce více než 91 km, jejíž rozestavěné úseky do té doby chátraly.

Výstavba silnic musela být financována nejen státem, ale rovněž stavy, výnosy soukromých mýt či výnosy z různých zemských přirážek a cestovního fondu, do kterého plynula cestovní a mostní mýta. Při stavbě se využívala poddanská práce, tzv. silniční robota. Poddaní měli rovněž povinnost udržovat silnici ve sjízdném stavu do určené vzdálenosti, běžný byl systém tzv. zemské, později dobrovolné konkurence.

Výraznou změnu do podoby silniční sítě v českých zemích vnesl v roce 1781 dekret Josefa II. Pro české Slezsko se stala klíčovou stavbou tzv. haličská silnice z Olomouce do Bílska přes Lipník, Hranice, Nový Jičín, Příbor, Frýdek a Těšín, a silnice z Frýdku do Jablunkova. Doposud preferovaná slezsko-haličská silnice se tak dostala na okraj zájmu. Za Josefa II. také byly krátce silniční pravomoci převedeny pod císařskou armádu. V českém Slezsku se tento krok dotkl celé slezsko-haličské silnice z Opavy do Těšína i navazující slezské silnice od Sl